Tak na půl

Existují místa z nichž člověk raději uteče, než aby byl svědkem vlastního pádu. Třeba vysoký útes. Poslední hlupoty jsou výsledkem podlehnutí. Podlé hnutí mysli na to, co vše se přihodilo. Snažím se zůstat nohama na zemi, ale je stále těžší neodevzdat se moci nafukovacích balónků, jelikož jejich síla dokáže poponést mysl mezi mraky. Člověk je od nepaměti obchodník s nadějí, vklad očekávání je ale v poměru mezi ztrátou a ziskem jen prázdným mávnutím ruky. Přesto dále upisujeme naše duše, těšíme se z přenosů svědomí a občas si i plivneme proti větru. Vše plyne z nejistoty. Já jsem někde na půl a hledám vlastní hranici. Vyhlašuji války (naposled), utěšuju se (nevyslyšeně), smiřuji se s neurčitostí a nejasnými zítřky (tak na půl). Spousta lidí bývá šlechetná jenom slovy. Pýří se nezávislostí a odsouzením všeho masového. Přitom se doma cpou šunkou. Já takový být nechci. I když pečínku rád…

Dostal jsem snad znamení lepších zítřků? V kuchyni nám bouchnul zapalovač a rozbil můj nejoblíbenější kytičkovaný talíř. Jako by už těch niterných ztrát nebylo dost. Navíc už to jsou dva roky, co odešla osoba pro mě v životě druhá nejbližší. Alespoň to už nebudu mít stále na talíři. Jenže i tak mám pocit, že jsem si ukrojil až příliš velký krajíc, jelikož co se týká vaření, jsem pořád tak trochu mimo mísu. Tak uvidíme co mi život upeče. Čím si ještě zavařím. A může být hůře, když neumím udělat kuře? Za rozbitý talíř jsem dostal od paní domácí buchtu. Nechávám si ji na zítra, nyní jsem až příliš ponořen mezi slovy. Nechci, aby hlupoty vsákly nějaký sladký blábol. Problém totiž není v jídle, že bych měl snad hlad, problém je hlouběji ve mně samotném, v pohledu s nímž ráno opouštím postel. Je to pohled člověka zachumlaného do vlastních starostí. Začíná to být tupé jako tupé… Bohužel jsem příliš snivý na to, abych žil tady a příliš dlouho jsem tady, abych žil ve snu.

Předevčírem večer jsem v zrcadle viděl odraz jiného člověka. Byl to někdo, koho jsem u sebe celou dobu uchovával. Nemohl jsem se odhodlat ke spánku, jelikož jsem stále cítil vůni čechranou tvými vlasy. Zrádnost onoho okamžiku spočíval v tom, že vším, čím jsme si pro ten večer zůstali, byl dotek ne uhranutí mysli, které mě nutilo tě políbit, ale čistá, průzračná občas i trochu slaně prožívaná nezemská krása plynoucí z pohledu všelijak zabarvených očích. Až po tvém odchodu mě napadaly všechny otázky, jimiž jsem tě chtěl obkreslit na papír, snad z důvodu toho, abych svou představu zachoval navěky. Stále vidím všechny ty důkladné odstíny i prázdné linie tvé cizoty. Chtění doteku ale prý už jen zbytečně čeří vzduch. Prý už jsme jen pár šeptajících tvorů na jednom voru, na jednom vzpomínání, každý na cestě s koncem v novém začátku. Ale co když něha, něha všudypřítomné touhy po blízkosti, touhy po sevření přežívá a zhmotňuje mou představu? Tedy vidinu Tebe. V ten oka mžik jako bych přestal existovat a vše je jen směřování k cíli, jenž má obrysy, ne však pevný bod…

