Ztracen v inspiracích

Od mala si přejeme, aby z nás něco bylo, někdo chce být zpěvákem, někdo hercem, další kosmonautem, popelářem, právníkem, no a někdo chce být levicový intelektuál. Dneska, když jsem se byl ráno (asi 12:30) sprchovat, jsem o tom přemýšlet i já. Byl jsem tak ponořen do svých myšlenek, že jsem si zapomněl na pokoji ručník a gumovou kachničku, a místo toho jsem si sebou vzal poznámky z metodologie. Naštěstí jsem si to brzo uvědomil a místo poznámek z metodologie jsem si vzal zápisky z úvodu do psychologie. A čím jsem teda chtěl být?

Tak začalo to někdy v šesti letech, kdy jsem si hrál na učitele, bohužel (nebo bohudík?) to netrvalo dlouho, jelikož jsem při domnělém opravování písemek, nůžkama, "opravil" i lampičku na stole a tím zapříčinil výpadek proudu v celém domě. Pak asi v osmi, pod dojmem Profesionálu a dalších skvělých seriálů, jsem chtěl být detektiv. To mě však přešlo stejně rychle jako mě přešlo koukání na TV. Znáte to, díváte se na nějaký cudnej film, ale když si k vám sedne maminka najednou je v tom plno nahéj holek a mluví se v tom sprostě. V deseti jsem měl pak už trochu realističtější sen, chtěl jsem vlastnit švýcarské konto, ani nevím proč mě to přešlo. Ve dvanácti se mi začali líbit holky a tak jsem místo snění o povolání koukal holkám nenápadně za výstřih a taky mi velmi často padaly věci pod stůl. V té době jsem se dal i na keramiku, učila to totiž strašně pěkná učitelka. Pak přišla střední a místo toho, abych snil o tom co chci být, jsem snil o tom co být nechci, samozřejmě jsem stále snil o tom s kým chci být, či spíše co s ní chci dělat. No a najednou jste na vysoký a místo ručníku a gumový kachničky máte sebou ve sprše zápisky z úvodu do psychologie.

(ještě se musím vrátit k záhadě, která se týká tří příspěvků publikovaných kolem půl druhý v noci. Po usilovném pátrání jsem přišel jen na to, že Bruce Willis byl v Šestém smyslu duch.)

Snová

Dneska jsem měl vážně divnej sen, tak divnej, že divnější už je jenom záliba některých lidí ve sběru čajových sáčků. Přitom ten sen začal velice pěkně - se třemi krásnými holkama u mě na pokoji. Jedna blondýnka, jedna brunetka, a pozor, taky jedna zrzka. Když teď nad tím uvažuju, tak ta zrzka asi byla Spidermanova slečna, ta blondýna jedna holka ze základky z niž jsem byl asi měsíc úplně mimo, a ta brunetka byla kolegyně, která se mnou absolvovala jedno kolokvium, ani nevím jak se jmenuje, ale když ji někdy potkám, tak se na mě vždycky moc pěkně směje. Ve čtyřech jsme pak vedli intelektuální rozpravy nad aktuálními problémy lidstva.

Pak se to, ale nějak divně zvrhlo a bohužel ne tím způsobem, jakým bych si přál (při mém štěstí bych se asi stejně probudil). Najednou se totiž objevil doktor Nolč (starý nepříjemný vyučující) a řekl mi, že za to co provádím nemůžu dostat zápočet. Holky samozřejmě zmizely a já se najednou ocit v obrovském koženém křesle. K Nolčovi se přidala i moje babička (nevím proč, ale v ruce měla nůžky) a bědovala nad tím, co prý v tom Brně provozuju za sprosťárny. Křeslo se mi zdálo čím dal tím větší a já si najednou uvědomil, že se zmenšuju. Navíc jsem byl i "trapně nahý" , což znamená být nahý, ale v ponožkách. K Nolčovi a bábince se najednou přidal i Woody Allen, který mi řekl, abych ho přestal vykrádat. Pak si stoupnul do rohu místnosti a začal si s moji třídní učitelkou ze střední počítat exponenciální rovnice, přitom neustále mluvil o smrti, o poslední návštěvě psychologa a o výhodách adoptování korejských děvčátek.

