Další nadzimní

Tak je tu zase podzim, nadzim, předzim, či zazim. A tím pádem je tu i moje oblíbená úvodní slovní hříčka. Doufám, že vám v těchto slunce prázdných a dešti plných dnech dostatečně zvedla náladu. Nic jiného mě totiž na podzim nenapadá. Ani to listí zatím nepadá, což však nemusí mít vliv na (s)pády dnešní hlupoty. Moje přežívání totiž v předzimu nabírá obrátky. Začal další semestr, začala mi pralesní (to podle Bubliny) futsalova liga a taky se snažím vydělávat. No a stále se snažím ovládnout svět. A taky náš toustovač… Co myslíte, co z toho mi dříve zaručí nespálený toust?

V novinách jsem četl, že v jednom pohřebním ústavu pochovali nepravého nebožtíka. Nevím jak to tam dopadlo, ale mě napadl námět na povídku. Na neurčeném hřbitově pochovávají člověka. Lidé postupně opouštějí hřbitov, přičemž si někdo uvědomí, že pochovali nepravého. Dokonce se netrefili ani přibližně. Pohřbený člověk totiž nebyl mrtvý ani nemocný. Vlastně byl celou dobu převlečený za mrože a zpíval si. Lidé se vrací na hřbitov a vykopávají toho nebožáka. Stále si zpívá. Smuteční hosté jsou postupně ukládáni do hrobu s tím, že mrtvému to určitě půjde nejlíp. Nikoho vhodného (mrtvého) nenajdou a jelikož se stmívá, je už pozdě shánět jiné tělo…

Po tomhle mě napadl další vynález, který by se měl vynalézt. Byl by to takový vylepšovák pro lidi, kteří touží po tichu. Jednalo by se o digitální ticho, které byste poslouchali ve vašich přehrávačích. A to na maximum. Asi se vám bude zdát, že tu něco nehraje. A vlastně to bude pravda. Bude totiž hrát nic. A to na plný pecky! Tohle ticho by přeřvalo úplně všechno, zpívající mrože, sousedovu vrtačku, venkovní sekačku i hospodskou rvačku. Jen byste se neměli do těchto (ne)zvuků moc zaposlouchat, protože pak byste neslyšeli třeba zvonek, mobil, či blížící se autobus. Fyzikální princip tohohle vynálezu bohužel nedokážu vysvětlit. No, občas mám pocit, že je lepší do hloubky moc nepronikat...

Moje vynálezy nemívám moc domyšlené, ale beru to tak, že tato moje zjednodušení možná nejsou matkou moudrosti, ale mohly by být jistou nabručenou, suše hláškující tetou sdílnosti. Snad chápete co tím chci napsat (Doufám, že chápete, já to totiž nechápu). Dnes jsem se rozhodl zase psát, jelikož psaní a následné čtení je vskutku zábavným prostředkem unikání před venkovním bezčasí. Psal jsem rychle a bez toho, abych se podroboval autocenzuře. Internet toho opravdu vsákne hodně. A koneckonců jsou to moje hlupoty. I když jen další nesouvisle nadzimní… Konec konců. Mějte se. Dobrý Kanec…

Divící

Jel jsem dneska trambájí, ve které se začalo strašně moc smát malé dítě. Bylo to tak nakažlivé, že jsem se musel začít smát i já. A taky to bylo strašně zvláštní. Kolem ty samé neurčité „trambájové obličeje“ a do toho pronikavý dětský smích. Jakoby se celý vesmír obrátil vzhůru nohama. Zdálo se mi, že po celou dobu jízdy bylo to smějící dítě středobodem světa. A já si právě uvědomil, že evoluce miliony let směřovala právě k tomuhle smějícímu se dítěti. Nikdo jiný si nejspíš v té trambáji mého odhalení nevšimnul, ale tak už to na světě chodí. Každý den nám totiž uniká spousta úžasných věcí, přímo u nosu (případně u dalších částí těla). A možná je to tak lepší. Kdybychom byli pořád užaslí, nemohli bychom nic jiného dělat, než se jen divit…

