Nedostatek spánku

Poslední příspěvek je ukázkou mé naprosté vyčerpanosti, z důvodu, abych nezapomněl, že jsem pako, ho proto nevymažu. Bude mě tak pronásledovat až navěčnost (nebo do té doby, než napíšu tolik příspěvků, že zmizí do archivu)

A teď už naprosto vážně. Jelikož je blog tak trochu můj deníček, bylo by pěkné kdybych tu napsal něco pěknýho a proto... jsem složil krásnou básničku, jmenuje se Hmyzí a slepnutí

Hmyzí a slepnutí

Letí letí mucha, trefí mě do ucha,
letí letí včela, trefí mě do čela,
letí letí vosa, trefí mě do nosa.

Pomalu ztrácím vidění,
bude to mím slepnutím.

Tato má existencionální výpověď má asociovat nicotu bytí intelektuála, který i přes svou prvoplánovou afektovanost touží po hrnku teplého kakaa.

Radši už jdu spát.......

Terapie

Hoj, je 1.30 a právě jsem dopsal jednu moc pěknou práci. Euforie se mísí s únavou, a proto je vhodný čas k napsání nějakých chytrých věci. Bohužel mě nic chytrého nenapadá, ale opravdu vůbec nic, a pořád nic a zase nic. Teď mě napadlo, jestli vůbec nic existuje, když je nic. A když neexistuje jak to, že může být nic. A když nic není, co pak dělá tak velký kravál? A proč mám strach z polských basketbalistů?

Poločas

Tak kvůli perníkové aféře jsem musel trochu ustoupit ze svých pozic, ale už jsem zpět. Ani jsem si nevšiml, že návštěvnost blogu překročila magickou 100. Jelikož minulý bonus s bonbóny poslanými přes email nevyšel, vymyslel jsem nový způsob distribuce odměny. Ta spočívá v tom, že se žádný bonus distribuovat nebude. Jinak děkuji všem, kteří se ocitli, s úmyslem či náhodou, na mém blogu, a také doufám, že to ve vás vyvolalo nějaké emoce nebo aspoň nějaké fyzické stavy - lítost, radost, nechutenství, vzrušení, zvracení, nespavost, lakotu atd. Také děkuji Markétě, že si na mě v Americe vzpoměla, děkuji babičce a své imaginární doze Irmě, také děkuj všem lidem, kteří mi zanechali komentář či vzkaz, no a nakonec bych chtěl poděkovat sám sobě, jelikož jsem prostě fajn. (!?)

A jak říká nadpis je tu poločas a uvidíme, co mě, nás, vás, dogu, holuby, Homera, Klause, slepce, jehovisty, fotbalisty, tramvajáky, pedagogy, filozofy, politology, modelky předvádějící spodní prádlo, Košťála (Košťál ven!) a dědečky čeká v druhé půli, jelikož každý má svůj plán, že postaví svou vzducholoď:-)

Pomluva

Musí hlasitě protestovat proti nařčení z toho, že lákám malé děti do své perníkové chaloupky. Toto jednostraně účelové tvzení slouží k diskreditaci mé osoby v očích všech lidí, kteří mají oči.

Jinak se mám fajn, dny ubíhájí a já se je snažím dohnat.

Frontman

"Všichni na něco čekaj, jen já jsem stále frontman," zpívá se v jedné písničce od Letů mimo, stejně tak se cítím já na začátku akademického roku. Místo, abych se bavil sbíráním listí, pouštěním draka, řešením limitních funkcí (i když v matice jsem jen do počtu) nebo stepem, musím stát v řadě na ubytování na kolej, na různá studijní, cestovní a další potvrzení a dokonce už i v obchodech jsou fronty (ty tam jsou asi pořád, ale já to poznal až v kontextu těch druhých řad nebo spíš kvůli tomu, že doma nenakupuji). A jak z toho ven? Jít hledat poklad. Já to zkusil nejjednodušeji jak jen to jde, ušel jsem 80 kroků a začal kopat. Bohužel jsem vykopal jen pár kostí, obrovský kondom a nejspíš můžu i za přerušení dodávky teplé vody vedle v ulici. No asi se to dalo čekat, když jsem začínal počítat z náhodného místa. Takže jen další příhoda mého dobrodružně ironicko-melancholického života.

Spáč?

Asi každému se občas stane, že nemůže usnout. To pak následují dlouhé hodiny převalování, nadávání, chození a dokonce i papání. Mně se to většinou stává, když nemůžu přestat myslet na něco, nebo na někoho a ještě spíš, když myslím na to, co s tím někým dělám. A tady je jeden příklad jak to může vypadat.

