Doplň mění

Pořád jsem nevyřešil problém s drobečky na posteli, takže je stále nejpravděpodobnější varianta s mým pomalým rozpadáváním. Než se však úplně rozpadnu, napíšu ještě nějakou tu hlupotu. Na začátek ještě něco k pohádkám. Zaujala mě teď pohádka o Kohoutkovi a slepičce. Znáte to, kohoutek se nerozdělí o jahodu a začne se jí dusit. Načež začne slepička s velkou záchranou operací. Poselství pohádky je jasné, lakota se nevyplácí. Jenže, když si to přeberu, tak všichni zúčastnění na kohoutkově lakotě vydělali. Třeba taková švadlena v tváří v tvář (spíš v tváří v zobák) odmítla umírajícímu kohoutkovi nezištně pomoci…

Ještě mě k tomu napadá jedna drobná metafora. Jednou bude voda určitě vzácností a my všichni se tak ocitneme v pozici kohoutka. V pozici, kdy nám kohoutky v domácnosti nepomůžou. Bude to potom asi chtít hodně oddaných slepiček. Tohle je možná malinko (možná i velinko) krkolomná metafora, ale zkusil jsem to. Třeba mi to projde… Když už jsem tak nepřímo nakousl jahodu. A vodu (jak se vlastně kouše do vody?). Tak se zkusím prokousat přes další věci. Všimli jste si někdy, jak nás nejrůznější pochutiny všude (někoho i v posteli) pronásledují? To proto asi láska prochází žaludkem, ve víně je pravda, sůl je nad zlato, jablka nepadají daleko od stromu… A já jsem z toho v rejži…

Ještě něco k jídlu. Dneska, když jsem byl v obchodu, tak jsem viděl paní, jak si povídala s jogurtem. A ne, nevím jaká to byla značka. Občas se (s)prostě přichomítnu k podivným skutečnostem. Někdy i pěkně bizardním. Třeba v levných knihách jsem se teď prohraboval hromadou DVD a narazil na jedno s názvem Krb. Asi žhavá novinka, řekl jsem si. Myslel jsem, že se jedná o nějaký naučný dokument pro zapálené kutily. Ale nic takového, úplně jsem pohořel. Jednalo se totiž o relaxační DVD. Na obalu pak bylo docela bez obalu řečeno, že na DVD není nic jiného než záběr na hořící krb. Že by to byl nový způsob, jak si užít tepla domova? Nemusíme už chodit pro dříví jako dřív? Ať je to jakkoliv i já si tím přiložil své polínko do obsahu hlupot… Snad to bylo dobré doplnění…

Vína lest

Poslední dny jsou ve znamení potřeby tulit se, která překvapivě usměrňuje mou vnitřní rozervanost. Nebo rozvernost? Na třetí stranu to však mým (ne)buněčným duším dělá čáru přes rozpočet. Proč lidé nechápou, že někdo může často s humorem vážená slova myslet vážně? Mám teď chuť se opít, protože vzpomínky až příliš ubíjí přítomnost. Nechci však pokoušet vína lest, raději zkusím něco vynalézt. Budu tak spíše opíjet racionální bytí. Nepřipouštím si žádné překážky, nemám totiž ambice ani schopnosti vynálezy doopravdy vytvářet. Proto si můžu dovolit jakékoliv materiály, libovolné rozměry, nevídané rozsahy a neslýchané výkony. Jen doufám, že mě nezavřou za porušování fyzikálních zákonů. No, nenechám se tím znervóznit…

