Spíš a já spíš ne

Z minulého přípěvku mám opravdu radost, je tam vše, co mě baví a co se mi líbí. Slovní hříčky, snová, lední medvídci, The Frames a metafyzika. Dokonce to má nějakou tu pointu, je to trochu smutný, trochu romantický a dokonce i trochu vtipný. Bohužel takhle kvalitní příspěvek lze napsat jen jednou, možná dvakrát, za blogerský život, takže dneska zase další hlupota.

Tak nějak jsem pochopil proč si spíše nemáme plánovat život. Přes víkend jsem zůstal v Brně a počítal jsem s tím, že se budu učit na průběžný test z politických systémů. V pátek jsem něco trochu udělal, takže večer jsem mohl zajít na nějaký to pivko. V sobotu jsem neudělal nic a na pivko šel znova. Místo pivka jsem si dal steak velký jak má hlava a k tomu popíjel Frisco, už to asi víckrát neudělám. Nakonec to bylo docela fajn, jelikož v nočním rozjezdu byli revizoři a já měl jízdenku (normálně chodím pěšky, ale teď to nějak nešlo, jinak moje oblíbená noční trasa je hala Vodová - Komárov). Dokonce jsme se s žurnalistkou domluvili, že půjdeme do zoo okouknout ty medvídky. Dneska jí však bylo trochu blbě, stejně jako většině lidí co byli s námi, takže se nikomu do zoo nechtělo. Dokonce ani baltistovi Koudelkovi. Do zoo se mi samotnému nechtělo ,takže jsem se vydal na výlet po Brně s tím, že se budu večer učit na test. Teď je večer a já místo učení píšu tuhle hlupotu. Jo, proto si nerad něco plánuju.

Když už jsem u těch plánů, tak jsem si vzpomněl na jednu mou učitelku ze základky. Byla by docela sympatická, kdyby nevypadala jako Marge Simpsonová a kdybych kvůli ní nedostal ředitelskou dudku. Ta mi taky plánovala život. Podle ní jsem měl v šestnácti skončit v polepšovně, ve dvaceti ve vězení, ve třiceti na elektrickém křesle, ve čtyřiceti na šibenici, no a v padesáti bych se stal majitelem továrny na margarín.

Dokonce si nemůžete plánovat ani takovou hloupost jako je útěk před psy. Já si naplánoval, že se před nimi schovám do koruny stromu, bohužel však na stromě čekali další psi. No noc, radši se jdu učit.

A pár obrázků z výletu

Takhle vypadá moje škola ze Špilasu (pěkná co?)

Špilas (nechápu jak to, že to ti Švédové nedobyli, asi sebou neměli blonďaté letušky)

Petrov (prý to nepojmenovali po mě)

Rozcuchanej Petrov (nevím po kom ho pojmenovali)

Stejná rána

Po dlouhé době se mi zase zdál lehce podivný sen. Dnes žádná snová, ale dva brněnští politologové, kteří mi opravovali můj plynový sporák, který byl na elektřinu. Abych ze svých snů nezešílel potřebuji svá stejná rána.

Posledních několik let dělám pořád ty stejný věci (mytí, papání, mytí), a když jsem pak nucen něco měnit, většinou kvůli nějakým ranním povinnostem, tak se cítím lehce nesvůj. Cítím jakoby má mysl opouštěla mé tělo. Naposledy se třeba jen tak toulala městem, taky si myslím, že byla v zoo kouknout na lední medvídky. Problém nastal, když se chtěla vrátit zpět, jelikož zrovna byla nějaká výluka a nejezdily tramvaje. Návrat mé mysli jsem pak poznal díky podivnému šimrání na malíčku pravé ruky a taky tím, že mi nějaký hlas řekl, abych si nezapomněl vzít čepici.

Stejná rána je i to, že každé ráno mám problém najít klíče. Nejpodivnější na tom je, že to každý den trvá o něco déle. Nejspíše to bude tím, že se rozpíná vesmír.

