K přikousnutí

Dnes ráno jsem se probudil s pocitem člověka, kterému na hlavu přistál kormorán. Což si přiznejme, je i na mě dost podivné. Za prvé nevím, jestli někdy někomu kormorán na hlavě přistál a za druhé ani přesně nevím, jak kormorán vypadá. Jen jsem se prostě cítil divně. Divnosti završil snidaňový jogurty s tvarohem. Zjistil jsem totiž, že jogurt s tvarohem není totéž co tvarohový jogurt. To jsem si nikdy neuvědomil, takže jsem omylem kupoval místo tvarohového ten s tvarohem. V tom je překvapivě tvaroh taky, ale jen asi 10 %. Zvláštní. Možná bych mohl psát dění(ček) s Hajkovými hlupotami. Jednu, dvě bych napsal já a zbytek bych (s)prostě zkopíroval…

Rád si čtu. Čtu knihy, čtu obaly od čokolád (moje oblíbená četba), reklamy na trambájích a rád si čtu i noviny. Od doby, kdy jsem v rámci jedné brigády měl za úkol monitorovat denní tisk, si každý den proletím všechny naše „seriózní deníky“ (tedy ty co máme v knihovně). Proto taky tak často píšu o tom, co jsem si přečetl. To jen, abych vám objasnil, odkud se berou všechny ty meditace kolem medu, nebo odkud se rojí problémy s roji včel, miminkovskými hokejisty, Hitchcokovým záchodem a třeba i s přestupnými roky. Dnes přidám další zajímavost. Přečetl jsem si totiž článek, ve kterém psali, že Madonna každé jídlo před spolknutím alespoň třicetkrát rozkouše…

Tahle informace teda je pořádné sousto… Nejdříve jsem si pomyslel, že to je trochu moc, tolikrát snad přežvykují jen přežvýkavci a Madonna snad není žádná kráva. Pak jsem se na to ale zkusil zaměřit. Tvarohový jogurt (Nebo jogurt s tvarohem? Už nevím) nebyl vhodným kandidátem, ale houska s šunkou už ano. A když jsem soustředěně počítal každé kousnutí, tak jsem se k té třicítce také skoro dostal. Polykal jsem zhruba kolem pětadvaceti. Když si tedy dám záležet a ještě trochu si přikousnu, tak za chvíli budu jako Madonna. Jen nevím jestli právě toto chci… Nevíte náhodou někdo, kolikrát kouše Lukáš Bauer?

Od jas(u) sněná

Raději už se ani nekoukám do diáře, jelikož mi povinnosti posledních dnů až příliš přerůstají přes hlavu. Přerůstání nad hlavu je v podstatě pokračování toho, když vám něco leze na mozek. Proto si taky myslím, že myslet se má srdcem. Víte, v mozku máme šedé buňky, v srdci pak krev. Buňky trčí na jednom místě, krev koleje. Takže se vyzná, že ano? Práce, příprava plesu (Chodúr prý toho sní více, než celý symfonický orchestr), začíná další semestr, stěhování, probíhá olympiáda… Slováky porazíme. Většinou se teď moc nebavím. A ve zbylém čase se pak nebavím vůbec. Slováky porazíme. Hlavou mi nyní plavou jen důležitosti a na nic jiného tam není místo. Slováky porazíme. Proto hlupoty co se nevejdou tam, vám dám sem. Jak Van Damme… Jsem rád za dění(ček)…

V Kanadě probíhá zimní olympiáda. Předloni v Čině naopak proběhla olympiáda letní. Tak mě napadá, proč si neudělat i olympiádu jarní a podzimní? Porazíme Slováky? Ty by pak přece pěkně vyplnily liché roky. Nebo spíše jsou liché jen moje úvahy. K olympiádě se pojí ještě jedna moje myš Lenka. Četl jsem článek jedné paní psycholožky, která vysvětlovala, proč jsou hokejisté tak atraktivní pro holky. Porazíme Slováky? Tajemství se prý skrývá ve výstroji… Nic nového, řeknete si. Jenže není to tak, jak to na první přečtení vypadá. Přitažlivost je totiž překvapivě dána jejich helmami. Pokud jsem to správně pochopil, tak kvůli přilbám působí jejich hlavy větší oproti zbytku těla. A holkám tak hokejisté připomínají miminka, čímž působí na jejich mateřské pudy. Nabízí se otázka. Chtějí holky hokejisty sbalit, nebo přebalit?

