Sebe(ode)vzdávání

Moje přítomnost mezi dívkami způsobuje paniku, a to nejen mně, ale i dívkám. Naposled v případě mého náhodného vstupu do ženské šatny v tělocvičně… Někdy však stačí i má slova. To pak i bez činu jsem příčinou problémů. Třeba když vám nějaká holka řekne, že spí ráda na břiše, tak byste neměli říkat, že taky rádi spíte na jejím břiše. A už vůbec ji to neříkejte, když ji stojíte na noze. V tramvaji, v Brně, v Evropě, v prostoru i samotě…

Nemůžu si pomoc, ale něco mě stále nutí říkat divnosti, proto mluvím o tom, že tvá postava opisuje množinu parabolických křivek, jež mi pravidelně způsobují srdeční zástavu, nebo o tom, že mi připadáš jako dort se sedmi svíčkami, které nemůžu (nebo nechci?) sfouknout, nebo o tom, že jsi sever pro můj kompas, nebo že mě trápí tvé úsměvy věnované cizím adresátům, nebo jen tradiční hlouposti o symfonickém orchestru. Líbí se mi a ani o tom neví(m), musím teď najít správnou míru sebe(ode)vzdání, abych už nenarážel, nemíjel a tajně nemiloval. Jak nepatrně těžké může být, být patrný a zřejmý? Nechci už být obětí objetí, chci být objetí tvůrce…

Zase ztrácím hlavu a mám takové tušení, že se na to většinou umírá. Jen mě zajímá, kdo je můj kat. Že by zas to moje snění, co ve skutečnosti vlastně ani není? Nebo neví? Co když je všechno tohle psaní (sání?), žití, snění, o(d)mlouvání iluze a nic z toho neexistuje? To pak asi utrácím zbytečně moc peněz za jídlo. A vy do mě zase zbytečně investujete svůj čas, za což jsem vám neskonale vděčný a ne nevděčný…

Zase jsem dopsal svých pár podivných vět. Taky si myslím, že bych měl, přestat poslouchat Kluse. Nebo se alespoň přestat kamarádit se všemi (dvěmi) Mariemi. Ve skutečnosti se s žádnou Marií nekamarádím, jen dvě Marie znám, a u jedné si ani nejsem jistý, jestli Marie je. Jistě vím, že je, nevím jen, jestli Marie. No nic, to vám jen zas hraju na city. Nebo na nervová zakončení? Hm… tohle je teprve dobrý zakončení.

Snad dno

Jsem Hájek Petr, žel na to ještě není lék. A ani petržel na to nepomáhá. Někdy mám pocit, že mé myšlenky jen plynou a nedotýkají se slov, občas však splynou a pak z toho vycházejí tyhle divná slova, věty, malby, kvůli kterým mě většina lidí považuje za idiota. Asi i proto můj život vypadá, jak (vy)padá. Jen doufám, že nějak i dopadne. Třeba do něčeho měkkého. Stejně se děsím toho, že jednou sko(n)čím. Bude to veselé, smutné, nebo s vanilkovou náplní? Bude to snad vrchol, nebo snad dno, nebo to nebude snadno poznatelné? Než na to přijdu, abych pak předtím mohl utíkat, přečtěte si mé následující myšlenky, které mě stahují snadno na dno.

Řeším další své dilema. Tohle je už trochu staršího data, jelikož pochází z období, kdy jsem ještě nepřišel, na výhody plynoucí z existence holek. Když jsem pak na ty výhody přišel, moje bytí už nikdy nebilo tak snadno. Takže o co jde. Mickey Mouse je myš, kačer Donald je kačer a Pluto je pes. Může mi ale někdo říct, co je Goofy? A ještě jedna věc mě trápí. Jak by dopadl pěstní souboj mezi Spidermanem a strýčkem Skrblíkem?

