Mimo ní

Všimli jste si někdy toho, že sestry v nemocnici neznají bratra? Moje tělesná schránka dostává v posledních dnech pořádně zabrat. Poznávám, že existuji okamžiky, kdy i ten nejráznější člověk cítí, že už nedokáže dál bojovat s osudem, kdy se zdá, že všechno stojí proti němu a že jedinou cestou je důstojný ústup. Ale k důstojnému ústupu je potřeba jedné zásadní věci. Musíte znát cesty ven. A právě tato znalost mi chybí. Moje cesty jsou totiž špatně značeny, a proto nyní sedím doma, píšu tuhle hlupotu a vypadám hloupěji než kdokoliv od stvoření světa. Konečně jsem si ale uvědomil, že mám větší nadání než jiní lidé, pokud jde o nešťastná zakončení vět… A navíc trpím nespavostí, se které se nemůžu vyspat…

Když jsem se dnes ráno vracel domů, viděl jsem něco vážně divného, a proto se ptám: „Můžou mít havrani záchvat melancholie?“ V životě jsem neviděl hejno ptáků, které by vypadalo tak unuděně. Myslím si, že člověk (a asi ani havran) nemá nikdy dobrý pocit, když je přehlížen, dokonce ani tehdy, když si to zaslouží. Je to jako, když šlápnete do prázdna tam, kde předpokládáte schod. V přítomnou chvíli mírní mou bodavou bolest do určité míry, ale zase nijak výrazně, skutečnost, že mě napadl námět na povídku s názvem buď Mimoni nebo Mimo ní. To bude záležet na mém pohledu na svět. Ustavičně si totiž připomínám skutečnost, nakolik neskonale odlišným místem je svět, je-li nazírán z bodu nacházejícího se pouhý metr doleva ode mě…

Takže ta povídka. Podivný chlapík, jehož konverzace je na úrovni natahovacího autíčka (potřebuje často natáhnout), řeší neřešitelný problém s dívkami. Jednu (ne)miluje a chtěl by s ní strávit zbytek života, ačkoli ho podváděla, lhala mu a vzala si jeho oblíbenou figurku z Kinder vajíčka. Druhá ho neskutečně přitahuje, a přesto, že je k němu svolná není volná a on má své podivné zásady. A se třetí je mu „jen“ dobře. Nic víc, nic míň. Zatím jsem se dostal jen do bodu, kdy tenhle chlapík odjíždí do Afriky, aby si tam nechal narůst Hemingwayův plnovous a získal tím jeho známý suchý prozaický styl, i když by se rád vyhnul okoralým rtům. Mělo by to končit asi tím, že se jednou náhle probudí nahý na matraci uprostřed Atlantického oceánu…. No jo, život je plný utrpení, bolesti a zrad. A navíc. Proč je sakra tak krátký?

Zajímalo by mě, do jaké míry ovlivňují práci spisovatelů jejich soukromé záležitosti. Plyne-li život hladce, mají jejich práce z tohoto poklidného období optimistické zabarvení? A když se jim nedaří, vychrlí z toho na své čtenáře chmury? Kdyby třeba Bukowski vyhrál v loterii, tak by psal jinak, nebo kdyby Jirotku bolely zuby, tak by byl Saturnin masový vrah? Nakonec myslím, že ti špičkový pravděpodobně dokáží udělat čáru mezi sebou a svým životem. Moje čáry jsou čerchované, takže hlupoty jsou lehké humorné dílka, jako když svlíkám z dívek tílka. Tu a tam ale mám chuť všem ukázat z nenadání své nadání v oblasti patosu a kýče. A proto vím, že psát pravdu je trapné, ale lhaní je ještě trapnější, a taky, že kdybych skončil s dívkami, které si zasloužím, čekaly by mě zlé časy. A tohle píše člověk, který celou dnešní noc strávil na kopci nad městem, čekáním na východ slunce…

Kupící se

Tak už vím, proč se probiotikům, říká probiotika. Musíme se k ním totiž probít. Já se teď probíjel tak dlouho, až jsem se polil. Kdybych věděl, co mě čeká, tak bych to vůbec nekupoval. A oslím můstkem se dostávám k tomu k čemu chci. Snaha předvídat budoucnost je totiž předem ztracená záležitost. Ovšem se stále se zvyšující měrou je to hra, kterou musíme všichni hrát, poněvadž svět se mění závratnou rychlostí a my potřebujeme mít alespoň nějakou představu o tom, jaká ta budoucnost vlastně bude, protože to budeme my, kdo v ní budeme žít. Pravděpodobně už příští týden. Já tak nějak matně tuším, co budu dělat příští týden, ale co příští život? Proto jsem vyrazil do matky našich měst. Mimochodem, kdo je otec? A když už o tom píšu, kdo otravný strýček, který si půjčuje peníze?