Tak má racionálně uvažující Bublina vyřešila problém s drobečky na mé posteli. Když se na to zpětně podívám, tak to vlastně byla taková nafouknutá bublina. Mám po záhadě, což je škoda, protože to vůbec není tak zajímavé, jak vypadalo, že by mohlo. Nicméně (ne)uměle to při životě udržovat nebudu. Nebudu tak předstírat, že se rozpadám, a nebudu ani tvrdit, že jsem součásti zvrácené hry s krycím názvem Princezna na hrášku. Nechci, abyste mě považovali za zbytečně záhadného. Porazili jsme Slováky? Věc se má podle Bubliny tak, že jsme se spolubydlou špindírové a máme všude na zemi drobečky, no a když pak chodíme po pokoji, tak si drobečky přeneseme do postele… Však jsem napsal, že to není moc zajímavé… Porazili jsme Slováky?

Triky trafiky

Už je to zase všude okolo. Červené srdíčka ve výloze, červená srdíčka na výloze, červená srdíčka všude. Opět se blíží Valentýn. Jsem vždy pro, když jde o to sníst víc čokolády, ale proč se kolem toho nabaluje tohle valentýnské běsnění? Přece se tady nic takového nikdy neslavilo a najednou jsou toho plné trafiky. Co je tohle za triky? Musím se ale přiznat, že si pozvolna začínám zvykat. Rezignuji. Neslavím, ale rezignuji. Ať si nakonec každý slaví co chce. Nejsem proti. To už snad víte, že já v podstatě nejsem proti ničemu. Ničemu snad ze mě nikdo neuděláte…

Když se to tak vezme, nemám nic proti svátkům, ani nic proti zamilovaným. A ani proti téhle kombinaci. Jen mě překvapuje a často i baví ta masovost, s kterou jdeme do čehokoliv, když se nám to v pár reklamách řekne. To se pak zdobí výlohy, tisknou letáčky, vydávají razítka a znenadání všichni říkají: „Miluji tě.“, když budu citovat Woodyho Allena. Teda, slovo „citovat“ je vlastně taky dost emociálně zabarvené. Že by i na mě působila ta kouzelná atmosféra svatého Valentýna? No, hlavně působí na obchody, pro něž je Valentýn vhodnou záminkou pro oživení prodeje, který je přes zimu většinou přimražený. A proč ne? Nikomu to přece neubližuje…

Co je vlastně zač tenhle Valentýn? Kde se vzal? A proč je výročí jeho mučednické smrti lásky čas? Podle zdrojů, které jsem našel, se Valentýn o zamilované nijak zvlášť nestaral. Tohle na něj nanesli až později. Zřejmě básníci ve středověku. Navíc prý existovali Valentýni dva a nikdo přesně neví, který je ten pravý. Nikdo též neví kdy a za co byl přesně blahoslaven. Když teď vidím, jak se to celé komplikuje, začíná mi být celý svátek o dost sympatičtější. Získává totiž přídech jakési nedokonalosti a lidský rozměr. Ale i tak se nemůžu zbavit dojmu, že je to svátek hodně postavený na vodě…

Slavení Valentýna nemám nikomu za zlé. Když si to přeberete, tak vlastně všichni teeni jsou dneska valenteeni a netuší, že se tohle u nás dříve neslavilo. Já jsem koneckonců pro to, aby si každý slavil to, co uzná sám za vhodné. Já třeba nedodržuju ani spoustu starých českých tradic. Třeba olovo jsem lil jen jednou ve školce a to kdovíkam, holky šlehal jen párkrát a přitom dost opatrně a čarodějnice jsem nevypaloval nikdy. Ale pokud jde o objímání a líbání, tak lásky čas je pro mě první máj a ne mrazivý čtrnáctý únor! No, ale snad si ode mě nenecháte radit, kdy dát komu pusu…

Před narození

Blíží se doba, kdy si budu říkat, že jsem nejmladší 23 let starý chlapík. Nevím čím to, ale v neděli, což je podle mých složitých výpočtů už zítra, budu zase o rok starší. I když jsem přeci každý den o rok starší ne? Jen teď nevím, jestli stále dospívám, nebo už spíše stárnu. Každopádně jsem dozpíval. Ať už je to jakkoliv, má milá Bublina se rozhodla, že mi upeče dort. Což je podle mě ostatně vhodné, když už to spolu takhle pečeme. Dort by se mě skládat z čokolády, pudinku, lentilek a marcipánu (můj vlastní návrh) a pokud jste z Brna, klidně vám dám ochutnat. Vlastně bych vám dal ochutnat moc rád. Pokud budete v Brně, tak napište kde a já vám tam přijdu i s dortem. Platí? Bude legrace…

