Ze svých krás(t)

Nemám rád, když se mě někdo zeptá: „Co tím myslíš?“ Existuje už jen jedna otázka, která mě dokáže popíchnout více a to: „Dáš mi kousnout?“ Musí všechno co říkám (píšu), dávat smysl? Já chci dávat i nesmysly. Ne, že bych je poslední dobou nedával, jen mám zkrátka pocit, že myslím rychleji než mluvím (píšu). Chápete?

Tohle je první hlupota, kterou píšu v kavárně. Potřeboval jsem změnit prostředí, abych získal nové inspirace. Nechci totiž krást ze svých dosavadních krás. Jo, a taky už jsem strašně dlouho neměl banánové frapé. Inspirace jsem se nakonec dočkal, ale z jiných míst než bych očekával. Vedle sedí nějaká holka s klukem a pořád se k sobě tulí. Ne, že bych je šmíroval, ale docela hlasitě se spolu baví. Ta holka tomu klukovi řekla, že by ho láskou snědla. Podle mě to není moc dobrý, jelikož by ji přece mohl ležet v žaludku.

Štvou vás reklamy, který nám strkají do schránek? Dneska jsem narazil na jednu hodně zvláštní. Už mě nepřekvapí výhodné nabídky čehokoliv – třeba dítě zdarma – ale dneska jsem byl docela zaražený. V jednom letáčku stálo „Roztomilá postel“. Postele přece nejsou roztomilé. V posteli spíme, jíme, občas se tam opevníme, ale říkat o „ní“, že je roztomilá, je divný. Roztomilé jsou přeci zvířátka, děti nebo já…

Byl jsem v Levných knihách a narazil na životopis jedné herečky-zpěvačky. Já bych se svým životním příběhem v Levných knihách skončit nechtěl. To bych asi nesnes. Na druhou stranu bych snes, že by o mě vyšla kniha. Ta by však byla tak tlustá, že bych jí nejspíš neunes. Promiňte, nechal jsem se tím trochu unést.

Když už jsem u životního příběhu, znova jsem uvažoval o tom, kde jednou skončím. Nejšťastnější by byla práce v továrně na kliky, jelikož bych měl pořád kliku. Taky být boss v továrně na sušenky by byla docela sladká práce. Nebo se stanu malířem a budu malovat holky. To bych mohl holkám říkat: „Ahoj, hodíš se mi do rámu.“

Dozvěděl jsem se, že mi prý chybí nadhled. Asi to tak bude, protože výšky moc nemusím. Proto mi nevadí, když o mně lidé tvrdí, že jsem přízemní typ. Mají pravdu, i když ve skutečnosti bydlím ve 2. patře.

Mám rád jednu zem, ač poměrně daleko, je mi blízko. Tahle země dala Zemi fotbal, Shakespeara, chlapíky v sukni nebo britpop. Je zvláštní, že je to ostrov a přitom tam lidé žijí na pevnině. Jo, je to Velká Británie. Poslední dobou mám pocit, že se začínám trochu opakovat, proto na chvíli přestanu vydávat své krásy, abych poznával jiné krásy. Ale nebojte, nejspíš napíšu něco živě, že Péťa stále živ je. Zatím se mějte a třeba i remixujte.

Když tu teď nebudu, budete vidět věci z nějaké lepší stránky?

Pohodová

Jsem Petr, na základce mi říkali Hajkis, na střední Peter, v házené jsem Pedro, jiní mi říkají Hajos, jedna sousedka mi říká Peťko, doma mi říkají Pietruš, a někdo mi říká jen „hej ty.“ No a jak jste na tom se jmény vy? Než si to vyjmenujete, tak zatím napíšu poslední díl toho jak poslouchám.

Je zvláštní, že když jedu vlakem, chtějí po mně občanku, aby zjistili jestli mi není víc než 26. Jinde ji po mně zase chtějí, aby zjistili, jestli mi není míň než 18. Sám už pomalu nevím, kolik mi je. Začínám mít z toho trochu bázeň. Nebo báseň? Už nevím. Taky mám strach z toho, že bych mohl být radioaktivní. Poslouchal jsem nedávno rádio, takže bylo rádio aktivní. (Napsané to vypadá strašně, omlouvám se, tuhle blbost jsem řekl ve vlaku a tím rozesmál i neznámé. Takže to teď říkám pořád. Já rád rozesmávám neznámé. Hlavně ty do rovnic.)

