Předtím

Vždycky mi vadilo, že o mě holky nemají zájem. Že jsem pro ně jenom vzduch. Teď jsem si uvědomil, že to bylo vlastně fajn. Když jsem byl totiž pro ně vzduch, znamenalo to přeci, že mě potřebují k životu. Už jsem tak konečně pochopil přísloví: „Na všem špatném je něco dobrého, vyjma amerických filmů s Markem Vašutem.“ Tak to i pak na mně ne? Jestli jo, tak mě to děsí, jelikož se svým lepším já mám samé horší zkušenosti. Úplně nejhorší na tom všem ale je, že vlastně nevím, jestli to zrovna takhle chci mít i s Bublinou…

Zase řeším problémy s časem. Rok 2010 mi proklouzává mezi prsty a já nestíhám číst. V roce 2001 jsem v televizi náhodou viděl Kubrickův film „2001: Vesmírná odysa“ a následně si už nenáhodně přečetl i Clarkovu knižní předlohu. A taky její pokračování „2010: Druhá vesmírná odysea.“ Řekl jsem si, že by bylo stylové přečíst si v roce 2010 obě, jenže je 26.12. 2010 a já ještě nezačal. Proto se nejspíše nebudu účastnit žádného silvestrovského veselí a raději budu doma hltat stránky, abych to do půlnoci stihnul. Buď jak buď, třetí díl se odehrává někdy v roce 2061, takže si pak budu moci dát na chvíli přestávku…

Před Vánoci se člověk snadno dostane do shonu. A to se mu pak stanou někdy takové věci, že se až nestačí divit. Proč tolik pravdivých tvrzení najednou? No, protože se mi stalo něco podobného, pochopitelně. V jednom knihkupectví jsem narazil na životní příběh Heidi Janků ve slevě. Chudák holka. A ve výprodeji se ocitl i chudák John Lennon, který letos „slaví“ své 30. umrtiny na onom světě. I když tam asi na věk moc nehledí. Trochu jsem se začetl a musím říct, že jeho názory byly trochu naivní, přesto však velmi uvěřitelné. Zkrátka, nos mezi očima bych mu věřil, i když na něm seděly lenonky…

Nevím proč, ale vybavilo se mi mé první setkání s Beatles. Bylo mi šest a ve skříni jsem narazil na jejich gramofonovou desku. Pamatuju si, že na přebalu byla ta slavná fotka, kdy přecházejí přechod na Abbey road. Pustil jsem si ji a trochu se mi to líbilo a trochu jsem se těch pánů bál. Raději jsem se tehdy vrátil k pohádkám o Rumcajsovi. Tak to bylo předtím… Nyní si říkám si zhasni a sni sny. O Bublině, kterou určitě netěší, že stále divné řeči vedu. I na ledu. Promiň, ale to já musím stůj co stůj. Svůj ke svému. Co svět světem stojí… Nechci být vzduch, ale chci být potřebován…

Zatím...

Věří kapři na život po Vánocích? Zatím...

To nutí

Platí den za dnem, dno za dnem? Venku sněží a já si stěží užiji tu všudypřítomnou něhu sněhu. Seplácal jsem dnes, snad jen s povinnosti, sněhovou kouli, hned jsem ji však bezcílně zahodil, jelikož jsem neměl po ruce Bublinu. Ta je totiž mým nejoblíbenějším cílem. Možná to zní trochu bezohledně, ale já ji tím odkazuji (s)něhu. Tak, že to občas až zamrazí. Pak je však příjemně společně rozmrzávat. Dnes jsem rozmrzával sám. Rozmrzele. Proto jsem si pustil Prázdniny v Římě. A už taji s Audrey. Říká se, že všechny cesty vedou do Říma. Už se ale neříká, kdy tam člověk dojde. Já tam třeba ještě nebyl. Cesty bývají špatně značené. Také se říká, že nikdy není pozdě. Vůbec se toho říká hodně…

Když dva dělají totéž, není to totéž. Někdy to bývá myšleno v dobrém a má to vyjadřovat sílu lidské individuality, jindy je to spíše na škodu, když vidíme, jak se stejně míněné lidské snahy míjí. Tohle mě napadlo, když jsem hledal nabíječku k mobilu, mezi ostatními adaptéry. To nutí k myšlence – nešel by vytvořit jediný totální adaptér, který by dobil všechno (nejspíš by dobyl i prodejní žebříčky)? A tím by nám pomohl lépe se adaptovat na dnešní svět přípojek a kabelů. Stejně je většina těch přístrojů na podobné proudy, nebo ne? Ale výrobci nechtějí a vymýšlejí fikané konečky, aby se tam náhodou nenapojil konkurenční jack. Cesta z toho asi nevede. Pokud teda někdo nevyvine onen totální adaptér. Zřejmě na nějaké ilegální bázi… Nechci vyvolávat napětí mezi výrobci elektroniky, ale já bych přechod do nabíjejícího undergroundu asi risknul…

Všimli jste si někdy toho, že do prázdných hlav se toho nejméně vejde? Hned za otazníkem by mělo pokračovat rozvíjení myšlenky, ale došly mi postřehy. Možná až jednou zestárnu, zmoudřím (?) a pochopím život lépe, tak se k tomu vrátím. Do té doby se shodneme na tom, že mé argumenty jsou logické a naprosto jasné, zásadně se ovšem rozcházejí v tom, co vlastně chtějí říct. Proto dále zůstávám prostomyslným tvůrcem mýtů a polopravd. Kam tímhle mířím? Nijak vysoko. Vlastně je to jen poměrně přízemní hlupota psaná spatra z druhého patra. Do mého přízemního (druhopatrové) vědomí se už nevejde žádné podvědomí, a proto mě to nutí do tohle tonutí… Platí být čten, být ctěn?

Pes ví hrad

Jeden můj neoblíbený kolega mi jen tak mezi řečí řekl, že je blbec. Tím jsem ho snad poprvé začal vnímat trochu pozitivněji. Poslední dobou mi ke štěstí stačí opravdu málo. Listopad je pro mě tradičně měsícem největších útrap. Bývám nemocný (leje a mně zle je), musím psát seminárky, teď se k tomu přidalo zhruba 30 dětí, které mám něčemu naučit, sháním sponzory pro náš fakultní ples a kvůli tomu se taky snažím domluvit vystoupení Jaroslava Uhlíře. Jo, s listopadem proplouvám spádem s pádem. Ale když o tom tak přemýšlím, co lepšího jde v listopadu dělat, než jednat s Jaroslavem Uhlířem? Bez výhrad…

Mám pocit, že máme doma (v Brně) trochu zakřivený časoprostor. A mám i pocit, že problémy s časoprostorem mě pronásledují kamkoliv se vydám. Už jednou jsem psal o svých potížích s časem doma (v Havířově) v kuchyni. A nyní opět čelím podivným časovým úkazům. Jak jinak bych si měl vysvětlit nenadálé časové propady, které se mi dějí, i když spěchám? Napadlo mě proto dát do každé místnosti hodiny (nejlíp na každou stěnu). Problémem by ale mohla být koupelna, což je také místo, kde dochází k největším propadům. Jsme tam chvíli a venku zatím ubíhají hodiny (snad ne ty nástěnné). V koupelnách bývá vlhko a to hodinám (těm nástěnným) moc nesvědčí. A dělají se vůbec vodotěsné nástěnné hodiny?

Zjistil jsem, že bez výhrad se neobejde ani sledování strašidelných filmů s Bublinou. Děsím spoustu lidí, to vím, ale netušil jsem, že i svou Bublinu. Možná je to mým „vyjeknutím“. Je zvláštní , že vyjeknutím lekám ostatní proto, že jsem sám velmi lekavý Už ani nevím proč. Leknutí je podle mě jen hodně koncentrované překvapení. Bohužel jsem často překvapen celkem banálními věcmi. Třeba naposled mě vylekal štěkající pes. No, a proto se lidé se mnou nechtějí dívat na filmy, kde jsou „lekáky“. A taky se mnou nechtějí chodit kolem domů se psy… A ještě něco. Nejsou vlastně vodotěsné hodiny opakem hodin s vodotryskem? No, to ví snad jen ten pes s nadpisu… Bez výhrad…

Listopadově oblažená

Napadlo mě, že pokud by si děti mohly vybírat své rodiče, tak bychom nejspíš dost ušetřili na rodičích. Tahle myšlenka však vůbec nesouvisí s tím, že jsem víkend strávil s Bublinou na návštěvě u jejích rodičů (a sester a babiček a tet a strýců a psa) . Vlastně to ani nesouvisí s pro mě neřešitelnou záhadou, jestli je ženským opakem fénu fenka. Občas je prostě potřeba nehledat souvislosti a jen tak si číst, poslouchat, případně se prožívat. A pokud trávíte víkend s Bublininými rodiči tak se i prožírat. To se to pak ale i dost špatně tráví…

Mám blog, mentální blog, to už nějaký ten rok vím. Teď jsem si ale uvědomil, že je to o hodně lepší než mít například bloklý krk. A proč? Protože si něco takového nyní prožívá Bublina. Při jednom tělo cviku si totiž neuvědomila možné dopady svého dopadu a nyní tak chodí ozdobena (ne)slušivou krční pomůckou. Je zajímavé, že když mi poprvé řekla o nutnosti nošení fixačního límce, představil jsem si jí s takovým tím kuželem, který na hlavě nosí zranění pejskové. Už jsem se na to i docela těšil. V této chvíli se po(s)tupně seznamuji se skutečností…

Skutečností je, že podle některých odborníků by nás měla čekat nejtužší zima za posledních tisíc let. Jiní odborníci už tak optimističtí ale nejsou. Prý je to blbost. No, uvidíme komu dříve zamrzne úsměv. Já jen doufám, že mírné pásmo se tak nejmenuje pro nic za nic. Příprava na zimu je však určitě nutná. Třeba zvířátka prý nyní mají více podkožního tuku. A nejspíš to platí i pro lidi. Musíme přece ztloustnout do zimních bund! Nedávno jsem šel kolem fakulty a narazil na (málem i do) haldy reklamních novin jménem Reality. Říkám si – ideální to noviny pro zahřátí bezdomovců… Jdu si užívat vlastní listopadovou realitu…

Nedůkladně úklidná

Znáte takový ten divný zvuk při vysávání? Takové to „vzijůůů“. Právě jste něco vysáli. A něco jiného než prach nebo drobné drobky. Vysáváte dál, ale začne vám to vrtat v hlavě. A později možná i ve vysavači. Co to sakra bylo? Knoflík? Penízek? Náušnice? Je to oříšek. Mám to vypnout? Neznám nikoho, kdo by to vypnul. Vypnutý vysavač totiž nic neřeší. Musel bych vyndat sáček, prohrabat se tím bordelem, přebrat prach a v prach ho zase obrátit. Prach už nevířím. Chybí mi i podprahové vidění. S neznámou ztrátou se umím smířit. Stejně mi to pak ale v hlavě víří. Knoflík? Náušnice? Oříšek. Občas bych chtěl mít hlavu čistou jako koberec…

Kdysi jsem psal o tom, jak mi znovu uklizený životní prostor vytváří příjemný pocit na duši. Možná jsem divný, ale určitě není samo sebou, že slovo úklid v sobě zahrnuje klid. Jakoby by si člověk rovnáním věcí v bytě, rovnal i věci v hlavě. Tak mě opět po roce napadá. Je snad hlava něco jako byt naší duše? 1+kk? Netuším. Raději si uklidím věci na stole… Poslední větu jsem napsal před 5 hodinami a mám pocit, že stůl je stejně zaplněný jako předtím. Hromádky se možná zmenšily, z věžáků jsou domečky, ale stojí pořád. Mám pocit, že každá věc na mém stole představuje jistý úkol. Důležitý, nepodstatný, každopádně odsouvaný. Knížku přečíst, poznámky přepsat, DVD zkouknout… Takhle bych mohl pokračovat dlouho…

