Vychází i schází

Objevil jsem další pocit, který nedokážu vyjádřit vhodným výrazem. Znáte takový ten stav, jenž se projevuje mrazivě svrbivým pocitem, který začíná někde na temeni hlavy a spouští se po zádech dolů? Je paradoxní, že člověk s tímto mrazením je pak jako opařený. Zpomalíte své pohyby a přejete si neustálé pokračování tohoto stavu. Nechcete to narušit, proto v tomto stavu můžete vypadat dost směšně. Při pozorování tohoto jevu jsem si uvědomil, že je to asi jeden z nejpříjemnějších pocitů na světě. Pokud by vás to zajímalo, tak hned za ním je takový pocit, jako má NASA po úspěšném vypuštění rakety. Ale zpět k mrazení. Nejzajímavější na něm je, že absolutně nevíte, kdy udeří. Nicméně z mých zkušeností vychází najevo, že se třeba dostavují, když mi někdo něco vysvětluje. A otáčí při tom listy knihy. Nebo vzniknou z ničeho nic při telefonickém rozhovoru, který pak mám tendenci prodlužovat…

Jen taková malá vsuvka. Nevadí? Pokud jo, tak tenhle odstaveček klidně přeskočte. Všiml jsem si totiž toho, že výraz „vychází najevo“, může být hodně užitečný, jelikož mi umožňuje činit rychlé, pregnantní a autoritativní souvislosti mezi jinak náhodně nesouvisejícími konstatováními, aniž bych musel pracně vysvětlovat, jak jsem na to přišel. A už vůbec nechápu to, že jsem užil na hlupotách slovo „pregnantní“. Je to opravdu skvělé. „vychází najevo“ ne „pregnatní“. Je to mnohem lepší než fráze, které jsem používal dříve. Něco jako „někde jsem četl“, nebo velmi zbabělé „říká se, že…“ a další. Znamená to, že jakýkoliv blábol, který právě říkám nebo píšu, ve skutečnosti vychází z zcela nového průkopnického výzkumu, a navíc je to výzkum, na kterém se intimním způsobem podílíte. A k tomu nepotřebujete znát žádný skutečný zdroj nebo autoritu… Ale zpět…

Také vychází najevo, že pocity mrazení jsou absolutně asexuální záležitosti. Ty si přeci jen umíme pojmenovat. Je totiž úplně jedno, kdo je vyvolává, nijak to nesouvisí s přitažlivostí té osoby. Jednou se mi třeba stalo, že mě pocit mrazení nečekaně dostal, když po mě nějaký chlápek chtěl peníze. Bylo to příjemné a nechtělo se mi od něj odejít. Samozřejmě bych takové téma do hlupot netahal, kdyby se mi něco podobného nyní nestalo. I domov může být častým dějištěm mrazení. Důvody mohou být dvojí. Buď vás něco naprosto dostane, nebo stojíte blízko ventilace.V tom prvním případě to může být nějaká písnička, kniha nebo třeba film. Ve druhém zpravidla otevřené okno. Mě se to stalo, a jak vychází najevo, z celé desky…

S novými kapelami to je těžké. Chci objevovat takové, které jsou něčím opravdu nové, ale zároveň mám přirozený sklon oblíbit si něco, co mi cosi oblíbeného už trochu připomíná. Je to zrádné. Ale jistým způsobem přirozené. Proto si možná tak často vytvářím vlastní superkompilaci bez komplikací. O Cut Copy jsem už trochu slyšel, ale kapelu ještě ne. Až teď. A jsou super! Nevím jestli na ně budu stejně nadšeně reagovat i za dvacet let, ale pro tuhle chvíli jsem velmi spokojený. Ne, že by byli nějak originální, ale nebýt nikomu absolutně nepodobný dnes už nelze. A kdo říká, že lze, tak lže. Poslouchám nyní jejich poslední desku Far Away, a když si ji jednou pustím, po zbytek dne se mi vrací jako bumerang. Vím, že u australské kapely je to trochu laciné přirovnání, ale tak nějak si neumím pomoct. Na druhou stranu je to pořád lepší, než kdybych třeba napsal, že je divná jako latimérie podivná…

Viditelná

Můj život se nyní řídí novým úslovím, které ve zkrácené verzi tvrdí něco jako: „Někdy je důležité vypnout světlo v koupelně, abychom viděli, že se svítí na záchodě.“ Poselství je snad jasné. Moje poslední dny se nesou ve znamení návštěvy Modrooké, ve vymáhání peněz, které bych měl dostat za vedení pár dětí a z jednoho podivného obvinění, podle něhož jsem snad špión. Takže taková normální letní pohoda. I když dnes mělo sluníčko asi mrakovinu. Vlastně mám ještě dva malé postřehy. Uvědomil jsem si dnes jednu zásadní lidskou vlastnost a to, že opravdu dokážeme být neviditelní. Pokud zavřete oči, jste skutečně neviditelní. A nenechte si od nikoho nalhat, že to tak není. A ta druhá věc se týká juda. Chvíli už ho dělám a až teď jsem si všimnul, že judo tak trochu připomíná klidný rozchod. Nejprve se dlouze objímáte a pak oba pláčete. Asi bych měl někde zhasnout…

