Nesoulady

Stále mám v hlavě jistý nesoulad týkající se češtiny. Podle mě se čeština chová podle, a proto ji podléhám, i když bych raději podléhal češtinářkám. Čeština je divná už jen proto, že stojí na každém pádě. Já raději stojím než padám, ale občas se ani já pádům nevyhnu. Třeba tenhle blog je můj 5. pád. Pomocí něj vás totiž oslovuju. Na každý pád to bude dneska trochu nesouladné…

Další můj nesoulad je typicky zvířecí. Často se říká, že někdo řve jak tygr, někdo zas vidí jako ostříž, další kope jako kůň, smrdí jako skunk, je líny jako lev, silný jako slon, pyšný jako páv, drzý jako veverka, němý jak ryba, vychytralý jako lovecká želva, a někdo je jen kanec. Přemýšlel jsem o tom, jestli se nějaké zvířecí přirovnání hodí i ke mně. Bohužel jsem na žádný vhodný nepřišel. Asi se ke mně žádný nehodí, což mě ale příliš nemrzí. I když nějaký to tulení by bylo pěkný, to zas jo.

Taky by mě zajímalo, jestli zvířátka používají stejná přirovnání. Třeba jestli by mrož, řekl jinému mroži: „Ty máš ránu jako Péťa po ránu.“ Zajímal by mě i názor ptáků na metro, jakožto na dopravní prostředek. A jsou dopravní i kraje? Co třeba Jihomoravský?

Mám nesoulad i v jednom přísloví. Zhruba se v něm tvrdí, že není důležité kolik toho máme, ale je důležité, kam to umístíme. Jen pořád nevím, čeho se to přesně týká. Mám jen teorii, kterou se pokusím ověřit. Zatím jsem ale nenašel vhodnou osobu. Podle mě se totiž jedná o heslo úspěšného burzovního makléře.

Tak to je prozatím vše, jelikož jsem už spadl dostatečně hluboko. Pro dnešek jsou snad mé nesoulady sečteny. Nebo spíše sepsány. Já si teď půjdu udělat kávu, a to i přesto, že káva není mým šálkem čaje, a budu přemýšlet, jestli mám v něčem i soulad. Nechci totiž mít soulad jen v nesouladu. A myslíte, že to jde i naopak? Můžeme mít nesoulad v souladu?

Odk(l)oněná

Když i koně mají své koníčky, aneb jak se na chvíli odrovnat... nebo odkonit?

http://svt.se/hogafflahage/hogafflaHage_site/Kor/hestekor.html

Ještě září

Je tu podzim (nadzim, předzim?), a to znamená, že se lidé začínají pomalu zahalovat. To také znamená, že se zase budu koukat spíše do očí, kde tomu výška brání zůstane u tradičního pohledu. Taky do očí. Jediná holá ramínka mě tak čekají jen ve skříni. Stejně je podzim moje nejoblíbenější roční období. A nejen tím, že v září zářím. Jé, teď jsem si vzpomněl na mou soutěž měsíců. Vyhrálo září, poslední patnáctý byl leden. Jen je divné, že jsem zapomněl na srpen… A může mi někdo vysvětlit, proč je v mém žebříčku měsíců i Io a Titán?

Léto skončilo, a proto skončím i já. Už mě dále nebaví psát, psát stále ty samé věci, a proto se teď rozloučím. Takže se rozlučme s matematikou, s kterou už dále nepočítám, a masový akcemi, které jsou i pro vegetariány. Ode dneška už tyto hříčky požívat nebudu. Když jsem se zbavil masových akcí, to jako jsem masový vrah?

Abych něčím zaplnil chybějí mezeru, tak se s vámi podělím (ta matika je všude) o některé mé divadelní hry, které jsem o prázdninách napsal. První moje hra se jmenuje Zatrpklý býk. Jedná se o naturalistické drama, které kombinuje Vykoupení z věznice Shawshank a Hledá se Nemo. Následující ukázka pochází z posledního jednání hry, které se odehrává těsně před popravou. Pro větší dramatičnost je na scéně přítomen i eskymák.

