Tak jen

Poslední dobou se mi stává hodně divných věcí a vůbec netuším co za tím stojí. Když o tom přemýšlím, tak netuším ani to, co stojí před tím. Alespoň vím, že se vedle toho všechny problémy lidstva jeví jako vcelku zábavný rébus na sobotní odpoledne. Proto teď jen pár nesmyslně smyslných hlupot.

Ze života: Snažím se znovu obnovit svůj přesvědčovací talent. Kvůli nedávným událostem však musím postupovat dosti pozvolna - například jsem přesvědčil jednu kolegyni, že psát seminární práci na ruském kole může být trochu nepohodlné. Trochu náročnější potom bylo přesvědčit jiného kolegu k tomu, aby začal nosit příčesek ve chvíli, kdy já budu plešatět. Nakonec se to povedlo a já se alespoň trochu dostávám ze své truchlivosti.

Námět na povídku: Slavný břichomluvec se promění v borůvkový koláč ve chvíli, kdy zjistí, že se jeho žertovná loutka stala ministrem zemědělství. Jeho manželka je z proměny zhnusená, avšak i přesto si každý večer z koláče ukousne. Příběh končí ve chvíli, kdy se manželka odstěhuje s loutkou do většího domu s menším nájemným.

Myšlenka: Ze všeho zlého si odnesete něco dobrého - já už konečně vím co je to tlaková níž.

Taky jsem si zkusil seřadit měsíce podle oblíbenosti, ale někde jsem udělal chybu, jelikož na 1. místě je září (teď už nevím jestli v září nejvíce zářím nebo zářím v záři či jen zářím v září?) a na posledním 17. místě se umístil Leden. No nic, to bylo tak jen …

Věci zbytečné

Představte si, že od malička sníte o tom, že se stanete lodním kapitánem a vzdáte to až tehdy, když vám někdo vysvětlí, co jsou to žraloci. Takový člověk pak neví co dělat, jelikož je z toho všeho strašně zmatený. Pokud tahle zmatenost vydrží delší dobu, tak se z ní stane status quo, který tenhle člověk bude stále a stále dodržovat, a to i přesto, že je třeba ochoten jednou za dva roky vymalovat.

Já poslední dobou prožívám něco podobného, až na to, že vím co chci, vím jak to udělat, ale bohužel to nedělám. A nejhorší je, že nevím proč? Nejdřív jsem to sváděl na to, že mi došly ubrousky, tato odpověď mě však příliš neuspokojila. Pak jsem to existencionalisticky svedl na lidskou společnost, která brání mé svobodě. To je však taky blbost, jelikož taková společnost, ve které je dovolena možnost pantomimického výstupu za zvuků gramofonové desky nebo nápodoba čápá stáním na jedné noze, nemůže být nesvobodná. Nakonec jsem přišel na to, že za to asi může ztráta některých mých smyslů, přesněji řečeno ztráta 9., 21. a 35. smyslu. Na druhé straně se projevily i dva nové smysly – díky jednomu uhádnu kartu, kterou si myslí mrož, díky druhému poznám na první pohled člověka, který nejí pažitku.

Dneska jsem chtěl napsat něco normálního, ale na to v poslední době nemám sílu. (Tak mě napadá kolik té síly asi budu potřebovat. Doufám, že uzvednutí 20 kilo postačí.) Kromě chybějící síly mám taky problém se smršťujícím se vesmírem, jelikož mu většinou nestačím uhybovat. Když k tomu připočtu chybějící ubrousky nebo to, že jsem stále neviděl lední medvídky, tak mám pocit, že dělám jen věci zbytečné. I když i ty jsou někdy prospěšné!