Blíží se konec prázdnin. Už zase. Snad se jednou dočkám toho, že se třeba opozdí. Na přestupný rok třeba? Nemáte z toho někdy deprese? Já jako školáček jsem ji touhle dobou míval relativně často. A jako učitel jsem se toho taky nezbavil. A určitě už jsem o tom někdy už psal. Ale zpátky do dětství. Jako dítě jsem byl velice ustrašený (a jako dospělý jsem se toho taky nezbavil) a nejvíce mě strašily papírnictví. To jsou ti největší vyvrhelové. Už od poloviny prázdnin z výloh ohlašují, že opět usedneme do školních lavic a jestli máme všechny pomůcky. To je hnus. Tak snad z toho splínům nepodléháte. Navíc podle kalendáře začíná podzim až 23. září, tedy nejpozději ze všech ročních období. Nevím jak vám to pomůže, ale nějak mě to teď napadlo. Školní rok 2012/2013. Vracím se do lavic. Či spíše před ně. Tak doufám, že letos nepropadnu. Ani těm depresím…

Přemýšlím o svém stáří. Ne nějak důsledně, spíše jen ze zvědavosti o svém budoucím směřování. Ze všeho nejvíc toužím vlastnit starý psací stůl, psací stroj, z něhož by třeba vyšel nějaký román, a po malé kavárně s šumem bez úzkostí někde v Saint Marie, kde bych mohl snídat palačinky. Vzduch podobných míst, vzbudil ve mně život v takové míře, že ožila i má duše městského poběhlíka. A pokud by se tam někde vyskytovala i Modrooká, nebylo by to vůbec zlé. Mohl bych dále zůstat kartografem jejího těla, archivářem smyslů za hranicemi naší vášně. A taky bych chtěl mít nějakého němého čtyřnohého kamaráda, kterému bych svěřoval všechna má tajemství. A ten můj román? Něco na podobném principu jako jsou Avengers, ale místo Thora či Kapitána Ameriky by v něm vystupovaly české pohádkové bytosti. Něco jako Pat a Mat pekli dort v kalhotkách? Raději kousek pohádky pro Modrookou.

Skoro Bob s Bude Bobem dorazili ke skalnatému pahorku Bobovisku. Pokud má Bude Bob pravdu, bude na zastavení Ne Boba potřeba síla, kterou podle legend Bobovisko skrývá. Skoro Bob si pamatoval z dětství starou legendu o pěti mocných Bobech, kteří se vydali na čtyřech koních na cestu poznání. Bobové byli samozřejmě stateční, ušlechtilí a moudří, hodně cestovali po dalekých zemích, bojovali s obry, zachraňovali sličné obludy před nenažranými princeznami a přivezli zpět tajuplný artefakt. Žádný obyvatel Boba však nevěděl oč se jedná, jelikož všichni raději četli druhou část legendy, která pojednává o tom, jak se Bobové hádali, kdo bude muset jít na zpáteční cestě pěšky. To všechno se však stalo už v dávné minulosti. Nyní Skoro Bob a Bude Bob kráčeli po vrcholu Boboviska. Bude Bob spatřil v dáli kamennou mohylu a rozběhl se k ní…

Mo(u)drým pohledem

Přidávám ještě pár pohledů Modrooké, takže už třetí člověk se může označit za hlupotvůrce, kromě toho přispěli i dva paviáni. Nebo to alespoň tak vypadá. Buď to byli dva paviáni, nebo někdo, kdo si zapomněl svůj příčesek v levé kapse právě vypraného saka. Ale to není důležité. Důležité je, že i má Modrooká píše…

Není lepšího místa, kam cestovat se svou modrookou přítelkyní na první dovolenou než Azurové pobřeží, vskutku mo(u)drá volba. Mám zalíbení ve sbírání střípků a taková cesta do Francie jimi byla posetá… Naše střípky se naštěstí nepodobají jen fotkám z gůglu. Například neúnavné hledání citronové marmelády v Mentonu nebo pohled na neskutečně smutné dítě v koutě informačního centra v Cannes na internetu nenajdete. A pronikavé vůně a chutě typického francouzského trhu teprve ne.

Jednoznačně nejzábavnější byly Péťovy souboje s mořem, které musely být zdokumentovány, když kvůli ničemu jinému, tak pro tohle pozdější použití. Poté, co mě na nejluxusnější pláži Evropy píchla včela a způsobila nemalou bolest (můžete mi někdo vysvětlit, co tam vůbec dělala?), bylo mi k rozveselení dopřáno této podívané.

Na cestách jsem pochopila úděl všech přítelkyň fotbalistů, totiž jejich dětinské fascinování všemi hřišti, hřišťátky a co teprve když se jedná o slavné evropské fotbalové stadiony. Mám tiché podezření, že naše osobní Tour de Monaco, kdy jsme se ztratili ve změti uliček, se odehrála právě za účelem shlédnutí monackého stadionu. Nezlobím se, jelikož zpětně musím uznat, že prohlídka nočního města a důmyslné monacké dopravy byla úchvatná. Nadšení mého průvodce městem bylo obrovské, ovšem SCNF Gare opravdu neznamená metro, ale pouze vlakové nádraží vybudované přímo pod městem.