A že jsem pokračoval. Je vám snad jasné, že dnes jsem svůj problém se stolem nevyřešil. Je to jen začátek celé série úklidů a úklidků, jejichž konec je v nedohlednu, ale představa krásně volného pracovního stolu je dost velká motivace. Napadlo mě teď, že o takovém úklidu by se dala napsat celá kniha. Takový manuál věnující se rovnání papírů, třídění tužek, či zařazování poznámek. Myslím, že taková kniha by si našla více čtenářů, než kdejaká „Naše zahrada“. Kolik lidí má asi zahradu? To stůl má snad každý (možná tak bezdomovci jsou i bezstolci). Ještě mě napadlo, že takovou knihu by časem doplnily různé dodatky a mutace. Z těchhle mutantů mi přijdou asi nejzajímavější „Uklízíme stůl na pracovišti“, „5+1 rada, co si počít se školní lavicí“ a konečně „Kuchyňská linka důvěry“…

Na stole mám hromadu knih a papírů, v hlavě pak hromadu ničeho. Mám chuť filozofovat. Instalatérsky filozofovat. Řešíme s Bublinou problém s ucpaným odpadem, což mě nenechává klidným. Píšu si. Proč je všechno tak složité? Kolik hadiček za život ještě potkám? A kolik má svět ventilů a výpustí? A co dál na mě ještě vypustí? V hlavě mi to víří. Další oříšek… Nechávám to za sebou a utíkám. Rád běhám potemnělým městem. Líbí se mi nahota a nesmělost nočních měst. Je zvláštní, jak se města po všem tom denním hemžením ustálí a stanou se náručí s množstvím zapadlých, světlem nažloutlých uliček, kde se člověk může vyskytnout jen tak… Nesklíčený nedůkladným úklidem v důkladně neklidné době…

Houpavé čtení na dálku

Četl jsem nedávno zajímavý článek, ve kterém se psalo, že prý existuje nekonečně mnoho alternativních vesmírů. Tahle myšlenka mě nejdříve zaujala, po chvilce jsem si však uvědomil, že to nejspíše bude hloupost. Nevěřím totiž tomu, že existuje vesmír, ve kterém by Bublina měla ráda rajčátka. Na druhou stranu, kdo by si kdy myslel, že se někdo může proslavit zálibou v koupání. A přece se to jistému Archimédovi povedlo. Nemáte někdy pocit, že v absolutním koncentrátu hloupostí se dá nalézt nová kvalita? Ohlídáme-li ovšem kvantitu, samozřejmě…

Asi budu muset začít jezdit výtahem. Ne, že by mě bolely nohy, ani jsem nezlenivěl a dokonce se nechci ani nad nikoho vyvyšovat. Jednoduše se v mezipatře zabydlel pavouk. A vždy, když kolem něho procházím, tak se na mě ošklivě dívá. Teda musím to upřesnit. Škaredě se na mě dívá jen šesti očima. Ostatními se mi nejspíše směje. Napadá mě (nápad, ne pavouk). Když mají pavouci tolik očí, které z nich používají na dálku, a které na čtení? Musím se přiznat, že na pavouky nejsem moc odborník. V podstatě všechny mé znalosti o pavoucích vycházejí z toho, že jsem párkrát v TV koukal na Spidermana…

Z toho pavouka jsem úplně na větvi. Na té se houpu i proto, že mi odjela Bublina. Ne daleko, ne na dlouho, ale přesto je mi zvláštně. Zvlášť teď. Kdo mě tak asi bude chránit před pavouky? A vůbec, nejde mi přes nos, když jsem sám přes noc. Na jedné přednášce jsem teď napsal Bublinino jméno na kus papíru (doplněné jménem mým, srdcem a šípem). Stejně tak, jak jsem na základce okrašloval své sešity jmény všech zdánlivých lásek. O kolik asi byly skutečnější a o kolik nepravděpodobnější, když mi dovolili přijít až k Bublině? A proč jsem to udělal? Asi s protestu. Byl to můj lehký protest proti přehnaně moderní době, který ovšem není zuřivě zaťatý, spíše jen houpavě rozesmátý…

Asi milován

Celé dva týdny jsem teď přemýšlel o fyzikálním principu mého posledního vynálezu. Jsem přesvědčen o tom, že moje digitální ticho by do vzduchu vypouštělo něco jako záporné zvukové vlny, které by pohltily nebo vcucly ty kladné (hlasité). Tohle nezní úplně hloupě ne? Alespoň ne od člověka, který si myslel, že hypocentrum má něco společného s hrošíky. Takže teď jsem vám řekl jak na to, vše ostatní je už na vás. Děkovné dohloupění mi psát nemusíte, kvůli tomu to nedělám. Chci vám pomáhat jen tak. Nezištně! Mám prostě vize bez provize…

O víkendu jsem byl s Bublinou na výletě v Praze. Vše proběhlo klidně, takže se nyní můžu svěřit s jednou mou pražskou fobií. Jak víte v Praze mají metro a taky tam razí nejrůznější tunely. A já se už od mala bojím, že se propadnu. Do pekla a tak. Čert ví proč. A v Praze se toho prý v poslední době dost propadlo. To je takový problém při ražení tunelu razit i heslo bezpečnost především? Já se zkrátka nechci propadnout do nějaké jámy. To bych pak asi i propadnul panice. Když jsem byl malý kopali pod našim domem potrubí a já se tehdy vážně obával propadnutí. Dokonce jsem i propadal depresím. Víte, mně se líbil výhled z našeho druhého patra a těžko bych si zvykal na přízemí. Už od mala se tak snažím být nepřizemní…

Ani mé obavy mi však nezabránily užít si pěknou neděli s Bublinou. A já doufám, že si užila i ona a to navzdory mé hlučící přítomnosti. Pořád si totiž nejsem jistý, jestli ji mé hlupotování neobtěžuje. Vy si mě užíváte jen párkrát do měsíce, ale ona to má na talíři každý den. Pěkně ji to servíruji. Na druhou stranu jíst se musí, to jsem si jist. Ať už to má se mnou jakkoliv, v muzeu hraček i na Petříně vypadala spokojeně. Když už jsem u muzea hraček. Uvědomil jsem si zajímavou (ne)skutečnost. Na výstavě měli i staré stavebnice a já si vzpomněl na svou dřevěnou, kterou se měl jako malý. Bylo k ní i kladívko a já si tak mohl pěkně zatloukat. Proč o tom ale teď píšu? No proto, že jsem zatloukal celé dětství…

V Praze jsem si užil i davů. Nemáte někdy pocit, že kvůli davu nevidíte člověka? Rád se řadím do dlouhé řady těch, co se neradi řadí. A píšu-li o věcech, kterým nerozumím, pak především proto, že chci být (vy)slyšen, neb vše co ve mně přežívá se dere na povrch. Proto jsem tak rád za Bublinu, která mi neříká, že jsem hloupý, když přicházím na svět se svými hlupotami. Vnímám, že v ní mám to nejdražší. A jestli někdy budu asimilován všedním děním kolem mě, nevadí. Vychutnávám si totiž pocit, že jsem už asi milován… A taky si užívám, že někomu stojím za přečtení, pozornost a investici času…

Další nadzimní

Tak je tu zase podzim, nadzim, předzim, či zazim. A tím pádem je tu i moje oblíbená úvodní slovní hříčka. Doufám, že vám v těchto slunce prázdných a dešti plných dnech dostatečně zvedla náladu. Nic jiného mě totiž na podzim nenapadá. Ani to listí zatím nepadá, což však nemusí mít vliv na (s)pády dnešní hlupoty. Moje přežívání totiž v předzimu nabírá obrátky. Začal další semestr, začala mi pralesní (to podle Bubliny) futsalova liga a taky se snažím vydělávat. No a stále se snažím ovládnout svět. A taky náš toustovač… Co myslíte, co z toho mi dříve zaručí nespálený toust?

V novinách jsem četl, že v jednom pohřebním ústavu pochovali nepravého nebožtíka. Nevím jak to tam dopadlo, ale mě napadl námět na povídku. Na neurčeném hřbitově pochovávají člověka. Lidé postupně opouštějí hřbitov, přičemž si někdo uvědomí, že pochovali nepravého. Dokonce se netrefili ani přibližně. Pohřbený člověk totiž nebyl mrtvý ani nemocný. Vlastně byl celou dobu převlečený za mrože a zpíval si. Lidé se vrací na hřbitov a vykopávají toho nebožáka. Stále si zpívá. Smuteční hosté jsou postupně ukládáni do hrobu s tím, že mrtvému to určitě půjde nejlíp. Nikoho vhodného (mrtvého) nenajdou a jelikož se stmívá, je už pozdě shánět jiné tělo…

Po tomhle mě napadl další vynález, který by se měl vynalézt. Byl by to takový vylepšovák pro lidi, kteří touží po tichu. Jednalo by se o digitální ticho, které byste poslouchali ve vašich přehrávačích. A to na maximum. Asi se vám bude zdát, že tu něco nehraje. A vlastně to bude pravda. Bude totiž hrát nic. A to na plný pecky! Tohle ticho by přeřvalo úplně všechno, zpívající mrože, sousedovu vrtačku, venkovní sekačku i hospodskou rvačku. Jen byste se neměli do těchto (ne)zvuků moc zaposlouchat, protože pak byste neslyšeli třeba zvonek, mobil, či blížící se autobus. Fyzikální princip tohohle vynálezu bohužel nedokážu vysvětlit. No, občas mám pocit, že je lepší do hloubky moc nepronikat...

Moje vynálezy nemívám moc domyšlené, ale beru to tak, že tato moje zjednodušení možná nejsou matkou moudrosti, ale mohly by být jistou nabručenou, suše hláškující tetou sdílnosti. Snad chápete co tím chci napsat (Doufám, že chápete, já to totiž nechápu). Dnes jsem se rozhodl zase psát, jelikož psaní a následné čtení je vskutku zábavným prostředkem unikání před venkovním bezčasí. Psal jsem rychle a bez toho, abych se podroboval autocenzuře. Internet toho opravdu vsákne hodně. A koneckonců jsou to moje hlupoty. I když jen další nesouvisle nadzimní… Konec konců. Mějte se. Dobrý Kanec…

Divící

Jel jsem dneska trambájí, ve které se začalo strašně moc smát malé dítě. Bylo to tak nakažlivé, že jsem se musel začít smát i já. A taky to bylo strašně zvláštní. Kolem ty samé neurčité „trambájové obličeje“ a do toho pronikavý dětský smích. Jakoby se celý vesmír obrátil vzhůru nohama. Zdálo se mi, že po celou dobu jízdy bylo to smějící dítě středobodem světa. A já si právě uvědomil, že evoluce miliony let směřovala právě k tomuhle smějícímu se dítěti. Nikdo jiný si nejspíš v té trambáji mého odhalení nevšimnul, ale tak už to na světě chodí. Každý den nám totiž uniká spousta úžasných věcí, přímo u nosu (případně u dalších částí těla). A možná je to tak lepší. Kdybychom byli pořád užaslí, nemohli bychom nic jiného dělat, než se jen divit…

Poslední dobou se divím stále, a proto se cítím nestále. Život mi poslední dobou plyne trochu jiným tempem, a to i když zrovna nejezdím trambají. A z tohoto plynutí by mě nevytrhl ani Golem, který by šel kolem. Ale co z toho vlastně plyne? Možná jen to, že asi jednou taky splynu. Jen teda doufám, že to nebude před mou smrtí. Pomalu (nejistě) se stávám složitějším a ztrácím návaznosti na každého, kým jsem byl. Zatím mi pomáhá, že si občas otevřu okno a kouknu na hvězdy, jejíž jmény si hlavu nelámu, protože nemusím vědět všechno. Mě stačí, že jsou. Občas je mi zvláštní, jak mnoha lidem tato (ne)vědomost nestačí. Jsou to většinou takoví, co potřebují být o něco více, než ostatní, v tom nejzákladnějším smyslu slova „být“...

Začíná mi být (Být?) smutno z toho, co se děje kolem mě. Od jakživa je mi strašně hloupé rozdělovat člověka do skupin dle podobností ryze vnějškových. A že jsem si sám dosti takových hlouposti vytrpěl na vlastní kůži (a to doslova). Vsadím se s kýmkoliv z vás, že mám mnohem více společného s Afričanem Nenem, jež obdivuje Shakespearovské hraní se slovíčky, či s Mongolcem Huangem, jež poslouchá Franz Ferdinand, než s Jardou Slávkem, tím nejčistějším Čechem z Prahy, který každý pátek zdvíhá pravici v nějaké zapadlé sokolovně. Je mi smutno… Chtělo by to u nás více smějících se malých černoušků…

Znám (j)se(m)

Dny se opět stávají jen prostorem mezi sny. Nic mezi ničím. Rád objevuji jevy dříve nevídané (občas i nevydané) a to prý bývá pro někoho neslýchané. Takhle to cítím. I když teď spíše cítím zimu přicházejícího podzimu. Mám rád podzim. Ani nevím proč, ale okouzlil mě už v dětství. Dějství mého prožívání však zapříčinilo, že mě stejně okouzlila i zima, jaro a léto. A jsem nesmírně rád, že toto okouzlení, byť s občasnými variacemi, dodnes nevyprchalo. I když se zároveň musím přiznat, že bych se novým alternativám nebránil...