Je krásná podzimní noc - prší, je zima a netopí - a všichni v domě spí, jen jeden chlapec (krásný, moudrý, asertivní a veskrze sympatický) se stále převaluje a v hlavě se mu rojí tisíce myšlenek. Myslí na ušlechtilé věci jako třeba na vyřešení všech světových konfliktů, řeší problematické filozofické koncepce, promýšlí základní sestavu fotbalového nároďáku, představuje si tančícího losa v baletní sukýnce. Po hodině intelektuálního sebepoznávání, však dospívá k tomu, že by nemuselo být úplně špatné usnout. Další hodinu věnuje přemýšlení o tom jak usnout. Jako nejlepší se jeví četba nějaké zajímavé knihy, zapne tedy lampičku a zapátrá na stolku po nějakém vhodném titulu. Nabídka jej však příliš neuspokojí. Nabízené možnosti jsou – Kam kráčíš Ameriko?, Morální základy politiky, Jak efektivně studovat? a Hobit. Četba je tedy zavrhnuta, a to i případná návštěva knihovničky, hrozí totiž nebezpečí dlouhého vybírání vhodného titulu. Přichází tedy čas chůze, několika minutová chůze po pokoji, však nepřináší kýžený efekt, jen zapříčiní opětovné připomnění tančícího losa. Dochází tak k zoufalému puštění rádia. Kvalita vysíláni je ubohá, nějaké strašlivé disko písničky, Helenka Vondráčková a pořad o vandalech, kteří sbírají borůvky. Na řadu přichází radikální řešení – návštěva kuchyně (pivo prý pomáhá usnout, horké mléko prý pomáhá usnout, fazole prý způsobují plynatost). Lednice, ale skrývá nepříjemné zjištění – žádné pivo, mléko jen studené a po fazolích radši nepátrat. Po důkladné prohlídce je jasno, že nabídka je stejně tristní jako v případě rádia a knih. Dvě mléka(studené – jak ostudné), párek, šunka, jogurt, vejce a meloun(!) nenaplňují jeho představy. Z neznámého důvodu otvírá i přihrádku na zeleninu, ta však skýtá je dvě papriky a zajímavě tvarovaný česnek. Poslední svou naději vkládá do spíže. Ta však nepřináší nic zajímavého. Neschopnost usnout ho dovádí pomalu k šílenosti, při pohledu na mouku totiž začal přemýšlet o tom, že by si upekl bábovku. Zklamán svými kuchyňskými objevy se vrátil zpět do svého pokoje, kde si lehl zpět do postele a tam pří dalším přemítání o losu v sukýnce konečně usnul. A jaké ponaučení z toho všeho plyne – choďte nakupovat!

Jenom bych dodal, že tohle se nestalo mně (já jsem totiž krásný, moudrý, asertivní, veskrze sympatický a taky odvážný), ale kamarádovy sestřenice kamarádky babičky tety z druhého kolene manželky otce mojí kamarádky, která mi to vyprávěla v noci s baterkou jako strašidelnou historkou a já pak nemohl usnout.

Konec

Tak prázdniny skončily a znova začíná rutina všedních dní - postel, jídlo, škola, jídlo, knihovna, jídlo, postel - ne nutně v tomto pořadí. Jinak prázdniny proběhly v obvyklém duchu, což znamená, že se mi nepodařilo ovádnout svět, nevlastním továrnu na margarín a stále nevěřím na Ježíška. Taky jsem nepřečetl všechny knížky, které jsem přečíst chtěl, došlo tak jen na katalog plavek jedné nejmenové společnosti, který byl tak tlustý, že jsem ho "četl" celé prázdniny. Kromě toho jsem zažil spoustu dalších dobrodružství s kterými se už brzo pochlubím (bohužel není se komu chlubit (píšu si sám pro sebe(už se ztrácím v závorkách(a pořad nemůžu skon)))).

Prázdniny

Tak je volno a já myslel, že budu psát jak divý. To však neplatí a já se věnuji příjemnějším věcem - četbě, sportu, práci a muzice - takže, ať žije volno!

