Kolenová...

Tak je to zase venku... Už asi budu hlupotovat jenom na blogu... Zatím, předtím i potom... napsanou...

Ohled nutí

Stálé dýchám, stále snívám, a stále mívám problém vyslovit slovo „croissant“. Překvapivě ho ale dokážu napsat. Což se jednou může hodit, pokud skončím jako Stephen Hawking. To znamená neuvěřitelně chytrý, docela bohatý a občas dabující kreslené seriály. Do té doby si budu muset vystačit s loupáky. A taky s hlupotami. I když to vypadá, že je poslední zanedbávám, opak je pravdou. Uodvrap ej kapo, mávábdenaz índelsop ej ež, ádapyv ot žydk I. Občas si říkám, že je asi vážně lepší trochu lhát. Ve jménu pravdy samozřejmě…

Zdál se mi další podivný sen. O loutkách. Slyšel jsem v trambájí rozhovor dvou starších paní, které tvrdili, že lidé jsou pouze loutky v rukou mocných. V poslední době se právě v trambájích dozvídám nejrůznější zajímavosti. Kromě loutek jsem například vyslechl i zajímavou debatu o jistých sexuálních praktikách (ty si ale nezaslouží hlubší vstup do análů této hlupoty), viděl jsem dost nešikovného labradora a taky slyšel chlápka, který odmlouval svému MP3 přehrávači. Ale zpět ke mně. K loutce…

Zdálo se mi, že nejsem člověk, ale jen velká loutka vycpaná pilinami. Bublina mě však stále měla ráda. Možná si uvědomovala, že i přesto, že jsem dřevák, mám duši. A taky plášť. Bublina mi v tom snu opětovně vyznala lásku a zároveň mi slíbila, že bude navždy se mnou. V dobrém i dubovém. Problémem byl jen člověk, který mě vodil na nitkách. Jelikož máme malý pokoj, musel by spát v obýváku na gauči. Pak už je ten sen dosti zmatený. Myslím, že v něm bylo něco o Pinokiovi, crossaintech a tom sexuálním rozhovoru z trambáje…

Měl jsem teď menší problémy s mým googlovským účtem, takže jsem nemohl hlupoty přidávat tak často, jak bych chtěl. Musel jsem si tak psát do šuplíku. Pak mi to Bublina zakázala a já psal zase ve wordu. O moc jste tak nepřišli. Pokus si ale myslíte, že „Ano“, tak to určitě co nejrychleji řekněte svým drahým polovičkám. Co to zase píšu? Už se v tom zase ztrácím. Snad se jednou obrátí role a budou se ztrácet ostatní (čti vy všichni). A já potom budu tahat za nitky. A pokud se neobrátí role, obrátíme se alespoň k sobě. Takhle virtuálně… Čtěte pozpátku… do pátku…

Když nezářím

Stále sním o tom, že jednou napíšu best celer. Bohužel zatím jen koušu mrkev. A proto je potřeba zatnout zuby a překousnout to. A možná trochu vážit slova. Případně zkusit vážit něco jiného. Objevil jsem teď totiž v kuchyni váhu. Stále mi vrtalo hlavou, proč tam máme ty divné hodiny, které ukazují čas jen tehdy, když na ně něco položím. A pomocí mé milé jsem konečně prozřel. V kuchyni je celkově spoustu věcí, které stojí za prozkoumání. Krabice s kakaem, skříňka s čokoládou, či robot, které mu prý nemůžu říkat R2D2. Pokud se na tohle podíváte ze správného úhlu, tak vám pak bude konečně vše jasné. Takový úhel však doposud nikdo nesestrojil. Takže žádný best celer…

Září se blíží ke konci a já jsem se zatím stále nedokázal dostat do správné zářící polohy. Do jedné školy nechodím (a kdoví jestli vůbec budu), v druhé mě moji žáci (snad schválně) provokují neznalostmi a navíc mi co nevidět (i přesto raději vidět) začnou kroužky s prďochy na jiných školách . Na záření tak není čas. Je to na draka. Bohužel však na pouštění draka není ten čas. Takže ani stěžovat si nemůžu a veškerou svou radost pouštím k smutkům. Přesto už znám odpověď na otázku, která visí (na rozdíl od draka) ve vzduchu. Odpověď je měď. A otázka zní: „ Co je největším vývozním artiklem Chile?

I když nezářím, neznamená to, že mám něco společného s tím radioaktivním předmětem nalezeným někde v Podolí. Radioaktivní opravdu nejsem, i když občas mívám rádio aktivní. Na druhou stranu by ovšem nemuselo být úplně špatné být ozářený. Třeba bych získal nějaké superschopnosti. Rentgenový zrak, super sílu nebo schopnost sklápět prkénko po čůrání. Myslím, že po tom bych byl mezi dívkami oblíbenější než kdy dřív (Jsem vůbec oblíbený?). Představte si skupinu superhrdinů, jejichž schopnostmi by bylo připomínání důležitých výročí, odklízení oblečení ze židlí do skříní, či omezování fotbalových přenosů v TV. Že by tohle byl můj best celer, kterým zazářím… Ještě to zvážím…

Konečná krás(k)y nahá

Kvůli zdárně splavené Bublině jsem před chvíli viděl novou Janu Eyrovou a musím se přiznat, že mě to trochu zklamalo. Asi jsem čekal trochu víc od filmu, kde se Alenka z říše divů zamiluje do Magneta z X-menů, dohlíží na ně Bondova šéfová M a kde se Billy Elliot chystá na misionářskou výpravu. Škoda. Ale mohlo to dopadnout mnohem hůř. Třeba jsem mohl skončit s dívkou, která raději čte klasiku (čti Stmívání). Tak jsem skončil s dívkou, která dobrovolně tráví čas s někým, kdo si myslí, že zmrzlina šmoula je důkazem Gargamelova vítězství…