Saint Tropez…co říct k městu, jehož Office du Tourisme nehovoří anglicky a na každý dotaz dostanete pouze kupu prospektů a mapek. Typicky francouzské a milé. Aspoň že se dají později použít k prostírání večeře ve stanu. Jeden den strávený zde mi však připadal jako týden u nás, aspoň co se mozaiky střípků týče. Například jsem v prázdném amfiteátru shlédla improvizační představení svého milého s kameny a duchaplným námětem. Prý to byl vždycky jeho sen. Těší mě se jeho snů účastnit…to pak sleduju parkovat luxusní loď velkou jako dům a přemýšlím nad zněním inzerátu na vývěsce Isu, kterým bychom sháněli sto lidí na pronajmutí podobné lodičky na francouzské riviéře. Žádný sen není ani trochu směšný…

Během cesty padlo hned několik míst, kde by prý chtěl na stáří žít, vlastně to bylo téměř za každým rohem – ještě že má spoustu času to promyslet. Poslední verze je taková, že zatímco on bude žít v Saint Tropez, já budu v 4 km vzdáleném Port Grimaud, kde mají místo auta před každým domem zaparkovanou lodičku. To jen kdybyste nás někdy hledali…

DoSnívání

Konečně mám zase čas a náladu sepsat pár řádků o našem cestování. Poslední týden jsem se staral o zábavu šestnácti osůbkám, jež žádná neměla více než 160 centimetrů, takže snaha něco kloudného napsat byla asi stejná úspěšná, jako jít do divadla ve fraku a plynové masce a čekat, že nevzbudíte pozornost. Moje pozornost se navíc s potěšením upíná k Modrooké. A když už tím směrem sepne, je pak těžké přepnout. Většinou pak jen zhasínáme. Snad to jen tak nevyhasne. Musím se přiznat, že pokud někdy budou mít city jasně daný tvar, budeme znát jejich podstatu a budou-li tedy charakterizovány podle nejrůznějších matematických rovnic, budu zmatený a nejistý. Mám asi rád jistou tajuplnost. Ale to zas jen opakuji svá klišé. Kýč? Klíč jak na něj jsem však ještě nenašel. Tak raději pár mých scestných zápisků z cest…

Tady si uvědomuji, že budu muset napsat cestovatelskou hlupotu.

Cesta je LeGrazE… Po nedlouhých třech hodinách spánku se vydávám na cestu. Ale usnuli byste dřív, když by vám v televizi hráli Arctic Monkeys na zahajovacím ceremoniálu olympijských her písničku od Beatles? Já ne. Ale v autě spánkový deficit částečně doháním. Po první svačinové přestávce si uvědomuji, že jsem doma zapomněl svačinu, že je obtížné neohmatávat Modrookou a že rakouští psi vypadají stejně jako ti čeští. Cesta se po pár hodinách stává dosti ubíjející a uspokojení už nenabízí ani pohled na Alpy. V jednu chvíli mám dokonce pocit, že jsme se s autem dostali na bobovou dráhu. Ubíjení končí až u hranic s Itálií, kdy se nejprve (ne)smějeme nápisu „Hermagor“ a pak s otevřenou pusou pozorujeme neznámou horu. Skálu? Při pohledu na ní si uvědomuji jak jsem bezvýznamný. To jsem si ovšem myslel i včera, a to jsem byl jen v Brně v Albertu. Následující cesta do Benátek mi pak trochu splývá…

Cesty bývají dlouhé a špatně značené...

Ale je nás na to pět.

Řeknu vám, Benátky jsou město docela dost postavené na vodě. Cesta tam byla nakonec trochu složitější, jelikož jsme se ztratili v nedalekém Mestre. Díky jednomu ochotnému Italovi jsme se ale zase našli, zaparkovali a lodí vypluli do samotných Benátek (teda jen na jeden jejich ostrov). Po cestě lodí si Modrooká stěžovala na velikost kotvících lodí. Já jen zase s otevřenou pusou koukal a koukal. (A to mi v podstatě vydrželo celý týden.) Až na náměstí San Marco jsem si uvědomil, že už asi nesním. Nesním svou svačinu, kterou jsem nechal tentokráte v autě. Ani nevím co bych měl k Benátkám více napsat, jelikož všechno už přeci bylo napsáno. Mě nakonec stejně nejvíce fascinovali všudypřítomní prodejci „luxusních“ kabelek. V noci se vracíme k autu (které neúspěšně pojmenovávám Pan Auto) a vyrážíme na noční dobrodružství po Itálii.

Je potřeba si něco přečíst, tak proč nás zase fotí?

Jsem já příliš malý, nebo ta věž tak veliká?

Pár kanálových výtržností.

Nevím, ale tvářím se stejně jako Walda. Můj kanálový škleb.

Tady raději už jíst nebudeme.

Žízníme… Řidiči se střídají a my ukusujeme kilometry směrem k Francii. Rozmanité rozhovory o filmech, hudbě, či sexuálních úchylkách občas naruší hlas paní z navigace, jenž nás chce udržet bdělé, a proto nás několikrát mate. Mám teorii, že je duší (procesorem?) Italka a chce nás důkladněji provést po své pasta zemi. Brzo ráno také kvůli doplnění i odplněni (?) tekutin zastavujeme u ojediněle otevřené benzínky. Já přestávku využívávám k návštěvě nedalekého kukuřičného pole. Už ani nevím proč, ale něčím mě fascinovalo. Pak usínám a probouzím se až s úsvitem někde u San Rema. Zjišťuji, že jsme někde špatně odbočili, a proto si místo moře užíváme východ slunce v horách. Cestou z Itálie už jen ztratíme a znovu získáme 50 eur kvůli samoobslužnému tankování a někde ve Ventimiglii (či jak se to píše) mě poštěká pes (taky vypadá jako čeští pejskové)…

Francie, tedy Kachna...