Tramvajová odysea

Lidstvo od počátku věků překonává samo sebe, jednou loví mamuty, pak obeplouvá svět, letí na měsíc, a jednou snad taky vyrobí tupé, které nevypadá příšerně. Stejně tak se překonávají jednotliví lidé, někteří slézají největší vrcholy, další se potápějí do obrovských hloubek, další zápasí s medvědy, no a někteří stále věří v Ježíška. I já jsem se rozhodl překonat sám sebe a svou (ne)úspěšnou cestu vám teď přiblížím. Upozorňuji však, že je to jen pro odvážné nátury, a také upozorňuji, že v mém příběhu nefigurují žádné nahé ženy. (Nejspíš jsem teď ztratil veškeré mužské čtenáře)

Člověk a tramvaj, odvěký souboj na život a na smrt, uspějí jen ti, kteří najdou vnitřní sílu, nebo ti, kteří narazí na tramvaj s dobrými brzdami a pozorným řidičem. Díky studiu v Brně si i já můžu tento souboj vyzkoušet. Pravidla jsou jednoduchá, jsem tu jen já a v mé cestě tramvaj (a taky koleje a ostatní chodci, sem tam nějaký pejsek či holub), a zásadní otázka zní: „kdo uhne dříve?“

Akce 1. (5.11. 2006 v 17:46(± pár dní, týdnů), Náměstí svobody)

První pokus končí fiaskem, psychicky jsem to nevydržel a před tramvajemi jsem uhýbal, i když žádné nejely.

Akce 2. (6.12. 2006 v 09:34(± pár dní, týdnů), Náměstí svobody)

O měsíc později, po těžké dřině v posilovně, se znovu pokouším o nemožné. Jako problém se ukazuje předvánoční shon. Z mého usilovného soustředění mě náhle vyrušila podivná malba v jedné výloze. Překvapilo mě, jak je možné, že tak škaredý obrázek vystavují ve výloze pár dní před Vánoci. Kolem mě zatím projížděla jedna tramvaj za druhou, ale já byl tak zaujat onou malbou, že jsem okolní svět vůbec nevnímal. Po osmi hodinách jsem prozřel, uvědomil jsem si, že nekoukám na obrázek, ale pozoruji svůj obraz v zrcadle. Totálně znaven se už nepokouším o další pokus zdolat tramvaj.

Akce 3. (16.3. 2007 v 19:04(± pár dní, týdnů), Náměstí svobody)

Posílen úspěchy ve zkouškovém období, posílen o nové poznatky získané rozborem z videa a po výměně osobního kouče, se s novou taktikou (osobní obranu, vystřídala obrana zónová) vydávám vstříc konečnému úspěchu. Stala se však neočekávaná věc, na trati měli výluku a tak tramvaje jezdily jinudy. Moji věrní fandové ztratili trpělivost a po cestě domů mě počastovali vulgárními narážkami na mou mužnost. (Nechybělo ani tradiční: „ Košťál ven!“).

Akce 4. (22.5. 2007 v 14:54(± pár dní, týdnů), Náměstí svobody)

Nakonec sezóny se pokouším o poslední pokus. Vše se vyvíjí dobře, natáhnutý úpon v kotníku se zdá být v pořádku a po třífázovém tréninku se cítím kondičně hodně silný. Poslední pokus však končí stejně jako ty předešlé – naprostým fiaskem. Těsně před pokusem jsem zahlédnul muže se skvělými slunečními brýlemi, a když jeho slepecký pes vykonával potřebu, brýle jsem mu sebral. Nadšen novým „dárečkem“ jsem zcela zapomněl na svůj souboj a marně jsem pak po cestě domů přemýšlel o tom, co je ten den jinak.

Tak skončila moje první sezóna v Brně, pro někoho možná neúspěchem, ale já jsem v celku spokojen, pochopil jsem totiž, že jako nováček bych se neměl tolik tlačit do zakončení, ale spíše čekat na tu správnou příležitost. Přes léto naberu kondici a v dalším akademickém roce, s těžce nabitými zkušenosti, mě čekají další pokusy, jelikož já, podobně jako jeden španělský sympaťák, ten však bojujíc s větrnými mlýny, se nevzdávám!

Už je to tu!

Ne, nebojte se Čunek je pořád ministr, Košťál nadále vládne českému fotbalu a Bruckner je pořád trenérem nároďáku. To jiné je, že mám za sebou první rok na výšce. Úspěch, možná, propadák, asi ne, tak teda co?

Zvláštní jak to rychle uběhlo, ještě si živě pamatuji jak jsem jel poprvé do Brna, pamatuji si ty skvělé začátky v záři, kdy jsem snad týden prostál v nějakých řadách - čekání na ISIC, čekání na průkazku na vlak, na tramvaj.... Prostě skvělý začátek, no ,ale pak to začalo. Je trochu zvláštní, že z toho učení si moc nepamatuji. Pak přišli Vánoce, Silvestr, moje narozky a šup je konec semestru. A pak znova ty přednášky, které si znova nepamatuji. A bum zase konec semestru. Pokud všechno půjde tak rychle, tak si ani nevšimnu, že už jsem dostudoval, oženil se, měl děti a jediná věc na kterou se budu těšit, bude to, že děti jednou vypadnou z domu.

