Moje nová trouba mi právě naznačila, abych nebyl trouba a
nešahal na ní, jelikož bych se mohl spálit. Vůbec nechápu jak jsem mohl bez
tohohle upozornění doposud zůstat nepopálen. I když mnozí by namítli, že trouba
jsem. Ale nepopálen! Jen jsem zahořel náklonností k troubě a její
(ne)dotykové varné desce. Jediné co mi trochu vadí, že nemá takové ty otáčecí
knoflíky. S nimi jsem si totiž vždy rád točil. Prý se říká, že za každým
velkým mužem, má stát v kuchyni velká žena. Já bych to upravil tak, že za
každým velkým mužem má stát trouba, která ho nepřevyšuje. Mě bohužel trouba
převyšuje ve všech směrech. Podle všeho by dokázala napsat i lepší úvod dnešní
hlupoty, minimálně by vás na začátek pěkně ohřála. To já vás asi jen (na)pálil…
Jsem přestěhován, už pár dní se sžívám s novým
prostředím, vybaluji, vybavuji a tak různě se zabavuji. Už jsem párkrát psal o
tom, že nesnáším stěhování. Jsem člověk od přírody pomalejší, takže veškeré
změny trochu hůře snáším. Rád si lebedím ve svém vybudovaném hnízdě a nějaké
přílišné změny mě znervózňují. A to i změny k lepšímu. Představa, že se
musím stěhovat z domova, abych si polepšil, se mi ve své podstatě
zamlouvá, ale ve skutečnosti se ji dost bojím. Bojím se opouštět své vybudované
hnízdečko, jediné co může toto utrpení vyvážit, je vidina budování hnízda nového.
Člověk si přemístí své oblíbené věci, vytvoří si podobná zákoutí a přenese své
(zlo)zvyky. A tím si v podstatě zmírní své vlastní útrapy. Nakonec, což je
vlastně záměr i důvod celé akce, by člověk měl být rád, že se do toho lepšího
přestěhoval…
Takže
nyní jsou z nás s Modrookou budovatelé? Myšlenka je to krásná. Dřina však
strašná. Zajímavé. Ale alespoň je důvod navštívit švédy. Tedy IKEA. Bohužel
letušky jsem nikde nezahlédl, ale nejspíše to bude tím, že mě Modrooká dobře
hlídala. Především z důvodu toho, abych se nikde neztratil a taky kvůli
tomu, abych posloužil jako nosič na cestě zpět. Kromě budovatelů jsou
z nás i Kohouťáci. Tedy nevím zda si obyvatelé Kohoutovic říkají
Kohouťáci, Modrooká mi totiž zakázala ptát se sousedů a náhodných
kolemjdoucích, ale mně se to líbí. Navíc jsem nevědomě začal se svým plánem
„jednou žít ve francii“. Té se přeci taky říká, že je zemí nějakého kohouta…
Připadalo
mi, že jsem kvůli stěhování o rok zestárl. Pak jsem se podíval do kalendáře a
byla to pravda. Opravdu jsem o rok starší. Opět jsem se přežil. Mé smysly toho
dne daly vale tělu, které jim pětadvacet let poskytovalo přístřeší. Nebylo to
velkorysé. Možná jen příliš všední. Od blázna bez bázně však nelze čekat věci
převratné. Navíc já nejsem ani ten blázen, spíše jen v bláznivé nadějí
čekám na slova příbuzníků, či myšlenkami bloudím k bláznotvůrcům. Byl jsem
však nevyslyšen. Znova. Po šestadvacáté se opakoval stejný scénář. Vše však
zachránila Modrooká bytost, kterou nepřemohl můj splín a obdarovala mě svou
přítomností, která byla v tu chvíli vítanější než balíček
s princeznou a drakem. Takže nakonec laskán láskou zapomínám na pře se
stěhováním…
