Vyd(a)řený

Je tu Silvestr a to znamená, že se hodně lidí dost odváže, někdo bude pít, někdo bude jíst, někdo bude recitovat básničky, někdo bude koukat na Anděla, někdo si udělá tetování a druhý den si na to vzpomene, někdo vyzná lásku svému nábytku a druhý den si na to nevzpomene, no a někdo bude psát o tom, co budou (můžou) dělat ostatní. Já se asi moc neodvážu, jelikož jsem se zapomněl přivázat, a to je potom těžké se odvazovat.

Tenhle rok byl vážně nej, byl smutnej, byl podivnej a nakonec byl i stejnej jako ty předešlé. Byl vážně vážný i vážně znevážený, směšně hořký i sladce smutný, s polevou i bez, s bolestí v radosti i radostnou bolestí, plný mého holení i odhalených dívčích holení, byl plný chilli, čili pálivý, byl povinný i bez viny, byl ve víně i pravdivý, s tebou i bez tebe, záživný i nudně živený, hlasitě si špitající a potichu křičící, menšinově nadpoloviční, zároveň stál i uháněl, chvílemi krásný jako v pohádce a občas jako po hádce… prostě byl.

Já si vždy pamatuju jen hezké věci a mezi moje nej určitě patří všechna vání cest, všichni mí blízcí bližníci, všechna myšlenková hemžení, všechny tonoucí touhy, všechno to naplnění ničím, (ne)jen růžové ponožky, Kaiser Chiefs mezi Lidmi, pohodové Holanďanky na Pohodě, Šebestová na Petrově, medvědi v Brně a panda v Ostravě, mokré objetí Barev a čekání na autobus, všechna moje o(d)mlouvání, vábení a banánová frapé, všechna moje „auváá“, moje první báseň, moje poslední báseň, vaše první báseň, vaše předposlední báseň a vůbec všechna vaše, mnou nezasloužená, i když s radostí přijímaná, přízeň… Jo, docela vyd(a)řený rok…

Tak ti roku 2008 děkuju a doufám, že si to v těch dějinách ještě užiješ, jen dávej pozor na ty drsnější roky, aby tě neposlaly do toho propadliště, které je už beztak přichystáno pro mě. Takže se přede mnou otevírá rok 2009 s dalšími velkými možnostmi, ale také s velkými propastmi. Znova tak půjde o to, abych se propastem vyhnul, možnosti si (zne)užil a hlavně (tedy ne, že bych měl doma hlavně) se vrátil včas domů na večeři… (U)žijte si…

Povánoční k lidem

Takže letušku jsem zase nedostal. Jediná věc, která by se svou smyslností alespoň trochu vyrovnala švédské letušce, byly trenýrky s obrázkem Snoopyho. I přesto jsem spokojený, jelikož vím, že mě doma mají pořád rádi. Stále jsem totiž k vánocům nedostal zavařeninovou soupravu nebo Hegelovu Fenomenologii ducha. Přesto mi něco schází. Rád bych si užíval něhu sněhu, když už ne tu tvoji. Prostě jsem dospělý a nehodlám se s tím smířit. Proto asi pořád slepě mířím...

Začíná mi být trochu líto jehovistů, kteří postávají každý den v mrazu před havířovskou poštou. Víte, všichni jehovisté očekávají konec světa, a to pak přece musí být strašně zklamání, když se po novém roce opět vydávají do toho mrazu. Jedinou útěchou tak pro ně může být jen to, že jednou umřou. Tak mě teď napadá, že pokud bychom byli nesmrtelní, kolik bychom asi utratili peněz za lentilky?

Jelikož skončili Vánoce, napadl mě námět na povídku, který nemá s vánocemi nic společného. Otto trpí depresemi, které mu způsobuje jeho jméno. To se čte stejně zepředu i zezadu a Otto tuto skutečnost považuje za nemravnou. Problémy má i se svou matkou. Jednou mu a bratrovi Kaiserovi koupila lentilky. Otto si spočítal, že v bratrově balíčku bylo o dvě lentilky více a z toho si vyvodil, že jím matka pohrdá. Proto s ní přestává mluvit. Po smrti matky se vzájemné vztahy ještě zhorší. S matkou nemluví už skoro vůbec. Bratři vyrostou, a zatímco z Kaisera se stane úspěšný psychoanalytik lvů, z Otta se stane neúspěšný šachista. Otto až na sklonku života zjistí, že se šachy nehrají podle mezinárodních pravidel boxu. Otto až do smrti bratra nenávidí, ale toleruje ho, jelikož mu bratr nosí koblihy.

Vše se mi zase jeví tak nějak nezřetelně, možná je to tím, že se snažím pochopit stranický systém Belgie, možná tím, že nedokážu popsat svůj milostný život bez hihňání a možná je to tím, že jsem vymyslel nový způsob čištění zubů. Kartáček držím v klidu, a hybu hlavou ze strany na stranu. Už jsem asi vážně ovlivněn povánočním klidem, a proto se zase obracím k lidem…

Možná ne štědrá

Tak zase letos neuvidím zlaté prasátko. Ani mě to moc nemrzí, jelikož bych raději viděl doktora Šeda s falešným knírkem, jak v šaškovském kloboučku plete svetr. Možná by mně i stačilo, kdybych zahlídl některé půvabné osoby (ne doktora Šeda) v bikinách. Důvodem, proč jsou mi letos tyto „požitky“ odepřeny, je to, že jsem si dal ráno müsli (stále na mě myslí). Tím jsem také přesvědčil babičku, aby mi pak dala něco k snědku (čti cukroví). Takže tu teď nad počítačem ukusuju hlavy perníkovým kapříkůma (přitom poslouchám Antidepresivní rybičku), popíjím mléko (samozřejmě z krabice), koukám na svítící stromeček a přemítám, co asi ukrývají krabičky ledabyle poházené kolem něj.

Pomalu ztrácím naději, že bych letos k Vánocům konečně dostal švédskou letušku napasovanou v těsné uniformě, jako dva kopečky vanilkové zmrzliny. Jsem však už dospělý, a proto se dokážu se zklamáním vyrovnat. Nejspíš se vzdálím do svého pokoje a záchvat vzteku si tiše odbudu v soukromí. Stejně se nic nedokáže vyrovnat mým dětským zklamáním, kdy jsem pod stromečkem očekával velkou pirátskou loď z lega, a místo toho pak dostal kosmickou loď s dvěma panáčky. Na druhé straně se zatím nic nedokázalo vyrovnat slastným pocitům, když jsem jednou k vánocům dostal celý pirátský ostrov. Vlastně dokázalo, jen v 11 bych to asi ještě nedokázal…

Kromě užívání a požívání musím o Vánocích přemýšlet i o lidech, kteří nemají takové štěstí jako já. O lidech, kteří žijí na ulici, o lidech, kteří hladoví, o lidech, kteří nosí modré pruhované ponožky k hnědému saku. Také jsem v televizi viděl, jak dva maskovaní muži přepadli nějakou stařenku. V jakém to žijeme světě? Vždyť ještě před deseti lety by na to stačil jen jeden. Je mi ze všeho strašně smutně, a proto na znamení mého soucitu se všemi nešťastnými lidmi na světě, už nedojím druhou misku vanilkových rohlíčků.

Vanilkové rohlíčky si nedám, to však neznamená, že bych si nedal nášup perníkových kapříků. Taky je potřeba ještě jednou zatřepat všemi dárky, a zjistit, jestli se z některého neozývá švédština. Kvůli tomu se s vámi pro dnešek loučím, a přeju vám, abyste dostali všechno, co si přejete. Jen doufám, že si nikdo z vás nepřeje vidět můj umělecký výstup, ve kterém pomoci pantomimy znázorňuju Ludolfovo číslo… Tak mě ještě napadlo, že postit se je vážně hloupost. A největší hloupostí je, postit se nalačno…

Plandavá

Vnitřním přemítáním (které jsem si přemítal venku) jsem přišel na to, že k některým věcem nemělo vůbec dojít. Bohužel jsem na to došel až teď. Proto jsem poslední dobou trochu (víc) zaseknutý. Tak zaseknutý, že stále musím promlouvám k tobě, i když tuším, že netušíš mou přítomnost. Nebo tě (a asi i vás) spíš nezajímá(m). Nebo spíš? S tím je potřeba něco udělat. Ne teda, že by mě to nebavilo (myslím promlouvání), jen mi začíná docházet (s)novost slov, a já se tak začínám dost opakovat. Jaksi docházejí ty pravé slovíčka (levé došly minulý měsíc poštou). Hledal jsem vážně všude, ale nikde jsem je nenašel. Ani pod postelí. Prostě z ničeho nic, kde nic tu nic. Takže dnešní hlupota bude trochu volnější. Bude volná a možná bude i trochu plandat…

Pamatujete na ukázku z mého návodu na komunikaci s dívkami? Ať jo nebo ne, tak mám pokračování. Pokud jste náhodou (případně nehodou) dívky, tak prosím dále nečtěte, nechci totiž, abyste mě prokoukly (nebo pročetly, či četly ve mně). Už víte, že pokud vám nejde (mně někdy i ujíždí) mluvení s dívkami, můžete zkusit alternativu v užití signálních praporků. Pokud vám nevyhovují ani praporky, mám pro vás alternativu – můžete zkusit vést rozhovor s maňáskem na ruce. Jen vás upozorňuji, že líbání pak už není tím lahodným chuťovým experimentem…

Hlavním problémem mého života je to, že často ztrácím věci. Nemluvě o tom, že občas ztrácím i některé lidi. Nemluvně jsem ale ještě neztratil. Ztratit nemluvně, ale pořád ještě není to nejhorší. Nejhorší je, když jdete v noci spát a ráno pak nemůžete najít postel. V tomto případě je už pozdě s tím (s ní) něco dělat, no možná jen zkusit sníst pár syrových ryb… To je absurdní, asi bych měl místo psaní, začít dělat něco užitečného. Co si tak otevřít manželskou poradnu pro veverky?

Tak jsme se doplandali až na konec. Napadá mě, že je asi lepší se občas opakovat a stejně promlouvat, než si třeba črtat hyperboly a tiše prožívat své hyper boly. Doufám, že vám mé dočasně časté motání, opakování a promlouvání k (ne)známé nevadí, a že mi dále zachováte svou přízeň. Nerad bych se totiž pro vás (i tebe) stal voskem. To bych pak musel vytuhnout a odkapat…

Po tížích

Minule jsem vás zatížil svou tíží a tak nyní váhám jak dál, abych už byl konečně za tíží. Je mi vás trochu líto, jelikož se stáváte nezúčastněnými součástmi mých p(r)ožitků, které se marně snažím nep(r)ožívat. Po svých myšlenkových po(t)káních se znova pokusím naběhnou na tradiční hlupoty, jít tzv. vpřed, aby nehrozil nějaký ten vřed. Z něj mám nahnáno, a proto jsem nahnán k novému načasování svých (ne)činností. Snad je vykonám a nezapomenu. A jelikož se znám, udělal jsem si raději seznam. Už žádné volby bez výběru…

Za prvé bych měl začít zase malovat. Nebo milovat? Vlastně to vyjde (mně to většinou nevychází) skoro na stejno. Vždy se vám totiž hodí pastelky. Já chci začít malovat zejména proto, abych byl opět v obraze. Dále bych znova rád sledoval NHL, extraligu i první ligu, jako kdysi, jelikož se mi poslední dobou zdá, že v tom mám místo přehledu spíše hokej. No a taky bych docela rád navštívil nějakou kadeřnici. Nechci se totiž neustále ocitat na holičkách…

Hlavně bych se rád vyhnul, zadávání si s zadanými slečnami. Za daných okolností je totiž problémem, vyhýbaní se (z)klamáním. To pak zároveň prožíváte nespavé noci a snivé dny, jste drceni něhou ozubených kol, jste mučeni touhou a jako mučený toužíte, máte chuť (s chutí jejích rtů na rtu) jít se vykřičet na širé pole, mimo dosah jejího zorného pole. Tohle mé zadávání s zadanými (i když stál ne vdanými) je zajímavé a možná jednou smyslně vymyslím, jak si to marketingově (zne)užít…

Tak to vypadá, že si nový život namaluju někde u kadeřníka při sledování hokeje. Bylo by ale zajímavé, zkusit si žít nějaký jiný život. Třeba jako mýval. To bych si pak mohl říkat, že jsem mýval, co míval problém. Byl jsem však jinak počat, a možná proto nevím, co si počít. Tak v příští hlupotě snad už budu vesel i bez vesel, jelikož se dá očekávat (pokud navážete spojení) mé vánoční opojení. S vánočkou. A do té doby jsem zabrán Patočkou…

Sebenalézání

Začínám si být jistý ve své nejistotě. Nořím se už ve třetím šálku a vnímám všechen spěch kolem sebe i v sobě, který mě dokáže šálit víc, než vzpomínky na tichá usrkávání z šálku půvabné slečny zahalené šálkem. Vánoce letos budou určitě veselé, jen mě se zatím stále nedostává správných vesel. Měl bych se teď učit, ale myšlenky stékají v podivné sebenalézání. A přesto, že na mě jde při psaní spaní, v myšlenkách bloudím s jinou paní. S paní se kterou se neustále proradovávám k smutkům.