Na Pohodu jsem se těšil hlavně kvůli The Wombats, ti nakonec nepřijeli, takže jsem byl už před začátkem trochu smutný. Smutek mě přešel hned s první kapelou – The Subways. Jak jsem jednou psal o tom, že je hezký, když hezký děvče hraje na harfu, tak musím připustit, že hezký je ,i když hraje na basu. Ještě jinak, holky jsou hezký i jen tak.

Po sedmé za posledních asi 15 měsíců jsem viděl Tatabojs (poprvé na Slovensku). Je to zvláštní, ale baví mě pořád stejně. Stejně, a možná ještě víc, mě bavila Jana Kirschner. A Sun je moc pěkná písnička. Hlavně kvůli názvu jsem šel na My toys like me a stálo to nejen za ten název. Hlavní hvězdou dne byl Fatboy slim. Docela to šlo, jen než boy vypadá jako docela spokojený tatík od rodinky. Ale i tak se tancovalo (uvozovky si když tak doplňte) příjemně.

Ráno jsem přemýšlel o tom nejzvláštnějším, co nás může potkat při spaní. Nejzvláštnější asi bude, když nás v REM (rapid eyes movement – očička kmitají) fázi spánku vzbudí remcající R.E.M. Po tomhle objevu jsem šel raději objevovat zvláštnosti Trenčína. Na nic zvláštnějšího jsem ale nepřišel. Jen jsem kvůli objevování přišel o koncert Polemicu.

V sobotu se mi vcelku líbili čeští Cartonnage, kteří jako Češi neznějí a ani nevypadají. Jako Češi neznějí ani The Cribs (Postýlky?), u kterých je to normální, jelikož jsou z Anglie. Jejich písničku I'm a Realist si zpívám doteď (I'm a Realist, I'm a Romantic, I'm an indecisive piece of shit…). Podobně zábavní byli i další Britové Editors. Večer mě zaujalo exhibiční finále v Break Dance Battle. Jen nevím proč se tomu říká break dance, když žádný „tanec o přestávce“ neproběhl. Vlastně ani žádná přestávka nebyla. Potom hráli The Streets, ale jelikož já na rap nejsem, šel jsem raději kouknout na nový film od Hřebejka. Jmenuje se to U mě dobrý, a u mě to má taky docela dobrý.

Takže tímhle pro mě letos skončila festivalová sezóna, za což jsem rád, jelikož už jsem z těch masových akcí trochu přesycený. Vegetariánem se ovšem nestanu. Zároveň jsem přišel na to, že vesmír je asi vážně dost veliký, když se na jednom místě sejde přes 20 tisíc lidí, a je v něm pořád ještě dost místa…

Tiše a líně

Nějak jsem nachladnul, takže teď nemůžu moc mluvit, což je vzhledem k tomu, že blog píši, vcelku zanedbatelný problém. Problémem spíše je vzít si něco na krk, jelikož doma na krk nic nemáme. Žádné hašlerky, žádné sirupy, a dokonce ani žádné náhrdelníky. Je to docela smutné…

Prázdniny (plniny jak chcete) ubíhají vcelku v pohodě a já mám čas na některé knihy, ke kterým se přes rok nedostanu. Pokud však máte rozečteno několik knížek najednou, hrozí nebezpečí, že se vám začnou plést dohromady. Mně se to stalo s Budoucností svobody od F. Zakarii, Hamletem a pohádkami Walta Disneyho. A jak takové pletení vypadá?