Jelikož už venku začíná být pořádná zima, řekl jsem si, že by nemuselo být špatný vytáhnout ze skříně rukavice. Nejde to však úplně snadno. Já jsem na rozdíl od pořádné zimy nepořádný, a proto se mi podařilo najít jenom jednu rukavici. Tu levou. Takže teď doufám, že někdy najdu tu pravou. Při mém štěstí se ale může stát, že až najdu tu pravou, bude mi zas chybět ta levá. Nic i víc…

Život mě neustále zkouší. Občas si říkám, že by to mohl jednou zkusit nějak jinak. Co takhle písemná forma? Nakonec jsem přišel na to, že mě nezkouší život, ale Mgr. Havlík. Na světě je neuvěřitelné množství věcí, o nichž nemám ani tušení, ale hlavně, že vím, kde je jídlo, kde se dají koupit knížky, a kde se vyskytují pěkné dívky, takže o nic vlastně nejde. Tak tyhle myšlenky jsou už snad dno. Pochopitelné?

Velká vlaková

Cestování vlakem je docela zábava, ale taky docela bezpečný druh dopravy. Tak bezpečný, že se vám nemůže stát, že by vás ve vlaku přejelo auto nebo tramvaj. Taky je jen málo pravděpodobné (přesné čísla neznám), že by na vás ve vlaku zaútočil lední medvěd. Útočení je totiž ve vlaku zakázáno, i když úročení povoleno je. Ale jen do 5 %. Vláčky mám rád i z důvodu toho, že mi moje psaní občas připomíná vlakové nádraží. (pozn. sám autor nechápe, co tím vším myslí – 2. pozn. je hloupé o sobě psát ve třetí osobě – 3. pozn. je hloupé psát 3 poznámky)

Po nesmyslném úvodu, budou následovat ještě nesmyslnější smyslnosti. Jel jsem teď ve vlaku se strašně pěknou slečnou. Bohužel náš 2hodinový vztah se týkal jen jejich proseb, abych jí pomohl s krosnou. No a nakonec mi s ní stejně (taky sníte pořád stejně?) musela pomáhat sama. Krosna to byla opravdu veliká a mám takové tušení, že v ní nesla buď trpaslíka, nebo hodně malou Sněhurku. Myslím, že bych měl začít posilovat (nebo přestat číst pohádky), poslední dobou se mi totiž zdá, že dost poslabuju. A je to tak, že lidi, kteří posilují, chodí do posilovny a lidi, kteří poslabují do poslabovny?

Tohle byla cesta do Brna, a jelikož zažívám i cesty z Brna, což je mi stále záhadou, lze očekávat další nesmyslnosti. Jedna smyslná se mi stala nedávno (Docela, i když ne zcela, zajímavé je, že se to stalo přesně před 4 dny. To určitě nemůže být náhoda.). Seděl jsem v kupé s maminkou (ne moji), která četla svým dětem (ne mým) pohádky (nevím koho). Příběhy to byly poutavé, ale ještě poutavější byly malby zvířátek, které ta maminka dětem ukazovala a pak je chválila, když správně dané zvířátko pojmenovaly. Mě nepochválí nikdo – nepoznal jsem žirafu – proto se musím pochválit sám. Tak se teď (ch)válím…

Asi není úplně chytré dělat ze sebe hlupáka. Ale co si počít, když je zároveň hloupé dělat ze sebe chytráka? Proti tomuto paradoxu nemůžu dělat vůbec nic, možná jen zpívat „Hey Jude“. A proto se taky nikdy nestane, že by mě má práce (myslím tohle psaní) předcházela. Ve skutečnosti po mně jen zůstává. A doufám, že zůstanete i vy. Nebo jen ty?

Skotačivě vykolejená

Pokračuje můj seriál podivných snů. Dneska se mi zdálo, že mi medvěd v minisukni chce ukrást pašíka, kterého jsem předtím vyhrál v tombole. Vzpomínáte si ještě na broukající si brouky, váhající vážky, koně s koníčky, či bloudící velbloudy? Teď kvůli snění řeším další zvířecí dilema. Myslíte si, že můžou být nějací vepři ve při?

Mám rád minisukně, ne že bych je nosil (na to nemám dostatečně pěkné nohy), jen mě baví na ně koukat. Minisukni považuji za jeden z největších vynálezů lidstva, společně s kladkou, spalovacími motory (taky tak žhavý?) a žertovnými nezfouknutelnými svíčkami. S minisukněmi mám však i jeden problém (pokud zahrnu problém s mýma nohama, tak mám problémy dva). Pokud jste totiž stejně nešikovní jako já, hrozí už i při nevinném podávání rukou, žaloba kvůli sexuálnímu obtěžování.