Nakonec se objevil chlápek v kovbojském klobouku, který mě nechtěl "trapně nahého" a sedícího na obrovském křesle pustit do Edinburgu, kvůli tomu, že ve svém pouzdru nemám dostatečný počet modrých pastelek. No řekněte, nejsem divnej?

Ta slečna z kolokvia je vážně moc pěkná, je prostě ta SNOVÁ .....

Už nevím

Minule jsem zažil ten skvělý okamžik naprostého "vševědění", bohužel existují i okamžiky, kdy nevíte vůbec nic. Jde z toho strach, když si uvědomíte, že se to stává tehdy, kdy se to nejméně hodí - při zkouškách ve škole, při pohovorech v práci, na prvním rande, na posledním rande, a někdy i na prvním rande, které je zároveň poslední. Nikdy vás to nepotká, když jste sami doma a koukáte na TV, když jste na návštěvě u příbuzných nebo když pečete cukroví. Tento stav sebou většinou přináší nepříjemné příznaky - dlouhé okamžiky ticha, časté "ehm", které přechází do "éééééééééééé", pocení, a u někoho dokonce způsobuje nekotrolovatelnou plynatost.

Asi teď čekáte, že napíšu o tom, kdy jsem tenhle stav zažil, ale já jsem se rozhodl, že vám o tom nenapíšu a místo toho tu zveřejním jednu šokující informaci. Jelikož, ale právě prožívám okamžik, kdy nevím vůbec nic, tak vám tu šokující informaci napsat nemůžu, což je také zapříčiněno mou nekontrolovatelnou plynatostí.

Už vím

Jednou za čas se každému z nás stane, že zažije chvilku naprostého osvícení, v ten okamžik víme všechno, umíme všechno a většinou i zkazíme všechno, ale to je vedlejší. Takový okamžik jsem zažil dneska po dlouhém učení v knihovně. Když jsem si tak pročítal, už ani nevím co, postihlo mě něco skvělého. Najednou jsem měl pocit, že vím naprosto všechno, cítím naprosto všechno a slyším naprosto všechno, bohužel jsem neviděl všechno, překrásná slečna naproti mě byla pořád "hodně" oblečená.

Konečně jsem pochopil Kanta i Nozicka, uvědomil jsem si, že Graham Chapman byl nejlepší z Monty python, při pohledu na kopírku jsem si představil, jak to musí být pěkný mít doma svůj vlastní šicí stroj a konečně jsem pochopil, že boubelky jsou vcelku fajn - jsou totiž takový různorodý. Ale to nejlepší přišlo nakonec, uvědomil jsem si, že není od věci zajít si na jídlo, místo toho, abych přemýšlel o blbostech. No není to skvělý zjištění? Ham...

Rozbalený

Tééda, když se dívám na datum posledního příspěvku, tak to může vypadat, že jsem to zabalil. Opak je však pravdou, právě jsem to rozbalil. No, ne zrovna teď, jelikož zachvíli to zase zabalím (půjdu spát a budu doufat, že učivo, které mám pod polštářem se mi dosane do hlavy). Jinak od listopadu se stalo tolik zajímavých věcí, že to budu rozdýchávat (zabalovat, rozbalovat ?) ještě hodně dlouho např. Švejnar, fotbalisti, Čunek, Santa, Ježíšek, kapr, vana, cukroví, sklenice horkého mléka a mnoho dalších podivuhodných věcí, ale je tu nový rok a s ním mnoho dalších napínavých novinek.

Teď bych chtěl všem lidem, kteří sem nějak zabrousili, popřát šťastný nový rok, ať už jste kdokoliv či cokoliv. A jestli se vám zdá přání štěstného nového roku 10. ledna divné, věřte tomu, že jsou na světě i divnější věci (kupříkladu lidé co nosí ponožky v sandálech).

A úplně nakonec bych vyslovil pár svých skromných přání do nového roku:
1. Chci Švejnara prezidentem
2. Chci, aby čutálisti vyhráli EURO
3. Chci traktor s vlečkou

Mějte se a taky si něco přejte ...

(Jen tak mimochodem jsem si uvědomil, že poslední příspěvky jsem pokaždé dopsal kolem půl druhý ráno, když se teď nad tím zamýšlím, vycházejí mi z toho zajímavé souvislosti. Pokud sečtete tři jedničky dostanete trojku. Vypadá to opravdu strašidelně, do příště se pokusím tuto tajemnou záhadu ověřit.)