Já sám

Koukám teď na jednu skříňku ve svém pokoji a spokojeně musím napsat, že Ikea je nejspíše největším výrobcem hlavolamů na celém světě. Pokojně probíhalo i dnešní snění po dnu plném cestování. Tam i zpět. Zpět ke snění. Zdal se mi lehce nepokojný sen o ložním prádle. Abych vám to trochu přiblížil, jednalo se o deku, kterou jsem si nasadil na hlavu a hrál si na ducha. V zápalu hry jsem vypadl z balkónu přímo na podium, na kterém se odehrával opus jménem Nietzscheův kokos. Sen pak pokračoval tím, že jsem šel s Modrookou na rande, ale přišel jsem k ní o tři dny dříve, takže mě museli ubytovat v pokoji pro hosty. Pak jsem se probudil a jediné mé myšlenky směřovaly k tomu, že bych chtěl chodit do kadeřnictví, kde by zákazníci při stříhání seděli na houpacím koni. Občas mám pocit, že jsem buď génius nebo idiot a ostatní lidé kolem mě mají ve svém životě jediný úkol, zjistit co z toho. Já sám nevím… 

Jásám, jelikož jsem si uvědomil, že strčit si prsty do uší a pískat, dokáže vyřešit spoustu problému. Možná se vám to může zdát lehce naivní, možná trochu dětinské a některým z vás by to mohlo přijít značně hegeliánské. Ale to snad ne. Jsem nejspíš trochu přerostlé dítě, i když zase tolik jsem nevyrost, proto raději používám termín „dítě v záloze“. Včera jsem si tak zcela připadal. Měl jsem možnost odvést si (z pekla?) své dětské poklady nebo „prý“ potřebné kuchyňské vybavení. Samozřejmě jsem si vybral poklady, mají v sobě totiž jisté klady, navíc já nejsem člověk, který by byl tak hr na hrnce. Navíc už vím, že raději budu v bytě s jednou posteli, hrnkem, talířem, mými poklady a s Modrookou, než žít v dokonalé Bublině s mixérem za několik tisíc papírů, které tak rádi měníme za štěstí. Navíc mezi poklady mám i lego. Co si takhle svůj svět poskládat z kostek lega? Přidá se někdo? 

Tak si zatím v osamění užívám příchod své dospělé budoucnosti. Možná bez ctnosti, ale určitě z mnohokráte vysloveným „budou“. Vždy přeci jsou. Jak se na ně ale obléci? Vždy, když zmizím z dosahu všech lidských pohledů, napadne mě vždy podivná myšlenka. Pán tvorstva prý! Trochu velké zvolání na někoho, kdo často nedokáže poručit ani sám sobě, natož se shodnout s někým mně podobným. Nevím proč, ale často mám radost z prostého bytí v krajině a vzhlížím ke znamením, jimiž ke mně ona krajina promlouvá. A jedno jestli se zrovna nacházím na kraji lesa nebo v temných zákoutích měst. Má povaha jest v vskutku vrtošivá, což často pomáhá, často zavařuje, čímž i zmáhá. Ale jsem to já sám, a proto občas jásám, i když mi stejně jako ženám po padesátce dochází šťáva… Jsem rád, že ještě někdo čte (ve) mě…

Spletitě spletená

Nevím proč, ale někteří lidé mi dokáží říct „mladý muži“ tak, že to snad ve všech světových jazycích musí znamenat „hajzle“. No nic. Napadl mě tento týden zajímavý námět na román. Hlavní hrdinou by byl poeta a šermíř Tyrano z Castillonu, který by však trpěl tím, že by mě velmi velké uši. Tyrano by tajně miloval svou nevlastní tetu Roxetu, která však miluje mladého šlechtice Christolina. Tyrano tajně Christolinovi pomůže Roxetu získat. Konec jsem ještě nevymyslel, mám zatím jen úvodní kapitolu, která se odehrává v divadle, kde Tyrano slovně i šermířsky zesměšní jednoho z diváku, jenž si utahuje z jeho nosu. Teda uší. Tyrano by měl také pronést větu: „ Své klapky na uši odhazují v dáli… S grácií.“ Jen bych chtěl dodat, že tento můj námět nemá nic společného s tím, že jsem byl s Modrookou v divadle na Cyranovi z Bergeracu… 

Tento týden jsem, kromě vymýšlení svého originálního díla Tyrana z Castillonu, s trochou nostalgie koukal na obrázky z prvního dílu Harryho Pottera. Nevím jak vám, ale mně přijde vtipné koukat na ty malé děti a říkat si – Ty umřeš, ty umřeš, ty budeš smrtijed, ty umřeš, tvoje prsa budou budit rozruch – a tak dále. Občas je asi potřeba nějakým způsobem ulevit rozumu. Jen tak se proplouvat bytím. Když se nad tím zamyslím, je můj rozum vlastně tím, co znám nejlíp. Ovšem, je tady spousta věcí, u kterých se pletu. Třeba u pletení. Nebo háčkování. Všechno má přeci svůj háček. Můžu se třeba mýlit, když si myslím, že nyní píšu hlupotu. Třeba nyní spím na posteli, která pluje v Tichém oceánu a tohle se mi zdá. V jednom se ale přece jen nemůžu plést a to v tom, že mám rozum. Dokazuji to už tím, že si to myslím. Perfektní. Čím víc, ale nad něčím hloubám, tím více mě to mate… 