Když už jsem u (nebo pod?) sukní, tak bych se mohl zmínit i o Skotech. I když je pravda, že není Skot jako Skot, zároveň však není Skot jako skot, no a dokonce není ani skot jako skot. Po skotačivém úvodu ale k věci, nebo spíše ke Skotům. Jednou jsem potkal Skota u pisoáru a tohle setkání považuji za jeden z mých největších životních zážitků, i když v tu chvíli to nebyl moc velký požitek. Proběhlo to nějak takhle. Lehce opilý Skot přišel k pisoáru, vepředu si nadzvedl sukýnku, no a zbytek si snad domyslíte. Pokud ne, můžu vám to do příště nakreslit…

Měl jsem ještě jeden sen, jen nevím, čeho se přesně týkal. Přesněji váhám mezi filozofií a nábytkem (tyhle dvě věci mi neustále splývají). Ve snu mi v rozjetém vlaku švédská letuška říká buď „žij dle Kanta“, nebo „židle Kanta“. Napadla mě ještě jedna věc. Myslíte, že může být nějaká letuška vykolejená?

Ovocná, hebká i marketingová

Pomalu pokračuje můj proces hebnutí. Po psaní básniček, podivných hlupotách a workshopu o psaní deníčku, jsem teď byl nucen použit holčičí sprchový gel (broskvový). A s velkým zděšením jsem zjistil, že se mi to líbí. Moc pěkně jsem si pak voněl. Asi nad sebou už ztrácím moc, a to mi zase moc nevoní. Vrcholem mého hebnutí ale byla návštěva vegetariánské restaurace, kde jsem se přecpal biozákusky. Řeším tak dilema, před kterým stojí snad každý muž – Být drsný? Nebo vonět po broskvích? Případně, lze to skloubit dohromady a přitom se nezamazat biozákusky?

Když už jsem u těch broskví. Asi znáte takové akce, kde holky nemusejí platit. Takové to „roštěnky do deseti zdarma“ nebo „broskvičky bez placení“. Tohle by vlastně nemuselo být úplně špatný, nechat si klub naplnit broskvemi, i když přiznávám, že raději melouny. Taky by mě zajímalo, jak poznají, že je nějaká holka roštěnka. To, když některá není dostatečně ucházející, ji před vchodem trochu proklepnou? Nebo snad naklepou? Nakonec je i dobrý, že holky neplatí. Kdyby totiž platily, to by si pak kluci museli říkat: „Chuděry, musely platit, to po nich přece už nemůžeme nic chtít…“

„Jsi krásná, ale pro mě vizuálně nezajímavá.“ Ne tohle není na vás (mě čtou jen krásní, mladí, talentovaní a chytří – ovoce či jídlo si dosaďte dle libosti). Jen mě ta věta zaujala a přemýšlím, jestli bych ji dokázal nějaký holce říct. Zjistil jsem totiž, že neumím moc jednat s lidmi, ve skutečnosti neumím jednat ani se zvířaty (zkoušeli jste někdy rozesmát vačici?). Možná jen s věcmi mi to jde. Třeba jsem přemluvil moje tenisky, aby se mnou šly do kina. No a taky někdy odmlouvám rádiu.

Pomalu začínám tušit, v čem spočívá atraktivita studia marketingu. Seznámil jsem se totiž s jednou Markétou, a myslím, že bych si s ní klidně „marketingoval“. Tohle bych určitě nereklamoval. A snad ani vy nebudete reklamovat dnešní hlupotu. No nic, jdu vymýšlet nějaké nové marketingové tahy…

Po sté

Minulá hlupota byl stá, a tak dnešní hlupotu píšu po sté a ne už posté. Doufám, že chápete toto prosté vysvětlení. Pokud to prosté není, tak bohužel nejsem s to, to lépe vysvětlit. Možná bych měl trochu zpomalit, jelikož se mi zdá, že ujíždím o sto šest, což však neznamená, že by tato hlupota byla stošestá. I když je pravda, že i stošestá je psaná po sté, ale samozřejmě ne už posté. Pokud ani tohle vysvětlení pro vás není prosté, tak prosím postupujte jednotlivě po stopách. Snad to pak správně postihnete. Svět je prostě absurdní… a tohle konstatování píšu teprve podruhé, což je po prvé...