V království, přibližně velkém jako Dánsko (avšak s méně lega), vládne krutý totalitní režim, který splňuje všechny body Linzovi typologie. Revolucionářská skupina vedena demokraticky smýšlející Popelkou se rozhodne odstranit symbol režimu – Velkého osla Ijáčka. Plán se zdaří, Popelka nalije Ijáčkovi jed na uši do očí, a v zemi zavládne svoboda. Po určité době však dochází k problému s tranzici a země se blíží k O´Donellově delegativní demokracii. Vládu nad zemí přebírá populistická skupina „Malých lidí“. Její charismatický vůdce Šmudla zemi pomalu směruje k autoritativní režimu…

Kromě čtení se snažím i trochu pomáhat v domácnosti. Abych se přiznal, moc mi to nejde. Zjistil jsem, že nedokážu dělat více věcí najednou (třeba psát blog a utírat nádobí). To se může docela i hodit, jelikož když budu pořád něco dělat, tak se bude strašně těžce i umírat. Prostě na to nebude čas…

Když už jsem psal o umírání, tak to chce i něco z opačné činnosti, kterou mám přece jen raději. Jedna holka se mě zeptala na to „jak můžu žít“. Odpověděl jsem nějak takhle: „Prostě jsem se narodil, nic špatného jsem tím nemyslel.“ Nevím proč, ale tahle otázka mě donutila přemýšlet o tom, jestli existuje něco dokonalého. Kromě jednoho katalogu na spodní prádlo jsem však na nic jiného nepřišel. Radši bych měl zase něco tiše a líně číst, psát a … utírat?

Zbarvený

Začínám mít strach z toho, že mě doma už nepovažují za dítě. Ono, když řeknete, že se vrátíte domů asi v 5 hodin ráno, nečekáte odpověď ve smyslu: „Dobře, kup noviny.“ Místo mých „dětských“ nářků radši další díl toho jak poslouchám.

Colours of Ostrava je hodně příjemný festival, jelikož si tam vždycky najdu něco nového ,co se mi líbí, a na co bych normálně určitě nešel. Kromě toho je to podle mě i festival s nejlepší atmosférou. Málokde vedle sebe tancují holky školou povinné a holky „důchodky“. Pro mě mají Colours ještě jedno kouzlo, jelikož si vždycky uvědomím, že batika is not dead.

Letos jsem začal až druhý den, jelikož 2hodinový saxofonový koncert je i na mě trochu moc. První kapelou, kterou jsem viděl byli kytaroví Charlie Straight. Říká se o nich, že jsou to prý velké naděje. No, já nevím. Po nich hráli úplně neznámí Angličané The Jays a byli minimálně o třídu lepší. Pak jsem viděl divadlo J. Duška. Bylo to fajn, jenom nevěřím, že to byla jenom improvizace. Dá se vůbec improvizace natrénovat?

Večer mě pak dostala Inga Liljeström. Pokud máte rádi Portishead, The Lamb nebo třeba Hooverphonic, byli byste asi stejně nadšeni jako já. Bláznivý pak byli Happy Mondays. Nejzvláštnější na nich bylo, že po celou dobu s nimi na pódiu byl nějaký chlapík, který nezpíval, na nic nehrál, jenom tak poskakoval a tancoval. Dobrý job. Po Happy Mondays pak hráli ještě šílenější The Dandy Warhols, kteří však měli strašný zvuk.

Další den začal s Xavierem Baumaxou, který jako vždy nezklamal. Dan Bárta potom taky ne. Naopak trochu zklamala Lou Rhodes (ex The Lamb), která celý set hrála sama jen na španělku. Písničky hraje pěkný, ale po chvilce začnou trochu nudit. Úplně to samé se týká i Sinéad O´Connor. Naopak Goldfrapp s velkou kapelou byla úžasná. Nejen, že se dobře poslouchala, ale zároveň se bylo i na co koukat. Všichni muzikanti byli oblečení v bílém a vypadali jako duchové. Ještě že na duchy nevěřím, jinak bych se určitě bál. Asi začnu nevěřit na mimy. Takže Goldfrapp bych si rád někdy pustil, naopak Sinéad a Lou Rhodes si spíše odpustím.

