Před spaní

Máte někdy pocit, že nežijete tak, jak byste měli žít? Že jste jen herec, který hraje nějakou ne moc dobře napsanou roli? A že ve skutečnosti chcete dělat něco jiného? Kdo z nás něco takového v životě nepocítí? Jsme jen milión zrnek vzešlých z prachu a to už je docela dost velký důvod k zamyšlení. Co se skrývá za těmito myšlenkami? A před nimi, když už jsem u toho? Tyto pochyby se mi honily hlavou až do dnešního dne, kdy jsem usedl a pokusil se vše opět utřídit do odstavců, bych byl, alespoň sám sobě, čitelnější. Najednou mi připadá, že je užitečné ptát se tímto způsobem. Alespoň do té doby než zase budeme tím prachem. Proto je hloupé bránit se životu kvůli pocitu, že nás naše poslání teprve čeká. Moje poslání je hrát mou roli bez ustání, hrát ji tak, aby moje štěstí znamenalo štěstí jiných, či bylo alespoň rovnoběžné. A proto se budu i nadále schovávat za dveřmi koupelny, abych mohl vylekat svou dívku… 

Ještě že nežiju s finskou rybářkou. Ta by mě nejspíš propíchla svou harpunou. Když už jsem u rybolovu, vždy mě zajímalo co se stane s elektrickým úhořem, jestliže dostane zkrat. Uhoř uhoří? Právě jsem si uvědomil, že mě jistým způsobem uklidňuje říkat hlouposti. A to hlavně před spaním. A uklidňuje mě to i přesto, že zrovna nejsem nijak rozčílený ani nervózní. Nevím, jestli bych o tom měl psát, abyste si nemysleli, že jsem blázen, ale asi tomu stejně neuniknu. Říkám totiž cokoliv, stačí mi jen mluvit. Většinou mluvím na Modrookou. Pokud je pryč povídám si s tabletem nebo s plyšáky. Při tomhle mluvení mě pak napadají nejrůznější myšlenky. Třeba že omezení jídla je dieta. Omezeni piti pieta. Nebo, že největší recidivisté na světě jsou dveře. Pořád je přeci zavíráme. A když si takhle povídám, uklidním se (nějakým způsobem se vyrovnám se světem) a usnu. A věřím tomu, že každý z nás má nějakou podobnou možná podivnou, ale v zásadě neškodnou zálibu, která způsobuje podobné pocity… 

Ještě hodinu bude březen, krajiny brněnských ulic, krom oslňujících reklam na Velikonoce, ale nenaznačují nic z poklidného ústupu sněhové královny. Dojídám neskutečně hořký grep. Modrooká, na níž poslední měsíce dost visím, je mi velkým zadostiučiněním. Zpět k nočním hovorům. Kolik jsem jich za poslední roky vedl? Položil jsem víc otázek, či častěji odpovídám? Snažím se myslet na něco pěkného, ale v hlavě mám jen Foucaultovu Archeologii vědění. Dnešní den za moc nestál a stát už ani nebude. Ještě stále stojím nohama na zemi. I když bych se chtěl odevzdat moci nafukovacích balónků a odlétnout někam. Ani vlastně nevím kam. Než na to přijdu, zmuchlám asi ještě stohy papírů. Obrazně řečeno. Zdá se mi, že poslední hlupoty jsou krapet chaoticky uplácány, ale já z toho mám radost, jelikož už jsem takový. Chápete?

Budou ctnosti

Pročítám si nyní vánoční dar a hledám své odpovědi. Pokud si myslíte, že je to nějaká hlubokomyslná činnost, tak si to raději nemyslete. Nemyslete! Pročítám si totiž pravidla Carcassonne. I když raději Tracyho tygra. V tom ale nenajdu, jak je to s bodováním sedláků. Odpovědi jsem našel, ale už jsou přede mnou další otázky. Kým tedy jsem? Komu náležím? A mám dvěma stejným sedlákům na stejné louce počítat stejné body? Položím-li si tyto otázky nahlas, pochopím. Ale Modrooká bude zmatená. Jako vždy i zde platí, že není podstatné, o čem je ta hra, nýbrž co si o ní myslí Václav Klaus. Pro ty mladší z vás, Václav Klaus je bývalý prezident České republiky. Procházím zase tím samým zmatkem, jakoby jeden z jeho adoptivních dětí. Zmetek? A někdo my tu zpívá, že: „All the leaves are brown and the sky is grey…“ Znáte to? Mám nějakou zvláštní náladu. A navíc už mě nebaví hrát Carccassone sám proti sobě... 