Pomalu se blíží Vánoce (rychlostí zhruba jeden den za den) a to pro mě znamená, že se zas budu potýkat s balením dárků. Balení je pro mě jeden z největších aktů utrpení. Horší snad už je jen návštěva semeniště zla (čti studijního oddělení). Já na balení moc nejsem, jelikož při něm bývám dost často nervózní. Vůbec nejhorší je balení na veřejnosti. Třeba balení na přednáškách (to je jako balení napřed?), a ani po nich (to je jako ponáškách?) to není lepší. Z toho všeho opravdu mívám panickou hrůzu. Moc mi nepomáhá ani můj vnitřní hlas, který pořád dokola opakuje: „Péťo, zabal to! „Péťo, zabal to!“

Pamatujete na mou nedokončenou pohádku o princezně, která byla napůl velbloud (podélně) a princi žijícím v drahém skákacím hradě? Konečně jsem ji dokončil. Jednoho dne přistane na hlavě skákajícího prince slavík a zapěje píseň o krásné, bohaté a začarované princezně. Když slavík dozpívá, klofne prince do nosu a odletí. Princ se okouzlen vydává na cestu, na které zažívá mnohá dobrodružství. Například probudí strašlivého draka. Ten však prince prosí o to, aby mohl spát ještě dalších sto let. Když princ poprvé spatří princeznu - velblouda, tak po jejím otci žádá království a půlku princezny. Nakonec je kletba nějakým absurdním způsobem zrušena a princ s princeznou žijí šťastně až do rozvodu.

Dnešní hlupotu chápou jen dva lidi. Jen je podivné, že ani jedním z nich nejsem já. A teď si myslím, že ji nechápou ani ti dva, a to jsou na rozdíl ode mě dva. Já jsem jenom jeden. Jeden, který ne vždy říká pravdu, který občas přehání, občas domýšlí, no a někdy prostě lže. Jak prosté, psát po sté…

Stá i první

Tohle je jubilejní stá hlupota. Přemýšlel jsem, o čem bych měl posté psát, ale nic zajímavého mě nenapadlo. No, není to úplně p(r)osté. Už jsem psal o holkách, životě, smrti, zmrzlině, pantomimě, Klausovi, politologii, filozofii, zvířatech, vesmíru, spodním prádle, letuškách, Shakespearovi, ponožkách a o mnoha dalších věcech, na které si zrovna nemůžu vzpomenout. A dokonce i na remixy došlo, přesněji došlo k neznámému maggi. Nakonec jsem na jedno téma přece jen přišel. Ještě jsem nikdy nepsal o tom, jak je těžké napsat stý příspěvek. Takže… je to těžké, hlavně když nemůžete najít správný téma.

Když je to ta stá hlupota, chtělo by to i nějaký originální dárek. Nejoriginálnější by asi bylo, kdybych přestal psát. Znáte to, v nejlepším se má přestat (nebo v nejteplejším roztát? Teď nevím). Tím se ale neřídím. Já si chci vychutnat svůj pád až na dno, abych se pak mohl zase (p)odrazit. Už jednou jsem psal, že nemůžu uvěřit tomu, kolik hloupých věcí jsem už napsal. Zároveň ale stále platí, že je příjemné za sebou vidět tolik práce. A hlouposti budu psát dál, protože jsem otevřený člověk…

Po 7 – 13 14 - 21
Út 7 – 13 14 - 21
St 7 – 13 14 - 21
Čt 7 – 13 14 - 21
So ------ 14 - 21
Ne 9 – 13 ------

A ještě jedna hloupost. Místo Hajkisartu si můžete prohlídnout trochu jiný obrázek. Jsem asi první člověk, který si dal na svůj blog obrázek svého blogu. Tisící překlik si však tuto poctu zaslouží. A zaslouží si to i ta hlupota vedle, ve které je možná skryto i nějaké to překvápko – třeba začátek mého pádu… A kde začíná dopad? Nebo spíš kdy? A už spíte?

Hlavně dělejte, že o ničem nevíte… Tak dělejte!

Vážně shozená

Občas je potřeba ze sebe vypustit všechno to špatné. Já si to vypustil v minulém příspěvku, a teď mám pocit, že jsem si to měl spíše odpustit. Ale co, chyba už se stala, alespoň to mám za sebou, nebo spíš pod sebou. Další takový příspěvek čekejte za jeden či dva roky, podle toho co uběhne dřív. No a teď tradiční hlupoty.