Azurové pobřeží… Někdy kolem poledne se dostáváme do Mentonu, malého města, vyznačujícím se svým citróny, krásnými relativně prázdnými plážemi (Všimli jste si jak každý po návratu z dovolené říká, že tam bylo krásně, jen hodně turistů? Zvláštní.) a kempem, kde se můžete ubytovat jen mezi 17. a 19. hodinou. Vyrážíme tedy k moři. Všichni členové osazenstva Pana Auta se jdou koupat, mně se ještě nechce, takže jdu trochu prozkoumávat město. První co nacházím je česká vlajka visící po straně hlavní cesty. Pěkné. Po pár krocích nacházím i slovenskou. Pokud by vás to zajímalo, našel jsem i Švédskou, Finskou, Slovinskou… Ale to vás asi nezajímá co? Nakonec se vracím za Modrookou a jdeme si společně užívat moře. Moje vodní zážitky se dají shrnout asi takto: Ano je to slané, topím nějaké italské dítě u plovoucího pontonu, ponton už mě nebaví, italské dítě topí Modrookou, mám problém dostat se z moře. Večer se pak ubytováváme a všichni si dáváme vytouženou sprchu. Kemp leží přímo nad městem, takže si z jedné strany vychutnáváme pohled na město a moře, z druhé pak na hory. Ještě noční romantická procházka a uléháme.

Naše tradiční lavičkové obědy, snídaně, večeře a svačiny, zvykl bych si...

Pořád si však nejsem jistý, zda stromy mají rádi, když je lidi objímají.

Je to Nice… Další den vyrážíme do Nice. Cestou projíždíme Monakem, kde se chceme zastavit až večer, ale já jsem stejně ohromen už jen letmým projetím. Asi tak nějak podobně to mají kluci s holkami. V Nice trávíme dopoledne sluněním a koupáním se u Anglické promenády. Neskutečně dlouhá pláž, krásně teplé moře a další můj souboj s vlnami, který opět prohrávám. Alespoň má Modrooká najednou o sto fotek více. Odpoledne se pak vydáváme na krátkou prohlídku města. Přiznávám se, že místními uličkami bych se dokázal toulat další měsíc, my tolik času nemáme, takže se vydáváme na Castle Hill, kde máme krásný výhled na přístav, celou Anglickou promenádu i letiště, které končí přímo v moři. Na vrcholku si dáváme s Modrookou bagetku a sýr a já si uvědomuji, že tohle nejsou prázdniny, ale pořádné plniny. Loučení s Nice je smutné (i když kvůli návštěvě obchůdku se sladkostmi i sladké), ale čeká nás ještě to večerní Monako…

Je to Nice?

Ztrácím(e) se… Monako je něco co se musí vidět. Nádraží ve skále. Přístav plný luxusních lodi, lodiček i žen s lodičkami na nohou. Monte Carlo a kasino. Všudypřítomné výtahy, kterými cestujete po městě. Prostě něco úžasného. Část naši výpravy míří do kasina, já s Modrookou raději prozkoumávám město. Taky se brzo ztrácíme, takže kvůli nám pak musí zbytek osazenstva čekat dvě hodiny na parkovišti, kvůli čemuž se nám pochvalných slov nedostává. Neříkám, že to bylo kdovíjaké drama. Jenom to nebyla taková legrace, jak se mi to teď zdá. To jdete jednou uličkou, pak druhou, nechcete aby vám něco uteklo a mezitím vám uteče půl dne, ale to je v tu chvíli jakoby jiná časová rovina. Já si to však užil, nakopl jsem výtah, viděl jsem fotbalový stadión a Modrooká mi řekla, že mě miluje. Takže v podstatě normální večer. Teda až na tu Modrookou. Musím to napsat znova, ale Monako je prostě úžasné. Je tam pěkně a život tam plyne trochu jiným tempem, a to i když tam nejezdíte výtahem…

Kdo s koho? Racek prý vyhrál na body...

V Monaku jsem se konečně stal nekonečný...

Douloiu, Douloiu Cannes… I když se vracíme pozdě v noci, vyrážím ráno v Mentonu trochu sportovat, takže konečně k něčemu využívám zabalené plavecké brýle. Po cestě zpátky do kempu si užívám atmosféru ranního francouzského trhu s všudypřítomnou vůní ovoce, pečiva a hlavně ryb. Kupuji bagetu, ovoce, marmeládu, suvenýry a jdu si užít snídani v trávě s Modrookou. V Mentonu je krásně ale my míříme k Saint Tropez. Cesta ubíhá vcelku rychle, takže v poledne jsme v Cannes, kde si (samo)zřejmě nemůžeme nechat ujít červený koberec a celou promenádu. Zase by to chtělo více času, ale alespoň máme foto z červeného koberce, s rukou Staloneho a jedním pirátem, a proto odjíždíme. Cesta je dlouhá, kolony turistů přibývají a moje poslední cestovatelské věty před smrtí už nesklízí takový úspěch. Večer dorážíme do Saint Tropez, po delším hledáním kempu se utáboříme a usínáme. S Čechy jako sousedy… Uvědomil jsem si jednu věc. Že totiž mívám v zahraničí takovou zvláštní reakci. Když slyším češtinu, zmlknu. Proč? Ani vlastně sám nevím. Dělám to jenom já, nebo to dělají i ostatní Češi? Mám pocit, že ano. Jako bychom se báli, že si pak budeme muset povídat. A nebudeme třeba vědět o čem. Možná se před sebou stydíme.Ono někdy je i proč.