Poslední dobou se divím stále, a proto se cítím nestále. Život mi poslední dobou plyne trochu jiným tempem, a to i když zrovna nejezdím trambají. A z tohoto plynutí by mě nevytrhl ani Golem, který by šel kolem. Ale co z toho vlastně plyne? Možná jen to, že asi jednou taky splynu. Jen teda doufám, že to nebude před mou smrtí. Pomalu (nejistě) se stávám složitějším a ztrácím návaznosti na každého, kým jsem byl. Zatím mi pomáhá, že si občas otevřu okno a kouknu na hvězdy, jejíž jmény si hlavu nelámu, protože nemusím vědět všechno. Mě stačí, že jsou. Občas je mi zvláštní, jak mnoha lidem tato (ne)vědomost nestačí. Jsou to většinou takoví, co potřebují být o něco více, než ostatní, v tom nejzákladnějším smyslu slova „být“...

Začíná mi být (Být?) smutno z toho, co se děje kolem mě. Od jakživa je mi strašně hloupé rozdělovat člověka do skupin dle podobností ryze vnějškových. A že jsem si sám dosti takových hlouposti vytrpěl na vlastní kůži (a to doslova). Vsadím se s kýmkoliv z vás, že mám mnohem více společného s Afričanem Nenem, jež obdivuje Shakespearovské hraní se slovíčky, či s Mongolcem Huangem, jež poslouchá Franz Ferdinand, než s Jardou Slávkem, tím nejčistějším Čechem z Prahy, který každý pátek zdvíhá pravici v nějaké zapadlé sokolovně. Je mi smutno… Chtělo by to u nás více smějících se malých černoušků…

Znám (j)se(m)

Dny se opět stávají jen prostorem mezi sny. Nic mezi ničím. Rád objevuji jevy dříve nevídané (občas i nevydané) a to prý bývá pro někoho neslýchané. Takhle to cítím. I když teď spíše cítím zimu přicházejícího podzimu. Mám rád podzim. Ani nevím proč, ale okouzlil mě už v dětství. Dějství mého prožívání však zapříčinilo, že mě stejně okouzlila i zima, jaro a léto. A jsem nesmírně rád, že toto okouzlení, byť s občasnými variacemi, dodnes nevyprchalo. I když se zároveň musím přiznat, že bych se novým alternativám nebránil...

Opět se mi někam zatoulala nit. Na jak dlouho ještě nevím. Vlastně ani nevím na jak široko. Snad mám ještě čas, než přijde (můj) čas vše správně načasovat. Možná, že se pak vyčasí a blýskne na lepší časy… Procházel jsem se dnes jen tak Brnem, cizí v cizím městě, pochod samotné pochodně. Trambáje mlely (snad ze setrvačnosti?) stále totéž a ve vzduchu byla cítit příchuť spáleného fritovacího oleje. Všude kolem byli lidé, ale já se cítil pustoprázdný. Tohle slovíčko je jen výmyslem mých smyslů, ale tím se cítím ze všeho nejvíc…

Moje svoboda spočívá v tom, že můžu jít kam chci, nikam však nenáležím. Proto jsem tak rád, že někomu na mě záleží. Nutno nyní podotknout, že mám na „záležníky“ štěstí nebývalé, neb bývalé přebývá nyní a prý bude i v budoucnu. Stejně tak je důležité podotknout a připomnět, že i oni mají nebývalé štěstí ve mně. Štěstí v někom, jehož desetiboj má pouze šest disciplín, v někom, kdo místo ovace raději ovoce, v někom, jenž touží vypít si čaj v Bostonu, v někom, kdo by rád poznal Shakespearova učitele angličtiny a v někom, komu k Julii nejvíce sedí Winston Smith… A takhle znám se…