Znáte ten pocit, když se ocitnete někde, kde nepatříte? Třeba na ženském záchodě (popřípadě mužském) nebo v obchodě s dámským spodním prádlem (popřípadě… mě ekvivalent pro holky nenapadá). Já takový pocit zažil o víkendu na festivalu tvůrčího psaní, a to nejen kvůli tomu, že jsem na workshopu o psaní deníčku byl jediným klukem (což by mi vadit nemělo). Zjistil jsem, že nedokážu napsat nic pěkného. Takže místo, abych psal, že „má duše je křivá jak větve stromů“, píšu o neúspěšném autoru kuchařek, místo romantického dramatu o osudech emigrantů, píšu o korespondenčním vztahu mezi obdivovatelem K. Gottwalda a slovenským pasáčkem ovcí. A nakonec došlo i na toho mého tučňáka. Tak jsem aspoň rozšířil okruh lidí, kteří si o mně myslí, že jsem pako. Festiválek byl zábavný, jen mě trochu mrzí, že šly vždy dva workshopy najednou. Ať už totiž patřím do jakékoliv skupiny, vím, že ta druhá si užívá více.

Už si zvykám na to, že mě nikdo nebere vážně, což mi na jednu stranu komplikuje moje snažení, ale na druhý zase usnadňuje, takže se to nakonec vykrátí. Podle mě je důležité umět se shodit. Třeba já se shodil dneska ráno, když mi začal zvonit budík (budí mě optimistická písnička od Artic Monkeys, která se jmenuje The Bad Thing, a ve který se povzbudivě zpívá: „Do the bad thing“ – perfektní to rada do nového dne). Shodil jsem se tak dokonale, že pak na mě padla i deka.

Někde jsem četl nebo slyšel nebo jsem si to vymyslel, že prý na severu leží utrpení, na západu zoufalství, na východě osamění a na jihu Rakousko. Pointu nechápu, a když se snažím s někým poradit – dát tzv. hlavy dohromady – ozve se jen duté ťuknutí. Tak to je zatím vše, jelikož mě trochu bolí hlava (radil jsem se s více lidmi), jen bych byl rád, kdyby se tu zase objevila nějaká básnička, či aspoň nějaká výhružka či odsouzení k životu.

Mám zakázáno

Stále mám potřebu něco psát, ale v hlavě se mi rojí zoufale mnoho myšlenek. Přišel jsem na to, že rád pokládám otázky, ale už nerad hledám odpovědi. Odpovědi mě nezajímají, jen mě baví hledat souvislosti. A místo toho, abych hledal příčinu, jsem raději rovnou při činu. Co byste ale chtěli od člověka, jehož životním cílem je povlečení se Spidermanem?

Často se vyhýbám konfrontacím a nerad hledám řešení. Proto před nimi utíkám a mlčením šetřím čas. Když se v pravěku potkali dva dinousaři, tak se jednoduše porvali, a pak ten silnější pokračoval dál. Já být dinosaurem, tak se nejspíš krčím někde v křoví. Nejsem hrdina, ale taky nejsem zbabělec, jsem někde mezi, jsem (s)prostě Hájek. A to už leckde stačí k tomu, aby vám k salátu nenaservírovali zálivku.

Utíkám taky proto, že nechci narážet. Poslední dobou jsem stále narážel hlavou do zdi. A až dneska jsem se dozvěděl, že takové zaměstnání neexistuje. Místo opakovaného narážení jsou přeci jen lepší jednorázová ublížení. Takže na všechny ty umělkyně, ekonomky, matematičky, román i tyčky, mám zakázáno myslet, toužit, přát si, (ne)snažit se. Už jsou to jen hezké okamžiky (nebo oka mžiky?), které dávno přešli, i když stále někde zůstávali. Zůstávali jedním z důvodů, proč se otáčet.

Mnoho z nich přešlo, přesto stále měnili mou cestu, tlumili mé pády (nejen při volání(m)), usměrňovali mé zdánlivé nejistoty. Doufám (nebo zoufám?), že podobnou roli či jen roličku si (s)plním v něčí cestě i já. A měj(te) se mnou trpělivost, protože právě chci hrát jednu (s)novou, jelikož bych nerad, aby má stejná rána, byla stejná bodná rána. Chybíš mi, ale nečteš.