Zatím jen zkouška, ale jednou zde určitě vyhraje můj film... Vzpoura ortopedických vložek (Orthopedic inserts revolt)

Stopování… Náš kemp ležel v Ramatuelle blízko pláže, takže ráno jsme hned vyrazili k moři. Nikdo mi to nevěřil, ale pláž, kde jsme byli, mi připomínala tu slavnou pláž, kde ve filmu četníci chytali nudisty. Teď jsem si to vygoogloval a je to tak. Dokonce jsem si zjistil, že pláž Tahiti (tak se jmenuje) se svého času stala rájem a symbolem všech nudistů. I já tam potkal pár naháčů, většinou starších pánů, kteří si opalovali svou chloubu. A já se rozhodl, že to udělám taky. Proto jsem svou chloubu (tedy Modrookou) nechal opalovat a sám se vydal na procházku (výběh) po pláži. Odpoledne vyrážíme do Saint Tropez, kvůli parkování a spolucestujícím necháváme auto v kempu, a proto se vydáváme na cestu po svých. Cesta je dlouhá, navíc vedro a tak zkoušíme stopa. A díky Modrooké to vychází (Má asi jisté přednosti). Zastavil nám francouzský učitel zeměpisu a byl to jediný Francouz se kterým jsem si alespoň trochu popovídal. V Saint Tropez jsme si pak, po povinném focení před četnickou stanicí, pozorování lodí v přístavu a návštěvou pevnosti, dali takřka dokonalou večeři. Mám pocit, že lépe už v životě 100 eur za jídlo neutratím. Po chuťových experimentech (došlo i na zmrzlinu, se kterou jsem málem prohrál) jsme zapadli do víru nočního ruchu na riviéře a já si znova potvrdil, že Britové (s)prostě pařit umí… A došlo i na klauna, kouzelníka a petanque…

Nutnost ze Saint Tropez, četníka jsme však potkali jen jednoho.

Snažím se to roztočit v Saint Tropez

Je to dělo… Teda kaňon. Saint Tropez je krásné, ale chceme stihnout ještě kaňon Verdon a jezero Saint Croix. Po cestě se zastavujeme ještě v Port Grimaud, alias Benátkách Francie. Mám pocit, že bych měl letos navštívit i Benátky nad Jizerou, abych to měl kompletní. Jelikož máme málo času, usedáme s Modrookou na loďku a městečko poznáváme okružní plavbou. Nakoupíme ještě pár dárků i párků, koření (vůně koření mě pronasleduje až doteď, jelikož jsme nakoupili spoustu koření pro nás, rodiče i kamarády) a jsme znova na cestě. A po týdnu se dostáváme z dosahu moře a míříme do vnitrozemí. První pohled na průzračně modré vody jezera Saint Croix všechny ohromí. Zajímavé, co všechno udělá člověka šťastným a co jej nemilosrdně posíláe do kytek. Jsme tu asi správně. Kempy jsou plné, ale na třetí pokus jsme úspěšní. Zase blízko vody, takže koupání je očekávatelné, voda není slaná a já si plavání zase užívám. Večer se vydáváme jen s Modrookou do městečka Les Salles, kde jsme v obchůdku znovu ušitými svědky češtiny. Jsme všude. V místním kostelíku mě popálí svěcená voda a je konec dalšího dne. Slunce zapadá, jsem vedle své modrooké dívky a dělám kliky. Není to eufemismus, ale vyjádření skutečnosti, že po cestě zpátky do kempu jdeme po naučně-sportovní stezce, kde jsou různá stanoviště s návody na nejrůznější cviky. Užíváme si ještě pohled na hory a jdeme spát.

Modrooká na lodičce

Nad Port Grimaud, francouzskými Benátkami. Na věž jsme se v podstatě vloupali.

Kde je ten kanón?

Tak prý se to mu říká správně kaňon, prý je někde tady.

K čemu nás ti Francouzi navádějí?

Tak nakonec prý k tomuhle.

Blíží se cíl celého našeho putování, městečko Saint Marie a kaňon Verdon. Saint Marie je úžasné městečko ve skalách s ještě úžasnější historií. Užíváme si zdejší trhy, ochutnáváme, přivoňujeme, či se jen kocháme pohledem na všechen ten trhovský shon. Modrooká si vybírá krabičku na poklady, já med a další marmeládu a společně pak vyrážíme po křížové cestě ke kapličce. Jsme o(c)hromení a v tomto stavu opouštíme Saint Marie a vyrážíme vstříc jednomu z nejhlubších kaňonů Evropy. Pohled do 700metrového kolmého srázu je jedinečný, škoda jen, že spolucestující chtějí stihnout ještě koupání a my si tak nemůžeme dále vychutnávat pohledy orlů. Místo plavání vyrážíme na šlapadla do ústí kaňonu a je to taková ta často zmiňovaná třešnička za celou dovolenou, jelikož cesty zpátky už tak zábavné nebývají… A to je asi tak všechno, zážitků bylo daleko více, ale deníček už toho více nevstřebá. A já to hlavně nedokážu sepsat. Také byly vaše nejhorší slohové práce na téma „Prázdniny“?

Saint Marie na dlani. Proč se vlastně říká na dlani a ne třeba na špičce malíčku?

K cestě ke kapličce, proč se tak netulí ke mně?

Jo tak tohle je ten kaňon, docela dělo...

Tohle tělo...

Cesty zpět

Tak už jsem doma, unavený, hladový, ale šťastný. Až ze sebe smyji všechen prach, utřídím fotky a dám dohromady vše prožité, tak zkusím napsat nějakou tu hlupotu. Zatím jdu spát, jíst a meditovat. Třeba... Bylo toho hodně. A co olympiáda?