Dýcháme světlo prastarých hvězd, které jsou samy a přesto součástí všech. Rytmus našeho dechu však určují spíše kamióny plné krabic s adresami našich domovů. A k věcem, které neznáme, se horoucně vineme, poněvadž chceme dosáhnout cílů, které vlastně ani nežádáme. Máme vše co chceme, ale nic na čem srdce lpí a v mysli vše, jen ne to nejbližší. Když je k nám někdo vlídný, dáváme mu vinu, když upřímný, vedeme s ním při. A i náš humor již postrádá legraci, stačí nám jen spousta za sebou následujících vulgárních slovíček. Býti tak človíček, který se přírodě více poved. Ještě mi nedošla trpělivost, nechci se podřídit, a proto si namlouvám, že je to právě tím. Snad někdo z vás je stejně nesnesitelný, sebelítostivý a truchlivý, a že v srdci nese stejnou bolest, kterou ostatní po večerech líbají. Pravda totiž nikdy nevyplave s první bublinkou v Kofole… Kolik vás je? 

V zápasech se slovy sám sebe často stavím do role oběti. A píšu-li o věcem, kterým nerozumím, pak především proto, že chci být čten. I nyní v následujícím podobenství. Jakýsi chlapec přichází k Paláci. Hlavní vchod střeží Naděnky, které vpouštějí pouze Kance. Chlapec nabízí strážkyním úplatek v podobě hvězdného prachu, který ulpěl na Meteoru. Neodmítnou ani nepřijmou, jen uchopí jeho nos a kroutí jím, dokud nevypadá jako spirála. Chlapec tvrdí, že by bylo dobré, aby se dostal do Paláce, jelikož lidu přináší jiné pohledy. Když strážkyně nadále odmítají, začne si chlapec broukat. A přidají se k němu brouci. Jejich broukání strážkyně rozveselí, ale brzy se opět začnou chmuřit kvůli tomu, že se chlapec potřebuje nadechnout a přestává tak broukat. Chlapci dochází dech a zhroutí se. Umírá, aniž by se dostal dovnitř a přitom už zaplatil za občerstvení. Toť poslední zaplesání nad mým plesem… 

Dnes vše zasmušilé psáno jednou rukou, jelikož ramenu se přihodila obvyklá sportovní náhoda. Vrátím se nyní k minulé hlupotě, k mému směřování. Abyste věděli k čemu mířím. Samozřejmě k Modrooké. Bez ní bych stále kráčel po cestě, na které se přelévá čin ve hřích (podivné to slovo) a na které je žal překřikován chtíčem. V touze po odpovědích hyneme v dobrovolném otroctví smyslů a pohlavních ústrojí. Proto se milujeme, jelikož ze sebe strháváme bolest, ačkoli až vystřízlivíme, naše podoba se nám zhnusí a život se stane jen nekonečným čekáním na vítězství. Znám tyhle noční cesty za sny, na kterých narážíme do stínu opilců. Jsem už blízko konce cesty, kde najdu pláž s pískem a moře v barvě, která splývá s vidinou modrých očí. Tedy s vidinou Tebe, Tvých dlaní a jejich otisků v písku. V tu chvíli přestanu existovat já a všechno mé uřícené hnaní se k cíli, jenž má zatím jen obrysy, dostane pevný bod. Vzduch už nebude znamenat nic, jen potravu pro dva, jenž se stanou jedním. Snad uslyším „Ano“… A hele, George zpívá „Here Comes The Sun“…

