Někdy mám ze života pocit, jako kdybych hrál karty s talířem pažitky. Ten talíř samozřejmě podvádí, ale když chci něco namítnout, tak mi z úst vychází pouze zvuk zvonkohry. A takový je život člověka, jehož ambicí je vyrobit z továrny své duše dosud nestvořené svědomí lidského rodu. A taky případně zjistit, jestli by se dalo vyrábět v Číně z plastu a ve velkém. Prý je potřeba vidět věci z lepší stránky. Tak snad chápete. Chtěl jsem jen napsat, že vše co se kolem nás děje má určitý důvod. Pokud ne, tak by přeci bylo zbytečné, abych se holil. Vím však, že dělám chyby. Dělal jsem je a dělat je budu dále, jelikož chyby dělají člověka. A já jím jsem tuze rád. Určitě je lepší být člověk než třeba talířem pažitky. I když ten se zase nemusí holit. Tak já už vážně nevím. Všímáte si někdy hlasů lidí, kteří se tváří, že mlčí?
Přemýšlím! To je dost zvláštní zvolání, ale je to tak. Přemýšlím o tom, co jsem napsal v minulé hlupotě. Tedy o způsobu jakým se s dvou stane jeden. Nějak jsem si uvědomil, že splnit si svůj sen s kapitánem, nebude úplně jednoduché. Na druhé straně, proč to neudělat. Třeba by to nemusel být ani opravdový kapitán. Co mi brání vzít Modrookou někam na úřad, kde nás paní úřednice oficiálně stvrdí, když to pravé stvrzení proběhne předtím tak, jak si sami přejeme. I když maměnky asi budou muset zatlačit nejednu slzu. Když tak koukám na svatby kolem sebe, zdá se mi, že je to jenom taková show pro masy. S masem. A ti dva v hlavní roli se vytrácejí. Hlavně, že budou bíle šaty, sůl, únosy, střepy, holubice, fotky s podvazky a ty další podivnosti, které příliš nechápu. Proto jsem tuze rád, že jsme si s Modrookou schopni vytvořit život tak, jak je libo nám, nikoli jak by měl vypadat podle tradičních šablon. „Navždy“ asi začíná být nadosah a velmi intenzivní…
Kromě svateb teď přemýšlím i o vláčcích. Strašně rád bych si postavil svůj vláček, který by projížděl po celém našem bytě. Ráno by mě budil, večer by mě tichým hučením uspával, kdybych měl hlad tak by mi z kuchyně dovezl jídlo, kdyby mi došel toaletní papír, tak bych nemusel volat na Modrookou a určitě by se toho našlo ještě hodně. Mám pocit, že i když své kolejiště nikdy nezrealizuji, tak si stejně nebudu myslet, že by mi ujel vlak. Je dobře snít, jelikož často žijeme noční můry. Já sním své sny, občas s pažitkou, občas s ní. A já jsem rád, že někteří lidé, pro mě bez tváře, sdílejí alespoň částečně mé sny se mnou. Že alespoň částečně zasahuji do života jiných jen pouhým ťukáním řádků. A to je asi vše. Už chápete tu pažitku?
