Do kola skládám

Chtěl jsem se dnes podívat na nějaký film, který by se nejlépe hodil k současné roční době. Přičemž jsem po dlouhém přemítání došel a pak i ulehl před několik krátkých epizodek Road Runner. Mimochodem, taky máte raději Wile E. Coyota než toho protivného ptáka? Poutavější než samotný film však je metoda, podle které jsem se k němu dostal. Vycházel jsem přitom z jednoduché premisy. Co je to červen? Začátek léta. A co je jedním z nejtypičtějších znamení let? Výlet! Po dálnici, okresce, polňačce, lesem, nelesem, kombíkem, sedanem, kabrioletem. Nebo spíše KabrioLétem. A ať už člověk uhání na kolech či po nohách, jako nejpříhodnější film mě jednoznačně napadnul Road Runner. Asi bych už neměl trávit tolik volného času sám doma. Na druhou stranu pokud už domov opustím, zjistím třeba, že se má fotka objevila v novinách. Stal jsem se ilustračním fotkou v univerzitním měsíčníku. Tak alespoň nějaká akademická kariéra…

Chtěl jsem jít ve své úvaze ještě dál (Nebo blíž?), ale uvědomil jsem si, že všechno co se alespoň trochu týká kol, je pro mě dost deprimující, páč už kolo nemám. Tudíž nemůžu nikde jezdit. A proto taky, když někde jedu, musím využívat MHD. A to je další můj problém. V pořadí 76589. Dostal jsem se totiž do životní fáze, ve které v dopravních prostředcích zamyšleně pozoruji malé děti. Přiznávám, že pozorovat malé děti v trambájí, je o trochu příhodnější, než to třeba dělat na dětském hřišti, ale i tak mě to vyvádí z míry. Že by se mi v těle ozývaly nějaké biologické hodiny? Je to u mě vůbec logické? Bio to snad bude. Že by mi příroda chtělo něco naznačit? Nevím. Vím však, že v mém věku už je prakticky cokoliv, co bych dělal na dětském hřišti, nevhodné. Ne jen pozorování děti. Ale když se nad tím vším zamyslím, tak legalizovat zatím ještě nic nechci. Spíš bych si měl někde sehnat kolo. Navíc by mi asi neprošlo pojmenovat své dítě Mefisto… A prý ani Markétku mít nemůžu…

Možná si ale pořídím nějaké zvíře. Samozřejmě v dobré víře. A míře. Co se zvířat týče, nejsem žádný velký chovatel. Chovám se k nim slušně, ale zatím jsem nikdy neměl potřebu si je schovávat doma. Ke kontaktu se zvířecím světem mi bohatě stačí cizopasníci. Možná jsem jen drobný chovatel. Proč o tom ale píšu? To jen abyste viděli, že o zvířatech toho moc nevím, a proto mě často tak fascinuji. Psi, kočky, gorily a naposledy i ptáci. Trochu se teď budu chlubit cizím peřím, ale dozvěděl jsem zajímavou věc. Někteří ptáci prý umí tančit. Nejen u opic je to prý pouhé opičení, které se na určitou skladbu může naučit jakékoliv ochočené zvíře. Když však uslyší jinou, má po ptákách. Jeden papoušek je jiný. Tomu totiž pouštěli nejen hudbu, na kterou byl zvyklý, ale zkusili i něco, co nikdy neslyšel. A ptáček začal pěkně pokyvovat hlavou do rytmu. Vědecká analýza tanečního videozáznamu pak potvrdila, že se papouch opravdu kýval do rytmu. Docela psycho, tihle ptáci…

Tahle tanečně hudebně zvířecí zpráva se mi pak spojila s další článkem, který jsem dnes četl. Ten se pro změnu zabýval publikováním a prodejem hudby. Všude se píše, že je hudební průmysl v krizi, takže mě napadlo, co tak udělat několik koncertů výhradně pro ptačí publikum. Rozšiřování publika je holt nezbytné. Nemuselo by to být nezajímavé. Podle všeho jim sedí taneční hudba, kde je výrazná první doba. Na jemnosti mají asi ještě čas. Nebo že by měl každý ptačí druh svůj oblíbený styl? Papoušci na disco, krkavci na metal a kohouti jsou (s)prostě punk? Netuším. Ze školy si jen pamatuji, že nějaký pštros byl Emo. Já bych však do budoucna sázel spíše na savce. Snad u nich nějaké ty vlohy vyšťouráme a pak možná kdejaký kanec zvládne malý tanec. I když v českých podmínkách bude přirozenější začít od slepic. No tě pic… Raději kousek z Boba.