Opět se mi někam zatoulala nit. Na jak dlouho ještě nevím. Vlastně ani nevím na jak široko. Snad mám ještě čas, než přijde (můj) čas vše správně načasovat. Možná, že se pak vyčasí a blýskne na lepší časy… Procházel jsem se dnes jen tak Brnem, cizí v cizím městě, pochod samotné pochodně. Trambáje mlely (snad ze setrvačnosti?) stále totéž a ve vzduchu byla cítit příchuť spáleného fritovacího oleje. Všude kolem byli lidé, ale já se cítil pustoprázdný. Tohle slovíčko je jen výmyslem mých smyslů, ale tím se cítím ze všeho nejvíc…

Moje svoboda spočívá v tom, že můžu jít kam chci, nikam však nenáležím. Proto jsem tak rád, že někomu na mě záleží. Nutno nyní podotknout, že mám na „záležníky“ štěstí nebývalé, neb bývalé přebývá nyní a prý bude i v budoucnu. Stejně tak je důležité podotknout a připomnět, že i oni mají nebývalé štěstí ve mně. Štěstí v někom, jehož desetiboj má pouze šest disciplín, v někom, kdo místo ovace raději ovoce, v někom, jenž touží vypít si čaj v Bostonu, v někom, kdo by rád poznal Shakespearova učitele angličtiny a v někom, komu k Julii nejvíce sedí Winston Smith… A takhle znám se…

Přemýšlím co se bude dít dál. Budu já pořád já nebo budu někým jiným? No, to ještě asi uvidím. Bude to snad zajímavé pokoukání. A možná i trochu pokoutné. Určitě ale chci pokračovat v psaní dalšími odstavci, mít za sebou četnou řádku sloupků a z písmenek stále něco tvořit, a tím se vám občas i dvořit. Snad se mi vyhnou zbytečné stávky osudu… Nevím jak vy, ale já už přestávám snášet tuhle svou slabost, stále něco oddalovat a spoléhat na čas. Osud? No, takhle už asi znám jsem… Konečně jsem našel nit, takže se teď už můžu zašít…

Můžu, že nám…

Už jste si asi všimli, že se často nad něčím s mírným znepokojením zamýšlím. Špatné spaní (psaní) však nemívám. A to přesto, že už přes půl roku spím s chobotnicí. Tedy jen obrazně spím s chobotnicí, žádného hlavonožce v posteli samozřejmě nemám. Chobotnicí myslím Bublinu. I když i to je hlava. Abych vysvětlil tu chobotnici. Vždy když usínám s Bublinou, mívám pocit, že jsem neustále obmotáván dalšími a dalšími končetinami. Mám takovou teorii, že ženy po zhasnutí vypouštějí další končetiny. Teď jen doufám, že nejsem sám, kdo si toho všiml. Chtělo by se to (o)patrně optat dalších mužů. Můžu? A nebo to nechat ženám, že nám to jednou vysvětlí… Třeba i za tmy…

Konečně nejen s končetinami bývají obtíže. Obtížně se například vyndávají ze sklenice s medem, ale nad tím meditovat nechci. Chci se vrátit zpět na postel. S Bublinou. Spaní s paní (leč i slečnou, a může i s mužem) má další nepříjemné (o příjemných se stydím psát) okamžiky, které často provází oka mžiky. To máte neustále vlasy v obličeji, pořád na vás někdo dýchá (říct, že vám „někdo dýchá na záda“ dostává úplně jiný nádech… Výdech?), máte pro sebe jen čtvrtinu postele, a když se chcete překulit slyšíte pokaždé jen: „Co je?“ A pokud se nakonec nepozorovaně překulíte, musíte se ještě vypořádat s hromadou plyšáků. Ti pak podle jedné (neověřené či neuvěřitelné, teď nevím) teorie, slouží k zamaskování postele před lupiči…

Minule jsem se pozastavil (nebo mě to pozastavilo?) nad tím, jak nám hudba dokáže připomenout určité vzpomínky. A obdobně je to i s vůní. Stalo se vám někdy, že jste byli někde na záchodě? Tady ta věta končit neměla, ale tak nějak omylem skončila. Takže ještě jednou. Stalo se vám někdy, že jste byli někde na záchodě, umyli si ruce mýdlem a najednou vám ta vůně připomněla nějakou vaši část života? Období, kdy jste (si) (po)užívali stejné? Chce to ale čas. Když něco stále užíváte, tak vám to asi nic nepřipomene. Teprve až nastane jistá prodleva, tak si třeba letos (rok 2010) řeknete: „No jo 2004!“Nemusí to však být tak konkrétní. To pak na záchodě máte neustále pocit, že cítíte minulost…

Mně však vůně nejvíce připomíná lidi. Každý z nás totiž nějakou tu vůní má, příjemnou či nepříjemnou, a tím si se připomínáme. Proto když nám něco někde nevoní, tak tam pak raději ani nepáchnem. No, vůně může lidi předcházet, ale taky po nich zůstávat… Tyhle dnešní hlupoty na první pohled spolu moc nesouvisí, vlastně spolu nesouvisí ani další pohledy, a proto je dávám chuděry takhle dohromady. Tak to je celý, jelikož se dnes večer cítím necelý. Usínám totiž bez Bubliny. Jen přitulený ke svému plyšovému hrošíkovi. A ženám i mužům říct můžu, že nám něco nevoní. Nevoní nám, že usínáme bez Bubliny. V jiných končinách bez jiných končetin… Sněte sny…

Postřehová

Poslední dobou se mi do cesty často staví ruské matrjošky. Nezastaví mě, ale pozastavit se nad nimi nyní na chvíli chci. Napadlo mě totiž, že tyhle matrjošky jsou jako lidské průšvihy. Vždycky se najdou nějaké větší. Pro některé lidi je například naprostou katastrofou špatně držící účes nebo špatná známka ve škole, ale to je nic ve srovnání s tím, když vám shoří dům, a to je zase o hodně lepší, než když vám diagnostikují rakovinu. Když o tom přemýšlím, tak největší průšvih, který by tohle všechno mohl přebít, je atomová válka. Atomová válka a možná ještě snaha natočit remake Casablancy… Vůbec nevím, jak jsem se teď k tomu natočil, když se matrjošky přeci skládají…

Postřehl jsem zajímavou věc. Možná tak trochu skladatelskou. Ale jen možná. Nemám to nijak vědecky ověřeno, ale přesto jsem dospěl k závěru, že holky poslouchají hudbu jinak než kluci. Nemyslím si však, že kluci či holky ji poslouchají „lépe“, nebo že ji mají „raději“, či snad že jí víc „rozumí“. A ani nechci psát o tom, kdo to má lehčí… To je hloupost a pod to bych se nepodepsal. A já chci psát hlupoty pod které se můžu podepsat. A už vůbec do toho nechci tahat gender. Tak laciný být taky nechci (a taky tomu nerozumím). Když se to tak vezme, chci být drahý a podepsat se… No, ale o co teda jde…

Nejen na Bublině jsem si všiml způsobu, jakým si holky pouštějí své oblíbené interprety, který, byť se může jednat o interprety stejné, se mírně liší od klučičího. Třeba mám pocit, že kluci si tak často nepouští jednu písničku několikrát za den. To holkám často vůbec nevadí, spíš naopak (je tohle často říkám Bublině… „spíš naopak“!). Když má totiž Bublina nějakou oblíbenou písničku, je schopná si ji pouštět celý den. A i když jsem ji měl původně rád, tak po takovém „intenzivním zážitku“ si ji dokážu na dlouho odpustit. Tu písničku myslím. Možná opravdu bude něco na myšlence, že zlo je jen přemírou dobra…

Na rozdíl od holek, které podle mě poslouchají hudbu tak nějak více intuitivněji, se mi zdá, že kluci poslouchají více systematičtěji – najdou si info o interpretovi, nastudují diskografii, vyberou nejlepší alba a nakonec komplet naposlouchají. Kluky ale zase málokdy nějaká písnička rozpláče… Nejsou to nějaké zásadní postřehy, a určitě to ze svého okolí znáte úplně jinak, ale já to tak zkrátka (v celé délce) vnímám. Tak jsem teď postřehl, že to asi hodnotím až příliš podle sebe. A to se také týká čehokoliv, co se v hlupotách objeví, takže zase další nástřel vedle. Ale já se jednou trefím a hlupoty přestanou být hloupé a konečně budou trefné…

Ještě mě tak napadlo, pokud jsou mé hlupoty hloupé, tak vás snad nevedou k hloupostem…

Tykvovitě ucházející

Tak nějak poslední dobou zanedbávám zapisování do dění(čku). Třeba minule jsem se chystal na výlet do Prahy, no a nyní už plánuju jeho zopakování. Budu se asi brzo opět pa(c)kovat. Také jsem s Bublinou vedl příměstský (což je vzhledem k velikosti Slavičína dosti vzletná fráze) tábor, a i když je to k nepochopení, staral jsem se tam i o pětileté dítě. Starosti, či spíše strasti jsem však měl i s těmi ostatními. Prý sladkých sedmnáct… No, a aby nebylo všem strastem konec, rozbil jsem si koleno na fotbalovém turnaji. Prostě normální plniny…

Musím pořád přemýšlet o tom, proč se tomuto období v novinařině říká okurková sezóna. Žádných článků o okurkách jsem si totiž nikde v tisku nevšiml. Zkusil jsem si proto zadát okurku do googlu, abych se případně dozvěděl nějaké zajímavosti o ní. Stačil jsem naťukat jen „oku“ a už mi to okurku nabídlo. Podivné však bylo, že až na čtvrtém místě. I v polovině okurkové sezóny se před ní dostal okultismus, okupace a Okunův zákon. Teda, zlatá okurka. Nakonec jsem se nedozvěděl nic zajímavého. Pochází z Indie a do Evropy se dostala někdy v 9. století. Jen další k ničemu nevedoucí hlupota… Dělá právě tohle ze mě ničemu?