Když se po těchto problémech dostanu na přednášku je jasný, že nemůžu normálně fungovat, když navíc potkám jistou osobu tak v tom prostě lítám. Po jednom pohledu si jí chci vzít, po druhém pak definitivně zavrhnu myšlenku, že bych ji šlohnul poznámky. Už tak trochu chápu co znamená „topit se v něčích očích“. Rána pro mě je, že si neustále zapomínám záchranný kruh. A když už mysl vymyslí jak na věc, tak najednou tělo opustí mou mysl. Nechápu proč spolu mysl a tělo nekamarádí. Pomalu se však blýská na lepší časy, jelikož jsem zpozoroval, že se moje mysl vcelku skamarádila s mýma nohama. Trochu mi to připomíná Descarta, který tvrdí, že naše mysl nikdy nepozná naše tělo, a že naše tělo je vlastně jen náhoda. Pokud by to byla pravda, proč nám vadí to, jak vypadáme v plavkách?

Když skončí přednáška a tělo se vrátí (většinou chodí na masáž), tak už je pozdě na všechno, jelikož si uvědomíte, že jste sami v učebně a topit se můžete jen ve své láhvi s pitím. Takže mi nezbývá nic jiného než zapnout přehrávač a odejít. Další rána však je, když si náhodou pustíte The Frames. To se pak můžete dočkat něčeho takového:

This situation's killing me
It's got me right under the thumb
I don't know where I want to be
This doesn't make no sense at all
…
I want my life to make more sense
I want my life to make amends
I want my life to make more sense to me

Jelikož jsem šťastnější, vím jak na věc, život mi jde s lehkostí peří, a i když se mi moc nedaří nevykrádat sám sebe, začnu si po chvilce zpívat. Je to pokaždé stejná rána, když mám svá stejná rána.

Jak na věc

O svém vnitřním rozpolcení, jenž zažívám o Velikonocích jsem už psal, takže teď jak na věc. Takže, poslední dva roky na to jdeme jako rodinka velice rafinovaně. Já se ráno vzbudím a očekávám na stole balíček plný čokoládových kuřátek, beránků a zajíčků. Díky ním pak nástroj mé kruté pomsty (čti karabáč) zůstane uzamčen ve skříni. Celý den pak jakoby předstíráme, že se nic neděje. V podstatě je to typický příklad katalaxe založené na reciprocitě. To by asi měl Hayek z Hájka radost (politologové a ekonomové chápou, ostatní si radši dejte horké kakao).

Kromě hromady čokolády jsem si dneska dal i super maxi oběd, tuhle skvělou mňamku mi neznechutil ani vlas v polívce. Vlasy mi nevadí, ale dokážete si představit, že byste v polívce našli třeba pleš?

Poslední dobou se mi zdá, že trochu moc přemýšlím, asi se začnu zase dívat na TV. Třeba naposled jsem přemýšlel o tom, jestli bych něco změnil na svém dosavadním životě. Asi to znáte, jestli byste třeba řekli někomu něco, co jste se báli říct nebo udělali něco, co jste se báli udělat. Já jsem, ale na nic podstatného nepřišel, takže jedinou věc, kterou bych změnil, by bylo to, že bych si na jednom výletě na ZŠ nedával jelení guláš.

Taky jsem přemýšlel o tom, jestli existují mimozemšťané. Podle mě určitě, ale k nám nikdy nepřiletí, jelikož v TV nedávají žádné zajímavé pořady.

Takže jsem šťastnější, život mi jde s lehkostí peří, a teď už i vím jak na věc. To je přeci paráda … nebo snad ne?

Šťastnější

Kdo z nás někdy nezažije zvláštní den, plný zvláštních věcí? Díkybohu já ne, ale prý existují tací. Chtěl jsem o nich něco napsat, ale jediné co jsem měl k dispozici bylo písmenko T, i když příběh s písmenkem T je vcelku půvabný, radši si to nechám na někdy jindy (plánuji to asi na 2. čtvrtletí roku 2013).