Po lehce přeslovičkovaném úvodu zpět k tradičním hlupotám (jen na chvíli). Stále nejsem ve smíru s klidem vesmíru. Možná, že nikdy nenajdu odpovědi na své otázky, možná, že se vesmír opravdu nedá vysvětlit a možná, že je chyba jen ve mně. Stejně mě trápí, že nikdy nepoznám jiné hvězdy, planety, či restauraci, která by nabízela vepřové kuře. A ani možně nemožné cestování rychlostí světla není pro mě. Při vší mé pomalosti, by mi v té rychlosti nejspíše stále padala čepice z hlavy…

Celý život se srovnávám s kritikou, leč v posledních dnech, týdnech, měsících jsem stále jen chválen, známými i neznámými, doma i ve škole, venku i uvnitř, a s tím se srovnávat neumím. Možná mám vše, co jsem chtěl (snad kromě tebe), ale uvnitř mě započíná zvláštní pocit dvojení. To, že ve skutečnosti neumím nic, jakoby naráží na slova vaší chvály, a proto teď procházím marnou cestou k sobě samému a bojím se, že čím víc je ode mě očekáváno, tím většího se vám bude dostávat (z)klamání. I když jsem potěšen, že můžu být něčím potěšením…

Začínám se vzdalovat všem blízkým a přímo v tvé blízkosti už trpím jen (úz)kostí ohlodanou až do morku kosti. Všechno se mnou mává a z toho taky plyne tato tmavá hlupota, tato upřímná neupřímnost, tato tykání bez dotyku, která lépe zní v hlavě, než v (s)prostotě slov naškrábaných klávesnicí. U čtvrtého šálku je třeba zastřít, ztlumit, rozloučit se a skočit do jiných, nic neručících náručí. Chybíš mi, ale nečteš. Naposled…

Pozornosti

Tak se mi zdá, že poslední dobou píšu jen samé slovíčkově předimenzované hlupoty. Nejspíš to bude tím, že mě začíná lehce (ale s těžkým srdcem) opouštět inteligence. Inteligence je poměrně příjemná, jelikož pokud ji oplýváte (já s ní spíše plýtvám), nehrozí vám, že byste se v životě ztratili. Na co je ale inteligence mně, když jsem schopný, ztratit se ve vlastním bytě? Proto nadobro opouštím svůj byt, kde jsem nebyl nikdy bit, a zbytek života strávím v komoře na smetáky (bude se mnou zameteno). Samozřejmě s dostatečným množstvím čokolády, kterou snad strávím taky. Ve vlastní komoře se pak můžu klidně stát komorníkem svého komorního života.

Stala se mi zajímavá věc. Když jsem šel včera do školy, tak se na mě usmívalo překvapivě hodně holek (většinou se na mě neusmívají, vlastně se na mě ani moc nedívají, ach zas ta bolest), a překvapivě nejen holek. Najednou mi na světě bylo nějak líp. A taky jsem si říkal, že už bylo vlastně na čase, což je zvláštní, jelikož jsem nevěděl kolik je přesně hodin. Až ve škole jsem zjistil, že na mě nekoukají kvůli mé kráse, sympatičnosti či charismatu (ať už to znamená cokoliv), ale kvůli tomu, že jsem měl tvář zamazanou zubní pastou… Ale za tu pozornost to stálo. Stejně by mě zajímalo, proč se lidi často tváří tak naštvaně a znuděně. To přece musí dát dost práce ne?

Konečně jsem přišel na to, kdy se zvrhlo moje bytí. Kdy se z milého, mladého, krásného, sympatického a talentovaného Péti stal milí, trochu starší, krásný, sympatický a talentovaný Péťa. Bylo to někdy v 5. třídě, kdy po nás paní učitelka ve výtvarce chtěla, abychom namalovali vlastní pokoj. No a já se ji tehdy zeptal, jestli bych ho nemohl raději vytapetovat. Od té doby jsem už nastálo spoután vlastní nespoutaností.

Zítra je 13.12. a kromě toho, že součet těchto čísel je 25, podle čehož někteří lidé usuzuji, že Ježíšek neexistuje, slaví svátek Lucie, což je pro mě docela zásadní jméno, jelikož jeho držitelky mě „pronásledují“ takřka od narození. Pokaždé, když tohle (tvé?) jméno vysloví někdo v mém doslechu, projede mnou zvláštní, avšak ne nepříjemná, zvukomalebná rána, která rozechvěje a chvílí zní i definitivně bez ní. Takže, jestli zítra nějakou Lucii potkáte, tak ji můžete říct: „Lucie, ty máš zas den.“ Já si budu dále užívat ty své. Ne Lucie, dny. Ty si totiž taky zaslouží(š) pozornosti.

Medita(n)ce

Koukal jsem na mapu Brna a zjistil (nebo domyslel), že tu mají některé městské části docela podivná jména. Namátkou Brno Mydlánky, Brno Pisoárky nebo Brno Střed. Ve středu se potom střetávají mé myšlenky, které se často odstředí až ve čtvrtek, a proto můžu psát, že jsou holky v mém žebříčku oblíbenosti až na druhém místě. Před ně se těsně dostalo dýchání, což je zvláštní, jelikož některé holky pozoruji se zatajeným dechem, pro jiné se nad(e)chnu, a pro jiné i tak nějak dýchám, líbám, prožívám…

Někdy se může zdát, že jsem úplně ztracený, ať už v myšlenkách či v (mi)Lenkách. To je však jen zdání. Já nejsem ztracený, já jen občas nevím, kde se nacházím. A když se najdu, tak se všechna zdání zdaní v dlani nad klávesnicí, a vy (ve) mě můžete číst v městě i na vesnici. Snad jsem vám to (do)statečně objasnil, a tím i přidal trochu světla do zimního (st)mívání. A jestli ne, tak vám bude muset stačit jen můj svět. Chybějící „la“ už si musíte dozpívat sami, jelikož mně dospívání příliš nejde… jo, je toho příliš…

Můj svět je stejně dost pochybný a nejen tím, že jej tvořím (v) po chybách. Často si jen tak sním, přitom se chci držet při zemi, ale bez toho, abych se stal přízemní. Zároveň chci mít nadhled, ale když vylezu někam nahoru, tak zase trpím závratí, což je zvláštní, jelikož když jsem byl menší, tak mi výšky vůbec nevadily. A těch centimetrů mi zas tak moc nepřibylo. Možná jen pádů…

Tyhle ty mé medita(n)ce posledních dnů jsou důvodem podléhání divným myšlenkám, které mě ale stále nenutí, posílat myš Lenkám. Opravdu se mi zdá, že mě opouštějí všechny zdánlivé jistoty a mě tak nezbývá nic jiného, než vypouštět (h)říčky, které si plynou a ve vašich (naších) hlavách pak vplynou v moře otazníků, a i když tuším, že jsem nějak při tom, jsem i přitom nepřítomný. To mi však nebrání dál, obracet se s klidem k lidem….

Zlo zvykům unikání

Nezdá se vám někdy, že ten čas trochu rychle ubíhá? Já bych si třeba aspoň na chvíli přál, aby na mě čas zapomněl. Takhle mám totiž pocit, že všechno kolem mě neskutečně ubíhá. Ještě živě si pamatuji, jak jsem psal, že nový semestr živ je. No a teď už je pomalu mrtvý, což mě trápí, jelikož jedině škola mi zavádí jistý řád do mého nejistého a neřádného života. Je podivné, že chci, aby na mě čas zapomněl, když bych přitom rád, aby můj čas konečně přišel. Jenže zase nechci, aby můj čas nadešel. Zvláštní. Nakonec s časem stejně splynu. Nebo spolu splynem? A možná i s plynem…

Tím, že končí semestr, končí mé zažité a ve mně zašité zvyky. Takže je konec pondělním marketingovým tahům. Končí úterní debatování, končí bolesti tichých míjení, končí i radosti se sklepních komunikativně dovedných pohledů s pohlednou, která je tak trochu i hvězdná. Končí středeční koláče z pekárny na České a večerní rozjímání nad tím, jak člověk s nápisem „Visací zámek“ na tričku dokáže poutavě přednášet o poutech politické filozofie. Končí čtvrteční svačinová poezie v osamění zadního schodiště pátého patra, kde jedině se na lidi můžu dívat z patra, končí i večerní (b)loudění v prázdné knihovně a koukání na krásnou zrzavou i neznámou. Pomalu, abych si začínal odvykat, abych si zase za dva měsíce mohl (s)nově zvykat…

Pokud v něčem opravdu vynikáte, tak je potom těžké tomu unikat. Jen já jsem zvláštní případ, jelikož v ničem moc nevynikám, a přesto se často cítím jako viník. Možná jen někdy se mi podaří někoho rozesmát, ale to se často podaří i dortu ve tváři. Uklidňuji se tak tím, že vím, že když je někdo v něčem dobrý, není více člověkem, jen vyniká a je tak nějak jiný. A když jsme jiní, tak můžeme psát o tom, že bychom chtěli, aby se pouliční prodejci tarifů povinně oblékali jako slepice, můžeme si zkoušet rukavice na uších, můžeme i předstírat, že můžeme… talent utápět v lentilkách.

Raději už pro dnešek (i pro vás) skončím, jelikož je toho ve mně tolik, že slova přeskakují a ve výsledku nedávají moc smysl. Možná je tenhle výsledek jen následek o(d)mlouvání, možná za to můžou pohledy pohledné, které se zabydlují v mé mysli, a možná za to může müsli, které jediné na mě myslí…

Očividně rezervní

Občas, když si čtu svoje hlupoty, tak mám chuť zalít si uši horkým voskem. Tohle je trochu podivný, jelikož uši ke čtení moc často nepoužívám. I když skoro jednou jsem je ke čtení použil. Ve skutečnosti jsem je ještě nikdy ke čtení nepoužil, ale pořád je to skoro jednou ne? Logičtější by asi bylo propíchnout si oči, ale to by zas byla očividná hloupost nebo spíš oči vadná. No nic, tohle byl jen můj možný ve zkratce podaný zkrat. Čeká mě totiž politologicko-pedagogický víkend a jediné svědectví mého štěstí posledních dnů je neznámo kde, proto teď v pokoji svého pokoje hledám své rezervní jistoty.

Další ukázka z mé divadelní tvorby je kriminální drama ze současnosti (právě je 22:17) Včera bylo pozdě. Detektiv Stanley Korotwicz řeší případ podivné nehody bohatého majitele cukrárny Arnolda W. Maleva. Arnold si prý při česání brutálně uřízl hlavu. Následující ukázka je z výslechu Arnoldovy ženy Constance. Pro větší dramatičnost je na scéně přítomen i eskymák.

Stanley: Byla tohle první manželova nehoda?
Constance: První fatální. Před třemi roky si při holení brutálně propíchnul břicho.
Stanley: Proč měl váš muž na sobě peří?
Constance: Byl to výstřední člověk. Své peří si oblékal vždy před snídaní. (udělá salto)
Stanley: (překvapeně) V jeho pracovně jsem nenašel jeho příčesek. Uklízel někdo v jeho pokoji?
Constance: Ne. Naše pokojská jen přemisťovala špínu.
Stanley: Kde jste byla vy, když se to stalo?
Constance: Koupala jsem se. Pokud chcete důkaz, mám u sebe ještě pár bublinek. (vytáhne z kapsy županu 2 bublinky)

Arnold postupně odhaluje obrovské spiknutí obchodníků s krémovými trubičkami, kteří chtějí ovládnout svět. Případně všechny cukrárny v Bruselu…

Tahle hra uzavírá mou trilogii sociálních dramat a také uzavírá mou snahu o divadelní umění (nedojde tak na mé pokračování Perníkové chaloupky, které se mělo jmenovat Steak House). I když se moje označení „dramatik bez budoucnosti“ dá jistě interpretovat mnoha způsoby, raději změním žánr. Prostě budu dál psát cokoliv, co mě napadne, cokoliv co mě nenapadne, možná něco k olivám, ale stále vám, tobě, sobě, sobům…

Pod slovíčky

Je to zvláštní, ale všem mým 20letým kamarádkám je už 21. A já se teď bojím toho, že se mnou přestanou kamarádit. Možná, že když nemáte moc kamarádů, tak je lepší místo toho, že máte pár kamarádů říkat, že máte pár tisíc milikamarádů. No, tohle je jen taková hloupost. Netuším proč, ale občas mě baví říkat (psát) naprostý blbosti, a to prostě proto, aby lidi museli říct: „Cože?“ Snad si to dneska párkrát řeknete i vy (lidi?), jelikož se s tím nehodlám příliš párat.

Blíží se zkoušky a to možná znamená, že si budu vyrábět taháky. Ale jenom možná. Já jsem totiž naprostý zbabělec a taháky nepoužívám, ne, že bych nechtěl, prostě nemůžu. A taky nejsem moc šikovný na jejich výrobu. Zkoušeli jste si někdy napsat tahák na ruku? Já to jednou na střední zkusil a moc dobře to nedopadlo. Všechen text jsem si smazal. Proto jsem si pak tahák napsal na obě ruce. Znova jsem si ho na jedné smazal, ale na té druhé ruce tahák zůstal. Nakonec jsem ho však stejně nepoužil. Víte, tyhle informace z druhé ruky… A je teď hloupé psát, že to mám raději ve svých rukou?

Objevil jsem u sebe další smysl, v pořadí už 46. Tenhle ten nový smysl se týká mé schopnosti podprahového vidění. Přišel jsem na něj tak, že jsem doma zakopl o práh. Tímhle tím zakopnutí se mi podařilo dostat práh mimo svůj tradiční práh, a já tak mohl vidět, co je pod prahem. Byl tam prach. Takže tohle bylo moje podprahové vidění… A taky jsem si konečně zametl před vlastním prahem. Nebo spíš pod, takže iPod?

Doufám, že jste stále při vědomí, protože by se mi špatně končilo s vědomím toho, že bych bez vašeho vědomí odhalil věci, co lezou z mého podvědomí. S vědomím vašeho nevědomí bych nejspíš skončil v bezvědomí, a to by mě pak trápilo moje svědomí. Pokud jste stále při vědomí, tak vězte, že pod slovíčky jsou ukrytá víčka, a pod víčky marmeláda. Kvůli tomu tak neplatí karteziánské diktum „Myslím, tedy jsem“, ale platí Hájkovo „Myslím, tedy sám“. Jen nevím, kdo to jednou všechno zaplatí…

První prosincová

Prosinec je posledním měsícem, ve kterém jsem ještě nic nenapsal. A podle některých důvěryhodných zdrojů (kalendář) je i posledním měsícem v roce. To však budu muset ještě empiricky ověřit. Asi teď (ne)čekáte můj tradiční žebříček oblíbenosti měsíců, ale já se rozhodl, že se proti svým příčkám vzpříčím a prosincovou příčku na žebříčku nezveřejním. Celý žebříček byl totiž dost podivný, a proto pracuji na novém – ještě podivnějším. Jestli vám ale příčka pro prosinec chybí, tak si můžeme něco vymyslet. Co kdyby byl prosinec třeba dvanáctý?