Když jsem hledal něco o okurkách, narazil jsem na spor o slovo „sky“. Pokud jsem to správně pochopil (což se mi často nedaří), tak si na něj dal nějaký mediální magnát udělat patent. A teď aby za něj každý platil. Nebojte jedná se jen o to slovo a ne o oblohu. Na tu se snad stále můžeme koukat zadarmo (Je to pozoruhodné, ale já nyní koukám na okurkovou oblohu mé večeře.). Vida, na co všechno lidi nepřijdou. Vůbec nerozumím tomu, jak je možné nechat si něco takového patentovat. Kdybych tak přišel s tím, že chci patentovat slovo okurka, tak bych pak mohl na Znojemsku pobírat autorské poplatky? Nebo bych mohl říct, že zakládám firmu „Čokoláda“ a nerad bych, aby mi do toho někdo jiný dělal…

Vůbec nejzajímavější by mohlo být, kdybych si nechal patentovat samotné slovo„patent“? A za každý přidělený patent by mi platil i Patentní (Nebo spíše Patentovací?) úřad. A vůbec, nechám si raději patentovat nějaké písmenko abecedy. Třeba „P“… Uznávám, už jsem se dostal dost daleko. Začínám sám sobě utíkat (kvůli kolenu spíše pokulhávat). Chtěl jsem zkrátka jen vtipnou cestou poukázat na nesmyslnost tohohle sporu o „oblohu“. A takhle hlupotově to dopadlo. A vůbec, co zde stále řeším. Založím si firmu s názvem „Rozum“, nechám si na něj udělat patent (snad je ještě volný), a příště už nebudu psát takové hlupoty… Vy si raději dále užívejte nějakou 1200. okurkovou sezónu…

Přací i (z)barvená

Po dlouhé době další zápis do dění(čku). Různě jsem se teď motal, zmokal i kochal s Bublinou u ní doma a pak na Barvách v Ostravě. Obé bylo záživné a obé naprosto rozdílné. Nutno říci (napsat), že jsem narazil na mnoho nezapomenutelného. A až teď se dostávám k tomu, že bych se s vámi mohl podělit o pár zážitků. Ale podle všeho mého nynějšího rozpoložení na to spíše nedojde. Možná jen na pár drobností. Třeba o tom, že jsem zjistil, že Bublina občas prohraje v dámě i tehdy, když hraje sama se sebou…

Jelikož měla Bublina narozeniny (už je opět pouze o rok mladší než já), tak jsem se vydal na její rodinou party. Různorodé popíjení, pojídání i pohupování je vskutku velmi příjemný způsob trávení léta. Loni jsem Bublině věnoval speciální hlupotu, letos hašlerky. Myslím, že dospívám. Pomalu totiž začínám tušit, že mým největším štěstím je poznávání. Poznal jsem tebe a jsi mi blíž, než kdokoliv předtím. Mám rád tvé dotyky, jenž jsou pokaždé neopakovatelně elektrizující, nemizející a nesouvisející se vzdáleností mezi námi, tvé úsměvy, které nezáleží na adresátech, protože máš koutky vždy na správném místě, a nakonec mám rád i tvou sýrovou omáčku, ty má dvaadvacetiletá Bublino…

Po pobývání u Bubliny ve Slavičíně jsme se vydali na Colours užívat si všechny možné i nemožné bar(v)y. Ze začátku jsem měl pocit, že i počasí se chce podílet na hudebních orgiích a vydává tak kompilaci The Greatest Hic. Nakonec však bylo vše děsivě deštivé, ale o to průzračnější. Mohl tak vzniknout i náš pláštěnkový humor. Zpět k Barvám. Dokonalé. Inspirativní. Mrazivé. Ruším vše, co jsem napsal před dvěma lety o Charlie Straight, vzývám zběsilou jízdou napříč sebou i všemi okolními (Mokoomba, Iggy, Dubmarine, The Gypsy Queens and Kings), vzpomínám na intimní vyznávání se (Regina Spektor, Nive Nielsen, Sophie Hunger) a podávám svědectví o další skvělých zážitcích (The Proclaimers, Lord Bishop, The Cranberries…).

Barvy jsme si užili (I přes nedýchatelno tam vždy dýchá pohoda) a osobně jsem rád, že jsem z Bubliny vytvořil potencionální uctívačku kultu ostravského festivalu. I když si myslím, že v nás nejhlubší dojem zanechalo setkání s jistým zlatým retrívrem, který projevoval až extrémní ochotu k mazlení. No nic, nyní je načase utřídit si fotky, smýt ze sebe festivalové bláto a pomalu vyhlížet další prázdninová dobrodružství. Tak mě napadá. Pár dní jsme strávili ve Slavičíně, tedy poblíž Bublininy maminky. Takže co třeba výlet do Prahy? Tedy do matky měst…

První plninová

Léto a prázdniny (plniny) se nám už konečně pořádně rozeběhly, takže si nyní každý užíváme období tropických (Eddie) veder. Já si je třeba užívám doma v posteli se střevní chřipkou. A střevní chřipka bohužel není krycí jméno pro Bublinu. Zaslouženou dovolenou tak mám zatím spíše nezaslouženě zakázanou. Ale snad není všem mým prázdninovým dnům konec. Alespoň jsem si uvědomil, že nejsem zrovna celodenně-postelově založený člověk. No, asi mě založili jinak. Na druhou stranu, kdy jindy bych ale přečetl kompletní trilogii Pána prstenů ve čtyřech dnech?

Mám teď taky dost času na přemýšlení. Kromě pár hloupostí typu – může motýl vlastnit hotel? Nebo to bude vždy jen motýlek? Či, proč je má trpělivost jako časovaná bomba? – mě napadla i (ne)záludná otázka pro filmové znalce – Která ikona westernu, má ve svém jméně „east“? (Nalézt odpověď není vůbec složité, takže neházejte clintu do žita a odpověď napište do dohloupění.) Ujasnil jsem si i svůj vztah ke smrti. Je stále stejný, jsem zásadně proti. Ani nevím proč, ale nakonec svého brainstormingu mě napadlo, jestli lidé, kteří pracují v cirkuse jako lidské dělové koule, mají své odbory. Pak jsem si šel raději dát do koupelny brainwashing…

Pamatujete si, čím vším jste chtěli být jako děti? A pamatujete si také, jak vás jednotlivé sny opouštěli? Já si třeba stále živě pamatuji, jak jsem přestal chtít být hajný (hajný Hájek, to mohlo být tak pěkný…). To bylo potom, když jsem zjistil, že hajní nejezdí na jelenech. Také si vzpomínám na to, když jsem přestal chtít být vědcem. To bylo tehdy, když jsem zjistil, že míchat náhodně různé ingredience (většinou jsem míchal písek s vodou a hlínou) není vědecká práce. Stále mě však ještě neopustilo přání stát se řidičem tramvaje nebo autobusu. Vždy se mi totiž strašně líbilo, jak na sebe řidiči na pozdrav mávají. Škoda jen, že na sebe takto nemávají i cestující. Takže, jestli mě na svých dovolených plninových toulkách někdy uvidíte z protějšího busu, vlaku, či tramvaje, tak na mě zamávejte… Splní se mi dětské přání…

Nápadů (s)pád

Poslední dobou mě vůbec nic nenapadá. Možná tak komáři. Jednou jsem psal o tom, že nápady jsou jako sníh. Taky musejí napadnou. Jenže pokud se nedostává sněhu, lze využít sněhové dělo. Takové dělo by potřebovalo i mé tělo. Teda, ne že by mi v hlavě mělo zrovna nasněžit. No, snad to chápete. Jelikož nápadové dělo nemám, jsem nyní (v podstatě i předtím a za tím) dosti nepoužitelný. Například Bublina mi řekla, že by na narozeniny chtěla něco na krk. A mě napadlo, že bych ji mohl koupit hašlerky. Nebo jsem si představoval, co může znamenat věta „jít si udělat vlasy“, pokud jí řekne plešatá osoba… Padám…

Když teď o tom (ne)napadání přemýšlím, zjišťuji, že to s mými nápady nikdy nebylo moc slavné. Pro názornost jsem par (ne)nápadů i virtuálně zhmotnil…

Tady mě napadlo, že bych si mohl koupit novou lampičku. Proč to dopadlo takhle vůbec netuším…

Hájkův virtuální kurz plavání. Doufám, že jednou realizuji i Hájkův virtuální kurz jízdy na vodních lyží. V to však nedoufají v DDM…

Taky mě napadlo, že bych se mohl stát Sherlockem Holmesem…

Tohle mě nenapadlo… tohle vím od jakživa. Jak jinak by mě mohla Bublina pořád tak okouzlovat?

Ne úsměvná

Zloděj. Už podle tohohle slova je zřejmé, že je to osoba, kolem které se děje nějaké zlo. Opakem by pak asi byl dobroděj. Tenhle víkend to bohužel byl ten první z nich, který mi otrávil život. Konkrétně tetě. Okradli ji totiž přímo na její svatbě. Přesto věřím, že ani tato, byť velmi nepříjemná skutečnost neohrozí to, že se dva rozhodli být jedním. Hmotné škody (na rozdíl od těch duševních) nakonec nebyly naštěstí nijak extrémní. Nejsmutnější na tom ale je, co si lupiči pro své rejdy vybrali. Takhle zkazit ty nejkouzelnější oka mžiky! Nepíšu, že je to nějaká obrovská tragédie. Naštěstí ne. Je to jen obrovská otrava. A jen doufám, že se tahle otrava nebude šířit…

Kromě téhle nepříjemnosti jsme si ale s Bublinou svatbu užili. Tančili jsme, jedli jsme, prostě jsme se bavili. Jen je mi líto, že jsem Bublinu (jinak učitelku hudební výchovy) nepřemluvil na karaoke. Také se vyskytl drobný problém s mnou sepsaným svatebním přáním. Bublině se moc nelíbilo a požadovala (nechápu proč), abych tam dopsal smajlíka. Což jsem odmítl. Ze svatby nás nevyhodili, takže si myslím, že až tak zlé to přání zase nebylo. Nevím proč, ale smajlíky jsem nikdy moc nepoužíval. Vlastně jsem dlouho ani netušil, že ta dvojtečka, pomlčka a závorka něco znamená. Myslel jsem si, že se jedná jen o nějaké efektní zakončovací digitální písmo. Pak jsem jednou naklonil hlavu a konečně se to na mě usmálo…

Po tomhle zjištění jsem také pochopil, že skoro polovina toho, co jsem kdy dostal, nebylo myšleno úplně vážně. Vážně. Dokonce i mé esemesky se začaly smát. Ono zase není úplně špatné mít k dispozici znáček, který všechno tak trochu shodí. To se přeci hodí. Docela by mě zajímalo, jestli smajlík nemá i nějaké své vlastní právní zakotvení. No, zkusím to vypátrat… I když bych raději vypátral ty zloděje… Tak to je asi vše… Jen se ještě omlouvám, že jsem vás teď zase dlouho nehloupil, ale povinnosti to nedovolili (na druhou stranu jsem ale vyhloupil pár článečků do časopisu pro budoucí prvá(č)ky na mé alma mater) . Už je však po vině a já zase můžu hloupit… Zde… Jste?

Zmást se

Myslím, že dobře se usmát není žádná sranda. Proto se snažím smát skoro neustále. Ne stále mi to však vychází. Jsem už takový nestálý. Třeba před finálovým zápasem našich hokejistů jsem si přál, aby skončili nejhůře do třetího místa. Za což se mi Bublina samozřejmě vysmála. A to nebyla žádná sranda. Srandovní mi nepřijdou ani naše zubní kartáčky. Máme totiž oba stejné. Jen jeden je růžový a druhý modrý. Teď už asi chápete, proč to není srandovní. Jsou to prostě kartáčky. K tomu všemu máme společný šuplík na ponožky… A to už srandovní není vůbec. Co teď? Smát se? Nebo se nechat zmást?

Není to úplně srandovní, ale zjistil jsem, že mám docela dobrý čich na knihy. A to přesto, že nejsem bůhví jak velký knihomol. Občas však do nějaké té knihy velmi rád zabřednu. Mám totiž rád jejich vůni. A je jedno jestli se jedná o nějaký starý zatuchlý svazek, nebo o svěží vůni nové publikace. Občas mám pocit, že přičuchuju snad ke každé nové stránce. Trochu teď váhám nad tím, jestli to máte taky tak, nebo jestli jsem se náhodou nepřiznal k nějaké zvláštní úchylce. Jen je zajímavé, že u novin a časopisů to tak nemám…

Možná je škoda, že hlupoty nejsou na papíře. Zjistili byste totiž, jestli vám moje hlupoty voní. Navíc pokud by se daly i jíst, tak by vám mohly být i pochuti. Možná, že se toho všeho jednou v budoucnosti dočkáme. Představte si, že si „čtete“ nějakou knihu pouze nosem nebo tím, že okusujete stránky. Určitě znáte ten pocit, kdy vám určitá vůně nebo chuť připomene nějaký zážitek. Oboje má totiž tu prazvláštní schopnost uchovávat a pojit vzpomínky. Tahle budoucnost by mi určitě voněla více než nějaké e-books. Zatím mi však nezbývá nic jiného než se smát. Nechci vás mást, ale existuje snad něco veselejšího?