Když v životě nastane nějaký zádrhel, jenž způsobí, že čelo dříve hladké se starostlivě zachmuří a člověk se ptá: „Co si teď jen počnu?“, nejlepší postup jak si ulevit, je svěřit se do rukou osvědčeného experta a nechat mu volnou ruku. Když však ležíte po krk zahrabáni v písku, daleko od civilizace, na hlavu vám občas dopadne popel z Fénixů a jen čekáte na smrt, je velice obtížně hledat nějakého experta. A ještě obtížnější je nechat si rozměnit drobné. Bude Bob však na problémy s rozměňováním bankovek nemyslel. Myslel na podlého Ne Boba, na svou zubní protézu a na udávání lidí. Pro nějaké to udání by umřel. Na druhou stranu, pokud existuje věc kvůli které jste ochotni zemřít, tak byste kvůli ní raději měli žít. A Bude Bob měl život rád, jelikož věděl, že jinak si moučník k obědu dát nemůže. Když Bude Bob přišel k sobě byl vyhrabán a nějaký povědomý obličej se ho ptal, co se mu stalo. Bude Bob věděl, že se někdy vyskytují prohlášení, po kterých všichni přítomní ztichnou. Jedno takové se nyní chystal říci. „Tak přece jen ještě někoho prásknu“, pomyslel si v duchu…

Kupecká mo(u)drá

„Jsem nevinný, jsem nevinný, byl to jen střik vinný…“, tak nějak jsem si představoval obhajobu jistého pána, který už asi není tak rád, jak byl Rath. V mém bytí se událo mnoho nepsaného, takže je potřeba něco napsat. Třeba o jednom mém zklamání. Zažil jsem už mnohé. Vím jaké to je, když nedáte rozhodující penaltu, znám ten pocit, když se ocitnete bez ničeho nikde a s nikým, poznal jsem, jak je to zlé, když vás podvádí ten nejbližší, ale nic není tak bolestivé jako to, když jdete do ZOO okouknout malé medvídky a žádné malé medvídky neuvidíte. Slečna modrooká by mohla namítnout, že jsme viděli neklidnou paní mámu nosálovou a další zvířátka, ale medvídci jsou medvídci. Jako malé odškodnění jsem od modrooké dostal med. Tak si můžu alespoň meditovat. A vy se mi můžete smát, páč škarohlídství dodává na síle, jelikož lidé si s gustem smlsávají na cizím, nechutná-li jim vlastní. Med? Ten, jenž bývá mazán kolem úst? Nejsem tomu rád… Řekl ten jistý pán.

Vymyslel jsem takovou malou domácí zábavu. Zvýšení nájmů za tělesnou schránku činí všem mým duším čáru přes rozpočet, navíc má tělesná schránka trpí nejrůznějšími nešvary (podle modrooké je to dáno mou sportovní zarputilostí, podle mě je to nešikovnost, podlé však hlavně je, že nemůžu hýbat hlavou), takže mám čas vymýšlet nejrůznější podivnosti. Moje zábava se jmenuje „Pyrotechnik“. Smyslem je najít tikající kuchyňský budík (říká se tomu tak?) dříve, než začne zvonit. Když tak si to doma zkuste. Ještě jsem vymyslel hru „Vysavač“, ale ta byla mou dívkou odmítnuta. A takhle já nakládám se svojí láskou. Na druhou stranu (Tu pravou?), nechci nakládat s láskou jako s věcí samozřejmou, jelikož to dokáže člověka pořádně ponížit. A k tomu se nesnížím. Nejsem nikterak ochoten, avšak nedokážu ovládat své upřímnosti, proto zkoumám své odrazy vpíjící se ve sklo. Je ten, jehož vidím, viděn stejně i modrýma očima?

Ještě, že na tom nejsem tak špatně, jak jsem na tom dobře. Jestli je štěstěna opravdu žena, musí to být správná holka. Známky mám uzavřené, francouzské prázdniny se začínají vyjasňovat, jedné modrooké předčítám Shakespeara a dal jsem nejhezčí gól ve své kariéře, navíc právě před tou dívkou modrookou. Zkrátka, vezmu to zkrátka, abych s tím vyšel, než to dojde moc daleko. Snad vám to taky došlo. Všimli jste si někdy toho, jak nám v očích pohasíná jiskra touhy, když se nám dostane toho, co jsme vášnivě chtěli? Musím se přiznat, že kdyby mi někdo před rokem řekl, jak nyní bude vypadat mé bytí, upřímně bych se mu vysmál. Nyní je to takové, jaké to je, tedy opravdové a já jsem neskonale rád. Možná právě proto má touha nikdy nepohasne, jelikož mám z ničeho nic někoho, kdo je moudrý, pokud mě neklame rozum, někoho, kdo je krásný, pokud mě nešálí zrak a někoho, kdo je ochoten se mnou dobrovolně trávit čas… Třeba hraním na Pyrotechnika… Jsem tomu rád.