V domě nám opravují výtah, takže je jasné, proč nejsem nyní moc na tahu. Bublina po mně pořád chce, abych psal hlupoty. Vůbec nechápu proč! Mám jen takovou malou teorii, že se jí líbí, když o ní něco napíšu. Třeba, že je často nahá. Hodně nahá. Tak nejvíce nahá, jak jen to jde. Občas je i trapně nahá (nahá v ponožkách). Tohle by se jí mohlo líbit, jelikož se to líbí mně. A jsme přeci jedno tělo (nahé?) a jedna duše (nahá?). Když o tom tak přemýšlím, líbí se mi i to samotné slovíčko. Má v sobě příslib něčeho zajímavého. Nahá. Halušky, Hamánek, hnojivo, já…

Dneska už toho mám všeho dost. Bublina už bohužel nenahá spí (po Janě Eyrové se ji ani nedivím) a já si pročítám předpovědi o konci světa. Myslím, že ti co tolik tlučou na poplach, jak je potřeba honem zpytovat svědomí, obrátit se k bohu, mimozemšťanům nebo třeba ke Gargamelovi, by potřebovali pořádně zatlouct. Já třeba na konec světa vůbec nevěřím. I když věřím tomu, že po výbuchu slunce dá úklid pěkně zabrat. A já už bych měl taky konečně zabrat. Zatím jsem jen blázen bez bázně i básně, kterému nedá spát nenahá, ale vzrušivá přítomnost jeho spící němé neměnné krás(k)y…

Protékavá

Konec prázdnin jsem stylově oslavil dvojitým pádem z kola. Je zábavné, že při prvním pádu mě pozoroval skot a nyní já pozoruju při pádech Skoty. Nekoukám se na jatka, nýbrž na fotbal. Tak snad to vydrží. Nevydrželo. Naposledy jsem psal hlupotu po táboře a věřte tomu, že se od té doby vůbec nic zajímavého nestalo. Hájek je stále stejné pako, pořád jsem nevymyslel bezednou tubu na lentilky a stále jsem lenivý na to, abych začal věřit ve zlé lidi. Lenost uvěřit ve zlé lidi mi totiž pomáhá překonávat strach z nich…

Hodně lidí tomu věřilo. Já jsem si to ale nechtěl připustit. A teď je to tady. Poslal jsem Bublinu k vodě. A jak jsem si myslel, stálo mě to i můj majetek. Bublina se tak nyní plaví po Vltavě na vodáckém kurzu a vzala si sebou moje sandálky, můj batoh a moje srdce… To, že je Bublina pryč mi alespoň dává prostor k tomu, abych si udělal pěkný chlapský večer. Takže mám zapnutý fotbal, popíjím pivko a „čtu“ si přitom Playboye. No, ve skutečnosti fotbal už skončil, takže koukám na Medvídka Pú a popíjím kakao (chlapácky studené z šesti lžiček). Jen ten Playboy chybí…

Kromě fotbalu jsem se podíval i na film od Banksyho. Tenhle ten „dokument“ mě dost zmátl, takže po dokoukání si nejsem jistý jestli je Banksy Mister Brainwash, Mister Brainwash Banksy, Mister Brainwash režisér, Banksy režisér, Mister Brainwash nastrčená figurka, Banksy nastrčená figurka, nebo co vlastně. Zkrátka, hodláte-li se stěhovat, ohlaste to vždycky raději na poště. Jednímjsem si však jist - ani jednomu bych neproplatil šek - a to mám street art, potažmo Banksyho, docela rád. A ještě jedna s ničím nesouvisející věc. Věděli jste, že Francis Bacon zemřel při pokusu schladit kuře? No, kuře asi bylo rychlejší…

Jiná povídání

Asi jsem přišel na to, proč je letošní letní počasí takové neletní. Co byste taky čekali, když se náš premiér jmenuje Nečas. Když už se takhle lehce otírám o politiku, tak bych se chtěl naprosto distancovat od jistého člověka, který se jmenuje úplně stejně jako já. Narozdíl od něj totiž věřím na evoluci, věřím tomu, že kouření škodí zdraví, nevadí mi sexuální výchova ve škole (pokud ji nebudu muset učit stejně jako John Cleese) a pokud jde o průvody homosexuálů, tak mi vadí jen ty, kde jejich účastnící jsou plešatí týpci, kteří neznají historii a možná proto tak rádi zvedají své pravice…

Když už jsem tak ponořen v hajkismu, mám ohledně Hájka jistou teorii. Podle mě to není člověk, ale robot, kterého stvořili mimozemšťane, proto aby vyzkoušeli naši inteligenci. Indicie jsou jasné. Nepochází z opice, neubližuje mu kouření a pořád mele blbosti. Bohužel jsme ale v tomhle testu asi moc neuspěli. Kvůli Hájkovi ale nemůže být pochyb o tom, že mimozemšťané existují. Problém je, jak daleko to mají do Česka a jestli si ho vezmou zase zpátky. Bylo by to od nich pěkné. Neznám totiž smutnější postavu než je klaun. Teda Hájek…

Ale dost o Hájkovi. Raději něco o mně. Vrátili jsme se s Bublinou z táboru a kromě odřených zad, vtipů o penisech a ztracené placce Tatabojs jsme všechno přežili v pořádku. Dokonce se mi zdá, že jsme neztratili ani žádné dítě. Ale stoprocentně jistý si nejsem. Jistě jen vím, že Bublina nyní stále trousí svá moudra. Přišla totiž o zub moudrosti. Přesto mi však nedokáže odpovědět na otázku „života a smrti“. Na takové mé malé dilema týkající se základní otázky lidského bytí a zahradničení. Pokud smrtka kosí vše živé, znamená to, že by si dokázala poradit i s živým plotem?

