Ne, dám si ?

Občas se o sobě dozvídám věci, které je těžké nebrat si osobně. Už jsem si zvykl, že se o mně povídá, že lákám děti do své perníkové chaloupky, že jsem ztělesnění všeho zla, že jsem nafoukaný, namyšlený a egocentrický (i když tohle beru spíše jako pochvalu). Nedám si však líbit, když o mně jeden kolega řekl, že jsem: „Odpudivý hmyz, vhodný leda k vyhubení". No, snad to řekl spíš ze soucitu než z hněvu. Musím, ale připustit, že tenhle kolega je o hodně chytřejší, duchaplnější, kulturnější a hezčí než já. Je mi však záhadou, proč stále pracuje u McDonalda…

Divím se, čeho všeho jsem schopen kvůli Bublině. Ale co už, když lepší ženu neseženu. No nic, zpátky k těm (ne)schopnostem. Kvůli mé zpívající atletce, mě dnes čeká koncert duchovní hudby (že bych zapracoval na té duchaplnosti?), což je v mém žebříčku zábavných činností srovnatelné s diskusí o hinduistických obětních hymnech, či debatě o schopnostech permoníků hledat zlato. Nejděsivější na tom všem je, že zpívající Bublinu nejspíš (spát budu určitě) ani nezahlídnu. No nic, budu si muset dát Bacha. Ještě, že další týden je Majáles…

Asi si nikdo z vás (pokud teda ještě někdo hlupoty čtete, pokud ne, tak si teď podivně píšu sám pro sebe) nepamatuje na vrcholné dílo Hajkisartu pojmenované Pan Mrkev. S malbou jsem se zúčastnil i jedné individuální výstavy, která sklidila obrovský úspěch, jelikož na ni přišlo skutečně pouze jedno individuum (viz obrázek). Jedná se totiž o velmi kontroverzní dílo, které rozděluje společnost. V liberálních kruzích a mezi hlodavci je malba nadšeně vítána, na druhou stranu však např. Václav Klaus o malbě řekl, dnes již klasickou poznámku, „Mrkev přeci nemá nos“.

Jsem příšerný, jsem otravný, jsem nafoukaný, jsem namyšlený, jsem drzý, jsem nevychovaný, jsem nudný, mluvím hlouposti, povyšuji se nad ostatní, provokuji a vůbec je se mnou těžké vyjít, případně sejít nebo dojít (dojit se mnou ještě nikdo nikdy nemusel). Vy máte tu výhodu, že se nemusíte se mnou stýkat, mluvit, bavit, nudit, či číst mě (ve mně?), ale copak si s tím mám počít já, když to mám až do smrti? No, snad to nějak přežiju…

Tak, tak i tak

Stále objevuji nové věci (neztrácím pak tím ty staré?), třeba jsem si uvědomil, že pokud bych byl židle, tak bych nikdy neztratil klíče, nebo že opak dopravní zácpy, je dopravní průjem. Málem jsem také zjistil, jak by dopadl souboj mezi šavlozubým tygrem, dinosaurem a koněm, než však k tomu došlo, došla si pro mě Bublina a vyvedla mě z hračkářství. V dalším hračkářství mi pak nic nevyvedla Bublina, ale jedno dítě, které mi vzalo autičko. A to mi nebylo jedno…

Tak mě napadá, že bych se měl v dnešní hlupotě tomuto dění(čku) k něčemu přiznat. Mám tě rád a líbíš se mi. Nebýváš ani moc inteligentní, ani moc hloupý, ani moc dlouhý, ani moc krátký, mám rád všechny tvé hlupoty a všechny tvá písmenka. Ale přiznávám, vůbec tě nestíhám psát. Nejspíš je to můj problém a je zbytečné o tom zde psát, ale na šestnáctou stranu kde jinde, když nikoho z mých známých a ani neznámých to nezajímá. Takže asi tak…

Jsem zaražen popraskem, i když zároveň potěšen paprskem, dnů minulých. Jsem dáven davem, jsem lynčován za nafoukanost a namyšlenost nechávám na myšlení jiných. Dá se říct. Bojím se, líbím se? Líbám se? Vzdaluje se mi nejbližší, ale čím dál víc se přibližuje jiná. Bublinová. Jsem teď prost všech povinných povinnosti (či si to spíš jen namlouvám), ale bohužel prost i tebe. Snad proto si jen tak beze smyslu píšu a hledám své meze. Jsem mezek? Hledám v tom únik. Před pustotou? Možná už vím proč se (ne)bojím smrti. Bude to tím, že trvá tak dlouho? Nevím. Jen vím, že lenost uvěřit v umírání mi pomáhá překonávat strach z něj. Mám teď nějakou tesklivou náladu (mně tolik nevlastní), tak se nebudu moc rozepisovat a ulehnu k Medvídkovi Pú, jelikož ten je nejlepším lékem na podobné stavy…

