Myšlenek je plno, ale nemůžu je vhodně uspořádat a tím třeba lépe podat, sebe dobře prodat, a nepsat jen další obyčejnou hlupotu. Když se nad tím zamyslím, tak žádná neobyčejná zatím nevznikla. Utěšuji se alespoň tím, že mám takový pěkný obyčej. I když bych měl raději pěkný obličej. Můj obličej je prý vhodný akorát tak pro rádio. Další smutek? Ani ne, smutků mám nyní dost. Má Modrooká leží v nemocnici a přesto, že se za ní každý den vydávám a přitom devět pater zdolávám, nějak ji tu postrádám. Komu jinému mám sdělovat své postřehy? Internetu? Přes zeď spolubydlícím? Šuplíkům? Možná kvůli stesku z prázdné stezky, jsem v sobotu poprvé v životě udělal palačinky. A prý se povedly, ale to tvrdí Modrooká a ta nyní může srovnávat pouze se stravou nemocniční, což je věc tuze demoliční. Mám teď chuť pořád dělat palačinky, i když je zase úplně nejraději nemám. Jejich výroba mě však uklidňuje, takže pokud byste měli chuť na palačinky a byli v Brně, tak mi dejte vědět a já něco vymyslím…
V podstatě náhodou jsem zhlédl kousek předávání Českých slavíků. Mám pocit, že něco není v pořádku, ale já to rozhodně (ne)jsem. Asi je zbytečné psát o tom jak hustá akce to byla. I několik lžic, vidliček a nožů by v ní stálo po dobu několika dní. Nepřekvapilo mě to, nešokovalo mě to a dokonce ani nekonsternovalo. Čekal jsem, že to bude špatné, hodně špatné, čekal a pak jsem se dočkal. Bylo to špatné. Což jsem si ale užil. Opravdu jsem si vychutnal ty okamžiky, kdy se naše polobrity vzájemně poplácávaly po zádech, nebo když úpěnlivě prosily lid, aby to už konečně zkusil bez komunistů. Tak jo, já to teda zkusím. A je mi trochu líto, že do podobných vod zabřednul i páně Klus, kterého mám vcelku rád a který si z těchto věcí tak rád utahuje ve svých písních. Že by to bylo jen na oko? Nebo je jen takové ucho? Kdo ví? Nechci do toho strkat nos. Měl jsem to jen na jazyku. Snad se jednou najde někdo, kdo tuhle vysoko nastavenou laťku trapnosti zbaběle podleze. Ale neočekávám to. Vždyť tahle „soutěž“ je přeci tak nějak míněna, ne? To není místo na experimenty. To ať dělají jinde. Zvlášť když Mistr slíbil, že pokračuje dál…
A možná je můj pohled jen trochu zamlžený, jelikož jsem byl v pátek plavat a zapomněl jsem si brýle. To pak po hodině a půl plavání se zdá svět v pěkně mlžném oparu. A nebo jsem ovlivněn tím, že mi v knihovně před nosem 10leté nedefinovatelné něco sebralo knihu, kterou jsem moc chtěl. Navíc po usilovném hledání, páč systém uspořádání knih v KJM je pro mě jako Palaciosrubios. Tedy taky španělská vesnice. Po cestě k výpůjčnímu pultíku jsem ještě přemýšlel, že bych mu knihu násilím uzmul, ale mé svědomí (čti strach) bylo silnější. Navíc u pultíku na něj čekala maminka, která byla jen o hlavu menší než můj trenér z juda. Navíc byla i stejně krásná. Raději mám poslední slovo, než poslední ránu. Tak alespoň místo pohádek čtu odbornosti. Ale mám už z toho takový pocit, že mé uši zaléhají hukotem knih, jež pořvávají, i jsou-li zavřeny. Tento způsob psaní hlupot, odvraceje se nyní od svitu monitoru, však zdá se mi poněkud nešťastným…
Tenhle post vznik ze stesku. V posledních dnech mám opět svůj listopadový pocit pustoprázdna. Máte pochopení pro mé hlupoty, či vás mate styl, kterým se snažím přiblížit se vám? Vězte, že zamýšleno je často obojí. Pochopové však bývají občas otravní, takže se mát se nemusíte bát. A tohle nedává smysl ani mně. A nejspíš ani češtině. Mám pocit, že spolu kráčíme v protisměrech a máváme na sebe zády, abychom nechali nezčeřenou hladinu možného pochopení a dlaně nedotknuté. Chci zas vidět modrooký pohled plný radosti a nevyhnutelného štěstí, jež, jak se mi často zdá, zanechává v očích lidí tutéž stopu co smutek, a proto tak pečlivě sleduji koutky úst, které na nás často prozradí, že srdce tepe nadšením. Tak snad tebe roztepe. Doufám, že máte koutky na správném místě. Ať už jste kdokoliv, kdekoliv a přemýšlíte o čemkoliv. Takže ještě na chvíli… Make pancake, not love…