Ještě než jsem dorazil matku, teda pardon, než jsem dorazil do matky, tak jsem si na brněnském nádraží koupil časopis na krácení cesty. Nevím jak vy, ale osobně považuju reklamní inzeráty v časopisech za velký problém. Ve skutečnosti je nesnáším. Utápějí samotný text časopisu, který je často redukován na kalný, šedivý, malý pramínek namáhavě protékající mezi obrovskými, zářícími stránkami, které přitom řvou, jen aby přitáhly vaší pozornost k věcem, které nechcete. První věc, kterou vždycky po zakoupení časopisu udělám, je pořádné vytřepání nad košem, abych se zbavil všech těch kupónů, sáčků, balíčků, cédéček a labradořích štěňat zdarma, které časopis činí asi stejně tak tlustý a nepraktický jako výstřížkové alba vašich babiček…

Když už jsem se zbavil všech těhle serepetiček a přečetl celý časopis, tak mi stále zbývalo dost času do cíle. Tak jsem jen koukal a přemýšlel. Pořád mám v mobilu fotku jisté madam a vždy když na ní koukám, tak uvadám. Ne neuvadám, jen jsem chtěl použít tenhle rým. Myslím, že je z nějaké písničky. Snad nevadí, že takhle odbočuju. Jestli ano, tak byste asi měli číst někde jinde. Ale zpět. Vždy, když si jí prohlížím, tak zjišťuju, že její oči mi jí připomínají, její vlasy mi jí připomínají, její úsměv mi jí připomíná, a její nos a uši taky. Ale celá mi už nepřipomíná nikoho.

Ještě taková věc ke kupění v kupé. Když jsem pokračoval v nezávazné koukání a přemýšlení, tak jsem si uvědomil, že cestovat vlakem vyžaduje i trochu „umění“ psychologie. Vždy když nastoupíme do vlaku a jdeme pak chodbičkou, tak nakukujeme do jednotlivých kupé, abychom věděli kam se usadit. Vyloženě do nich ale necivíme, spíše jen tak nedbale očima přelétáváme. Nesmíme totiž na sobě dát znát, jestli se nám k těm lidem tam chce, nebo ne. Hlavně žádné zaváhání! To raději pokračujeme dál. Když si ale nikde nevybereme (nebo je plno), musíme zvolit potupný návrat. To je podle mě dvojí prohra. Lidem v kupé na sebe prozradíte, že se vám k nikomu jinému nechtělo a zároveň jim svým už druhým příchodem naznačíme, že ani oni nebyli naše první volba. Jak z toho ale ven?

Jestli vás zajímá jak bude vypadat moje budoucnost, tak čtěte hlupoty, jelikož sám nevím, kde nakonec skončím. Ale cesta do Prahy za tuhle hlupotu snad stála. Dnes už jsem zase provozoval jiné hlouposti. Po dlouhé době jsem si byl zaplavat a nebylo to úplně špatné. K plavání jsem měl vždy zvláštní vztah. Jako dítě jsem to dělal závodně, když jsem byl starší, tak jsem si uvědomil, že plavání je jen sebeobrana. Sebeobrana proti utopení. A když už jsem se nevešel do starých plavek, tak se plavání pro mě stalo stejně oblíbenou činností jako pletení a výroba sádrových kachniček. Jelikož se poslední dobou trochu měním, navíc jsem asi po třech letech opět viděl své břišní svaly, tak asi začnu plavat i ve vodě. Nejen v životě. Jen mě ne neměně…

První k vymazání

Směřuji dnes k drobnému blbnutí, páč mám chuť tvořit plno slovních hříček, abych mohl odplout na lodičce se slovíček. Snad se tím nikoho nedotknu, neb dotyky se mohou týkat vás, které bych chtěl svlíkat. Snad to pochopíte, a když ne, tak se třeba vzchopíte a mě někam hodíte. Ale tady na deníčku se snad scházejí jen dobří lidé, co napjatě čekají, co přijde. Malé ohlédnutí za depresí co s ní mám, jenž už nevnímám. A tak mi dál chutná, i když mě tráví, čímž pečuje o mé zdraví. A tak když vidím ji zatíženou vinou její, já vždy rád ovinu ji. Jelikož můj sval, co živí tělo, tuší, že je vše co být mé mělo. S duší? Ale to se již nesluší, neb své stisky obtiská v jiný sVítek. Už dál nechávám na nich jejich obavy, oba ví, že na hřešení se těžko hledá řešení. A navíc, neumím působit na dívky, které pro mě nemají (v)hodné nabídky…

