Poslední dobou se mi nechtělo moc psát, jelikož jsem moc psal. A málo spal. Dává to vcelku (ne)smysl, ale skrývá se v tom velká pravda. Teda zas tak velká ne. Podle mého odhadu má tak tři metry. Ale to je vedlejší. K dnešnímu psaní mě dovedlo několik okolností. Tak za prvé jsem měl vidění ohledně mé budoucnosti. Byl jsem zavřen v nějaké tmavé místnosti, kde bylo strašné vedro, kolem mě běhali nějací červení mužíčkové s rohy a píchali do mě vidlemi. Světlá budoucnost? Dále mě překvapila pohádka. Pohádka o víle Amálce. Přiznám se, že nkdy nepatřila k mým oblíbeným, ale nyní si mě získala dílem, který se jmenuje „Jak se víla Amálka udělala ptáčkem“. Asi se stanu pravidelným divákem. A když už jsem tak trochu u televize. Nemáte taky ten pocit, že vás celý život pronásleduje tvůrčí skupina Aleny Poledňákové a Vladimíra Tišnovského?
Nemám rád, když o sobě lidé mluví, že jsou blázni. Tvrdí to o sobě snad každý: „Já jsem takový blázen!“ Je to zvláštní. Sám bych to o sobě nikdy neřekl. Já jsem totiž distingovaný mladý muž. Možná proto si tak rád před spaním povídám s plyšáky. Ale zpět k bláznoství. Rozděluji lidi do tří skupin podle toho, jak se zachovají ve sprše, když za nimi přijde další osoba. Ti první se v klidu sprchují dál a vůbec je nepadne studenou vodou postříkat tuto příchozí osobu. Druhá skupina se v klidu sprchuje dál, ale přemýšlí o tom, že by to jednou mohla udělat. A třetí skupina to doopravdy udělá. Sami si teď přeberte, o které z těchto skupin by se dalo říct, že je bláznivá. Myslím, že každý z nás to má trochu jinak. Třeba taková Modrooká je občas dost nervózní. A taky bývá občas mokrá. Ale to už jsme zase u pohádky. Snad se (ne)budeme hádat…
Lidé nad tím už ani nepřemýšlí, ale když se nad tím zamyslím já, tak mě některá slova dost matou. Já se tak celkově rád nechávám klamat. Třeba významy některých slov, které by ve skutečnosti mohli být úplně jiné. Hádky o pohádky hrozí stále, ale co třeba taková sekretářka (taky vás automaticky při slově sekretářka napadá písnička od Vypsané Fixy?). Kdybych to slyšel porvé, tak si myslím, že je to žena, která má pořád nějaká tajemství. Tajnůstkářka. A co když je to sekretářka tajemníka? To už je opravdu jako něco z pohádky. Naproti tomu chudák asistentka. To je totiž osoba dosti nejistá, jelikož je pro ní všechno pouze „asi“. Takže máme jít za tou, která všechno tají, nebo za tou, která si není ničím jistá? Co takhle jít rovnou za ředitelem? Ten by nám snad mohl nalít čistého vína? Když se ale na věc podíváme blíže, tak zjistíme, že ředitel všechno ředí…
Tak už asi chápete, proč většinou ředitelé nejsou moc „hustí“. Byl by to čistý protimluv. Všechno husté zředí jako první. Tak by se dalo pokračovat dál. Například i níž. Takový náměstek to z náměstí na hlavní třídu nikdy nedotáhne. Pokud se posuneme výš, tak tu máme politika, což je zaměstnání k politování. Naopak pracovat jako senátor musí být „sen“ každého politika. Nejspíš je to ještě lepší než být prezident, jelikož tomu hrozí potíže s chrupem. Asi proto, že se většinou drží svého úřadu zuby nehty. To já kdybych psal lepší hlupoty, bych mohl být spisovatel. Znamená to ale, že bych měl být sova nebo spíše datel? Kdo ví? Vzhledem k tomu, že tuhle hlupotu datluju o půl jedné ráno, tak spíše ta sova. Sova datlující slova. Myslím, že to tu ještě nebylo! A teď to tu je. Tak raději už půjdu zase spát. A uvidím, jestli budu dál psát. Ještě bych mohl i sát, ale to už bych se zase dostal k těm pohádkám…
