Pop jevky

Významnosti, nutnosti, nudnosti i ctnosti vzaly za své. Po třech dnech, s březnem stále za dveřmi, svévolně porušuji své vyřknutí a nemlčím, ale opět slovně útočím. Proto nečekejte žádné hlubokomyslné myšlenky, ale jen plytké hlupoty. Místo únorového noření se, tak budeme jen předbřeznově brouzdat. No, aspoň utopím všechny své (dvě) paty. Stejně je zvláštní, že neustále píšu své hlupoty. Občas mi to připadá stejné, jako když nemůžu dostat z hlavy nějaký popěvek všemožných pop jevek…

Už dlouho jsem neprznil filozofii, takže je na čase se do ní opět opřít. Snad moje další opření se vydrží. No, měla by, přece jen stojí na pevných základech. Dneska zprzním Ludvíka Wittgensteina. Tenhle ten člověk toho nikdy moc nenapsal, a když už, tak se to nedalo číst. Proto je zvláštní, že jeho první kniha dala za vznik analytické filozofii. To však není všechno, jelikož jeho druhá kniha dala za vznik filozofii post-analytické. Když si to dáte dohromady, tak je Ludvík asi jediný filozof, který se sám napadl, zkritizoval a na protest proti sobě založil nový směr. Teda ne, že bych tomu rozuměl, ale považuju se za filozofického optimistu, což znamená, že čemu nerozumím tomu věřím. A tak je to u mě se vším.

Vždy, když mi to moc nejde, vytáhnu na světlo (do své myšlenkové tmy) obrázek ze svého (u)mění. Takže nic neměňme. Dnešní ukázka Hajkisartu pochází z mého temného období. Temné bylo proto, že jsem měl v té době často temno před očima. V té době jsem totiž koketoval s baseballem. Dokonce jsem byl jedním z nejlepších chytačů. Chytačů, kteří to během hry nejvícekrát schytali míčkem do hlavy. Ale zpátky k malbě. Tento obraz se nazývá „Bolest nádobí“ a poselství této malby by se dalo shrnout do jedné věty: „Třebaže jsme pouhé nádobí, rádi bychom pobírali příspěvek na bydlení.“

Přes všechny pop jevy, filozofy, nádobí a bezmyšlenkové období, jenž nemá obdoby, jsme se dozpívali (nebo dozívali?) na konec. A i když hlava by ráda psala dál, srdce to táhne (spíš tepe) jiným směrem. Ono je obecně docela problém, dosáhnou toho, aby hlava a srdce spolu v životě souhlasily. V mém případě navíc spolu ani nevycházejí. Stále tak platí to, co jsem psal minule, zároveň ale platí i to, co jsem napsal dnes, takže nakonec z toho vyplívá, že budu muset přijít na to, kdo to všechno zaplatí. No nic, s pohledem na zatažené nebe (se už těším na tebe…), vám přeji, abyste se měli minimálně polojasně, či lépe jasně. A blaze(n)...

Stezka stesku

Znova se musím ptát sám sebe: „Jsem já tak pomalý nebo je doba tak rychlá?“ Nechci teď rozebírat, že potřebuji minimálně hodinu na to, abych se vypravil z domu, protože bych to zpátky už asi nesložil. Co však rozebrat chci, je skutečnost, že mi až neskutečně rychle ubíhá čas určený pro mé já. Třeba kdyby mi dnes nenapsala Bublina, vůbec bych nepřišel na to, že mám svátek a nechal bych tenhle den nesvátečně vát (což jsem nakonec stejně udělal). S časem je to stejně zvláštní. Jednu dobu si píši, jak je pěkný, že začíná nový semestr, pak zase jak je mi líto, že končí, no a teď abych zase psal, že začal další… ale to psát nebudu.

Tak nevím, jsem už tak roztržitý, přepracovaný, zabublinovaný nebo prostě už nepřemýšlím. Je už dobře známo, že jsem poměrně nešikovný, a proto je jedno z mých nejčastějších slov „auváá“. Vlastní nešikovností občas zapůsobím i na osoby v mém okolí a to se pak často i omlouvám. Omlouvání se mi zabydluje v hlavě až tak, že třeba v šalině kopnu do držadla, sedadla, prostě čehokoliv nelidského a myslím si, že je to něčí noha. Tak řeknu „promiňte“ a pak zjistím, že jsem se až tolik omlouvat nemusel, ale na druhou stranu je to přece jen slušnost.