Goldfrapp byla taky to poslední co jsem na letošních Colours viděl. Přesně v okamžiku, kdy dohrála, začal šílený slejvák a já byl mokrý dříve než jsem řekl "pláštěnka" . V neděli mi pak nebylo moc dobře, takže jsem raději zůstal doma, abych se do pátku dal do pohody na Pohodu.

Na Goldfrapp se mi líbilo i to, že s kapelou hrála harfistka. To je tak hezký, když hezký děvče hraje na harfu. Od teďka je má ideální dívka hnědooká švédská blondýnka pracující jako letuška, hrající na harfu, umí hýbat ušima a její nejoblíbenější filozof není David Hume. A měla by se jmenovat Ema…

Nakonec ještě jedno odhalení. Už vím co je trikolóra. Je to tričko s papouškem, prostě triko Lóra…

Modelová

Musím se přiznat, že módu a trendy moc nesleduju, avšak sleduju holky. To však neznamená, že bych byl nějaký úchyl. Tímhle jsem se asi trochu odchýlil, chtěl jsem jen říci, že na holky koukám spíše spontánně, a tím registruju nějaké ty nové trendy, kterým holky podléhají. A ty následně doléhají na mě (myslím trendy). Když se nad tím zamyslím, nejdůležitější je pro mě stejně ta podstata (teď myslím holky). Podle ní se mi to buď líbí nebo nelíbí (teď zase myslím trendy). Ale stejně, s příliš „vytrendovaných“ holek mám docela strach. Ne, že bych byl jedním z těch lidí co říkají „co ty holky dneska nosí“ nebo „ta dnešní generace“. Takhle generalizovat bych to opravdu nechtěl, jenom se těch holek prostě bojím.

Když se nad módou zamyslím, zjišťuju, že k ní ani nemám moc předpokladů. Třeba ve škole mi modelování nikdy nešlo. Hlavně na práci s plastelínou jsem byl úplně levý. Je zvláštní, že zároveň můžu říct, že na modelování nejsem ten pravý.

Jeden modelový námět na povídku. Kaiser Stein (jméno má po matce) musí od mala krást, aby měl na jídlo. Krade opravdu hodně, jelikož potřebuje i pití. Kromě krádeží, páchá i další zločiny. Za tanec s tučňákem na náměstí končí na 10 let ve vězení. Cítí v tom nespravedlnost, jelikož tučňák dostal pouze podmínku. Po propuštění se postupně živí jako pasáček ovcí, filozof (objevil chyby v Kantově gnozeologii, také přišel na to, že Spinoza dlužil v prádelně), mim a psychoanalytik. Svým nevšedním stylem oblékání (nosí dva klobouky) zaujme módní znalce. Z Kaisera se posléze stává uznávaný módní návrhář. Jeho poslední návrh šestidílných plavek je však veřejností odmítnut (nadšení vzbudí jen v některých intelektuálních kruzích) a Kaiser končí na mizině. Zbudou mu pouze dva klobouky a chránič na koleno…

Teď jsem si konečně vzpomněl, proč píšu o módě. Dneska jsem totiž v obchodě viděl kluka v růžových botách. To mi připomnělo, že i já jsem měl kdysi (asi 10 let zpátky) růžové boty. Bohužel se mi tehdy hodně dětí smálo. Kvůli tomu jsem je raději přestal nosit, a to přesto, že jsem je měl rád. Aspoň si teď můžu říct, že jsem byl opravdu in. Vlastně jsem byl tak moc in až jsem byl before…

Na konec by to chtělo nějakou tu chytrou myšlenku. Nenapadá mě však nic jiného než, že je dobrý jen tak koukat na holky. Teda, bylo to dneska o módě, holkách, filozofii nebo o tučňácích?

Jiné významy

Vždycky když sedím ve stojícím vlaku, tak mě naštve, když se rozjede vedlejší vlak a já zjistím, že stále stojíme (i když já sedím). Co když i my jen stále stojíme a jediné co se pohybuje, je svět kolem nás. A navíc, všechno to pohybování je jen náhoda. Jen teď doufám, že se ke mně „náhodou“ dostane banán z ledničky.