Člověk by, zdá se, nikdy neměl dojít k cíli, ten by nám ale měl stále zůstávat na očích. Napsal jsem někde na kus papíru a vložil jej mezi další své hlupoty. Hlupoty ve kterých přemlouvám všechna svá já k jediné tváři. Chtělo by se napsat k soudržnosti, ale je to jako bych mluvil do zdi. A takto často promlouvám k tobě. Konečně se mi zdál nebublinový sen. Dost už bylo komiksů! Kiksů? V tom snu jsem se ptal různých lidí kolem sebe, co vidí oni. Byl to takový můj test, zda vidíme to samé. Nevím, jestli takové prověrky provádím pokaždé, takže kdybych vás náhodou potkal a ptal se vás, co vidíte, nevšímejte si mě. Zřejmě se jen ujišťuji, že nesním. Nebo jste jen postavou v mém snu? V mých snech ale hlupoty někdo čte. Budíček! Vstávat! A zrovna jsem měl tak hezký sen, že píšu dobrou hlupotu… Byl to ale zase jen sen, ve skutečnosti pokračuji v zápase se slovy. Snad vyhraju a smířím se s vlastními přešlapy, které jsem učinil v nerozvážném bloudění snivými krajinami, a pak stvořím svou vlastní zemi, od níž se odrazím… 36

Nevyslyš ženo

Problémy s lichými ponožkami se více než jindy promítají do života. Proč vše co má být v páru, dopadá liše? Další klišé? Nemůžu spát, sny mi ožívají a já trávím noci v návratech, přestože vím, že vzpomínky ubíjí přítomnost. Chtěl bych si vybírat z mnoha snových tváří, jsem však uvězněn jen za jednou z ní, která mi zní za zdí. Rád bych se probudil ze snů a byl jen bytostí odnikud, hledal kdekoho, byl zastrašen čímkoliv a našel úkryt v čísi dlani. Vše je ale ukryto pod polštářem, kde uchovávám sny a držím se tak při životě, coby (ne)šťastný. Rozhodl jsem se psát a držet tak sebe (a možná i vás) v beze snových náladách, jelikož psaní a následné čtení je skutečně ideálním prostředkem pro únik před tou samot(n)ou…

Skutečnost, že prosté psaní následujících řádků v oka mžiku odsouvá mé myšlenky do minulosti, mě činí jiným. Starším? Co dál? Mám ustrnout? Nepsat? Oněmět? Zabráním tím neústupnému procesu vyvíjení se, či spíš stárnutí? Zmateně pobíhám tímhle světem a časté ztráty pokory při mých samostatných túrách tam i zpět přemlouvají k dospělosti to dítě ve mně. Uznám-li se však za dospělého, zůstanou slova věrny jen svým názvům a už nikdy nedopustí rozmanitost. Proto někomu ležím v žaludku a někomu na srdci.To jsou mé strachy. Přál bych si mít tu moc nemít jich moc. Jen je uzamknout a překvapit přítomností své Lásky, je-li ještě nějaká. Jestliže však o ní píši, určitě je. Jen přikrytá závojem nepozornosti.

Poznal jsem, že lásku nelze vlastnit, že je důležité stát se její součástí, znít v jejích tónech, v tom spočívá její podmanivá síla. A tato síla pak náleží dvěma zúčastněným stranám. Kolikrát jsem nepochopil, že ač trestán osamělostí, bdím v obležení mnohých intenzivních vyznání. Být lepším, nechám tě navěky s tvým zasněným, libozvučným pohledem. Ale ty už nejsi. Proto tě oživuji ve spánku a další a další noc v (s)nové podobě ke mně promlouváš. Vše krásné se mi většinou za zády rozplyne, a proto se neohlížím, abych v sobě uchoval vše snivě. Třeba je tohle to lidské (ne)štěstí, naše vlastní obrazotvornost, představivost, vidina, půlnoc? To vše od krásy až po bolest, jež si způsobuji myšlenkami na tebe…

Moje slova se často míjí účinkem i úmyslem a vlastní významy jsou unášeny neznělostí. Často je mi z toho smutno, často se z toho raduju, a to proto, že smutek chodívá ruku v ruce se střízlivostí. Kolikrát za den se proměním, převléknu do nálad, obelžu vlastní svědomí, kolikrát za den se stávám dobrým člověkem? Je možno vůbec stvoření, matoucí ostatní, nazývat dobrým? Vše důležité nyní uchovávám v obrazech, omámen tím méně podstatným podléhám v prostoru i čase. To, co je nejdůležitější však zanedbám pro nepojmenovatelnost, ačkoli tuším oč jde, bojím se zeptat. Proto si píšu… Že vše, co člověk hledá často sám přehlíží. I když stačí málo a je blízko, blizoučko k objetí. Konečně vím, že být někým milován není samozřejmost. Není to jako ranní müsli učitelovo, jako pískot morčete od vedle, jako spánek… Za to děkuji…