Postihy z nestíhání

Tak si asi kvůli nejrůznějším reakcím pro příště rozmyslím fotoprezentování se ve svém dění(čku). No, asi vážně nejsem příliš fotogenický. A ani objektivní, když už jsme u toho, či spíše za tím. Na tohle nejsem prostě založený, založily mě totiž jinak. Možná, že bych tu mohl prezentovat jen samotnou Bublinu, ale něco mi říká, že ani ona nechodí ráda s kůží na trh. Budu se tak muset dál reprezentovat jen dalšími myšlenkami, což je čím dál těžší, jelikož zrovna nestíhám a místo čekání na múzu, čekám nějakou hrůzu. Třeba teď poslouchám Hrůzu…

Nestíhám a tak se teď cítím jako tetrisová kostička, jenž nemůže nikde zapadnout, jako Titanik čekající na svou špičku ledovce, jako měna neměnná, jako holka krev a mlíko pijící víno, jako boxer v babyboxu… Má vůbec cenu, cpát se všude za každou cenu? Raději se budu v ději dál jen míhat, místo toho, abych se do něho míchal. To mám (s)prostě za to, že jsem chtěl být F esesák. Takže se vydávám na další ponurou steč, na další nebezpečná bezpečí, na sepisování da(e)lších hlupot, jenž (ne)budou postihnuty nestíháním…

Malodenní padla

S nadsázkou (možná i s podsázkou) se dá napsat, že dneškem vrcholí moje tradiční celoroční zábava, totiž spořádat tolik čokolády, kolik jen žaludek pojme. A to úplně bez užití násilí (pokud teda za násilí nepovažujete ukusování hlaviček čokoládovým kuřátkům), což znamená, že nástroj mé kruté pomsty (čti karabáč) zůstal opět jen ve skříni. Ale zpátky k čokoládě, poněvadž jsem dovedl dokonce do konce existenci třistagramové Milky s nějakými „hajzlnatama“. A musím napsat, že to moje milka určitě nebyla. Spíš to nejemnější potěšení…

Po velkých nocích pro mě začíná být stále těžší dočkat se malých rán. Včera večer jsem byl zase nesvůj. Nejen, že už jsem asi po desáté nedokázal dokoukat Lásku přes internet, ale navíc se mi zdálo, že se nějaká veverka pokoušela zastřelit a to pistolí, ze které vyletěla vlaječka s nápisem „Bum“. Vlaječka ji vypíchla oko a ona pak nadále žila jako napravená bytost, kterou těší prosté radovánky, jako sbírání oříšků či posedávání na větvi. Zoufalství. Jen je zvláštní, že teď u sebe nemám žádný provaz a stejně si z vás utahuju… I když tu Lásku jsem vážně nedokoukal.

Zase jedna ukázka Hajkisartu. Dnes se jedná o dílo z mého realistického období. Realismus malby je dán především tím, že jsem ji maloval foťákem. Název „malby“ je Kráska a zvíře (kráska je ten v čepici, tedy já) a měla původně vyjadřovat existenciální zděšení nad tím, že každé životní období má něco do sebe, zatímco po své smrti si jen těžce udržíte stejný smysl pro humor. Pak jsem však zjistil, že je to jen (nafouknutá?) Bublina…

Občas bloudím, občas se nacházím. Dneska jsem chtěl napsat jen takovou úplně kratičkou malodenní hlupot(k)u a místo toho tu už nad tím dvě hodiny sedím, ležím a chvilkami i popocházím. Sváteční den tak napůl trávím s čokoládou a napůl sám s sebou. Je třeba se zamyslet a načasovat své další činnosti, jelikož květen si za nedlouhou vyžádá můj respekt, respektive budu muset svá nevědomí vzít na vědomí. Takže už žádné ohledy na pohledy. A to ani na ty velikonoční od příbuzných. Každopádně pádně padne komu padne…

Za hranou zahranou

Stále nedokážu kloudně vysvětlit, proč jsou tučňáci mým třetím nejoblíbenějším zvířecím druhem. Že by to bylo tím, že mezi sebou mají tolik gayů? Nevím. Co však vím je, že pokud bych někdy náhodnou pracoval na něčí zahradě, měl bych pak určitě o kolečko víc. To snad ti „něčí“ nepřipustí, jinak by se totiž mohli dočkat nějakého mého dopuštění a pokud by se nepřešlo k odpouštění, tak by nejspíš došlo na opouštění. Asi to bude v létě na hraně…