Dneska vím, proč píšu tuhle hlupotu. Prostě chci lépe poznat jejího autora. Stačilo by, i kdybys (klidně jediná) pochopila, co píšu. Nic míň, všechno víc. Tak a máš (máte) mě přečteného. Už chybí jen tři tečky a dalších tisíce slov…

Bez ničeho

Čokoláda, počítač, klid a komár, kterému se nemůžu dostat na kobylku (ještě, že tu nemám kobylky). To jsou takřka ideální podmínky pro brainstorming. Nebo brainwashing? Mám v tom zmatek, takže se buď vybouřím, nebo omyju. Pokud následující hlupoty nepochopíte, nevadí, je to normální. Pokud následující hlupoty pochopíte, nevadí, je to normální. A pokud si myslíte, že jste datel, noste přilbu.

Nedávno jsem psal o tom, co jednou řeknu smrti, teď už i vím, co řeknu Bohovi. Nebo Buddhovi, Alláhovi, Krišně, Višně, švédské letušce – prostě nějaké té dokonalé bytosti nad námi. Řeknu: „Tvoje práce je podobná mé, škoda jen, že vůbec netuším, co děláš.“ I když já stále doufám, že mě se smrt týkat nebude. Co tak pozoruju, smrt většinou potkává jen staré nebo tlusté lidi… nebo komáry.

Mám rád snění, ale přicházím na myšlenku, že realita bude asi jediné místo, kde si můžu dát velkou bílou čokoládu s lentilkami. Když teď na čokoládu koukám, připadá mi jako velký bezduchý předmět. Stejně bezduchý jako já v tanečních (navíc s nejapným úsměvem na tváři). Je možné, že se nakonec všechno podobá všemu. Tak mě napadá, je vůbec bytí autentické? A jestli ne, vrátí mi někdy vstupné?

Právě pociťuji existencionální pocit bezúčelnosti (dojedl jsem čokoládu). Proč nemůžu říct to, co chci říct? Chci ji říct: „Pořád na tebe myslím, a vždy když tě potkám, mám chuť tě políbit, anebo jestli ne tebe, tak aspoň někoho jiného.“ Kvůli tomu se pak dostávám do spirály nesmyslných činností, které vždy končí u stejných věcí. Vlastně u nejzajímavějších stejných věcí – těch blonďatých s velkýma očima. Pak ale musím přemýšlet o rozdílu mezi sexem a milováním. Vím, že je v tom rozdíl, ale někdy se mi zdá, že je pěkné obojí. Pokud si však nepřipadám jako jojo.

Vůbec nechápu, o čem píšu. Možná je to jenom metafora, ale metafora čeho? Chvílemi mám pocit naprostého odcizení, a nejen to, také se musím neustále usmívat. Znáte Nietszcheho a jeho teorii věčných návratů? Ta Tvrdí, že život, který žijeme, budeme prožívat přesně stejným způsobem znovu a znovu. Strašný. To znamená, že budu muset znova prožít a sepsat Slova poletují, budu muset znovu na Rusalku, budou mi znovu brát krev, budu zase bez ničeho. Ach jo. Raději skončím. Skončím bez Nietszcheho…

Muzikálně tuhá

Takže je tu listopad, což je měsíc, který „překvapivě“ absentuje v mém žebříčku 15 nejoblíbenějších měsíců, což pořád nejsem s to pochopit. Ani šedesát. Listopad nemám moc rád, jelikož padá listí a to je mi líto. Když padá listí, to si přece musí dost natlouct ne? Taky v listopadu začíná být venku zima (i když ne zrovna teď). Nemám rád letní (ani listopadová) vedra, ale ani zima mi nedělá moc dobře. Narozdíl od léta nemůžeme zimě moc ublížit, jelikož pokud bychom to přehnali a zimu třeba zabili, tak by pak ta zima byla tuhá…