Píšu jak chátrám, přitom v sobě hluboko pátrám. Jak dlouho po rozchodu, si můžu vést dlouhonohou slečnu do schodů? A za jak dlouho do výtahu? Ale nechci se tím zase vytahovat. Jelikož psát, že být jejího těla jen cizím hostem, by pro mě bylo svým způsobem (s)prosté. Znám totiž lásky tajné tří i čtyř. A tohle vše jde z Péti. A tak nová hladina vzruchu ve mně vzroste, při nových důvěrnostech. A až potkám znova krásnou slečnu v sukni, své tělo přenesu k ní. A budu jí hýčkat, když dovolí, klidně i pod ruby jejího trička. Ty ďáblem stvořené díla boží…Ale Pr-Si teprv měsíc volný a už ke všemu svolný? Asi mám k tomu vlohu a dobrý vkus v oku a to mi evokuje, že teď dobře mi je. To bylo na čase, vždyť ač na to nevypadám, mám svá léta, proto dál padám a vracím smích dámám, a pak vám to takhle dávám. Už ale začínám se opakovat, pojďme radši pomalu pokračovat… Párat se v jiných nitkám…

Rozveselovací

Dnes jsem měl celý den chuť hrát si s legem. Nebo s vojáčky. Asi bych se spokojil i se šlehačkou a česko-švédským slovníkem. Pokud si myslíte, že bych k tomu měl teď něco (nebo spíš někoho letu schopného) přidat, tak ne. Bohužel žádné lego, vojáčky ani česko-švédský slovník u sebe nemám. I když v lednici je šlehačka, ale zase vlastním jen česko-anglický slovník, a to v kombinaci se šlehačkou není taková sranda. Tak jsem alespoň své jméno zvěčnil do sněhu před knihovnou filozofické fakulty. Jsem trochu (l)egoista, takže když se někdo podívá z knihovny na dvůr, uvidí Péťu. Alespoň část mě si užívá (s)něhu. A jelikož nyní prožívá osoba pro mě nejdůležitější jistý splín, tak zkusím dosti nesourodě napsat několik veselých řádek. A to bez vesel.

Byl jsem si v pondělí před tréninkem zaběhat a když jsem tak pobíhal mezi sady, vyřítil se na mě velký pes. Ten pes byl dost zvláštní, pohyboval se způsobem, jako by ho nakreslil sám Walt Disney a nakonec udělal věc, o které jsem si vždycky myslel, že se jí říká skákání, jenže ve skutečnosti se jedná o pružení. Tuhle chybu jsem si uvědomil teprve nyní a budu si muset v duchu přehrát celé úseky svého života, abych viděl, jaké zmatky a nedorozumění jsem v důsledku své nevědomosti napáchal. Abyste pochopili, pružení znamená, že pes vyskočí do vzduchu všema čtyřma nohama najednou. Dám vám dobrou radu, neopouštějte tento svět, aniž byste viděli velkého černého labradora jak pruží ve sněhu… A když už jsem u zvířat. Víte, co by kocour napsal do seznamky? Ne? Co třeba tohle: „Kočky, pojďte si užít, žijeme jen sedmkrát!“

Mám dost placatý nos a v dětství si mě kvůli tomu dost dobírali. Navíc jsem si ho jednou dokázal zlomit vlastním kolenem. Pokus o pružení. Třeba že to byl výkon naprosto výjimečného rázu, srovnatelný s dobytím (zde si dosaďte něco podle své libosti), musel jsem dva týdny chodit s takovým divným krytem. To jsem si pak bezstarostně hrával na silnici, neopatrně zacházel s kuchyňskými noži a na nástupišti vlakového nádraží postával nebezpečně blízko kolejiště, bohužel však bez jakékoli újmy na zdraví. Byly tak z toho dva týdny toho nejhlubšího pokoření. Po čase jsem svůj nos zachytil v páru otočných zrcadel a musel jsem připustit, že je aktuálně dost legrační. Od toho okamžiku si mě děti přestaly dobírat kvůli mému nosu a začaly si mě místo toho nemilosrdně dobírat kvůli tomu, že jsem pronášel slova jako "aktuálně", která do té doby nikdy neslyšely. Nebyla totiž aktuální.