Douliou, douliou... Saint Tropez

Arctic Monkeys právě hrají na zahájení olympijských her a já budu za 12 hodin v Benátkách (snad ne v těch nad Jizerou, pač by to znamenalo větší než menší navigační chybu). Co je šílenější? Pokud bude vše ok, tak snad zkusím napsat na iphonu nějakou hlupotu, ale nejsem příliš dobrý cestovatelský zapisovatel. A taky nemám iphone. Jinak se poslední týden nesl v přípravách na cestu, takže jsem neměl moc času hlupotit. Samé lokální záležitosti, před nastávajícími globálními záležitostmi. Třeba jsem se dost nalokal na bazénu. No raději jdu na pár hodin spát. V naději... Jo a děkuju všem lidem s zelenými pásky za to, že teď vyrážím na cestu před půl rokem nemyslitelnou. Svět je tak strašně zvláštní. Pěkný. A taky si tu můžete dát kakao... Kolikrát si asi řeknu: what time does the bar close?

Obrození drolí

Dnes se mi zdály další podivné sny. V jednom jsem učil krocana lítat, v dalším dělal jisté nemravnosti (v masce Gandího jsem tancoval v taneční soutěži) a v dalším jsem byl lehkovážný. Je pravda, že občas beru věci na lehkou váhu, ale v tomhle snu jsem taky strašně málo vážil. Byl jsem lehký a navíc jsem se trochu drolil. Byl jsem totiž z polystyrenu. Když jsem chodil, tak jsem vrzal, při silném větru jsem ulítával a jak jsem se pořád drolil, tak mě pořád ubývalo. Navíc to drolení bylo srandovní, jelikož jsem si pak mohl hrát s těmi kuličkami (kluci si celkově rádi hrají s kuličkami). Byl jsem prostě lehkovážný, ale co má člověk taky dělat, když je z polystyrenu? A i když jsem věděl, že se jednou rozdrolím, nepřipadalo mi to tak hrozný, jelikož jsem to mohl považovat za vrchol mé drolící činnosti. Nakonec jsem se úplně rozdrolil. Teda probudil. A lidé si mohli nechat na památku pár kuliček. Kdybych byl chytřejší, tak bych napsal parafrází na lidský osud, ale nejsem. Tak jen napíšu, že rozdrolit se, je určitě veselejší než umřít…

Když jsem byl minulý víkend v Hradišti, na zdejším náměstí hrál Kabát revival. Přišlo mi to docela legrační, dokonce se mi zdálo, že jednotliví členové zkoušeli i drobné stylizace do originálů. Jejich vystoupení mě ale vedlo k zamyšlení. Proč vlastně to všechno? Jasně „kabáti“ jsou populární (i teď v létě?) a tudíž vděční. Obávám se, že možná i věční. Je to ale vůbec revival? Pod tímto výrazem chápu vytažení něčeho už zapomenutého na světlo a případně rozdmýchání nové mánie. Copak už lidi zapomněli na Kabáty? Přestali vydávat desky a jezdit turné? Nebo už je mladí nepamatují? To mě nebaví. Mě by zajímalo, kdyby se někomu povedlo vyštrachat kapelu, kterou si už málokdo pamatuje, alespoň třeba mezi teenagery, a podařilo se mu kolem toho udělat takový rozruch, že by se lidé sami začali zajímat i o originál. Můj tip? Například T-Rex! Nebo Walk Choc Ice. To jsou jedni z mých pozapomenutých oblíbenců. A věřím, že každému z vás dva až tři takoví „tajní favorité“ okamžitě v hlavě naskočí…

Nejsem si teď úplně jistý, jestli úplně chápu význam slova revival, proto se asi ještě raději podívám do slovníku. Tak jdu hledat. A už jsem našel. Tohle jsou docela zbytečné věty. No nic. V anglicko-českém slovníku (Ve francouzsko-českém jsem nenašel nic, ale zkusím to zítra ještě jednou) jsem našel tyto výrazy – obrození, oživení zájmu, nové nastudování – což docela podporuje mé chápáni tohohle výrazu. Teď mě napadla docela legrační představa. Palacký a Jungmann vlastně dělali Český národní revival. Zajímalo by mě, jestli by s jejich programem třeba alespoň jednou vyprodali Flédu. Zkouším ještě dál hledat. Tak ve francouzsko-českém zase nic. Dokonce ani ve velkém slovníku cizích slov jsem výraz revival nenašel. Nejblíže tomu je revmatik. Tak co k tomu ještě napsat? Revivalte sudy?

Když už jsem u obrození, tak se musím přiznat, že jsem patologický nevyhazovač zbytečných a nepotřebných věcí. Už od dětství skoro všechno schovávám a je mi velice těžko se jakéhokoliv předmětu zbavit (příběh o starých konverskách jsem tu myslím už jednou psal). Vždycky si nad odpadkovým košem dokážu představit alespoň jednu situaci, kdy by té dotyčné věci bylo zapotřebí, kdy by mohla prožít svůj revival a kdy bych všechny oslnil tím, že zrovna já takovouhle blbost mám, protože jsem ji nevyhodil. Nejsem prostě skladný panelákový typ 1+1. Ale jednou za čas se něčeho zbavit přece jen musím. A proto jsem vymyslel svůj zlepšovák, aby mi to nebylo tak líto. Před vyhozením si ty předměty, které byly delší součástí mého života, vyfotím. A nejspíš to budu dělat i s lidmi, páč někteří lidé se kterými prožíváme část našeho bytí, mají občas tendence se rozdrolit. Místo kuliček budu mít fotky. Tak se prosím nelekněte, pokud bych si vás chtěl náhodou vyfotit…

