Zmást se

Myslím, že dobře se usmát není žádná sranda. Proto se snažím smát skoro neustále. Ne stále mi to však vychází. Jsem už takový nestálý. Třeba před finálovým zápasem našich hokejistů jsem si přál, aby skončili nejhůře do třetího místa. Za což se mi Bublina samozřejmě vysmála. A to nebyla žádná sranda. Srandovní mi nepřijdou ani naše zubní kartáčky. Máme totiž oba stejné. Jen jeden je růžový a druhý modrý. Teď už asi chápete, proč to není srandovní. Jsou to prostě kartáčky. K tomu všemu máme společný šuplík na ponožky… A to už srandovní není vůbec. Co teď? Smát se? Nebo se nechat zmást?

Není to úplně srandovní, ale zjistil jsem, že mám docela dobrý čich na knihy. A to přesto, že nejsem bůhví jak velký knihomol. Občas však do nějaké té knihy velmi rád zabřednu. Mám totiž rád jejich vůni. A je jedno jestli se jedná o nějaký starý zatuchlý svazek, nebo o svěží vůni nové publikace. Občas mám pocit, že přičuchuju snad ke každé nové stránce. Trochu teď váhám nad tím, jestli to máte taky tak, nebo jestli jsem se náhodou nepřiznal k nějaké zvláštní úchylce. Jen je zajímavé, že u novin a časopisů to tak nemám…

Možná je škoda, že hlupoty nejsou na papíře. Zjistili byste totiž, jestli vám moje hlupoty voní. Navíc pokud by se daly i jíst, tak by vám mohly být i pochuti. Možná, že se toho všeho jednou v budoucnosti dočkáme. Představte si, že si „čtete“ nějakou knihu pouze nosem nebo tím, že okusujete stránky. Určitě znáte ten pocit, kdy vám určitá vůně nebo chuť připomene nějaký zážitek. Oboje má totiž tu prazvláštní schopnost uchovávat a pojit vzpomínky. Tahle budoucnost by mi určitě voněla více než nějaké e-books. Zatím mi však nezbývá nic jiného než se smát. Nechci vás mást, ale existuje snad něco veselejšího?

Technická alergická

Občas mívám zajímavé technické nápady. Přímo vynálezy, řekl bych. A to přesto, že nejsem zrovna (ani šikmo) technický typ. Už jsem vám tady pár svých vynálezů představil a dnes mám pro vás nový. No, nový. Zas tak nový není. Je to totiž spojení starého s novým. Tak mě napadlo vyrábět speciální počítačové stolečky, které by v dolní části měli mechaniku starého šicího stroje. Pamatujete ty po babičkách a prababičkách, kde se muselo dole šlapat? Při práci na počítači bychom pak jen našlapovali nohou, a tím si vyráběli elektřinu potřebnou k jeho chodu. Jednalo by se o naprosto čistou energii z obnovitelného zdroje. Teda pokud jsou nohy obnovitelné…

Nevím jak nohy, ale kytky a stromy se v tuhle dobu vždy pěkně obnovují. Chtěl jsem tím (samo)zřejmě napsat, že kvetou. A je pěkné, že zrovna v máji mají tuto schopnost. Vždy mě fascinovalo, jak vše najednou roste, kvete, rodí se, či plodí se. A vždy mě fascinovali i alergici (teda ne, že bych koukal jak se plodí). Svým způsobem jsou totiž vtaženi do sexuálního života rostlin. Ne, že by mě to nějak rajcovalo, spíš je mi to podivné. Když se nad tím ale zamyslíte, co si tak asi myslí stromy, když je nějací lidé začnou objímat? Tipnul bych si, že jim to taky přijde malinko podivné. V čemž stromy celkem chápu. Co jsem tím vším chtěl vlastně říct? No, asi že pyly jsou důležité a kdyby tu nepyly, tak bychom zřejmě už nežili…