Zaseknutá

V posledním měsíci jsem se k vlastnímu údivu a navzdory tomu, že jsem si to zakázal, zasekl na zcela čekané věci. Což v podstatě znamenalo to, že má schopnost psát hlupoty byla podobná tomu, jako když starší páni sní o polibcích lolit. Tedy vysoce hypotetická avšak dosti nereálná.  Ale zpět k zasekávání. Existuje vlastně spisovný ekvivalent slova zaseknout se na něčem? Myslím, že by se dalo říkat třeba: „příliš se pohroužit do něčeho a přestat pak kvůli tomu vnímat proud času“, ale zdá se mi to trochu kostrbaté. Pokud máte něco lepšího, určitě mi to napište. Já se prostě zaseknul, takže jsem vám nemohl napsat o tom, že jsem si povídal s Xindlem X, jenž byl oblečen jen v trenýrkách, že mi při holení došla pointa vtipu, který mi kdysi na základce řekl jeden spolužák (nestálo to za to čekání), nebo to že s Modrookou usínáme každou noc pod hvězdnou oblohou. Je zajímavé jak nám ty nejednoduší věci mohou zpříjemnit život. Teď myslím nalepovací svítící hvězdičky, ne zpěváky v trenýrkách…    

Pořídil jsem si takovou podivnou věc. Původně jsem si myslel, že to využiji při výuce, ale dost jsem se zmýlil. Chtěl jsem být moderní pan učitel, ale stal jsem se jen člověkem, který má další věc, na které může hrát Angry Birds. Mají vůbec tablety nějaké jiné uplatnění? Já našel ještě jedno a to v luštění sudoku, osmisměrek nebo jízdních řádů. Hlavně ty elektronické osmisměrky mě baví, páč ve skutečném životě jsem zvyklý dělat za vším tlusté čáry a to bývá v osmisměrkách často i čára přes rozpočet. Proto jsem rád, že tady je čára vždy stejně tlustá. 

Došel jsem ale k důležitému zjištění: sudoku, osmisměrky a jízdní řády musí vymýšlet géniové. Jak někdo může dát dohromady tolik písmenek a časových údajů, které se musí navzájem křížit a doplňovat? Klaním se. Já nevymyslím nic. Vždyť já to často ani neumím vyluštit (což, jak někteří mohou dosvědčit, se bohužel týká i jízdních řádů)! Jasně v dnešní době vše dělají počítače, ale vždyť jízdní řády i osmisměrky existovaly i před počítači (nevím tedy, kdy začalo sudoku). Luštění jsem nepropadl. Člověk může v životě zažít dost legrace i bez toho, aby kvůli jednomu vtípku řešil několik hodin křížovku. I když u mě to často trvá i několik let. No nic, chtěl bych jen vyjádřit uznání jejím tvůrcům, těm bezejmenným géniům. To mi vyšlo v mé tajence…   

Opojení nejen z osmisměrek je oukej. Ale oči zůstávají střízlivé. Zajímavě se to vlečou naše cestičky životem. Taky jsou to takové osmisměrky. Často zaseknuté, přeškrtnuté i neřešitelné. Před rokem jsem v tuto dobu řešil své nové já. Mé já, které se mělo na dlouho (na vždy?) vydat k antilopám pod Kilimanjaro. Kolikrát za život se člověk mění, převléká do jiných nálad, obelhává svědomí, kolikrát za život se člověk stává dobrým člověkem? Ale co za život? Kolikrát za den? Ukládáme se v obrazech, omámeni tomu méně podstatnému podléháme v místě i čase. To, co však určuje podstatu, opomíjíme pro nepojmenovatelnost, ačkoli tušíme oč jde, bojíme se ptát. Tak si mlčíme. Je to klišé, ale pak občas potkáme osoby, které naprosto obrátí naše směřování. Bývají doby, kdy ať chodíme kudy chodíme, nepotkáme jedinou. Problém však není v počasí, že by jim snad bylo zima, problém je v nás samotných, v pohledech s nímž ráno vstáváme. Ten pohled jediného člověka, pohrouženého do svých vlastních starostí, totiž plaší… Já už rok neplaším…