Poslední mé hlupoty se týkaly úzkosti, zoufalství, děsu, strachu a samoty, a proto byly tak veselé. Dnes ale dojde na něco vážného. Víte, že když nějaký novinář v Číně napíše nějakou hloupost či nepravdu, tak se tomu potom říká „Pekingská kachna“? A to už nemluvím a nepíšu o krůtách. Ty totiž taky dovedou být kruté…

Jak je důležité mít (rád) svůj zadek? Já ten svůj kdysi moc (rád) neměl – zasedl jsem si na něj – ale teď už vím, že jsou zadky důležité. Koukají na nás z obálek časopisů, líbí se nám na miminkách (i na některých maminkách), když jsme sami, rádi si ho podrbem, když je nám zima, rádi si ho ohřejem. A kdo z nás si ho v důvěrné chvilce netouží nechat pohladit? Prostě máme rádi svoje zadky. Stejně jako zadek mám rád i svou lebku, a to že skoro nic nechrání, je vedlejší…

Občas se bojím toho, že můj (ne)smysl pro humor může způsobovat lidská utrpění, a že bych měl začít psát trochu intelektuálně, třeba jako někteří kolegové politologové. Jenže jsem zjistil, že neumím tak pěkně politovávat. No, asi se nikdy nestanu intelektuálem. Na to nejsem tak hloupý. A na konec ještě jeden politologický sen. V tom snu chci konzultovat bakalářkou práci, celá katedra politologie se však účastní závodů v pytlích a všichni jsou příliš zaujati radovánkami, než aby se mi mohli věnovat. Snad se tenhle sen nevyplní, jelikož bych pak byl v pytli i já. Hop.

Sebe(ode)vzdávání

Moje přítomnost mezi dívkami způsobuje paniku, a to nejen mně, ale i dívkám. Naposled v případě mého náhodného vstupu do ženské šatny v tělocvičně… Někdy však stačí i má slova. To pak i bez činu jsem příčinou problémů. Třeba když vám nějaká holka řekne, že spí ráda na břiše, tak byste neměli říkat, že taky rádi spíte na jejím břiše. A už vůbec ji to neříkejte, když ji stojíte na noze. V tramvaji, v Brně, v Evropě, v prostoru i samotě…

Nemůžu si pomoc, ale něco mě stále nutí říkat divnosti, proto mluvím o tom, že tvá postava opisuje množinu parabolických křivek, jež mi pravidelně způsobují srdeční zástavu, nebo o tom, že mi připadáš jako dort se sedmi svíčkami, které nemůžu (nebo nechci?) sfouknout, nebo o tom, že jsi sever pro můj kompas, nebo že mě trápí tvé úsměvy věnované cizím adresátům, nebo jen tradiční hlouposti o symfonickém orchestru. Líbí se mi a ani o tom neví(m), musím teď najít správnou míru sebe(ode)vzdání, abych už nenarážel, nemíjel a tajně nemiloval. Jak nepatrně těžké může být, být patrný a zřejmý? Nechci už být obětí objetí, chci být objetí tvůrce…

Zase ztrácím hlavu a mám takové tušení, že se na to většinou umírá. Jen mě zajímá, kdo je můj kat. Že by zas to moje snění, co ve skutečnosti vlastně ani není? Nebo neví? Co když je všechno tohle psaní (sání?), žití, snění, o(d)mlouvání iluze a nic z toho neexistuje? To pak asi utrácím zbytečně moc peněz za jídlo. A vy do mě zase zbytečně investujete svůj čas, za což jsem vám neskonale vděčný a ne nevděčný…

Zase jsem dopsal svých pár podivných vět. Taky si myslím, že bych měl, přestat poslouchat Kluse. Nebo se alespoň přestat kamarádit se všemi (dvěmi) Mariemi. Ve skutečnosti se s žádnou Marií nekamarádím, jen dvě Marie znám, a u jedné si ani nejsem jistý, jestli Marie je. Jistě vím, že je, nevím jen, jestli Marie. No nic, to vám jen zas hraju na city. Nebo na nervová zakončení? Hm… tohle je teprve dobrý zakončení.

Snad dno

Jsem Hájek Petr, žel na to ještě není lék. A ani petržel na to nepomáhá. Někdy mám pocit, že mé myšlenky jen plynou a nedotýkají se slov, občas však splynou a pak z toho vycházejí tyhle divná slova, věty, malby, kvůli kterým mě většina lidí považuje za idiota. Asi i proto můj život vypadá, jak (vy)padá. Jen doufám, že nějak i dopadne. Třeba do něčeho měkkého. Stejně se děsím toho, že jednou sko(n)čím. Bude to veselé, smutné, nebo s vanilkovou náplní? Bude to snad vrchol, nebo snad dno, nebo to nebude snadno poznatelné? Než na to přijdu, abych pak předtím mohl utíkat, přečtěte si mé následující myšlenky, které mě stahují snadno na dno.

Řeším další své dilema. Tohle je už trochu staršího data, jelikož pochází z období, kdy jsem ještě nepřišel, na výhody plynoucí z existence holek. Když jsem pak na ty výhody přišel, moje bytí už nikdy nebilo tak snadno. Takže o co jde. Mickey Mouse je myš, kačer Donald je kačer a Pluto je pes. Může mi ale někdo říct, co je Goofy? A ještě jedna věc mě trápí. Jak by dopadl pěstní souboj mezi Spidermanem a strýčkem Skrblíkem?

Jelikož už venku začíná být pořádná zima, řekl jsem si, že by nemuselo být špatný vytáhnout ze skříně rukavice. Nejde to však úplně snadno. Já jsem na rozdíl od pořádné zimy nepořádný, a proto se mi podařilo najít jenom jednu rukavici. Tu levou. Takže teď doufám, že někdy najdu tu pravou. Při mém štěstí se ale může stát, že až najdu tu pravou, bude mi zas chybět ta levá. Nic i víc…

Život mě neustále zkouší. Občas si říkám, že by to mohl jednou zkusit nějak jinak. Co takhle písemná forma? Nakonec jsem přišel na to, že mě nezkouší život, ale Mgr. Havlík. Na světě je neuvěřitelné množství věcí, o nichž nemám ani tušení, ale hlavně, že vím, kde je jídlo, kde se dají koupit knížky, a kde se vyskytují pěkné dívky, takže o nic vlastně nejde. Tak tyhle myšlenky jsou už snad dno. Pochopitelné?

Velká vlaková

Cestování vlakem je docela zábava, ale taky docela bezpečný druh dopravy. Tak bezpečný, že se vám nemůže stát, že by vás ve vlaku přejelo auto nebo tramvaj. Taky je jen málo pravděpodobné (přesné čísla neznám), že by na vás ve vlaku zaútočil lední medvěd. Útočení je totiž ve vlaku zakázáno, i když úročení povoleno je. Ale jen do 5 %. Vláčky mám rád i z důvodu toho, že mi moje psaní občas připomíná vlakové nádraží. (pozn. sám autor nechápe, co tím vším myslí – 2. pozn. je hloupé o sobě psát ve třetí osobě – 3. pozn. je hloupé psát 3 poznámky)

Po nesmyslném úvodu, budou následovat ještě nesmyslnější smyslnosti. Jel jsem teď ve vlaku se strašně pěknou slečnou. Bohužel náš 2hodinový vztah se týkal jen jejich proseb, abych jí pomohl s krosnou. No a nakonec mi s ní stejně (taky sníte pořád stejně?) musela pomáhat sama. Krosna to byla opravdu veliká a mám takové tušení, že v ní nesla buď trpaslíka, nebo hodně malou Sněhurku. Myslím, že bych měl začít posilovat (nebo přestat číst pohádky), poslední dobou se mi totiž zdá, že dost poslabuju. A je to tak, že lidi, kteří posilují, chodí do posilovny a lidi, kteří poslabují do poslabovny?

Tohle byla cesta do Brna, a jelikož zažívám i cesty z Brna, což je mi stále záhadou, lze očekávat další nesmyslnosti. Jedna smyslná se mi stala nedávno (Docela, i když ne zcela, zajímavé je, že se to stalo přesně před 4 dny. To určitě nemůže být náhoda.). Seděl jsem v kupé s maminkou (ne moji), která četla svým dětem (ne mým) pohádky (nevím koho). Příběhy to byly poutavé, ale ještě poutavější byly malby zvířátek, které ta maminka dětem ukazovala a pak je chválila, když správně dané zvířátko pojmenovaly. Mě nepochválí nikdo – nepoznal jsem žirafu – proto se musím pochválit sám. Tak se teď (ch)válím…

Asi není úplně chytré dělat ze sebe hlupáka. Ale co si počít, když je zároveň hloupé dělat ze sebe chytráka? Proti tomuto paradoxu nemůžu dělat vůbec nic, možná jen zpívat „Hey Jude“. A proto se taky nikdy nestane, že by mě má práce (myslím tohle psaní) předcházela. Ve skutečnosti po mně jen zůstává. A doufám, že zůstanete i vy. Nebo jen ty?

Skotačivě vykolejená

Pokračuje můj seriál podivných snů. Dneska se mi zdálo, že mi medvěd v minisukni chce ukrást pašíka, kterého jsem předtím vyhrál v tombole. Vzpomínáte si ještě na broukající si brouky, váhající vážky, koně s koníčky, či bloudící velbloudy? Teď kvůli snění řeším další zvířecí dilema. Myslíte si, že můžou být nějací vepři ve při?

Mám rád minisukně, ne že bych je nosil (na to nemám dostatečně pěkné nohy), jen mě baví na ně koukat. Minisukni považuji za jeden z největších vynálezů lidstva, společně s kladkou, spalovacími motory (taky tak žhavý?) a žertovnými nezfouknutelnými svíčkami. S minisukněmi mám však i jeden problém (pokud zahrnu problém s mýma nohama, tak mám problémy dva). Pokud jste totiž stejně nešikovní jako já, hrozí už i při nevinném podávání rukou, žaloba kvůli sexuálnímu obtěžování.

Když už jsem u (nebo pod?) sukní, tak bych se mohl zmínit i o Skotech. I když je pravda, že není Skot jako Skot, zároveň však není Skot jako skot, no a dokonce není ani skot jako skot. Po skotačivém úvodu ale k věci, nebo spíše ke Skotům. Jednou jsem potkal Skota u pisoáru a tohle setkání považuji za jeden z mých největších životních zážitků, i když v tu chvíli to nebyl moc velký požitek. Proběhlo to nějak takhle. Lehce opilý Skot přišel k pisoáru, vepředu si nadzvedl sukýnku, no a zbytek si snad domyslíte. Pokud ne, můžu vám to do příště nakreslit…

Měl jsem ještě jeden sen, jen nevím, čeho se přesně týkal. Přesněji váhám mezi filozofií a nábytkem (tyhle dvě věci mi neustále splývají). Ve snu mi v rozjetém vlaku švédská letuška říká buď „žij dle Kanta“, nebo „židle Kanta“. Napadla mě ještě jedna věc. Myslíte, že může být nějaká letuška vykolejená?

Ovocná, hebká i marketingová

Pomalu pokračuje můj proces hebnutí. Po psaní básniček, podivných hlupotách a workshopu o psaní deníčku, jsem teď byl nucen použit holčičí sprchový gel (broskvový). A s velkým zděšením jsem zjistil, že se mi to líbí. Moc pěkně jsem si pak voněl. Asi nad sebou už ztrácím moc, a to mi zase moc nevoní. Vrcholem mého hebnutí ale byla návštěva vegetariánské restaurace, kde jsem se přecpal biozákusky. Řeším tak dilema, před kterým stojí snad každý muž – Být drsný? Nebo vonět po broskvích? Případně, lze to skloubit dohromady a přitom se nezamazat biozákusky?

Když už jsem u těch broskví. Asi znáte takové akce, kde holky nemusejí platit. Takové to „roštěnky do deseti zdarma“ nebo „broskvičky bez placení“. Tohle by vlastně nemuselo být úplně špatný, nechat si klub naplnit broskvemi, i když přiznávám, že raději melouny. Taky by mě zajímalo, jak poznají, že je nějaká holka roštěnka. To, když některá není dostatečně ucházející, ji před vchodem trochu proklepnou? Nebo snad naklepou? Nakonec je i dobrý, že holky neplatí. Kdyby totiž platily, to by si pak kluci museli říkat: „Chuděry, musely platit, to po nich přece už nemůžeme nic chtít…“

„Jsi krásná, ale pro mě vizuálně nezajímavá.“ Ne tohle není na vás (mě čtou jen krásní, mladí, talentovaní a chytří – ovoce či jídlo si dosaďte dle libosti). Jen mě ta věta zaujala a přemýšlím, jestli bych ji dokázal nějaký holce říct. Zjistil jsem totiž, že neumím moc jednat s lidmi, ve skutečnosti neumím jednat ani se zvířaty (zkoušeli jste někdy rozesmát vačici?). Možná jen s věcmi mi to jde. Třeba jsem přemluvil moje tenisky, aby se mnou šly do kina. No a taky někdy odmlouvám rádiu.

Pomalu začínám tušit, v čem spočívá atraktivita studia marketingu. Seznámil jsem se totiž s jednou Markétou, a myslím, že bych si s ní klidně „marketingoval“. Tohle bych určitě nereklamoval. A snad ani vy nebudete reklamovat dnešní hlupotu. No nic, jdu vymýšlet nějaké nové marketingové tahy…

Po sté

Minulá hlupota byl stá, a tak dnešní hlupotu píšu po sté a ne už posté. Doufám, že chápete toto prosté vysvětlení. Pokud to prosté není, tak bohužel nejsem s to, to lépe vysvětlit. Možná bych měl trochu zpomalit, jelikož se mi zdá, že ujíždím o sto šest, což však neznamená, že by tato hlupota byla stošestá. I když je pravda, že i stošestá je psaná po sté, ale samozřejmě ne už posté. Pokud ani tohle vysvětlení pro vás není prosté, tak prosím postupujte jednotlivě po stopách. Snad to pak správně postihnete. Svět je prostě absurdní… a tohle konstatování píšu teprve podruhé, což je po prvé...

