Tady jsem

Dívám se na sebe zvenčí. Ztratil jsem se v bezprostřední blízkosti sebe samého. A vlastně bych měl být šťastný. Vše možné se mi jeví nadosah uskutečnění. Ale je to skutečné? Není to jen jako čekání bez nohou, které nelze vystát? Není to jako nutkání bez rukou, které nelze ukojit? Jako slepý hvězdář, který se natažený na špičkách touží dotknout hvězd? Vesmír přece končí u naších očí. Děsí mě s jakou jistotou může být všechno jinak než bylo sněno. Deníček je toho svědkem. Kolik toho bylo vysněno? A kolik z toho vyznělo? Ty Snové byly probuzeny, Duševní byla dušena hned v počátcích a Bublina splaskla. Prý co je psáno to je dáno, a proto dál rozmařile ze slov a vět tvořím zámky vzdušné. A ne vždy vkusné. Jelikož ve věčném souboji v potemnělém pokoji múzy zůstávají za závěsem, za kterým často jsem. Schován, přesto chci být sdílný, být sdílen, už nelze být jiný? Proč mi ale lidé nejčastěji přejí „zlom vaz“, když se chystám na salto? Naděje se však dějí v jiných (A)délkách. Proto je třeba nechat vše zlé za sebou a jít dál. Do Modrooké (A)délky totiž stačí jen načrtnout odraz pocitů a mám tušení, že je to ta pr(a)vá, která je umí číst. A to i když se často ještě ztrácí. A já na tyhle klišé z písní a básní plýtvám dalšími řádky. Jsem slon a deníček porcelán v jehož střípcích se poslední dobou motám. Nemůžu si však pomoci a dál budu čekat na objetí slovem blízkých i cizích. Znovu, pokaždé i naposled. Píšu dál tady sem, protože tady jsem. Jako těch svých pár teček na závěr…

Myšlenkově promarněná rána

Modrooká mě navedla na zajímavou myšlenku, která se týká našich společných rán. Naše rána by pro mnohé (trochu eufemismus tady na hlupotách) z vás byla rána, ale pro nás je to spíše náplast na ní. Většinou po probuzení jen tak ležíme a blbneme (tohle už není eufemismus!). Většinou rozebíráme moje divné sny, taky se svěřuji se svými myšlenkami a občas dojde i na rádio s ostravským moderátorem (raději se neptejte). Bez skrupulí blbnutí bez pnutí bývají naše rána ve dvou, kdy ještě chvíli nejsme dospělí. Podle Modrooké je to prý tím, že lidé nechtějí být po ránu dospělí. Zajímavé je, že já tím nechci být ani po večerech. A jak jste na tom vy? Když už jsem u večerů, tak naše večery naproti tomu bývají pokaždé ve znamení slz. A to kvůli čočkám. A je paradoxní, že kvůli čočkám má Modrooká v očích slzy jako hrachy. Že by nějaká další sofistikovaná parafráze života? 

Stále se řídím tím, že je důležité mít hodně otázek. Dokud totiž vím, že existují otázky, je naděje na odpovědi. A za to stojí se ptát, často i dost hloupě. Kdybych se neptal, tak bych třeba nikdy nezjistil, že jsem v Čínském horoskopu zajíc. To tedy znamená, že někde ve světě na mě čeká myslivec, který mě jednou zastřelí? To bude teprve rána. Zdá se mi, že život každého z nás je plný tragédií, pohrom a ošklivých nezdarů a v podstatě jsme schopni jej žit jen proto, že se sem tam objeví světlé okamžiky, které to vyváží, nebo alespoň doufáme, že se objeví. Ale proboha, kolik mizérie musíme všichni zažít? (To jen takový můj osobní povzdech nad chystaným filmem Zdeňka Trošky.) Zní to možná dost smutně, ale je v tom i dost krásy, kterou člověk často není s to najít. Většinou ani za tisíce… 

Dozvěděl jsem se, že ve Švédsku způsobí losi dvacet procent všech dopravních nehod. Když se nad tím zamyslíte, dává to smysl. Losi přeci nejsou příliš vybaveni k řízení. Mají kopyta a tak. Ze stejného zdroje mám i informaci, že člověk má během dne až tři tisíce myšlenek. To je teda přemýšlení. I když to v podstatě znamená to, že se člověku hlavou honí i plno blbostí. Ale s těmi myšlenkami to zní lépe. Navíc i přes většinu blbostí můžou být, čistě statisticky, některé myšlenky relativně chytré. Osobně by mi stačila pouze jediná. To je pěkná představa, mít za den jednu opravdu chytrou myšlenku. Taková věc povzbudí. Jen aby se chudinka mezi těmi 2999 neztratila. Taky by mě zajímalo, jak něco takového spočítali. To si třeba dělali čárky? U mě by to nejspíše nefungovalo, jelikož moje myšlenky se slévají do jednoho nekončícího toku, který pak rozděluji po sloupečcích do hlupot. A kolik je vlastně myšlenek v této hlupotě? Sto? Deset? Žádná? Tyhle otázky se mi budou honit hlavou až do toho dne, kdy vše utřídím do přehledných odstavců, abych byl čitelnější. Minimálně sám sobě…