Technická alergická

Občas mívám zajímavé technické nápady. Přímo vynálezy, řekl bych. A to přesto, že nejsem zrovna (ani šikmo) technický typ. Už jsem vám tady pár svých vynálezů představil a dnes mám pro vás nový. No, nový. Zas tak nový není. Je to totiž spojení starého s novým. Tak mě napadlo vyrábět speciální počítačové stolečky, které by v dolní části měli mechaniku starého šicího stroje. Pamatujete ty po babičkách a prababičkách, kde se muselo dole šlapat? Při práci na počítači bychom pak jen našlapovali nohou, a tím si vyráběli elektřinu potřebnou k jeho chodu. Jednalo by se o naprosto čistou energii z obnovitelného zdroje. Teda pokud jsou nohy obnovitelné…

Nevím jak nohy, ale kytky a stromy se v tuhle dobu vždy pěkně obnovují. Chtěl jsem tím (samo)zřejmě napsat, že kvetou. A je pěkné, že zrovna v máji mají tuto schopnost. Vždy mě fascinovalo, jak vše najednou roste, kvete, rodí se, či plodí se. A vždy mě fascinovali i alergici (teda ne, že bych koukal jak se plodí). Svým způsobem jsou totiž vtaženi do sexuálního života rostlin. Ne, že by mě to nějak rajcovalo, spíš je mi to podivné. Když se nad tím ale zamyslíte, co si tak asi myslí stromy, když je nějací lidé začnou objímat? Tipnul bych si, že jim to taky přijde malinko podivné. V čemž stromy celkem chápu. Co jsem tím vším chtěl vlastně říct? No, asi že pyly jsou důležité a kdyby tu nepyly, tak bychom zřejmě už nežili…

Nejsem alergik, nejsem tedy opylý a už vůbec ne opilý, ale začínám pociťovat jisté nepříjemné šimrání, které mi nedává spát. Nějak se mi přestává líbit, co se děje kolem mě v tomhle našem malém českém zemském ráji. A to nejen na pohled, ale i nadoslech. Volby z nás přece nemají dělat voly. I když jedno písmenko… Všichni proti sobě brojí, možná proto, že se bojí? Nevím. Jsem proti. Nelíbí se mi nenávist mladých vůči starým, pravých proti levým, či bílých proti černým. Svět není černobílý, není otázkou a odpovědí jedněch věků a také je přeci vždy lepší volit na své cestě z mnoha směrů, než mít na výběr jen jediný (to pak často vede jen k motání se v kruzích). Snad jednou pochopím(e)… Jen se bojím, že ne včas. A bojím se toho určitě o mnoho více, než nějakého nesympatického pána s bradavicí… A tohle píše člověk, který má nejraději svůj klid, svou Bublinu a své vynalézání… už zalézám…

Má, já a les

Minulý rok jsem po Majálesu psal o frontmanech kapel, kteří neustále vykřikují název místa nebo akce, kde se nalézáte. Tohle je to docela dobrý trik jak navázat spojení s místním publikem (Všimli jste si někdy toho, že ať jste kdekoliv, tak je tam vždy místní publikum? Jako kdyby cestovalo) a pokud se to nepřehání (neříkají to po každý písničce), tak mi to vůbec nevadí. Legrační mi však přijde, když česká kapela začne po písničkách děkovat a zdravit anglicky („Thank you Majales!„ „Nice to see you, Brno!„ „Are you alright?“ „Where’s the bus stop?„). Všiml jsem si teď toho u Support Lesbiens, kteří provolávali hlášky typu: „ Thank you, Brno!„. To už bylo tak daleko, až mi to bylo blízké. Tak jo, to byla jen jedna z mých hlupot. See you later…

Kličky s klíčky

Minulý týden jsme s Bublinou řešili takovou maličkost. I když dosti klíčovou. Vrtalo mi totiž hlavou, proč se klíčkům od auta říká klíčky. Proč tak zdrobněle? Vždyť většinou jsou klíčky od auta větší než normální klíče. Dokonce se mi zdá, že ten, kterým se startuje, bývá dost veliký. Je to zvláštní. Nejedná se přeci o žádná auta na klíček. Nebo jsou pro nás auta až takoví miláčci, že se i ke klíčům chováme tak nějak mazlivěji? Nevím, k tomuto asi klíč nikdy nenajdu. A ani klíček. To spíš vypustím dušičku…

Všiml jsem si i jedné klíčové vlastnosti u dívek. Všiml jsem si toho na Bublině, ale něco mi říká, že se to vztahuje i na ostatní dívky (a možná nejen na ně). Je to vlastnost, která se mi na dívkách líbí asi ze všeho nejvíce. Nevím jestli jste si toho někdy všimli, ale vždy když nějaké dívce svlíknete šaty, bude pod nimi vždycky nahá. Nemůžu to nikterak empiricky dokázat (kdybych to chtěl empiricky dokázat, tak by mě Bublina asi normativně nakopla), ale pokud někdo z vás může, tak by to mohl být docela zajímavý výzkum… Uvědomil jsem si teď, že mě čtou asi jen holky (a i to je dost hypotetický obrat), takže je (samo)zřejmě možné zkoušet to i na klucích…

Po delší době tu zveřejním další námět na povídku. Tahle povídka by měla být klíčovým motivem pro můj osmisetstránkový román, tedy pro onu velkou knihu, na niž všichni netrpělivě čekají. A to si pište (pokud nemáte tužku, můžete si to napsat až po dočtení hlupoty), že se jednou dočkáte. I když si počkáte. Povídka pojednává o životě (ne)obyčejné člověka Karla, který nesnáší svou čepici (a taky manželku). Jeho život mu změní tragická nehoda, kdy při tenisu spolkne míček. V důsledku této nehody se ústředním problémem jeho života stane neustále zapomínání věci. Jednoho dne např. půjde spát, a když se probudí, nebude moci najít postel…

Příběh jsem ještě nedokončil, ale Karel by měl nakonec utéct od manželky s fotkou Megan Fox. Ještě mě tak napadlo, že by pro lepší vyznění příběhu nemuselo být špatné, kdyby Karlova manželka byla maňásek. No nic. Cílem povídky (posléze knihy) je zformulovat jeden z klíčových paradoxů lidské existence… jenže doposavad nevím, o který se přesně jedná. Nezbývá mi tak nic jiného než další kličky s klíčky… skrz sklíčka… monitorů…

Restartující

Konečně jsem splnil všechny své povinnosti, starosti a jiné nectnosti. Bylo toho hodně a hodně toho nejspíš ještě bude, ale přesto už probudím dění(ček) z jarního spánku. Je načase načíst se. Restartovat (nevím jak vy, ale já vždy počítačům záviděl tuhle vlastnost). Dneska před usnutím jsem měl skvělý nápad na hlupotu, ale zapomněl jsem na něj. Ještě když jsem bydlel na koleji, tak jsem míval u postele připravený blok a do něj pak zapisoval své nápady. Občas i potmě. Je zajímavé vidět svůj rukopis poslepu, bohužel si ale moc nepočtete. Někdy jsem zase z sandálů skládal první písmenko, kterým nápad začínal. Ze dvou sandálu toho ale moc nevytvoříte, navíc jsem ráno i s celým písmenem nekráčel do koupelny. Po přestěhování už jen zapomínám a vzpomínám, na pořadí nezáleží… Většinou u toho ale ležím…

Mám rád když ležím v posteli, pomalu usínám a najednou se něčemu zasměju, nějaké hlouposti, která mě napadne. Bývá to moc hezké zakončení dne. Třeba dnes (včera) jsem si uvědomil, že slovo „slosování“ se nepoužívá k pojmenování páření losů. Občas se směju i ráno. Většinou na Bublinu. Menšinou na Maxima hrocha (je to plyšový hrošík, abyste si třeba nemysleli…). Dnes (dnes) ráno jsem také přišel (když jsem ležel) na svůj další (78.) (ne)smysl. Jde o to, že umím počítat od 99 do 1. Pozpátku. Občas překvapím i sám sebe… Třeba tím, že si uvědomuji omračující hloubku pochopení ústředních paradoxů lidského chování a naše nevyčerpatelné schopnosti konstruovat adaptivní racionalizace, které je vysvětlují… Snad chápete…

Za kopcem zakop sem. Nic nechytřejšího mě nyní nenapadlo. Už jste si snad všimli, že moje věty jsou jen napsané pitomosti. Výjimečně se mezi nimi vyjímá i myšlenka. Někdy i myš Lenka. Kdyby tak všichni moudří lidé tušili, co všechno dokáží vymyslet hlupáci. Možná, že už bych byl i slavný. A možná bych byl i slaný. Tak jsem jenom sladký. Jo? Nebo kyselý? No? Občas je prostě vhodné zapomenout na tu krapítek hořčí stránku života… a nechat za sebe rozhodovat náhodu. Mně se to náhodou vyplatilo. Jak jinak bych asi dopsal tuhle restartující hlupotu?

Tak nějak

Potřebuju restart!

Stínohry

Po napsání diplomky jsem si uvědomil, že vůbec nevadí, když neumím psát všemi deseti. Nahrazuji si to totiž tím, že umím číst všemi deseti…. Jo, někdy člověk musí zabloudit, aby našel správnou cestu. Takže jsem rád, že bloudím a občas i v čas zablouzním. Poslední dobou je toho až příliš a blouznění (třeba i virtuální) je potřeba. Chtěl bych umět nemyslet na nic. Jen se tak prožívat a prokousávat světem. Letem. Po letech však začíná převládat nad potřebou blouznění potřeba spánku. Sen mi dopřává mnohá potěšení. A to nejen proto, že se odehrává po boku mé půvabné, která dokáže zpříjemnit věčné převalování a čekání na ztrátu vědomí. Že by na ztrátu vědomí, bylo nejlépe čekat v objetí? Objetí jsou příjemná, a to nejen ta fyzická. Myslím totiž, že největším zadostiučiněním v našem životě je objetí slovem blízkých… Rád se stávám obětí objetí… a to třeba jen ve stínohrách…

Nedohledná

Všichni si něco přejeme. Někdo se chce stát zpěvákem, někdo kuchařem, někdo touží ovládnout svět, jiní chtějí být (ne)skutečně bohatí a jsou i tací, kteří by chtěli všechno tohle dohromady. Přemýšlel jsem teď o tom, co bych vlastně chtěl já sám a zjistil, že nejraději ze všeho bych chtěl napsal muzikál o bramboře. Komentáře myslím není třeba. Takže žádný ani nepřidávám. Všimli jste si někdy toho, jak přemýšlení vede k šílení? No nic, takhle se to už vyvrbilo, tak to nechám vrbit…

Když už jsem u vrb. Přišel jsem na to, proč vyhynuli vodníci. Nemůže za to žádný Hanzlík, ale make-up. Asi v tom teď trochu plavete, ale nebojte, vodník vás neutopí. Je to jednoduché. Vodníci potřebují holky, ale jelikož ty dnes používají make-up, nechtějí za nimi do vody. Make-up by se jim totiž roztek. Přiznávám, je to teorie tak trochu postavená na vodě, ale aspoň něco. Nemyslím si, že bychom se v dohledné a možná i nedohledné době, dočkali nějakého lepšího objasnění. Možná tak od nějakého podvodníka. Zkusil jsem se na to ještě zeptat googla, ale ten mi taky nic vhodného nenašel. Jen se mi pochlubil tím, že to nic našel za jednu milisekundu. Hmm… takhle rychle neúspěšný jsem snad ještě nikdy nebyl.