Možná jsme vážně jako ponožky, všichni se totiž jistým způsobem doplňujeme v jedno. Posouváme se, brzdíme, uklidňujeme, rozněcujeme, ztrácíme. U lásek je to ještě silnější. Svým příchodem zásadně přetvoří vnímání člověka, vzbudí v něm vášně, a jsou-li skutečné, stanou se nejlepším přítelem. Nechci věřit na stereotyp vztahu. Proto patří-li dva k sobě, nemá mezi nimi místo. Objeví-li se, je pak lepší ublížit si jednorázově a zmizet, než spokojeně narážet do zdí. Ty jsi mi neustálým překvapením. Zůstaň? Ukaž mi hranice a já v nich budu žít, a pak jen skrze malé bolesti budu utíkat zpátky k tobě (i přes rady všelijakých našeptávačů), ale s vědomím, že víš proč tady pláču a tam se usmívám.

Prý, že vše vyléčí čas. Ten však pro mě neznamená nic, než jen příval strachu z nepřiznání si. V neurčitých obrysech posledních dní, splývám s vzduchem. Prázdnem. (Ne)přítomnost tvého vědomí na deníčku nyní ukazuje směrem, jemuž jsem se vlastní chybou nepatřičně vzdálil. Vím, že když ráno otevřeš oči, z pod víček ti vyjde radost, vím to, protože nový den na to čeká. Ale v mých oknech zůstanou jen závěsy (ne)chtěného mlčení. Zůstanu spát, protože sny dopřávají mnohá potěšení, třeba nenutí ke křiku. Ale co, musím se naučit být v partnerství se samotou. Scházím se nyní s hvězdami za zdí svého smutku, v krajině bez světel a bez hnutí. Patřím-li někomu, pak jsem to nekonečně já, já kdo nenávidí a já kdo miluje. Čím víc člověk odevzdává svou vlastní intimitu, tím víc je nesrozumitelný. No jo, zase mám nějaké liché ponožky… Snad naposled…

Poslechni… Poslední?

Musím přemýšlet, jenže myšlenky mi míří do všech stran. Patrně jen prázdná slova plní deníček, má mysl se totiž upíná k jediné. Jistý jen svou nejistotou a láskou k té, kterou miluji už tři roky. Jen mi to dříve docházelo trošku jinak, zmatečně, sebejistě, sobecky, zkrat(k)ovitě. Poslední týdny stále pobíhám mezi sevřením a objetím a hledám, ale nenalézám, míru svého sebeodevzdání. Netoužím být někomu na obtíž, ale taky nechci být sám. Tohle je ten kompromis vztahu? Jen tenká stěna mezi bytostmi a neodbytností. Jak nezahltit? Jak dát znát? Jak být patrný a zřejmý, ale nikdy ne zcela v cizí moci?

Zas a znova přemýšlím o podobnosti dvou stejných tvarů. Tvorů? Přemýšlím až moc, jak sama často říkáš. Ale takový jsem. Byl? Budu? Nehledám odpovědi (bývají pro mě od dětství bolestivé), jen mě baví souvislosti, ty nekonečné propletence kruhů. Druhů? Proto často s duší v rukou mizím ze společnosti nejrůznějších společníků. Přesto jsem přítomný, přítomný jako obraz odrazu svého tělesného já. Je to jen můj únik k myšlenkám. Někdo ze samoty prchá k ostatním, já s ostatními k samotě. Bohužel tyhle výlety někdy trvají tak dlouho, že si toho všimne okolí. Nechci tě tím dále rozčilovat. Přijmi mě…

Ty jsi mi totiž nejblíže. Jako by nyní současně se mnou unikala i část z tebe. Ty která jsi pečlivě uchovávána v místech mých spletitých cévních labyrintů. Proto jsem Tě roztrápil? Odpusť. Slibuji si opak. Jsem si opakovaně jist svou nejistotou, potřebuji se opřít, jelikož sám stále jen zakopávám. Sebelítost však není na místě. Už tolikrát jsem psal, že bych chtěl umět nemyslet na nic, jen se tak prožívat světem. Proč musí být vnímání dvou totožných bytostí, dvou objetí tvůrců, dvou obětí citu, tak odlišné? S kolika miliony teď (ne)čekám na odpověď? Kolik z nás bude vzpomenuto?