Točitá

Všimli jste si někdy toho, že existují lidé tak křiví, že se dokáží skrýt i za točitými schody? Ale to jen taková drobnost na úvod. Nejrůznější povinnosti a starosti mi brání přispívat více do děníčku. Třeba teď se mi nějaký neidentifikovatelný hmyzí (ne)přítel plazí po monitoru. A já tak nevidím na Clinta Eastwooda. Jinak můj život probíhá v normálních intencích. Takže stále nevládnu světu, stále nevím jak se dostat broukům na kobylku a stále si mě některé uklizečky ve škole pletou s žáky. A to přesto, že jsem konečně dostal svůj vlastní klíč od učitelské toalety. A to, že končí školní rok na tomto mém malém osobním úspěchu nic nemění. Teda mění se jen to, že místo tajně kouřících studentů, potkám tajně kouřící učitele. A mě se kouří z hlavy, když musím opravovat pololetní písemky. Nejen, že se mi kouří z hlavy, ale mám pocit, že z toho i šedivým. První šedivý vlas nyní se skutečností, že si mě někteří lidé pletou se studenty prvního ročníku střední školy, vypadá jako docela zajímavý paradox… Takže asi vážně žádná změna…

Když už jsem zase u těch svých paradoxů, tak jsem nyní objevil takový další malicherný do sbírky. Všimli jste si někdy toho, že v parku nebo na zastávkách jsou lavičky připevněny k zemi řetězem? Kolikrát jsem kolem nich procházel, kolikrát jsem u nich stál, kolikrát jsem na nich seděl, ale nikdy jsem se nad nimi vážně nepozastavil. To opravdu existují lidé, kteří by ukradli lavičku? To jsme na tom už vážně tak špatně? Na druhou stranu, taková krádež lavičky přeci nemůže skončit neúspěchem, jelikož pokud zloděje lavičky chytnou, tak půjde sedět. A o to mu přece jde. Nebo ne? Vím o co šlo lupičům, ale vážně netuším o co šlo modrooké, když mi nabízela masáž chodidel. Vážím si toho, ale ruku na srdce, myslím si, že masáž kousku nohy, mi trn z paty nevytáhne. Neříkám, ať si trhne nohou, ale rád by měl tu možnost, vychutnat si její doteky i na jiných částech těla…

Říkám si kopíruje umění život, nebo život kopíruje umění? A existuje nějaký film nebo písnička kopírující naše bytí? Nebo naopak jsme předobrazem knížky či obrazu? Koukáme na bondovku a máme chuť třepat, ale do ničeho se nemíchat. Koukáme na komedii s Peterem Sellersem, zakopneme o patník a přitom někomu zapálíme vlasy. Ale pak se zase stane, že čteme knížku a říkáme si: „To jsem přesně já!“ Jak to tedy je? Nevím. Vím jen to, že mé hlupoty často kopírují mé momentální mentální síly. Původní koncept mé osoby, jak byla asi přírodou zamýšlena, byl v podstatě veselý až lehkovážný, a v tom plánu jsem také většinou pokračoval až do doby, kdy jsem se stal obětí něčeho tak náročného jako byly podzimní události. Žádný citlivý mladý muž by tou zkušeností nezůstal nedotčen. Moje duše se obrnila a časem jsem se víc a víc cítil jako v závěru boxerského utkání. Je to za mnou a já se nyní cítím jako James Bond, který šifruje veledůležitou zprávu. A přesto, že se cítím jako bych dostal ránu deštníkem, je mi výborně, jelikož mám svou modrookou…

A ještě drobnost na konec. Četl jsem na novinkách článek o tom, že rychlíkem do Prahy cestoval had. A proto mě napadla taková malá dopravně-hadí existencionální otázka: „Proč se sakra tak plazíme?“ Znáte někdo odpověď ?

Kvetu v květnu

Pamatujete na to, když jsem se snažil popsat nepopsatelné pocity? Nedávno jsem si objevil nový pocit, který jsem si ale nyní i nově pojmenoval. A tím i trochu vyděsil modrookou. Po jednom sobotním probuzení jsem se totiž cítil jako Jiřina Bohdalová při menstruaci. Přičemž pokud dobře vím, menstruace je činnost, které jsem se poslední dvě dekády svého života vůbec nevěnoval. A potom, že prý nevinný spánek rozmotává klubko starostí. Z některých věcí člověk vypadne, ale nikdy úplně nezapomene. Když se tak nad sebou zamýšlím, tak bych raději občas zapomínal. Na druhou stranu bych ale nerad zapomínal na jiné věci. Třeba na pátečním Majálesu jsem zjistil, že konečně chodím, sedím a lehávám s dívkou, která má ráda Tatabojs. A to jsem zjistil svým pod prachovým viděním, když slunce svítilo do písku a modrookou jsem měl na blízku…