Už se nějaký ten pátek snažím zařadit do společnosti skutečných dospělých lidí, což není úplně snadný úkol. Hlavně, když to děláte jen v ten pátek. Oficiálně se mi to prý už před pár lety povedlo, ale sám si však často kladu otázku, jestli už jsem dostatečně zařazený. Zaráží mě to. Navíc jsem se nyní začal krmit hamánky. Že by nějaké znamení? Měl bych se snad nad sebou zamyslet? Měl bych přestat nosit tyhle ovocné poklady k pokladnám? Kdoví. Uznávám však, že je podivné, když v jeden čas dopíšu diplomku o Jürgenu Habermasovi, a hned nato se zabývám muzikálem o bramborách. Snad mě za to nebude nikdo peskovat. A ani pejskaři snad ne…

Ze zvyků blábolím

Poslední dobou si stále zvykám – na nové bydlení, na nový semestr, na konec nového semestru – a doufám, že se z toho nestane můj nový (zlo)zvyk. Nevím proč, ale mám pocit, že mě srdce stále táhá k tahu. A dobrozvyky jsou pak v tahu. Někde jsem slyšel, že život je jako divadlo. Jestli jo, tak kde máme sakra nápovědu? No, možná, že nejsme samotní herci, ale jen diváci samotní (smutní?) v obřím hledišti. Hmm… tohle se mi líbí. V životě jsem totiž poznal spoustu zajímavých příběhů, některé skončili dobře, některé špatně a jsou i také, jejíchž konce ještě zdaleka nebyly dopsány. Ty pak uctivě z uctivého povzdálí pozoruji…

Občas je lepší být pozorovatelem v hledišti, než hlavní hvězdou na jevišti. Znáte to, hvězdy to mají těžké. Jsou to přeci jen vzdálené světýlka na noční obloze. Je však dobré je mít, vidět je před sebou, ale zároveň je skutečně nikdy neuchopit, ne zcela vlastnit, jelikož pak má člověk od přirozenosti tendenci zpohodlnět a spokojit se s tím co má, ačkoliv mu je životem stále nabízeno mnohem více… I když já už se spokojil v pokoji s mohou snad i spokojenou Bublinou. Začalo jaro, ale to pro mě nic není, jelikož jediný úsměv mé milé mi dokáže omítnout den do barev všech ročních období najednou… Jen je škoda, že to samé nedokáže s bílou stěnou v našem pokoji…

Blábolím si a proto ještě Bublinu nenechám splasknout. I když ji teď vlastně nechávám spát. Co mi nedá spát, je hledání odpovědi na otázku, proč se mnou Bublina začala chodit, běhat i lehávat až po roce zakopávání o sebe. Je snad láska zákopovou válkou? Nebo je snad Bublina na starší? No, myslím, že ani nechci znát odpověď. Nevím, jestli jsem si toho plně vědom, ale zažívámeteď krásné období. Proč? Protože jsem, přes všechny tíživé potíže, vinné povinnosti, starosti i strasti, zjistil, co je v životě to nejdůležitější… Je to vědomí, že právě život je to nejdůležitější… Blá… bolím…

„Mít své dny“

Všimli jste si někdy toho, jak jsou zajímavé uvozovky? Kromě přímé řeči je používáme k tomu, abychom dali najevo, že to nemyslíme úplně tak vážně. Jakoby tím na papíře vymezovaly určitý svobodný prostor. To, co je mezi nimi, není úplně doopravdy, takže si tam vlastně můžeme napsat co chceme. Můžeme tak vyjádřit ironii, odstup, nebo nahradit tón hlasu. Dokonce je můžeme udělat i pantomimicky. Zjistil jsem však, že s uvozovkami má poněkud problém má Bublina. A i když je zkušená řidička, nepoužívá vhodně uvozovky ani u vozovky. Ale na druhou stranu (nejen vozovky), krásně oběma rukama předvádí králíčka…

No, neměl bych si dělat legraci ze své milé, má totiž dneska zase „svůj den“ (několikrát jsem ji i řekl: „Bublino, ty máš dnes zase den…“). MDŽ pro mě má nepříjemný přídech organizovaného komunistického veselí, a to přesto, že jsem dítě komunismem už jen lehce načnuto. Až teprve nedávno, je to odhadem 10 hodin, jsem zjistil, že tento svátek nemá komunistický původ a všechen ten propagandistický étos byl na něj nanesena později. MDŽ totiž pochází ze samého lůna kapitalismu, tedy z Ameriky a datuje se od stávky newyorských švadlen roku 1909. Takže letos měl den žen stojedna let. To je ale žeň… Zajímalo by mě jen, jestli tehdy nebohé švadlenky tušily, co ušily…

Nadto jsem zjistil, že od roku 1999 oficiálně existuje i MDM. Stanovili ho na 19. listopad a ani my tak nepřicházíme zkrátka. Je správné, že i muži mají (ne v máji ani v háji) svůj den. I my jsme totiž součástí tohohle světa, že ano. A jelikož už o mém dnu víte, tak doufám, že mi někdo v listopadu popřejete. Ani nějakou tou pěknou živou či virtuální kytičkou bych nepohrdl. Víte, šedivých dnů je pořád dost, takže proč něco neoslavit, když se k tomu namane takováhle pěkná příležitost. To pak můžeme vidět něco pěkného na dnu, i když jsme pěkně na dnu…

Z podhledu

V posledních dnech se mi úplně změnil pohled na svět. Nepřihodila se mi žádná katastrofa a ani jsem neprošel nějakým nenadálým záchvatem štěstí. Stalo se něco mezi – přestěhoval jsem se. Mám tedy na mysli úhel pohledu z okna. Nejen, že bydlím někde jinde (jak mi řekla Bublina, to se prý po stěhování stává…), ale hlavně i v jiné nadzemní výšce. Z třetího patra kolejí jsem přešel do druhého patra paneláku. Bojím se, aby to nebyl začátek mého postupného úpadku. Stále mám ještě docela pěkný výhled, ale jednou se na vše nejspíš budu dívat z podhledu… Ale pořád je lepší koukat z podhledu na spící-bdící Bublinu, než brát s nadhledem chrápajícího Vlastu…

K přikousnutí

Dnes ráno jsem se probudil s pocitem člověka, kterému na hlavu přistál kormorán. Což si přiznejme, je i na mě dost podivné. Za prvé nevím, jestli někdy někomu kormorán na hlavě přistál a za druhé ani přesně nevím, jak kormorán vypadá. Jen jsem se prostě cítil divně. Divnosti završil snidaňový jogurty s tvarohem. Zjistil jsem totiž, že jogurt s tvarohem není totéž co tvarohový jogurt. To jsem si nikdy neuvědomil, takže jsem omylem kupoval místo tvarohového ten s tvarohem. V tom je překvapivě tvaroh taky, ale jen asi 10 %. Zvláštní. Možná bych mohl psát dění(ček) s Hajkovými hlupotami. Jednu, dvě bych napsal já a zbytek bych (s)prostě zkopíroval…

Rád si čtu. Čtu knihy, čtu obaly od čokolád (moje oblíbená četba), reklamy na trambájích a rád si čtu i noviny. Od doby, kdy jsem v rámci jedné brigády měl za úkol monitorovat denní tisk, si každý den proletím všechny naše „seriózní deníky“ (tedy ty co máme v knihovně). Proto taky tak často píšu o tom, co jsem si přečetl. To jen, abych vám objasnil, odkud se berou všechny ty meditace kolem medu, nebo odkud se rojí problémy s roji včel, miminkovskými hokejisty, Hitchcokovým záchodem a třeba i s přestupnými roky. Dnes přidám další zajímavost. Přečetl jsem si totiž článek, ve kterém psali, že Madonna každé jídlo před spolknutím alespoň třicetkrát rozkouše…

Tahle informace teda je pořádné sousto… Nejdříve jsem si pomyslel, že to je trochu moc, tolikrát snad přežvykují jen přežvýkavci a Madonna snad není žádná kráva. Pak jsem se na to ale zkusil zaměřit. Tvarohový jogurt (Nebo jogurt s tvarohem? Už nevím) nebyl vhodným kandidátem, ale houska s šunkou už ano. A když jsem soustředěně počítal každé kousnutí, tak jsem se k té třicítce také skoro dostal. Polykal jsem zhruba kolem pětadvaceti. Když si tedy dám záležet a ještě trochu si přikousnu, tak za chvíli budu jako Madonna. Jen nevím jestli právě toto chci… Nevíte náhodou někdo, kolikrát kouše Lukáš Bauer?

Od jas(u) sněná

Raději už se ani nekoukám do diáře, jelikož mi povinnosti posledních dnů až příliš přerůstají přes hlavu. Přerůstání nad hlavu je v podstatě pokračování toho, když vám něco leze na mozek. Proto si taky myslím, že myslet se má srdcem. Víte, v mozku máme šedé buňky, v srdci pak krev. Buňky trčí na jednom místě, krev koleje. Takže se vyzná, že ano? Práce, příprava plesu (Chodúr prý toho sní více, než celý symfonický orchestr), začíná další semestr, stěhování, probíhá olympiáda… Slováky porazíme. Většinou se teď moc nebavím. A ve zbylém čase se pak nebavím vůbec. Slováky porazíme. Hlavou mi nyní plavou jen důležitosti a na nic jiného tam není místo. Slováky porazíme. Proto hlupoty co se nevejdou tam, vám dám sem. Jak Van Damme… Jsem rád za dění(ček)…

V Kanadě probíhá zimní olympiáda. Předloni v Čině naopak proběhla olympiáda letní. Tak mě napadá, proč si neudělat i olympiádu jarní a podzimní? Porazíme Slováky? Ty by pak přece pěkně vyplnily liché roky. Nebo spíše jsou liché jen moje úvahy. K olympiádě se pojí ještě jedna moje myš Lenka. Četl jsem článek jedné paní psycholožky, která vysvětlovala, proč jsou hokejisté tak atraktivní pro holky. Porazíme Slováky? Tajemství se prý skrývá ve výstroji… Nic nového, řeknete si. Jenže není to tak, jak to na první přečtení vypadá. Přitažlivost je totiž překvapivě dána jejich helmami. Pokud jsem to správně pochopil, tak kvůli přilbám působí jejich hlavy větší oproti zbytku těla. A holkám tak hokejisté připomínají miminka, čímž působí na jejich mateřské pudy. Nabízí se otázka. Chtějí holky hokejisty sbalit, nebo přebalit?

Tak má racionálně uvažující Bublina vyřešila problém s drobečky na mé posteli. Když se na to zpětně podívám, tak to vlastně byla taková nafouknutá bublina. Mám po záhadě, což je škoda, protože to vůbec není tak zajímavé, jak vypadalo, že by mohlo. Nicméně (ne)uměle to při životě udržovat nebudu. Nebudu tak předstírat, že se rozpadám, a nebudu ani tvrdit, že jsem součásti zvrácené hry s krycím názvem Princezna na hrášku. Nechci, abyste mě považovali za zbytečně záhadného. Porazili jsme Slováky? Věc se má podle Bubliny tak, že jsme se spolubydlou špindírové a máme všude na zemi drobečky, no a když pak chodíme po pokoji, tak si drobečky přeneseme do postele… Však jsem napsal, že to není moc zajímavé… Porazili jsme Slováky?

Triky trafiky

Už je to zase všude okolo. Červené srdíčka ve výloze, červená srdíčka na výloze, červená srdíčka všude. Opět se blíží Valentýn. Jsem vždy pro, když jde o to sníst víc čokolády, ale proč se kolem toho nabaluje tohle valentýnské běsnění? Přece se tady nic takového nikdy neslavilo a najednou jsou toho plné trafiky. Co je tohle za triky? Musím se ale přiznat, že si pozvolna začínám zvykat. Rezignuji. Neslavím, ale rezignuji. Ať si nakonec každý slaví co chce. Nejsem proti. To už snad víte, že já v podstatě nejsem proti ničemu. Ničemu snad ze mě nikdo neuděláte…

Když se to tak vezme, nemám nic proti svátkům, ani nic proti zamilovaným. A ani proti téhle kombinaci. Jen mě překvapuje a často i baví ta masovost, s kterou jdeme do čehokoliv, když se nám to v pár reklamách řekne. To se pak zdobí výlohy, tisknou letáčky, vydávají razítka a znenadání všichni říkají: „Miluji tě.“, když budu citovat Woodyho Allena. Teda, slovo „citovat“ je vlastně taky dost emociálně zabarvené. Že by i na mě působila ta kouzelná atmosféra svatého Valentýna? No, hlavně působí na obchody, pro něž je Valentýn vhodnou záminkou pro oživení prodeje, který je přes zimu většinou přimražený. A proč ne? Nikomu to přece neubližuje…

Co je vlastně zač tenhle Valentýn? Kde se vzal? A proč je výročí jeho mučednické smrti lásky čas? Podle zdrojů, které jsem našel, se Valentýn o zamilované nijak zvlášť nestaral. Tohle na něj nanesli až později. Zřejmě básníci ve středověku. Navíc prý existovali Valentýni dva a nikdo přesně neví, který je ten pravý. Nikdo též neví kdy a za co byl přesně blahoslaven. Když teď vidím, jak se to celé komplikuje, začíná mi být celý svátek o dost sympatičtější. Získává totiž přídech jakési nedokonalosti a lidský rozměr. Ale i tak se nemůžu zbavit dojmu, že je to svátek hodně postavený na vodě…

Slavení Valentýna nemám nikomu za zlé. Když si to přeberete, tak vlastně všichni teeni jsou dneska valenteeni a netuší, že se tohle u nás dříve neslavilo. Já jsem koneckonců pro to, aby si každý slavil to, co uzná sám za vhodné. Já třeba nedodržuju ani spoustu starých českých tradic. Třeba olovo jsem lil jen jednou ve školce a to kdovíkam, holky šlehal jen párkrát a přitom dost opatrně a čarodějnice jsem nevypaloval nikdy. Ale pokud jde o objímání a líbání, tak lásky čas je pro mě první máj a ne mrazivý čtrnáctý únor! No, ale snad si ode mě nenecháte radit, kdy dát komu pusu…