Pomalu se blíží Vánoce (rychlostí zhruba jeden den za den) a to pro mě znamená, že se zas budu potýkat s balením dárků. Balení je pro mě jeden z největších aktů utrpení. Horší snad už je jen návštěva semeniště zla (čti studijního oddělení). Já na balení moc nejsem, jelikož při něm bývám dost často nervózní. Vůbec nejhorší je balení na veřejnosti. Třeba balení na přednáškách (to je jako balení napřed?), a ani po nich (to je jako ponáškách?) to není lepší. Z toho všeho opravdu mívám panickou hrůzu. Moc mi nepomáhá ani můj vnitřní hlas, který pořád dokola opakuje: „Péťo, zabal to! „Péťo, zabal to!“

Pamatujete na mou nedokončenou pohádku o princezně, která byla napůl velbloud (podélně) a princi žijícím v drahém skákacím hradě? Konečně jsem ji dokončil. Jednoho dne přistane na hlavě skákajícího prince slavík a zapěje píseň o krásné, bohaté a začarované princezně. Když slavík dozpívá, klofne prince do nosu a odletí. Princ se okouzlen vydává na cestu, na které zažívá mnohá dobrodružství. Například probudí strašlivého draka. Ten však prince prosí o to, aby mohl spát ještě dalších sto let. Když princ poprvé spatří princeznu - velblouda, tak po jejím otci žádá království a půlku princezny. Nakonec je kletba nějakým absurdním způsobem zrušena a princ s princeznou žijí šťastně až do rozvodu.

Dnešní hlupotu chápou jen dva lidi. Jen je podivné, že ani jedním z nich nejsem já. A teď si myslím, že ji nechápou ani ti dva, a to jsou na rozdíl ode mě dva. Já jsem jenom jeden. Jeden, který ne vždy říká pravdu, který občas přehání, občas domýšlí, no a někdy prostě lže. Jak prosté, psát po sté…

Stá i první

Tohle je jubilejní stá hlupota. Přemýšlel jsem, o čem bych měl posté psát, ale nic zajímavého mě nenapadlo. No, není to úplně p(r)osté. Už jsem psal o holkách, životě, smrti, zmrzlině, pantomimě, Klausovi, politologii, filozofii, zvířatech, vesmíru, spodním prádle, letuškách, Shakespearovi, ponožkách a o mnoha dalších věcech, na které si zrovna nemůžu vzpomenout. A dokonce i na remixy došlo, přesněji došlo k neznámému maggi. Nakonec jsem na jedno téma přece jen přišel. Ještě jsem nikdy nepsal o tom, jak je těžké napsat stý příspěvek. Takže… je to těžké, hlavně když nemůžete najít správný téma.

Když je to ta stá hlupota, chtělo by to i nějaký originální dárek. Nejoriginálnější by asi bylo, kdybych přestal psát. Znáte to, v nejlepším se má přestat (nebo v nejteplejším roztát? Teď nevím). Tím se ale neřídím. Já si chci vychutnat svůj pád až na dno, abych se pak mohl zase (p)odrazit. Už jednou jsem psal, že nemůžu uvěřit tomu, kolik hloupých věcí jsem už napsal. Zároveň ale stále platí, že je příjemné za sebou vidět tolik práce. A hlouposti budu psát dál, protože jsem otevřený člověk…

Po 7 – 13 14 - 21
Út 7 – 13 14 - 21
St 7 – 13 14 - 21
Čt 7 – 13 14 - 21
So ------ 14 - 21
Ne 9 – 13 ------

A ještě jedna hloupost. Místo Hajkisartu si můžete prohlídnout trochu jiný obrázek. Jsem asi první člověk, který si dal na svůj blog obrázek svého blogu. Tisící překlik si však tuto poctu zaslouží. A zaslouží si to i ta hlupota vedle, ve které je možná skryto i nějaké to překvápko – třeba začátek mého pádu… A kde začíná dopad? Nebo spíš kdy? A už spíte?

Hlavně dělejte, že o ničem nevíte… Tak dělejte!

Vážně shozená

Občas je potřeba ze sebe vypustit všechno to špatné. Já si to vypustil v minulém příspěvku, a teď mám pocit, že jsem si to měl spíše odpustit. Ale co, chyba už se stala, alespoň to mám za sebou, nebo spíš pod sebou. Další takový příspěvek čekejte za jeden či dva roky, podle toho co uběhne dřív. No a teď tradiční hlupoty.

Znáte ten pocit, když se ocitnete někde, kde nepatříte? Třeba na ženském záchodě (popřípadě mužském) nebo v obchodě s dámským spodním prádlem (popřípadě… mě ekvivalent pro holky nenapadá). Já takový pocit zažil o víkendu na festivalu tvůrčího psaní, a to nejen kvůli tomu, že jsem na workshopu o psaní deníčku byl jediným klukem (což by mi vadit nemělo). Zjistil jsem, že nedokážu napsat nic pěkného. Takže místo, abych psal, že „má duše je křivá jak větve stromů“, píšu o neúspěšném autoru kuchařek, místo romantického dramatu o osudech emigrantů, píšu o korespondenčním vztahu mezi obdivovatelem K. Gottwalda a slovenským pasáčkem ovcí. A nakonec došlo i na toho mého tučňáka. Tak jsem aspoň rozšířil okruh lidí, kteří si o mně myslí, že jsem pako. Festiválek byl zábavný, jen mě trochu mrzí, že šly vždy dva workshopy najednou. Ať už totiž patřím do jakékoliv skupiny, vím, že ta druhá si užívá více.

Už si zvykám na to, že mě nikdo nebere vážně, což mi na jednu stranu komplikuje moje snažení, ale na druhý zase usnadňuje, takže se to nakonec vykrátí. Podle mě je důležité umět se shodit. Třeba já se shodil dneska ráno, když mi začal zvonit budík (budí mě optimistická písnička od Artic Monkeys, která se jmenuje The Bad Thing, a ve který se povzbudivě zpívá: „Do the bad thing“ – perfektní to rada do nového dne). Shodil jsem se tak dokonale, že pak na mě padla i deka.

Někde jsem četl nebo slyšel nebo jsem si to vymyslel, že prý na severu leží utrpení, na západu zoufalství, na východě osamění a na jihu Rakousko. Pointu nechápu, a když se snažím s někým poradit – dát tzv. hlavy dohromady – ozve se jen duté ťuknutí. Tak to je zatím vše, jelikož mě trochu bolí hlava (radil jsem se s více lidmi), jen bych byl rád, kdyby se tu zase objevila nějaká básnička, či aspoň nějaká výhružka či odsouzení k životu.

Mám zakázáno

Stále mám potřebu něco psát, ale v hlavě se mi rojí zoufale mnoho myšlenek. Přišel jsem na to, že rád pokládám otázky, ale už nerad hledám odpovědi. Odpovědi mě nezajímají, jen mě baví hledat souvislosti. A místo toho, abych hledal příčinu, jsem raději rovnou při činu. Co byste ale chtěli od člověka, jehož životním cílem je povlečení se Spidermanem?

Často se vyhýbám konfrontacím a nerad hledám řešení. Proto před nimi utíkám a mlčením šetřím čas. Když se v pravěku potkali dva dinousaři, tak se jednoduše porvali, a pak ten silnější pokračoval dál. Já být dinosaurem, tak se nejspíš krčím někde v křoví. Nejsem hrdina, ale taky nejsem zbabělec, jsem někde mezi, jsem (s)prostě Hájek. A to už leckde stačí k tomu, aby vám k salátu nenaservírovali zálivku.

Utíkám taky proto, že nechci narážet. Poslední dobou jsem stále narážel hlavou do zdi. A až dneska jsem se dozvěděl, že takové zaměstnání neexistuje. Místo opakovaného narážení jsou přeci jen lepší jednorázová ublížení. Takže na všechny ty umělkyně, ekonomky, matematičky, román i tyčky, mám zakázáno myslet, toužit, přát si, (ne)snažit se. Už jsou to jen hezké okamžiky (nebo oka mžiky?), které dávno přešli, i když stále někde zůstávali. Zůstávali jedním z důvodů, proč se otáčet.

Mnoho z nich přešlo, přesto stále měnili mou cestu, tlumili mé pády (nejen při volání(m)), usměrňovali mé zdánlivé nejistoty. Doufám (nebo zoufám?), že podobnou roli či jen roličku si (s)plním v něčí cestě i já. A měj(te) se mnou trpělivost, protože právě chci hrát jednu (s)novou, jelikož bych nerad, aby má stejná rána, byla stejná bodná rána. Chybíš mi, ale nečteš.

Dneska vím, proč píšu tuhle hlupotu. Prostě chci lépe poznat jejího autora. Stačilo by, i kdybys (klidně jediná) pochopila, co píšu. Nic míň, všechno víc. Tak a máš (máte) mě přečteného. Už chybí jen tři tečky a dalších tisíce slov…

Bez ničeho

Čokoláda, počítač, klid a komár, kterému se nemůžu dostat na kobylku (ještě, že tu nemám kobylky). To jsou takřka ideální podmínky pro brainstorming. Nebo brainwashing? Mám v tom zmatek, takže se buď vybouřím, nebo omyju. Pokud následující hlupoty nepochopíte, nevadí, je to normální. Pokud následující hlupoty pochopíte, nevadí, je to normální. A pokud si myslíte, že jste datel, noste přilbu.

Nedávno jsem psal o tom, co jednou řeknu smrti, teď už i vím, co řeknu Bohovi. Nebo Buddhovi, Alláhovi, Krišně, Višně, švédské letušce – prostě nějaké té dokonalé bytosti nad námi. Řeknu: „Tvoje práce je podobná mé, škoda jen, že vůbec netuším, co děláš.“ I když já stále doufám, že mě se smrt týkat nebude. Co tak pozoruju, smrt většinou potkává jen staré nebo tlusté lidi… nebo komáry.

Mám rád snění, ale přicházím na myšlenku, že realita bude asi jediné místo, kde si můžu dát velkou bílou čokoládu s lentilkami. Když teď na čokoládu koukám, připadá mi jako velký bezduchý předmět. Stejně bezduchý jako já v tanečních (navíc s nejapným úsměvem na tváři). Je možné, že se nakonec všechno podobá všemu. Tak mě napadá, je vůbec bytí autentické? A jestli ne, vrátí mi někdy vstupné?

Právě pociťuji existencionální pocit bezúčelnosti (dojedl jsem čokoládu). Proč nemůžu říct to, co chci říct? Chci ji říct: „Pořád na tebe myslím, a vždy když tě potkám, mám chuť tě políbit, anebo jestli ne tebe, tak aspoň někoho jiného.“ Kvůli tomu se pak dostávám do spirály nesmyslných činností, které vždy končí u stejných věcí. Vlastně u nejzajímavějších stejných věcí – těch blonďatých s velkýma očima. Pak ale musím přemýšlet o rozdílu mezi sexem a milováním. Vím, že je v tom rozdíl, ale někdy se mi zdá, že je pěkné obojí. Pokud si však nepřipadám jako jojo.

Vůbec nechápu, o čem píšu. Možná je to jenom metafora, ale metafora čeho? Chvílemi mám pocit naprostého odcizení, a nejen to, také se musím neustále usmívat. Znáte Nietszcheho a jeho teorii věčných návratů? Ta Tvrdí, že život, který žijeme, budeme prožívat přesně stejným způsobem znovu a znovu. Strašný. To znamená, že budu muset znova prožít a sepsat Slova poletují, budu muset znovu na Rusalku, budou mi znovu brát krev, budu zase bez ničeho. Ach jo. Raději skončím. Skončím bez Nietszcheho…

Muzikálně tuhá

Takže je tu listopad, což je měsíc, který „překvapivě“ absentuje v mém žebříčku 15 nejoblíbenějších měsíců, což pořád nejsem s to pochopit. Ani šedesát. Listopad nemám moc rád, jelikož padá listí a to je mi líto. Když padá listí, to si přece musí dost natlouct ne? Taky v listopadu začíná být venku zima (i když ne zrovna teď). Nemám rád letní (ani listopadová) vedra, ale ani zima mi nedělá moc dobře. Narozdíl od léta nemůžeme zimě moc ublížit, jelikož pokud bychom to přehnali a zimu třeba zabili, tak by pak ta zima byla tuhá…

Právě jsem se vrátil z Flédy, kde si dali Tatabojs akustickou session s Ahn Triem. To bylo naprosto skvělý (slízl jsem všechnu smetanu, i když s hodinovým zpožděním, což mě donutilo vypít tolik piv, že je nedokážu ani spočítat – myslím, že byly dvě). Moje oblíbené písničky v jiném aranžmá (pro mě nej Divnosti a Jednotka času), Mardoša a krásný holky. Co víc si může člověk jako já přát? Jen mě ve Flédě trochu překvapila nabídka nápojů. Zjistil jsem, že tam nabízejí i nejrůznější sekty. Na to já moc nejsem, víte oni tihle náboženští fanatici, od nich radši dál…

Celkově jsem teď v tuhém hudebním objetí svého walkmanu, jelikož spousta mých oblíbených kapel vydává nová CD. Namátkou Kaiser Chiefs, Travis, Bloc Party, Futureheads (16.11. v Roxy) nebo (ehm) Keane a Snow Patrol. Tím také dostal pořádně zabrat internet na koleji. No nevím, jestli bych tu měl psát o tom, jak porušuju autorská práva. Doufám, že mě neprásknete, jelikož bych pak mohl být vypráskaný. Autorský práva jsou vůbec divný, a radši o nich nic psát nebudu, nerad bych totiž kopíroval něčí názor na autorská práva. No, radši se stáhnu, než abych byl napálen…

Jsem tak pomalý, nebo je doba tak rychlá? A to doba nechodila na túry a neví, že tempo mají v předu udávat ti nejpomalejší? Stále mám pocit, že mi něco uniká – nevím, kdo píše básničky, nevím, kdo může za finanční krizi, nevím, kde jsem nechal klíče, nevím nic – ale já vás jednou doběhnu a na všechno přijdu. Stejně jako jsem přišel na to, že nevzlétnu, když budu mávat rukama. Omlouvám se, chtěl jsem nakonec napsat něco chytrého, ale zapomněl jsem rozum v druhých kalhotách. Tak radši dobrou noc, den, ráno, večer i chuť…

Lechtivá

Začíná mě děsit, jak snadno mě dokážete rozesmát. Nemusím se na vás dívat, vy na mě nemusíte mluvit, a přesto se směju. Většinou totiž stačí, když stojíte za mými zády a lechtáte mě. Přiznávám, jsem strašně lechtivý. Tak lechtivý, že mě lechtá i pouhé koukání na lechtání. I teď, když o lechtání píšu, tak cítím jisté šimrání. Asi i proto bude dnešní hlupota trochu lechtivá. Lechtivá, ale bez užití laciných vtípků a dvojsmyslů. Já totiž nechci být laciný, já chci být drahý…

Líbí se mi Natálka. Nelíbí se mi však nějaká konkrétní držitelka tohohle jména, líbí se mi jen to jméno (Filozofická – existuje vůbec v tomhle pojetí nějaká Natálka?). Asi budu muset přehodnotit můj žebříček nejoblíbenějších holčičích jmen. To jméno se mi opravdu líbí, a proto jsem se rozhodl, že se mé (případné) dítě bude jmenovat Natálka. Pokud to bude kluk, tak má holt smůlu. Natálka je vážně pěkná, i když i ta Ema, Bára, Eliška, Lucie… Já už vážně nevím. Jen vím, že se dítě nebude jmenovat Petr. Nejhezčí jméno přece musí mít ten nejlepší…

Když už jsem netradičně u holek (a filozofie), tak je lepší rozum nebo tělo? Jasně, tělu více sluší trička a bundy, taky jej lépe využijeme při masážích, ale pomocí rozumu nezačneme studovat matematiku či politologii, nezačneme s pantomimou, nebo si nekoupíme lístek na muzikál s Hůlkou. Nejlepší asi je, najít vhodnou (snovou?) kombinací obojího. Pokud měl ale Descartes pravdu, a rozum je od těla oddělen, co je lepší si ponechat?