O pár svých objevech jsem se na dění(čku) už zmínil (Přístroj, jenž by z našeho hlasu dělal hlas medvídka Pú, nebo třeba můj návod na cestování časem. Vlastně jsem stále nevyřešil paradox potkání sama sebe v minulosti. Co myslíte, kdo z nás by měl přednost ve dveřích?). A vaše reakce mě natolik povzbudily (nebyly žádné), že vám představím něco nového. Napadlo mě to, když jsem šel kolem fitcentra. Ty mi vždy připadala trochu podivná. Na nejrůznějších přístrojích simulujících skutečný pohyb tady lidé tento pohyb realizují, ale přitom zůstávají na místě. Nikam se neposunou, což mi vždy připadalo na pohybu nejzábavnější. Asi si říkají: „ Proč někam chodit, když můžeme jít a přitom nikdy neodejít?“ Netřeba se pak loučit… Teda moc mi to nepřísluší kritizovat, jelikož sám nejraději honím kulatý nesmysl, což je pro mnohé taky nesmysl…

Ale nyní k samotnému vynálezu. Napadlo mě, proč by se nedala energie, kterou tito lidé vydají, nějak užitečně využít. A navíc, místo aby za to platili, dělali by to zadarmo. Svou činností by totiž mohli vyrábět elektřinu pro dům, ve kterém by se fitcentrum nacházelo. To by pak bylo výhodné pro všechny. Cvičící by si pěkně zadarmo(?) zacvičili a nájemníci by zase měli zdarma určitou část elektrické energie. Když se to tak vezme, bylo by to takové ekofitko. Dokonce jsem přišel i na možný slogan: „Fitko v domě, elektřina pro mě!“ Určitě se však dá vymyslet i něco lepšího. Kdybyste na něco přišli, klidně mi to napište… Jen by mě zajímalo, proč zrovna já mám takovéhle technické nápady. Vždyť nejsem zrovna technický typ. Anebo možná právě proto? Proč ne, že ano?

Světa díl

Někde jsem si přečetl, že lidský mozek má podobnou strukturu jako mozek potkana. Když se nad tím zamyslím, tak to vlastně vysvětluje docela dost věcí. Nevysvětluje to však, proč těmito až příliš šedobílými dny procházím v (ne)jistém nevědomí. Je tohle ten pravý přerod dětství v dospělost? Nebo to je jen další levota? A to jsem k tomu dospěl až teď? Teď, kdy jsem ztratil poslední pojítko ke svému dětství? Stále málo chápu. Tápu. Tiše trpím a snažím se nad problémy povznést. Bydlím ve třetím patře, takže to nebude zas až tak velký problém. Problémem ale je, jak si zvyknout na bytí bez babiček...

Každý si (ob)čas(to) hledá svůj světa díl. Musím se přiznat, že já když si něco najdu, tak pak nerad hledám něco nového. Jsem vlastně od přírody takový jezevec. Lebedím si ve své noře a příliš velké změny mě znervózňují. A to klidně i změny k lepšímu. A i když představa, že se mění něco k lepšímu, mi je ve své podstatě příjemná, ve skutečnosti mě děsí. Bojím se opouštět svou noru. Tenhle strach ale může vyvažovat vidina budování nory nové (Takhle by se přece mohl někdo jmenovat ne? Nora Nová). A to klidně budováním stejným způsobem. Když se nad tím zamyslíte, nemyslíte? Teda nemyslíte, že všechny naše proměny jsou jen oprášením starých zlo i dobro zvyků?

Pro některé jsem vzdělaný mladý muž, který údajně míří výš. Ale spíš udatně míjím. Víš? Spíš? Nikdy jsem se nebál smrti (vím totiž, že se jedná o jednu z mých osvojených vlastností), ale bojím se, když se motá a kosí v mé blízkosti. To mi pak nezbývá nic jiného, než se dopouštět téhle té nic neříkající slovní akrobacie, při které se mi často zamotá hlava a dokážu pak jen nanejvýš odříkat jména všech planet. Nejsem ve smíru sám se sebou, takže jak mám poznat skutečnou podstatu vesmíru? A má to vůbec cenu, poznávat ji ve 2 ráno? Tak se na to podívejte, ani neumím pořádně brečet... A i přes všechno chtění spánkového deficitu, jsem vám o tom napsal... No, raději sněme... Sny v otvoru o tvoru na voru...