Mám své

Poslední dobou se snažím docela dost pracovat a tak se můj život točí jen kolem politických systémů, radikální levice, teorie her či lidských práv, no a taky se často točím na židli. Stále mi to však nepomáhá řešit mé problémy. Třeba naposled jsem řešil dilema s jablkem a müsli tyčinkou. Mám sníst jablko a potom až tyčinku, či naopak? Nakonec jsem to vyřešil šalamounsky, prostě jsem to jedl naráz. To jsem však neměl dělat, jelikož se u mě projevily stavy, které jsou spíše obvyklé při požití většího než malého množství LSD.

Nejdřív jsem měl pocit, že mě pronásleduje lemur na kolečkových bruslích. Už si však nepamatuju, co mi chtěl udělat. Myslím, že mi chtěl buď umýt hlavu nebo mi dát recept na borůvkový koláč. Po tomhle se mi najednou zbystřilo mé vědomí, které je obvykle v bezvědomí, a já tak mohl přemýšlet o čemkoliv. Třeba o stávce politologů.

Představte si to, celý stát je ochromen, jelikož stávkují politologové. Nikdo nepíše případové studie, nikdo nekomentuje aktuální politické události a celá zem se tak zastaví. Po chvilce se k politologům přidávají i filozofové a sociální antropologové. Lidé považuji tyto profese za základní sociální služby a mnozí proto začínají s násilnostmi. Dva sociologové se pokouší o případovou studii politického systému Albánie, jsou však chyceni a lynčováni. Strašná to představa, buďte tedy hodní ke svým politologům.

Poslední věc se (ne)tradičně týká filozofie. Už od mala jsem jí naprosto fascinován, ne že bych ji rozuměl, ale vím, že to ty filozofy muselo strašně bavit, a proto se bavím s nimi. Když jsem byl malý, měl jsem občas s filozofií problémy, třeba jednou mě děti nechtěly pustit na písek, jelikož věděly, že naprosto odmítám dialektiku. Sám jsem občas kvůli filozofii prožíval zklamání, kdy jsem nenalezl odpovědi na otázky po tom – zda existuje Platónův svět idejí, a jestliže ano, jak je to potom daleko z Havířova. Při mém halucinačním stavu jsem teď konstruoval úplně nové filozofické otázky a to – Co by dělal Platón v dnešní době? Změnil by svou filozofii? A používal by vlasový gel?

Takže tohle všechno se může stát, když si budete zahrávat s jablky a müsli tyčinkami. Kromě toho mi stále chybí má mysl. Když máte něco v hlavě, něco co mělo permanentku do první řady a bylo to tam stále, i když jste prohrávali, tak vám to prostě musí chybět a taky na to nemůžete jen tak přestat myslet. No nic, jdu si dát jablko, jelikož i já mám své.

Tělesná

Moje mysl stále někde poletuje a tak nemůžu napsat své obvyklé hlupoty. To však neznamená, že přestanu psát úplně. Původně jsem přestat chtěl (dokonce 2x), ale uvědomil jsem si, že se stávám blogově závislý a přestat prostě nejde. Takže od teďka tomu tady bude šéfovat mé tělo, a to přesto, že se proti tomu vzbouřily mé nohy. Samozřejmě to skončí s návratem mé mysli, ten je však stále ještě v nedohlednu. Co vím, tak naposledy byla má mysl viděna někde v Chile, kde se na místním trhu snažila prodat sedmisetstránkový příruční slovník estonštiny.

Jelikož nepoznávám realitu snovou, a jelikož nestojím o to poznávat realitu s Novou, musím se zaměstnávat něčím smysluplným. A přeci neexistuje nic smysluplnějšího než politologie. I když je pravda, že taková pasterizace sýra může být také půvabná, a to zvláště když jsou u toho holky. Přes půvaby pasterizace a holek je mi stále nejblíže politologie a tak poslední dobou trávím většinu svého času v knihovně. Už jsem konečně pochopil to, proč lidé tolik pracují. Při práci není tak lehké myslet na věci, které vás trápí, což já stejně nemůžu, jelikož jsem poslal mysl na dovolenou. To je na druhý straně i nevýhoda, protože mě tolik nebaví pokukovat po pěkných studentkách, které píšou – to je pravda! – na okraj stránky nějaké knížky o Kantovi.