Takže konečné hodnocení? Skvělé předměty jako lidská práva, evropeizace, vzdělávací politika nebo politický systém ČR se učí prostě samy, a ty horší se už nějak domlátí. Krom předmětů jsem poznal několik fajn lidí, ale taky několik magorů, a pro mé ego je fajn, že jsem si potvrdil, že ten fotbálek prostě umím, takže vše je SQĚLE.

Tak dvacet

Dostal jsem se v návštěvnosti na neuvěřitelný počet dvacet, už mohu v klidu umřít. Takže všem děkuji a máte u mě dárek. Bonbon s neidentifikovatelnou náplní příjde, přiletí, dobelhá mejlem.

Něco jinak?

Zase jeden krásný den v krásném městě, krásné zemi. Jdu ulicí a uvědomuji si, že je dneska něco jinak než obvykle, ale co? Uvažuji jestli bylo správné, že jsem vzal tomu nebožákovy sluneční brýle, právě když jeho slepecký pes vykonával potřebu. A tak co, vždyť má ještě tu parádní hůl a navíc, proč slepec potřebuje sluneční brýle? Vinu necítím, ale pořád je tady něco jinak. Koukám na sebe, oblečený jsem, baťoh mám, klíče taky, mobil, ale něco je přece jinak.

Najednou mě z usilovného bádání vyruší nějaký člověk. No člověk, pěkná korba, má na sobě oblék, což při třiceti stupních zasluhuje úctu, ale jeho tělo nejspíš křičí: „Pusťte mě ven a namažte olejem!“ Po prvotném překvapujícím vpádu se mě zeptá, překvapivě jemným hláskem, jestli může rušit (jako by to už dávno nedělal) . Než stačím cokoliv říct, poděkuje mi a začne mi vyprávět o tom jak drahý je to dnešní… (tady si dosaďte cokoliv, vyjde to totiž nastejno). Já jen nevěřícně koukám a říkám si, že místo tohoto poslouchání těchto „jistě důležitých“ věcí jsem mohl třeba vymyslet lék na rakovinu nebo vyřešit světový hladomor.

Najednou je zase něco jinak, kouknu na svalovce a on pro změnu nemluví, ale prosebně teď kouká na mě. Nevím co si počít, mám utéct nebo říct, že to udělal ten jednorukej, nakonec nepříjemné a trapné ticho protne mé: „Ehm.“ Svalovec si očividně oddechl a pokračuje dále ve svém monologu. Já se vracím ke svému problému a přemýšlím o tom co je dnes jinak. Najednou znova ticho, kouknu na svalovce, který však teď nekouká na mě, ale zaujatě sleduje hlouček lidí o kolo nějakého pána ze psem, prý mu někdo ukradl brýle.

Rozruch utichá a mladík nevěřícně kroutí hlavou nad tím, co se stalo, muž ze psem zatím prochází okolo nás a já se lehce otáčím, což je vzhledem k tomu, že je slepý naprosto zbytečné, ale jistota je jistota. Svalovec začne znova vyprávět a já se snažím soustředit na to, co říká, ale přiletí holub a já ztrácím veškerý zájem o jeho slova. Zaujat holubem si ani nevšimnu dalšího ticha, trochu se bojím, aby se nevrátil ten ze psem, ale je to jen další pauza na moje „ehm“, abych vypadal zaujatě, nad jeho "jistě" zásadní nabídkou, řeknu: „ Ehm, určitě.“ Svalovec, ale překvapí: „ Opravdu? Já jsem si to myslel, tak teda děkuji a nashledanou.“ Teď jsem překvapen já, znova se zmůžu pouze na ehm, pak ještě chvilku pozoruji holuba a když odlétá odcházím i já.

Stále se však nevyřešilo to, co je dneska jinak, dávám se opět do kroku a začínám přemýšlet o tom co je jinak. V tom mě zastaví pochybně vyhlížející individuum a ptá se: „ Nemáš drobný?“ Já se při svém vnitřním bádání zmohl je na: „mám“ , a pokračoval dál v chůzi, zato ten chudák tam asi stojí doteď a přemýšlí o tom, co udělal špatně.