Kamenná-hlavová

Jsou věci mezi nebem a zemí, které v životě nepochopím (padající kamení, letadla apod.). Věci, které jsou pořádně na hlavu. Nemyslím čepice, nebo celofánový klobouk, který nosím jako ochranu proti mimozemšťanům a Zdeňkovi Troškovi. Myslím absurdní věci, které se nám stávají. Naposledy se jedna taková stala Bublině. Na jejich botičkách se ji utrhla ozdobná kytička, takže je šla reklamovat. Bohužel reklamaci zamítli, jelikož bez kytičky nedodala kompletní výrobek. Z toho jednoznačně vyplívá, že na knize Hlava 22 není nic absurdního. Tohle je nefiktivní ukázka „hlavy 22“ v praxi: Dokud se kytička neutrhne, nepoznáte, že je zkažená. Ale když se utrhne, nemůžete ji už reklamovat. Jak postupovat?

Na hlavu je pro mě i dopravní značení. Občas se nad nějakou značkou pozastavím, občas nějaká pozastaví mě. Už od dětství mě ta „velká lízátka“ fascinovala, pak když mi byl vysvětlen jejich význam, mě fascinace přešla. Teď se však vrací se značkou: „Pozor, padající kamení.“ Nad ní tápu. Chápu, že červené trojúhelníky nás varují před nebezpečím, ale toto? Jak mám reagovat, když vím, že v následujícím úseku na mě může padat kamení? Zpomalit? To pak ale pojedu nebezpečnou oblastí déle. Zrychlit? To ale můžu tou rychlostí vjet pod padající kámen. Je pak lepší kličkovat? Nebo třeba jet v protisměru? Nevím…

Že by to nevěděl nikdo? Že by tato značka představovala určité tajemství. Značka „Pozor, serpentiny“ s dodatkem 2x mi říká: „Teď budeš muset dvakrát prudce zatočit, takže bys měl zpomalit, abys nevylétl z cesty.“ Značka „Pozor, padající kamení“ mi říká: „ Pozor, padá kamení. Ať jedeš, jak chceš, kamení bude stejně padat.“ To není moc uklidňující, ale na druhou stranu má toto dopravní znamení v sobě jisté budhistické konotace. Připomíná nám, že značky neznačky, osud dosud člověk neovlivní. Že jsou věci mezi nebem a zemí. Například ty kameny. Pokud to takto ministerstvo dopravy myslelo, tak je lepší, než jsem myslel…

A na hlavu jsou i další věci. Tak třeba můj problém s kačerem Donaldem se po zásahu neznámého dohlupitele ještě víc zamotal. Ono celý svět Walta Disneye je dost zamotaný. Nemyslíte? Třeba, kdo jsou rodiče Dulíka, Bubíka a Kulíka, když Donald a Skrblík jsou jen strýčkové? Jaký je vztah paní Čvachtové a Kačenky? Je to maminka nebo jen chůva? A co Rampa a Ňouma? A proč nemluví pes Pluto, když pes Goofy ano? Jsem z toho trochu sešlý. Snad mi to někdy vyjde a já vše pochopím. Jo a ještě jedna věc. Myslíte, že v OSN vědí, že babyboxy nejsou souboje miminek? K.O.

Další zakázané

Letošní prázdniny jsou po dlouhé době prázdné hudebnímu dění. Po loňském hudebním obžerství, které jsem plánoval já, má letošní plninový program na starost Bublina. Takže tak různě výletníčíme, koukáme na zvířátka, dojde i na něco s kolem (cyklo stesky?) a kolem a kolem to není úplně zlé. A možná se dostaneme i k zahrad ničení (uvidíme, jak tuhý kořínek má taková maminčina zahrádka). Ještě k těm festivalům. Nevím, jestli jsem už tak pohodlný, ale musím se přiznat, že letos se mi nikde ani moc nechtělo. V té hromadě kapel bych si určitě vybral, ale letos si dávám letní hudební dietu. Alespoň budu připraven na pořádný podzimní klubový kalorický přísun…

Už si začínám zvykat, že jsem trochu podivný (to už jsem asi byl i předdivný a divný). Občas je to boj, ale určitě ne takový ten na život a na smrt. Hlavně pro Bublinu (nově třiadvacetiletou) je to občas složitější. Na druhou stranu musí něco vydržet, když chce být se mnou v páru. Všimli jste si toho, jak to, co má být v páru, dopadá někdy liše? Jak ale nebýt podivný, když se kolem děje tolik věcí. Tolik, že občas mívám všeho až po krk, i když mi to nesahá ani po paty, a stejně jsem v tom až po uši. A já se k tomu točím zády, po kterých mi běhá mráz, který vzal nohy na ramena…

Už chápete proč podivný? Jestli ne, tak vám nepřidá ani kačer Donald. Ten totiž nepřidává ani mně. Už jsem tu jednou řešil problém s Plutem, teď nastává čas Donalda (možná se jednou dočkáme i paní Čvachtové). Pokud si najdete jakýkoliv jeho obrázek, tak na něm nikdy nemá kalhoty. Což není nic špatného, je to přeci kačer. Divné je, že když vyleze ze sprchy, má kolem pasu omotaný ručník! Docela mě to děsí, že by nějaký skrytý význam? Tonu v zoufalé nevědomosti, v hlavě mi buší a už zase píšu hlupoty… Cožpak to nikdy neskončí? Prázdniny by nemusely…

Fyzikální

Můj vztah k fyzice je docela vlažný. Proto si ho teď trochu přihřeji. Při nakupování s Bublinou jsem totiž konečně pochopil Einsteinovu teorii relativity. Moje verze zní asi takto: „Při vybírání bot s Bublinou mi čas ubíhá vždy pomaleji než lidem kolem mě.“ Ještě, že má dívka je takový pohledný shluk atomů. Nemám ale pochyby o tom, že kolem nás existuje nějaký kouzelný neviditelný svět, který za tohle všechno může. Problém je, jak je daleko a jestli se tam dělají kuřata z vajec. Nevysvětlitelné události se (s)prostě dějí neustále… Třeba jako s těma roštěnkami…