Nesnáším, když se mě někdo ptá, kam chodím na svoje hlupoty. Jedinou správnou odpovědí na tuhle otázku je nejdříve se zhluboka nadechnout, ustálit rytmus svého srdce, naplnit svou mysl pokojnými, uklidňujícími představami prozpěvujícího ptactva a modravých zvonečků na jarních lukách, a pak ze sebe dostat: „No to je velice zajímavé, že se na to ptáš“, načež se totálně zhroutíte a neovladatelně se rozkašlete. Prostě nemám rád vysvětlování. Mám pocit, že kdybych měl každému vysvětlovat všechno to co dělám, tak bych pak už jenom vysvětloval. A pak by se mě někdo zeptal, proč všechno co dělám, pořád dokola vysvětluju. Tohle je asi ten koloběh života. Tak se prosím už (s)měj, neb slzy způsobené smíchem bývají prý sladší. A ty přeci sladké ráda. Takže už alespoň vím, na co využiju tu šlehačku…

Skrytá pod (slo)víčky

Rád schovávám své dění pod (slo)víčka, líbí se mi na tom ta určitá neurčitost, která nutí ostatní k přemýšlení. Vždy budu raději pokládat nejasné otázky, než přicházet s jasnými řešeními. Řešení totiž záleží na lidech, jenž se mi pokoušejí pod (slo)víčka nahlédnout. V našich vlastních pohledech a soudech se pak nejlépe odráží to čím jsme. To čím jste? Ať už bývalé lásky, současní bližníci, dočasní souzněnci, či jen náhodní (ne)hodní kolemjdoucí. Člověk je podle mě setkán z setkání a já jsem rád za každou novou nitku. A to přesto, že po každém oslnění přichází oslintání a vyplivnutí. Takže pokud se vám hlupoty zdají depresivní, tak jste možná příliš depresivní, pokud se vám zdají hloupé, tak nejspíš máte pravdu, pokud se usmíváte, tak vám závidím, pokud se vám zdá, že by to chtělo více kakaa, tak jste mi asi nejblíže… I když pravda je prý ukrytá v melounovém cukru…

Všimli jste si někdy toho, jaké existuje neuvěřitelné množství prožitků, myšlenek a situací, které jsou každému povědomé, ale nikdy nebyly řádně identifikovány jednouše pro to, že pro ně neexistuje název. A když pro něco nemáme název, tak si pak myslíme, že tyhle věci se stávají jen nám. Takže onen vzdáleně nepříjemný pocit, který zažívám, když se posadím na sedadlo, které je ještě teplé od pozadí někoho jiného, je stejně reálný jako ten, když se na mě z křoví vyřítí rozzuřený pes, ale dosud má pojmenování jen ten druhý. Ten druhý je strach, ale jak říkat tomu prvnímu? Nebo určitě znáte situaci, kdy stojíte v kuchyni a marně přemýšlíte, pro co jste tam vlastně přišli. Stává se to snad každému, ale protože pro to neexistuje slovo, každý si myslí, že to je něco, co se stává jenom jemu, a že je tudíž stupidnější než jiní lidé. Teď jenom doufám, že ty pocit znáte a že mi třeba poradíte, jak jim říkat. Bylo by fajn zjistit, že existují stejně stupidní lidé jako já…

„Já“ je slovo, které používáme docela často, proto se nám asi vyslovuje tak snadno. Většina slov, která používáme často, jako třeba pes, kočka, dům, auto, či strom, se nám říkají snadno. Řeřicha je ale naopak slovo, které nepoužíváme často („já“ určitě ne), a když už ho používáme, tak z toho máme pocit, jako bychom měli k sobě zuby slepené karamelkou. Kdyby se třeba autům říkalo „řeřichy“ místo „auta“, tak bychom o nich skoro vůbec nemluvili. Všichni bychom říkali: „Koukej, tam stojí pěkný dům!“ nebo „Hele, tamhle leze kočka!“, ale když by kolem projela řeřicha, asi bychom nejspíše řekli: „Není už náhodou čas na svačinu?“ a vůbec bychom se o něm nezmínili, jakkoli by mohlo krásně vypadat. A co tím vším chci napsat? Vlastně nic, jen tak přemýšlím. Jo a řeřicha neznamená, že je něco k sobě slepené karamelkou, i když to tak zní. Řeřicha je prý bylina… kobyla, býk.

Cokoli se děje, děje se. Cokoli, co v průběhu svého dění způsobí, že se stane něco jiného, způsobí, že se stane něco jiného. A cokoli, co v průběhu svého dění způsobí, že se to samé stane znovu, stane se znovu. Proč se to ale děje mě? Všechno kolem mě je nyní neurčité, a já tak zase utíkám před dívkami na trambáj. A píšu podivné hlupoty. Třeba o tom, že některé věci snové, by měly zůstat navěky ve snech. Proč přicházet o múzy? Možná jednou budu litovat, ale vím, že v souboji sama se sebou nelze nikdy zvítězit. Proto si chci alespoň zachovat tvář. Navíc jsem člověkem, který určitými city šetří, což nedovolí být součástí tří. Promiň(te), ale už vím, proč tak často znevažuji vážné věci. Humor je pro mě jediným prostředkem, jímž vyjadřuji věci, které bych jednoduše nedokázal vyjádřit jinak. Snad jednou pochopíš ty i vy. Jeden člověk, prý řekl: „Snad jednou to půjde.“ Snad měl pravdu. V mém případě tak očekávám, že až se příště zamiluju, tak mě právě bude čekat let švédskými aeroliniemi… Nabídne mi někdo kakao?