Často vás rád tahám za nos a nemám na srdci, co na jazyku, z čehož pak mívám i rudou líc, ale jsou oka mžiky, kdy lhát nedovedu (Že by všechno mělo rub a líc?). Zdá se mi, že je ode mě občas očekáváno všelicos a taky, že všelicos je mnou překonáváno, ať už je všelicos čímkoli. Můj spěch mě teď žene (k ženě?) tak, že předbíhá sám sebe. A jelikož věci významné, nutné a často i nudné nemůžu nechávat nevyřízené, budu vám psát, jak si to čas a nutnost vyžádají. Procházím si totiž zvláštní stezkou stesku, jelikož jsem myšlenkově vyprodán (avšak stále ještě ne zaprodán), a proto je načase se rozloučit. Jsem teď naprosto naplněn ničím a netrpělivě už očekávám březen, jež netrpělivě postává za mými dveřmi (Oprava, teď jsem zjistil, že za mými dveřmi nepostává březen, ale můj spolubydlící, na pointě to však nic nemění, jelikož pointa opět chybí). No nic, jdu přemýšlet o svém dalším realizování se…

Neskloubitelná

Stále mě trápí všechno nepoznané poznání. Také mě trápí, že jsem ještě nepotkal zelenookou Francouzsku Giselle a ani švédskou letušku, jejíž koníčky by byly fenomenologie, sociobiologie a předvádění spodního prádla. Musím se tak ptát sám sebe: „Jak bych byl šťastný, kdybych byl šťastný?“ Teď jen doufám, že tahle poznání jednou poznám. A jestli ne, jak to vlastně poznám? Teď mě tak napadlo, že pokud to nepoznám, tak se zavřu na zbytek života (či na zbytek dnešního dne) do skříně, a pokud máte něco proti, zavřu se tam i s vámi…

Když jsem si dneska listoval politologickým časopisem, uvědomil jsem si, že intelektuálové jsou jako mafie. Zabíjejí se však jen mezi sebou. Ale to bylo jen tak na okraj. Politologickým časopisem jsem si listoval, jelikož jsem hledal něco, co by dalo mému životu (čti bakalářce) smysl a… teda ne že by házení sněhu za tričko Bubliny nebylo zábavné, ale někdy by to chtělo něco víc (no, asi tam zkusím nacpat větší množstvím sněhu)… a našel jsem jen něco, na co jsem teď zapomněl. Asi opravdu nejsem dobrý pro život, jsem dobrý jenom na jídlo a na ba(r)vení lidí. Vsadíme se o sud, že je tohle můj osud?

Rád bych napsal něco o lentilkách. Doufám, že vám to nebude moc vadit, nemám totiž tu moc tomu zabránit. Zjistil jsem, že v lentilkách je hodně zla. Mají totiž neuvěřitelnou schopnost činit rozhodnutí jako nikdo jiný. Ve skutečnosti jsem nikdy nepoznal předmět, který by nebyl nějakým způsobem zainteresovaný (ať už to znamená cokoliv). Vím, že tato má teorie napadá samotné kořeny existencionální filozofie, zdravého rozumu i gastronomie a že si kvůli ní vysloužím nepřátelství francouzských intelektuálů, ale tak to prostě je. Chápete? Já teda ne, a to ani se vším mým vzděláním, mým talentem a mou předstíranou moudrostí…

I přes všechna svá (ne)poznání pořád vím, kdo jsem, vím kde patřím a vím komu patřím. Proto si můžu dovolit napsat, že přestanu psát a vydám se na velrybářskou výpravu do vnitrozemí Ameriky. No, tohle je prostě jen další krajně (vý)střední, s klouby neskloubitelná, bez dohloupění loupená hlupota, která je tkána v setkáních (i v těch všenemožných) a ovlivněná nekonečným šimravým dotýkáním se na utajených místech…

Bdící spící

Ve zvláštním stavu polosnění jsem dnes cestou do Brna pozorně naslouchal paní, jež se vracela z sláv narození svých vnoučat dvojčat, a která se už nemohla dočkat svého pejska Pajdy (pajdajícího buď na levou zadní, či pravou přední), který se tou dobou nacházel u hodné (prý taktéž pajdající) paní sousedky Věrky. Ač v podivném bdícím-spícím rozpoložení, jsem se stal, společně s dalšími v kupé po kupě sedícími jedoucími, pozorným naslouchajícím milé paní s holí. A troufám si napsat, že jakmile jsme dosáhli svého brněnského konce, tak všem bylo z konce proudů slov nemile. A taky si ještě troufám napsat nějakou tu hlupotu…