Nepřítomnost mé mysli mě donutila i k úklidu mého pokoje. K úklidům chovám averzi už od malička, trochu se to vylepšilo po mém nástupu na výšku, a to proto, že jsem přestal dávat jména plísním, což brání vzniku hlubšimu citovému vztahu. Tenhle úklid nakonec přinesl jedno malý překvapení. Ve spodním šuplíku stolu, který obvykle obývá talíř a pan hrnek, jsem našel nedávno ztracený zubní kartáček, stal jsem se tak šťastným majitelem dvou zubních kartáčků. Trochu mě to vede k myšlence, že všechno co se děje je jen náhoda, výjimku snad tvoří jen moje dnešní večeře, kterou jsem si téměř určitě připravoval sám.

Nevím čím to je, ale už po druhé v krátké době mě oslovili vyznavači jistého náboženství, snažící se mě přesvědčit o jejich pravdě. Poprvé jsem je odbyl s tím, že jsem druid a uctívám stromy. Po druhé mě nic tak inteligentního nenapadlo a na jejich otázku, která se týkala toho jestli někdy přemýšlím o vzniku života, jsem odpověděl otázkou vlastní. Pokud svět stvořil bůh, proč s tím nemohl začít o pět dní dřív, aby tím trochu využil teplejšího počasí? Později jsem pochopil proč mě asi oslovili. Při pohledu do zrcadla jsem si uvědomil, že vypadám jako hokejista po třetím kole play off, jelikož jsem si při poslední návštěvě domova zapomněl vzít holící strojek. Domů se teď na delší dobu nechystám a tak si připravuju nové strategie úniku.

Takže moje mysl někde poletuje, moje tělo tráví většinu času v knihovně, neznám smysl bytí, nedokážu pomocí pantomimy vyjádřit Havířov, nejde mi step, a stále jsem ještě nebyl v zoo okouknout lední medvídky. Ze všech těchto problémů tak může vyplynout jen tato tělesná hlupota.

Je mě půl

Už jsem párkrát psal o tom, že se mi stává, že má mysl opouští mé tělo. Většinou to pro mě není úplně ideální, ale zrovna teď se to hodí, jelikož má zaskočená mysl po něčem strašně touží a nemůže to dostat, takže je úplně nepoužitelná. Naposledy po něčem tak toužila v 4 letech, kdy chtěla tučňáka. Bohužel jsem tučňáka nedostal, a tak jsem si na znamení svého existencionálního protestu pomazal hlavu máslem. I teď jsem uvažoval (já nebo mysl?) nad podobným protestem ve formě toho, že bych přestal nosit ponožky, ale proti tomu se zase vzbouřilo mé tělo, které mou mysl označilo za extremně hegeliánskou.

Své problémy s mou myslí nakonec řeším tak, že jí posílám na krátkou dovolenou, kde si doufám vyřeší své, mé, naše problémy. Má to však malý háček, jelikož cestování mé mysli provází ustavičně nějaké problémy. Například zrovna teď řešíme problémy se zavazadly.

Takže má mysl odjela na dovolenou, to však neznamená, že mé tělo nemůže dále pokračovat v plnohodnotném bytí. Bez mysli je trochu problém psát seminární práce nebo přednášet prezentace, ale zjistil jsem, že existují i daleko horší věci, třeba taková debata o smyslu pantomimy.

Má mysl je pryč a je mě tak jen půl, to znamená, že na chvíli přestanu vydávat do světa svá krásná filozoficko-politicko humoristická sdělení (přestat jsem chtěl už minule, ale moje tělo chtělo napsat něco pěknýho na rozloučenou). Jen doufám, že se mysl vrátí v dobré formě, abych o sobě mohl opět tvrdit, že jsem krásný, chytrý, asertivní, sympatický a odvážný mladý muž, kterého jen tak něco nerozhází, a který dokáže každého (každou?) přesvědčit o svých kvalitách.