Zčista jasna začínám řešit věci, které by Hájka, jak jej znám (a že jej znám), dříve nezajímaly (třeba obava o blízké, jenž jsou z Brna až příliš vzdáleni). Že by za tím bylo působení té Půvabné po mém boku? Prý se stávám lepším. Lepším a přesto uvězněn v (Mar)cele. Jsem z ní celý vedle, i když jsem právě celý tady. Bytostně prodchnutý se přibližuji, vzdaluji, obcházím i jen tak nakukuji a vychutnávám všechny harmonie konce rtů a jiných chuťových experimentů. Jenž uhranou i za hranou… zahranou…

Tak mě teď napadlo, jsem vůbec já? Jsem skutečně tím, čím si myslím, že jsem? A myslí si ostatní, že jsem tím, čím si myslím, že jsem? A když si to myslí, jsem tím, co si myslí oni, anebo tím, co si myslím já? A co si o tom myslíte vy? Myslíte? Nevím proč, ale najednou jsem dostal chuť na müsli. Ale zpět k mysli. Co když vážně nejsem tím, co si myslím, že jsem. Co když jsem rozvedená 40letá průvodčí s dvěma dětmi? Teda jestli jo, tak asi zbytečně utrácím peníze za jízdenky… No, raději zůstanu Hájkem, jelikož jsem domyslel, že čím více to čím jsem hledám, tím více se sám sobě ztrácím… Na židli točím se, když vím to čím jsem...

Občas je dobré umět nemyslet na nic. Jen se tak prožívat světem. Nechat se volně nést bublin(k)ami, jenž dokáží povznést tělo i mysl vzhůru. Mně však shůry dáno není (vůbec netuším co je „shůra“), a moje mysl zůstává při zemi v přízemí (no jo, přízemní typ). A tělo? Možná jen ten nos často nosím nahoru. Na horu? Mám dnes zas jednu ze svých upřímných nálad, tak se snažím, aby neležela ladem. A proto je tahle vážně znevážená hlupota na hraně. A působí nahraně? No, teď už jen asi zahraně…

Sražená

Dnes jen jedna hodně krátká hlupota, jelikož se mi nedostává nebakalářských myšlenek (a taky spěchám za Bublinou). Včera jsem se srazil s lidmi, jenž v mám v paměti coby spolužačky a spolužáky (žel se dosrazil jen jeden z nich). Je zvláštní, jak rychle se z nás stali dospělí, což jsem si asi stejně všichni vždycky přáli. Měníme své role, takže paní vdané to mají dané, úřednice řádně řádí, strážník si vše stráží, umělkyně nevypadá uměle, laborantka tvoří mosty, či spíše jen můstky, a zkrátka nejen vedoucí si vedou dobře. A to je dobře. Jednou určitě budeme zapomenuti, zašlapáni, roztrháni, ale do té doby je vždy příjemné se vracet a minulostí si brouzdat…ale zase jen tak lehce s povytaženými nohavicemi...

Z ucpání

Dnes naši fotbalisti prohráli se Slováky, na Rock for People zahrají Arctic Monkeys, diskutoval jsem o rasismu, vypil jsem 2 Activie, mám rýmu (rýmovat si ale nebudu) a došlo na líbání. Docela přecpaný den. Když teď nad tím přemýšlím, tak ani nevím, co bych k tomu více dodal (docpal?). Možná jen to, že jsem si udělal menší výlet do Benátek. Bohužel jen pomocí Google Earth. Ale i tak, nezdá se vám, že jsou ty Benátky městem tak trochu postaveným na vodě?

Po velmi dlouhé době jsem opět listoval Filozofickým časopisem. Možná je trochu zbytečné psát o tom, jak to bylo hustý čtení. Především článek o Heideggerově pojetí prázdna byl tak hustý, že by v tom i několik lžiček pár dní zůstalo nehnutě stát. Nicméně mě to příliš nepřekvapilo ani nešokovalo, dokonce ani nekonsternovalo. Byl jsem totiž připraven. Čekal jsem, že to bude hodně špatné, čekal, čekal, ještě chvíli jsem čekal a pak jsem se dočkal. Je to opravdu špatné. Nebo jsem špatný já? I to je možné. Stejně je škoda, že filozofický časopis nepřináší nic, co by mě nějakým způsobem obohatilo. Dokonce ani nepřináší nic, o čem bych se mohl zmínit přátelům. Asi vážně navždy zůstanu jen u medvídka Pú a Platona…

Dnešní hlupota je (do)psána s ucpaným nosem, který dokáže úspěšně oslabit všechny moje (ne)smysly. Je mi teď trochu líto, že má hlava není z plastelíny. To bych si totiž mohl nos uloupnou. Nejen, že bych se zbavil rýmy, ale také bych si mohl modelovat. Útěchou v těchto mých ucpaných dnech by tak mohlo být, že to venku zase vypadá na barvu. A pro vás je jistě útěchou konec téhle hlupoty… No nic, jdu si dopřát spánku, odpočinku, či čehosi…