Při nejrůznějších sbírání společných střípků z našich životů, jsem zjistil i jiné zajímavosti, které nás spojují. A že jich je, páč modrooká je ta nejsensačnější dívka na světě. Mám rád její oči. Nádhera! Mám rád její ústa. Pohádka! Její hlas. Jako stříbrné zvonky rozléhající se horskou lučinou za vlahé měsíční noci. Je sladká a milá a láskyplná právě tak jako je krásná. A ten ďolíček na její pravé tváři. Nic krásnějšího neuvidíte na tváři Země. No je potřeba si občas trochu utahovat sám ze sebe. Když už nás utahují ostatní. Třeba ekonomové. Nevím jak vy, ale já ekonomii moc rád nemám, ale vždycky mě fascinuje, když slyším slovní spojení „neviditelná ruka trhu.“ Zní mi to jako něco z pohádky. Je srandovní si tu ruku představovat. Někoho drží za ruku a provede ho všemi problémy, jiným otvírá dveře, hladí, prostě se k nim chová v rukavičkách, jiné pak chytá pod krkem a dalším zase udělá takové to uplavala při podávání rukou. Nade mnou pak často jen mávne… Pořád lepší než abych od ní dostal třeba pěstí… A další střípek…

Krásná osaměla a zamyslela se. Jen zřídka se v poslední době zabývala myšlenkami na Skoro Boba. Teď si překvapeně uvědomila, v důsledku Ne Bobovi podrážděnosti, že ten problém se úplně nevypařil, ačkoli to tak po krádeži diadému vypadalo. Hodně toho ještě přetrvávalo na dně její duše. Člověk, který není předmětem všeobecného obdivu, například v očích NE Boba, se jen tak nevytratí z povědomí citlivé dívky, je-li docela pohledný, pozoruhodně výmluvný, pateticky roztoužený, nosí sebou plyšového maňáska ve tvaru kuřete, zvláště když je potomkem královské rodiny. Vzpomínala si teď na ty kouzelné chvilky, procházky při měsíčku a polibky ve stinných zákoutích, splývání po řece ve staré pramici. Když se Ne Bob náhle objevil, byla už Krásná pohroužena do bláhového romantického snění a propadala se stále hlouběji. Ne Bob ji vytrhl se zamyšlení. Otevřel prudce dveře, tak prudce, až se okna zatřásla, a vtrhl do pokoje s nadšenými výkřiky. Už ví, jak ho dostat zpět…

Bude Bob kráčel pomalu a zamyšleně, spíše jako náměsíčný než jako zdravý a silný muž plně ovládající své dolní končetiny. Chodci do níž vrazil, o něm smýšleli nelaskavě, leč mohlo tomu být jinak, kdyby měli všechna fakta k dispozici, pak by si uvědomili, že si zaslouží spíše politování než kritiku. Neboť Bude Bob si uvědomil, že se večer před tím dopustil udání, které ho rozrušilo tak, že i jeho schopnost kráčet po ulici tím utrpěla. Naopak Ne Bob, který často nepřeypoval energií ani dobrou náladou, byl toho dne naladěn nesmírně radostně. Vyzařoval přesvědčení, že na tomto nádherném světě je dnes všechno v úplně a naprosto perfektním stavu…

Postávající

Zrovna sedím, ale rozum mi zůstává stát. Proč nám centra měst tak často hyzdí kasina? Kam na to vůbec chodíme? Jsme snad tak hravý národ? Jsme zemí zářících jackpotů? Těším se v létě na návštěvu Monte Carla, ale u nás mi ta hustota heren přijde zbytečná. Navíc nechápu jednu věc: Proč jsou všechny tyto podniky svou vizáží tak odpudivé? A to píši s vědomím, že vkus je věc tuze individuální. Tyhle herny totiž bývají odpudivé bez ohledu na vkus. Červené koberce, modré zářivky, černá zrcadla. Proč to? Má to být nějaké znamení? Kód? Má to člověka odradit?Jemně naznačit, že ho tam nikdo nezve, že si vystačí sami? Je pravda, že nějaké návaly u dveří nebývají. Tak proč tedy tolik heren? Hyzdí terén. Nejsem bojovník. Nepodepsal jsem proti kasinu žádnou petici, ani tělem jsem nebránil. Trpím tiše a snažím se nad problém povznést. Ostatně ať se každý baví, jak chce. Ale vsadím se, že v kasinu se moc legrace neužije…

Jestli něčemu nedůvěřuji, tak je to má paměť. Je to spíš změť, jestli mě tedy změť neklame. Vedu si proto spoustu seznamů i záznamů. To je ideální záplata na jakkoliv děravou paměť. Změť. Cokoliv. A jelikož jsem našel záznam s dalšími střípky do Boba, tak to tady dnes jen tak zveřejním. Doporučuji k začtení, než dojde k zatčení. Poslední dobou má však na mou paměť blahodárný vliv pohled modrooké…

Sedm milimetrů od míst, kde je město nejtenčí, poskakují bludičky a matou mysl těch, kteří někdy zahlédli světlo… Hmm a kam se podívají, když se podějí? Pohádka nesourodně pokračuje…

