Už dlouho jsem neprznil filozofii, takže je na čase se do ní opět opřít. Snad moje další opření se vydrží. No, měla by, přece jen stojí na pevných základech. Dneska zprzním Ludvíka Wittgensteina. Tenhle ten člověk toho nikdy moc nenapsal, a když už, tak se to nedalo číst. Proto je zvláštní, že jeho první kniha dala za vznik analytické filozofii. To však není všechno, jelikož jeho druhá kniha dala za vznik filozofii post-analytické. Když si to dáte dohromady, tak je Ludvík asi jediný filozof, který se sám napadl, zkritizoval a na protest proti sobě založil nový směr. Teda ne, že bych tomu rozuměl, ale považuju se za filozofického optimistu, což znamená, že čemu nerozumím tomu věřím. A tak je to u mě se vším.
Vždy, když mi to moc nejde, vytáhnu na světlo (do své myšlenkové tmy) obrázek ze svého (u)mění. Takže nic neměňme. Dnešní ukázka Hajkisartu pochází z mého temného období. Temné bylo proto, že jsem měl v té době často temno před očima. V té době jsem totiž koketoval s baseballem. Dokonce jsem byl jedním z nejlepších chytačů. Chytačů, kteří to během hry nejvícekrát schytali míčkem do hlavy. Ale zpátky k malbě. Tento obraz se nazývá „Bolest nádobí“ a poselství této malby by se dalo shrnout do jedné věty: „Třebaže jsme pouhé nádobí, rádi bychom pobírali příspěvek na bydlení.“
Přes všechny pop jevy, filozofy, nádobí a bezmyšlenkové období, jenž nemá obdoby, jsme se dozpívali (nebo dozívali?) na konec. A i když hlava by ráda psala dál, srdce to táhne (spíš tepe) jiným směrem. Ono je obecně docela problém, dosáhnou toho, aby hlava a srdce spolu v životě souhlasily. V mém případě navíc spolu ani nevycházejí. Stále tak platí to, co jsem psal minule, zároveň ale platí i to, co jsem napsal dnes, takže nakonec z toho vyplívá, že budu muset přijít na to, kdo to všechno zaplatí. No nic, s pohledem na zatažené nebe (se už těším na tebe…), vám přeji, abyste se měli minimálně polojasně, či lépe jasně. A blaze(n)...