Doklad kladů

Konečně jsem dnes skončil s jarním úklidem, takže se opět můžu s klidem obracet k lidem. S mírně neklidným pohledem jsem se ale začetl do minulé hlupoty. Smírně však musím dodat, že Bublina už vážně prostupuje vše mé bytí (je vším mým?). Což je fajn. Jen občas to její prostupování trochu šimrá. Minulá hlupota je toho obrazem. I odrazem a dokladem všech jejích kladů, které se mě ve vší radosti (do)týkají… a pak šimrají (samo)zřejmě… No, jen si asi k Vánocům nadělím nové heslo…

Pohádka teď střídá pohádku a po hádkách není ani památky. Jsem na chvíli zase jen dítě, které má raději plyšové medvídky než plešaté zpěváky, dítě které se upřímně těší z prvních kopaček, dítě, které zažívá to očekávání a slastné chvění z překvapení. A to přesto, že jsem vyrostl a zestárnul. I když s tím jsem původně nepočítal. A to už vůbec nepočítám s tím, že mi letos Ježíšek přinese Švédskou letušku. Klidně by to mohl donést i Klaus. Ale to se asi nestane. Víte, já totiž věřím na změny klimatu způsobené člověkem…

Poprvé nejsem na Vánoce doma. Zvláštní. Smutné. Nové. Pořád ale rád kradu cukroví ze spíže, ačkoliv je úplně to samé k dispozici na stole. Něco se asi nikdy nezmění. Doufám, že toto zdání ani z dálky neumí klamat. Klamat neumí ani večerní město. Všimli jste si, jak to večer na Štědrý den všude žije? Všichni totiž smaží… Mám se a vy se taky tak mějte, či umíte-li to, ještě lépe… A mé nové heslo zní – Proč už sakra nedělají čokoládu v alobalu? – snad brzo odezní… Nebo to je jen taková má milka?

(Pe)ťulová

Předem se omlouvám za nedovolené vniknutí, ale bylo otevřeno, tak jsem tu (a taky znám heslo). Taky se omlouvám všem čtenářům hlupot, protože tato hlupota není od hlupottvůrce, ale pro něj. Prostě (Pe)ťulová. On píše pro nás, tak jsem si jako věrná čtenářka řekla, že si obrátíme role a čtenář bude on (snad).

Můj milý (Pe)ťulo, doufám, že se nezlobíš, že jsem ti bez tvého vědomí vtrhla do tvého děníčku, ale když už jsem vtrhla do tvého života... Tento rok byl velice zvláštní, krásný a můžeš za to ty. Ty a tvoje dobrá nálada, hravost, jak vše bereš s nadhledem a taky jak dokážeš pomoct. Děkuju ti za příjemně prožitý rok a doufám, že mi i nadále budeš dělat společníka v životě.

Toto jsou první vánoce, které strávíme spolu, takže se už teď těším na veliký řízek, který mi nachystáš, na to, až uvidím tvůj nazdobený stromek, až rozbalíme dárky, jak mi budeš kreslit a jak budeme hrát karty (pokud je teda nezapomeneš dát pod stromeček). A samozřejmě na další věci, které spolu budeme provádět.

Přeji ti teda krásné společné vánoce, hodně dárků pod stromečkem a ať máš pořád svoji dobrou náladu. A nezapomeň na řízek...

Splácaná (oz)doba

Možná z bezradnosti jsem dneska splácal první sněhovou kouli. Je pozoruhodné, jak fungují asociace. Vzpomněl jsem si totiž, jak jsem podobně poprvé plácal kouli loni. Kdepak asi ty loňské sněhy jsou? Plácal jsem se a všude okolo bylo ticho. To zvláštní ticho města, které odpočívá po předvánočním dnu, plného pachtění se po čemkoliv s kýmkoliv kdekoliv. Vánoce jsou za dveřmi a my je od nich nemůžeme vyhodit. A když už je vyhodíme, tak se stejně vrátí oknem nebo třeba komínem. No, Vánoce nejsou jako jehovisté…

Máte rádi vánoční ozdoby v podobě neonových svící a svíček, které zdobí města, domy i nejrůznější markety? A nezdobí i nějaké Markéty? To by pak tím spíš byly super. Světýlka mám rád, nevadí mi svíce, ale nevadilo by, kdyby jich nebylo více. Pro mě jsou tyhle ozdoby novodobým znamením Vánoc. Znáte to, každá doba si žádá svá znamení. A pro naši dobu máme svíticí ozdobu. Jen je škoda, že pak kvůli nim nevidíme hvězdy. Kdysi lidé s obdivem pozorovali nebe, dnes s obdivem pozorujeme sebe. Naše pravá (i levá) já se nám zjevují ve sklech vitrín. Nemám nic proti konzumní společnosti (sám konzumuji jak se jen dá), ale občas se rád jen tak zastavím a koukám. Třeba na nebe. Nebo na tebe…