Bio logická

Nedávno jsem psal o Arabele, že je to taková pohádka s chybou, jelikož nevinný záporák může být pro děti až příliš velké dilema. Když jsem o tom tak přemýšlel, přišel jsem na to, že i další pohádky mou být pro děti matoucí. Pohádky by v sobě měly nést jisté poselství a přesvědčení, ale taková Šípková Růženka dětem skrytě říká – nejdříve píchat, potom líbat… Ne všechny pohádky jsou však tak špatné. Třeba Perníková chaloupka dětem vštěpuje protidrogové hodnoty – perník fuj. No a Sněhurka nás varuje před nebezpečím nových technologií – apple může zabíjet…

Mám pocit, že se rozpadám. Po každém probuzení mám totiž na posteli drobečky. Vždycky jsem myslel, že vyprchám, teď tuším, že se spíše rozdrolím. Kdesi jsem se dočetl, že člověku se tělesné buňky kompletně obnovují každých sedm let. Je to podobné jako když se hadi svlíkají z kůže, jen to teda není taková show. Tak možná tak. Jen mě napadá, když se mi každých sedm let obnovují buňky, jsem to ještě vůbec já? Nejsem jen svůj dvojník? Sestavený podle stejné předlohy, ale z jiných stavebních částeček? Snažím si vzpomenout na sebe sama z roku 2003. Připadám si cize? Jsem jako vyměněný? Nevím. Mám pocit, že jsem to já, ale úplně jistý si nejsem. Hlavně po ránu…

Když se nad tím zamyslíte, neměla by tohle reflektovat i legislativa? Neměly by být trestné činy po sedmi letech anulovány? Když si buňka v těle dožbluňká? A neměly by být nejtvrdší tresty na sedm let? Potom si ho přeci odpykává někdo jiný ne? Nevím, ale to by pak asi bylo soudnictví z jiného soudku. Možná, že se z toho dá vybruslit, když připustíme existenci duše. Ta totiž dává našemu tělu jistou kontinuitu. Tohle se ale zase moc neslučuje s naším racionálně materiálním světem. Jen je zvláštní, že právě racionální věda nám tento poznatek o výměně buněk poskytla. Vlastně si tím trochu podřezala větev. Racionální svět teď musí uznat, že existuje duše…

Tohle je už na mě moc složité. Na takovéhle filozofování nemám ty správné buňky (i když na to asi mám tu správnou školu). Ať už je to s duší jakkoliv, pořád mám zadrobenou postel. Teď mě napadlo, že se možná drolím pod náporem chrápání spolubydlícího. Kdo ví. Odpoví? Musím se však přiznat, že s tím jeho chrápáním už nemám takové problémy jako dřív. Teď v jeden okamžik poslouchám chrápání a v druhém už je den. Fajn. Jen teda nevím co se děje, když spím. No, asi se (roz)drolím… Jednou určitě…

(S)mějte se neomylně

Dneska v trambají jsem si uvědomil, že nejposlouchanějším interpretem u nás nebude kdoví jaká kapela, zpěvačka, či zpěvák, ale paní, které hlásají v autobusech, trambajích a dalších dopravních prostředcích názvy zastávek. Ty mají každoročně určitě nejvíce posluchačů. A úplně nejvíce jich má nejspíše „paní hlásná“ z Prahy. Může totiž jezdit metrem. No, nejde všem městům, měřit stejným metrem. Jejich produkce navíc oplývá i srozumitelnými texty, kvůli kterým se vám nikdy nestane, že byste se na světě cítili ztraceni… Možná se vám to zdá směšné, ale já se směju rád…