Dneska jsem měl takový pohodový den. Začalo to už ráno, šel jsem se osprchovat a zapomněl jsem na ručník, pak jsem šel do školy a znova jsem zapomněl na ten ručník. Poznamenán ranní ručníkovou aférou jsem se na přednášce zašil pěkně do rohu, na židli před sebe jsem hodil bundu, na židli vedle sebe baťoh a celkově to kolem mě vypadalo jako pevnost. Vše krásně doplnila kolegyně, která si sedla přede mě. Celou přednášku jsem pak koukal jen na ní, kromě toho, že nebyla vůbec škaredá, taky pěkně doplňovala mé opevnění. Překvapivě jsem si stačil dělat i poznámky (klidně bych tu mohl napsat zajímavost o volbě prezidenta v Bosně a Hercegovině). Strašně nerad jsem po skončení přednášky opouštěl svou pevnost a tak možná ovlivněn touto skutečností, jsem jedné kolegyni řekl, že bych chtěl být kovbojem, jezdit na krávě a chytat mustangy.

Odpoledne jsem v knihovně dočetl povinnou literaturu k první přednášce z politických systémů, takže jsem se mohl spokojeně vydat na WC. Tam jsem však objevil něco neočekávaného. Pod umyvadly ležel černý slepecký pes, a za dveřmi záchodku se nějací chlápci bavili o situaci v Kosovu. Po celou dobu vykonávání potřeby jsem se zaujetím poslouchal jejich rozhovor. Nakonec jsem si pohladil i toho pejska. Na večerní přednášce z radikální levice jsem už byl tak rozhozený, že jsem celou dobu koukal jen na modrou gumičku ve vlasech holky sedící vedle mě.

To ale ještě není konec. Vše skončilo večer na nákupu, když jsem měl pocit, že jsem zahlédl dvoumetrového tučňáka kupujícího si matonku. S obrovskou úlevou jsem pak zjistil, že to byl jen můj přelud. Ve skutečnosti to nebyla matonka, ale malinová poděbradka.

Taky mám poslední dobou problémy s hlasy v mojí hlavě, už jsem je totiž strašně dlouho neslyšel.

Nic z toho mi však nesebere pocit, že právě prožívám opravdu šťastné období mého pochybného bytí. A nejlepší na tom je, že trvá, s malou přestávkou před maturitou (před dnem D jsem byl v kině na děsný blbosti), už 21 let.

Jsem teď prostě šťastnější…

S lehkostí peří

Teď jsem se dozvěděl, že prý můj vztah k holkám, ke škole a k vanilkové zmrzlině je spíše žertovně teoretický než reálně milenecký. Vůbec to nechápu, takže to tady nebudu rozebírat a radši napíšu další hlupoty.

Škoda, že neumím číst myšlenky, někdy by se to opravdu hodilo. Třeba teď nedávno na nákupech. Stojím si poklidně v řadě před pokladnou a najednou kouknu před sebe a tam ve vozíku sedí takový divný malý stvoření. Nejdřív mě štvalo, že sedí ve vozíku a já ne, ale horší bylo, že jsem „to“ svým (samozřejmě krásným a inteligentním) zjevem zaujal. Najednou jsem byl ve středu pozornosti tohohle malého piditvora, který na mě začal zíral. Nejdřív jsem přistoupil na jeho hru a propíchnul jsem ho svým nejďábelštějším pohledem, avšak bez úspěchu. Řada postupoval, ale piditvor stále koukal jenom na mě. V hlavně se mi rojilo plno myšlenek. Mám po něm hodit pomeranč? Měl Kierkegaard pravdu? A kdo je vlastně ten Kierkegaard? Nakonec vše skončilo naprosto nečekaně tím, že si piditvor strčil prst do nosu a já byl tak ušetřen dalšímu mučení. Stejně by mě zajímalo na co myslel, když na mě koukal.

Při pohledu do kalendáře jsem zjistil, že za týden budou Velikonoce. Pro mě jsou to ty nejhorší svátky. Vždy v nich totiž prožívám jistou rozpolcenost, jelikož mé vnitřní pacifistické já svádí tuhý boj s mohou vnitřní touhou po čokoládových kuřátkách. A je to venku, jsem pacifista, a k tomu ještě zbabělec.