Právě jsem se vrátil z Flédy, kde si dali Tatabojs akustickou session s Ahn Triem. To bylo naprosto skvělý (slízl jsem všechnu smetanu, i když s hodinovým zpožděním, což mě donutilo vypít tolik piv, že je nedokážu ani spočítat – myslím, že byly dvě). Moje oblíbené písničky v jiném aranžmá (pro mě nej Divnosti a Jednotka času), Mardoša a krásný holky. Co víc si může člověk jako já přát? Jen mě ve Flédě trochu překvapila nabídka nápojů. Zjistil jsem, že tam nabízejí i nejrůznější sekty. Na to já moc nejsem, víte oni tihle náboženští fanatici, od nich radši dál…

Celkově jsem teď v tuhém hudebním objetí svého walkmanu, jelikož spousta mých oblíbených kapel vydává nová CD. Namátkou Kaiser Chiefs, Travis, Bloc Party, Futureheads (16.11. v Roxy) nebo (ehm) Keane a Snow Patrol. Tím také dostal pořádně zabrat internet na koleji. No nevím, jestli bych tu měl psát o tom, jak porušuju autorská práva. Doufám, že mě neprásknete, jelikož bych pak mohl být vypráskaný. Autorský práva jsou vůbec divný, a radši o nich nic psát nebudu, nerad bych totiž kopíroval něčí názor na autorská práva. No, radši se stáhnu, než abych byl napálen…

Jsem tak pomalý, nebo je doba tak rychlá? A to doba nechodila na túry a neví, že tempo mají v předu udávat ti nejpomalejší? Stále mám pocit, že mi něco uniká – nevím, kdo píše básničky, nevím, kdo může za finanční krizi, nevím, kde jsem nechal klíče, nevím nic – ale já vás jednou doběhnu a na všechno přijdu. Stejně jako jsem přišel na to, že nevzlétnu, když budu mávat rukama. Omlouvám se, chtěl jsem nakonec napsat něco chytrého, ale zapomněl jsem rozum v druhých kalhotách. Tak radši dobrou noc, den, ráno, večer i chuť…

Lechtivá

Začíná mě děsit, jak snadno mě dokážete rozesmát. Nemusím se na vás dívat, vy na mě nemusíte mluvit, a přesto se směju. Většinou totiž stačí, když stojíte za mými zády a lechtáte mě. Přiznávám, jsem strašně lechtivý. Tak lechtivý, že mě lechtá i pouhé koukání na lechtání. I teď, když o lechtání píšu, tak cítím jisté šimrání. Asi i proto bude dnešní hlupota trochu lechtivá. Lechtivá, ale bez užití laciných vtípků a dvojsmyslů. Já totiž nechci být laciný, já chci být drahý…

Líbí se mi Natálka. Nelíbí se mi však nějaká konkrétní držitelka tohohle jména, líbí se mi jen to jméno (Filozofická – existuje vůbec v tomhle pojetí nějaká Natálka?). Asi budu muset přehodnotit můj žebříček nejoblíbenějších holčičích jmen. To jméno se mi opravdu líbí, a proto jsem se rozhodl, že se mé (případné) dítě bude jmenovat Natálka. Pokud to bude kluk, tak má holt smůlu. Natálka je vážně pěkná, i když i ta Ema, Bára, Eliška, Lucie… Já už vážně nevím. Jen vím, že se dítě nebude jmenovat Petr. Nejhezčí jméno přece musí mít ten nejlepší…

Když už jsem netradičně u holek (a filozofie), tak je lepší rozum nebo tělo? Jasně, tělu více sluší trička a bundy, taky jej lépe využijeme při masážích, ale pomocí rozumu nezačneme studovat matematiku či politologii, nezačneme s pantomimou, nebo si nekoupíme lístek na muzikál s Hůlkou. Nejlepší asi je, najít vhodnou (snovou?) kombinací obojího. Pokud měl ale Descartes pravdu, a rozum je od těla oddělen, co je lepší si ponechat?

Někde padla (nebo vyvstala?) otázka „proč to všechno píšu“. Konečně jsem přišel na odpověď. Píšu proto, abych lépe snášel své podivínství. Blog mě nutí být veselý a radostný, anebo to alespoň předstírat. Někdo mě za to kritizuje, někdo jiný zase chválí, ale nakonec na mě stejně všichni zapomenou. Jestli to nechápete, nevadí, svět je beztoho už tak dost absurdní. A taky dost drahý. Takže je drahý, absurdní a někdy šimrá…Svět nebo já?