Nesmírně (ve)smírná

Byl jsem dneska ve hvězdárně a bylo to docela zajímavé. Moje dosavadní znalosti vesmíru by se daly shrnout do jediného poznatku a to, že měsíc je mnohem větší, než nám připadá. Tohle totiž stálo za zapamatování, protože když jsem se někdy s nějakou dívkou koukal na měsíc, mohl jsem hlubokým, tajuplným hlasem říct: „Měsíc je mnohem větší, než nám připadá,“ a ta dívka pak pochopila, že jsem chytrý člověk, který o tom hodně přemýšlel. A nebo pochopila jaké jsem ve skutečnosti pako. Když nyní uvažuji nad svými nesmírnými vesmírnými znalostmi, tak mě také vždy fascinovalo, jak daleko je od nás vzdáleno slunce. Pokud to nevíte, tak se na to někoho zeptejte. Odpověď vás pravděpodobně dost překvapí. A jestli vás nepřekvapí, tak vám to ten, jehož se ptáte, nevysvětlil moc dobře. A pak se třeba zeptejte, jak dalekou jsou od nás hvězdy. To vám pak bude připadat opravdu zajímavé…

Zajímavé jsou i přehrady. Od dětství mě udivovaly, a to možná ještě více než vzdálenost slunce a hvězd od Země. Když jsem teď viděl obrázky jedné přehrady z vesmíru, tak jsem se zamyslel a došel k tomu, že kdybychom šli dostatečně daleko do minulosti lidského druhu, museli bychom tam nalézt nějaké zbloudilé bobří geny. Je to jediné, vysvětlení, které mi dává smysl. V té celé lavině nesmyslů, které nyní provádím. Třeba s Tequilou. Mám rád její chuť, ale mám s ní problém. Kdykoliv se ji napiju, projede mi od zadní části levé oční bulvy až do špičky pravého lokte ostrá bolest a začínám chodit zvláštním způsobem, při kterém narážím do lidí a vrčím na nábytek. A taky zasvěceně diskutuji o kvantové termodynamice, chovu prasat a přehradách. Tak mě (ve)smírně napadá. Tenhle deníček je spíše ozdobné než užitkové povahy. Stejně jako Hubbleův vesmírný teleskop představuje masivní tvůrčí počin lidského génia, ale ve skutečnosti je naprosto k ničemu. Snad jen s výjimkou toho, že se mu někdo tu a tam od srdce (z plných plic?) zasměje. Nemusíte mě za tohle zjištění chválit ani obviňovat, úplně mi postačí, když mi budete rozumět…

Třeba v tomhle. Vždy nastane okamžik, kdy přestáváme být zamilovaní, ať už do člověka, nebo myšlenky, věci nebo příčiny, dokonce i do takové, o které vyprávíte už jen sami sobě celá léta po události, které se týkala. Často jde o drobnost, o špatné slovo, falešný tón, které ve svém důsledku něco znamenají, že něco už nikdy nemůže být takové, jaké to bylo dřív. Pro mě osobně to bylo jedno opilecké střetnutí se s abstinentkou. Tenkrát mě z toho zamrazilo, a mr(a)zí mě to dodnes. Připadal jsem si zrazen tragičností toho okamžiku. Když se nyní ocitám v podobném stavu, připadám si k smíchu. V tomhle stavu mě napadá, že po Tobě budu už navždy ignorovat všechny ostatní dívky. Nebudu je však ignorovat o samotě doma. Svým způsobem budu totiž chtít dát dívkám najevo, že tady pro mě musí být k tomu, abych je mohl náležitě ignorovat. Nemůžu přeci ignorovat někoho, kdo tady se mnou není, protože v tom případě by „ignorování“ ztratilo smysl. Chápete? Takže mě čekají další Lucie v rolích Julie nebo opětovná hledání míst, kde (E)lišky dávají… Dobrou noc…

Přebývající

Dnes ráno na mě dolehla nesmírná tíha toho, že už jsem na tomhle světě čtvrt století. Jen tak jsem ležel pod dekou a strnule a deprimovaně koukal na strop. Navíc se mi v noci zdál sen, ve kterém si na mě jeden člověk, kterého nemám moc rád (i když mu závidím jistou činnost provozující v jistém kabinetě), počkal s plácačkou na koberce a pak do mě mlátil hlava nehlava, dokud jsem neutekl do hračkářství. Dočkat se v klidu rána tak začíná být čím dál těžší. Většinou jen zavírám oči a snažím se tě vypnout. To jsou samé medu tance, samé rozhodování, když jde o slova, ale samé váhání a nerozhodnost, když jde o to přikročit k činu, a tak tím, že se rozhodnu všechno udělat, ve skutečnosti neudělám nic. Nedělám tak už nic než ona rozhodnutí. A to nutí, nebo nudí? Už nevím. Raději nechávám svou naději na ději. A navíc mi došlo kakao…