Trochu mě to přece zaskočilo, dva rozhovory za den, co se to děje, jsou snad Vánoce? Když už to vypadá na to, že budu mít pokoj na vnitřní rozjímání, stane se něco nečekaného. Z ničeho nic ke mně přiskočí chlápek a zplna na mě křičí: „ Ježíš kvůli tobě umřel, za nás všechny, a když tě vidí tak pláče!“ Další slova už jsem ani nevnímal, přiletěl totiž další holub, chvilku ho pozoruji, ale usuzuji, že není tak zábavný jako jeho předešlý kolega. Za neustálého křiku Ježíše se opět dávám do kroku a přemýšlím, co mě dnes ještě čeká, ne, že by to zatím nebyl podařený den, viděl jsem přece dva holuby, ale přece je něco jinak.

pozn. Kvůli případnému pohoršení nad obsahem tohoto textu upozorňuji, že obsahuje i smyšlené části ………žádné holuby jsem neviděl

Zelená nebo modrá planeta

Problém globálního oteplování se poslední dobou stává předmětem všelijakých diskusí, na všelijakých místech a se všelijakými aktéry. Není tedy překvapující, že se do této diskuse zapojil i náš pan prezident. Nejprve pouze na požádání amerických senátorů jako opozitní hlas vůči bývalému viceprezidentovi Al Goremu a posléze i ve vlastní publikaci Modrá, nikoli zelená planeta.

Zde se, někdy velmi škodolibě, zaobírá problémem globálního oteplování, třeba jeho marginalizace zvyšování teploty, kdy poukazuje na vzrůst jen o několik desetin stupně v průběhu posledních let, je docela velká fabulace a zkreslení. Cynická pak je myšlenka, že globální oteplování vyřeší chudobu a hlad, kdy se prý ze Sibiře stane zemědělská oblast. Nejostřeji se však zmiňuje o environmentalistech, dle něj novodobí marxisté (!,?), aby to ukončil jasným řešením, tedy vše nechat na všemocné ekonomii a síle volného trhu.

Jak Klaus, tak i Gore, ten ve svém filmu Nepříjemná pravda, citují vědecké práce, ale jaksi zapomínají tyto své zdroje odkazovat. Obojímu nelze upřít jisté pravdivé skutečnosti. Na jedné straně vidíme jasné důsledky oteplování, např. snímky pořízené v posledních letech nad Antarktidou mě naprosto ohromily, ale hlavně změny začínáme pociťovat i my u nás, viz poslední zima. Na druhé straně nelze panu prezidentu upřít některé pravdivé poznatky, je totiž pravdou, že někteří takzvaní „ochránci přírody“ zacházejí ve svých požadavcích až příliš daleko, a stejně lze souhlasit s tím, že se moderní společnost bude jen obtížně přiklánět k nějakým snahám, které budou znamenat snížení jejich životní úrovně, byť v budoucnu hrozí daleko horší problémy – hladomor, přírodní katastrofy atd.

Proto jsou pak lehce nepochopitelné námitky proti některým požadavkům EU, které pan prezident vznesl. Omezení exhalací oxidu uhličitého ve výfukových plynech se totiž zdá jako vcelku dobrý nápad, donutí to výrobce k novým nápadům a tím posléze tyto kroky pomohou samotnému trhu, kde se budou jednotlivé automobilky předhánět v nabídce ekologicky šetrných aut. Už dnes lze vypozorovat, že automobilky, které sázejí na šetrnost vykazují lepší prodejnost a naopak jiné „rigidní“ vykazují poměrně velké ztráty (Honda x Ford).

Takže má pravdu paternalistický Klaus či lehce prvoplánovaný Gore? Nejspíš ani jeden a pravda se zdá býti někde uprostřed. Je jen na samotných lidech (politicích) kudy se vydáme. Já osobně jsem na straně Američana (který však nežije zrovna „ekologicky“), a i když to nebude nejpříjemnější je třeba s tímto problémem něco aktivně dělat a nespoléhat jen na tu ekonomii. Jelikož naše planeta je jak modrá, tak i zelená.

Jak na dostupnost terciálního vzdělání?

V poslední době se v České republice vedou poměrně vášnivé debaty o počtu studentů studujících na vysokých školách. Z podání problematiky ze stran médií či politiků se nám může jevit, že máme studentů nedostatek, z některých odborných kruhů zabývajících se vzdělávací politikou, zvláště ze strany ředitele Střediska vzdělávací politiky Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy Jana Kouckého, se naopak dozvídáme, že počet studentů už není tak problematický, tedy v České republice je dostatečný přístup k vysokoškolskému vzdělání. Cílem této úvahy nebude primárně posoudit zda je pravda na té či oné straně, ale spíše snaha nastínit jisté problémy, ale také výhody, ve zvyšujícím se počtu vysokoškolských studentů.