Slova poletují

Poslední dobou jsem pořád jen šťastnější, život mi jde s lehkostí peří, vím jak na věc, ale stejně mám pocit, že stále jen ztroskotávám. Nejspíš za to můžou má slova, ještě je tu možnost, že za to mohou levicový intelektuálové či permoníci, ale to je asi stejně pravděpodobné jako to, že se stanu smějící se jahodou, které chybí čerstvý chleba. Je zvláštní, jak se dokáže změnit něco strašně krásného na něco, co byste nepřáli ani lidem, kteří považují písmenko Q za vrchol výtvarného umění.

Dá se říct, že je to stejný jako když vám někdo sní meloun, a to už po druhý za sebou. Když znáte to, jak ticho bolí, tak se jednou dostanete do bodu zlomu, kdy jste nuceni začít mluvit sami se sebou, což však nemusí být úplně špatný, jelikož si vlastně povídáte s někým koho máte strašně rádi. Dostáváte se tak do zajetí vlastních slov, které si jen tak samovolně poletují. Problémem je, když jste s někým koho chcete mít ještě raději, s kým to ticho nebolí, neboli s kým si máte potichu vychutnávat to krásné co se u rtů zatají.

I když se ta slova týkají filozofického rozboru čokoládových bonbónů s jejích aplikací na teorii her, tak nějak poznávám, že filozofie funguje jen v učebnách a když pak vylezete ven je všechno jinak a poslední zbytky vašich velkých plánů končí ztraceny v integrálním počtu.

Takže jsem šťastnější, vím jak na věc, život mi jde s lehkostí peří, ale navíc jsem i zmatený, zaskočen, překvapen, mírně vyděšen a o sny okraden. Asi to chce malou pauzu, abych se nestal jen památkou vykopanou namátkou, jelikož se pomalu ztrácí inspirace a já ji nemůže najít ani na obvyklém místě, tedy v šuplíku na ponožky. Takže od teďka začíná krátká(?) pauza, jen doufám, že za tu dobu nezhasne všechno to krásné.

Tak směle

Tak jsem dneska pochopil, že úsloví „házet po někom očkem“ nabývá úplně nových rozměrů v souvislosti s člověkem, který má skleněný oko. Dalším objevem dnešního dne je skutečnost, že mi jeden kolega, při přednášce z politických systémů, řekl, že jsem buď idiot nebo genius, a mám se prý pokusit zjistit, co z toho bude pravda. Zkusil jsem to, ale jediná kloudná věc, kterou jsem svým sebepoznáváním objevil, se týkala toho, že nejsem schopen nakreslit obrázek na téma „Výlet do zoo“. Ještě jsem si ujasnil i to, že stání se německým prezidentem by byla vcelku fajn brigáda ke studiu. Pořád to, ale není vše.

Divný dny vždycky začínají divnými rány (nebo stejnými?). Já, když jsem se ráno probudil (dnes se mi zdál vcelku „obyčejný“ sen o tom, jak si plním uši marmeládou), tak jsem měl pocit, že mě buď někdo sleduje nebo někoho sleduju já. Po mém klasickém problému s hledáním klíčů, dobíháním tramvaje a hledáním spojitosti mezi podstatou bytí, existencí obecného dobra a zpíváním falešně, jsem dorazil do školy na hodinu AJ. Tahle ranní angličtina je většinou v pohodě, dnes si však jedna kolegyně připravila prezentaci na téma „exploze". Po prvním stránce prezentace, ve které byl obrázek exploze, jsem měl pocit, že pořád spím. Nevím proč, ale taky jsem měl chvíli pocit, že jsem topinka. Po tomhle už nemůžete prožít normální den, a jste tak uschopeni k čemukoliv. (třeba napsat knížku o globálním oteplování)

