S tisky...aneb za co lze získat kredity

Jeden z nejchytřejších, nejkrásnějších, nejtalentovanějších a také nejtajuplnějších lidí této planety, držitel Nobelovy ceny, Oscara, Grammy a rekordu v pojídání tuňákových konzerv Petr Hájek byl v poslední době na veřejnosti několikrát spatřen v přítomnosti neznáme kočky. Sám Hájek tuto skutečnost komentoval slovy: „Děkuji, tučňáka už mám.“ Čímž se mu dokonale podařilo zmást všechny novináře. Našemu deníku se však podařilo jako prvnímu, totožnost neznámé vypátrat.

Hájek je proslaven svým až úzkostlivým hlídáním svého soukromí, například o jeho první vážné známosti je jen známo, že byla sociální antropoložkou, a že mu byla ustavičnou inspirací po celých osm hodin jejich vztahu. Další své vztahy pak Hájek utajoval tak dokonale, že občas o nich nevěděl ani on sám.

O nové kočce v Hájkově přítomnosti se mluví už dlouho, ale všem zvědavcům zatím tato tajemná unikala. Z neznámého zdroje blízkého Hájkovi unikla jen informace, že neznámá je krásná a také velmi rychlá. Nikomu se proto nepodařilo neznámou odchytit. Podařilo se to až našemu reportérovi, který neznámou kočku chytil, pomocí svého důmyslného přestrojení za psa. Z tajuplné kočky se tak nakonec vyklubala obyčejná rezavá kočka domácí. I přes odhalení totožnosti nové kočky, Hájek stále odmítá nový vztah komentovat. „S bulvárem se nebavím," odsekl nám Hájek, když jsme se ho naposledy pokoušeli na kočku zeptat.

V nekonečnech

Napadl mě námět na romantické psychologické drama s prvky geometrie. Jsou dvě, jsou jednoduše krásné, mají společné vlastnosti a jsou ve společné relaci. Už v dávných dobách o nich básnil moudrý muž jménem Euklides. Mají se rády, ale stále se míjí. I když jsou od sebe vzdáleny na pouhý milimetr, nemohou se potkat, protože každá z nich setrvává nerušeně na své cestě životem. Potkat se mohou pouze v nekonečnu. Jsou to rovnoběžky… Naděje je ve splynutí… Příště námět na lechtivou erotickou povídku s názvem Eulerovo číslo…

Hudebnění

Před chvíli jsem vymyslel skvělý název pro hlupotu. Tu jsem už ale napsal s jiným názvem. Co teď s tím? Nenapadá mě nic jiného, než tak pojmenovat hlupotu, kterou právě píšu. No, vlastně mě napadlo, jestli má Milka autorská kráva na fialovou barvu. A taky, že poměrně úspěšně rozvíjím svůj program „Více Švédska v mém životě“. Tento program jsem původně odstartoval v 18 za účelem seznámení se s švédskými letuškami. Zatím jsem se ale dostal jen k tomu, že mám doma věci z IKEY, poslouchám Mando Diao a spím v tričku z H&M. Už to možná trošičku motám všechno dohromady, ale on je ten život stejně takový všelijak spletený…

Abych alespoň trochu korespondoval s názvem hlupoty, měl bych napsat něco o hudbě. Nic mě však nenapadá. Možná jen něco o obalech. Takže, abych se do toho bez obalu pustil. Všimli jste si toho, jak to jde s obaly hudebních alb z kopce? Kdysi pro sebe měly obrovskou plochu vinylových desek, potom se musely vecpat do krabiček kompaktních disků a nyní jsou jen ikonkami svítícími na displejích. Je to zajímavé, ale jakoby tahle skutečnost vyjadřovala náš samotný vztah k hudbě. Čím je pro nás hudba dosažitelnější a všudypřitomnější, tím menší má pro nás význam. A obávám se, že takhle to nemáme jen z hudbou. Na druhou stranu, Arctic Monkeys budou stále fajn, ať už si je budete pouštět z vinylu, CD nebo internetu…

Hele, máte radši kratší, nebo delší desky? Ani nevím proč, ale já radši ty kratší. Možná je to tím, že se tou delší budu muset déle prokousávat, nebo se bojím, že tam bude více vaty (muzikanti chtějí být ve vatě?), a nebo mám v povědomí zafixované, že kratší bude poctivější. Nevím. Co by tak asi na to řekl Freud? Že by sny? No, to není úplně hloupé. I z psychologického hlediska je potvrzeno (no potvrzeno, četl jsem to někde na internetu), že člověk se může na hudbu soustředit maximálně 45 minut. Muzikanti by si teda měli pořádně rozmyslet, jestli překročení této doby je tak zajímavé, aby nás tím zatěžovali. Mě by spíš zajímalo, kolik vět bych (ne)měl napsat, abych vás (ne)přetížil…

Určitě by se dalo pokračovat spousty a spousty hlupotami, ale já už dál pokračovat nebudu. Teda dnes pokračovat nebudu. Myslím si totiž, že každý má dost svých hlupot, jejichž tíha ho dokáže úplně přetížit. Taky je možné, že jsem jediný a vy mě teď máte za pomatence s hlupotami. Na druhou stranu, vy si to mezi sebou neřeknete, takže si můžete každý (vás pět co si to tu občas čtete) říct: „ Vůbec nevím o čem píše, ale někdo mu asi rozumí.“ Tak snad jste si to řekli. Já si to napsal…

Dějící se

Tak jsem si konečně sám vypral, i když jsem si to takhle sám nevybral. Nakonec jsem se k tomu ale odhodlal, jelikož to ve mně už dlouho hlodalo. Takže jsem se odhlodal. A teď si říkám: „Co víc si prát?“ Po delší době zase usedám v leže k psaní hlupoty. Zkoušky a další povinnosti se totiž na mě poslední dobou lepily jako na paty. Navíc mi je už 24 a stále se chechtám, když někde uslyším slovo „vagína“. Někdy bych se radši neslyšel. Tím vším chci jen napsat, že mám asi problémy. Mám takové tušení o duševním dušení. A proto taky píšu další hlupotu. Tři tečky.

Všichni jsme tušili, že k tomu jednou dojde. Možná k tomu došlo později, než bych si přál, možná ve stejnou dobu, kterou byste tipovali, a určitě o hodně dřív, než bych si to zasloužil. Buď jak buď, suď jak suď, je to tu. Bublina mi dala kopačky. Navíc k mým narozeninám. Nebo spíše právě proto. Zpátky k souvětím. Z možného sólokapra nyní udělám kachnu, protože jsem v kopačkách od Bubliny dal již 5 gólů a z toho jasně vyplívá, že mě stále miluje. Když o tom tak přemýšlím, tak to vlastně z toho vůbec nevyplívá. Vyplívá z toho jen to, že mám praktickou přítelkyni…

Před spaní jsem hledal jednu knížku, jelikož jsem v ní chtěl nalézt své lepší stránky. Ale nenašel. Proto mě napadlo, že by bylo strašně fajn, kdyby se vyráběli věci, které by si pamatovali své místo. A na to místo by se každý večer uklidili. Myslím, že by to každý z nás rád využil. Možná i zneužil. Píšu si, je mi 24, jsem relativně vzdělaný, umím trochu počítat a vím jak se lotyšsky řekne dobrý den. Proto bych se měl asi začít chovat dospěle. I Bublina mi říká, že bych se měl zařadit do společnosti dospělých tedy „skutečných“ lidí. Bohužel nejsem zařazený ale zaražený. A tohle se děje… Jo a tu knížku si vzala Bublina domů… Co víc si prát?