Skoro Bob utíkal, letěl, pádil ze svahu dolů, když vtom zaznamenal, že se celá masa hory pod ním nepatrně pohnula. Ozval se rachot, zaburácení, a pak ucítil slabý nezřetelný pohyb a náraz horka kdesi v dálce za ním a nad ním. Šílený strachy běžel a běžel. Půda se začala sesouvat. Náhle pochopil dopad výrazu “sesuv půdy”, způsobem, který mu nikdy nebyl tak jasný. Vždycky to pro něj bylo jen slovo, ale teď si uvědomoval, že sesouvání je pro půdu podivná a hnusná činnost. Půda ji dělala a on byl navrch. Bylo mu špatně strachy a třasem. Země mu pod nohama klouzala, hora se sesmykla a on uklouzl, upadl, znovu sklouzl a rozběhl se. Lavina se spustila. Kameny, pak valouny a nakonec balvany poskakovaly kolem něj jako neohrabaná štěňata, jenomže mnohem a mnohem větší, mnohem a mnohem tvrdší a těžší a bylo téměř nekonečně pravděpodobnější, že ho zabijí, když na něj spadnou. Oči mu tančily spolu s balvany a nohy spolu se vzdouvající se zemí. Běžel, jako by běh byl nějaká strašná nemoc, při které se člověk potí, srdce mu bušilo v rytmu geologického šílenství dunícího kolem něj. Běžel hnán strachem ze smrti, který byl všude - v něm, pod ním, nad ním, a držel ho za pačesy…

Pocity zamilovaného mladého muže, který poznal dívku svého srdce a pak čekal a čekal a čekal, aniž by se dočkal, bývají chaotické. Bylo tomu tak i v tomto případě. Převládal zmatený údiv. Byla přece tak srdečná a zřetelně opětovala jeho snahy o sblížení. Skoro Bob nevěřil tomu, že by si to mohla rozmyslet a rozhodnout se, že už s ním Krásná nechce nic mít. Ale asi tomu tak bylo, a jemu teď nezbývalo nic jiného, než se smířit se situací, vypudit to děvče ze své mysli, jak jen možno, a soustředit se na rozvoj své břichomluvecké kariéry. I pro toho nejzamilovanějšího totiž existuje určitá mez, a tak se Skoro Bob nakonec prostě rozhodl, že to jsou zase ty střely a šípy nelítostného osudu, se kterými se teď tak často setkává, a od dalšího čekání upustil. Skoro Bob přijal novou výzvu radostně a bezstarostně. Obavy, které ho poslední dobou napadaly, se vytratily prakticky beze stopy tak dokonale jako matčin diadém. Bylo to už několik týdnů potom, co opustil Bob a žil svůj prostý život s Panem kuřetem. Pergamen, který mu však někdo nechal před dveřmi byl pro něj šokem, a kdyby při jeho čtení neseděl, jistě by zavrávoral…

Plánovitá

Byl jsem ve středu náhodně (koukal jsem zase na modrookou v MZK) na přednášce astrofyzika Jiřího Grygara a uvědomil si jednu zvláštnost. Skutečnost, že žijeme na dně hluboké gravitační studny, na povrchu planety obalené plynem, obíhající kolem nukleární ohnivé koule 145 miliónů kilometrů vzdálené a stále jsme nevymysleli slušně vypadající tupé, a považujeme to za normální, je zřejmě náznakem toho, jak je pokřivená naše perspektiva. Celkově myšlenka toho, že jsme jen maličká tečka obíhající ohnivou kouli, která je jednou z miliónu a miliónů podobných koulí, jež vytvářejí jednu konkrétní galaxii, a že naše galaxie je zase jednou z miliónů nebo miliard, které tvoří vesmír, je dosti bláznivá. Když se nad tím zamyslím, tak uklízet po nějaké párty by se mi tam určitě nechtělo, a navíc to dost poopravuje mojí perspektivu, že náš svět a vesmír náležejí pouze mně. Vlastně mě nyní náleží jen jedno červené jablko, které s velkou pravděpodobností brzy sním…

Tak či onak je náš vesmír hluboce matoucí. Kamkoliv se podíváme, jistá skutečnost začíná být mimořádně alarmující a extremně matoucí pro naše vědomí toho, kdo jsme. Jsme velcí, silní, fyzičtí lidé žijící ve vesmíru, který by měl existovat téměř výlučně pro nás. Jde o skutečnost, že tomu asi tak není. Víme jak funguje gravitace, poznáváme povahu hmoty, povahu částic a tak dále, ale stejně nedokážeme poznat pravou povahu některých lidí a stále jaksi nejsme schopni dopídit se, jak funguje svět kolem nás. Ono je také dost obtížně pochopit fungování světa, když někteří z nás nedokáží pochopit jízdní řád. A tak stále hledáme strojově přesný názor na způsob, jak všechno funguje, protože to je ten pravý způsob, který potřebujeme. Jiná alternativa není. Možná jen náboženství, ale to je jen další druh věci, kterou člověk vymyslel, aby změnil svět. A já raději budu na straně vědeckých metod. Nějak se ale začínám smiřovat s tím, že stejně nikdy nepochopím podstatu světa. Z mých velkých plánu zbudou jen malé planetky. A víte co? Nějak mě to už ani netrápí, jelikož jsem právě snědl své jablko. Já to svoje snědl, abych (ne)chápal, těm chytřejším pak musí spadnout na hlavu…

