Jedna z nejhorších věcí kterou znám je to, když se na
něco strašně moc těšíte a ono se to nestane. A samozřejmě mě se to stalo. Těšil
jsem se do Lešné na gorilu a ona umřela. Myslím si, že každý z nás se
v životě těší na gorilu, která jednou umře. Mám raději živá zvířátka,
takže si v srpnu s Modrookou dáváme putovní pouť po zoologických
zahradách. Už jsme byli v Lešné, Olomouci, o víkendu jedeme na pandu (snad
potvora flekatá neumře) do Vídně a ještě nás čeká Ostrava a snad Jihlava. Že
bych konečně napsal slušnou slohovou práci o výletu do zoo? Spíše ne. Víte,
jsem rád, že existují věci, které nevíte a nemůžete si je domyslet, podivné
věci, které se v dějinách lidstva přihodí jenom mě, alespoň pokud je mi
známo. Kdybyste si všechno o mně odvodili z tohoto prvního odstavce, asi
byste si mysleli, že jsem neuvěřitelně jednoduchá osoba…
Žijeme v době, která je… Vydržte. To je strašně
otřepaná fráze a já se s ní nyní chystám zatřepat ještě víc. Navíc si
nemyslím, že žijeme v tak hrozné době. Není sice všechno super, ale
kdybych měl žít třeba ve středověku, bez hygieny, léků a lentilek, navíc
nejspíše ještě natažený na skřipci, tak to zase zlatá současnost. Stále více
však mám pocit, že se děje něco špatného. Někde jsem četl o městě, které pro samou
věž nebylo s to, poskytnout svému lidu domov a ubývalo nájezdy chtivých
Oligarchů. Nepřijde vám to povědomé? Pořád se mi vrací jedna myšlenka. (Ne)jistý muž se probudí a zjistí,
že z jeho potkana udělali ministra kultury. Mučí jej žárlivost a zastřelí se.
Naneštěstí vlastní pistoli, ze které vyletí vlaječka s nápisem „Bum“. Vlaječka
mu vypíchne oko a on dále žije jako napravená lidská bytost, kterou konečně
těší prosté radovánky, například práce na poli či posedávání na pumpičce…
Ještě, že pumpičku mám jenom ruční. Navíc
s ní ani moc neumím a většinou si s ní vyfukuji kolo, i když co jsem
slyšel, mělo by to fungovat naopak. Při pohledu do kalendáře (který často
znesvěcuji mini hlupotami), jsem si uvědomil, že je na čase pomalu utřídit
fotky (tohle dělá Modrooká), utřídit pohlednice (tohle dělá Modrooká) a
aktualizovat naše album zážitků (tohle dělá Modrooká). Začínám mít z toho
depresi. Navíc ta papírnictví. Jako dítě jsem byl z nich velmi nešťastný.
Už od poloviny prázdnin z výloh hlásí, že opět usedneme do školních lavic.
A ještě se nás ptají, jestli máme všechny pravítka! To je ošklivé. Já už
propadnout nemůžu (maximálně tak depresím) ale stejně se mě to jistým způsobem
týká. Zvláštní, vidět to z druhé strany. Tak snad to bude v pohodě. A
panda neumře. A ještě jedna věc. Někdo by měl napsat román o vztahu člověka k zemi.
Hlavně pak o tom, proč v ní člověk obvykle skončí. Slova mají dlouhou cestu
ze rtů. Ještě, že mám klávesnici…
