Části bez účasti

Občas mívám velmi podivné asociace. Je zvláštní, jakou mají některé bezcenné předměty schopnost uchovávat, či pojit vzpomínky. To mi pak pohled na lampičku připomíná můj dětský vláček (Dá se říct, že už mi dávno ujel vlak…), vůně knihovny na fildě mi připomíná Bublinu, a třeba dnešní projížďka v dobové trambáji (bohužel nevím z jaké je doby) se mi pojí s čokoládou. A to jsem čokoládu dneska neměl. Ale zase jsem měl pěkný den. Že by čokoláda byla metaforou oslav krás života? Proč ne. Už prý staří Mayové (teda nevím, jestli v tom jel i Karel) považovali čokoládu za nápoj bohů. Bohů v poslední době ubylo, čokolády je však bohudík stále dost… A zčásti i v mém šuplíku…

Konečně mi vrátili hodinu života, kterou mi ukradli na jaře. Proč nám jí vůbec na jaře berou? Vím jen, že jde o nějaké světla, která se někde můžou zapnout jindy, a tím nějak ušetřit (víc nevím, snad mi do toho někdo vnese více světla). Teda nic proti šetření, ale nemohl by to na jaře někdo rozsvěcovat o hodinu později? Tenhle ten posun v čase byl i možností, udělat si malý experiment. Chtěl jsem si totiž natočit časový posun. Zachytit ten okamžik, kdy vznikne časový přetlak, který zničehonic vyplivne hodinu navíc. Všechno jsem si nachystal. Mobil ve video módu. Zjistil jsem si, kdy akce proběhne. Že ve tři budou dvě. Měl jsem zapnutý počítač... A bohužel vše skončilo fiaskem. Totálním. A přitom chybělo tak málo. Ještě ve dvě čtyřicet jsem číhal před PC, ale pak jsem usnul. Takže jsem to prošvih. No, snad za rok už s mojí účastí…

Bez mé účasti už ale bude tohle hlupotové blábolení. Vždycky jsem si myslel, že budu šlapat na paty všem velkým slovotepcům, ale když se tak pozoruji, kráčím jen nemotorně v jejich stopách. A asi už je i pozdě s tím něco dělat. I když se zase říká, že nikdy není pozdě… Ale ono se toho celkově říká hodně. Hodně je i hodin, takže se raději hodím do postele. Jen se asi ještě kouknu do šuplíku…

Poslední myš Lenka

Dneska jsem si při pohledu do počítače uvědomil jednu zajímavou věc. A vůbec netuším, proč jsem si ji neuvědomil dřív. Tak mě napadá. Počítač má hodně obvodů a to by snad mohlo vysvětlovat mé dlouhé vedení. Nebo možná taky ne. Ale zpět k té věci. Je to tak trochu nafouknutá bublina, jelikož se zase jedná o Bublinu. Mám totiž její fotku na ploše (možná je to kýčovité, ale moje), a když jsem se na ni tak koukal (sekl se mi počítač), uvědomil jsem si, že občas není špatné hledat způsobem, kdy se spíše necháme najít… A všimli jste si někdy, že tři tečky za větou myšlenku nenahradí?

Napadlo mě, že bych zase zkusil napsat knihu. Bohužel jako vždy dokážu vymyslet geniální název, ale samotnou knihu už napsat nedovedu. Tahle ta moje „další“ kniha by se jmenovala „Mé kolenní čéšky brní“, a vůbec nevím o čem by byla. Jen z nějakého zvláštního důvodu vím, že by ta knížka měla 354 stran, hlavní postava by se jmenovala Sherry a jedna z dalších postav by byl datel… Nechápu, proč si o mě tolik lidí myslí, že jsem fantasta. Vždyť má fantazie nestačí ani na to, abych si představil skutečný svět… Jen tedy doufám, že v něm dobro nadobro vítězí…

