Od Majálesu mě neustále trápí název jedné kapely. Ta
skupina se jmenuje Charlie Straight proto, aby bylo jasné, že zbytek kapely
není? Kromě toho si žiji dál svůj obyčejný život. Takže jsem třeba odmítl odjet
na měsíc do Indie. Při vzdělávání dětí se snažím aplikovat teorii her (pokud si
za mnou přijde stěžovat dítě na nějaké jiné, dostanou trest oba atd.) a stále
se snažím vymyslet co udělat s řepou z lednice. Z poklidného
života mě tak dokáže vytrhnou jen zpráva o viróze hradního pána. V té době
měl totiž „otevírat“ Pražské jaro a já se bál, že se ho pokusí vypít. Taky se
snažím dopsat pohádku pro Modrookou. Nějak
mi chybí odvaha psát. Vím kam chci, jen nevím kudy. Po četbě všech Shakespearu,
Rostandu a Habermasů jsem se nyní dostal k Baudelairovi a to se vám
přiznám - zamiloval jsem se. „Krásnou loď“ se snad naučím nazpaměť (Tvůj
hrudník trčí vpřed a dělí se v dva stíny, tvůj hrudní koš je skříň, jež
skrývá vypukliny). Tohle bych chtěl dívkám psát do památníčků…
Mají dnešní dětí (když píšu děti, myslím tím holky,
protože si nepamatuji, že by si památníčky vedli kluci) ještě potřebu vést si
tyhle „můžeš-kreslit-můžeš-psát“ deníčky? Nebo jim stačí jen sociální sítě?
Pravda, památníčky nejsou nějak životně důležitá věc, navíc ani netvrdím, že se
mi po nich kdovíjak stýská, jen mě zajímá, jestli je dnešní děti ještě vedou.
Mě vždy dost stresovalo, když jsem dostal ten pečlivě udržovaný notýsek a měl
se nějak projevit, protože zapsat se do památníčku, je jako zapsat se navždy do
paměti. A já se bál, abych se nezapsal odstrašujícím způsobem. Ve výtvarce jsem
nikdy neexceloval (i když rád tvrdím opak), takže obrázky nebyly dobrá volba.
To by si taky o mně udělaly holky pěkný obrázek! Bohužel mám i ošklivé písmo.
Zavrhoval jsem tak i převzaté citáty, takže nakonec přece jen došlo na vlastní
výtvarnou tvorbu, jelikož i jalový vlastní výtvor je lepší než skvělý vypůjčený
citát. Takže jsem kreslil. Citáty si totiž za rámeček nedáte. Třeba nějaký můj
výtvor přežil dodneška. Myslím, že žádná z dívek, které jsem se zvěčnil,
hlupoty nečte a nenapíše mi, zda nějaký můj výtvor existuje, ale i tak doufám,
že třeba někde v nějakém zapadlém šuplíku ležím uchován jako památka…
Žiji si nyní v takovém jalově tvůrčím období. Jsem
milován Moodrokou dívkou, bydlím na krásném místě a už jsem si taky zvykl na
přítomnost řepy v lednici. Proto nedokážu tvořit. Mám pocit, že nejlepší
díla vznikají, když autoři trpí. Nebo alespoň nemají řepu v lednici. Pokud
to se mnou půjde takhle dál, obávám se, že nikdy nenapíši svůj velký román o
muži, který se živí jako lidská dělová koule. A pokud ano, bude psán velmi
malým písmem. Nemám slov, abych lépe popsal svůj současný stav sebe sama, takže
zbývá číst mezi řádky. Možná bych měl zkusit psát mezi řádky. Jednou jsem to
zkoušel, ale knihovnicím se to nelíbilo a to přesto, že jsem chtěl vylepšit pár
akademických prací říkankou o pejskovi Lumpíkovi. Ach to písmo! Nádherná
myšlenka, lapač pocitů i melodií, dokonce i to nejledabyleji napsané slovo je
svérázným obrazem nahodilého okamžiku. A je jedno, jestli je napsán na zdi, vyrytý v kůře stromů, či je
kouřovým obrazcem krášlícím nebe. Tak to je asi vše, co jsem chtěl napsat.
Všimli jste si, že tím jak tvoříme nové řeči, si poslední dobou stále méně
rozumíme?