Nevím jestli je to mým novým věkem, ale možná jsem přišel na záhadu Bublininých tkaniček. Její boty obestírá tajuplná záhada, stále se ji totiž rozvazuje pravá tkanička. Kdyby obě, tak by to taková záhada nebyla, ale proč stále jen ta pravá (že by to byla ta pravá?)? Nohy přeci zatěžuje stejně. Při chůzi Bublina pravidelně střídá obě, pokud vím, tak se jí nestává, že by občas zapomněla na levou a udělala dva kroky jen pravou. Vím také, že obě tkaničky jsou ze stejného materiálu. A taky je utahuje stejně silně, tu pravou možná teď i silněji. K mému objevu. Podle mě to souvisí s rotací Země. Ale abych to potvrdil, musel bych Bublinu pozorovat při chůzi po jižní polokouli. Pokud by mi někdo koupil k narozeninám letenku do Austrálie pro dva, tak bych si to snad potvrdil.

Občas si myslím, že moje narození bylo startem bez vidiny cíle. A cíl nevidím ani teď, což zase není až tak špatné. Doufám, že na prozření mi zbude ještě nějaký čas. Bude mi přece jen 23. Čas je vlastně docela dobrý přírodní vynález. Brání totiž tomu, aby se všechno nestalo najednou. Nevím jak vy, ale nechtěl bych v jeden oka mžik prožít porod, první ochutnávku čokolády, první pusu, ztrátu panictví, svatbu i smrt. I tak na to nemáme moc času. Život je vlastně jako pohlednice. Také na ní není dostatek místa, abychom popsali vše co bychom chtěli. Měli?

Nepřidaný únor

Když jsem šel dnes do knihovny, tak jsem si pěkně namlátil. Ne, že by na mě padaly knihy (i když v knihách často ležím), ani se sám nebiju, jednoduše jsem uklouzl na ledu. A to přesto, že na žádný led to na pohled nevypadalo. Ale nakonec to padlo a já koukal z podhledu. Asi za to mohla nepozornost, jelikož jsem stále přemýšlel o dalším podivném snu, který se mi zdál. V tom snu jsem nedokázal vystoupit z trambáje. Kdykoliv jsem z ní totiž vystoupil, přistoupil ke mně chlápek a cpal mi do pusy Rafaelo… Když se nad tím zamyslím, tak se už ani nedivím, že jsem spad…

Začal únor, což je pro mě poměrně oblíbený měsíc. Mám narozeniny, mám svátek, prostě se mám. Jinak je únor vcelku nemasný a neslaný měsíc. Nebýt tedy toho, že je přestupný. I když můj diář uvádí, že letošní únor přestupný není, přesto mě přestupnost neustále fascinuje. Proč vlastně přestupní roky existují? Vím, že jsme se to učil, ale nedokážu to úplně do detailu vysvětlit. Vím jen, že se jedná o nějakou formu smíru. Lidstvo si tím vyrovnává jakýsi vesmírný deficit. Je to fakticky taková sekera, kterou jsme za ty předcházející čtyři roky zasekli. Asi trochu moc (Trochu moc? Není to zase protimluv?) spěcháme, takže musíme na jeden den ubrat a až pak dál pokračovat s kalendářem…

Je škoda, že letošek přestupným rokem není. Když si to tak vezmete, jedná se o pěkný bonus. Bonus, který může člověka vybízet k tomu, aby alespoň na jeden den vypadl z té neúprosné časové tísně. Můžeme odpočívat. Ležet. Přemítat. Promítat. Nebo to naopak můžeme využít jako příležitost udělat nějakou práci, kterou už dlouho odkládáme, protože na ní není zkrátka čas. Když ho pak v rámci určitého lidského vyrovnání s vesmírným (ne)řádem dostaneme, můžeme se na to přeci vrhnout. A proč bychom se na to vlastně nemohli vrhnout i v nepřestupním roce? Kdo na to přistoupí?

Ještě mě tak napadlo. A napadlo mě to i v jiné hlupotě. Proč se vlastně přidává zrovna únorový den? Já bych raději přidal prázdninám. Nebo co třeba zkusit druhý Silvestr? Něco jako 32. 12. – více veselí. Nebo rovnou druhé Vánoce? No, raději už nic nepřidá(m)vám. Nebo ještě jednu maličkost. Snem jsem dnes začal, tak i skončím. Poslední dobou mívám sen, ve kterém procházím po městě s piknikovým košíkem, na kterém je nápis „Velké vyhlídky“. Košík je však vespod děravý…