Někdy si říkám, že bych měl jít do sebe. Tak trochu se nad sebou (případně pod sebou) zamyslet. No jo, ale když jsem roztrojená osobnost, tak do které z nich mám jít? Víte, vědění může být síla, ale nevědění je často přesila (a nemusíte na to být ani tři). A to je pravda, právě jsem si totiž kýchnul (Jé, teď mě tak napadlo, že kýchání vlastně potvrzuje samo sebe). A taky to potvrzují mé hlupotové sloupky, kterých už jsem napsal pěknou řádku (Teda, není řádka sloupků trochu protimluv?). Prostě mé výtvory mluví samy za sebe… Nebo volají do nebe?

Ještě něco ke kýchání. Šlo by z toho udělat docela pěkný logický paradox. Co kdyby někdo řekl: „Je mi fajn, už nekýchám.“, a pak si kýchnul? Všimli jste si někdy, že často pokládám otázky a přitom se na ně nesnažím hledat odpovědi? Ne, že bych si stěžoval, na to mám až moc másel na hlavě, ale je to k zamyšlení. No, asi mě baví jen hledání souvislostí, ze kterých si utvářím podivný spletenec všeho (ne)možného, čímž nevyjadřuji nic víc, než jen únik k myšlenkám. Chápete? Ne? Tak raději poslední myšlenku. Takže poslední dnešní myšlenka je, že mám poslední dnešní myšlenku…

Má hodně

Opět jsem uvězněn v běhu věcí a srozumitelnost náhodně kladených slov mi uniká v dáli. Proto dnes jen tak něco zblízka. Asi mám chuť se k někomu virtuálně přiblížit. A pak si zas v klidu mého neklidu reálně žít. S tím už jsem sžitý. Ale asi ne smířený. K čemu tedy mířím? Kdo ví? Chtělo by se zeptat. Zeptat se, proč se opět stávám, po roce porotcem blížících se listopadových pádů. Těch pátých. Oslovuji a volám, abych se držel dál od pádů, ale pak klávesnice pohlcují jen slova plná odpadu. Ale proč nebýt odpadem, když odpad je jeden z největších problémů současnosti. A tohle je už vážně recyklace…

Po týdnu bez počítače, jeden den nepočítaje, jsem potřeboval trochu toho slovotvorného cvičení, takže dění(ček) zatím vsakuje jen bláboly, což je však lepší, než kdyby vsakoval boly. Minulý týden žádné boly nepřinesl, což však neznamená, že by přišel s holýma rukama. Naopak přišel v rukavicích. V rukavičkách se mnou přesto nezacházel... Takže jsem se dozvěděl, že před medvědem musíme utíkat šikmo do kopce (No, ale co když medvědovi dojde, že mě snadno doběhne tak, že chvíli poběží přímo do kopce a pak zas horizontálně?), pak jsem se na praxi v praxi potýkal s dětmi školou povinnými a nakonec jsem si celý týden pěkně osolil tím, že jsem si neosolil špagety… Náhodně (samo)zřejmě.

Nechat v Brně počítač, byla docela dobrá věc na hlušení, jelikož jsem zase mohl poslouchat něco jiného. Po nekonečném přehrávání nových desek Arctic Monkeys, Mando Diao a Maximo Park jsem celý týden poslouchal nevydané písničky. Je to docela legrace, když posloucháte písničku, kterou nikdo jiný nemůže slyšet, protože je zkrátka nevydaná. A jelikož jsem byl v klidu domova, jiné ke slyšení tam ani nebyly. Byl to prostě ráj nevydaných písniček… A já už se raději dál nevydávám… Dění(ček) už toho má hodně… O mně ani nemluv(n)ě…

Na paty cpou se nápady

Tak jsem konečně viděl Tróju. Dávali ji v televizi už o prázdninách, ale já se o ní zmíním až nyní. Jsem už takový opožděný. Což je asi jediná věc, na které se shodnu s každým. Vlastně se dá říct-napsat, že ve vlastních názorech se shodnu s každým. A o to jde. I když Otto může i stát. A stát se může, že Otto bude ležet. Ale na tom nezáleží... Zpátky k Tróji. Už mě ani netrápí, že nikdy nepochopím, na co Trójané potřebovali velkého dřevěného koně, začínám mít totiž problém s Achillem. Dá se říct, že je to má další Achillova pata, která mi sahá až k zátylku. Čtěte. Když Paris trefil Achilla do paty, můžeme říct, že mu ukázal zač je toho loket? Trochu se mi z toho motává hlava...