Plánoval jsem teď přidat další dílek do skládanky Boba, ale nějak mi chybí odvaha psát. Vím kam chci, jen nevím kudy. Cesty jsou trochu špatně značené. Tak alespoň můžu přijít s dalším osobním střípkem. Neberte si to ale prosím osobně. Zjistil jsem, že asi dokážu některé lidi dost nemít rád, ale stále se snažím nikoho neodsuzovat (Snad vyjma tupců zvedající do vzduchu k pozdravu své pravice). Četl jsem si dneska své staré zápisky, které tu a tam čmárám na nejrůznější papíry, a v jednom z nich stálo zhruba tohle: „Nikoho neodsuzuj, pokud nechceš, aby se objevil někdo další, dost možná z filozofické fakulty, a odsuzoval tebe, a ty pak řekneš, no tak, nechte si toho odsuzování, pokud nechcete, aby se tu objevil někdo další a odsuzoval vás, a tak dále.“ Nevím proč, ale tahle „moudrost“ byla napsána na kraji mých poznámek k četbě Kantovi kritiky Davida Humeho. Tak to asi bude dnes raději všechno. Nikdy bych nevěřil tomu, kolik slabých a ubohých věci jsem už napsal. Popravdě, je příjemný pocit vidět za sebou tolik práce… Další z nich…

A ještě jedna drobnost k vesmíru. Podle mě stojí celý náš vesmír na určité neurčitosti, a každé určité tvrzení vytvoří jisté vakuum, do kterého vplyne úplně protikladné tvrzení nebo čin. Typické tvrzení způsobujícím vakuum pro mě je – Tohle se sem už přece nevejde… A vešlo.

Myslet vášně

Nutno tedy přispět, jelikož kromě nepochybně pochybné básně, jsem se zase na chvíli umlčel, přitom se toho spoustu událo. Třeba jsem špinavou náhodou došel k tomu, co se stane s teleskopem až dospěje. Stane se z něj kravoskop. A já ztrácím vůl(i), kvůli stále nafukovaným okolnostem, které měly už dávno splasknout. Některé bubliny asi nikdy neprasknou, neb bych je musel napráskat. Znova uvažuji, co z nás dělá ty dobré? Můžu za to, že jsem dohnal „dobrého“ člověka k lhaní a podvadění s kalhotkami u kotníků? Nebo to bylo osobní rozhodnutí, které jsem nemohl ovlivnit? Trápím se. Mám za sebou čtvrt století, učím puberťáky počítat a orientovat se ve světě, přitom v něm sám bloudím a se spousty věci nepočítám. Ještě, že mám po svém boku modrooké stvoření, jenž jako mi tvor svěřený, vrací koutky na správná místa a přehlušuje vší ten křik samot… 

Někde u hranic mezi kopci leží v lepenkových krabicích můj starý život. Život, který jsem měl žít, ačkoli vnitře nesmířen, jsem k němu mířil. Pak se vše nějak divně zvrhlo a já mohl zavrhnout vše a zakusit něco neuvěřitelně lákavé i lekavé na černém kontinentu. Stačil však jeden opilecký večer a já s radostí sobě vlastní tvořím společně se slečnou modrookou novou pohádku. Mám štěstí na lidi, kteří mě slyší, ať už chátrám anebo rostu v novou, snad lepší bytost. Nebylo by-li tomu tak, ztratil bych nejspíše i já svou poslední soudnost. Takhle chci dělat nové nestoudnosti. V Brně, Tatrách, ve Francii, vlastně v jakýchkoliv zeměpisných šířkách, kde bude Adélka. Tam někde sedí mé přehlížené Štěstí. A těmito slovy vždy matu mysl těch, kteří kdy zahlédli mé světlo, jímž nechávám nahlédnout v bezbřehou krajinu sebe sama. Vážně už nedokážu krotit modré vášně… Je na čase zbavit se starých krabic… 

Vždy jsem rád využíval dění(ček) k tomu, abych unikl okolní realitě, odjakživa, kam až hlupotové záznamy sahají. Nejlevnější varianta, jak uniknout zoufalství, je hledat útočiště ve vlastní fantazii. Někdo je třeba přes den nucen pracovat jako uklízeč na pánských toaletách a večer se tatáž osoba pouhou mocí vůle a představivosti může proměnit v lamače dívčích srdcí. Skělé. Mnozí lidé samozřejmě fantazii postrádají, a pro takové je tu přítel alkohol. Stačí ho někdy trochu a i ten nejnudnější, nejupnutější člověk tančí na baru na jehlových podpatcích, zpívá lidové písně a zapřísahá se, že je pánem všehomíra. Tahle metoda úniku před realitou bohužel nefunguje dlouhodobě, jelikož často končí smrtí. Její přičinou je obvykle vzpoura jater, které si sbalí svých pár švestek a opustí trup hostitele nejbližším možným východem. Klíčová otázka zní – Proč si sakra balí právě švestky? Vážně… 