Pravděpodobně už jste slyšeli reklamu typu „holky do dvanácti zdarma“ (není tohle tak trochu pedofilní?), či „prvních sto roštěnek zdarma“ a podobně.. Zde teda myslím, že za roštěnku je považována každá dívka, a že nikdo u vchodu neposuzuje, jestli se tahle dívka opravdu dá považovat za roštěnku. Případně by je u vchodu ještě mohli trochu naklepat. Zkrátka to asi není úplně špatné nechat si sál naplnit roštěnkami (alespoň pár kily). Návštěvnost je pak asi zaručena. Přijde hodně holek, protože to mají zadarmo a přijde i hodně kluků, protože vědí, že tam bude hodně holek, když to mají zadarmo…

A to je také další důvod proč tam jdou holky. Ví, že i kluci ví, že ony to mají zadarmo a že tam tedy přijdou, protože jsou na ně zvědaví, tak se na ně přijdou podívat a to je právě zajímá, protože ony se na ně taky chtějí podívat, ale zároveň chtějí mít tu možnost říct, že tam šly, protože to mají zadarmo, aby prostě klukům přímo nemusely říkat, že jsou na ně taky zvědavé. To by totiž u kluků trochu ztratily a oni by příště třeba už nepřišli a je by to tam samotné zas tak nebavilo, i když by to měly zase zadarmo. Doufám, že se ještě orientujete. A myslím si, že i v tohle hraje jistou roli fyzika. Přitažlivost, nebo něco takového…

Jelikož jeden můj kamarád studuje gender, tak jsem se od něj dozvěděl, že některé dívky tohle považují za sexismus. Samotného by mě to asi nenapadlo. No, možná to je sexismus pistolismus (A tohle asi není moc vtipné co?). Každopádně mi to vysvětlil tak, že kluci pouštějí holky zadarmo, aby potom po nich mohli něco chtít! Zajímavé. Když kluci po holkách pořád přece něco chtějí, to je těžký. Ale podle mě se mýlí, jelikož třeba já bych si řekl: „Chudinka, ta musela platit, po té přece nemůžu už nic chtít…" A jak to máte s fyzikou vy?

V kostkách

Tak je načase opět probudit dění(ček). Dopřál jsem mu takovou malou předletní přestávku z důvodu opožděné jarní únavy. Než dojde na letní tlení, měl bych trochu zaplnit jeho prázdnou plochu. Stát se zase motivátorem ploch. No, to bylo trochu ploché. Ale abych začal plnit. V posledních týdnech se toho v mém bytí (mytí i pití) stalo docela dost. Takže dal jsem svou první pětku (zlomový okamžik v životě každého učitele?), stal jsem se sex symbolem v 7.A., začal jsem psát symfonickou báseň „Má plast“, dopsal pár článečku do pochybných fakultních tiskovin, snědl plno těstovin, udělal několik zkoušek (mám pocit, že mé studium je už jen tisková chyba) a vůbec jsem si nevšiml toho, že mi hlupoty unikají pod dveřmi, mi podstatnými skutečnostmi…

To bylo v kostce posledních několik týdnů. Všimli jste si toho jak se tímhle smrskává náš život. Všechno umisťujeme do kostek, čtverečků, či okýnek. To jsou samé dějiny v kostce, matematika v kostce, cukr v kostce a i gynekologie se někam vejde. Nevím jak vy, ale já bych byl dost nerad kdyby se můj život scvrkl v kostku. Myslím, že mám určitě navíc. Minimálně bych to chtěl dotáhnout na pravidelný trojboký jehlan. Smysl je snad jasný. Koukám na všechno to hemžení písmenek, ve kterém hledám únik pře pustotou dne a je mi svobodně, jsem nad věcí, přitom hluboce ponořen mezi vše kolempsavé. Prý hluboce ponořen… Blbost…

Kromě kostek jsem řešil i jiné problémy. Třeba jsem konečně pochopil, co to znamená potravinový doplněk. Dlouho jsem tomu nemohl přijít na kloub a vlastně ani na jiné anatomické zvláštnosti. Až jsem si v obchodě všiml čokoládového králička omotaného šálou. Najednou mi bylo všechno jasné. Takže zkuste i vy chlebu nasadit čepici, rohlíkům rukavice, houskám náušnice… To pak budou mít krásné „potravinové“ doplňky. Moje moudrá Bublina tomuhle vysvětlení moc nevěří. Tak nevím. Teda vím, že je Bublina moudrá, jelikož ji roste zub moudrosti, ale nevím jestli se teda mám stát tím koncertním houslistou. I když si teď uvědomuji, že by to znamenalo chodit do houslí. Takže to je v kostce vše… Čas je totiž tuze drahá investice…

Dubnová květnová

V květnu píšu o dubnu. Patrně se na mě ještě projevuje posun času. A možná je to tím, že se právě posunuji i v prostoru (točím se na židli). Duben, ještě tam budem. Teda nevím jak vy, ale já už tam nejsem. Začínám mít pocit, že lidové pranostiky jsou již trochu zastaralé. Což je normální, jelikož vznikaly už před hodně dlouhou dobou. Tenkrát nejspíš ani netušili, že z toho jednou budou pranostiky. A že se to tak chytne. Chytlo se to a pořád se to drží tak silně, že máme tendenci pří vyslovení „duben“, vyhrknout ten zbytek… Bez ohledu na to, že už je nám teplo…