Nejprve si ale budu muset sundat z ruky maňáska psa. Právě jsem totiž zjistil, že psát hlupotu s maňáskem psa na ruce je stejně obtížné, jako psát ji s nasazenými palčáky. Dokonce i s maňáskem opice je to stejné. Zvláštní. Jelikož zítra začíná nový semestr, rozhodl jsem se, že jeho příchod stylově oslavím stylovým sáňkováním. Tato akce se však trochu zvrtla. Kromě uvědomění si, že na boby jsem velký, jsem se také, usazen už na sáňkách ne samochodkách, několikrát vybulil, za což se mi dostalo opovrhavých pohledů spolusáňkujících. Zároveň však musím dodat, že přesto, že jsem se vybulil, jsem nebulil. Spíš jsem přemýšlel o jednom námětu na povídku…

Na konci 18. století mladý matematik Alexej objeví novou metodu řešení rovnic. Doposud neřešitelné rovnice řeší výhružkami a vydíráním. Významné osobnosti doby si u Alexeje podávají dveře, ostatní ho pak bázlivě pozorují přes ulici. Vše se změní, když mu jeho milá neodpoví na nabídku k sňatku. Ve skutečnosti k němu nedorazí dopis, ve kterém jeho milá nabídku přijímá (milá udělá drobnou chybu a na dopis zapomene napsat jeho jméno a adresu). Alexej propadá šílenství a myslí si, že si o něm za zády špitají muži s podbradky. Taky nemůže spát, jelikož se bojí, že mu někdo ve spánku natře hlavu máslem. Alexej nakonec spáchá sebevraždu - nacpe si dva velké pomeranče do úst. Filozofickou záhadou se stane jeho dopis na rozloučenou, ve kterém stojí: „Sardinky? Všechny jsou mé děti.“

Tak to je pro dnešek zase vše, jelikož moje stále bdící-spící já, se za chvíli přikloní k tomu spícímu. Ještě nakonec však musím napsat, že jsem byl opravdu po celý víkend v zajetí pochutin všech chutí. Hořké nevyjímaje. Bylo mi fajn, a proto jsem babičce slíbil, že pokud se stanu miliardářem, koupím ji koalí farmu. I když ona by teda raději horu čokolády… No jo, jsem prostě dobrák…

Dovedně nedovedná

Moje milá nemá ráda Milla. Tohle jediná chytrá věc, která mě právě napadla. Jaksi poslední dobou bojuju s vlastními myšlenkami. Pořád je však lépe bojovat s myšlenkami, než s něčím (někým) jiným. Možná, že za tenhle stav myšlenkových nedovedností může můj další podivný sen, ve kterém se snažím naučit mou(?) Bublinu derivovat, za což jsem následně odsouzen na 10 let visení. Jelikož však mám kvalitního právníka, pověsí mě jen na chvíli… Také je možné, že za tenhle stav může mé nové stáří a já už se nedovedu dovedně seberealizovat bez toho, aby u toho byla kojící žena. A možná, že si z vás dělám jen legraci…

Stále čekám na myšlenku. Nečekal jsem však, že to bude trvat tak dlouho. Čekám a stále nic. Asi budu muset navštívit nějakou prodejnu se zvířátky, abych tam koupil tu proradnou myš Lenku. A už je tu. Špinavou náhodou mě teď napadlo, že kdyby mi už nešlo tohle virtuální (de)reprezentování se, tak bych si otevřel prodejnu s domácími zvířátky. Nebyla by však úplně tradiční. Byla by to totiž prodejna s vadnými domácími zvířátky. Kdybyste neměli moc peněz, mohli byste si třeba koupit koktajícího psa (štěkal by „h-h-h-ha-ha-ha-haf“), nebo kočku s hrbem, či velblouda bez hrbu. Myslím, že by z toho šlo vytřískat docela dost peněz… těch čokoládových teda.