Před narození

Blíží se doba, kdy si budu říkat, že jsem nejmladší 23 let starý chlapík. Nevím čím to, ale v neděli, což je podle mých složitých výpočtů už zítra, budu zase o rok starší. I když jsem přeci každý den o rok starší ne? Jen teď nevím, jestli stále dospívám, nebo už spíše stárnu. Každopádně jsem dozpíval. Ať už je to jakkoliv, má milá Bublina se rozhodla, že mi upeče dort. Což je podle mě ostatně vhodné, když už to spolu takhle pečeme. Dort by se mě skládat z čokolády, pudinku, lentilek a marcipánu (můj vlastní návrh) a pokud jste z Brna, klidně vám dám ochutnat. Vlastně bych vám dal ochutnat moc rád. Pokud budete v Brně, tak napište kde a já vám tam přijdu i s dortem. Platí? Bude legrace…

Nevím jestli je to mým novým věkem, ale možná jsem přišel na záhadu Bublininých tkaniček. Její boty obestírá tajuplná záhada, stále se ji totiž rozvazuje pravá tkanička. Kdyby obě, tak by to taková záhada nebyla, ale proč stále jen ta pravá (že by to byla ta pravá?)? Nohy přeci zatěžuje stejně. Při chůzi Bublina pravidelně střídá obě, pokud vím, tak se jí nestává, že by občas zapomněla na levou a udělala dva kroky jen pravou. Vím také, že obě tkaničky jsou ze stejného materiálu. A taky je utahuje stejně silně, tu pravou možná teď i silněji. K mému objevu. Podle mě to souvisí s rotací Země. Ale abych to potvrdil, musel bych Bublinu pozorovat při chůzi po jižní polokouli. Pokud by mi někdo koupil k narozeninám letenku do Austrálie pro dva, tak bych si to snad potvrdil.

Občas si myslím, že moje narození bylo startem bez vidiny cíle. A cíl nevidím ani teď, což zase není až tak špatné. Doufám, že na prozření mi zbude ještě nějaký čas. Bude mi přece jen 23. Čas je vlastně docela dobrý přírodní vynález. Brání totiž tomu, aby se všechno nestalo najednou. Nevím jak vy, ale nechtěl bych v jeden oka mžik prožít porod, první ochutnávku čokolády, první pusu, ztrátu panictví, svatbu i smrt. I tak na to nemáme moc času. Život je vlastně jako pohlednice. Také na ní není dostatek místa, abychom popsali vše co bychom chtěli. Měli?

Nepřidaný únor

Když jsem šel dnes do knihovny, tak jsem si pěkně namlátil. Ne, že by na mě padaly knihy (i když v knihách často ležím), ani se sám nebiju, jednoduše jsem uklouzl na ledu. A to přesto, že na žádný led to na pohled nevypadalo. Ale nakonec to padlo a já koukal z podhledu. Asi za to mohla nepozornost, jelikož jsem stále přemýšlel o dalším podivném snu, který se mi zdál. V tom snu jsem nedokázal vystoupit z trambáje. Kdykoliv jsem z ní totiž vystoupil, přistoupil ke mně chlápek a cpal mi do pusy Rafaelo… Když se nad tím zamyslím, tak se už ani nedivím, že jsem spad…

Začal únor, což je pro mě poměrně oblíbený měsíc. Mám narozeniny, mám svátek, prostě se mám. Jinak je únor vcelku nemasný a neslaný měsíc. Nebýt tedy toho, že je přestupný. I když můj diář uvádí, že letošní únor přestupný není, přesto mě přestupnost neustále fascinuje. Proč vlastně přestupní roky existují? Vím, že jsme se to učil, ale nedokážu to úplně do detailu vysvětlit. Vím jen, že se jedná o nějakou formu smíru. Lidstvo si tím vyrovnává jakýsi vesmírný deficit. Je to fakticky taková sekera, kterou jsme za ty předcházející čtyři roky zasekli. Asi trochu moc (Trochu moc? Není to zase protimluv?) spěcháme, takže musíme na jeden den ubrat a až pak dál pokračovat s kalendářem…

Je škoda, že letošek přestupným rokem není. Když si to tak vezmete, jedná se o pěkný bonus. Bonus, který může člověka vybízet k tomu, aby alespoň na jeden den vypadl z té neúprosné časové tísně. Můžeme odpočívat. Ležet. Přemítat. Promítat. Nebo to naopak můžeme využít jako příležitost udělat nějakou práci, kterou už dlouho odkládáme, protože na ní není zkrátka čas. Když ho pak v rámci určitého lidského vyrovnání s vesmírným (ne)řádem dostaneme, můžeme se na to přeci vrhnout. A proč bychom se na to vlastně nemohli vrhnout i v nepřestupním roce? Kdo na to přistoupí?

Ještě mě tak napadlo. A napadlo mě to i v jiné hlupotě. Proč se vlastně přidává zrovna únorový den? Já bych raději přidal prázdninám. Nebo co třeba zkusit druhý Silvestr? Něco jako 32. 12. – více veselí. Nebo rovnou druhé Vánoce? No, raději už nic nepřidá(m)vám. Nebo ještě jednu maličkost. Snem jsem dnes začal, tak i skončím. Poslední dobou mívám sen, ve kterém procházím po městě s piknikovým košíkem, na kterém je nápis „Velké vyhlídky“. Košík je však vespod děravý…

Doplň mění

Pořád jsem nevyřešil problém s drobečky na posteli, takže je stále nejpravděpodobnější varianta s mým pomalým rozpadáváním. Než se však úplně rozpadnu, napíšu ještě nějakou tu hlupotu. Na začátek ještě něco k pohádkám. Zaujala mě teď pohádka o Kohoutkovi a slepičce. Znáte to, kohoutek se nerozdělí o jahodu a začne se jí dusit. Načež začne slepička s velkou záchranou operací. Poselství pohádky je jasné, lakota se nevyplácí. Jenže, když si to přeberu, tak všichni zúčastnění na kohoutkově lakotě vydělali. Třeba taková švadlena v tváří v tvář (spíš v tváří v zobák) odmítla umírajícímu kohoutkovi nezištně pomoci…

Ještě mě k tomu napadá jedna drobná metafora. Jednou bude voda určitě vzácností a my všichni se tak ocitneme v pozici kohoutka. V pozici, kdy nám kohoutky v domácnosti nepomůžou. Bude to potom asi chtít hodně oddaných slepiček. Tohle je možná malinko (možná i velinko) krkolomná metafora, ale zkusil jsem to. Třeba mi to projde… Když už jsem tak nepřímo nakousl jahodu. A vodu (jak se vlastně kouše do vody?). Tak se zkusím prokousat přes další věci. Všimli jste si někdy, jak nás nejrůznější pochutiny všude (někoho i v posteli) pronásledují? To proto asi láska prochází žaludkem, ve víně je pravda, sůl je nad zlato, jablka nepadají daleko od stromu… A já jsem z toho v rejži…

Ještě něco k jídlu. Dneska, když jsem byl v obchodu, tak jsem viděl paní, jak si povídala s jogurtem. A ne, nevím jaká to byla značka. Občas se (s)prostě přichomítnu k podivným skutečnostem. Někdy i pěkně bizardním. Třeba v levných knihách jsem se teď prohraboval hromadou DVD a narazil na jedno s názvem Krb. Asi žhavá novinka, řekl jsem si. Myslel jsem, že se jedná o nějaký naučný dokument pro zapálené kutily. Ale nic takového, úplně jsem pohořel. Jednalo se totiž o relaxační DVD. Na obalu pak bylo docela bez obalu řečeno, že na DVD není nic jiného než záběr na hořící krb. Že by to byl nový způsob, jak si užít tepla domova? Nemusíme už chodit pro dříví jako dřív? Ať je to jakkoliv i já si tím přiložil své polínko do obsahu hlupot… Snad to bylo dobré doplnění…

Vína lest

Poslední dny jsou ve znamení potřeby tulit se, která překvapivě usměrňuje mou vnitřní rozervanost. Nebo rozvernost? Na třetí stranu to však mým (ne)buněčným duším dělá čáru přes rozpočet. Proč lidé nechápou, že někdo může často s humorem vážená slova myslet vážně? Mám teď chuť se opít, protože vzpomínky až příliš ubíjí přítomnost. Nechci však pokoušet vína lest, raději zkusím něco vynalézt. Budu tak spíše opíjet racionální bytí. Nepřipouštím si žádné překážky, nemám totiž ambice ani schopnosti vynálezy doopravdy vytvářet. Proto si můžu dovolit jakékoliv materiály, libovolné rozměry, nevídané rozsahy a neslýchané výkony. Jen doufám, že mě nezavřou za porušování fyzikálních zákonů. No, nenechám se tím znervóznit…

O pár svých objevech jsem se na dění(čku) už zmínil (Přístroj, jenž by z našeho hlasu dělal hlas medvídka Pú, nebo třeba můj návod na cestování časem. Vlastně jsem stále nevyřešil paradox potkání sama sebe v minulosti. Co myslíte, kdo z nás by měl přednost ve dveřích?). A vaše reakce mě natolik povzbudily (nebyly žádné), že vám představím něco nového. Napadlo mě to, když jsem šel kolem fitcentra. Ty mi vždy připadala trochu podivná. Na nejrůznějších přístrojích simulujících skutečný pohyb tady lidé tento pohyb realizují, ale přitom zůstávají na místě. Nikam se neposunou, což mi vždy připadalo na pohybu nejzábavnější. Asi si říkají: „ Proč někam chodit, když můžeme jít a přitom nikdy neodejít?“ Netřeba se pak loučit… Teda moc mi to nepřísluší kritizovat, jelikož sám nejraději honím kulatý nesmysl, což je pro mnohé taky nesmysl…

Ale nyní k samotnému vynálezu. Napadlo mě, proč by se nedala energie, kterou tito lidé vydají, nějak užitečně využít. A navíc, místo aby za to platili, dělali by to zadarmo. Svou činností by totiž mohli vyrábět elektřinu pro dům, ve kterém by se fitcentrum nacházelo. To by pak bylo výhodné pro všechny. Cvičící by si pěkně zadarmo(?) zacvičili a nájemníci by zase měli zdarma určitou část elektrické energie. Když se to tak vezme, bylo by to takové ekofitko. Dokonce jsem přišel i na možný slogan: „Fitko v domě, elektřina pro mě!“ Určitě se však dá vymyslet i něco lepšího. Kdybyste na něco přišli, klidně mi to napište… Jen by mě zajímalo, proč zrovna já mám takovéhle technické nápady. Vždyť nejsem zrovna technický typ. Anebo možná právě proto? Proč ne, že ano?

Světa díl

Někde jsem si přečetl, že lidský mozek má podobnou strukturu jako mozek potkana. Když se nad tím zamyslím, tak to vlastně vysvětluje docela dost věcí. Nevysvětluje to však, proč těmito až příliš šedobílými dny procházím v (ne)jistém nevědomí. Je tohle ten pravý přerod dětství v dospělost? Nebo to je jen další levota? A to jsem k tomu dospěl až teď? Teď, kdy jsem ztratil poslední pojítko ke svému dětství? Stále málo chápu. Tápu. Tiše trpím a snažím se nad problémy povznést. Bydlím ve třetím patře, takže to nebude zas až tak velký problém. Problémem ale je, jak si zvyknout na bytí bez babiček...

Každý si (ob)čas(to) hledá svůj světa díl. Musím se přiznat, že já když si něco najdu, tak pak nerad hledám něco nového. Jsem vlastně od přírody takový jezevec. Lebedím si ve své noře a příliš velké změny mě znervózňují. A to klidně i změny k lepšímu. A i když představa, že se mění něco k lepšímu, mi je ve své podstatě příjemná, ve skutečnosti mě děsí. Bojím se opouštět svou noru. Tenhle strach ale může vyvažovat vidina budování nory nové (Takhle by se přece mohl někdo jmenovat ne? Nora Nová). A to klidně budováním stejným způsobem. Když se nad tím zamyslíte, nemyslíte? Teda nemyslíte, že všechny naše proměny jsou jen oprášením starých zlo i dobro zvyků?