Od jedné chvíle mám pocit, že jsem objevil nevysychající studnici inspirací, takže je jasný, že bych se ji jen nerad zbavoval. Na druhý straně mě nebaví jen snít, a jelikož po prezentaci o explozích mě nemohlo potkat už nic horšího, rozhodl jsem se vyřešit své drobné (snové) komunikační problémy. Bohužel se to neobešlo bez drobných „Hájkovských“ problémů, ale šlápnutí na nohu a pozvání na banán jsou ještě v mé přijatelné normě. No, jsem prostě Hájek (i když poslední dobou mám pocit, že jsem Alan Ginsberg), a na to ještě neexistuje lék.

Takže stále pokračuje jarní (na)ladění, život mi stále jde s lehkostí peří, stále vím jak na věc, stále ráno nemůžu najít klíče, stále používám často závorky, a navíc, od teď už konečně vím jak se jmenuje (a je to jedno jméno z mých nej, teď jen doufat, že nemá ráda Davida Huma). Tak směle, když je skvěle…

Jaro mě (h)ladí

Krom minulých problémů se stydlivostí, se poslední dobou objevují i problémy se smyslem mých pseudointelektuálně emocionálních, dobrodružně parodických sdělení. Trochu se mi zdá, že se ztrácím ve všech těch dvojsmyslech a slovních hříčkách, a jelikož jsem stále nenašel cestu jak z toho ven, půjdu na to dneska trochu jinak, jsem totiž jarně naladěn. Takže prostě jen jiná (jarní) hlupota. Jaro prý začalo už 21. března, ale na to nehraju a jaro začne teprve až já budu chtít.

Četl jsem teď strašně zajímavou knížku o lupiči jménem Arsen Lupin. Moc jsem to nepochopil, problém jsem měl hlavně s tím, proč se Lupinovi říkalo kočičí zloděj. Nedalo mi to a začal jsem po tom trochu pátrat. Nejdříve jsem vypátral jistou spojitost mezi inteligenčním koeficientem, smyslem pro vkusné oblíkání, pojídáním pažitky a recitací Skácelových básní, bohužel nic z toho mi nedalo odpověď na otázku, proč kočičí lupič, a ani mi to neodpovědělo na to, proč stále jen sním a ne s ní. Odpovědi se mi nakonec náhodou dostalo v knihovně od starého kmeta, který měl vousy jako Rasputin. Taky tam byla jeho manželka, která měla vousy jako Darwin, a která si o sobě myslela, že je jistým Horácem Krkovičkou, obchodníkem s prochozenými bačkůrkami.

Odpověď na mou otázku byla přitom tak prostá. Arsen Lupin byl kočičí zloděj z toho důvodu, že se na svých akcích převlékal za kočky. To je taky jeden z důvodů, proč o Krejčířoví či Koženém nemůžeme mluvit jako o kočičích zlodějích. Jsou totiž alergičtí na chlupy. Tenhle ten Lupin se teda převlíkal za kočky, jednou za angorskou, po druhé zas za siamskou. Jednou však udělal velkou chybu, jelikož se převlékl za mexickou bezsrstou. Byl tak celý nahý a nápadný, a proto ho chytili policajti převlečení za psy.

Jo, tohle je jedno z mých jarních dilemat, tím druhým je skutečnost, že si nedokážu sundat bundu tehdy, když mám na zádech batoh. Taky mám problém s tím, chovat se ke všem stejně podle Kantova kategorického imperativu, co mám však dělat, když někdo nemá rád čočkovou polévku? Asi opravdu žiju složitým životem naplněným zapeklitými problémy. To mi však nebrání být šťastnější …

Takže jaro mě (h)ladí, a já se tak nemůžu bránit dobrému naladění.