Takto k tobě promlouvám často, aniž bys tušila mou blízkost. Nadechuji se z tebe. Snad jednou naplníš mé plíce těmi vytouženými slovy a já pak exploduji a dozním s vesmírem. Ve smíru. Kdysi jsem věřil, že kdo pláče pro lásku, nedokáže milovat, a teď nevím jestli si to nalhávám nyní, nebo jsem si lhal už tenkrát. Prožívám totiž ztrátu vědomí z telefonů, přání a vzkazů, jenž vadnou před vyslovením. Tvé mlčení do noci (stejně tak jak já (hlupák) mlčíval tolikrát) mně vzdaluje střízlivosti. Samota je tichá, bezejmenná. Obklopuje a svírá. Taková je hranice mezi láskou a nenávistí, která bývá vrytá v písních, básních, životech, hlupotách i dalších klišé. Mnohokrát prožitá, mnohokrát usmrcená…

Nechci už nic jiného, než abys rozuměla všemu, co píšu, co dělám, co prožívám, vždyť právě pod tvým jménem prožívám všechna svá blábolení i bolení. Ty jsi pro mě můj komorní život i nezměrný svět mého sebe nalézání. Celistvé city, jež nosí nepříjemná jména, jako Opora, Potřeba, Nutnost, se mě zatím zřejmě ne(do)týkali. Nechci se změnit, to neumím, chci ale dospět. Dospět k tomu s tebou. Snad už zbytečně pojmenovávám, ale potřebuji slova před (s)prostým soubytím, jelikož z mlčení vznikají nedorozumění a neporozumění. Takhle se měním… Nechci, abys byla němá… A ne má…

Moje monogamně zpívající atletko, moje Bublino, jsi pro mě jako melodie písně, kterou si broukám pořád dokola, ale o níž vím, že ji neumím pořádně zazpívat. A když to udělám, zní to pokaždé jinak. Nikdy ne čistě. Nikdy ne stejně nereálně. Nikdy ne s pocitem posledního poslechu. To jsi. Veď mě, jsi až moc ve mně. Nenech mě zpívat falešně. Vím, že často scházím z rytmů. Příčina? Často jen má hloupost, občas tvé přehlížení maličkosti. Ale pro ty mám své oči. Ty tvé vnímají vše kolem, vše jasné a patrné. Už nechci abys byla mou slepeckou holí, pateticky křičím, že chci s tebou v ruku v ruce kráčet dál a pokud to bude potřeba, tak tě i nést…

Nenaléhám na tebe, má milá, jen celou svou bytostí prosím, věnuj ještě pozornost mým slovům. Miluji tě a nesnesu další mlčení, kterými jen šetříme čas. Odbiji s půlnocí. Chci nad město. Probloudit se v blízkosti nových zítřků….

Nově začínající

Řešil jsem nyní problém se svým slonem. Teda alespoň jsem si myslel, že si mám vyřešit svůj problém ze slonem. Vše se má tak, že jsem si na kousek papíru, který mám vedle počítače k zapisování hlupot, napsal: „ Vyřeš svůj problém se slonem!“ A jelikož s žádným slonem v konfliktu nejsem (je však možné, že je nějaký slon v konfliktu se mnou), tak mi vyřešení tohoto problému trvalo dost dlouho (a proto jsem taky dlouho nenapsal žádnou hlupotu). Nakonec bylo řešeni zcela prozaické a v své podstatě zůstalo v říši zvířat. Píšu totiž jako prase a proto jsem místo „slohem“ (Vyřeš svůj problém se slohem), četl slonem…