Ágnes: Co ti to proboha udělali?
Henrik: Dali mi pytel na hlavu.
Ágnes: (zděšeně) Ty zrůdy!
Henrik: Také už nemůžu nosit svůj příčesek.
Ágnes: A tvé klapky na uši? (rozpláče se)
Henrik: (povzdechne) Nezbylo mi vůbec nic.
Ágnes: (stále pláče) Proč to došlo až sem?
Henrik: Znáš to. Ženy, víno, amatérské divadlo.
Ágnes: A co ty podvody v kohoutích zápasech?
Henrik: (lítostivě) Přiznávám, lepit peří na toho býka byla chyba, ale nic jiného mi nezbývalo. S platu břichomluvce bychom nevyžili…
(Na scéně se následně objeví kat, který Henrika utopí v sojové omáčce. Hra končí filozofickým monologem Ágnes, při kterém škube husu.)

Pokud se tu objeví nějaké příznivé recenze, tak ještě s nějakou svou hrou zazářím a to klidně i v říjnu. Ať se však stane cokoliv, stále počítejte s náměty na povídky, s podivnými myšlenkami, přesmyčkami a slovními hříčkami, Hajkisartem a taky se mnou. Prostě budu stále zářit. Já teď půjdu pochytat nějaký lelky, abych se zabavil, a vy běžte klidně zářit (nebo řádit).

Tisící zhouba tiší

Pokud mě mé oči neklamou (moje oči mě klamou často, třeba naposledy mě klamaly tak, že si hrály na mé uši, a ty si zas hrály na můj nos) blíží se velký okamžik tohoto blogu, a to tisící překlik. Tuhle událost považuji za jednu z nejvýznamnějších v mém životě. Přesněji řečeno je v mém žebříčku na 56. místě. Taková významná událost potřebuje oslavit, a tak pro tisící překlik věnuji něco ze své tvorby.

Přece jen jsem napsal ještě jednu básničku (ve skutečnosti mám ještě jednu, ale ta je jen pro osobní potěšení). Teď už opravdu poslední, jelikož mám trochu obavu z toho, že už nejsem takový drsný, jak jsem býval. No, asi jsem zhebnul. Tahle básnička vznikla před spaním, kvůli přecpání.

Před spaní (pozn. název je napsán správně)

Jako pravidelné stromů kymácení
Jako prázdných hrobů chtění
Jako v kleci svobody snění
Spíš ne

Jako plno prázdných stolů
Jako když stoupám dolů
Jako přání šatů molům
Spíš ne

Jako divoké prachu víření
Jako dvou kolejí míjení
Jako slepé kulek míření
Spíš ne

Jako objektivní milenců touhy
Jako pravdy šílenců hodný
Jako jen v bdění rovný
Spím

Druhý „dárek“ je ukázka raného (pozdní už asi mít nebudu) Hajkisartu. Jedná se o alegorické znázorní myšlenky „Všechno je na houby“. Významnou neorealistickou roli zastává labrador, který je na obrázku převlečen za aligátora. Zděšení lidské postavy je znázorněním mého dětského děsu, který pramení ze zjištění, že uchovávání obalů od čokolád, nezaručuje posmrtný život.

Špitám si

Stále si nemůžu přijít na jméno, proto jsem se rozhodl, že se přejmenuju. Mám s tím trochu problém, jelikož vybrat vhodný nový jméno, je jako hledání kousku sena v kupce jehel. Nejdřív jsem hledal jméno, které by nejlépe vystihovalo mou osobnost. Napadlo mě něco jako Krasomír Odvážný nebo Petr Hájek. Nakonec jsem k výběru jména přistoupil čistě existencionalisticky. Takže odteď jsem Naděje, protože ta prý umírá poslední.

Přišel jsem na to, že návštěva u praktického lékaře je stejná jako jít na rande. Vždy předtím se umyjeme, vezmeme si pěkný spodní prádlo (nikdy nevíme co se může stát) a také jsme vždy nervózní. No a když je všechno dobrý, tak si to za dva roky zopakujme. Tohle není jediné podobenství na které jsem přišel, další se však týká jen mě osobně. Je zvláštní, že návštěvy zubaře bývají velmi podobné návštěvám příbuzných na Vánoce. I když poslední dobou nebývají moc bolestivé (myslím zubaře).