Cokoliv

Poslední dobou mám pocit, že jsem strašně stydlivý. Problémem je, že se to dnem ode dne zhoršuje. Dokonce už to došlo tak daleko, že při sprchování zavazuji oči mé gumové kachničce. No nic, tak radši další hlupoty. Ještě je třeba uvést, že cokoliv si přečtete nemusí korespondovat s názory informatiků, lidí v rolácích čtoucích Marcela Prousta, Václava Klause a taky s názory Asociace pro tradiční gumové kachničky.

Trochu mě teď z pohody vyvedl rozhovor dvou informatiků, který jsem čistě náhodou vyslechl ve vlaku. Tihle chytráci se totiž bavili o užitečnosti jednotlivých oborů, bohužel politologie, filozofie nebo třeba i etnologie a environmentalistika z toho nevyšli moc dobře. Ve stručnosti by se dalo konstatovat, že většina studentů VŠ jsou hlupáci. Avšak kromě informatiků, právníků, ekonomů a lékařů. Učitelé taky nevyšli moc dobře, jelikož se tihle „kolegové“ shodli, že i když je jich třeba, stejně to prý jdou studovat jen ještě větší hlupáci než ti, co studují třeba politologii. Měl jsem chuť říct, že mi připadají jako neuvěřitelně bezmyšlenkovití tupci, ale radši jsem si to nechal pro sebe, jelikož by to mohli považovat za kritiku. Podle mě jsou všichni studenti fajn.

Vysoká škola z vás udělá jiného člověka, já se třeba konečně stal dospělým. Už jsem pochopil, proč se nemůžu celý týden či dokonce měsíc ládovat jen čokoládovými tyčinkami. Teď už vím, díky studiu na VŠ, že je potřeba jíst vyváženou stravu, a proto kromě čokoládových tyčinek jím i tyčinky oříškové. Stejně tak se díky studiu mé největší problémy točí kolem jídla, švédských letušek, jedné snové, gumových kachniček nebo kolem toho, jestli se můj pes bude jmenovat Integrál, Derivace nebo Platón. Tohle je na 21letého chlapíka vcelku dobrý ne? Jen mám někdy pocit, že bych se měl všem plátcům daní omluvit za to, že platí mé studium.

Kdokoliv může číst tenhle blog a já se tak poslední dobou trochu bojím, že mě přepadne chlápek v černém roláku, který začíná každou větu: „v podstatě“, a přetáhne mě po hlavě Marcelem Proustem. To kvůli tomu, že vykrádám jistého neurotika s New Yorku, tím, že tu stále sním, a ne s ní(m), ale hlavně kvůli mému neustálému prznění filozofie (a to se už nezmiňuji o prznění normální větné stavby). Naposledy to ode mě schytal René Descartes. Tím jsem se dostal na pořádně tenký led, jelikož tihle racionalisti jsou pěkně ostří hoši. Slyšel jsem historku o tom, že jeden empirik dopadl hodně nepěkně po tom, když se jednomu racionalistovi snažil vysvětlit svůj pohled na proces poznání. Racionalista s ním nesouhlasil a proto empirika zavřel do skříně a veškerý kyslík ze skříně mu vysál brčkem. Taky rozebírat s racionalisty ontologii může být hodně nebezpečné, hlavně když se netajíte svým kladným vztahem k Sartrovi.

Já se nebojím a proto se teď zmíním o jednom z nejnebezpečnějších, o Leibnizovi. Ten tvrdí, že celý svět je tvořen monádami, které jsou naprosto dokonalé. Já se však ptám, pokud jsou dokonalé, proč některým lidem vadí jejich přítomnost? A to hlavně na břichu, stehnech a zadku.

Poslední dobou jsem šťastnější, život mi jde s lehkostí peří a taky už vím jak na věc. Teď jsem navíc pochopil, že mi cokoliv dokáže udělat radost od hlupot, přes kachničky až po filozofii, a proto je na čase se trochu historicky znemožnit. Tenhle týden asi konečně sním své sny. A jestli ne, tak někomu sním meloun, a nebo prostě budu jen dál snít.