Někde padla (nebo vyvstala?) otázka „proč to všechno píšu“. Konečně jsem přišel na odpověď. Píšu proto, abych lépe snášel své podivínství. Blog mě nutí být veselý a radostný, anebo to alespoň předstírat. Někdo mě za to kritizuje, někdo jiný zase chválí, ale nakonec na mě stejně všichni zapomenou. Jestli to nechápete, nevadí, svět je beztoho už tak dost absurdní. A taky dost drahý. Takže je drahý, absurdní a někdy šimrá…Svět nebo já?

Systematicky chaotická

Zajímalo by mě, jestli v mých hlupotách čtete jen blbosti, nebo v nich nacházíte i nějaké skryté významy, smysly a nesmysly. Je totiž pravda, že já nepíšu moc systematicky, a ani moc tematicky, ve skutečnosti spíše jen chaoticky. Takže bych rád věděl, kolik toho chápete. Chápete?

Je zvláštní, že mě ty nejlepší myšlenky napadají, když dobíhám tramvaj. Dobíhání tramvaje si představte tak, že vycházím z pokoje o pět minut dříve, a pak kvůli tomu čekám déle na zastávce a přemýšlím o tom, proč chodím tak brzo. Hodně věci mě napadá i na přednáškách, takže si místo poznámek z přednášek, píšu hlupoty. Podivné je, že to občas vypadá i naopak. Nejdivnější ale je, že si některé mé hlouposti zapisují i mí kolegové. Jedna nejmenovaná kolegyně, říkejme ji třeba Jitka, nebo J. Kršková, jednu mou myšlenku šířila i mezi další kolegy. To se mi moc nelíbí, protože na to, abych ze sebe dělal pako, nepotřebuju pomoc ostatních. Vystačím si z vlastních zásob…

Jsem pako, to ale neznamená, že bych byl úplně blbej. Třeba bych nikdy nenafotil svý akty, i když by mě asi bavilo fotit akty některých jiných lidí (čti holek). Já bych akty ani nafotit nemohl. Strašně nerad totiž chodím se svou kůží na trh. Snad mě mí milí a laskaví (nebo mlaskaví?) čtenáři chápete. Stejně si myslím, že se občas odhaluju víc, než bych měl. Někdy se dostanu tak daleko, že už začínám unikat i sám sobě. To se pak musím doběhnout…

Nakonec, věděli jste, že lidem, kteří pracuji v sadech se říká „sadisti“? To asi i holkám, který něco hubí (třeba hmyz, potkany, či lidi) říkáme „hubičky“. Připadá mi to smutný, ale zároveň i veselý. Je to asi podobný tomu, když umírá klaun. Stává se i vám (nebo lehá?), že když se dlouho učíte, tak jste pak děsně vtipní? Nebo jste z toho taky trochu sad? No, tohle je prostě má chaotická… A systematická samozřejmě. A co sympatická? Že bych byl systematicky sympatický chaotik?

Jen vesele?

Tak se mi zdá, že jsou moje poslední hlupoty trochu vážnější (že by za to mohly básničky?). A to vážně nechci. Takže dnešní hlupota bude pouze veselá. A veselé snad budou i ty další. Přemýšlel jsem i tom, že kvůli vážnosti přestanu psát o holkách. To jsem si ale rozmyslel, jelikož by nejspíš klesl počet mých příspěvků, a vy byste si místo pravidelných hlupot, sem tam mohli přečíst nějaký kulinářský recept či řádek smajlíků. Teď už ale jasně, vesele a optimisticky…

Zase jeden podivný sen. Jsem na vysokém kopci, na kterém žádám o ruku nějakou dívku, která dělá stojku. Než mi stačí odpovědět, skutálí se dolů. Najednou prchám před Pražským symfonickým orchestrem, který touží po mém rodném listu. Nevím proč, ale začínám se divoce smát. Smích se následně mění v pláč, který se následně mění v koliku jater. Je mi smutno, přesto nemůžu přestat lechtat tučňáka. Tučňák se mění v učitelku rodinné výchovy, která dokola opakuje: „Musíš třídit čočku, musíš třídit čočku…“ Tak by mě zajímalo, co by tomu asi řekl Freud. Nevím proč, ale taky by mě zajímalo, co by tomu řekl váš kadeřník…

V sobotu se mi stala taková veselá věc. Jelikož mě brzo čeká průběžný test ze stranických systému, tak jsem si řekl, že by nemuselo být špatný začít se učit. Jen jsem si ještě předtím řekl, že by nemuselo být špatný kouknout i na fotbal. Zapnul jsem tedy TV, ale místo fotbalistů na mě z obrazovky vykoukla hlava docenta Kopečka (ano, přednášející stranických systému), který právě komentoval výsledky voleb. Tohle pro mě bylo jasné znamení… znamení přepnout na správný kanál. Teď jen uvažuju, v čem je vlastně pointa tohohle příběhu.

Nakonec, existuje vůbec něco jasnějšího než vesmír a něco optimističtějšího než smrt? Podle některých vědců prý vesmír ani smrt nikdy nepoznáme. Tak mě napadá, pokud jsou smrt a vesmír opravdu nepoznatelné, jak to potom poznáme? Já se smrti nebojím, jelikož vím, že je jednou z mých osvojených vlastností (stejně jako plavání nebo jízda na kole). I když bych byl nerad přitom, až mě jednou potká. A co se týká vesmíru, tak už vím, o co mu se mnou jde. Chce se mě udělat svou součást…

Duše(v)ní

Poslední věc k mé autobiografii. Rozhodl jsem se, že vyjde formou vystřihovánky, takže se budete moci ode mě konečně odstřihnout. Taky jsem si rozmyslel plán, zveřejňovat mé „sváděcí“ metody. Nechci totiž zbytečně prozrazovat svá tajná kouzla (nikdy nevíte, kdo si to může přečíst). Nedočkáte se proto článku o tom, jak využít líbání jako politickou zbraň. Díru do světa asi už neudělám, ale proč se nepokoušet dělat díru někde jinde?

Kvůli básničce jsem se zamyslel nad tím, co opravdu jsem. Jednou mi jeden člověk napsal, že jsem kombinací levicového intelektuála, Richarda Krajča a kocoura Garfielda. Moc jsem to nepochopil. Jindy jsem se o sobě dozvěděl, že se prý raduju jen falešně. Znamená falešná radost, to samé co radost padělaná? Padělaná radost je totiž dost nebezpečná, i když si myslím, že už dnes není k dostání. Co mě ale vážně štve je, že si o mně hodně lidi myslí, že si jen stěžuju, a že si ze všeho dělám jen legraci. To opravdu není pravda…

I mě trápí některý věci. Třeba proč existuje bída a utrpení? A proč plešatost? Proč o jedněch mluvíme jako o „báječných lidech“, a druhé bychom nejraději nakopli. Proč nám existence nedává smysl, obzvláště u lidí, kteří nosí ponožky v sandálech? A proč se mi líbí jen hezký holky a ne ty, které se podobají jistému druhu lišejníku?

Možná teď procházím malou životní krizí, nejhorší na tom je, že vůbec netuším jak z toho ven. Navíc ani netuším, jak se na to správně obléct. Chvílemi se cítím jako tramvaj, která má jen jeden vagónek. Taky by si ráda připojila druhý, ale to by pro ni znamenalo vyjet ze své trasy. Jean Paul Sartre podobnému stavu říkal nicota, jeho lékař to pak diagnostikoval jako sennou rýmu. Nechci to bagatelizovat (bagetu teď nejím), ale já vůbec netuším co dál… No a jaký teda ve skutečnosti jsem?

Dotažená

Minule jsem se omezil jen na pár vět. V omezování jsem chtěl pokračovat, a proto další hlupota měla být složena jenom z písmenka „A“. I když se jedná o písmenko půvabné, tak samotné nedává o moc více smyslu než mé poznámky ze seminářů o konceptech politické filozofie. Proto dneska použiju písmenek více, za což se vám předem omlouvám. Tahle věc s délkou mých hlupot má překvapivou spojitost i s přesunováním křesla v mém pokoji. Po obou mě totiž napadla otázka: „Kam jsi to zas dotáh?“

Rád bych získal potvrzení mých tvrzení, týkajících se komunikace s dívkami. Jedná se o takovou osobní příručku, kterou se v komunikaci řídím, a od vás očekávám potvrzení mých závěrů. Samozřejmě možnou kritiku příjmu jako muž, i když si nejspíš trochu popláču v koutě. Zatím jsem se setkal pouze s jedním názorem, který by se dal považovat za veskrze pozitivní, pokud by však neobsahoval zmínku o tom, že se jedná o největší pitomost v celé historii lidstva. Zde malá ukázka…

Hlavní roli v komunikaci hraje mluvení. Pokud vám mluvení moc nejde, můžete zvolit alternativní řešení v použití signálních praporků. Důležitý je samozřejmě obsah vašich sdělení, který by neměl být moc nudný. Jako dobrý ukazatel toho, že se váš protějšek nudí, je situace, kdy sklouzne pod stůl, kde následně usne. V komunikaci nesmíme opomíjet ani nonverbální komunikaci – pohledy, řeč těla (nezapomeňte, že i sebelepší obsah vašich slov bude znehodnocen tím, když budete stát na její noze – osobní zkušenost), vlastnosti hlasu, nadýmání. Klíčové je navázání očního kontaktu (ne nočního kontaktu!) a správná reakce na řeč těla vašeho protějšku. Musíte si však dávat pozor, jelikož naše tělo může být klamáno. Např. při špatném osvětlení si naše tělo může myslet, že je sobotní přílohou novin. Oční kontakt je také důležitý, jelikož se tvrdí, že krása spočívá v oku pozorovatele. Máte-li chabý zrak, musíte se pak zeptat nejbližší osoby v okolí, které dívky jsou ty nejkrásnější…

Tohle je jen malá ukázka z mé příručky, a pokud budu mít náladu, tak se tu možná nějaký ukázky ještě objeví. Do té doby nezapomeňte, že je hlavně důležité chovat se přiměřeně svému věku. Takže, když je vám méně než 20, nesnažte se plešatět…


Pozn. Děkuju za naprosto perfektní básničku v minulém komentáři. No, tohle je úplně něco jiného než mé rýmování ovlivněné rýmou. Skvělé…

Možná pár vět

Tak se mi zdá, že se poslední dobou trochu moc rozepisuju. Asi by to chtělo lehce omezit, jelikož hrozí nějaké to akutní přecpání. Třeba minule jsem se rozepsal o hodně víc, než jsem původně zamýšlel. Proto dneska pár mírně kalorických vět. Snad je nějak strávíte. Vy travte a já jdu přemýšlet o tom, co bude dál. Nebo možná blíž.

• Můj blog má asi takovou cenu, jako papír na kterém je napsán.

• Vždy pečlivě naslouchám lidem, kteří mi něco vysvětlují. Nemíním si však vyndávat sluchátka z uší.

• Všechno je relativní, a jestli ne, tak budu muset začít zas od začátku.

• Neznám smutnější osobu než klauna a žádnou divnější než rabína malujícího kraslice.

• Moje autobiografie se bude jmenovat Petr Hájek, kde jej obvykle najdeme a návod na jeho údržbu…

• Někdy se cítím strašně drsně, pak si však přivřu ruku v ledničce a pláču jak malé dítě. Tak vám o tom píšu a chci, abyste mě politovali.

• Jednou se bláznivě zamiluju do zelenooký Francouzky jménem Giselle.

• Vždy když čtu Stopaře a narazím na Marvina, tak si začnu broukat Paranoid Android od Radiohead. No jo, I may be paranoid, but no android…

• Jak mám jedný holce říct, že se mi líbí…líbí její horní ret?

• Existuje spoustu dobrých knih, které si v životě nepřečtu. Tak proč číst ty špatný?

• Chtěl bych vědět, jestli mě aspoň na chvíli měla ráda…

• Jsem jako Salvátor Dálí. On měnil konvence svým dech beroucím uměním, já je měním tím, že ve sprše zavazuju oči gumový kachničce.