Teda ne, že by každý rok byl pěkně prohřátý. Taky dost záleží kde a jak bydlíte. Třeba my v zateplených panelácích, kde netopíme ani v zimě (Bublině navzdory), samozřejmě vnímáme dubnová tepla jinak než ti, co žijí v přízemí dřevěného srubu na svahu horského úbočí. Ti tam možná ještě budou. Nicméně (víceméně) i přes tuhle výjimku bychom měli některé pranostiky aktualizovat či mírně upravit. Takové to - únor bílí a pole sílí – bychom mohli nechat. To asi platí. Ale co s těmi třemi jarními měsíci? „Březen - za kamna vlezem“, „duben - ještě tam budem“, „máj - polezeme na kraj“? To už změnu chce. A nejen z důvodů globálního oteplování…

Třeba v březnu bychom mohli naznačit, že za kamna nebudeme teprve zalézat, ale spíše, že je nebudeme zbrkle opouštět. Třeba něco jako: „březen - z kamen ne(s)lezem“. V tom dalším měsíci už můžeme klidně začít radiátory opouštět. „Duben - jdeme ven.“ A nakonec v květnu. „Máj - zimo bye bye.“ No, možná by se na tom dalo ještě zapracovat, berte to spíše jen jako takové moje první nástřely. Když tak zkuste taky něco vymyslet, jelikož je třeba hledět dopředu a nezamrzat u těch starých pranostik. Jo a taky je dobrý se občas zatočit v křesle. To se to pak dobře motá motta…

Schody shody

Pokud nám nefungují shody, můžeme použít výtah? Aneb když podivná úvaha převáží neuvažujícího autora. Stále probíhá (jak rád bych zase běhal) má rekonvalescence, takže jsem stále ve stavu jisté indispozice. Pozice je to tuze zlá, jelikož musím učit, musím se učit a tím pádem (doslova i do kolena) vás nemůžu hlupotově mučit. Místo toho si užívám věci dějící se kolem. Třeba jsem četl článek o tom, že ani nejmodernější počítač nemá tak dokonalý mozek jako mravenec. Pravda, tohle bychom mohli říci i o mnoha lidech, ale s těmi se zase nemusíme příliš často stýkat… Nebo jo?

Nikdy jsem neměl rád lékaře, a to přesto, že jsem si docela oblíbil sestřičky. Lékaři mě od dětství lekali. A nyní, když je musím vyhledávat, se moje strachy začínají opět ozývat. Když se mi např. hypoteticky stane úraz s kolenem, musím jít na rentgen. Jenže, co když mi rentgenové záření způsobí ještě horší problémy? No a než se naději, vezou mě na operaci s nadějí. Při mém štěstí si nějaký medik zapálí cigaretu zrovna tehdy, když mi budou dávat kyslík. To si to pak budu v prostěradle pěkně svištět nad Brnem. Tak mě ještě napadá, co máme přesně na mysli tím, když tvrdíme, že je člověk smrtelný? Kompliment to asi nebude…

Určitě jste si dávno všimli toho, že jsou naši politici buď neschopní, anebo prodejní. Nyní se ale ukazuje, že stíhají za jeden den oboje. Dnes jsem koukal na politickou debatu a jeden z opozičních politiků říkal, že naše vláda je lhostejná k potřebám malého člověka. Myslím, že měl pravdu. Pokud totiž měříte pod sto osmdesát, tak vám váš poslanec ani neodpoví na mail. A tohle je demokracie. Na druhou (nepolitickou) stranu jsou alespoň chráněny naše občanské svobody. Žádný z nás nemůže být svévolně mučen, uvězněn anebo přinucen poslouchat nějaké Bárty. Já mám nejraději Homera (žlutého ne řeckého). Tohle je taková má odysea…

Stoupám po hlupotových schodech stále výš a výš, přitom jsem stále níž a níž. Zdál se mi sen. Kráčím v něm po boku Imanuela Kanta a rozprávím s ním o dívčím zápasení v bahně. Načež začíná silně pršet. Nabízím svůj deštník Kantovi, a ten ho s radostí přijímá, navzdory faktu, že už jeden deštník nese. Kant kráčí s dvěma deštníky a já poskakuji vedle něho. Pak začínají pršet lentilky a objevuje se duha. Kant se usmívá. Kant mi nechce vrátit deštník. Kant mě deštníkem bouchá do hlavy. To mi zkazí celý den. Začínám si myslet, že jsem měl raději od samého začátku používat ten výtah. Ach jo… Modrá, nikoli zelená propiska…

U rázová

V sedě se nyní snažím ustát úraz. Možná budu muset použít i nějakou tu berličku, ale přesto doufám, že nade mnou nikdo nezlomí (francouzskou) hůl. Pokulhávám. V životě i v hlupotách. Během (spíše posedem a polehem) rekonvalescence mám alespoň čas na vzdělávání, takže už třeba vím, že při kyberšikaně vás nemlátí roboti. Zajímavé zjištění. Ale ne tak zajímavé jako Džinové. Abyste chápali, šel jsem kolem jednoho obchodu v Brně, kde měli „Džinové akce.“ Doufám, že ji tam budou mít i po mém uzdravení. Nějaký ten Džin by se mi určitě hodil. Nebo by mě bodl?