Motal jsem se teď i na festivalu tvůrčího psaní. Po mém loňském (ne)úspěchu s povídkou, ve které hlavní hrdina lechtal tučňáka, a po chladně přijatém sociálním dramatu o pasáčkovi ovcí, který se vydal do Zlína pro nové boty, jsem se rozhodl příliš neprovokovat. Takže došlo jen na dobrodružství o kačence plující na kře a na drama čtyř žen a jednoho polárkového dortu. Takže jsem se zas tak moc neztrapnil. Navíc se přede mnou objevila možnost, zahrát si na JAMU (v masce, ale přece já). A jelikož už asi nikdy neudělám díru do světa, co takhle zkusit JAMU?

Když už jsem byl na festivalu tvůrčího psaní, musel jsem začít přemýšlet i o tom svém reprezentování se na děníčku. Hlupoty neztělesňují romantické ani jiné ideály (ve skutečnosti se jedná jen o sled jedniček a nul. Které píše nula?). Jiné děníčky mohou vynikat hloubkou postřehů, vykreslováním lidských povah, či společenských problémů. Jiné pak originalitou a velikostí... To já nabídnou nemůžu, o čemž svědčí i počet pravidelných (to je stále dost hypotetický obrat) čtenářů. A řek... byl na začátku (Achilles přeci). Jo a ještě k hlupotám. Snažím se, abyste mysleli. Při hlupotách totiž nemůžete myslet, že nemůžete myslet, můžete myslet, že můžete... Ještě můžete?

Pár nejen mých, ale i mých jiných (zase hypotetický obrat, jedná se o Bublinu), postřehů. Harém si většinou pořizoval sultán. Co ale na to Tyrl? Nebo lidé, kteří nemají stejně dlouhé obě nohy. Mám o nich říkat, že mají kratší nohu nebo delší nohu? No a to jsou všechny postřehy, psal jsem přeci, že mám pár... Tak mě ještě napadá, že více než odpovědi, vypovídají o člověku otázky. Takže já asi nikdy nebudu nositelem informace. Ale zase nebudu bit... A vy mě prosím nenechte být...

Scestnosti z cest

Pokud jezdíte brněnskými trambájemi, tak jste si možná všimli reklamního letáčku, který se cestujících ptá, na co by se oni zeptali Boha. Zaujalo mě to a začal jsem přemýšlet. Byl jsem tím tak zaujat, že jsem málem zapomněl vystoupit tam, kde jsem vystoupit chtěl. Vystoupil jsem správně (aspoň myslím) a nakonec i nalezl odpověď na otázku, jak by zněla má otázka. Boha bych se zeptal, jestli se nebojí toho, že na něj lidé začnou podávat hromadné žaloby… A stejně bych se zeptal i Aláha, Budhy, Rámy a tvůrců zábavních televizních pořadů. Já teda na Boha nevěřím (a myslím, že na něj nevěří ani křesťané, když dávají hromosvody na kostely), ale věřím na jisté nevysvětlitelné věci mezi nebem a zemí. Třeba na letadla a padající kamení. Přitom ta první možnost je má oblíbenější…

Když už píšu z cesty, tak proč se nezmínit i o tom, co naše cesty zpříjemňuje. Rozděluji cestující na tři kategorie – na čtenáře (těm zpříjemňuje cestu četba), na poslouchače (těm zvuky) a na koukače (těm vše kolem). Přitom na posluchače bych se zaměřil. Někdy si totiž ani neuvědomujeme, jak nám walkmany změnily svět. Co bychom si bez nich počali? A pamatujete si třeba na svou první cestu s walkmanem? Ta má byla po Vánocích v roce 1998 a poslouchal jsem tehdy Blur. Kromě poslouchání mají walkmany i jednu estetickou vlastnost, která není ihned patrná. Pokud totiž chodíte s walkmanem, vyrábíte si přitom své vlastní klipy. A to je fajn.