Mám rád tramvaje (šaliny, trambáje, jak chcete). Rád v nich jezdím, rád je doháním, rád na ně čekám. Už mi ani nevadí, když mi některá ujede těsně před uchem. Ono je docela zábavné sledovat ujíždějící tramvaj a přemýšlet, jaké by to bylo, kdybych seděl v ní a díval se na mizející zastávku. Často si říkám, že by to bylo asi i lepší. Aspoň si pak můžu lépe prohlídnout samotnou zastávku. Jen tak se zastavit a zamyslet se. Když jsem se naposledy takhle zamyslel, tak jsem domyslel, že zastávky jsou stejně zajímavé jako tramvaje. Akorát mají tu nevýhodu, že zůstávají na místě…

Dovedně i nedovedně, s myšlenkou i bez, se třesu, protože jsem se zase jednou setřel. Konečně jsem však dořešil veškeré mé (t)resty z hřešení, takže se teď můžu těšit na domácí rozmazlování pochutinami nejrůznějších chutí. Snad mě v klidu domova navštíví nepočítaně myšlenek, kterým to spočítám a vám následně k pročítání předám. A tuhle dnešní (ne kalhotkově hrající) hlupotu si píšu jen tak, aby žádná z čtenářek neprojevila svůj nářek. (S)měj(te) se i bez Péti…

Narození do stáří

Dnešní den pro mě není úplně prost neobyčejných věcí, proto dnešní hlupotu píšu po delší době opět v kavárně, kde můžu využít banánové frapé a čokoládový zákuse(če)k k ukojení všech svých tužeb, stezků i myšlenek na všechny blízké, kteří jsou mi dnes kvůli vlastní pošetilosti (plním si tak své (t)resty?) až příliš vzdáleni. Jen jsem nečekal, že mé nejen myšlenkové ukojení proběhne u kojení. Tak mě napadá, jak to, že miminka konzumovat jídlo, který si „přinesou“ z domu, můžou a já ne? To je přece nespravedlivé…

Jsem teď laděn ládujícím se miminkem, a tak vám píšu, že je vážně skvělé být narozený. Určitě je to lepší než být nenarozený, minimálně v tom, že máte o dost víc možností. Vlastně, když už jste narozený, tak to zpátky jde jen stěží, či spíš, že vůbec. Z toho tak plyne, že narození pro nás má docela dlouhodobé následky. A já bych byl rád, kdyby moje narození pro mě mělo následky až do smrti. I když stále doufám, že než umřu, tak někdo vymyslí něco na to, abych neumřel…

Tak jsem se zase po roce donutil k tomu, abych napsal, že Donutil má narozeniny (i když před rokem ve mně nikdo z vás asi ještě nečetl, takže… dobře vám tak), z čehož také vyplívá i splývá, že mi je opět o jeden rok navíc (ne tedy o pět). O rok, ve kterém mě někteří lidé oslnili, jiní oslintali a někteří rovnou vyplivli. Když se to tak vezme, tak se nic moc nemění. Stále mívám stejné sny, možné jen s jinými probuzeními, stále bych se potřeboval opřít, ale stále jen pokulhávám, stále píšu nesmysly s myslí v jiných myslích, stále se snažím propást propast a stále ve mně přetrvává pocit, že nevím, co si počít, a to nejen po mých opětovných oslav početí.

Je mi 22, příští rok mi bude 23, další rok 24, další 25 a stejnou logikou jsem si zatím dokázal vypočítat svůj věk o celých 15 let dopředu. Tak málo času a přitom mi tolik toho ještě zbývá. Naučit se hrát na triangl, napsat velký román velmi malým písmem, potkat zelenookou Francouzsku Giselle… No, budu muset ještě zvážit, jestli pro mě bude tenhle 23. rok nějak osudový. Nejlépe to asi bude zvážit někde v sudu… kde schovaný uvidím, kam povedou mé další (k)roky. Snad se mnou tenhle točící se svět nezatočí…

Pozn. Jo a taky jsem tu chtěl nechat jen 22 nejlepších hlupot, ale neměl jsem to srdce, vymazat ty ostatní. To bych asi nerozdýchal. Takže, ne že bych neměl to srdce, nemám na to ty správné plíce…

V pokoji k běhání s klony

Schován před celým světem v pokoji svého pokoje, dávám o sobě znova vědět. Na začátek trochu osobně, tak si to snad nikdo z vás nevezme osobně. Musím totiž trochu (i docela dost) upravit své mínění o tom, že kluci nejdříve za holkami běhají, pak s nimi chodí a nakonec jen tak leží (no jo, jsme holt lenoši). Některé bublinové dívky totiž chtějí, abyste běhali nejen za nimi, ale i s nimi. A sní mi co? Lze se rovněž zeptat. Ale ne právě teď.

Běhání s ní však může být i zábavné (nejen kvůli líbání za poklusu), protože jak často se vám stane, že svým výkonem naprosto zostudíte mistryni republiky? Doslova s ní vyběhnete? Mně se to stalo, jen se mi pak druhý den trochu hůře vstávalo. I přesto jsem zkrátka, avšak bez použití zkratek, skvělý. A také talentovaný (samo)zřejmě. A to nejen kvůli tomu, že jsem měl dnes k snídani (ta)lentilky… Takže od teďka míním, že běháme, míjíme, sedíme, líbáme, chodíme, běháme, ležíme, běháme… a omýváme?