Vše se strašně moc rychle mění. A mít moc je nám málo. Asi proto hledáme míry ve válce. Jsou to ale vály. Od prvních kaněk ve školním sešitě po poslední bity na blogu. Od ukládání plyšáků ke spánku, k ukládání počítačů ke spánku. Od Ema měla mísu, k Ema chytá druhou mízu. Děje se tohle náhodně? A máme ještě naději, změnit něco na ději? Četl jsem článek o nahodilém charakteru vesmíru. Prý, že se všechno v našem životě děje čistou náhodou. No nevím, třeba dnešní oběd mi téměř určitě připravovala Bublina. Co tím vším chci říct? Chci tím říct, že nevím co napsat… Dál hledám kámen úrazu…

Krátce dveřejná

Asi začínám být trochu přepracovaný. Nebo předpracovaný? Možná jen lehce přetažený. Jak jinak si vysvětlit nedávný sen o Eltonu Johnovi. Sen, ve kterém jsem s ním hrál hokej, a ve kterém jsem se mu musel neustále omlouvat za to, že mám menší branku. Jak si mám tohle vykládat? No, raději bych to neměl nikomu vykládat. Asi proto to píšu. Chápete? Tápete? Taky se bojím o svou budoucnost na fakultě. Měli jsme ples, a jelikož jsem člověk, který zařizoval jeho hudební stránku, tak mám jisté obavy, jak vedení přijme opileckou eskapádu Xaviera Baumaxi…

Hodně se teď s tím setkávám. Nebo si toho víc všímám. Nebo prostě chodím více dveřmi. Každopádně jsem v poslední době častokráte viděl nápis „Zavírejte dveře“ na dveřích. Zajímavé na tom je, že to bylo napsáno na dveřích otevřených. A to je problém, jelikož na takových to dveřích ten nápis nebyl vidět. Uviděli jste ho, až když jste ty dveře zavřeli. Tak si říkám, nemělo by to být naopak? Neměl by ten nápis být viditelný tehdy, když dveře zavřené nejsou? Protože jinak je nápis (vyjma malé prevence) úplně zbytečný. Je to stejné, jako kdybych teď napsal: Tuto hlupotu raději ani nečtěte…

Pokud ještě čtete, tak vězte, že jsem byl zase navštívit rodiče Bubliny (čtěte semeniště zla). A stalo se něco, co otřáslo mými hodnotovými štafličkami. Bublinin tatínek mi nabídl tykání. V takových oka mžicích závidím počítačům klávesu „help“. Škoda, že i naše životy nemají takovouhle klávesu (jakou bych asi dostal radu?). No, ještě že máme alkohol, který vše vždy vyřeší. Takže tykání se nás zatím netýká (tatínek na to zapomněl). Když už jsem u těch kláves. Asi teď zmáčknu „print“ a půjdu se tisknout k Bublině. A tuhle hlupotu vážně raději nečtěte…

S tisky...aneb za co lze získat kredity

Jeden z nejchytřejších, nejkrásnějších, nejtalentovanějších a také nejtajuplnějších lidí této planety, držitel Nobelovy ceny, Oscara, Grammy a rekordu v pojídání tuňákových konzerv Petr Hájek byl v poslední době na veřejnosti několikrát spatřen v přítomnosti neznáme kočky. Sám Hájek tuto skutečnost komentoval slovy: „Děkuji, tučňáka už mám.“ Čímž se mu dokonale podařilo zmást všechny novináře. Našemu deníku se však podařilo jako prvnímu, totožnost neznámé vypátrat.

Hájek je proslaven svým až úzkostlivým hlídáním svého soukromí, například o jeho první vážné známosti je jen známo, že byla sociální antropoložkou, a že mu byla ustavičnou inspirací po celých osm hodin jejich vztahu. Další své vztahy pak Hájek utajoval tak dokonale, že občas o nich nevěděl ani on sám.

O nové kočce v Hájkově přítomnosti se mluví už dlouho, ale všem zvědavcům zatím tato tajemná unikala. Z neznámého zdroje blízkého Hájkovi unikla jen informace, že neznámá je krásná a také velmi rychlá. Nikomu se proto nepodařilo neznámou odchytit. Podařilo se to až našemu reportérovi, který neznámou kočku chytil, pomocí svého důmyslného přestrojení za psa. Z tajuplné kočky se tak nakonec vyklubala obyčejná rezavá kočka domácí. I přes odhalení totožnosti nové kočky, Hájek stále odmítá nový vztah komentovat. „S bulvárem se nebavím," odsekl nám Hájek, když jsme se ho naposledy pokoušeli na kočku zeptat.

V nekonečnech

Napadl mě námět na romantické psychologické drama s prvky geometrie. Jsou dvě, jsou jednoduše krásné, mají společné vlastnosti a jsou ve společné relaci. Už v dávných dobách o nich básnil moudrý muž jménem Euklides. Mají se rády, ale stále se míjí. I když jsou od sebe vzdáleny na pouhý milimetr, nemohou se potkat, protože každá z nich setrvává nerušeně na své cestě životem. Potkat se mohou pouze v nekonečnu. Jsou to rovnoběžky… Naděje je ve splynutí… Příště námět na lechtivou erotickou povídku s názvem Eulerovo číslo…

Hudebnění

Před chvíli jsem vymyslel skvělý název pro hlupotu. Tu jsem už ale napsal s jiným názvem. Co teď s tím? Nenapadá mě nic jiného, než tak pojmenovat hlupotu, kterou právě píšu. No, vlastně mě napadlo, jestli má Milka autorská kráva na fialovou barvu. A taky, že poměrně úspěšně rozvíjím svůj program „Více Švédska v mém životě“. Tento program jsem původně odstartoval v 18 za účelem seznámení se s švédskými letuškami. Zatím jsem se ale dostal jen k tomu, že mám doma věci z IKEY, poslouchám Mando Diao a spím v tričku z H&M. Už to možná trošičku motám všechno dohromady, ale on je ten život stejně takový všelijak spletený…

Abych alespoň trochu korespondoval s názvem hlupoty, měl bych napsat něco o hudbě. Nic mě však nenapadá. Možná jen něco o obalech. Takže, abych se do toho bez obalu pustil. Všimli jste si toho, jak to jde s obaly hudebních alb z kopce? Kdysi pro sebe měly obrovskou plochu vinylových desek, potom se musely vecpat do krabiček kompaktních disků a nyní jsou jen ikonkami svítícími na displejích. Je to zajímavé, ale jakoby tahle skutečnost vyjadřovala náš samotný vztah k hudbě. Čím je pro nás hudba dosažitelnější a všudypřitomnější, tím menší má pro nás význam. A obávám se, že takhle to nemáme jen z hudbou. Na druhou stranu, Arctic Monkeys budou stále fajn, ať už si je budete pouštět z vinylu, CD nebo internetu…