Přemýšlím co se bude dít dál. Budu já pořád já nebo budu někým jiným? No, to ještě asi uvidím. Bude to snad zajímavé pokoukání. A možná i trochu pokoutné. Určitě ale chci pokračovat v psaní dalšími odstavci, mít za sebou četnou řádku sloupků a z písmenek stále něco tvořit, a tím se vám občas i dvořit. Snad se mi vyhnou zbytečné stávky osudu… Nevím jak vy, ale já už přestávám snášet tuhle svou slabost, stále něco oddalovat a spoléhat na čas. Osud? No, takhle už asi znám jsem… Konečně jsem našel nit, takže se teď už můžu zašít…

Můžu, že nám…

Už jste si asi všimli, že se často nad něčím s mírným znepokojením zamýšlím. Špatné spaní (psaní) však nemívám. A to přesto, že už přes půl roku spím s chobotnicí. Tedy jen obrazně spím s chobotnicí, žádného hlavonožce v posteli samozřejmě nemám. Chobotnicí myslím Bublinu. I když i to je hlava. Abych vysvětlil tu chobotnici. Vždy když usínám s Bublinou, mívám pocit, že jsem neustále obmotáván dalšími a dalšími končetinami. Mám takovou teorii, že ženy po zhasnutí vypouštějí další končetiny. Teď jen doufám, že nejsem sám, kdo si toho všiml. Chtělo by se to (o)patrně optat dalších mužů. Můžu? A nebo to nechat ženám, že nám to jednou vysvětlí… Třeba i za tmy…

Konečně nejen s končetinami bývají obtíže. Obtížně se například vyndávají ze sklenice s medem, ale nad tím meditovat nechci. Chci se vrátit zpět na postel. S Bublinou. Spaní s paní (leč i slečnou, a může i s mužem) má další nepříjemné (o příjemných se stydím psát) okamžiky, které často provází oka mžiky. To máte neustále vlasy v obličeji, pořád na vás někdo dýchá (říct, že vám „někdo dýchá na záda“ dostává úplně jiný nádech… Výdech?), máte pro sebe jen čtvrtinu postele, a když se chcete překulit slyšíte pokaždé jen: „Co je?“ A pokud se nakonec nepozorovaně překulíte, musíte se ještě vypořádat s hromadou plyšáků. Ti pak podle jedné (neověřené či neuvěřitelné, teď nevím) teorie, slouží k zamaskování postele před lupiči…

Minule jsem se pozastavil (nebo mě to pozastavilo?) nad tím, jak nám hudba dokáže připomenout určité vzpomínky. A obdobně je to i s vůní. Stalo se vám někdy, že jste byli někde na záchodě? Tady ta věta končit neměla, ale tak nějak omylem skončila. Takže ještě jednou. Stalo se vám někdy, že jste byli někde na záchodě, umyli si ruce mýdlem a najednou vám ta vůně připomněla nějakou vaši část života? Období, kdy jste (si) (po)užívali stejné? Chce to ale čas. Když něco stále užíváte, tak vám to asi nic nepřipomene. Teprve až nastane jistá prodleva, tak si třeba letos (rok 2010) řeknete: „No jo 2004!“Nemusí to však být tak konkrétní. To pak na záchodě máte neustále pocit, že cítíte minulost…

Mně však vůně nejvíce připomíná lidi. Každý z nás totiž nějakou tu vůní má, příjemnou či nepříjemnou, a tím si se připomínáme. Proto když nám něco někde nevoní, tak tam pak raději ani nepáchnem. No, vůně může lidi předcházet, ale taky po nich zůstávat… Tyhle dnešní hlupoty na první pohled spolu moc nesouvisí, vlastně spolu nesouvisí ani další pohledy, a proto je dávám chuděry takhle dohromady. Tak to je celý, jelikož se dnes večer cítím necelý. Usínám totiž bez Bubliny. Jen přitulený ke svému plyšovému hrošíkovi. A ženám i mužům říct můžu, že nám něco nevoní. Nevoní nám, že usínáme bez Bubliny. V jiných končinách bez jiných končetin… Sněte sny…