Moje vědomí bývá často v bezvědomí a toho využívá moje podvědomí bez svědomí. Přemýšlel jsem, jak asi vypadá vybavování vzpomínek, které si vybavovat nechci. To mi podvědomí do vědomí posílá nějakou vzpomínku a doprovází to přívalem endorfínů (nejspíš z vlastního sebeuspokojení). Vědomí je spokojeno, protože přišlo na něco, na co si nemohlo si vzpomenout, jelikož to někde založilo. Podvědomí je taky spokojeno, jelikož jeho příspěvek se konečně dočká uznání. Pak si ale vědomí uvědomí, jak se daná vzpomínka vyjímá v nějaké přihrádce a vzkazuje žaludku, aby se začal stahovat. Vědomí se poté začne dohadovat s povědomím (proč zrovna tuhle myšlenku!), poněvadž zrovna tohle si nechtělo pamatovat. Vždyť to zastrčilo v mozku pěkně hluboko. Povědomí se naštve a stáhne se do temnějších částí sama sebe, kde sídlí ty nejošklivější věci. A postupně si vytváří novou osobnost z toho, co vědomí vyhazuje. A schizofrenie je na světě…

Když už jsem měl včera narozeniny, tak jsem si trochu užíval. Dal jsem si takovou chvíli příjemného nic nedělání, kterou jsem poté vystřídal chvilkou poflakování. Pak mě to přestalo bavit a šel jsem si raději dát na dort svíčky, protože dort bez svíček je jako… Vlastně ani nevím jako co. Jako hrob bez svíček? Žádné svíčky ale nemám, takže jsem se vrátil ke své předchozí činnosti a chvíli jen tak čuměl do blba (v koupelně před zrcadlem). To mě opět přestalo bavit, takže jsem se zase jen poflakoval. Brzy jsem se ale unavil, takže jsem si dal raději pár minut klidu. Pěkně polehoučku, měl jsem přeci narozeniny. Nakonec dne, posilněn odpočíváním (a kapkou alkoholu) jsem začal psát povídku o člověku, který chce sedět. Chápejte, je to učitel a v kabinetu nemá židli, takže když si chce odpočinout a natáhnout si nohy na stůl, vždycky spadne. Paradoxem je, že kolega od vedle má židle dvě. Na jedné sedí a druhou hladí a zpívá ji. Co zbývá ji? Co zbývá mně? Co zbývá vám? Já už dnes spíš přebývám…

Dohánějící nit

V posledních mrazivých dnech si říkám, že nic nezahřeje tak jako teplo. Hned na začátku se mi někam zatoulala nit, což je můj ustavičný kontakt s přeludem. Už vím, chci psát o ďolíčku pod nosem, aneb nad horním rtem, o té malé strouze v obličeji, jíž sdílíme všichni bez rozdílů. Tam vždy směřují moje první pohledy věnované dívkám. Dnes jsem si uvědomil, že jsem ve vztahu k dívkám dost nejistý. Kdo jiný by řekl „Nechci tě už vidět“, když by chtěl říct „Pořád na tebe myslím a vždy když tě potkám, mám chuť tě políbit, anebo jestli ne tebe, tak alespoň někoho jiného? Kdo jiný by své dívce koupil k narozeninám bonboniéru a pak ji cestou k ní snědl? Kdo jiný by utíkal za trambájí, aby holce řekl, že je nadpozemsky krásná (když ne nadpozemsky, tak alespoň o hlavu víc než já), a nezjistil si, že odjela trolejbusem? A takhle bych mohl pokračovat do nekonečna. Ale už nebudu. Od nynějška se řídím pohádkou o Šipkové Růžence, jenž nás učí nejdřív píchat a až potom líbat. Anebo raději ne…