Další cestovatelská scestnost se týká vlaků. Tak mě napadlo, že pokud by někdo dokázal rozvázat všechny železniční uzly, mohly by pak vlaky jezdit bez zpoždění. A nebo možná taky ne. Ale i tak může být cestování, byť zpožděné, zábavné. Kde jinde by na vás řvali, abyste k odchodu a příchodu používali podchod? Jen mi teď trochu vadí, že se na nádražích rozšířily dveře s fotobuňkou. Mám s nimi totiž problémy. Někdy mě přivřou, někdy mi neotevřou. A trápí mě i jinde. Např. pisoáry splachují už při příchodu k nim, přes nejrůznější mávání neteče voda z kohoutků (a teče někdy i ze slepiček?), ignorují mě sušáky na ruce (říká se tomu tak?). No, asi nemám správné buňky na fotobuňky. Ale pozor, fotobuňky mají i skrytý filozofický smysl. Oznamují nám totiž, že pouhá naše přítomnost může něco změnit. Život má prostě smysl… Jaký? No, to nevím. To bychom toho od fotobuněk asi chtěli moc…

Předsloví i zásloví

Přišel jsem na to, že nejkratším dnem v týdnu je den strávený s Bublinou. Začíná mě proto pomalu tížit naše vytíženost. Na druhou stranu si myslím, že kdybychom nedělali to co děláme, určitě bychom chtěli dělat to co děláme. No jo, vzdělání vede k vydělávání. Když se nad tím tak zamyslím. Vydělávání peněz stojí čas, utrácení peněz stojí čas, tak co takhle zrušit peníze a začít platit časem. Možná bychom tímhle ušetřili docela dost času… Abych ušetřil nějaký čas já, tak se nebudu dnes příliš rozepisovat a po roce zase zkusím jen pár vět. Asi z toho udělám každoroční tradici a až mi bude šedesát vydám to jako knihu předsloví a zásloví… A pak si dám asi kuře...

• Nikdy se nenechám do ničeho nudit.

• Jelikož historie zná pouze velikány, jsem smířen s tím, že to dotáhnu maximálně na neznámého pachatele.

• Chtěl jsem se stát Robinsonem Crusoem, ale doma mi řekli, že došly opuštěné ostrovy. No nic, zkusím to příští Pátek…

• Proč vždy z nejšpinavějších obchodů plyne nejčistší zisk? A co na to čistírny?

• Už párkrát si mě někdo spletl s Clintem Eastwoodem, vždycky ale slepec…

• Vždy jsem myslel, že nejdivnější lidi jsou mezi studenty filozofie, pak jsem to změnil na studenty sociologie, pak na sociální antropology… Teď už vím, že nejdivnější lidi jsou mezi lidmi...

• Pořád si rád čtu, třeba teď se prokousávám Sartrovou Zdí…

• Občas ztrácím nervy, ale ani potom nejsem člověk bez nervů.

• Konečně už vím, že praktická ekonomie se netýká údržby peněženky.

• Směji se vám za zády do očí.

• Každý z nás se jednou musí zeptat: „Kde je má Giselle?“

• Čím míň mě zajímá kam se dostanu, tím víc mě zajímá jak se tam dostanu.

• Kolik blbostí ještě musím udělat, abyste mě neměli za blba?

• Baví mě, když vidím, že někoho bavím.

• Ne každá hlupota je trefa do černého, ale proč zas vidět všechno černě…