Jako závažný problém při posuzování počtu vysokoškolských studentů považuji jen jakousi povrchní komparaci s jinými vzdělávacími systémy. Prioritním by neměl být jen procentuální nástin počtu studentů k počtu populace, ale důležitějším hlediskem je celkový přístup obyvatel k terciálnímu vzdělání. V České republice se to na první pohled může zdát optimální, ale při hlubším zkoumání se možná dostáváme k té správné interpretaci problému s počtem vysokoškolských studentů. Systém je primárně založen pro přijímání studentů, kteří právě maturují nebo maturovali v posledních zhruba dvou letech. Je to dáno jednak jistou politikou vysokých škol, které se primárně zaměřují na tyto ročníky, avšak hlavním problémem se zdá být sociální status studenta, tedy čerpaní státní studijní podpory pouze do šestadvaceti let. To brání nejen k přijímání studentů „starších“, kteří mají určitou pracovní zkušenost, ale také zhoršuje postavení doktorských studentů, které sebou nese horší podmínky pro vědeckou činnost, jejíž zlepšení je jednou z priorit dlouhodobého plánu ministerstva školství. Pokud tedy chce ministerstvo navyšovat počty studentů mělo by se to primárně týkat „starších ročníků“, a to nejen v rámci celoživotního vzdělávání.

Zvyšující se počet studentů mladších ročníku sebou přináší i problém úrovně terciálního vzdělání. Z mého pohledu nelze apriorně říci, že větší počet studentů rovná se menší úroveň vzdělání. Jiné to však je při rostoucím počtu studentů stejného ročníku, kdy jeho úroveň s rostoucím počtem jistě neroste. I proto, by bylo žádoucí upravit sociální postavení studentů starších šestadvaceti let. Studenti „slabších“ ročníků by po neúspěchu po maturitě mohli „bez starostí“ nastoupit do zaměstnání s myšlenkou dalšího pokusu v následujících letech. Tak by další zvyšování počtu studentů nemuselo znamenat degradaci vzdělání, ale spíše opak.

Nejpádnějším argumentem pro zvýšení počtu studentů na vysokých školách jsou tzv. externality. Vyšší vzdělanostní úroveň obyvatelstva se projevuje obecně vytvářením celkového příznivého klimatu pro práci a podnikání, a konkrétně pak úsporou státních výdajů například na sociální podpory a boj s chudobou. Vzdělaní lidé také vykazují menší kriminalitu s ohledem na své příjmy a kultivované chování. Kromě toho má vzdělání neméně významné funkce soukromé, a to nejen nejčastěji zmiňované materiální, ale i kulturní. Vzdělání přispívá k vyšší kvalitě individuálního života, kulturnosti práce, spotřeby a volného času. Navíc jeho hodnota se reprodukuje a rozmnožuje – vzdělanější lidé mají větší potřebu i schopnost se celoživotně vzdělávat, což se opět projevuje v jejich práci i soukromém životě.

Zvyšovat kapacitu vysokoškolských institucí nelze do nekonečna, a tak se s rostoucí rolí vzdělávání začínají objevovat některé palčivé otázky. Na jedné straně je snaha umožnit i to nejkvalitnější studium všem nezávisle na jejich příjmových či majetkových poměrech, a na druhé straně zajistit dostatek prostředků pro poskytovatele vzdělanostních služeb a přitom zachránit kvalitu vzdělání, které poskytují. Rostoucí počty studentů sebou přinášejí asi nejrozporuplnější téma – školné. Pro zavedení školného hraje to, že investice do diplomu a znalostí patří k těm nejvýnosnějším. Podíl jednotlivce by se měl stát nejen finančním přínosem k rozšíření nabídky tohoto vzácného statku, jehož poptávka striktně roste, ale také výrazem individuální zodpovědnosti, která by tlumila zneužívání bezplatně poskytovaných statků. To, že v případě vyššího vzdělání jde sice o veřejně poskytovaný, přitom však převážně soukromý statek, je možná třeba vyjádřit v transakci, která bude mít ekonomický charakter. Problém však je nasnadě, zavedeme-li školné, omezíme přístup ke vzdělání méně majetným. Po zavedení školného by nejspíš nastal i pokles zájmů o některé obory, preferovanější by byly směry, které v budoucnu slibují vysoké výdělky.

Větší počet studentů přináší, kromě problému s financováním, i problém obecné marginalizace vzdělání, to lze dnes doložit menší prestiží maturit a celkově dosaženému středoškolskému vzdělání. Není příliš vhodné, aby vysoké školství opustilo svou stále vysokou společenskou prestiž a degradovalo „jen“ na přípravu pro budoucí zaměstnání, ztráta tohoto „étosu“ by mohla být začátkem degradace jakéhokoliv vzdělávání na úroveň pouhé nutnosti k budoucímu prospěchu, který však již nebude zaručen ani dosažením vyššího vzdělání.