Jednou jsem napsal, že by bylo fajn mít nějakou svou light verzi. Třeba takový light Péťa by byl trochu méně ukecaný. Teď jsem doběhl na to, že by bylo fajn, kdybych měl svého klona, který by byl ve všem stejný jako já. I když je možné, že kdybych měl klona, tak už bych nebyl já, jelikož já jsem jen jeden. S klonem bychom byli dva, takže už bych nemohl být jeden. Chápete? S tímhle klonem by ale mohla být i zábava. Třeba bychom spolu mohli běhat a vždy když bych ho předběhl, tak bych mohl říkat, že jsem překonal své já. Případně, že jsem překročil svůj stín. Kromě běhaní mě ani nenapadá nic dalšího, na co by se dal klon využít. Asi k tomu nemám ten správný sklon. A co takhle poklonu po klonu?

Možná trochu pateticky, ale co, já své paty rád… Jako pádlo na mě padlo, že bývám vesel i bez vesel. Poslední dobou se motám stále dokola (do kola se zatím nemotám) a moje bytí je tak dosti zapletené. K tomu se navíc připletly i tyhle blátivé a až příliš šedivé dny prosté všech paprsků, avšak plné všelijakých školních poprasků z mých poklesků bez potlesku. Kdybych nebyl (p)oslněn tvou přítomností, jen stěží bych své propady v beznaděj doprovázel smíchem. V běhu těchto věci je nám společně a veškeré tvé (ob)jemné, neopakovatelné a chvějivé doteky jsou nejlepším lékem všech mých podobných stavů. A k tomu si do špinavého pokoje vnesla trochu více pokoje…

U nor

Nechápu, jak si lidé můžou zpívat ve sprše. Když jsem si to chtěl před chvíli vyzkoušet, tak mi to vůbec nešlo a místo toho, abych ze sebe vyloudil nějaký ten tón, jsem si jen nastříkal vodu do pusy. Zvláštní. Pohledem na kalendář jsem také zjistil, že je únor, což je prý měsíc mezi lednem a dubnem (březen bojkotuju), a mně se tak, společně s dalším narozením do svého stáří, dostane nového času na načasování svých stěží stěžejních činností… třeba na chytání Norů…

Norové se zatím nenašli, našlo se však pár (ne)stěžejních únorových myšlenek. A možná by se našla i nějaká myš, která se nejmenuje Lenka. Ale zpátky k stěžňům. Napadlo mě, že by mohli v zimě cesty kromě solení i sladit. No, nebylo by to skvělé, kdyby cesty občas pocukrovali? Další stěžeň se týká ochrany proti ohni. Pokud byste se ocitli někde, kde by hořelo, tak si vlezte do sprchy. Nejen, že tam na vás oheň nemůže, ale také pak budete umytí. Jen se nesnažte zpívat. Poslední můj stěžejní stěžeň se týká mých oblíbených dopravních prostředků (krajů?). Podle mě by v nich neměli prosit staří mladé, aby si mohli sednout, ale mladí by měli prosit staré, aby je nechali stoupnout…

Měl jsem i první podivný únorový sen. Možná to byla i předtucha či vidění. Určitě to ale nebyl dokument o tom, jak se Péťa snaží u nory chytnout Nora. Procitám na palubě letadla. Najednou ke mně přistoupí letuška a řekne, že mám přestat dělat kliky. Následně se přiřítí pilot, který zděšené křičí, že začíná plešatět. Letuška se převleče za pilota a vyhodí z letadla můj kýlní pás. To mě naštve, proto se převleču za letušku, a vyhodím z letadla ji. Je ze mě letuška a jeden cestující chválí mou bradu. Mezitím se pilot převleče za kýlní pás a vyhodí úplně všechny. Do vzduchu…

Tak to je všechno. A všechno je to tak. Snad vás mé první stěžejní únorové hlupoty moc nezatížily a ani nevyrušily od chytání Norů. Či Nory? Já jsem teď už nadobro u své nory spjat s realitou a s touhou tou si snad budu moci konečně (na konec) načasovat své další stěžejní činnosti, povinnosti, akutnosti a jiné okolnosti. A možná i nějaké ty ctnosti. No, snad se v únoru více než v (b)lednu dostanu někam výš… Víš?