Poslední dobou mi chybí trocha té motivace, k tomu mi zatrhli vydání melounové knihy a filmu, mám jisté komunikační problémy (máváním toho naznačit moc nejde) s jednou snovou, a taky jsem prohrál partii šachů s talířem pažitky. Přes všechny tyhle problémy jsem stejně strašně spokojený a vše mi jde s lehkostí peří. Dokonce mě nerozhází ani to, když potkám jednu moc pěknou kamarádku jak se drží za ruku s lehce plešatým, lehce pupkatým a lehce přistárlým chlápkem. Podle posledních zpráv se prý provdala za peníze, ne tedy za toho pupkáče, ale za hromadu tisícových bankovek.

Dneska je snad pointa jasná a jestli ne, tak jste na tom stejně dobře jako já – takže s lehkostí peří.

Vzdám se ji a ona zdá se jen mi

Dneska mě napadla vcelku zajímavá věc, a to ta, že kdyby mě náhodou vyhodili z politologie, tak bych se mohl bránit tím, že je to nefér, protože je to z „politických“ důvodů.

Poslední dobou mi nějak chybí motivace, a tak nedokážu napsat nic chytrého, nic směšnýho a nic z čeho bych si mohl uvařit písmenkovou polívku. Podobná věc se mi stala v 15, kdy jsem v jednu dobu ztratil smysl pro dobrý vkus. Naneštěstí jsem ho našel v 16 v šuplíku na ponožky. No tak uvidím, kde (nebo u koho?) najdu motivaci.

A kde je pointa? Kdo ví...

Stoupám níž

Trochu se mi zdá, že blog poslední dobou trochu upadá, když jsem začínal moje ambice směřovali k vyrovnání se těm nejlepším umělcům psaného projevu jako byli Shakespeare nebo Čapek. Od jednoho snu však kvalita příspěvků klesá a já se tak srozumitelností a zábavností blížím spíše písmenkové polévce než zmíněným velikánům. Chvilku jsem taky uvažoval o tom, že se místo psaní blogu dám na zaříkávání koní, při mém štěstí by mi, ale nějaký kůň odpověděl a já bych skončil v nějakém ústavu.

Kromě klesající úrovně příspěvků se musíte nebo spíš musíme vypořádat i s tím, že se nedozvíme jak to bylo s melounem. Film ani kniha nebude z důvodu, že jsem trval na zachování klíčové filozofické pasáže. Jedná se o pětisetstránkovou část ve které rozebírám neexistenci nekonečna v pytlíku brambůrek. Vydavatelé knihy i producenti filmu se shodli na tom, že tato pasáž je příliš šokující a lidstvo na ní není doposud připraveno. Bohužel jsem je nepřesvědčil ani ukázkou dvou dílů Ordinace v růžové zahradě. Tak snad jednou.

Poslední dobou taky zjišťuji, že nemám čas přes týden psát hlupoty, takže tu budou častěji tyhle sobotně-nedělní příspěvky, který se skládají z množství nesrozumitelných vět (no jo písmenková polívka) Vy však klikejte dál, aby mi rostla návštěvnost, se kterou se pak můžu chlubit babičce. Tak se mějte.

a zase bez pointy…

Někdy říkám každá

Už jsem psal o tom, co mě štve a o tom čeho se bojím, takže teď bych měl správně napsat o tom, co mě baví a tom, co mám rád. Ano správně bych to v rámci jisté konzistentnosti napsat měl, ale já nechci, a taky už nikdy nechci prezentovat svůj politický názor na růžové spodní prádlo. Místo toho radši napíšu (ne)obvyklé hlupoty. No i když ….

Včera jsem si byl po dlouhé době zahrát tenis, jelikož tuhle „akci“ organizovala jedna nejmenovaná budoucí žurnalistka, která má jisté mezery ve vyšší matematice, skončilo to celé tak, že jsem hráli čtyřhru v pěti lidech. Chvilkami jsem měl pocit, že jsem se ocitl ve skeči Monty Pythonů, chyběl tu však pudink, který by hrál tenis sám se sebou. Nakonec to nebylo tak špatný, jelikož jsem si po dlouhý době mohl zase vzít svojí krásnou červenou čelenku (dokonce mám tušení, že Ronaldinho začal hrát v úplně stejný červený čelence proto, aby vypadal jako já). Krásně jsem si zavzpomínal na starý dobrý házenkářský časy, kdy jsem byl historicky první hráč TJ Baníku Havířov, který v čelence hrál. Bohužel jsem byl při vzpomínání na síti a dostal jsem tak pěknou ránu do toho nejcennějšího co mám – do rámu mojí Head.