Jak bylo řečeno, dostupnost terciálního vzdělávání může mít závažné ekonomické a sociální efekty v jednotlivých zemích. Zdálo by se tedy oprávněné, aby všechny usilovaly o co možná největší míru dostupnosti terciálního vzdělávání pro své občany. Tento trend se nejen v českém, ale i světovém kontextu skutečně projevuje, avšak zároveň se střetává s protikladným trendem, s opatřeními, která musí omezovat dostupnost terciálního vzdělávání na základě určitých kriterií, předpokladů, podmínek. Ať už se v České republice prosadí jakýkoliv trend, školné, další růst či stabilizace počtu studentů, změna sociálního statutu studentů, nemělo by to vést k degradaci terciálního vzdělávání ani k horšímu přístupu k němu.

Na co je nám Filozofie v 21. století?

Jednadvacáté století. Století tolika možností. Možnosti o kterých si lidé mohli nechat před staletími jenom zdát. Vlastně ani to ne. Tohle si nemohli představovat ani ti největší blázni. A přesto si lidstvo zachovává některé ušlechtilosti už po staletí, ba tisíciletí. A jedna z těchto věcí je filozofie. K čemu ji ale vlastně v jedenadvacátém století potřebujeme? Na co nám je věda, která nám nedodává žádné konkrétní výsledky. Věda, která pro většinu obyvatelstva znamená jen - „nesmyslné tlachání o nesmyslných věcech.“

Základní problém filozofie je, že ani ti největší filozofové se nedokázali shodnout, co to vlastně ta filozofie je. To vnáší problém, jak „obyčejnému“ člověku říct, co to filozofie je. A z toho pak vyplývá jistá nedůvěra tohoto člověka k filozofii. V tomto leží obrovský problém nedůvěry k filozofii jako vědě. Doktor léčí a hasič hasí, ale co dělá filozof? Filozof filozofuje? A tady je další problém. Slovo filozofovat se v poslední době stalo synonymem skoro ke všemu. Takže se „filozofuje“ v domácnostech, hospodách a dalších místech. A „filozofuje“ se vlastně o všem – kdo má nastoupit za národní mužstvo ve fotbale, kdo má sestavit vládu, jestli je lepší takový prací prášek, či makový. A ani tohle „ filozofování“ není pro filozofii zrovna přínosem. Nemůžeme se pak divit, že filozofie je v rámci ostatních oborů vnímána jako nadbytečná, či dokonce úplně zbytečná.

O čem teda ta skutečná filozofie je? Je o hledání odpovědí na základní otázky. Otázky, které tu jsou odjakživa, ale lidé se jimi prostě zabývat nechtějí, jelikož odpovědi nelze skutečně jasně poznat. Poznat nejde vše. S tímto se musí člověk smířit, bohužel někteří lidé se nesnaží poznat ani to, co poznat můžeme a nacházejí si jisté „berličky“, které jim dopomáhají k poznání. Například náboženství a mýty. A tady vstupují do hry filozofové, kteří se "snaží" pochopit.

Jak jsem řekl, poznat nelze vše. Ale jen položením otázky se k tomuto poznání, alespoň dle mého mínění, přibližujeme, jelikož i historie nás učí, že ti co pokládají otázky jsou nejnebezpečnější. A pokládat otázky je to, k čemu by měl správný filozof směřovat, jelikož pokud jsme si položili otázku, můžeme začít hledat odpověd. Tady leží pravý význam filozofie jak v minulosti, tak dnes, a tím spíš i v budoucnosti. Je nasnadě, že bez filozofie, potažmo otázek, by se lidé nesnažili pochopit podstatu věcí, a tak bychom nejspíš doposavaď žili na placce a za blesk by mohl nějaký rarášek. Ani tahle obhajoba filozofie jako nástroje poznání, však v dnešní době neobstojí, protože na poznání máme jiné vědy. A tady se zastánci filozofie dostávají na kobylku. Filozofie je totiž základ všech věd, bez filozofie by se ostatní vědy nemohly nikdy rozvinout.

Zásluhy filozofie jsou bezesporu veliké, ale jak obhájit její existenci v době, kdy se veškeré zásadní vědy od filozofie oddělily a osamostatnily? Můj osobní názor je, že na filozofii by se mělo pohlížet jako na historicko - konfrontační vědu. Poznávat způsoby myšlení jednotlivých myslitelů daných historických období a porovnávat je s myšlením ostatních autorů. Proto by se měla filozofie v dnešní době brát nejvíce jako věda o historii filozofie. A takto se dá filozofie nejlépe obhájit.

