Schody shody

Pokud nám nefungují shody, můžeme použít výtah? Aneb když podivná úvaha převáží neuvažujícího autora. Stále probíhá (jak rád bych zase běhal) má rekonvalescence, takže jsem stále ve stavu jisté indispozice. Pozice je to tuze zlá, jelikož musím učit, musím se učit a tím pádem (doslova i do kolena) vás nemůžu hlupotově mučit. Místo toho si užívám věci dějící se kolem. Třeba jsem četl článek o tom, že ani nejmodernější počítač nemá tak dokonalý mozek jako mravenec. Pravda, tohle bychom mohli říci i o mnoha lidech, ale s těmi se zase nemusíme příliš často stýkat… Nebo jo?

Nikdy jsem neměl rád lékaře, a to přesto, že jsem si docela oblíbil sestřičky. Lékaři mě od dětství lekali. A nyní, když je musím vyhledávat, se moje strachy začínají opět ozývat. Když se mi např. hypoteticky stane úraz s kolenem, musím jít na rentgen. Jenže, co když mi rentgenové záření způsobí ještě horší problémy? No a než se naději, vezou mě na operaci s nadějí. Při mém štěstí si nějaký medik zapálí cigaretu zrovna tehdy, když mi budou dávat kyslík. To si to pak budu v prostěradle pěkně svištět nad Brnem. Tak mě ještě napadá, co máme přesně na mysli tím, když tvrdíme, že je člověk smrtelný? Kompliment to asi nebude…

Určitě jste si dávno všimli toho, že jsou naši politici buď neschopní, anebo prodejní. Nyní se ale ukazuje, že stíhají za jeden den oboje. Dnes jsem koukal na politickou debatu a jeden z opozičních politiků říkal, že naše vláda je lhostejná k potřebám malého člověka. Myslím, že měl pravdu. Pokud totiž měříte pod sto osmdesát, tak vám váš poslanec ani neodpoví na mail. A tohle je demokracie. Na druhou (nepolitickou) stranu jsou alespoň chráněny naše občanské svobody. Žádný z nás nemůže být svévolně mučen, uvězněn anebo přinucen poslouchat nějaké Bárty. Já mám nejraději Homera (žlutého ne řeckého). Tohle je taková má odysea…

Stoupám po hlupotových schodech stále výš a výš, přitom jsem stále níž a níž. Zdál se mi sen. Kráčím v něm po boku Imanuela Kanta a rozprávím s ním o dívčím zápasení v bahně. Načež začíná silně pršet. Nabízím svůj deštník Kantovi, a ten ho s radostí přijímá, navzdory faktu, že už jeden deštník nese. Kant kráčí s dvěma deštníky a já poskakuji vedle něho. Pak začínají pršet lentilky a objevuje se duha. Kant se usmívá. Kant mi nechce vrátit deštník. Kant mě deštníkem bouchá do hlavy. To mi zkazí celý den. Začínám si myslet, že jsem měl raději od samého začátku používat ten výtah. Ach jo… Modrá, nikoli zelená propiska…