• Jednou bych chtěl nějaký holce rozmlouvat snahu, vytetovat si mé jméno na své stehno.

• Než se o něco začnu zajímat, musím o tom hodně číst, což mi později brání, abych se zajímal o cokoliv, co čtu…

• Někdy si připadám sám, i když mám u sebe čokoládu…

• Jestli vám život nedává smysl, co potom s písmenkovou polévkou?

• Má otázka zní, jak zní vaše otázka…

• Celý můj dosavadní život je jen poznámkou pod čarou v učebnici španělštiny pro samouky…

Výmluvná

Semestr je v plném proudu a já zjistil, že se začínám chovat dost „podivně“. Jím hodně ovoce a zeleniny, hodně sportuju, hodně čtu a studuju, moc se neopíjím a docela dost spím. Když se nad tím zamyslím, tak se mi zdá, že se to od mého obvyklého režimu ani moc neliší. Jen teď pro to mám docela dobrou výmluvu. Dneska to vůbec bude tak trochu výmluvné, a na konci možná i vypsané a dopsané.

Konečně jsem přišel na to, co řeknu smrti, až si pro mě jednou přijde. Řeknu: Tak jo, vyhrála si, nedáme odvetu?“ Stejně nechápu, proč se lidi smrti bojí. Vždyť se smrt dá dělat klidně vleže, a věci, které děláme vleže, bývají většinou dost zábavný. Asi nejvíce se lidé obávají toho, že neexistuje posmrtný život. No tohle opravdu může být deprimující, hlavně pro ty, kteří si právě vyčistili zuby. Já sám nevím, jestli posmrtný život existuje nebo ne, ale pro každý případ mám připravené náhradní spodní prádlo. Jsem tak připraven kdykoliv vyrazit. Stejně si myslím, že já neumřu. Já pomalu vyprchám. Z toho se už asi nevymluvím a nevymluvím se ani z dalších věcí…

Nevím proč, ale mívám strašné problémy s pochopením některých úsloví a frází. Proto v mém podání nedávám klíny do hlavy, ale hlavu do klína, místo svodných ale zadaných, mám zadané ale svobodné, místo klapek na očích, mám klapky na uších, Madrid je pro mě španělská vesnice, neuklízím, jen přesunuji špínu, směji se lidem za zády do očí, mám spíš méně více než více méně, hledám seno v kupce jehel, nezůstávám jen na ocet, ale rovnou na celý oběd, cesty nesolím, ale sladím, místo toho, aby byly mé dny sečteny, jsou nakreslený a sepsány, a i když to jde se mnou od 97 ke 14, nebojím se toho, že mě tyhle věci někdy doběhnou. Ve skutečnosti se bojím, aby mě nedoplavaly. Proto asi nejsem sám sebou. A ani s tebou…

Co si vykládám

Pár drobností ke zvířátkům a vesmíru. Je známo, že člověk a šimpanz má 98% shodu v genovém kódu. Trochu méně známe je, že s myškami máme shodu asi v 80 %. Co mě ale dostalo je, že máme 40% shodu se salátem. Takže, když vám někdo řekne, že jste saláti, má ze 40 % pravdu. Vesmírná drobnost se týká urychlovače CERNu. Na netu jsem si našel nějaké teze, které tvrdí, že by vědci mohli v podzemí vytvořit černou díru, která by roztrhla Zemi. Doufám, že se to nestane, takový věci se hrozně špatně uklízí...

Proto začínám pracovat na své autobiografii (doufám, že případný konec světa nastane až po jejím vydání), kterou nepíšu v autě a ani v biografu, ale přesto tam nějaký graf určitě umístím. Tuhle myšlenku do autu nezahraju. Dostal jsem se ovšem do úzkých, jelikož jsem se dozvěděl, že bych měl do své autobiografie zařadit i nějakou zmínku o sobě. Zatím mám jen prolog – Žil byl malý vepřík jménem Petřík – a graf znázorňující změnu mého věku vzhledem k časové ose. Jen je divný, že výsledná funkce má sinusový průběh.

Kvůli autobiografii jsem zase jednou uvažoval o svých vysněných povoláních. Dobrodružný by bylo, kdyby ze mě byl zloděj. Něco jako Robin Hood. Samozřejmě bych se mu nemohl rovnat, já bych byl spíš jen poloviční Robin Hood. Taky bych bral bohatým, ale chudým už bych nic nedával. Chtěl bych být i archeolog. Bohužel můj jediný objev byl už objeven. Věděli jste, že Francii objevili Francouzi? Nakonec se třeba stanu spisovatelem. I když moje první dílo propadlo. Kniha Jak se naučit francouzsky, mnou přeložená do francouzštiny, nebyla moc úspěšná. Uvidím jak na tom budu s druhým dílem, možná mi nezbude už nic jiného než se politovat…

Určitě vím, že nebudu psycholog. Těch se totiž bojím. Je až neuvěřitelné jak snadno z nás můžou udělat psychopaty. Někdy stačí, když znají naše sny, jindy zas, když jim ukážeme své kresby, no a někdy se stačí zmínit o tom, že rádi pomazáváte holky marmeládou. Zlí jazykové tvrdí, že existují i psychologové, kteří nás analyzují podle oblečení. Já se raději analyzovat nenechám, jelikož mám divný sny, maluju divný malby a moje nejoblíbenější tričko je s obrázkem opalujícího se bobra, kterému jdou vidět spoďáry. Raději mě nezkoušejte analyzovat, já si to opravdu nechci nechat znova vykládat…

Nehod spád

Ještě když jsem byl v prváku, tak mi jedna holka napsala, že je strašně zábavný na mě koukat v knihovně. Po dvou letech je to tu znova. Jedna kamarádka mi řekla, že na mě v knihovně ráda kouká a čeká, kdy zas udělám nějakou pitomost. Abych vám dokázal, že nejsem zas takový pako, tak uvedu pár nehod, které mě potkaly v knihovně, a které se mohli klidně stát komukoliv z vás.

Takže první nehoda je pád ze židle při houpání na FSS, další je pád ze židle při houpání na pajdáku, a následuje pád ze židle při houpání na fildě. Na druhý straně jsem ještě nikdy nespadl ze židle v Moravský zemský knihovně, a ani v knihovně na právnický fakultě, kde jsem však byl jen jednou.

Oblíbenou nehodou je i zakopnutí na schodech. Zakopnul jsem na FSS, což je divný, jelikož v knihovně máme asi jen 10 schodů. Divný není, že jsem zakopnul na fildě, jelikož tam mají schodů víc a jsou i prudší. Tady ten pád ale stál za to, škoda jen, že ho nikdo neviděl, to bylo totiž skoro umění. No, a na pajdáku, díky za to, žádný schody v knihovně nemají. Nebo jsem je zatím neobjevil. To by bylo divný, kdyby se z ničeho nic někde objevily schody. To byste si říkali: „Co tu dělají ty schody?“ „Dejte ty schody pryč!“ „Vždyť tu schody nemaj co dělat!“ To by byla legrace. Myslím si, že bych na nich hned zakopnul, jen tak pro radost…

Trochu méně oblíbenou nehodou je dostat facku záchodovými dveřmi. To se mi stalo na FSS, kde jsou záchody v uličce mezi dvěma studovnami a dveře se otvírají právě do téhle uličky. Podobnou „aféru“ s dveřmi jsem zažil i na pajdáku, ale to se nepočítá, jelikož tam nemají záchody přímo v knihovně. Na fildě jsem ještě dveřmi nedostal, tam jsem měl spíš problém uhodnou, který je pánský a který dámsky (na dveřích mají takový ty divný značky z biologie se šipkou a kolečkem).

Tohle jsou ty nejzávažnější nehody, kromě nich se občas můžete polít, zašpinit se jídlem (moje nejoblíbenější zašpinění bylo od jablka) či vysypat krabičku Tic tac. Když jsem si teď prošel všechny mé nehody, tak už pomalu začínám tušit, proč je mé nejčastější slovo „auváá“. Pokud vás dnešní hlupota zaujala, tak si běžte někde pro radost zakopnou, nebo někoho nakopnout. Hlavně ať to má spád…

Dramata otázek bez odpovědí

Proč existuje suchý humor a ne už mokrý? A je vrcholem suchého humoru, humor v prášku? To by byla docela legrace, kdyby se dělala sranda ze sáčku. Vzali byste kousek ironie, přidali špetku sarkasmu, nějakou drobnou hříčku a samozřejmě kečup. Pak jen zamíchat a podávat vychlazené. Dále, proč se říká, že někdo zůstane na ocet? Proč by někdo zůstával jen na ocet? To je přece divný. Já raději zůstávám na snídaní, oběd i večeři. Když už jsem u jídla, jak mám říkat jídlu mezi svačinou a obědem? A ještě pár drobků. Proč se říká rovné příležitosti? Proč ne nakloněné? A z kopce to se mnou jde nebo jede? No nic, raději na to šlápnu. Už mám stejně našlápnuto k něčemu dalšímu…

O dramatické výchově jsem už jednou dramaticky psal, to jsem však nevěděl, že to bude ještě dramatičtější. Na závěr předmětu totiž budeme muset sehrát představení pro děti, a to si opravdu nedovedu představit. Má živá „umělecká“ vystoupení se zatím omezila na recitační soutěž na základní škole, ve které jsem získal 3. místo z 5 účastníků (za mnou skončila holčička, která se rozplakala a kluk který zapomněl slova, takže docela úspěch), a na účast v soutěži krásy (tohle nerozšiřujte, zničilo by mi to mou tajemnou intelektuální image) na lyžařském kurzu, kde při taneční části mnou v euforii odhozené tričko, skončilo na hlavě jedné učitelky.

Zjistil jsem taky, že nemám problém s mluvením na veřejnosti, ale se psaním na veřejnosti. Vždy se totiž zakoktám. Třeba když chci napsat Hájek, tak to napíšu jako Hahahahájek, a to se mi pak všichni smějí (ha ha ha přece není k smíchu). Vlastně i v mluvením mám drobný problém. Týká se to ale jenom jednoho slova. Nerad totiž říkám „květák“ v přítomnosti žen.

Když už jsem začal otázkami, tak jimi i skončím. Je lepší mít otázky bez odpovědí, nebo mít odpovědí bez otázek (no jo, zatracená 42)? Nejvíce mě však trápí, proč jednou budou naše životy sečteny? Proč nemůžou být třeba sepsány? Žijeme v podivném světě, jasně je plný krásných holek a dobrého jídla, ale je podivný… skoro jako já.

Podávám namátkou

Dnešní hlupota je (ne)tradičně úplně smyslně nesmyslná a zároveň postrádá pointu. Ne ,že ji nemá, jen ji postrádá. Ale to už snad víte, proto to není třeba psát. Jen teď nevím proč to píšu. Asi se ze mě vážně stává pomatenec. Pokud jste taky zmateni a nechápete, co chci vším tím matením říct (nebo spíš namést), tak si pro uklidnění nahlas řekněte: „Nevím o čem to mluví, ale někdo mu možná rozumí.“ To by mohlo být rozumný ne? Pokud jste si to neřekli, tak prosím dále nečtěte a běžte dělat kliky.

Někdo má smutný oči, někdo má tak smutný oči, že z toho má smutný i uši, který jsou často propíchnutý. Oči by propíchnutý být neměly, naopak propíchnutý může být nos, který většinou bývá velký, křivý, placatý nebo zlomený. Zlomený jsou ale častěji ruce nebo nohy. Zlomený může být i srdce, které se občas ocitá v krku, když máme něco na jazyku. To je pak lepší nepolykat. Mohlo by se nám totiž špatně dýchat, a to je většinou horší, než když nám něco leží v žaludku. Když je vše v pořádku, spadne nám kámen ze srdce. Pokud však padá špatně, skončí v ledvinách, kde se stane ledvinovým kamenem. A to člověku pohne žlučí. Určitě jsem na něco zapomněl, ale mně na počítání všech problémů nestačí prsty na rukou. Zkuste tomu, když tak přijít na kloub…

Už asi vím, proč jsem dnes tak (ne)smyslný. Bude to v mých konverzačních dovednostech, kvůli kterým mě má dost lidí za idiota. Od pravdy nejsou zas moc daleko. Odhaduju to na pět až šest metrů. Tenhle týden jsem totiž zase zářil.

Na hodině debatování (4kreditový předmět) jsem řekl, že odmítám trest smrti kvůli nemožnosti jeho bezpečného provedení. Kamarádky studující historii, která se vrátila z archeologické praxe, jsem se zeptal, jestli je vykopávka. No, a nakonec jsem jednomu kolegovi řekl, že tenis v mém podání je úchvatná podívaná, a je proto škoda, že mi nejde podání… Snad jsem svá „přeřeknutí“ podal dostatečně jasně, a že mě kvůli tomu nepřestanete číst. Nerad bych se stal vykopávkou bezpečně podávanou jen namátkou…

Citová

Už jsem přišel na důvod, kvůli kterému jsem psal básničky. V záři se ochladilo a já chyt rýmu, a proto jsem si rýmoval. Rýma je vyléčena a já dorýmoval, jak prosté. Taky už vím, že nejsem bezcitný. Když totiž píšu nějakou seminárku, tak v ní vždy užívám citace. To si to pak pěkně cituju. A ještě jedna rada. Jestli máte hlad běžte do Ikey (Jak se tohle skloňuje? Že by další můj pád?), mají tam totiž plno švédských stolů. No nic, já si jdu citovat…

Pokud se na to cítíte, můžete si přečíst ukázku z rodinného sci-fi dramatu Ctitel marmelády. Jedná se o kritiku tradiční středostavovské morálky a zároveň líčí rodinné problémy na pozadí hlubokých sociálních změn. Následující ukázka je z rozhovoru mezi otcem Borisem (vážený vycpávač klobouků) a jeho nezdárným synem Olegem. Pro větší dramatičnost je na scéně přítomen i eskymák.