Zase řeším malé „zvířecí“ dilema. Teď už žádní broukající si brouci, ale docela závažná otázka. Zjistil jsem totiž, že existuje rys ušitý. To by mě teda zajímalo, kdo toho rysa ušil? I když být ušitý, je pro rysi zásadní rys – vytváří jim totiž jejich typický obrys.

Přišel jsem na to, že ze mě stár asi nikdy nebude. Jednak jsem pořád docela mlád, ale hlavně jsem Hájek, což je velmi blízko k tomu, aby šlo všechno moje snažení do háje. Vlastně mě nad vodou drží jen jedno písmenko. Zkrátka musím se raději držet zkrátka.

Vždycky když se nám někdo líbí, máme chuť se ho dotýkat. Já s tím mám problém, jelikož bych se tím nerad těch dotyčných dotknul. Jsem tak z toho trochu zkoprnělý a to přesto, že kopr vůbec nejím. Avšak, když už se někoho dotknu jsem jak oheň. Ten taky když chytne, tak nepustí…

Když někde chytnete mykózu, tak si můžete říct, že je to na houby, a že vás potkala taková malá zhouba. Když ale toho máte dost, je problém se z toho dostat. Raději už končím. Vlastně ještě něco. Dříve než došlo na Harrisona Forda, se ke mně banán přece jen náhodou dostal. Mňamka…


Pozn.
Remixy od neznámé(ho) a Maggi – neznámé maggi(?) – jsou dost dobrý, a proto speciálně pro ně zveřejňuji další ukázku mého umění. Jen prosím ostatní, aby se na obrázek nekoukali…

Tahle malba se jmenuje "Utrpení Sněhuláka" a alegoricky zobrazuje těžký život sněhuláků v mírném klimatickém pásmu. Druhým motivem obrázku je i sžíravý pohled sněhuláka na zimní hotelový provoz.

Na Ruby

Uvědomil jsem si, že když jsem s někým ve stanu a ten dotyčný usne, tak jsem pak ve stanu úplně sám. No nic, jelikož jsem se právě vrátil z Rock for people, nebude to dneska jen mé obyčejné blábolení. Bude to jen blábolení. Takže čtěte jak jsem poslouchal.

Zajímavá byla už cesta do Hradce. V kupéčku, ve kterém bylo strašné vedro, s námi seděla poměrně ošklivá paní, které neustále padalo ramínko. Myslím si, že jen kolektivní vůle kupé udržela ramínko na svém místě. V Pardubicích jsme pak úspěšně přestoupili do dalšího vláčku. Nejhorší cesta však byla busem z nádraží v Hradci na letiště. Ve třiceti stupních v narvaném busu je opravdu veselo. Docela jsem se zpotil, i když při stavbě stanu jsem se dokonce i zapotil.

Na místě mě nemile překvapilo, že prodávají několik jídel ve kterém jsou fazole, což v kombinaci se spolunocležníkem, jehož nejoblíbenějším jídlem jsou fazole v mnoha variacích, slibovalo poměrně „výbušný“ festival. Taky mě fascinuje kolik malých dětí jezdi s rodiči na Fesťáky. Bylo by zajímavé jít s miminkem třeba za Enter Shikari a říct: „Ahoj, podepíšete se mi na miminko?“

První kapela, na kterou jsem šel, byl Priessnitz. Kromě Děláže ale nehráli žádnou z mých oblíbených písniček. Ani Děláže mě nějak nenadchlo, ono zpívat si „dělá že, dělá že, že se zajímá…“ mi až nepříjemně připomnělo jednu slečnu z Brna. Po Priessnitz jsem zkoukl Flogging Molly (neznám ale dobrý), Sunshine (solidní), kousek J. Uhlíře a Southpaw (nehráli Toi Toi song !), no a pak už jsem šel čekat na Kaiser Chiefs.

Kaiser Chiefs byli skvělí, na živo se mi líbí ještě víc než Franz Ferdinand (v mých příčkách se asi něco vzpříčí). Ani docela silný déšť mi nezabránil prozpívat a proskákat celý jejich set (no kromě 3 nových songů). A Angry Mob je naprosto skvělá věc, i přesto že nejsem „angry“ ani „mob“. Hodně lidí přišlo na Ruby (nejznámější písnička), nevím proč, ale připadala mi z celého setu nejslabší. Asi jsem trochu naruby. První den mi pak ukončili pohodoví Eggnoise.