Slyšel jsem v trambáji zajímavý rozhovor mezi maminkou a malou holčičkou. Maminka holčičku varovala, že nemá pořád mačkat tlačítko na otevíraní dveří. Říkala něco jako: „Chceš aby přišel pan šofér a dal ti na zadeček?“ A ta holčička s podivným zábleskem v očích řekla: „Ano!“ Ani nevím co bych k tomu měl dodat. Představuji si nyní ticho, jako by to bylo něco bezpečného. Uchovávám v sobě vzpomínku na vůni právě posečené trávy, která se mísí s vůni benzinu v sekačce. Přeji si nyní slyšet smích. Smích je tak krásný. Jeho prostřednictvím přeci poznáváme jeden druhého.Ta srozumitelnost náhodně kladených slov! Mé smysly už nadobro daly sbohem tělu, jež odpočívá po náročném dnu. Přeji si prožít, co prožívám. Vášně…

NáVnady

Někdo je iniciativní, někdo protestující a já si píšu o náVnadách. Jsem v pasti, takže v pátek mám zmatek, který čeká na pondělí. Trochu se o to s vámi podělím, nebo raději zavřu oči, v naději, že ve snech spatřím třeba Nšoči… Absurdní… 

Mám mění, páč blonďatou dívku rád,

mámení neodolám třpytivých náVnad,

vážně (ne)tuším co má za lubem,

vášně (ne)tužím, páč opět zahuben…

V patře se plížím, snad mě neslyší,

spatřen budu usvědčen, ta si pospíší…

Unikám před nimi denně a stejně...

u ní… kam pasti náVnad dovedou mě…

Nebojím se, nač vědět, že je to ta pravá?

Nebo jí poslepu opětovně nabídnu svá  práva.

Často podváděn kýčovitě psanými sVítky,

čas to pod vlivem činí za ní nápady Jitky…

Adélce pohádky svěřuji své pasti slova

a déle nelze mlčet, neb to není hra šachová.

A kdybych s tebou dále nebyl jedna duše,

řekl bych si: „si debil!“, jednoduše.

Už mi to tu voní tak trochu po létu,
učiníš to, že Tatry Francii předají štafetu?

Kladu nyní poslední prosbu k tobě,

pokládej náVnady v každé roční době…

Malá velká

Tak jsem se dostal do okamžiku, kdy si uvědomuji, že už nejsem dítě. Po čtvrt století je to docela zajímavé zjištění. Ale jak tomu prozření došlo? Jednoduše. Prožívám nyní první Velikonoce, kdy nedostanu žádnou čokoládovou figurku. Je celkem jedno, jestli je to náhoda, nebo nehoda, každopádně je to tak. V životě každého muže může přijít chvíle, kdy se musí smířit s tím, že nemůže ukousnout hlavičku čokoládovému zajíčku. A protože jsem neměl do čeho čokoládového kousnout, přišel jsem při prohledávání internetu na to, že nevyhledávanější synonyma, jsou synonyma ke slovu miláček. Každý asi hledá alternativu ke svému miláčkovi. A když už jsem u čokolády, miláčků a podobných věcí, všimli jste si někdy toho, že každá žena hledá partnera s velkým „P“. A já přeci velké „P“ mám…

Asi už blázním. Anebo každý z nás občas uloží knihu do lednice a v posteli pak zjistí, že čte obal od pomazánkového másla? V jistých náladách asi máme tendenci dělat z komára velblouda. Pokud se vám tedy často jevím jako mentálně narušený, společensky izolovaný, smutný a shrbený emocionální kripl (nyní hovořím především o nedělních ránech v měsíci lednu), pak za to můžou tyhle má (ne)milá(čková) zjištění. Teď mi jde jen o to se trošku omluvit. Ale zároveň nemůžu přislíbit žádné velké zlepšení. Štěstí totiž bývá dosti plaché a náladové. Navíc jsem člověk líný, sebestředný, (ne)výjimečně pohledný, pozoruhodně výmluvný a pateticky roztoužený a jako takový o sobě i píšu. Nechci však být další cihlou velké zdi, chci být tím, kým mi je přirozené být. A to už je takové mé klišé. Ale klišé jsou přeci jen přetavené velké pravdy... Další střípek do Boba…

Ne Bob dospěl k přesvědčení, že jeho nový svět by měl mít boha, který by vydával přikázání, trestem stíhal hříšníky a určoval, které způsoby obcování jsou v jeho očích milé a které špatné a neomluvitelné. Ne Bob nebyl právě náboženský založený člověk, ale věřil v tradiční uspořádání věcí, pokud tradiční uspořádání znamená, že jsou věci namíchané v jeho prospěch. Přirozený pořádek věcí byl v Bobovi vždy takový, že všichni lidé si připadali rovni těm, kdo si každopádně rovni byli, a to nemělo s Ne Bobovou představou světa naprosto nic společného. Ne Bob se proto rozhodl, že je potřeba božského šéfa, jenž obnoví společenskou hierarchii. A jako nejlepší volba pro tuto pozici se mu zdál on sám…

Uskutečnit se může cokoli. Všechno, co si lze představit, se někdy stane. Představte si něco uhozeného, a kdyby to snad bylo příliš náročné, prostě náhodně spojte nějaká podstatná a přídavná jména. Všechno, nač člověk myslí, co si představuje, přeje nebo v co doufá, se už odehrálo. Sny se plní neustále, jen se bohužel neplní těm, kterým se zdají. A to asi není jenom moje zdání… Už nejsem dítě, myslet tak však nepřestanu. Koho sen teď asi prožívám?

