Točitá

Všimli jste si někdy toho, že existují lidé tak křiví, že se dokáží skrýt i za točitými schody? Ale to jen taková drobnost na úvod. Nejrůznější povinnosti a starosti mi brání přispívat více do děníčku. Třeba teď se mi nějaký neidentifikovatelný hmyzí (ne)přítel plazí po monitoru. A já tak nevidím na Clinta Eastwooda. Jinak můj život probíhá v normálních intencích. Takže stále nevládnu světu, stále nevím jak se dostat broukům na kobylku a stále si mě některé uklizečky ve škole pletou s žáky. A to přesto, že jsem konečně dostal svůj vlastní klíč od učitelské toalety. A to, že končí školní rok na tomto mém malém osobním úspěchu nic nemění. Teda mění se jen to, že místo tajně kouřících studentů, potkám tajně kouřící učitele. A mě se kouří z hlavy, když musím opravovat pololetní písemky. Nejen, že se mi kouří z hlavy, ale mám pocit, že z toho i šedivým. První šedivý vlas nyní se skutečností, že si mě někteří lidé pletou se studenty prvního ročníku střední školy, vypadá jako docela zajímavý paradox… Takže asi vážně žádná změna…

Když už jsem zase u těch svých paradoxů, tak jsem nyní objevil takový další malicherný do sbírky. Všimli jste si někdy toho, že v parku nebo na zastávkách jsou lavičky připevněny k zemi řetězem? Kolikrát jsem kolem nich procházel, kolikrát jsem u nich stál, kolikrát jsem na nich seděl, ale nikdy jsem se nad nimi vážně nepozastavil. To opravdu existují lidé, kteří by ukradli lavičku? To jsme na tom už vážně tak špatně? Na druhou stranu, taková krádež lavičky přeci nemůže skončit neúspěchem, jelikož pokud zloděje lavičky chytnou, tak půjde sedět. A o to mu přece jde. Nebo ne? Vím o co šlo lupičům, ale vážně netuším o co šlo modrooké, když mi nabízela masáž chodidel. Vážím si toho, ale ruku na srdce, myslím si, že masáž kousku nohy, mi trn z paty nevytáhne. Neříkám, ať si trhne nohou, ale rád by měl tu možnost, vychutnat si její doteky i na jiných částech těla…

Říkám si kopíruje umění život, nebo život kopíruje umění? A existuje nějaký film nebo písnička kopírující naše bytí? Nebo naopak jsme předobrazem knížky či obrazu? Koukáme na bondovku a máme chuť třepat, ale do ničeho se nemíchat. Koukáme na komedii s Peterem Sellersem, zakopneme o patník a přitom někomu zapálíme vlasy. Ale pak se zase stane, že čteme knížku a říkáme si: „To jsem přesně já!“ Jak to tedy je? Nevím. Vím jen to, že mé hlupoty často kopírují mé momentální mentální síly. Původní koncept mé osoby, jak byla asi přírodou zamýšlena, byl v podstatě veselý až lehkovážný, a v tom plánu jsem také většinou pokračoval až do doby, kdy jsem se stal obětí něčeho tak náročného jako byly podzimní události. Žádný citlivý mladý muž by tou zkušeností nezůstal nedotčen. Moje duše se obrnila a časem jsem se víc a víc cítil jako v závěru boxerského utkání. Je to za mnou a já se nyní cítím jako James Bond, který šifruje veledůležitou zprávu. A přesto, že se cítím jako bych dostal ránu deštníkem, je mi výborně, jelikož mám svou modrookou…

A ještě drobnost na konec. Četl jsem na novinkách článek o tom, že rychlíkem do Prahy cestoval had. A proto mě napadla taková malá dopravně-hadí existencionální otázka: „Proč se sakra tak plazíme?“ Znáte někdo odpověď ?