Celou noc pršelo, takže druhý den byl ze začátku trochu blátivý. „Blátiví“ byli i někteří naší sousedé ve stanovém městečku – několik pankáčů, dvoumetrový plešoun (radši jsem se nepokoušel o mé oblíbené vtípky o pleškách) či polské fanynky The Offspring. Co se týká hudby, byl druhý den ve znamení právě The Offspring. Já je moc nemusím, takže jsem je sledoval jen z dálky a ještě před jejich koncem jsem šel raději čekat na Tatabojs (tradičně skvělí). Kromě nich jsem si prozpíval i sety Kryštofů a Fixy. Fajn byli i Blue Effect, Landmine Spring, Xavier Baumaxa (zajímavá myšlenka o gay sauně), Aneta, Enter Shikari nebo Donots.

Poslední den začal mým nářkem o tom, že bych se rád oholil. Mára (fazolový muž) řekl, že bych se měl spíše nechat ostříhat. Vedle si pak někdo uprdnul. To pro Máru bylo znamení jít si dát další fazole. Hudebně jsem poslední den prožil spíše na malých pódiích s UDG, Post-it, Imodiem či s Prohrála v kartách. Zajímavý byli i britští Demented are go…

V neděli ráno jsme s vizáží průměrných narkomanů vyrazili směrem domů. Ve vlaku mě kvůli nedostatku spánku napadaly vážně divné myšlenky, které ale už stejně znáte… A vlastně ještě jedna. Když spí mikrofony, říká se tomu mikrospánek?

Hrají si remixy

Část příštích týdnů strávím na různých masových akcích (určeno i pro vegetariány), které jsou pro lidi, jsou barevné a taky v pohodě. Jen doufám, že do té doby strávím i dnešní oběd. Pokud ne, tak z toho budu asi trochu otrávený. Když už jsem u toho jídla. Dieta se drží pokud chceme zhubnout, takže potom pietu držíme, když chceme přestat pít. Mohl by mi ale někdo vysvětlit na co, či za co, se drží siesta?

Pročítal jsem si své starší hlupoty a musím říct, že jsou to někdy opravdu veliký pitomosti. Nikdy bych ani nevěřil kolik hloupých věcí jsem už napsal. Na druhou stranu je to příjemný pocit vidět za sebou tolik práce.

Poslouchal jsem teď desku zremixovaných písniček od Franz Ferdinand. Při tom mě napadlo, proč byste mě nemohli zremixovat i vy, čtenáři (1 či 2 pravidelní), a tím se zapojit do tvorby hlupot. Pravidla jsou jednoduchá - z mých hlupot spojujte a rozpojujte nejrůznější smysly a nesmysly, přitom nepoužívejte svá slova a ani žádné neměňte (neupravujte koncovky), naopak můžete udělat tečku, pomlčku, otazník, vykřičník či změnit velké písmenko za malé a naopak. Vaše výtvory pak vložte do komentáře. Doufám, že se alespoň jeden objeví…odměna zaručena (teda možná).

A malá ukázka, jak remixuji sám sebe:

Obrovský kondom? Řekla ne. Zkoušel jsem to, fazole způsobují plynatost. Ať jste kdokoliv. Je mi 21 v 6 letech. Divně se to zvrhlo i s buchtou. Řekla ne. Skupina bobrů na Polárce? Musím postupovat pozvolna, jsem stydlivý jak pan Mrkev. Sní vodotěsná snová očkovací průkaz? Řekla ne. Pořád ale byla oblečená jen v ponožkách. Vanilkovou LSD? Hodně štěstí a zdraví pane Donutile.


Pozn.
Jestli jedete na Rock for People, na Colours nebo na Pohodu, tak se tam třeba potkáme. V tom případě nezapomeňte, že já nejsem kluk na jeden festival…