Tak jsem rozhodl opět přispět kapkou do internetového oceánu. Ale neříkejme hop, dokud nepřeskočíme. Na druhou stranu, znáte někoho, kdo by řekl „hop“ až po doskočení? Zkusil jsem to a není to ono. Dokonce i Modrooká se mi vysmála. Ale ta se usmívá neustále. Navíc jsem svůj skok neustál. Neustávám ani toto lednové počasí. Jednou mi za okny zpívají ptáčci (Jsou z oteplení popletení! A myslíte, že se posmívají těm, kteří se trmáceli až někam do teplých krajin?), jindy pak koukám na padající sníh. To je leden, že je z toho jeden jelen. Máme tu takové období napůl zima, napůl léto. To však dává nový smysl výrazu „pololetní prázdniny“. Letos to tak není jen den volna v půlce školního roku, ale reflexe toho, že panuje takové „pololéto“. Jen doufám, že v červenci nepřijdou sněhové vánice a z letních prázdnin se nestanou prázdniny lední. To by mi zamrzl úsměv. Neříkat „hop“…
Jedním z důvodů, proč opět kapu, je i naléhání Modrooké, abych sepsal něco o říjnovém výletu do Budapešti. Naléhání bylo úspěšné. Celkově jsem rád, když na mě Modrooká naléhá. Tak, abych vyplnil prosbu. Budapešť je skvělá. To stačí. Z našich loňských toulání po Amsterdamu, Barceloně a Budapešti, je pro mě Budapešť jedničkou. Ale myslím, že Oslo nebo Antverpy to brzo změní. A jelikož nemám co dál sdělovat, budu psát právě o jedničce. Když mě ji ve škole učili psát, říkali, ať si ji představuji jako takový bič. A já mám od té doby pocit, že mi stále švihá nad hlavou. Dělej! Nekoukej! Piš! Stažen proudem být úspěšný, první, nejlepší, prostě jednička, se člověk dříve nebo později pod ten bič dostane jako nic. Nejsem proti tomu, hodně toho dokázat. Ale umět být i veselou nulou, bez neustálého práskání nad hlavou, není vůbec špatné. A vůbec nejlepší je, vyhnou se bití. Neříkám „hop“…
Podělím se s vámi o několik svých matematických úvah, které ale nikdy nesdělím svým žákům. A vy to prosím 5. A taky neříkejte. Znáte to, s nulou se nedá dělit (To se týká myšlenek ne 5. A.). Když si chcete rozdělit pizzu, můžete na dva, čtyři i osm kousků. Na nula kousků to nejde. Ale když jsem dnes před školou slyšel, jak nějaká maminka vzala dětem hračku se slovy: „Když se neumíte dělit, tak vám to seberu!“, tak to bylo. Okamžitě a spravedlivě rozděleno na nula kousků. Podobně nejistý jsem i s tím, že nula není sudá ani lichá. Vím, že mé úvahy jsou ve světle exaktní vědy liché, proto se také ukrývám v příšeří hlupot, ale pro mě je nula sudá. A nejen proto, že se sudá s lichou spravedlivě střídají. Tak proč to nule nedopřát? Navíc slovo „sudý“ je blízké slovu „sud“. A které číslo je sudu nejvíce podobné? Přišli jste na to? Neříkejte hop…
Nepíši. Tedy hlupoty. Jinak píši až moc. Dokonce jsem vytvořil materiál, za který mi zaplatila Evropská unie. A ten materiál se týkal výuky programování. Navíc programování, které provádíte bez počítače. Takhle to končí, když výuku informatiky ve 3. třídě vede člověk, jenž vystudoval filozofii. A ten samý já pak rodičům na třídních schůzkách radí, aby své děti, raději než vysedáváním u PC, zabavili společným hraním deskovek nebo čtením. Ale na to prý není čas. Tak pan učitel vymyslel materiál. Na druhou stranu mám pocit, že rodiče vždycky nějak poznají, že ve škole nemám co dělat a nutí mě, abych se styděl. No přiznejte, chtěli byste učitele, který se domnívá, že pohádky Šípková Růženka, Červená Karkulka a Dvanáct měsíčků jsou iniciační mýty věnované první menstruaci? Hop…