Občas mě napadá, že pokud bych neměl jiné povinnosti, tak bych se smál celý rok. Čemu? To je jedno. Je zajímavé, jak se to, co nás rozesmává, mění společně s námi. Tohle jsem si uvědomil o svátcích, když jsem koukal na Četníky a mimozemšťany. Zažívám s nimi takové dvě fáze. Dětskou a současnou. Bylo mi asi sedm, když jsem tenhle film viděl poprvé. Tehdy jsem se smál jako pominutý. Minutu po minutě. Letos o svátcích jsem je viděl po dlouhé době znovu… a smál jsem se jako pominutý! Je to pořád fajn. Co se mi tehdy jevilo jako úžasné triky a skvělé umění, dnes svou nedokonalostí a naivitou dodává filmu na kráse…

Pokud se tak potřebujete nějak „dobavit“ (nebo si třeba odpočinout od učení), doporučuji vám pustit si tenhle film, nebo alespoň nějaký jiný s četníky. Nebo nějaký vlastní film, který jste měli rádi jako děti a přitom ho dlouho neviděli. A když se vám to bude jevit jako blbost, nemůžete si stěžovat, že jsme vám to neříkal. Je to blbost, ale blbost, která vás očistí. Občas je takovéhle očisty potřeba. Teda, ne že bych vám chtěl radit, jak se máte mýt. Mít? No, to je asi omyl…

Tenhle týden jsem konečně zjistil, že těhotenství se nepřenáší vzduchem. Oddychl jsem si. Bublinina spolubýdlící totiž bude mít (a pak ho bude mýt) miminko a já se bál, aby to Bublina náhodou nechytla. Stále mám ale pocit, že mi něco uniká. Třeba dnes se mi zdálo, že mi uniká bobr s mým rodným listem, načež se v dálce přede mnou zastavil, začal si čistit zuby a pak se náhle vzňal. Poselství? Nevím. Konečná, prosím vystupte… Chtěl bych zase zkouknout Pipi punčochatou…

Z hlavy tok

Tak mě napadlo, může někdo, kdo se jmenuje Pekař, vlastnit cukrárnu? Není to třeba trestné? Upřímně řečeno si s tím vůbec nevím rady. Jakkoliv mě totiž moje nevědomost často děsí a jejich více či méně fatálních následků se bojím na každém (k)roku, musím se vám přiznat, že mě zároveň její určitá „nezničitelnost“ v podstatě uklidňuje. Dokud nevím žiju. Nevědět něco je lidské, vědět vše pak mechanické. Teda věřím, že v zásadě jsou všichni lidé inteligentní, nic zlého nedělají, ale celkově jsou tak nějak hloupí. A myslíte, že je lepší pokládat více otázek, či dávat více odpovědí? No, u zkoušek asi odpovědi, těm co vědí…

Vždy mě překvapovalo, jak o osudu člověka mohou rozhodovat maličkosti. Třeba já bych byl navždy Bublinou minut, kdybych se zpozdil o pár sekund. A jde to i naopak. Můžete třeba na pár minut někoho sekundovat. Chápete? Věříte třeba na osud? Já věřil na jeden sud. Bylo mi pět a já věřil, že existuje bezedný sud plný kakaa. Když o tom tak přemýšlím, tak jsem byl vždy hodně věřící dítě. A nemyslím si, že to bylo nějak Boží. Občas mě totiž měli lidi za blázna. Třeba jsem věřil, že plnící pera jsou kouzelné věci, které vám splní každé přání. Stačí přece napsat ne?