A ještě dvě „lékařské“, které snad nevylekají. Už vím, proč se říká nemocnici špitál. Je to tím, že si tam lidi jen tak špitají. Taky doufám, že ve špitálech mají dostatečně silné doktory. Co kdyby mě potkalo nějaké těžké zranění? Z těžkých zranění mám docela strach, hlavně se bojím toho, že to ti doktoři neunesou. I když není strach jako Strach (jeden byl prý i Lotrando).

Někdy je dobrý, když se stanou věci, kterých se bojíte. Můžete si tak říct, že ten strach nepřišel v niveč (a to vůbec netuším co je niveč). Na všech zlých věcech je vždy alespoň troška (ne Zdeněk) něčeho poučného. Třeba já už zažil úrazy, rozchody, pokousání i pantomimu (trochu škoda, že nikdy ne najednou), a vždy mě to nějak obohatilo, no snad výjimkou pantomimy. Moje „strachy“ se často vyplňují, a tak se ode dneška bojím toho, že se jednou ocitnu v uzavřené místnosti společně se dvěma švédskými letuškami, policejními řetízky a velkým množstvím vanilkové zmrzliny.

Výjmenovaná

Někdy se mi stává, že přemýšlím o věcech o kterých nic nevím, nebo o tom vím a nemůžu si na to vzpomenout. Naposled se mi to stalo s vyjmenovanými slovy. Jediné na co jsem si vzpomněl bylo, že si nějaká kobyla zvykala v Litomyšli. Tohle nebylo moc úspěšný, proto jsem raději poslal svůj jazyk do Ruzyně, aby se tam učil nazývat. Než se vrátí, tak si přečtěte další mé hlouposti.

Začal nový akademický rok, to znamená stání v nejrůznějších frontách na nejrůznějších místech. Proto je vhodné mít neustále po ruce nějakou knížku (jen ne Bukowskiho!). Taky zásoby jídla se docela hodí. Vaše plány může změnit pouze přítomnost některých lidí. Kupříkladu mně čekání na přelepku na ISIC (ne)zpříjemnila jedna kolegyně, o které vím jen to, že jsme spolu chodili na Komparaci pol. systému a na Teorii her. Ani nevím, jak se jmenuje. Taky nevím, proč si tolik lidí pamatuje mě, a to přesto, že se snažím chovat nenápadně - většinou nosím klobouk a falešný knír…

Jména jsou vůbec mé prokletí. Když potkám někoho nového většinou se dotyčných na jméno neptám. Jen je zvláštní, že ti lidé pak ví, jak se jmenuju já. Třeba jeden kolega s kterým jsem chodil na fotbal. Nějak mezi řečí jsme přišli na to, že jsme ze stejného města, a dokonce nějaký rok přede mnou chodil i do stejné školy. Je to všechno pěkný, ale já ani po dvou letech nevím, jak se jmenuje. Paradoxní je, že na letošních Coloursech mi představil i svou přítelkyni, jejíž jméno si stejně nepamatuju.

Některá jména si ale zapamatuju i já. Třeba vím, že se nová deska Support Lesbiens jmenuje Lick it. Spojení lesbiens a lick je zajímavé a docela jej podporuju (supportuju?), i když se při tom červenám. Tím červenáním jsem teď úplně zapomněl jak se jmenuju. Hele, a stává se i vám, že mi nemůžete přijít na jméno?


Pozn.
Trochu jsem si kontroloval své starší výtvory a přišel jsem, kromě tradičních problému s větnou stavbou, na několik zhovadilostí, kterých jsem se dopustil vůči češtině. Pokud se vás to nějak dotklo, tak se omlouvám. Pokud jste si toho nevšimli, tak zapomeňte na to, co jste si právě přečetli. Kromě gramatických chyb jsem přišel i na to, že jedné mé hlupotě chybí i konec (věta a půl). Ne, že bych normálně dával smysl, ale v tomto případě je to už dost divný. Jen jsem zvědavý, jestli někdo přijde na to, kteréže hlupoty se to týká.