Pohodovej den nemohl skončit nikde jinde než v hospodě. (nebo spíš v klubu pro metrouše a holky ze solárka) Po dlouhý době jsem se trochu „společensky unavil“, což vedlo k tomu, že jsem využil svůj „typický“ český vzhled, znalosti angličtiny a pár frázi frániny k tomu, že jsem si zahrál na zahraničního studenta. Vše vedlo k tomu, že mi nakonec dvě holčiny dali telefonní číslo a já tak na žurnalistce vyhrál nedefinované množství pití. (jestli to čteš tak aspoň vidíš, že jsem nebyl úplně mimo, když si to pamatuju) Ne, že by ty holčiny nebyly pěkný, ale bohužel se také ničím navíc chlubit nemůžou.

Ono je hodně zvláštní, že s holkama, který mi nejsou moc sympatický, se dokážu chovat vcelku normálně (v rámci mých schopností), ale těch (říkám těch a stejně myslím tu jednu) mi hodně sympatických se nedokážu zeptat ani na jméno a jediné co dokážu je zamávat, zasmát se a odejít. A po nějaký době je už trochu divný zeptat se v nezávazný konverzaci na jméno. Jsou totiž jistý věci, který se do takový konverzace nehodí např. témata jako frontální lobotomie, Kantův kategorický imperativ nebo už zmiňované ptání se na jméno po měsíci zdravení a společně vykonaném kolokviu. Má to však i pár výhod, když o tom druhým nic nevíte. Co když je ve skutečnosti strašně divná, může se třeba jmenovat Bronislava nebo Drahomíra nebo Radek, může poslouchat dechovku a jejím nejoblíbenějším filozofem může být David Hume. Stejně tak je ale možný, že se jmenuje Ema nebo Eliška nebo Lucie nebo Bára, má ráda květiny (vždy jsem toužil po květinářce), nevadí jí sport a taky lehce divní, ukecaní a skoro odvážní politologové.

And now for something more completely different

I'd say that this is darkest note I ever wrote. No hint of a smile, or the usual quirky anecdotes.

Posledně jsem psal o své odvaze, teď se vámi podělím o to, co mě dokáže naštvat (někdy i na….). Anglický intro tu není jen tak, je to jedna z věcí co mě štve. Samozřejmě mě neštve angličtina, ale obecně přechody z jednoho jazyka do druhého, a to z toho důvodu, že mně to vůbec nejde. Teď se mi stalo, po předmětu v angličtině (velmi nudném), že jsem začal na jednoho kolegu mluvit anglicky. Proto obdivuji všechny lidi, kteří to zvládají. Je to podobný obdiv jako obdiv ke švédským letuškám, které nabízejí vanilkou zmrzlinu.

Další věc co mě štve, jsou lidi, kteří detailně rozebírají filmy, knihy nebo poezii a hledají veškeré skryté významy. Když jsem teď jel domů, tak ve vlaku jeden člověk rozebíral Bergmanovy filmy s důrazem na jejich implicitně vyjádřenou lidskou bezbrannost v kontrastu k dnešní situaci na trhu s kávovými boby.

Nejvíc mě však štvou opakující se věci, opakující se vtipy se stále stejnými sarkasmy a stejnou ironií a s naprostou absencí jakékoliv pointy, taky opakující se snění o některých lidech (byť velmi krásných) je trapas. Celé je to pak takový nudný deja vu. Nejvíc mě však štvou opakující se věci, opakující se vtipy se stále stejnými sarkasmy a stejnou ironií a s naprostou absencí jakékoliv pointy, taky opakující se snění o některých lidech (byť velmi krásných) je trapas. Celé je to pak takový nudný deja vu.

Takže od teďka bez sarkasmu, ironie a snových, s jasnou pointou a normální větnou skladbou.

Nebo radši ne, zkoušel jsem to a vypadá to jako Klausova kniha o globálním oteplování.