Oleg: Otče zamiloval jsem se a chci se oženit.
Boris: S kým můj synu?
Oleg: S Olgou.
Boris: (zlostně) To snad nemyslíš vážně! Vždyť ta neudrží nohy u sebe.
Oleg: (vzrušeně) Ale otče, stále zapomínáš na její kolečkové brusle.
Boris: (odhodlaně) Ten sňatek nikdy nepřipustím.
Oleg: Já si ji vezmu a udělám to, co by udělal každý správný muž. Pomažu ji hlavu marmeládou.
(Boris si zhnuseně odplivne a začne stepovat)
Oleg: Otče, tvá středostavovská mentalita se mi hnusí.

Celý rozhovor slyší i Olga schovaná za eskymákem. Nechce být klínem mezi otcem a synem, proto se rozhodne od Olega odejít. Před odchodem ještě stráví s Olegem poslední noc. V následujících letech se stává úspěšnou závodnicí na kolečkových bruslích. Po pěti letech zazvoní Oleg u jejích dveří s malým chlapcem v náručí.

Oleg: Olgo, chci ti někoho představit. Tohle je Ivan. Tvůj syn.
Olga: (začne plakat) To není možné.
Oleg: (dojatě) Ale je.
Olga: (plačící) Jak jsem mohla být tak hloupá…

Celá hra končí drsným soubojem, svedeným pomocí světelných mečů, mezi Olgou a Borisem, ve kterém se Olga dozví, že Boris je ve skutečnosti jejím ztraceným kadeřníkem.

Nesoulady

Stále mám v hlavě jistý nesoulad týkající se češtiny. Podle mě se čeština chová podle, a proto ji podléhám, i když bych raději podléhal češtinářkám. Čeština je divná už jen proto, že stojí na každém pádě. Já raději stojím než padám, ale občas se ani já pádům nevyhnu. Třeba tenhle blog je můj 5. pád. Pomocí něj vás totiž oslovuju. Na každý pád to bude dneska trochu nesouladné…

Další můj nesoulad je typicky zvířecí. Často se říká, že někdo řve jak tygr, někdo zas vidí jako ostříž, další kope jako kůň, smrdí jako skunk, je líny jako lev, silný jako slon, pyšný jako páv, drzý jako veverka, němý jak ryba, vychytralý jako lovecká želva, a někdo je jen kanec. Přemýšlel jsem o tom, jestli se nějaké zvířecí přirovnání hodí i ke mně. Bohužel jsem na žádný vhodný nepřišel. Asi se ke mně žádný nehodí, což mě ale příliš nemrzí. I když nějaký to tulení by bylo pěkný, to zas jo.

Taky by mě zajímalo, jestli zvířátka používají stejná přirovnání. Třeba jestli by mrož, řekl jinému mroži: „Ty máš ránu jako Péťa po ránu.“ Zajímal by mě i názor ptáků na metro, jakožto na dopravní prostředek. A jsou dopravní i kraje? Co třeba Jihomoravský?

Mám nesoulad i v jednom přísloví. Zhruba se v něm tvrdí, že není důležité kolik toho máme, ale je důležité, kam to umístíme. Jen pořád nevím, čeho se to přesně týká. Mám jen teorii, kterou se pokusím ověřit. Zatím jsem ale nenašel vhodnou osobu. Podle mě se totiž jedná o heslo úspěšného burzovního makléře.

Tak to je prozatím vše, jelikož jsem už spadl dostatečně hluboko. Pro dnešek jsou snad mé nesoulady sečteny. Nebo spíše sepsány. Já si teď půjdu udělat kávu, a to i přesto, že káva není mým šálkem čaje, a budu přemýšlet, jestli mám v něčem i soulad. Nechci totiž mít soulad jen v nesouladu. A myslíte, že to jde i naopak? Můžeme mít nesoulad v souladu?

Odk(l)oněná

Když i koně mají své koníčky, aneb jak se na chvíli odrovnat... nebo odkonit?

http://svt.se/hogafflahage/hogafflaHage_site/Kor/hestekor.html

Ještě září

Je tu podzim (nadzim, předzim?), a to znamená, že se lidé začínají pomalu zahalovat. To také znamená, že se zase budu koukat spíše do očí, kde tomu výška brání zůstane u tradičního pohledu. Taky do očí. Jediná holá ramínka mě tak čekají jen ve skříni. Stejně je podzim moje nejoblíbenější roční období. A nejen tím, že v září zářím. Jé, teď jsem si vzpomněl na mou soutěž měsíců. Vyhrálo září, poslední patnáctý byl leden. Jen je divné, že jsem zapomněl na srpen… A může mi někdo vysvětlit, proč je v mém žebříčku měsíců i Io a Titán?

Léto skončilo, a proto skončím i já. Už mě dále nebaví psát, psát stále ty samé věci, a proto se teď rozloučím. Takže se rozlučme s matematikou, s kterou už dále nepočítám, a masový akcemi, které jsou i pro vegetariány. Ode dneška už tyto hříčky požívat nebudu. Když jsem se zbavil masových akcí, to jako jsem masový vrah?

Abych něčím zaplnil chybějí mezeru, tak se s vámi podělím (ta matika je všude) o některé mé divadelní hry, které jsem o prázdninách napsal. První moje hra se jmenuje Zatrpklý býk. Jedná se o naturalistické drama, které kombinuje Vykoupení z věznice Shawshank a Hledá se Nemo. Následující ukázka pochází z posledního jednání hry, které se odehrává těsně před popravou. Pro větší dramatičnost je na scéně přítomen i eskymák.

Ágnes: Co ti to proboha udělali?
Henrik: Dali mi pytel na hlavu.
Ágnes: (zděšeně) Ty zrůdy!
Henrik: Také už nemůžu nosit svůj příčesek.
Ágnes: A tvé klapky na uši? (rozpláče se)
Henrik: (povzdechne) Nezbylo mi vůbec nic.
Ágnes: (stále pláče) Proč to došlo až sem?
Henrik: Znáš to. Ženy, víno, amatérské divadlo.
Ágnes: A co ty podvody v kohoutích zápasech?
Henrik: (lítostivě) Přiznávám, lepit peří na toho býka byla chyba, ale nic jiného mi nezbývalo. S platu břichomluvce bychom nevyžili…
(Na scéně se následně objeví kat, který Henrika utopí v sojové omáčce. Hra končí filozofickým monologem Ágnes, při kterém škube husu.)

Pokud se tu objeví nějaké příznivé recenze, tak ještě s nějakou svou hrou zazářím a to klidně i v říjnu. Ať se však stane cokoliv, stále počítejte s náměty na povídky, s podivnými myšlenkami, přesmyčkami a slovními hříčkami, Hajkisartem a taky se mnou. Prostě budu stále zářit. Já teď půjdu pochytat nějaký lelky, abych se zabavil, a vy běžte klidně zářit (nebo řádit).

Tisící zhouba tiší

Pokud mě mé oči neklamou (moje oči mě klamou často, třeba naposledy mě klamaly tak, že si hrály na mé uši, a ty si zas hrály na můj nos) blíží se velký okamžik tohoto blogu, a to tisící překlik. Tuhle událost považuji za jednu z nejvýznamnějších v mém životě. Přesněji řečeno je v mém žebříčku na 56. místě. Taková významná událost potřebuje oslavit, a tak pro tisící překlik věnuji něco ze své tvorby.

Přece jen jsem napsal ještě jednu básničku (ve skutečnosti mám ještě jednu, ale ta je jen pro osobní potěšení). Teď už opravdu poslední, jelikož mám trochu obavu z toho, že už nejsem takový drsný, jak jsem býval. No, asi jsem zhebnul. Tahle básnička vznikla před spaním, kvůli přecpání.

Před spaní (pozn. název je napsán správně)

Jako pravidelné stromů kymácení
Jako prázdných hrobů chtění
Jako v kleci svobody snění
Spíš ne

Jako plno prázdných stolů
Jako když stoupám dolů
Jako přání šatů molům
Spíš ne

Jako divoké prachu víření
Jako dvou kolejí míjení
Jako slepé kulek míření
Spíš ne

Jako objektivní milenců touhy
Jako pravdy šílenců hodný
Jako jen v bdění rovný
Spím

Druhý „dárek“ je ukázka raného (pozdní už asi mít nebudu) Hajkisartu. Jedná se o alegorické znázorní myšlenky „Všechno je na houby“. Významnou neorealistickou roli zastává labrador, který je na obrázku převlečen za aligátora. Zděšení lidské postavy je znázorněním mého dětského děsu, který pramení ze zjištění, že uchovávání obalů od čokolád, nezaručuje posmrtný život.

Špitám si

Stále si nemůžu přijít na jméno, proto jsem se rozhodl, že se přejmenuju. Mám s tím trochu problém, jelikož vybrat vhodný nový jméno, je jako hledání kousku sena v kupce jehel. Nejdřív jsem hledal jméno, které by nejlépe vystihovalo mou osobnost. Napadlo mě něco jako Krasomír Odvážný nebo Petr Hájek. Nakonec jsem k výběru jména přistoupil čistě existencionalisticky. Takže odteď jsem Naděje, protože ta prý umírá poslední.

Přišel jsem na to, že návštěva u praktického lékaře je stejná jako jít na rande. Vždy předtím se umyjeme, vezmeme si pěkný spodní prádlo (nikdy nevíme co se může stát) a také jsme vždy nervózní. No a když je všechno dobrý, tak si to za dva roky zopakujme. Tohle není jediné podobenství na které jsem přišel, další se však týká jen mě osobně. Je zvláštní, že návštěvy zubaře bývají velmi podobné návštěvám příbuzných na Vánoce. I když poslední dobou nebývají moc bolestivé (myslím zubaře).

A ještě dvě „lékařské“, které snad nevylekají. Už vím, proč se říká nemocnici špitál. Je to tím, že si tam lidi jen tak špitají. Taky doufám, že ve špitálech mají dostatečně silné doktory. Co kdyby mě potkalo nějaké těžké zranění? Z těžkých zranění mám docela strach, hlavně se bojím toho, že to ti doktoři neunesou. I když není strach jako Strach (jeden byl prý i Lotrando).

Někdy je dobrý, když se stanou věci, kterých se bojíte. Můžete si tak říct, že ten strach nepřišel v niveč (a to vůbec netuším co je niveč). Na všech zlých věcech je vždy alespoň troška (ne Zdeněk) něčeho poučného. Třeba já už zažil úrazy, rozchody, pokousání i pantomimu (trochu škoda, že nikdy ne najednou), a vždy mě to nějak obohatilo, no snad výjimkou pantomimy. Moje „strachy“ se často vyplňují, a tak se ode dneška bojím toho, že se jednou ocitnu v uzavřené místnosti společně se dvěma švédskými letuškami, policejními řetízky a velkým množstvím vanilkové zmrzliny.

Výjmenovaná

Někdy se mi stává, že přemýšlím o věcech o kterých nic nevím, nebo o tom vím a nemůžu si na to vzpomenout. Naposled se mi to stalo s vyjmenovanými slovy. Jediné na co jsem si vzpomněl bylo, že si nějaká kobyla zvykala v Litomyšli. Tohle nebylo moc úspěšný, proto jsem raději poslal svůj jazyk do Ruzyně, aby se tam učil nazývat. Než se vrátí, tak si přečtěte další mé hlouposti.

Začal nový akademický rok, to znamená stání v nejrůznějších frontách na nejrůznějších místech. Proto je vhodné mít neustále po ruce nějakou knížku (jen ne Bukowskiho!). Taky zásoby jídla se docela hodí. Vaše plány může změnit pouze přítomnost některých lidí. Kupříkladu mně čekání na přelepku na ISIC (ne)zpříjemnila jedna kolegyně, o které vím jen to, že jsme spolu chodili na Komparaci pol. systému a na Teorii her. Ani nevím, jak se jmenuje. Taky nevím, proč si tolik lidí pamatuje mě, a to přesto, že se snažím chovat nenápadně - většinou nosím klobouk a falešný knír…

Jména jsou vůbec mé prokletí. Když potkám někoho nového většinou se dotyčných na jméno neptám. Jen je zvláštní, že ti lidé pak ví, jak se jmenuju já. Třeba jeden kolega s kterým jsem chodil na fotbal. Nějak mezi řečí jsme přišli na to, že jsme ze stejného města, a dokonce nějaký rok přede mnou chodil i do stejné školy. Je to všechno pěkný, ale já ani po dvou letech nevím, jak se jmenuje. Paradoxní je, že na letošních Coloursech mi představil i svou přítelkyni, jejíž jméno si stejně nepamatuju.

Některá jména si ale zapamatuju i já. Třeba vím, že se nová deska Support Lesbiens jmenuje Lick it. Spojení lesbiens a lick je zajímavé a docela jej podporuju (supportuju?), i když se při tom červenám. Tím červenáním jsem teď úplně zapomněl jak se jmenuju. Hele, a stává se i vám, že mi nemůžete přijít na jméno?


Pozn.
Trochu jsem si kontroloval své starší výtvory a přišel jsem, kromě tradičních problému s větnou stavbou, na několik zhovadilostí, kterých jsem se dopustil vůči češtině. Pokud se vás to nějak dotklo, tak se omlouvám. Pokud jste si toho nevšimli, tak zapomeňte na to, co jste si právě přečetli. Kromě gramatických chyb jsem přišel i na to, že jedné mé hlupotě chybí i konec (věta a půl). Ne, že bych normálně dával smysl, ale v tomto případě je to už dost divný. Jen jsem zvědavý, jestli někdo přijde na to, kteréže hlupoty se to týká.

Dramaticky nesmírná

Na tenhle semestr jsem si zapsal dramatickou výchovu (rád bych se stal loutkovým hercem, nebo alespoň loutkou). Problém je, že se jedná o předmět z pedagogické fakulty, a i když jsem myslel, že pajdák znám, učebnu 19 jsem najít nemohl. Nakonec, po půlhodině zmatečného bloudění, jsem si uvědomil, že jsem ve špatný budově. Na začátek to tak bylo dramatičtější, než bych očekával. Jelikož další přednášku mám až večer „doma“ na FSS, rozhodl jsem se, že zajdu okouknout místní knihovnu (čti holky), kde jsem se začetl do působivého vydání National geographic.