Při při sama se sebou a svým slonem (slohem?), jsem hledal nové způsoby jak pozitivně ovlivnit své myšlení. Nenapadlo mě však nic lepšího než si zalézt do skříně a přemýšlet. Po nějakém čase stráveném ve skříně jsem však vymyslel pouze satirickou báseň o nedostatku vzduchu a sociální agitku o hladovění. Takže totální propadák. Dokonce jsem někde slyšel, že mě ten den meteorologický úřad vyhlásil za oblast postiženou katastrofou. Proto nyní vymýšlím nový plán na povzbuzení svého tvůrčího myšlení. Bohužel je zatím tak komplikovaný, že mu budou rozumět pouze tři lidé na světě. A já mezi ně samozřejmě nepatřím…

Stojím na prahu nového směřování sama sebe. Dá se říct, že se po dlouhé době postavím na vlastní nohy a bude jen na mně kam dojdu. Pomyslím však na celou historii svého minulého já, musím se pozastavit, protože existují období, která příliš nepřispívají k tomu, aby byla má existence brána vážně, neboť v nich jsem až příliš okatě dělal věci jen tak na oko. Proto teď asi musím jít. Pryč od stesku od stisků, které jsem nucen ještě utržit. A až někam dojdu, tak pospojuji vše, co nám před sebou zůstalo skryto… To je dnes Mar celé…

Kolenová...

Tak je to zase venku... Už asi budu hlupotovat jenom na blogu... Zatím, předtím i potom... napsanou...

Ohled nutí

Stálé dýchám, stále snívám, a stále mívám problém vyslovit slovo „croissant“. Překvapivě ho ale dokážu napsat. Což se jednou může hodit, pokud skončím jako Stephen Hawking. To znamená neuvěřitelně chytrý, docela bohatý a občas dabující kreslené seriály. Do té doby si budu muset vystačit s loupáky. A taky s hlupotami. I když to vypadá, že je poslední zanedbávám, opak je pravdou. Uodvrap ej kapo, mávábdenaz índelsop ej ež, ádapyv ot žydk I. Občas si říkám, že je asi vážně lepší trochu lhát. Ve jménu pravdy samozřejmě…

Zdál se mi další podivný sen. O loutkách. Slyšel jsem v trambájí rozhovor dvou starších paní, které tvrdili, že lidé jsou pouze loutky v rukou mocných. V poslední době se právě v trambájích dozvídám nejrůznější zajímavosti. Kromě loutek jsem například vyslechl i zajímavou debatu o jistých sexuálních praktikách (ty si ale nezaslouží hlubší vstup do análů této hlupoty), viděl jsem dost nešikovného labradora a taky slyšel chlápka, který odmlouval svému MP3 přehrávači. Ale zpět ke mně. K loutce…

Zdálo se mi, že nejsem člověk, ale jen velká loutka vycpaná pilinami. Bublina mě však stále měla ráda. Možná si uvědomovala, že i přesto, že jsem dřevák, mám duši. A taky plášť. Bublina mi v tom snu opětovně vyznala lásku a zároveň mi slíbila, že bude navždy se mnou. V dobrém i dubovém. Problémem byl jen člověk, který mě vodil na nitkách. Jelikož máme malý pokoj, musel by spát v obýváku na gauči. Pak už je ten sen dosti zmatený. Myslím, že v něm bylo něco o Pinokiovi, crossaintech a tom sexuálním rozhovoru z trambáje…

Měl jsem teď menší problémy s mým googlovským účtem, takže jsem nemohl hlupoty přidávat tak často, jak bych chtěl. Musel jsem si tak psát do šuplíku. Pak mi to Bublina zakázala a já psal zase ve wordu. O moc jste tak nepřišli. Pokus si ale myslíte, že „Ano“, tak to určitě co nejrychleji řekněte svým drahým polovičkám. Co to zase píšu? Už se v tom zase ztrácím. Snad se jednou obrátí role a budou se ztrácet ostatní (čti vy všichni). A já potom budu tahat za nitky. A pokud se neobrátí role, obrátíme se alespoň k sobě. Takhle virtuálně… Čtěte pozpátku… do pátku…

Když nezářím

Stále sním o tom, že jednou napíšu best celer. Bohužel zatím jen koušu mrkev. A proto je potřeba zatnout zuby a překousnout to. A možná trochu vážit slova. Případně zkusit vážit něco jiného. Objevil jsem teď totiž v kuchyni váhu. Stále mi vrtalo hlavou, proč tam máme ty divné hodiny, které ukazují čas jen tehdy, když na ně něco položím. A pomocí mé milé jsem konečně prozřel. V kuchyni je celkově spoustu věcí, které stojí za prozkoumání. Krabice s kakaem, skříňka s čokoládou, či robot, které mu prý nemůžu říkat R2D2. Pokud se na tohle podíváte ze správného úhlu, tak vám pak bude konečně vše jasné. Takový úhel však doposud nikdo nesestrojil. Takže žádný best celer…