Hele, máte radši kratší, nebo delší desky? Ani nevím proč, ale já radši ty kratší. Možná je to tím, že se tou delší budu muset déle prokousávat, nebo se bojím, že tam bude více vaty (muzikanti chtějí být ve vatě?), a nebo mám v povědomí zafixované, že kratší bude poctivější. Nevím. Co by tak asi na to řekl Freud? Že by sny? No, to není úplně hloupé. I z psychologického hlediska je potvrzeno (no potvrzeno, četl jsem to někde na internetu), že člověk se může na hudbu soustředit maximálně 45 minut. Muzikanti by si teda měli pořádně rozmyslet, jestli překročení této doby je tak zajímavé, aby nás tím zatěžovali. Mě by spíš zajímalo, kolik vět bych (ne)měl napsat, abych vás (ne)přetížil…

Určitě by se dalo pokračovat spousty a spousty hlupotami, ale já už dál pokračovat nebudu. Teda dnes pokračovat nebudu. Myslím si totiž, že každý má dost svých hlupot, jejichž tíha ho dokáže úplně přetížit. Taky je možné, že jsem jediný a vy mě teď máte za pomatence s hlupotami. Na druhou stranu, vy si to mezi sebou neřeknete, takže si můžete každý (vás pět co si to tu občas čtete) říct: „ Vůbec nevím o čem píše, ale někdo mu asi rozumí.“ Tak snad jste si to řekli. Já si to napsal…

Dějící se

Tak jsem si konečně sám vypral, i když jsem si to takhle sám nevybral. Nakonec jsem se k tomu ale odhodlal, jelikož to ve mně už dlouho hlodalo. Takže jsem se odhlodal. A teď si říkám: „Co víc si prát?“ Po delší době zase usedám v leže k psaní hlupoty. Zkoušky a další povinnosti se totiž na mě poslední dobou lepily jako na paty. Navíc mi je už 24 a stále se chechtám, když někde uslyším slovo „vagína“. Někdy bych se radši neslyšel. Tím vším chci jen napsat, že mám asi problémy. Mám takové tušení o duševním dušení. A proto taky píšu další hlupotu. Tři tečky.

Všichni jsme tušili, že k tomu jednou dojde. Možná k tomu došlo později, než bych si přál, možná ve stejnou dobu, kterou byste tipovali, a určitě o hodně dřív, než bych si to zasloužil. Buď jak buď, suď jak suď, je to tu. Bublina mi dala kopačky. Navíc k mým narozeninám. Nebo spíše právě proto. Zpátky k souvětím. Z možného sólokapra nyní udělám kachnu, protože jsem v kopačkách od Bubliny dal již 5 gólů a z toho jasně vyplívá, že mě stále miluje. Když o tom tak přemýšlím, tak to vlastně z toho vůbec nevyplívá. Vyplívá z toho jen to, že mám praktickou přítelkyni…

Před spaní jsem hledal jednu knížku, jelikož jsem v ní chtěl nalézt své lepší stránky. Ale nenašel. Proto mě napadlo, že by bylo strašně fajn, kdyby se vyráběli věci, které by si pamatovali své místo. A na to místo by se každý večer uklidili. Myslím, že by to každý z nás rád využil. Možná i zneužil. Píšu si, je mi 24, jsem relativně vzdělaný, umím trochu počítat a vím jak se lotyšsky řekne dobrý den. Proto bych se měl asi začít chovat dospěle. I Bublina mi říká, že bych se měl zařadit do společnosti dospělých tedy „skutečných“ lidí. Bohužel nejsem zařazený ale zaražený. A tohle se děje… Jo a tu knížku si vzala Bublina domů… Co víc si prát?

Hudby mé záhuby

Už celé dva roky kvůli tobě nejsem sólo. A protože jsi mým doprovodem naladěným na stejnou notu, mám pro tebe svůj koncert, ve kterém určitě dojde na více než tři věty. V podstatě to bude taková moje hlupotová klasika. Takže neočekávej žádnou hudbu sfér, ale spíše jen takovou hříčku na tři doby, kdy mi to v některých intervalech bude klapat a v jiných si zase budeš klepat na čelo. Tak se to hoboj, protože já už jsem taková trubka. Trubka, která si občas dává do trumpety, občas nedrží takt, často mění tón i rytmus, a zkrátka s tebou nechce hrát druhé housle. Jen držet basu. No prostě… Já nic, já muzikant…

Vážně to na tebe nehraju, když píšu, že si s tebou prozpívám. I když jsem k tobě přišel jako slepý k houslím, tvoříme spolu sladěné duo, které často vydá za sbor. Ty jsi taková mamas girl a já mamlas poslouchající Tata bojs. Ty víš co je fuga, já zase vím, kdo je František Fuka. Tobě nevadí, že nejsem novosvětský, nebo že si dělám legraci z Mozartových koulí. Nevadí ti, že si nedávám Bacha a tvrdím, že Bartók je démon z Pána prstenů a Beethoven jen osudový bernardýn. Nevadí ti, že mám Suky ve vlasech, že občas za tebe slíznu Smetanu, a to Vltava není Má vlast. Nevadí ti, když kupuješ SONE ty… Žijeme takto ve své harmonii…

Téhle hlupotě už dochází dech a to ještě nedošlo na žestě. A ani na Carmen, nůžky, papír. Už si jen tak Vivaldim. Asi vážně nejsem takový virtuální virtuóz, jak jsem si myslel. Začínám zpívat falešně, praskla mi struna a ztrácím se v kontextu. Proto jsem rád, že moje hlupoty nikdy neposkvrní žádný Liszt, že jsou jen takovým Labutím jezerem, které se pravděpodobně dočká čtvrtého Svěcení jara. To abych mohl dále psát o tom, že mám vcelku rád svou Marcelku. I když to v celku nedává smysl… Tak tohle se stává, když se vrývá do textů dotek snů… Ale ty víš, psal jsem o tom výš…