Dramaticky nesmírná

Na tenhle semestr jsem si zapsal dramatickou výchovu (rád bych se stal loutkovým hercem, nebo alespoň loutkou). Problém je, že se jedná o předmět z pedagogické fakulty, a i když jsem myslel, že pajdák znám, učebnu 19 jsem najít nemohl. Nakonec, po půlhodině zmatečného bloudění, jsem si uvědomil, že jsem ve špatný budově. Na začátek to tak bylo dramatičtější, než bych očekával. Jelikož další přednášku mám až večer „doma“ na FSS, rozhodl jsem se, že zajdu okouknout místní knihovnu (čti holky), kde jsem se začetl do působivého vydání National geographic.

Jeden z článku byl o myšlení zvířat. Věděli jste, že sloni poznají sami sebe v zrcadle, že ovce rozeznají lidské obličeje, že sojky ví, že jiné sojky kradou, nebo že se samečci jedno druhu rybiček „přestrojují“ za samičky, aby se dostali k potravě? Nejvíc mě však zaujala část o jednom papouškovi. Ten si totiž uvědomoval smysl nuly, i když neuměl říct „sedm“ (to já měl vždy problémy s devítkou), chápal význam některých slov, které opakoval, znal i barvy. Taky mě zaujalo, že papoušci nedokáží říct „ba“, protože nemají rty. Život bez „ba“ musí být krutý.

Kvůli článku jsem si uvědomil i jednu nepříjemnou skutečnost. Víte, že určité dovednosti, jako třeba dobrá paměť, chápaní gramatiky a symbolů, uvědomování si sebe samého, chápání motivace ostatních jedinců, napodobování druhých, tvořivost, jsou považovány za klíčové znaky vyšších duševních schopností? A že se s některými můžeme setkat i u zvířat? A věděli jste, že já většinu z nich postrádám?

Další článek byl o obrovském urychlovači částic pod Ženevou, pomocí něhož se vědci snaží odhalit tajemství vesmíru. Já sám jsem už některé své „vesmírné“ teorie publikoval, proto je teď na čase, konfrontovat je s názory vědců. Ti totiž stále nedokáží vysvětlit několik výrazných záhad týkajících se vesmíru – jeho vznik, působení jeho sil, oblíbenost opery...

Jeden ze závěru, vyplívající z výzkumu, se týká toho, že kosmos, který vidíme, byl menší než atom. I přesto však byl zábavnější než většina pořadů v televizi. Zajímavý je i samotný vznik vesmíru. Teorie velkého třesku nám říká, že známý vesmír kdysi neměl vůbec žádné dimenze – žádné nahoře a dole, žádné vlevo ani vpravo, žádné plynutí času, dokonce byl problém nakoupit si v neděli. Zajímavé také je, že podle vědců by měl být vesmír prázdný (vyváženost hmoty a antihmoty). Je však plný hvězd, planet a lidí nabízejících výhodné tarify volání...

Já jsem zvídavá bytost, proto mě zajímá, co se děje v hlavách zvířat, snažím se pochopit mechanismy života a vesmíru, hledám smysl pantomimy, či se pokouším najít učebnu dramatické výchovy. Když se nad tím vším zamyslím, napadá mě, že základní otázky o našem vesmíru by měli znít: „Co je to za místo?“ a „Kde se tu dá nejlíp zaparkovat?“

Má bázeň

Dneska vám předvedu další z mých (ne)schopností. Jedná se o mou nejlepší a zároveň i nejhorší básničku. To je dáno tím, že je má jediná. Já básničky moc nerad, jelikož jim většinou moc nerozumím, a taky si žádnou nemůžu zapamatovat. Divní jsou i samotní básníci, bývají prokletí, bývají bídní a často po nich šílí holky. O to opravdu nestojím (nevím proč, ale mám takový divný pocit…), proto už žádnou básničku nenapíšu. I tak jsem si splnil další bod z mého seznamu. Už mi zbývá jen projet se na mrožovi, napsat autobiografické erotické drama a objevit se v novinách (klidně by i stačilo „na místě činu byl spatřen…“, já nejsem moc náročný). Než si splním další body, tak si přečtěte, co jsem napsal. Je to má báseň Má bázeň.