Září se blíží ke konci a já jsem se zatím stále nedokázal dostat do správné zářící polohy. Do jedné školy nechodím (a kdoví jestli vůbec budu), v druhé mě moji žáci (snad schválně) provokují neznalostmi a navíc mi co nevidět (i přesto raději vidět) začnou kroužky s prďochy na jiných školách . Na záření tak není čas. Je to na draka. Bohužel však na pouštění draka není ten čas. Takže ani stěžovat si nemůžu a veškerou svou radost pouštím k smutkům. Přesto už znám odpověď na otázku, která visí (na rozdíl od draka) ve vzduchu. Odpověď je měď. A otázka zní: „ Co je největším vývozním artiklem Chile?

I když nezářím, neznamená to, že mám něco společného s tím radioaktivním předmětem nalezeným někde v Podolí. Radioaktivní opravdu nejsem, i když občas mívám rádio aktivní. Na druhou stranu by ovšem nemuselo být úplně špatné být ozářený. Třeba bych získal nějaké superschopnosti. Rentgenový zrak, super sílu nebo schopnost sklápět prkénko po čůrání. Myslím, že po tom bych byl mezi dívkami oblíbenější než kdy dřív (Jsem vůbec oblíbený?). Představte si skupinu superhrdinů, jejichž schopnostmi by bylo připomínání důležitých výročí, odklízení oblečení ze židlí do skříní, či omezování fotbalových přenosů v TV. Že by tohle byl můj best celer, kterým zazářím… Ještě to zvážím…

Konečná krás(k)y nahá

Kvůli zdárně splavené Bublině jsem před chvíli viděl novou Janu Eyrovou a musím se přiznat, že mě to trochu zklamalo. Asi jsem čekal trochu víc od filmu, kde se Alenka z říše divů zamiluje do Magneta z X-menů, dohlíží na ně Bondova šéfová M a kde se Billy Elliot chystá na misionářskou výpravu. Škoda. Ale mohlo to dopadnout mnohem hůř. Třeba jsem mohl skončit s dívkou, která raději čte klasiku (čti Stmívání). Tak jsem skončil s dívkou, která dobrovolně tráví čas s někým, kdo si myslí, že zmrzlina šmoula je důkazem Gargamelova vítězství…

V domě nám opravují výtah, takže je jasné, proč nejsem nyní moc na tahu. Bublina po mně pořád chce, abych psal hlupoty. Vůbec nechápu proč! Mám jen takovou malou teorii, že se jí líbí, když o ní něco napíšu. Třeba, že je často nahá. Hodně nahá. Tak nejvíce nahá, jak jen to jde. Občas je i trapně nahá (nahá v ponožkách). Tohle by se jí mohlo líbit, jelikož se to líbí mně. A jsme přeci jedno tělo (nahé?) a jedna duše (nahá?). Když o tom tak přemýšlím, líbí se mi i to samotné slovíčko. Má v sobě příslib něčeho zajímavého. Nahá. Halušky, Hamánek, hnojivo, já…

Dneska už toho mám všeho dost. Bublina už bohužel nenahá spí (po Janě Eyrové se ji ani nedivím) a já si pročítám předpovědi o konci světa. Myslím, že ti co tolik tlučou na poplach, jak je potřeba honem zpytovat svědomí, obrátit se k bohu, mimozemšťanům nebo třeba ke Gargamelovi, by potřebovali pořádně zatlouct. Já třeba na konec světa vůbec nevěřím. I když věřím tomu, že po výbuchu slunce dá úklid pěkně zabrat. A já už bych měl taky konečně zabrat. Zatím jsem jen blázen bez bázně i básně, kterému nedá spát nenahá, ale vzrušivá přítomnost jeho spící němé neměnné krás(k)y…