Jeden z článku byl o myšlení zvířat. Věděli jste, že sloni poznají sami sebe v zrcadle, že ovce rozeznají lidské obličeje, že sojky ví, že jiné sojky kradou, nebo že se samečci jedno druhu rybiček „přestrojují“ za samičky, aby se dostali k potravě? Nejvíc mě však zaujala část o jednom papouškovi. Ten si totiž uvědomoval smysl nuly, i když neuměl říct „sedm“ (to já měl vždy problémy s devítkou), chápal význam některých slov, které opakoval, znal i barvy. Taky mě zaujalo, že papoušci nedokáží říct „ba“, protože nemají rty. Život bez „ba“ musí být krutý.

Kvůli článku jsem si uvědomil i jednu nepříjemnou skutečnost. Víte, že určité dovednosti, jako třeba dobrá paměť, chápaní gramatiky a symbolů, uvědomování si sebe samého, chápání motivace ostatních jedinců, napodobování druhých, tvořivost, jsou považovány za klíčové znaky vyšších duševních schopností? A že se s některými můžeme setkat i u zvířat? A věděli jste, že já většinu z nich postrádám?

Další článek byl o obrovském urychlovači částic pod Ženevou, pomocí něhož se vědci snaží odhalit tajemství vesmíru. Já sám jsem už některé své „vesmírné“ teorie publikoval, proto je teď na čase, konfrontovat je s názory vědců. Ti totiž stále nedokáží vysvětlit několik výrazných záhad týkajících se vesmíru – jeho vznik, působení jeho sil, oblíbenost opery...

Jeden ze závěru, vyplívající z výzkumu, se týká toho, že kosmos, který vidíme, byl menší než atom. I přesto však byl zábavnější než většina pořadů v televizi. Zajímavý je i samotný vznik vesmíru. Teorie velkého třesku nám říká, že známý vesmír kdysi neměl vůbec žádné dimenze – žádné nahoře a dole, žádné vlevo ani vpravo, žádné plynutí času, dokonce byl problém nakoupit si v neděli. Zajímavé také je, že podle vědců by měl být vesmír prázdný (vyváženost hmoty a antihmoty). Je však plný hvězd, planet a lidí nabízejících výhodné tarify volání...

Já jsem zvídavá bytost, proto mě zajímá, co se děje v hlavách zvířat, snažím se pochopit mechanismy života a vesmíru, hledám smysl pantomimy, či se pokouším najít učebnu dramatické výchovy. Když se nad tím vším zamyslím, napadá mě, že základní otázky o našem vesmíru by měli znít: „Co je to za místo?“ a „Kde se tu dá nejlíp zaparkovat?“

Má bázeň

Dneska vám předvedu další z mých (ne)schopností. Jedná se o mou nejlepší a zároveň i nejhorší básničku. To je dáno tím, že je má jediná. Já básničky moc nerad, jelikož jim většinou moc nerozumím, a taky si žádnou nemůžu zapamatovat. Divní jsou i samotní básníci, bývají prokletí, bývají bídní a často po nich šílí holky. O to opravdu nestojím (nevím proč, ale mám takový divný pocit…), proto už žádnou básničku nenapíšu. I tak jsem si splnil další bod z mého seznamu. Už mi zbývá jen projet se na mrožovi, napsat autobiografické erotické drama a objevit se v novinách (klidně by i stačilo „na místě činu byl spatřen…“, já nejsem moc náročný). Než si splním další body, tak si přečtěte, co jsem napsal. Je to má báseň Má bázeň.

Má bázeň

Jsem román i holou větou,
jsem sladký i dia,
jsem vodnář i němý jak ryba.

Chci Snovou a ne s Novou,
chci všechno slyšet,
chci být tvůj očitý svědek.

Nejsem ucházející, přesto s dírou zející,
nejsem neřád, přesto držím řadu,
nejsem vězeň, jen si hraji na basu.

Nechci blonďatou madam,
nechci, přesto s ní sedávám,
nechci naléhat, jen s jinou uléhat.

Držím své mění v umění.
Hledám vlevo své pravé já.
Mám bázeň, nečtětou mou báseň!

Podobné mám

Nemám rád nezávazné konzervativně zakonzervované konverzace. Takové to povídání o tom jak se máme (já se obvykle nemám, jelikož se zapomínám), o počasí, či o pasterizaci mléka. Nejhorší je to s lidmi, s kterými jsme si byli blízko. I když jsme si v konverzaci blízko, mám někdy pocit, že se spíš vzdalujeme. Bude to asi tím, že v tom neumím moc chodit. Vlastně v tom docela plavu a lítám, a proto před tím raději utíkám. Útěky však nejsou moc dobré, jelikož se tak odstříhávám od oblíbených věcí. Nemůžu chodit do oblíbené kavárny, nemůžu na své oblíbené místo v knihovně, a teď mě nejspíš čeká i vynechávání některých přednášek. A co chodeb míjení? Podobně podivné jsou i mé dnešní podivnosti.

Další podivnost k náboženství. Bůh prý stvořil člověka k obrazu svému. Pokud je to pravda, tak křesťané nemusejí mít moc dobré vyhlídky. Co když Bůh vypadá jako já? Křesťané to mají i tak dost těžký. Ve všem spoléhají na všemocného Boha, který prý vše potřebné zařídí. To pak musejí být dost zklamaní, když vidí jak jim tloustnou ženy. Jako student politologie je polituji, sám za sebe pak říkám: „Dobře vám tak!“

Všimli jste si někdy, jak je důležité být originální? Mít originální myšlenky, tenisky, tetování či labradora. Zdá se mi, že se originalita trochu přeceňuje. Třeba já vůbec originální nejsem a ani se tak necítím. Podle mě jsem stažený z internetu a rodiči následně vypálen (nebo napálen?) na CD (DVD ještě nebyla – že bych už byl tak starý?). Teď jen čekám, kdy se mi před očima objeví, že mám zadat sériový kód…

Podobně podivná byla i výměna podlahy v naší kuchyni. Ani nevím proč vám o tom píšu. Dokonce ani nevím, co je to za podlahu. Psaní o podlahách určitě není moje parketa. Podobné problémy mají i strojvůdci, když jsou pod parou nebo námořníci, kteří jsou za vodou. Jsou to ale podivnosti. Taky mě trápí, že nevím s kým měla Opakování dceru Moudrost.A proč je dobré, aby spolu měli výkon a cena poměr? Nezdá se vám, že je ten svět trochu podivný? Podivný třeba jako meloun? Už jsem na to přišel, svět je jako meloun. Sladký, červený a s peckami…

Školní potřeby

Brzo začne nový akademický rok, ve kterém možná udělám zásadní krok v pokroku mého vzdělání. Když se mi povede, tak se konečně stanu vším - možná relativně šťastný, možná přitažlivější, žádaný a krásný, možná i obdivován v očích půvabných dam. Možná mě čeká i nebezpečí, i když já bych radši, aby mě čekalo jen nebe (teď jsem trochu v (po)Klusu). Nebo jen zas budu sám, ale s diplomem. Což už bude můj druhý. První jsem získal v deseti za plavání – 3. místo na 100 metrů prsa přípravek okresu Karviná

Když jsem chodil na základku, tak jsem období konce prázdnin nesnášel. A to hlavně, když jsem míjel papírnictví (zrádci). Nelze říct, že bych se školy bál, propadnutí mi nikdy nehrozilo, jen jsem chtěl mít delší prázdniny. Teď bych je chtěl mít spíše kratší, jelikož mi propadnutí hrozí. Propadnutí depresím. Už se opravdu těším do školy na přednášky, kolegy, kolegyně, knihy, tramvaje, na psaní bakalářky… Pomalu se tak projevují mé školní potřeby a to ani pravítko nenapraví. No to se mi to zase rýsuje.

Docela se těším i na nové spolubydlící. Zatím jsem měl vždycky štěstí. No uvidím, možná i uslyším, cítit bych ale nechtěl. Nejspíše se nesplní moje přání, abych měl za spolubydlu Tomáše Rosického. To bych pak mohl říkat, že mám Rosu na kolejích. Asi bych ho i stíral. Stejně je zvláštní, že začnu už třetí rok na výšce. Je podivné, že na nížkách jsem nikdy moc talentu neprokazoval. Třeba ve školce jsem měl strašlivé problémy s legem. A tuhle ztrátu už nikdy nedoženu. Asi nemám tu správnou potřebu.

Na konec jeden námět na pohádku. Na Ostrově Zoufalství (název klame – nejedná se o ostrov, ale poloostrov) žije začarovaná princezna, která je napůl člověk a napůl velbloud – podélně. To ji značně komplikuje život (nemůže si vzít půjčku v bance). Jediná možnost jak se kletby zbavit je absolvování kurzu „Estonsky rychle a snadno“, to se však princezně hnusí. V jiném království žije, v krásném a honosném skákacím hradě, začarovaný princ. Princ nemůže chodit a musí všude doskákat. Taky ho trápí vysoké nájemné… V tomhle bodě jsem ztratil pointu, takže nevím jak dál. Pokud někoho něco napadne, tak mi to prosím napište. Samozřejmě vám vaše nápady ukradnu a budu je vydávat za své.

Platonicky ucházející

Možná by vás mohlo napadnout, že má platonická láska je Platón. Až tak špatně na tom ale nejsem. Platóna moc rád nemám, hlavně jeho podobenství o jeskyni je hloupost. Podle mě člověk, který vyleze z jeskyně a pozná skutečný svět, nestojí o návrat zpět. Spíše by zůstal na povrchu a otevřel si cukrárnu. Taky jeho učení o ideálním státu, ve kterém by měl vládnout ten nejmoudřejší filozof, je podivné. Ještě podivnější je, proč Platón při formulaci této myšlenky pokašlával a významně ukazoval na sebe. Zastánci Platóna by mě mohli nařknout z toho, že moje duše není dostatečně na výši, aby to pochopila. Moje duše opravdu nemá filozofické nadání, to mi však nevadí. Já jsem hlavně rád, že moje duše neuchází.

Takže Platón není moje platonická láska, to však neznamená, že bych žádnou takovou neměl. Je to však už strašně dávno, co jsem ji naposled zahlídl. Kdysi jsem s dotyčnou měl jisté úmysly. Asi v 5. třídě jsem ji vzal za ruku. V 9. třídě jsem to pak zopakoval. Naposledy jsem ji viděl asi před dvěma roky, kdy jsem se letmo zmínil o jejím stehnu. To je vše. Takže nejen má duše, ale i celé mé já nebude ucházející.

Proč se však trápit kvůli jedné holce? Vždyť na světě je spoustu jiných. Určitě víc než je potřeba k přenesení i toho největšího piána. Pokud k tomu připočteme i skutečnost, že se smršťuje vesmír, je třeba občas přistoupit i na kompromisy. Jsou však věci, přes které se u holek nepřenesu. Většinou se jedná o intelektuální problémy, třeba když tvrdí, že nejzábavnější z Přátel je Rachel…

Jelikož je to dnes trochu „filozofické“, tak přidám ještě pár myšlenek. Cestou na trénink jsme vedli „intelektuální“ debatu o tom, zda bychom jako holky nosili tanga. Dopadlo to tak na půl. K zamyšlení je, proč otázce spodního prádla, vždy dochází na půlky? Dále, pokud se smršťuje vesmír, nač se holit? A ještě jedna k Platónovi. Kdyby žil v dnešní době, kde by chodil na jídlo? Divné myšlenky ze sebe vypouštím co? Že bych přece jen byl v něčem ucházející?

Animovaná

Dneska zase trochu jinak, jelikož jsem se zúčastnil jedné velice zajímavé akce. Jednalo se o Noc animovaných filmů. Tento festival navazuje na dřívější veleúspěšné akce – Noc s playstation a Noc s maturitními otázkami z češtiny. Bohužel se změnilo místo konání. Z mého pokoje, kde je vždy nepořádek, do bytu Múdy, kde je všechno úhledně srovnáno. Je podivné, že ve skutečnosti je tomu naopak. Kromě mě a paní domácí se akce zúčastnilo další pět veskrze sympatických, chytrých a nadaných studentů, rybičky a jeden pes, který projevoval až extrémní ochotu k mazlení (tohle tak psát o nějaký holce…). Jo a všimli jste si někdy, že leknutí může mít pro rybičky daleko horší následky než pro pejsky?

Na festiválku se promítaly tyto filmy Toy Story 2, Doba ledová, Hledá se Nemo, Mravenčí polepšovna, Karcoolka, Lovecká sezóna, Příšerky s.r.o, Shrek 1 a 2, Ratatouille, Slepičí úlet a po mnoha hodinách koukání, papání, pití a jednom rozhovoru se spánku chtivou sousedkou, jsme došli k těmto výsledkům.

Cena gumových medvídků (nejlepší film) - Příšerky s.r.o (po tomto filmu jsem se raději kouknul pod postel. Nikdy nevíte…)
Nejlepší herecký výkon v hlavní roli – Mike Wazowski (Příšerky s.r.o)
Nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli – Pan Brambůrek (Toy story 2)
Cena paní domácí (nejsympatičtější „ženská“ hrdinka) – Dory (Hledá se Nemo)
Cena pana domácího(nejsympatičtější „mužský“ hrdina) – Vlk (Karcoolka)
Cena Darth Vadera (největší padouch) – Králíček (Karcoolka)
Cena Petra Hájka (nejukecanější postava) – Oslík (Shrek)
Nejlepší píseň – Accidental love (Shrek 2)
Nejlepší užití slova "slepice" – Slepice (Slepičí úlet)
Cena zlomeného DVD (nejhorší film) – Mravenčí polepšovna

Ještě pár postřehů. Na konci titulku Hledá se Nemo plave ve vodě Mike Wazowski z Příšerek, v Příšerkách hraje obludu na křižovatce dinosaurus z Toy Story, V Toy Story lze zahlédnout tlustou housenku, která hrála v Životě Brouka. No, a na konec ještě jedna ukázka Hajkisartu. Jedná se o kohouta Rockyho ze Slepičího úletu. Musím říct, že spolupráce s kohoutem byla velmi náročná, měl totiž náročné požadavky – vlastní karavan, vlastní kadeřnici, a také bylo zakázáno mluvit o KFC. Mějte se a běžte se třeba na něco koukat…