Mate mě i taková drobnost s papežem, cirkví a Bohem. Podle mé jedné, přiznávám lehce podivné teorie, musí být papež takový zachycovač špíny, bolesti, bídy a viny celého světa. Abych vám to vysvětlil. Všechno začíná u faráře u zpovědi, ten všechno to zlé předá někomu vyššímu (o církvi toho zase tak moc nevím), ten pak kardinálovi a ten papeži. No a od něj by to mělo putovat k samotnému bohu (A je vůbec samotný?). Teda, jestli bůh existuje, nebo pokud existuje alespoň nějaká adresa Bůh, kam se všechno to zlé dá poslat. Když teď nad tím přemýšlím, tak jestli nějaký ten bůh existuje, doufám, že má hodně dobrou omluvu. Asi uvidím po smrti. I když pokud by se v mém případě nedostavila, asi bych se nezlobil. Na druhou stranu jsem si také uvědomil, že je důležité nemyslet na smrt jako na konec bytí, ale spíše jako na značně efektivní způsob snížení vlastních výdajů. Trochu se teď bojím jen toho, že až se probudím, budu potřebovat pádlo…Trochu to snění na mě padlo… Pohádka! 

Slunce opět vyšlo (tak jak je to v Bobovi pořád) a vesele Skoro Boba a Bude Boba lechtalo paprsky. Někde v dálce zazpíval pták. Vlahý větřík províval listy stromů, pozdvihoval hlavičky květin a roznášel jejich vůni po celém lese. Nějaký hmyz probzučel kolem na cestě za tím, co hmyz zpravidla asi dělá v pozdním odpoledni. Mezi stromy se nemelodicky nesl zvuk sténání. Skoro Bob a Bude Bob leželi na zemi a vypadali jako při posledním tažení. Skoro Bob se probral, a ihned toho litoval. Kocovinu už párkrát zažil, ale takovouhle ještě nikdy. Propadal se do nejtemnějších propastí. Docházel k závěru, že pád ze skalisek není ani zdaleka taková legrace jako pořádné kopnutí do hlavy. Nechtělo se mu hýbat, poněvadž cítil jakési tupé bušení, a tak prostě ležel a přemýšlel. Zachrání rodiče? Uvidí ještě někdy Bob? Krásnou?

Narozeni nám

Napsal jsem dopis. Milostný dopis. Napsal jsem ho ručně a obsahoval vše co by měl správný milostný dopis obsahovat. Takže trochu klišé, dávku upřímných vyznání a známku s květinou. A byste mi věřili, tak tu malou ukázku zveřejním. Ale jen malou, jelikož další části jsou ryze osobní a já bych se tím nerad někoho osobně dotknul. I když té jisté osoby bych se nyní dotýkat chtěl. Kromě části dopisu tu ještě zveřejním jednu pohádku, kterou jsem Modrooké napsal, když byla nemocná. A je to příznačné, páč nemoc teď ochromuje i mou tělesnou schránku, takže dál už nic víc nenapíšu. Jen se ještě pochlubím mým posledním úspěchem. Konečně jsem po více než 15 letech složil Rubikovu kostku, pokud jde tedy o to, že mám umístit všechny kuličky do středu bludiště…

Musím se Vám drahá Adélko přiznat. Miluji vás. Nemám rád prázdná slova, ty sliby svlečené z upřímnosti, jenž bývají tak často ve slovech nadšenců. Proto mi věřte, když píši o tom, že jste krásná (proto obléhána ze všech stran?), něžná (proto předmětem mnoha snění?) inteligentní (proto chápete mé poklesky?) i náruživá (proto píši tento dopis?). Vaše rty jsou tím nejsladším experimentem, Vaše oči jsou dvě barvy světa, světlo a tma a Váš dotek elektrizujícím zážitkem. Ve vaší blízkosti se stávám jiným, lepším, novým… A teď ještě pohádku…

Žila byla jedna krásná modrooká princezna jménem Adélka. Adélka si žila svým spokojeným životem s knihami, touláním se po kraji a děláním palačinek. Jednoho dne však princeznu očaruje zlá babizna Teplota, která se princezně mstí za to, že jí nevědomě snědla poslední kus tvarohového koláče. Zlá babizna proto princeznu proměnila ve velký nateklý jahodový koblížek. Mezitím chudý prosťáček Já vyráží do světa. Prý na dva týdny. Po šesti letech ho nachází na poušti v milostném vztahu s vačicí. Já se dává dohromady a přitom vyslechne příběh o zakleté Adélce. Příběh ho zaujme a chce princeznu zachránit. Posilní se gulášem z Vačice a vyráží na cestu. Musí se však vrátit, jelikož neví kam mám jít. Jak za Adélkou se nakonec Já dozví od ducha jeho zemřelého dědečka. Když duch dědečka odchází stěnou, Já, ve snaze ho následovat, si rozbije nos.