Bez ohledů na pohled ven jsem dneska dokoupil všechny dary, dárky i dárečky, takže to teď můžu všechno zabalit. A snít. Třeba Dream. Což je nová deska –123min. Občas svými myšlenkami vzbudím všeobecný údiv, posměch, ale občas i obdiv. Jsem dost zvědavý, co vzbudím svým dnešním děním. Jen doufám, že hlasitým posloucháním Dream, nikoho nevzbudím. No, abych už to doplácal. Je na to ostatně správná doba. Dream mi poslal jeden kamarád po netu a já si uvědomil, že po optických kabelech zvuk cestuje rychleji než je – paradoxně – rychlost zvuku… A to nejen opticky…

Tohle periodické blábolení je mým způsobem života. I když nevím přesně jakým. Rozhodně je však zábavný, občas vadný a občas bezradný. A proto si občas z bezradnosti splácám sněhovou kouli. A pak i nějakou tu hlupotu… A taky proto Bublino nejsem tak částo (tak často jak by sis přála) online, protože rád vybočuju z řady… Nějaké rady?

Diáří se mi dobře

Mám svůj první diář. Ani nevím, proč nám ho v práci dali. No, možná proto, že diář používá tolik chytrých lidí s chytrými nápady, takže jaksi očekávají, že z nás třeba taky něco vypadne. A když ne, tak vypadneme i my s diářem. Když si v diáři teď tak listuji, zjistil jsem jednu podivnou věc. Zřejmě asi neovlivníme to, že je počet dnů v týdnu lichý. Tak by mě ale zajímalo, proč se výrobce rozhodl, rozdělit týden na pouhých šest políček s tím, že sobota a neděle se vtlačí do jednoho? Na druhou stranu to ukazuje na pravdivost teorie relativity, jelikož nám diář praví, že víkend uteče stejně rychle jako jeden den pracovního týdnu…

Ještě jedno doplnění k Rumburakovi. Vymyslel jsem totiž slangový výraz, který by ho mohl alespoň trochu rehabilitovat. Doufám, že mi ho pomůžete dostat mezi lidi. Zní: „Jsem v tom nevinně jako Rumburak.“ A použijete to kdykoliv v tom budete nevině. Platí? Zajímalo by mě, odkud se vůbec tyhle slangové výrazy berou. Například „nést kůži na trh“, "vzít roha", „to je maso“ nebo „zmasili se“? Pro ty z vás, které takové věci zajímají, jsem objevil vysvětlení jednoho z nich. Bohužel jsem neměl čas prostudovat nějaké existující dílo o tomto tématu, a tak jsem vyplnil veškeré své mezery použitím vlastního (ne)rozumu.

Takže výraz „zmasili se“ pochází ze středověku, kdy muž dámě, o niž se ucházel, hladil tvář kusem masa. Pokud se odtáhla, znamenalo to, že je zadaná. Pokud však byla volná a ke všemu svolná, přitiskla si maso k obličeji. Pokud se pak vzali, tak si maso nechali rodiče nevěsty. A proto se také, když mezi manželi vypukla hádka, říkalo: „To bylo maso.“… Pokud znáte objasnění dalších podobných výrazů, napište mi je prosím do dohloupění (Kde jinde by se to správně vstřebalo že?). A jestli ne, tak si je třeba vymyslete…

Zpátky k upřímnosti. Minulá hlupota byla už dvoustá, kterou jsem zde znetvořil (z netu stvořil?). Občas (třeba v hlupotě někdy loni napsané) ani nedokážu uvěřit tomu, kolik slabých, nečitelných a ubohých hlupot už jsem napsal. Na druhou stranu je to příjemný pocit, vidět za sebou tolik práce. A nejlepší na tom je, když jsem (po)chválen. Těší mě být něčím potěšením. To je základ považovaný za klad nejvyšší. Baví mě, jak si z hlupot bere každý to své. Každý po svém, ale se mnou… Někdy mám pocit, že se všichni prožíváme (prozíváme?) životem stejně. Jen s jinými jmény hlavních postav. Jak se k tomu postavit, abychom se nad tím nepozastavili? Možná tak, že budeme existovat pro potěchu… Děkuji mnohým za mnohé…

Mezi řečí

Můj vztah k tradicím? Tradičně vlažný. Zaujalo mě však, když mi Bublina řekla o Slavičínském zapalování vánočního stromu. Zvědavě jsem se tak do Slavičína s Bublinou vydal. Bohužel(dík?) se v naší komunikaci vyskytla nějaká chyba a ze zapalování stromu se vyklubalo (ne)obyčejné rozsvěcování. Škoda. Ale i tak to byla zábava. Najedl jsem se (trdlovník není trdelník), napil jsem (slivovice ví více), ztrapnil jsem se (menší truck s Bublinou na trakaři) a veškerý kolotoč pánů, panáků i panáčků nakonec zakončil jojo turnaj. Jo jo, byl to příjemně strávený víkend. Někdy je prostě lepší změnit směr, abyste neskončili tam, kde máte namířeno…