Pořád mě něco překvapuje. Třeba dnes na zastávce si nějaká paní zoufala, že se jí zaběhl pes. Přesněji, skočil prý do trambáje a odjel neznámo kam. Tak snad věděl co dělá. V pátek jsem si při výrobě buchty zase překvapivě uvědomil, že sfouknout zápalku, když máte v puse bonbon, může být docela obtížné. Alespoň mám zase na co vzpomínat. Potřeboval bych ale spíš spoustu vzpomínek z hlavy dostat. Zvláštní. Vzpomínky přeci nejsou nic víc než neuronové konfigurace na trilionech synapsí. Na vzpomínky si nesáhnu, neucítím je, jako když si na něco opravdu šáhnu. Ale co jsou vlastně fyzické vjemy jiného než další elektrické signály z mozku? Sakra. Najde se něco ve vesmíru, na co by se dalo spolehnout, co by se dalo obejmout, čeho bych se mohl přidržet, až motýli zase zamávají křídly? Znáte to, teorie chaosu, motýl zamává křídly a někde vznikne hurikán. Jen aby na to nepřišli ti motýli, aby se proti lidem třeba nespolčili, stačí že se lidé spolčují proti sobě samým…

Zase mi někde utekla nit. Zítra někdy kolem jedné odpoledne budu už 25 let součásti tohohle všeho, co vidíte kolem sebe. Jen tak z ničeho jsem si poprvé uplácal vlastní dort. Přesněji řečeno uplácal jsem ho proto, protože nikdo jiný by mi ho neuplácal. Tak snad se najde někdo, kdo by ho chtěl třeba sníst. Takže pozor, zítra ve tři odpoledne v 5. patře na Poříčí 9. Bude se tam konat ochutnávka dortu, taky speciální recitace mé nové básně a vrcholem bude dramatický přednes mého života v 25 sekundách. Pokud se nedostavíte, tak pak máte ještě šanci na dort do šesti večer vedle na Poříčí 31 v tělocvičně. Pokud ho do té doby nesníme s fotbalisty. Jinak všem děkuji za čtení (ctění?) hlupot, neb to je pro mě ten nejlepší možný dárek, jelikož není zase tolik očí, které by mě spatřily. A vždy, když čtete, tak každému páru očí v ten okamžik náležím. Zřejmě zcela. A když se tu a tam z noci vyloupne svoboda, či spíš samota, které nelze nenáležet, nitky (už je mám), jimiž propojuji svůj osud s jinými přetrhá, jen násilné slovo, anebo lest. A proto píšu hlupoty…

Přemítací

Dnešní den jsem skoro celý strávil sám se sebou v knihovně, zase tak obnovuji tradiční mix učení, koukání po holkách a přemýšlení maskovanými pod prázdnými pohledy z okna. Kromě toho, že na chvíli vedle mě seděl člověk, který vypadal jak Super Mario a toho, že jsem zakopl na schodech, mě nejvíce zaujal nápis na tričku jedné slečny. Stálo tam: „Jsem prostě úžasná!“ Nebo něco podobného. Mé překladatelské schopnosti totiž nejsou úplně nejlepší, přestože si pořád něco překládám. Zkoušky, věci ve skříní a tak. Ale zpět k tomu nápisu. Byla ta slečna vážně tak úžasná? Je určitě pravda, že když si dá někdo na tričko něco natisknout, pak to téměř určitě není stoprocentní nepravda, jinak napsáno, je to více než pravděpodobně poměrně určitě ne tak docela lež. Bohužel, než jsem si tuhle myšlenku v hlavě zformuloval, byla ta slečna pryč a já tak nemohl vyzkoušet, jestli trička umí lhát. Tři tečky…

Při dalším přemýšlení nad vším děním kolem mě i ve mně, jsem se jen tak zběžně pročítal novinami a přitom tak různě blbnul. Je to takový můj „blbstorming“. A dnes to teda pěkně bouřilo. Jednou mě to asi dovede někam do blázince. Zatím bývám chorý jen tělesně, ale až se stanu churým duševně, pak tělo bude uvnitř a duše vně. Ono, když přemýšlíte o tom, jestli v Pobřeží slonoviny, chodí sloni pro noviny, o tom, jestli nefrustrují skiny jejich černé stíny, či o tom, jestli budu mít štěstí, když mi dá kominík pěstí, tak si nemůžete být svou duševní stránkou příliš jistí. Navíc pořád je má duše v Ní. Ale tyhle strachy jsou snad běžné. Nejsou to žádné mé fobie, spíše jen fábie. Fábie má taky každý ne? V tomhle svém přemítáním jsem pokračoval i po cestě domů, a i přes vyrušování nejrůznějších maskotů a sběratelů přebytečných mincí, jsem si uvědomil, že sochy spolu často sousoší. Tři tečky…

Je zvláštní, že když si někdo stojí za svým, tak pak většinou leží a usedavě pláče. Proto bych nikdy nechtěl ustat v pohybu, zatuhnout a nakonec se třeba rozpadnout. Začínám si dneškem plnit své sny, jelikož čas mě neúprosně dohání. Začínám pěkně pomalu, takže od upečení vlastní banánové buchty, se dostanu k výletu do Vídně za pandami, pak snad Anetě Langerové řeknu vtip o zajíci, který šukal lvici, taky se zabahním v Glastonbury, potom bych mohl začít učit děti matematiku v Tanzánii a jednou si snad udělám pěkný večer s dvěmi švédskými letuškami a velkým množstvím šlehačky. Zatím ale vytáhnu alespoň tu buchtu z trouby. A ještě jedna věc. Mé přemítání pokračuje i teď, když koukám na fotky visící na zdi, přičemž si uvědomuji, že jen na fotkách mohou být naše dívky věrné, jelikož ve skutečnosti jsou přeci trojrozměrné… Tři tečky?