Kvetu v květnu

Pamatujete na to, když jsem se snažil popsat nepopsatelné pocity? Nedávno jsem si objevil nový pocit, který jsem si ale nyní i nově pojmenoval. A tím i trochu vyděsil modrookou. Po jednom sobotním probuzení jsem se totiž cítil jako Jiřina Bohdalová při menstruaci. Přičemž pokud dobře vím, menstruace je činnost, které jsem se poslední dvě dekády svého života vůbec nevěnoval. A potom, že prý nevinný spánek rozmotává klubko starostí. Z některých věcí člověk vypadne, ale nikdy úplně nezapomene. Když se tak nad sebou zamýšlím, tak bych raději občas zapomínal. Na druhou stranu bych ale nerad zapomínal na jiné věci. Třeba na pátečním Majálesu jsem zjistil, že konečně chodím, sedím a lehávám s dívkou, která má ráda Tatabojs. A to jsem zjistil svým pod prachovým viděním, když slunce svítilo do písku a modrookou jsem měl na blízku…

Při nejrůznějších sbírání společných střípků z našich životů, jsem zjistil i jiné zajímavosti, které nás spojují. A že jich je, páč modrooká je ta nejsensačnější dívka na světě. Mám rád její oči. Nádhera! Mám rád její ústa. Pohádka! Její hlas. Jako stříbrné zvonky rozléhající se horskou lučinou za vlahé měsíční noci. Je sladká a milá a láskyplná právě tak jako je krásná. A ten ďolíček na její pravé tváři. Nic krásnějšího neuvidíte na tváři Země. No je potřeba si občas trochu utahovat sám ze sebe. Když už nás utahují ostatní. Třeba ekonomové. Nevím jak vy, ale já ekonomii moc rád nemám, ale vždycky mě fascinuje, když slyším slovní spojení „neviditelná ruka trhu.“ Zní mi to jako něco z pohádky. Je srandovní si tu ruku představovat. Někoho drží za ruku a provede ho všemi problémy, jiným otvírá dveře, hladí, prostě se k nim chová v rukavičkách, jiné pak chytá pod krkem a dalším zase udělá takové to uplavala při podávání rukou. Nade mnou pak často jen mávne… Pořád lepší než abych od ní dostal třeba pěstí… A další střípek…

Krásná osaměla a zamyslela se. Jen zřídka se v poslední době zabývala myšlenkami na Skoro Boba. Teď si překvapeně uvědomila, v důsledku Ne Bobovi podrážděnosti, že ten problém se úplně nevypařil, ačkoli to tak po krádeži diadému vypadalo. Hodně toho ještě přetrvávalo na dně její duše. Člověk, který není předmětem všeobecného obdivu, například v očích NE Boba, se jen tak nevytratí z povědomí citlivé dívky, je-li docela pohledný, pozoruhodně výmluvný, pateticky roztoužený, nosí sebou plyšového maňáska ve tvaru kuřete, zvláště když je potomkem královské rodiny. Vzpomínala si teď na ty kouzelné chvilky, procházky při měsíčku a polibky ve stinných zákoutích, splývání po řece ve staré pramici. Když se Ne Bob náhle objevil, byla už Krásná pohroužena do bláhového romantického snění a propadala se stále hlouběji. Ne Bob ji vytrhl se zamyšlení. Otevřel prudce dveře, tak prudce, až se okna zatřásla, a vtrhl do pokoje s nadšenými výkřiky. Už ví, jak ho dostat zpět…

Bude Bob kráčel pomalu a zamyšleně, spíše jako náměsíčný než jako zdravý a silný muž plně ovládající své dolní končetiny. Chodci do níž vrazil, o něm smýšleli nelaskavě, leč mohlo tomu být jinak, kdyby měli všechna fakta k dispozici, pak by si uvědomili, že si zaslouží spíše politování než kritiku. Neboť Bude Bob si uvědomil, že se večer před tím dopustil udání, které ho rozrušilo tak, že i jeho schopnost kráčet po ulici tím utrpěla. Naopak Ne Bob, který často nepřeypoval energií ani dobrou náladou, byl toho dne naladěn nesmírně radostně. Vyzařoval přesvědčení, že na tomto nádherném světě je dnes všechno v úplně a naprosto perfektním stavu…