První návratová

Tak mám za sebou příjemný cestovatelský týden. Před týdnem jsem měl pocit, že stojím na křižovatce, kdy jedna cesta vedla k zoufalství a naprosté beznaději a druhá k úplnému sebezničení. Nakonec jsem prostě sedl na autobus a jel za Modrookou do Hradiště. A celý víkend vnesl do mého bytí víc, než jsem toho byl schopen unést. Bylo toho moc, od zneuctění několika městských soch, přes příznivé opojení a bavení neznámých v podivném „kočičím“ podniku, kde už raději nic nepodniknu, došlo i na Xindla X, Curtise Josepha, rýžový nákyp, koláče (bylo horko, takže se jich v podpážích několik několikrát objevilo), slivovici, nemocná zvířátka, stromy, kytky, přičemž vše korunoval výstup na majestátný Buchlov, s jehož věže se mi naskytl nádherný pohled na krajinu, jenž byl jen těsně nad hranici kýče. Ve skutečnosti šlo prý o sen. A kromě snění jsem si uvědomil i to, že spálení se v den, kdy si připomínáme mistra Jana Husa, je vcelku přijatelné.

Právě jsem se vrátil z Prahy, chtělo se mi říct včera večer. Hlavně proto, že to byla pravda. Opravdu jsme se s Modrookou vrátili z Prahy. Věru, ze Slováckého ráje rovnou do víru velkoměsta, jsme se stali členy toho podivného společenstva režimu spánku, v němž se udržují cestující ve všech ranních dopravních prostředcích. Ranní ptáče všecko odskáče. A proč se vlastně nedá smířit řádný život s živým řáděním? Tohle je už trochu vata ne? No, ještě, že mám kliku a vaty jen tak akorát na vyčištění uší. Tak nějak asi nevím co bych dále psal. Nejsem totiž ve vatě. Celý tenhle týden byl zkrátka příjemně prázdninově naplněný. Vůbec nevím jak bych měl popsat takovou nekřečovitost a neupjatost, čili pohodu, která mě nyní naplňuje. A navíc za dva týdny Francie. Takže nějak tak? Prožívám(e) si teď s Modrookou krásné období, které se vyznačuje nevyřčeným lehkým protestem proti přehnaně moderní době, jež však není divoce zaťatý, spíše houpavě rozesmátý. Takto se mi to alespoň jeví. Ale těžko říct, nemohu totiž mluvit za Modrookou. Nejsem jiný, jen líný dál psát…

Místo slov raději nechám mluvit obrázky, jenž nejlépe vystihují mé naladění...

Tohle je Parodie... a jelikož nám skončila sezóna, tak mi nehrozí žádné zranění. Ať už na hřišti, či ve sprše. Kde prý mezi fotbalisty nejčastěji dochází k analýzování...

Tady se „zdravím“ s nejmenovanou sochou v Uherském Hradišti. Tahle póza značí, že jsem si právě vyřešil nejpalčivější problémy svého života - koupil jsem si kolo a dozvěděl jsem se, k čemu slouží odsávačka...

Pokud existuje věc kvůli které jste ochotni zemřít, tak byste kvůli ní raději měli žít. Proto je na čase navštěva mého kadeřníka, páč kde není kadeřník, tam nepomůžou ani Hradčany...

První zabalená

Prázdniny jsou v plném proudu, takže domácnosti se vyprazdňují, letoviska zaplňují, silnice ucpávají, nastává velké stěhování národů a morálka se tak nějak víc uvolňuje. Nevím jak vy, ale pokaždé když dojde na prázdniny (plniny), je mi fajn. Když jsem byl menší, byly pro mě prázdniny vůbec tím nejlepším, co se mi mohlo stát. Především jejich začátek s očekáváním všech možných i nemožných zážitků. Pak jsem však poznal půvaby dívek. Nemožné. Ale to je jedno. Prázdniny jsou fajn i proto, že jsou v červenci a srpnu, tedy v jediných dvou po sobě jdoucích měsících v roce, které mají 31 dní. Asi nějaký Bonus. Proč se vůbec nedodržuje střídání 30 a 31 po celý rok? Alespoň by jeden den mohl dostat nebožák únor. Určitě to má nějaký důvod, dokonce bych vám ho dokázal i vysvětlit, ale to bych ho nejdříve musel znát. Takže zase nic.

Na prázdninách se mi líbí i ta kouzelná atmosféra přesunů. Přesuny mám rád, ale už trochu méně přípravy na ně. Těmi přípravami samozřejmě myslím balení. Když se nad tím zamyslím, tak balení mi obecně moc nejde. Balení vánočních dárku je pro mě noční můrou a na balení dívek nejsem moc šikovný. Nebo to je naopak? A cestovní balení mi už nejde vůbec. Třeba už zítra mě čeká cesta za modrookou a kromě stresu z toho, že poznám maminku své dívky, mě stresuje i má neschopnost vybrat vhodné věci na cestu. Ještě, že máme moderní technologie. Kvůli nim jsem mohl vše s Modrookou konzultovat, takže snad nic nezapomenu, či nic navíc si nepovezu. Třeba barevná náplň do tiskárny je prý na cestu zbytečná. To už díky Modrooké vím. Ale co černobílá? Tohle balení na víkend ještě nějak zvládám, byť s pomocí, ale už za tři týdny vyrážíme směr Provence (pamatujete někdo na mou vysněnou zelenookou Francouzku Giselle?) a to bude teprve „balící peklo“. Už nyní provádím něco, čemu by se dalo říkat „Kvalifikační výběr triček“. Prostě není dobré mít osobní vztah se svým oblečením…