S pokorou překračující

Mám teď docela čas na blbnutí, takže blbnu. Navíc po šesti hodinách strávených se středoškoláky, kterým se snažím vysvětlit princip (ne)fungování našeho parlamentu či rozdíly mezi verbální a neverbální komunikací, se pro zachování vlastního duševní zdraví nedá dělat nic lepšího. Třeba dnes jsem při cestě domů uvažoval o řeči jako o nedokonalém způsobu komunikace. Představte si, jak by bylo zajímavé, kdybychom všechny naše rozmluvy vedli pomocí signálních praporků. Pak jsem si však uvědomil, že bych si stejně asi moc nepolepšil. Pokud bych si chtěl třeba namlouvat nějakou holku, tak v nynější „řečové“ podobě bych ji maximálně urazil. V mé komunikaci „praporkové“ bych ji pak nejen urazil, ale asi i přerazil. A propíchl. I když teď nevím, není to vlastně vítězství? Ptám se, protože to opravdu nevím, měl jsem tři roky pauzu…

Vím, že mi chybí občas pokora. Občas však ve mně okorá. Mé myšlenkové blbnutí přerušil pohled člověka stojícího vedle mě v trambáji. Ten pohled byl prosebný, ba spíš přímo úzkostný. Když jsem si toho člověka prohlédnul blíže, spatřil jsem v jeho ruce lékařský nález. Nebyl jsem zvědavý, ale stejně jsem uviděl diagnózu. Leukémie. Nepřál bych nikomu takový pohled do samého nitra smutku, skrze který lze uvidět člověka v celku, člověka neslyšného a neslyšeného. Takové chvíle pak vrhají stín na celé to mé vnitřní blbnutí v představách, jimiž jinak tak rád zaplňuji prostor mezi tlacháním a tlením. Chtěl-li bych nepokrytě uznávat jakousi hodnotu, pak by to byla pokora, či spíše lidskost v níž se člověka ocitá pokaždé, při střetnutí s něčím výše zmíněným. Jsem však člověk líný a sebestředný a jako takový i o sobě píšu. I když pokora mi nechybí, když upírám zrak vzhůru…

V takových situacích se v náznacích učím nacházet to, co mi zatím celý život unikalo. Shledávám se slepým vůči všemu, co v prvním pohledu neoslní. Tak moc často se člověk spoléhá na oči, že časem (u mě od podzimu) zcela přestane poslouchat, či spíše naslouchat tomu, co opravdu něco znamená. Pokud jsem doposud v něčem spatřoval půvab, pak povětšinou s ohledem na předchozí hodnocení okolí a byla-li přítomnost onoho něčeho pro ostatní ohromující, bezmezně jsem propadal i já. Až teď pomalu začínám rozumět všem těm schránkám na duši, všem těm obrněným transportérům, v nichž se vzájemně potkáváme v ulicích. I všem našim siláckým řečem a (vy)kresleným úsměvům. A všem těm tajně vyplakávaným bolestem anebo lestem. Cítím se teď jako princezna, kterou po stoletém spánku probudí princ. Princ jménem Kofein…

Touhle mrazivou dobou není příliš tepla pro dotyk. A v tomhle má začínat můj nový příběh? Někde mezi něčím a ničím, v té nepatrné mezeře, kde jedno bytí ustává a nové započíná, ačkoli se navenek neděje nic zvláštního? Na vnitřek se mi jen, prost o jednu osobu, zvětšuje prostor pro spánek. Snad se nestávám příliš nesrozumitelným. Píšu-li poslední týdny hlupoty, pak jedině spatra, tak jak na mě přicházejí. Už žádná vnitřní cenzura. I když bez cenzury, musím se nyní nad sebou zamýšlet mnohem intenzivněji. Opravdu neunikám sám sobě, vám i tobě? Mám-li si něco uvědomit, naznačte prosím čitelněji – neosobním dohloupěním, či osobní fackou… A poslední dnešní záchvěv blbnutí. Na přechodu před domem jsem si uvědomil, že mě pořád trápí taková maličkost. Zvířecí. Jaká je vlastně zebra v přechodu? Snad jednou pokročím a zebru překročím…