Nejsem alergik, nejsem tedy opylý a už vůbec ne opilý, ale začínám pociťovat jisté nepříjemné šimrání, které mi nedává spát. Nějak se mi přestává líbit, co se děje kolem mě v tomhle našem malém českém zemském ráji. A to nejen na pohled, ale i nadoslech. Volby z nás přece nemají dělat voly. I když jedno písmenko… Všichni proti sobě brojí, možná proto, že se bojí? Nevím. Jsem proti. Nelíbí se mi nenávist mladých vůči starým, pravých proti levým, či bílých proti černým. Svět není černobílý, není otázkou a odpovědí jedněch věků a také je přeci vždy lepší volit na své cestě z mnoha směrů, než mít na výběr jen jediný (to pak často vede jen k motání se v kruzích). Snad jednou pochopím(e)… Jen se bojím, že ne včas. A bojím se toho určitě o mnoho více, než nějakého nesympatického pána s bradavicí… A tohle píše člověk, který má nejraději svůj klid, svou Bublinu a své vynalézání… už zalézám…

Má, já a les

Minulý rok jsem po Majálesu psal o frontmanech kapel, kteří neustále vykřikují název místa nebo akce, kde se nalézáte. Tohle je to docela dobrý trik jak navázat spojení s místním publikem (Všimli jste si někdy toho, že ať jste kdekoliv, tak je tam vždy místní publikum? Jako kdyby cestovalo) a pokud se to nepřehání (neříkají to po každý písničce), tak mi to vůbec nevadí. Legrační mi však přijde, když česká kapela začne po písničkách děkovat a zdravit anglicky („Thank you Majales!„ „Nice to see you, Brno!„ „Are you alright?“ „Where’s the bus stop?„). Všiml jsem si teď toho u Support Lesbiens, kteří provolávali hlášky typu: „ Thank you, Brno!„. To už bylo tak daleko, až mi to bylo blízké. Tak jo, to byla jen jedna z mých hlupot. See you later…

Kličky s klíčky

Minulý týden jsme s Bublinou řešili takovou maličkost. I když dosti klíčovou. Vrtalo mi totiž hlavou, proč se klíčkům od auta říká klíčky. Proč tak zdrobněle? Vždyť většinou jsou klíčky od auta větší než normální klíče. Dokonce se mi zdá, že ten, kterým se startuje, bývá dost veliký. Je to zvláštní. Nejedná se přeci o žádná auta na klíček. Nebo jsou pro nás auta až takoví miláčci, že se i ke klíčům chováme tak nějak mazlivěji? Nevím, k tomuto asi klíč nikdy nenajdu. A ani klíček. To spíš vypustím dušičku…

Všiml jsem si i jedné klíčové vlastnosti u dívek. Všiml jsem si toho na Bublině, ale něco mi říká, že se to vztahuje i na ostatní dívky (a možná nejen na ně). Je to vlastnost, která se mi na dívkách líbí asi ze všeho nejvíce. Nevím jestli jste si toho někdy všimli, ale vždy když nějaké dívce svlíknete šaty, bude pod nimi vždycky nahá. Nemůžu to nikterak empiricky dokázat (kdybych to chtěl empiricky dokázat, tak by mě Bublina asi normativně nakopla), ale pokud někdo z vás může, tak by to mohl být docela zajímavý výzkum… Uvědomil jsem si teď, že mě čtou asi jen holky (a i to je dost hypotetický obrat), takže je (samo)zřejmě možné zkoušet to i na klucích…

Po delší době tu zveřejním další námět na povídku. Tahle povídka by měla být klíčovým motivem pro můj osmisetstránkový román, tedy pro onu velkou knihu, na niž všichni netrpělivě čekají. A to si pište (pokud nemáte tužku, můžete si to napsat až po dočtení hlupoty), že se jednou dočkáte. I když si počkáte. Povídka pojednává o životě (ne)obyčejné člověka Karla, který nesnáší svou čepici (a taky manželku). Jeho život mu změní tragická nehoda, kdy při tenisu spolkne míček. V důsledku této nehody se ústředním problémem jeho života stane neustále zapomínání věci. Jednoho dne např. půjde spát, a když se probudí, nebude moci najít postel…

Příběh jsem ještě nedokončil, ale Karel by měl nakonec utéct od manželky s fotkou Megan Fox. Ještě mě tak napadlo, že by pro lepší vyznění příběhu nemuselo být špatné, kdyby Karlova manželka byla maňásek. No nic. Cílem povídky (posléze knihy) je zformulovat jeden z klíčových paradoxů lidské existence… jenže doposavad nevím, o který se přesně jedná. Nezbývá mi tak nic jiného než další kličky s klíčky… skrz sklíčka… monitorů…