Kolem nás se pořád něco děje, a když se to dá všechno dohromady, tak se stane, že na každý rok vychází plno kulatých, půlkulatých i čtvrtkulatých výročí událostí let minulých. A výročí se nám pořádně hromadí, jelikož neustále přibývá minulých let. Je to vlastně takový let na nekonečnou trať. A proto někdy výročí ani nestíháme oslavovat. Chtěl bych teď jedno zmínit. Před 50 lety byl natočen slavný film Psycho. Nejde mi však o celý film, ale jen o jednu scénu. Věděli jste, že to byl první film, kde byl záběr přímo na toaletní mísu? Je to zvláštní prvenství. Možná tím chtěl Hitchcock u diváků jen podvědomě uvolnit napětí. Nevím. Jen vím, že už jsem s inspirací vážně v hajzlu…

Dnešní hlupota je psána tak, že do ní píšu souvisle vše, co mi protéká hlavou. Bohužel to není nic zajímavého ani zábavného. Když tak o tom ale přemýšlím, je fajn, že mi tam vůbec něco protéká. A určitě je lepší když vám protéká něco hlavou, než kdyby vám měl protékat záchod. Je noc a spánek se už na mě hrne proudem, a jelikož ho mám docela rád (spánek), rozhodně mu nebudu stát v cestě. Raději ulehnu stranou. Zády k nechrápajícímu, ale zrovna se učícímu spolubydlovi… Jen doufám, že jste si tohle čtení užili bez toho, abyste museli něco užít (třeba toaletní mísu). A byla alespoň trochu sranda? Jestli ne, tak to opravdu není žádná sranda… tenhle ten tok na stále nový rok…

Počty s letopočty

Nevím proč, ale tuším, že nový rok je už pár dnů za námi, a jelikož nový rok ještě tolik nezestárnul, nemusím se bát malého poohlédnutí se za silvestrovskou nocí. Na Silvestra vždy něco otevřu. Džus, limonádu, krabici s cukrovím, okno… nemusí to prostě vždy být šampaňské. Ale zpátky k ohlédnutí, nechci jej přehlédnout. Kromě koukaní na to, jak se za okny blýskalo na časy 2010, jsem silvestrovskou noc strávil ve vaně s Bublinou a dětským šampaňským (bublin(ek) tak ve vaně bylo i víc…) a musím přiznat, že to byl jeden z nejhezčích zážitků, co jsem kdy měl. Možná si řeknete, že jsem toho asi moc nezažil. Ale víte, ono přijde na situaci…

Skončil starý rok, na to snad každý přišel. Možná jste ale nepřišli na to, že nám skončil nejen rok, ale rovnou celá dekáda. Vlastně jsem si to uvědomil, až o víkendu u Bubliny, předtím jsem to jen zlehka pociťoval někde dole na konečcích prstů. Je to zvláštní, ale ani nevím, jak se tahle dekáda správně jmenovala. Jestli se vůbec nějak jmenovala. Šedesátá léta, Osmdesátá léta, to je jasné. Ale tohle? Že by nám skončila nultá léta? Nebo prázdná? Nebo neléta? Na tom mi ale něco nesedí a ani nelétá, když už jsem u toho. Tyhle letopočty s nulami jsou prostě nezajímavé a neinspirativní. Pamatuju si, že rok 2000 byl magický milník, ale po něm jakoby člověk (i já) čekal něco výraznějšího než jen prosté 2001, 2002, 2003…

Ať už je to s těmi číslicemi jakkoliv, nový rok 2010 je tu. Všude okolo. Takže opět žádný konec světa. Všechno živé, co teď kolem sebe vidíte se opravdu dožilo roku 2010. Dokázalo to. No, ale co teď že? Nechci být špatný prorok pro rok nový, ale velký pokrok nečekám. Vznášedel se nedočkáme, robotů bude pořád málo, hloupých lidí pořád hodně a učit se musím pořád řádně… No a ještě jsem si uvědomil, že přísloví o tom, že jak na Nový rok, tak po celý rok je hloupost. Ještě se mi totiž nikdy nestalo to, co na nový rok. Nečekám tak, že budu celý rok ve vaně popíjet s Bublinou bublinky (což by, jen tak mezi námi, byl báječný rok). Nevím, co čekáte vy, ale doufám, že se spolu dočkáme dalších hlupot. Novou dekádu bych asi neměl začít ničím dekadentním, ale spíš pořádnou kadenci… No, uvidím(e)…