I když to tak nyní nevypadá, nakonec prázdniny vždycky skončí. A něco mi říká, že podobný osud čeká i ty letošní, které se právě nyní tak pěkně rozjíždějí. Nenechte si je tím ale hned na začátku zkazit. Zkuste si je užívat až do konce tak, jako by právě začínaly, což vám ostatně přeji, i kdyby se vás třeba už žádné prázdniny vůbec netýkaly. Ale něco mi říká, že hlupoty čtou jen lidi (jste lidi?), kterých se prázdniny týkají a kterým bych mohl snad tykat i já. A trochu doufám, že hlupoty nečtou jen lidé modroocí, páč já chci sdílet vše mé vtělené štěstí a nadšení i s lidmi neznámými. A třeba i černookými. I když modrá obloha, kraťasové počasí a nedýchatelno, příliš k usedávání k počítači nevybízí. Horka, ve kterých se holubi stěhují z věží ke kašnám a kdy se lidé tak nějak rozprostírají mezi obojí, láká k nečinností-odpočinku, jak mnozí s oblibou říkají. Chtěl jsem teď vyslovit nějakou velkou myšlenku, ale nejde mi to, takže to raději konečně zabalím…

V ní mám

Tak se mi zase jednou úplně převrátilo moje vnímání světa. Ať už jsou lidské záměry jakékoliv, vždycky se může stát, že se najednou vynoří nějaký neznámý činitel, ono nečekané x, s nímž jsme nepočítali a které dokáže obrátit celé naše počínání naruby. Dá se s určitosti říct, že bych neuspěl v soutěži mužské krásy. Pokud bych to chtěl vyjádřit slovy básníka, nemám obličej, jenž by mohl způsobit vyplutí tisíce lodí, spíš se zdá, že jsem byl poškozen tím, že něco těžkého, například slon, na mě usedlo. Proto mě také nikdy samy od sebe neoslovovaly pěkné dívky. Dnes se to však stalo. A samozřejmě jsem to zkazil. Když jsem byl něco zařizovat na fakultě, tak mě u nás v kamrlíku navštívila neznámá slečna a chtěla se seznamovat. Prý mě znala z nějakého semináře a z plesu a že se jí zdám jako milý kluk. Celý život na něco takového čekám a pak ze sebe dokážu dostat jen „ne“ a „děkuji“. Ve skutečnosti jsem toho řekl o trochu více, ale pointa je snad jasná. Takže zase nic…

Docházím k závěru, že jsem lehce handicapovaný co se týče dívek. Nedokážu totiž v době, kdy jsem zakoukaný do jedné slečny, mluvit rozumně s ostatními. Kdyby vědci zjistili, v čem tkví tento handicap, nejspíše by pak dokázali vytvořit sérum proti záletnictví. Mám ze sebe trochu strach, především se obávám o svou mužskou stránku. Jen si to vemte, vyrobil jsem už dva dorty, upekl buchtu, neumím mluvit s dívkami (např. první mé slova Modrooké byly o amputaci) a v posteli spím s myší, hrochem, oslem a Karamelkou. A co je na tom nejhorší, Karamelka je jméno pro mou spací panenku. Něco je asi špatně. Mám pocit, že čím víc člověk odevzdává svou vlastní intimitu, tím víc je nesrozumitelný, a proto tak hlupoty nedávají smysl. Jsem několikerý, stojím tu na děníčku proti sobě a kaji se. Ne ze studu, ale z vlastních skvrn, které vystavuji na obdiv. Mám příliš mnoho tváři. Jinak mě vidí má Modrooká, jinak kamarádí, jinak kolegové, jinak bývalé lásky, jinak slečny, které mě oslovují… Která tvář je však ta pravá. Nejspíše ta, která se mi nyní odráží v okně po mé pravé straně. Tři tečky?

Stejně jako ostatní i já toužím po odpovědích, proto asi všichni společně chátráme v dobrovolném poddanství se smyslům, proto nadšeně toneme v okouzlení našich pohlavních ústrojí, proto milujeme a strháváme ze sebe zátěže stereotypů a všedností. Ačkoli až vystřízlivíme, naše povaha se nám zhnusí a vyvolá dojem vlastního zesměšnění a nejrůznějších parafrází našich jedinečných já, jichž se nám tolik nedostává. Možná proto zůstávám tolik oslněn přítomností těch dívek, které se mnou chtějí dobrovolně trávit svůj čas. A pokud jim navíc nevadí, že jsou občas v mé přítomnosti nahé, není na světě nic hezčího. Myslím nyní jen na pohled Modrooké, kterážto se stala světluškou mých zachmuřený zimních rán. Nebo spíše ran. Myslím na její příchuť javorového lízátka a na to, jak pohybem svých dlaní posílá mé tělo do bezvědomí. Myslím, že nemyslím zbytečně. Stávám se slepcem dotýkajícím se slov. Chci jen rozpoznávat po hmatu ty, s jejichž vůní se nikdy nebudu chtít rozloučit… A to je ta má změna vnímání světa… Světla.