Má bázeň

Jsem román i holou větou,
jsem sladký i dia,
jsem vodnář i němý jak ryba.

Chci Snovou a ne s Novou,
chci všechno slyšet,
chci být tvůj očitý svědek.

Nejsem ucházející, přesto s dírou zející,
nejsem neřád, přesto držím řadu,
nejsem vězeň, jen si hraji na basu.

Nechci blonďatou madam,
nechci, přesto s ní sedávám,
nechci naléhat, jen s jinou uléhat.

Držím své mění v umění.
Hledám vlevo své pravé já.
Mám bázeň, nečtětou mou báseň!

Podobné mám

Nemám rád nezávazné konzervativně zakonzervované konverzace. Takové to povídání o tom jak se máme (já se obvykle nemám, jelikož se zapomínám), o počasí, či o pasterizaci mléka. Nejhorší je to s lidmi, s kterými jsme si byli blízko. I když jsme si v konverzaci blízko, mám někdy pocit, že se spíš vzdalujeme. Bude to asi tím, že v tom neumím moc chodit. Vlastně v tom docela plavu a lítám, a proto před tím raději utíkám. Útěky však nejsou moc dobré, jelikož se tak odstříhávám od oblíbených věcí. Nemůžu chodit do oblíbené kavárny, nemůžu na své oblíbené místo v knihovně, a teď mě nejspíš čeká i vynechávání některých přednášek. A co chodeb míjení? Podobně podivné jsou i mé dnešní podivnosti.

Další podivnost k náboženství. Bůh prý stvořil člověka k obrazu svému. Pokud je to pravda, tak křesťané nemusejí mít moc dobré vyhlídky. Co když Bůh vypadá jako já? Křesťané to mají i tak dost těžký. Ve všem spoléhají na všemocného Boha, který prý vše potřebné zařídí. To pak musejí být dost zklamaní, když vidí jak jim tloustnou ženy. Jako student politologie je polituji, sám za sebe pak říkám: „Dobře vám tak!“

Všimli jste si někdy, jak je důležité být originální? Mít originální myšlenky, tenisky, tetování či labradora. Zdá se mi, že se originalita trochu přeceňuje. Třeba já vůbec originální nejsem a ani se tak necítím. Podle mě jsem stažený z internetu a rodiči následně vypálen (nebo napálen?) na CD (DVD ještě nebyla – že bych už byl tak starý?). Teď jen čekám, kdy se mi před očima objeví, že mám zadat sériový kód…

Podobně podivná byla i výměna podlahy v naší kuchyni. Ani nevím proč vám o tom píšu. Dokonce ani nevím, co je to za podlahu. Psaní o podlahách určitě není moje parketa. Podobné problémy mají i strojvůdci, když jsou pod parou nebo námořníci, kteří jsou za vodou. Jsou to ale podivnosti. Taky mě trápí, že nevím s kým měla Opakování dceru Moudrost.A proč je dobré, aby spolu měli výkon a cena poměr? Nezdá se vám, že je ten svět trochu podivný? Podivný třeba jako meloun? Už jsem na to přišel, svět je jako meloun. Sladký, červený a s peckami…

Školní potřeby

Brzo začne nový akademický rok, ve kterém možná udělám zásadní krok v pokroku mého vzdělání. Když se mi povede, tak se konečně stanu vším - možná relativně šťastný, možná přitažlivější, žádaný a krásný, možná i obdivován v očích půvabných dam. Možná mě čeká i nebezpečí, i když já bych radši, aby mě čekalo jen nebe (teď jsem trochu v (po)Klusu). Nebo jen zas budu sám, ale s diplomem. Což už bude můj druhý. První jsem získal v deseti za plavání – 3. místo na 100 metrů prsa přípravek okresu Karviná

Když jsem chodil na základku, tak jsem období konce prázdnin nesnášel. A to hlavně, když jsem míjel papírnictví (zrádci). Nelze říct, že bych se školy bál, propadnutí mi nikdy nehrozilo, jen jsem chtěl mít delší prázdniny. Teď bych je chtěl mít spíše kratší, jelikož mi propadnutí hrozí. Propadnutí depresím. Už se opravdu těším do školy na přednášky, kolegy, kolegyně, knihy, tramvaje, na psaní bakalářky… Pomalu se tak projevují mé školní potřeby a to ani pravítko nenapraví. No to se mi to zase rýsuje.