Babizna Adélku-koblížek drží ve svém doupěti v hlubokých lesích. Doupě navíc hlídá dvouhlavý drak. Drak však trpí rozdvojením osobnosti. Jedna půlka se chová jako drak, druhá jako úplně jiný drak. Já draka přelstí tím, že si vezme falešný příčesek, přičemž pak vypadá jako slepice . A draci se prý slepic bojí. V doupěti Já nalezne koblížek a dva lístky na muzikál. Já neváhá a bere ty lístky. Po nudném večer s My fair lady se vrací pro koblížek. Místo toho, aby do koblížku kousl, tak omylem koblížek políbí. Koblížek se promění v Adélku a hladový a muzikálově znechucený Já s rozbitým nosem se ihned zamiluje. Adélka stále s jahodovou marmeládou na čele také. Žijí pak spolu až do smrti, Já o svých příhodách napíše muzikál a Adélka (stále s marmeládou na čele) si otevře pekárnu. A babizna? Ta odjede do Francie, přičemž zapomene vypnout sporák. A drak se dá třeba na step. Zazvonil konec a sporák vybouch…

Otázková

Jako děti si klademe spoustu otázek a tak nějak doufáme, že až vyrosteme, budeme moudřejší a najdeme si na ně odpovědi. Nakonec opravdu vyrosteme, opravdu jsme chytřejší a takové otázky si přestaneme klást. Přitom to mohou být otázky velmi zásadní. Pro mě je typické, že mám plno otázek bez odpovědi, nebo naopak mám odpovědí až příliš a to je potom ještě horší než nemít žádné otázky. Pokud se v tom orientujete, tak jste na tom lépe než já. Třeba nyní si vzpomínám na jednu mou otázku týkající se kapra ve vaně. Proč je pro něj leknutí daleko horší než pro člověka? Víte to? Já jsem vyrostl a k otázce se už nikdy nedostal, jelikož kapra ve vaně už nemívám… Znamená to snad, že čím míň máme kaprů ve vaně, tím míň máme i otázek?

V září záříme, i když se blíží předzim. Právě se cítím jako páté kolo u vozu. Takže se cítím asi jako volant. Navíc si uvědomuji, že zpěv ptáků může být tou nejhorší ukolébavkou. Hlavně tehdy, pokud odjíždíte brzy ráno od své modrooké dívky. Kvůli Modrooké si navíc musím klást další otázky. To opravdu nikdo neříká vtipy o dětech na onkologii? Nikdo nekreslí obrázky lidem k narozeninám a svátkům? Nikdo si nechce povídat dlouho do noci o bez moci plynoucí z nemožnosti jíst studený pudink? Nikdo si nehraje na vlastní (ostravské) rádio? Další otázky? Žádné odpovědi? Nejspíš to ale budu dělat dál. Alespoň do té doby než mě někdo přesvědčí o tom, že se tím nebudu moci živit…

Tak raději dál. Léto bývá často ve znamení vody. Scházíme se u různých přehrad, rybníků a nádrží. A něco takového je i symbol podzimu u nás doma. Pro nás všechny je totiž podzim ve znamení vody, ale vody neklidné, rušivé. Naštěstí nejde o žádné katastrofické záplavy, jen nám pár trubek nedává spát. V podstatě už čekám jen na to, až se na posteli vyplavím ze dveří. Stěhovat se však nechci a myslím, že jsem už o tom i jednou psal. Představa, že se musím stěhovat z domova, abych šel do lepšího mi je v podstatě dost příjemná, ale ve skutečnosti mě děsí. Bojím se opouštět svou noru. Jediné co může takové utrpení vyvážit, je vidina budování nory nové. Třeba i Modrooké… A kousek pro ní. Tebe? Další otázka?

Krásná se dívala z okna za nímž byla pouze tma. V pokoji, kde zamyšleně stála, svítila lampa, což mělo za následek, že v okně zpozorovala samu sebe. Měla rozcuchané vlasy, prázdný pohled a opět se obviňovala z mnoha nesourodých hříchů a zároveň byla pyšná na život, který žila. A přesně takovým byla člověkem. Dvojím, ne špatným, ne však ani ctnostným. Ve zvláštním pořadí ji napadaly otázky, o kterých mluvila se Skoro Bobem. Ten často hovořil o tom, že i v největším štěstí má člověk právo na to, být trochu nešťastný. Krásné se zdálo smutné, že to neplatí naopak...