Spory o filozofii se vedou dlouho a nejspíš se i dále vést budou. Pokud však bude filozofie v budoucnu stále pěstována. Nejspíš však ano, totiž věda, která existuje zhruba 2600 let a dala za vznik většině, ne-li všem humanitním i přírodním oborům, nemůže přece zaniknout kvůli integrovaným obvodům, raketovým motorům, či dalším výdobytkům moderní doby. Milovat moudrost, jako synonymum pro filozofii je jeden z důvodů, proč studovat filozofii. I přes nekonečné možnosti jak se stát moudrým, je filozofie pořád tím základním kamenem moudrosti. Kámen, který se po staletí roztříštil na spoustu kamenů a kamínku, ale pořád v sobě ukrývá tolik moudrosti, že všechna není ani zdaleka poznatelná. Stačí však poznat zlomek toho všeho a stává se z vás jiný člověk. Moudrost a ušlechtilost jsou totiž i v dnešním světě brány jako důležité. Samozřejmě po penězích a blondýnce na zadním sedadle vašeho porsche.

Tak k čemu je nám potřeba ta filozofie v 21. století? K tomu k čemu v posledních dvou tisíciletích – k možnosti státi se moudrým. A státi se moudrým je stejně důležité v roce 2007 jako v roce 1 či dalších letech, staletích ba tisíciletích

Homer Simpson - můj vzor

Každý člověk má svůj ideál nebo vzor. Člověka, kterého si váží a s kterým sdílí podobné či stejné názory. Mohou to být rodiče, zpěváci, herci, sportovci a další zajímavé postavy, které nás ovlivňují.

Teď bych chtěl popsat člověka, který mě ovlivňuje už nějakých deset let z televizní obrazovky. Dříve jsem více obdivoval jeho syna, ale teď si plně uvědomuji obrovskou sílu osobnosti tohoto (ne)obyčejného Američana.

Homer Simpson devětatřicetiletý otec rodiny, zasloužilý štamgast baru u Očka, bezpečnostní technik v jaderné elektrárně, držitel Gramy (tu má snad každý ne?), kosmonaut, velký gurmán a hlavně člověk, který si s ničím nedělá starosti. A sofistikovanějšího člověka bychom ztěží našli.

Homer je ne příliš vysoký ani ne příliš malý. Na hlavě už mu zbyly jen dva vlasy, ale je to silná osobnost, která se s touto vadou na kráse dokáže vyrovnat. Většinou je má ledabyle pohozené na stranu. Jeho válcovému obličeji dominují velké oči a mezi ně přesně položený nos. Neoholená brada nám dotváří sympatický a trochu „drsňácký“ obličej. Jeho postava má trochu více zakulacené tvary, ale nelze to brát jako nevýhodu, spíše naopak. Své silné paže má vypracované častým vytahováním piva z lednice. K tomu mu na konci rukou poslouží pouze čtyři prsty, jelikož takhle to zařídila evoluce v jeho rodném městě Springfieldu. Žlutá barva kůže pak jen dotváří celkový příjemný dojem. Zkrátka je to muž po kterém určitě touží mnoho žen a dívek.

Tím, že vyrůstal bez maminky se z něho stala silná osobnost. S neskutečnou lehkostí si dokáže poradit s každou těžkou situaci. Je svědomitý otec. Pro své děti by udělal cokoliv. A svou ženu má nadevše rád (i nad pivo!). Také v práci patří k nejaktivnějším. Pokud zrovna nejí koblihy nebo nefilozofuje se svými kamarády Lenny a Karlem, aktivně odpočívá na své židli. A pokud se nadchne pro nějakou myšlenku, je k nezastavení.

Samozřejmě i on má své chyby. Někdy se nechává příliš unést při trestání svého syna Bárta. Také jeho záliba v jídle ho dostává do značných problémů. Někdy mívá nesplnitelná přání, která komplikují život jemu i jeho rodině. Vepřové kuře, hrošík na jídelním lístku nebo bazén naplněný pivem jsou jen zlomky jeho přání. Také často sleduje televizi, ale můžeme se mu divit, když stále vysílá tolik kvalitních pořadů ? Také nepatří k nejlepším sousedům, není vzorný křesťan a jeho mozková kapacita nepatří k nejvyšším.

Homer Simpson je však, tak silná osobnost, že nějaké ty mínusy vůbec nevadí. Pokud by lidé měli jeho vlastnosti žilo by se nám na světě daleko lépe.

První!

Hoj,
brzo tu přibudou nějaký blbosti, zatím není čas, ale prázdniny se blíží......