Není čím

Dočkávat se nových myšlenek je čím dál tím těžší. Možná je to tím, že přicházejí pouze nad rány. Na křídlech vrány (tohle je zoufalé). Včera jsem si hrál se stíny. Nočními, ne očními. Připadalo mi, že oblečení přehozené přes židli se začíná podobat Václavu Klausovi na kolečkových bruslích. Děsivé. Jak je venku počasí deštivé. Při dnešní cestě na zkoušku mě napadaly samé morbidní myšlenky. Třeba námět na povídku, ve kterém by moje zkoušející dostala záchvat z mých odpovědí a začala kašlat ušima. Nebo povídka o dvou skřítcích, kteří najdou uťatou hlavu v zásilce fotbalových míčů. Tak si píšu…

Přemýšlím o čem bych měl psát. Potřebuji nějakou dobrou látku. Žádný textil. Co třeba recept na šťastný život? O tomhle přece pojednává spousta tlustých knih. A většinou dost drahých. Já to zkusím virtuálně a zadarmo. Takže ne navíc, ale namíň. Když o tom tak přemýšlím, život se vlastně skládá z dobrých období a z těch špatných. Mám nápad, co takhle užívat si to dobré a v tom špatném se těšit z toho, že zase přijde to dobré? To je asi všechno. Není čím pokračovat. Možná namítnete, že bychom se mohli v tom špatném období trápit tím špatným a v dobrém se obávat toho, že přijde zase to špatné. No, to asi jo. Ale já přece píšu návod na šťastný život…

Je dobré za chodu učit se používat záchodu? Umí si u mísy každý pomoci? Já tedy ne. Znova mě trápí fotobuňky. Přijdu k toaletě, splachuje, i když zatím bezdůvodně. U umyvadla pak přejíždím rukama jako loutkař, teda proutkař, abych se dostal k vodě. Pak to samé s mýdlem. Když to s ním vyjde, potřebuji zase vodu. Jsem pěkně namydlený. A to mě ještě čeká sušák. Občas mám pocit, že jsem průhledný. A to mám fotobuňky docela rád. Kdysi jsem psal o tom, že nám fotobuňka dává najevo, že naše pouhá přítomnost může něco změnit, že je prostě důležitá. A to je fajn. Dá se tedy napsat – fotobuňka přítel člověka. Taky se dá napsat, že odlétají vrány. Ale není čím, proto vás dál neničím…

Ohledy nudí

Stalo se to vloni, je to tak dva týdny a kousek. Užíval jsem si poetiku vánočních chodníků nasáklých solí a přitom si uvědomil, že láska je opravdu skvělá věc, ale na druhou stranu rukavice jsou rukavice. Teď už to není tak hrozné, mrzne ale nepraští (mě Bublina). Taky se stalo to, že jsem už nadobro zavrhnul přísloví „Ráno moudřejší večera“ a nahradil jej slovy: „Večer probouzí hvězdy.“ Tak snad se to chytne. A snad se to chytne lépe než obrázky na zdi, které nám s Bublinou doma pořád padají. Podle mě máme doma ducha. Dokonce jsem ho už i viděl. Měl bílou kapuci, seděl u počítače a ukazoval na mé hlupoty…

Doba je hektická, to není nic nového. Sám to na sobě pociťuju. Navíc jsem od přírody spíše člověk loudavějšího typu a jako hektické mi přijde už i střední tempo. Není tedy divu, že jsem občas pěkně v pytli. Tolik k důsledkům zpět k příčině. Stačí pár akumulovaných úkolů a povinnosti a jsem tam. Nechápu jednu věc, proč naše slabosti bývají vždycky silnější než jsme my. Mojí slabostí určitě je, že jsem až příliš lehkovážný. Jako kdybych byl z polystyrenu a čekal na to až se rozdrolím. Takže se teď drolím a čekám na vrchol své drolící činnosti.Tak mě napadá, je lepší skončit rozdrobením jako polystyren nebo zaschnutím jako péro na tuš?

Občas si říkám, že lidstvo by se mělo raději smířit než na sebe mířit. Lidské chyby mě děsí a jejich více či méně fatálních následků se bojím na každém (k)roku. Zároveň mě však jejich nevymítitelnost uklidňuje. Koukal jsem včera na Terminátora a uvědomil si, že jakákoliv futuristická vzpoura robotů to bude mít pěkně těžké. Proti sobě nebude mít odhodlanou bojovnou lidskou rasu jako ve filmu, ale zcela jistě tu bude lidský element. A ten dokáže mít ničivou sílu atomové bomby. Nebo minimálně několika sifonových bombiček. Robotům lidské chyby chybí. Dokud chybujeme žijeme. Chybovat je lidské, nechybovat mechanické… A odpouštět je boží, ale to je asi vedlejší…

Stejně bych ale rád rozeznával znalé od Neználků. Tohle je první letošní hlupota. Ohlédnutí nudí a tak nějak se nechci ohlížet za loňským rokem, na nějž mám stejně už jen mlhavé vzpomínky, které se nedokáží zachytit slov. Jen plynou, narážejí a nakonec se rozplynou v kadenci nových dekád. Rok 2011 je teda tady, všude okolo. Všechno živé co kolem sebe vidíte se opravdu dožilo roku 2011. Dokázalo to to. No a co teď, že ano? Vlastně jsem si teď uvědomil, že konec světa má být až příští rok. Každopádně si říkám, že i kdyby to příště už vyšlo, nemusel by se z toho dělat takový povyk. Lidé, přestaňte panikařit! Budoucnost tu bude i bez nás. Ale asi ne bez hlupot…