Protékavá

Konec prázdnin jsem stylově oslavil dvojitým pádem z kola. Je zábavné, že při prvním pádu mě pozoroval skot a nyní já pozoruju při pádech Skoty. Nekoukám se na jatka, nýbrž na fotbal. Tak snad to vydrží. Nevydrželo. Naposledy jsem psal hlupotu po táboře a věřte tomu, že se od té doby vůbec nic zajímavého nestalo. Hájek je stále stejné pako, pořád jsem nevymyslel bezednou tubu na lentilky a stále jsem lenivý na to, abych začal věřit ve zlé lidi. Lenost uvěřit ve zlé lidi mi totiž pomáhá překonávat strach z nich…

Hodně lidí tomu věřilo. Já jsem si to ale nechtěl připustit. A teď je to tady. Poslal jsem Bublinu k vodě. A jak jsem si myslel, stálo mě to i můj majetek. Bublina se tak nyní plaví po Vltavě na vodáckém kurzu a vzala si sebou moje sandálky, můj batoh a moje srdce… To, že je Bublina pryč mi alespoň dává prostor k tomu, abych si udělal pěkný chlapský večer. Takže mám zapnutý fotbal, popíjím pivko a „čtu“ si přitom Playboye. No, ve skutečnosti fotbal už skončil, takže koukám na Medvídka Pú a popíjím kakao (chlapácky studené z šesti lžiček). Jen ten Playboy chybí…

Kromě fotbalu jsem se podíval i na film od Banksyho. Tenhle ten „dokument“ mě dost zmátl, takže po dokoukání si nejsem jistý jestli je Banksy Mister Brainwash, Mister Brainwash Banksy, Mister Brainwash režisér, Banksy režisér, Mister Brainwash nastrčená figurka, Banksy nastrčená figurka, nebo co vlastně. Zkrátka, hodláte-li se stěhovat, ohlaste to vždycky raději na poště. Jednímjsem si však jist - ani jednomu bych neproplatil šek - a to mám street art, potažmo Banksyho, docela rád. A ještě jedna s ničím nesouvisející věc. Věděli jste, že Francis Bacon zemřel při pokusu schladit kuře? No, kuře asi bylo rychlejší…

Jiná povídání

Asi jsem přišel na to, proč je letošní letní počasí takové neletní. Co byste taky čekali, když se náš premiér jmenuje Nečas. Když už se takhle lehce otírám o politiku, tak bych se chtěl naprosto distancovat od jistého člověka, který se jmenuje úplně stejně jako já. Narozdíl od něj totiž věřím na evoluci, věřím tomu, že kouření škodí zdraví, nevadí mi sexuální výchova ve škole (pokud ji nebudu muset učit stejně jako John Cleese) a pokud jde o průvody homosexuálů, tak mi vadí jen ty, kde jejich účastnící jsou plešatí týpci, kteří neznají historii a možná proto tak rádi zvedají své pravice…

Když už jsem tak ponořen v hajkismu, mám ohledně Hájka jistou teorii. Podle mě to není člověk, ale robot, kterého stvořili mimozemšťane, proto aby vyzkoušeli naši inteligenci. Indicie jsou jasné. Nepochází z opice, neubližuje mu kouření a pořád mele blbosti. Bohužel jsme ale v tomhle testu asi moc neuspěli. Kvůli Hájkovi ale nemůže být pochyb o tom, že mimozemšťané existují. Problém je, jak daleko to mají do Česka a jestli si ho vezmou zase zpátky. Bylo by to od nich pěkné. Neznám totiž smutnější postavu než je klaun. Teda Hájek…

Ale dost o Hájkovi. Raději něco o mně. Vrátili jsme se s Bublinou z táboru a kromě odřených zad, vtipů o penisech a ztracené placce Tatabojs jsme všechno přežili v pořádku. Dokonce se mi zdá, že jsme neztratili ani žádné dítě. Ale stoprocentně jistý si nejsem. Jistě jen vím, že Bublina nyní stále trousí svá moudra. Přišla totiž o zub moudrosti. Přesto mi však nedokáže odpovědět na otázku „života a smrti“. Na takové mé malé dilema týkající se základní otázky lidského bytí a zahradničení. Pokud smrtka kosí vše živé, znamená to, že by si dokázala poradit i s živým plotem?