Pro některé jsem vzdělaný mladý muž, který údajně míří výš. Ale spíš udatně míjím. Víš? Spíš? Nikdy jsem se nebál smrti (vím totiž, že se jedná o jednu z mých osvojených vlastností), ale bojím se, když se motá a kosí v mé blízkosti. To mi pak nezbývá nic jiného, než se dopouštět téhle té nic neříkající slovní akrobacie, při které se mi často zamotá hlava a dokážu pak jen nanejvýš odříkat jména všech planet. Nejsem ve smíru sám se sebou, takže jak mám poznat skutečnou podstatu vesmíru? A má to vůbec cenu, poznávat ji ve 2 ráno? Tak se na to podívejte, ani neumím pořádně brečet... A i přes všechno chtění spánkového deficitu, jsem vám o tom napsal... No, raději sněme... Sny v otvoru o tvoru na voru...

Bio logická

Nedávno jsem psal o Arabele, že je to taková pohádka s chybou, jelikož nevinný záporák může být pro děti až příliš velké dilema. Když jsem o tom tak přemýšlel, přišel jsem na to, že i další pohádky mou být pro děti matoucí. Pohádky by v sobě měly nést jisté poselství a přesvědčení, ale taková Šípková Růženka dětem skrytě říká – nejdříve píchat, potom líbat… Ne všechny pohádky jsou však tak špatné. Třeba Perníková chaloupka dětem vštěpuje protidrogové hodnoty – perník fuj. No a Sněhurka nás varuje před nebezpečím nových technologií – apple může zabíjet…

Mám pocit, že se rozpadám. Po každém probuzení mám totiž na posteli drobečky. Vždycky jsem myslel, že vyprchám, teď tuším, že se spíše rozdrolím. Kdesi jsem se dočetl, že člověku se tělesné buňky kompletně obnovují každých sedm let. Je to podobné jako když se hadi svlíkají z kůže, jen to teda není taková show. Tak možná tak. Jen mě napadá, když se mi každých sedm let obnovují buňky, jsem to ještě vůbec já? Nejsem jen svůj dvojník? Sestavený podle stejné předlohy, ale z jiných stavebních částeček? Snažím si vzpomenout na sebe sama z roku 2003. Připadám si cize? Jsem jako vyměněný? Nevím. Mám pocit, že jsem to já, ale úplně jistý si nejsem. Hlavně po ránu…

Když se nad tím zamyslíte, neměla by tohle reflektovat i legislativa? Neměly by být trestné činy po sedmi letech anulovány? Když si buňka v těle dožbluňká? A neměly by být nejtvrdší tresty na sedm let? Potom si ho přeci odpykává někdo jiný ne? Nevím, ale to by pak asi bylo soudnictví z jiného soudku. Možná, že se z toho dá vybruslit, když připustíme existenci duše. Ta totiž dává našemu tělu jistou kontinuitu. Tohle se ale zase moc neslučuje s naším racionálně materiálním světem. Jen je zvláštní, že právě racionální věda nám tento poznatek o výměně buněk poskytla. Vlastně si tím trochu podřezala větev. Racionální svět teď musí uznat, že existuje duše…

Tohle je už na mě moc složité. Na takovéhle filozofování nemám ty správné buňky (i když na to asi mám tu správnou školu). Ať už je to s duší jakkoliv, pořád mám zadrobenou postel. Teď mě napadlo, že se možná drolím pod náporem chrápání spolubydlícího. Kdo ví. Odpoví? Musím se však přiznat, že s tím jeho chrápáním už nemám takové problémy jako dřív. Teď v jeden okamžik poslouchám chrápání a v druhém už je den. Fajn. Jen teda nevím co se děje, když spím. No, asi se (roz)drolím… Jednou určitě…

(S)mějte se neomylně

Dneska v trambají jsem si uvědomil, že nejposlouchanějším interpretem u nás nebude kdoví jaká kapela, zpěvačka, či zpěvák, ale paní, které hlásají v autobusech, trambajích a dalších dopravních prostředcích názvy zastávek. Ty mají každoročně určitě nejvíce posluchačů. A úplně nejvíce jich má nejspíše „paní hlásná“ z Prahy. Může totiž jezdit metrem. No, nejde všem městům, měřit stejným metrem. Jejich produkce navíc oplývá i srozumitelnými texty, kvůli kterým se vám nikdy nestane, že byste se na světě cítili ztraceni… Možná se vám to zdá směšné, ale já se směju rád…

Občas mě napadá, že pokud bych neměl jiné povinnosti, tak bych se smál celý rok. Čemu? To je jedno. Je zajímavé, jak se to, co nás rozesmává, mění společně s námi. Tohle jsem si uvědomil o svátcích, když jsem koukal na Četníky a mimozemšťany. Zažívám s nimi takové dvě fáze. Dětskou a současnou. Bylo mi asi sedm, když jsem tenhle film viděl poprvé. Tehdy jsem se smál jako pominutý. Minutu po minutě. Letos o svátcích jsem je viděl po dlouhé době znovu… a smál jsem se jako pominutý! Je to pořád fajn. Co se mi tehdy jevilo jako úžasné triky a skvělé umění, dnes svou nedokonalostí a naivitou dodává filmu na kráse…

Pokud se tak potřebujete nějak „dobavit“ (nebo si třeba odpočinout od učení), doporučuji vám pustit si tenhle film, nebo alespoň nějaký jiný s četníky. Nebo nějaký vlastní film, který jste měli rádi jako děti a přitom ho dlouho neviděli. A když se vám to bude jevit jako blbost, nemůžete si stěžovat, že jsme vám to neříkal. Je to blbost, ale blbost, která vás očistí. Občas je takovéhle očisty potřeba. Teda, ne že bych vám chtěl radit, jak se máte mýt. Mít? No, to je asi omyl…

Tenhle týden jsem konečně zjistil, že těhotenství se nepřenáší vzduchem. Oddychl jsem si. Bublinina spolubýdlící totiž bude mít (a pak ho bude mýt) miminko a já se bál, aby to Bublina náhodou nechytla. Stále mám ale pocit, že mi něco uniká. Třeba dnes se mi zdálo, že mi uniká bobr s mým rodným listem, načež se v dálce přede mnou zastavil, začal si čistit zuby a pak se náhle vzňal. Poselství? Nevím. Konečná, prosím vystupte… Chtěl bych zase zkouknout Pipi punčochatou…

Z hlavy tok

Tak mě napadlo, může někdo, kdo se jmenuje Pekař, vlastnit cukrárnu? Není to třeba trestné? Upřímně řečeno si s tím vůbec nevím rady. Jakkoliv mě totiž moje nevědomost často děsí a jejich více či méně fatálních následků se bojím na každém (k)roku, musím se vám přiznat, že mě zároveň její určitá „nezničitelnost“ v podstatě uklidňuje. Dokud nevím žiju. Nevědět něco je lidské, vědět vše pak mechanické. Teda věřím, že v zásadě jsou všichni lidé inteligentní, nic zlého nedělají, ale celkově jsou tak nějak hloupí. A myslíte, že je lepší pokládat více otázek, či dávat více odpovědí? No, u zkoušek asi odpovědi, těm co vědí…

Vždy mě překvapovalo, jak o osudu člověka mohou rozhodovat maličkosti. Třeba já bych byl navždy Bublinou minut, kdybych se zpozdil o pár sekund. A jde to i naopak. Můžete třeba na pár minut někoho sekundovat. Chápete? Věříte třeba na osud? Já věřil na jeden sud. Bylo mi pět a já věřil, že existuje bezedný sud plný kakaa. Když o tom tak přemýšlím, tak jsem byl vždy hodně věřící dítě. A nemyslím si, že to bylo nějak Boží. Občas mě totiž měli lidi za blázna. Třeba jsem věřil, že plnící pera jsou kouzelné věci, které vám splní každé přání. Stačí přece napsat ne?

Kolem nás se pořád něco děje, a když se to dá všechno dohromady, tak se stane, že na každý rok vychází plno kulatých, půlkulatých i čtvrtkulatých výročí událostí let minulých. A výročí se nám pořádně hromadí, jelikož neustále přibývá minulých let. Je to vlastně takový let na nekonečnou trať. A proto někdy výročí ani nestíháme oslavovat. Chtěl bych teď jedno zmínit. Před 50 lety byl natočen slavný film Psycho. Nejde mi však o celý film, ale jen o jednu scénu. Věděli jste, že to byl první film, kde byl záběr přímo na toaletní mísu? Je to zvláštní prvenství. Možná tím chtěl Hitchcock u diváků jen podvědomě uvolnit napětí. Nevím. Jen vím, že už jsem s inspirací vážně v hajzlu…

Dnešní hlupota je psána tak, že do ní píšu souvisle vše, co mi protéká hlavou. Bohužel to není nic zajímavého ani zábavného. Když tak o tom ale přemýšlím, je fajn, že mi tam vůbec něco protéká. A určitě je lepší když vám protéká něco hlavou, než kdyby vám měl protékat záchod. Je noc a spánek se už na mě hrne proudem, a jelikož ho mám docela rád (spánek), rozhodně mu nebudu stát v cestě. Raději ulehnu stranou. Zády k nechrápajícímu, ale zrovna se učícímu spolubydlovi… Jen doufám, že jste si tohle čtení užili bez toho, abyste museli něco užít (třeba toaletní mísu). A byla alespoň trochu sranda? Jestli ne, tak to opravdu není žádná sranda… tenhle ten tok na stále nový rok…

Počty s letopočty

Nevím proč, ale tuším, že nový rok je už pár dnů za námi, a jelikož nový rok ještě tolik nezestárnul, nemusím se bát malého poohlédnutí se za silvestrovskou nocí. Na Silvestra vždy něco otevřu. Džus, limonádu, krabici s cukrovím, okno… nemusí to prostě vždy být šampaňské. Ale zpátky k ohlédnutí, nechci jej přehlédnout. Kromě koukaní na to, jak se za okny blýskalo na časy 2010, jsem silvestrovskou noc strávil ve vaně s Bublinou a dětským šampaňským (bublin(ek) tak ve vaně bylo i víc…) a musím přiznat, že to byl jeden z nejhezčích zážitků, co jsem kdy měl. Možná si řeknete, že jsem toho asi moc nezažil. Ale víte, ono přijde na situaci…

Skončil starý rok, na to snad každý přišel. Možná jste ale nepřišli na to, že nám skončil nejen rok, ale rovnou celá dekáda. Vlastně jsem si to uvědomil, až o víkendu u Bubliny, předtím jsem to jen zlehka pociťoval někde dole na konečcích prstů. Je to zvláštní, ale ani nevím, jak se tahle dekáda správně jmenovala. Jestli se vůbec nějak jmenovala. Šedesátá léta, Osmdesátá léta, to je jasné. Ale tohle? Že by nám skončila nultá léta? Nebo prázdná? Nebo neléta? Na tom mi ale něco nesedí a ani nelétá, když už jsem u toho. Tyhle letopočty s nulami jsou prostě nezajímavé a neinspirativní. Pamatuju si, že rok 2000 byl magický milník, ale po něm jakoby člověk (i já) čekal něco výraznějšího než jen prosté 2001, 2002, 2003…

Ať už je to s těmi číslicemi jakkoliv, nový rok 2010 je tu. Všude okolo. Takže opět žádný konec světa. Všechno živé, co teď kolem sebe vidíte se opravdu dožilo roku 2010. Dokázalo to. No, ale co teď že? Nechci být špatný prorok pro rok nový, ale velký pokrok nečekám. Vznášedel se nedočkáme, robotů bude pořád málo, hloupých lidí pořád hodně a učit se musím pořád řádně… No a ještě jsem si uvědomil, že přísloví o tom, že jak na Nový rok, tak po celý rok je hloupost. Ještě se mi totiž nikdy nestalo to, co na nový rok. Nečekám tak, že budu celý rok ve vaně popíjet s Bublinou bublinky (což by, jen tak mezi námi, byl báječný rok). Nevím, co čekáte vy, ale doufám, že se spolu dočkáme dalších hlupot. Novou dekádu bych asi neměl začít ničím dekadentním, ale spíš pořádnou kadenci… No, uvidím(e)…