Docela se těším i na nové spolubydlící. Zatím jsem měl vždycky štěstí. No uvidím, možná i uslyším, cítit bych ale nechtěl. Nejspíše se nesplní moje přání, abych měl za spolubydlu Tomáše Rosického. To bych pak mohl říkat, že mám Rosu na kolejích. Asi bych ho i stíral. Stejně je zvláštní, že začnu už třetí rok na výšce. Je podivné, že na nížkách jsem nikdy moc talentu neprokazoval. Třeba ve školce jsem měl strašlivé problémy s legem. A tuhle ztrátu už nikdy nedoženu. Asi nemám tu správnou potřebu.

Na konec jeden námět na pohádku. Na Ostrově Zoufalství (název klame – nejedná se o ostrov, ale poloostrov) žije začarovaná princezna, která je napůl člověk a napůl velbloud – podélně. To ji značně komplikuje život (nemůže si vzít půjčku v bance). Jediná možnost jak se kletby zbavit je absolvování kurzu „Estonsky rychle a snadno“, to se však princezně hnusí. V jiném království žije, v krásném a honosném skákacím hradě, začarovaný princ. Princ nemůže chodit a musí všude doskákat. Taky ho trápí vysoké nájemné… V tomhle bodě jsem ztratil pointu, takže nevím jak dál. Pokud někoho něco napadne, tak mi to prosím napište. Samozřejmě vám vaše nápady ukradnu a budu je vydávat za své.

Platonicky ucházející

Možná by vás mohlo napadnout, že má platonická láska je Platón. Až tak špatně na tom ale nejsem. Platóna moc rád nemám, hlavně jeho podobenství o jeskyni je hloupost. Podle mě člověk, který vyleze z jeskyně a pozná skutečný svět, nestojí o návrat zpět. Spíše by zůstal na povrchu a otevřel si cukrárnu. Taky jeho učení o ideálním státu, ve kterém by měl vládnout ten nejmoudřejší filozof, je podivné. Ještě podivnější je, proč Platón při formulaci této myšlenky pokašlával a významně ukazoval na sebe. Zastánci Platóna by mě mohli nařknout z toho, že moje duše není dostatečně na výši, aby to pochopila. Moje duše opravdu nemá filozofické nadání, to mi však nevadí. Já jsem hlavně rád, že moje duše neuchází.

Takže Platón není moje platonická láska, to však neznamená, že bych žádnou takovou neměl. Je to však už strašně dávno, co jsem ji naposled zahlídl. Kdysi jsem s dotyčnou měl jisté úmysly. Asi v 5. třídě jsem ji vzal za ruku. V 9. třídě jsem to pak zopakoval. Naposledy jsem ji viděl asi před dvěma roky, kdy jsem se letmo zmínil o jejím stehnu. To je vše. Takže nejen má duše, ale i celé mé já nebude ucházející.

Proč se však trápit kvůli jedné holce? Vždyť na světě je spoustu jiných. Určitě víc než je potřeba k přenesení i toho největšího piána. Pokud k tomu připočteme i skutečnost, že se smršťuje vesmír, je třeba občas přistoupit i na kompromisy. Jsou však věci, přes které se u holek nepřenesu. Většinou se jedná o intelektuální problémy, třeba když tvrdí, že nejzábavnější z Přátel je Rachel…

Jelikož je to dnes trochu „filozofické“, tak přidám ještě pár myšlenek. Cestou na trénink jsme vedli „intelektuální“ debatu o tom, zda bychom jako holky nosili tanga. Dopadlo to tak na půl. K zamyšlení je, proč otázce spodního prádla, vždy dochází na půlky? Dále, pokud se smršťuje vesmír, nač se holit? A ještě jedna k Platónovi. Kdyby žil v dnešní době, kde by chodil na jídlo? Divné myšlenky ze sebe vypouštím co? Že bych přece jen byl v něčem ucházející?