Mám rád Bublinu, to je jasné jak facka. Problémem ale je, že při návštěvě u ní doma taky nějaká ta facka hrozí (zajímavé, už na základní škole mi předpovídali, že skončím jako fackovací panák, dárce orgánů, nebo jako politolog). Můj vztah s Bublininým tatínkem je totiž na bodu mrazu. Vlastně jsme náš vztah poslali k ledu. Ale i když je náš vztah chladný a jde z něj docela kosa, kosa na kámen ještě nedopadla. A zatím ani na mě. Tenhle víkend si tatínek mou návštěvu ještě kompenzoval na honu, místo mě tak byl trefen chudák zajíc, ale přiznávám se, že se bojím dalších návštěv. Teda, ne že by mě chtěl zastřelit, spíš by byl raději, kdybych já vystřelil od Bubliny…

Nakonec ještě pár mých (nejen) víkendových trablů s pojmy, které nedokážu správně pojmout, ale jen správně pojmenovat. Mezi řečí si totiž strašně rád vše pojmenovávám a to vždy dopadá strašně. Takže, jak dělá hroch? Hrochtá? Říká se lež jako věž. Myslíte ale, že to říká i stověžatá Praha? Stále mě šálí šálek, říkám si proto – neohrnuj nos a šálek nos. Občas si říkám, že nejsem člověk ušitý na toto století. Ale co dělat, když to na mě rodiče takhle ušili? No a nakonec něco jen pro mou Bublinu – Proč, když usínam bez tebe, jsem z toho bez sebe?

O čem vím starou Arabelu

Ve středu se mi podařilo něco neskutečného. Byl jsem se svou dívkou na koncertu Tata Bojs, a i když chvilkami, kvůli malému zpoždění, volala: „Kruci, kde jste“, myslím si, že se ji koncert líbil. A mně se líbil taky. A taky se mi líbí Bublina. (Samo)zřejmě. Možná i proto jsem ji druhý den koupil urologický čaj. A nebo je to tím, že se blíží Vánoce? Nevím. Teda vím, že se blíží. Ještě něco ke koncertu. Tata Bojs byli skvělí, ale stále mě děsí Fléda. Proč tam sakra prodávají ty sekty? Víte, tihle náboženští fanatici, od nich se raději držím dál...

Jak jsme tak s Bublinou čekali na koncert, bavili jsme se o nejrůznějších věcech. O mně, o ní, o mrtvolách. Výstavy Bodies už byly všude dost přetřásány, ale já si ještě trochu zatřesu. Stále totiž budí značné pozdvižení. Budí rozruch, budí emoce, budí snad všechno kromě exponátů. O výstavě toho moc nevím, podívat jsem se, na rozdíl od mých bližníků, nebyl a ani to neplánuji. Možná, že přijdu o nějaké to poznání, ale abych se přiznal, raději poznávám živé lidi. Proč o tom ale píšu? S Bublinou jsme se shodli, že výstava může být reakcí na známou otázku, jestli je umění už mrtvé. Někdo to vzal asi doslova a pomyslnou hozenou rukavici zvedl. A to i s rukou a zbytky těla… Ale já nemůžu (a nechci) hodnotit, jelikož o umění vím starou (Ara)belu…

Mezi DVD v Levných knihách jsem teď narazil na Arabelu, což mi připomnělo jedno mé dětské dilema. Vždy jsem totiž fandil Rumburakovi. Ne, že bych byl dětský rebel libující si v záporácích. Naopak, vždy jsem fandil dobru. Měl jsem raději Vinnetua než Cornela, Luka Skywalkera než Darth Vadera, fandil jsem Machovi a Šebestové a ne bacilům. Proč jsem ale fandil Rumburakovi? Důvod byl prostý, Rumburak v tom byl nevinně! Vždyť co mohl jiného dělat, když si ho pan Majer přivolal kouzelným zvonečkem? Musel ho přece poslouchat. A už vůbec nemohl za to, že Menšík neuměl střílet a omylem trefil vlka, takže pak neměl kdo sežrat babičku. No a pak už to s ním jelo… Je to prostě pohádka s chybou, jelikož nevinný záporák je pro děti až příliš velká nálož...

Taková traumata se můžou s dětmi táhnout. Já jsem je například dotáhl až na internet. A možná i proto si tak často utahuji z Bubliny. A to přesto, že ji mám rád (byla se mnou přeci na Tata bojs). Nebo právě proto? Ať je to jakkoliv, rozhodl jsem se, že si z ní přestanu utahovat. Teda, alespoň na chvíli. Utrhnul jsem si totiž na košili knoflík (o ostudě nemluvě) a potřeboval bych ho zašít. No a jediná schopná osoba, která to dokáže, je má Bublina. Takže se k ní teď musím chovat pěkně. A to i na dění(čku). A proto si i vy teď se mnou zakřičte – Ať šije Bublina!