Víš, svět tlení

Snažil jsem se trochu zdokonalovat své anglické konverzační schopnosti, konzervační pak zdokonaluji pravidelnou konzumací tuňáků, a proto jsem začal navštěvovat jednu hospodu s několika zahraničními studenty. A samozřejmě se mi stalo pár trapasů, které bych nejraději zametl pod koberec. V hospodě ale koberce neměli, tak s tím teď musím na internet. Takže mám pro vás pár rad, či spíše upozornění. Musíte především znát rozdíl mezi pátkem a smaženým vejcem. Tedy rozdíl mezi Friday a Fried egg. Je to rozdíl docela jednoduchý, ale velice důležitý. Pátek většinou přichází na konci týdne, kdežto smažené vejce přichází ze slepice. Mám pocit, že jako u většiny věcí ani tohle není úplně jednoduché, protože smažené vejce není smažené vejce, dokud ho nevyklepne na pánev a neusmažíte na sporáku. A myslím, že to s pátkem asi udělat nejde. Ačkoliv to jde udělat v pátek. Samozřejmě vejce si můžete usmažit i v úterý. Případně na vařiči. Je to složité, ale pokud se nad tím zamyslíte, tak to docela dává smysl…

Pokud se mi to podaří, tak vám možná někdy příště vysvětlím rozdíl mezi ještěrkou a sněhovou bouří. Tedy Lizard versus Blizzard. Dalším konverzačním cvičením, kterým jsem si prošel, byla jedna oblíbená hra, respektive otázka, kterou si lidé rádi navzájem kladou. A to: Ve které době byste nejraději žili a proč? V renesanci? V antice? V době Hippies? Osobně bych třeba rád strávil jistý čas v době Beatles (každých devět měsíců bych si užíval nové album, které (z)mění historii) nebo se potloukal vedle Leonarda da Vinciho. Jenže co se mé volby týče, mám opravdový problém, a ten spočívá v tom, že život v jakémkoliv historickém období by znamenalo přijít o Franz Ferdinand, počítačové hry, nebo internet ((ne)čti porno zdarma!). A upřímně řečeno, nemyslím, že bych toho byl schopen. Beatles, Leonardo, Shakespeare, Mozart jsou tu pořád s námi, jenže já vyrůstal s PlayStation, Oasis a fotbalem a nejsem si jistý, zda mě něco jiného ovlivnilo do takové míry, abych to byl já i bez těchto věcí…

Došel jsem nyní k jistému prozření. Nic zásadního, ale přesto mě to zaujalo. Když občas zajdu na poštu s balíkem, či s nějakými dopisy, vždy si uvědomím jak mi email změnil život. Teda slovní spojení „změnil život“ je trochu silné. Prostě se jen kvůli existenci emailů tolik nenaolizuju. Všimli jste si někdy toho, že být „komický“ může být pro některé lidi způsob, jímž vyjadřují sama sebe? A že to zároveň může být i velice hloupé? Už je mi asi souzeno být hlupákem. Koukal jsem včera po cestě z bazénu na nějaké souhvězdí, s jehož jménem si hlavu nelámu, páč nemusím vědět vše (mně stačí že je), a uvědomil si, jak mi má prostá (ne)vědomost vlastní hlouposti stačí k tomu, abych byl šťastný. Někdy je prostě lepší nevědět. Ale na druhou stranu není dobré před některými věcmi zavírat oči. Takže, kde leží ta správná hranice? Přiznám však, že jsem šťastný hloupý člověk, že vy, kteří čtete zdejší řádky, dopřáli jste mi splnění snu být (vy)slyšen… A to je to mé zásadní prozření… A ještě kraťoučký střípek do Bob…

Ne Bob už jako malý capart žil v domnění, že není větší cennosti, než samotná existence. Tohoto zlozvyku, tedy lépe řečeno lpění na bytí, se nezbavil ani v dospělosti a proto otevřeně přiznával, že jej smrt, ať se o ní říká co chce, děsí. Respektive ho děsí fakt, že bude tak dlouho mrtvý. Zdálo se mu, že Bob zošklivěl samou touhou po kráse a on, coby nedílná součást organismu nakaženého nevyléčitelnou smrtelností, tone mezi ničím a něčím, co znamenají a neznamenají slova. Bude Bob mu sehnal informace, Krásná pro něj ukradla diadém a na něm nyní je, aby změnil Bob k obrazu svému…