Osa mění

Poslední týden trávím napůl v osamění a napůl sám se sebou. Navíc (nebo právě proto?) se mi rozbil notebook s čerstvě prošlou zárukou. Je zvláštní, že nejrůznější výrobky jakž takž vydrží po dobu záruky, ale že by vydrželi o trochu déle, nebo nás dokonce přežily, to se často nestává. Což zase není úplně na škodu. Víte, asi by mi nebylo příjemné, kdyby mě můj zubní kartáček přežil a navíc tu byl ještě pár let po mé smrti. Úmysl je jasný - udělat to tak, aby si nikdo nemohl moc stěžovat a abychom si výrobek za chvíli koupili znovu. Ale co s tím vším rozbitým a nepoužitelným? Nezbývá než to vyhazovat. Anebo recyklovat. A staré meleme na nové, jelikož už přestává být na vyhazování místo. No jo, už si nemůžeme moc vyhazovat…

Ani já si moc vyhazovat nemůžu. Asi to bude mým osaměním. Tenhle rok určitě mou osu mění. Na mé ose bude tenhle rok jednou určitě zvýrazněn nějakou barvičkou (černou?). Osamostatnil jsem se (nedobrovolně), začal jsem si utahovat z Bubliny (dobrovolně), začal jsem si sám vařit (volně)… I když to vaření… Přestávám pomalu věřit svým kulinářským schopnostem. Když jsem si naposledy ku(ch)til Boloňskou omáčku, tak se v ní utopila moucha. Zkusil jsem ji ještě hodit záchranou špagetu, ale bylo už moc pozdě. Navíc pak kvůli tomu jídlu dala vidlička výpověď…

Prostředky svých výstředností občas dotahuji až do krajnosti. Jedna z krajností se týká i mých minulých představ o budoucnosti (budou ctnosti?). Třeba představy o mých vztazích s holkami. Ty se mi totiž s Bublinou vyplnily. Teda jen částečně. Vždy jsem si totiž myslel, že když mi bude 22, budu se svou dívkou cestovat po světě a řešit záhady... Osy se ale mění... A proto hlupoty tak často nedávají smysl a to je často úmysl. A čas to určitě nezpraví. Přišel jsem na to, že hlupoty jsou jen jakousi paletou barev, které vám namíchávám, a na vás pak je, co si z toho nakonec namalujete. No, raději končím, jsem teď totiž už docela dost namích(a)n(ut)ý... A k tomu ty (v)osy... Malujete?

Mimo chody

Tak mě napadá, co dělá pavouk, když není na síti? Jak se cítí? Zaplétá se někde jinde? S nějakou tou bokovkou? Chytá mouchy? Nebo nedělá nic a chytá lelky? Vážně nevím. Moje jediné znalosti o pavoucích vycházejí z toho, že jsem viděl tři díly Spidermana. Navíc se mi trojka ani moc nelíbila. Že by v tomhle byl ten problém? No, na to se těžko odpovídá. Jelikož jsem teď ale v síti já, tak napíšu nějakou hlupotu. A mimochodem co děláte vy, když nejste na síti? Ptám se jen proto, že já asi za chvíli v síti skončím. A to nejen tím, že vypnu počítač. Přišel totiž tatínek Bubliny...

Při cestě za Bublinou jsem zjistil, že existuje ještě jedno město, ve kterém žije více důchodců než v Havířově. V Luhačovicích. Teda ne, že by mi vadili důchodci, důsedící nebo důběžící, jen je fajn, že existuje ještě něco staršího než je Havířov (a to jsme nejmladší město v republice). Když už jsem u těch starších generací (a přitom na síti). Asi znáte takové to – za nás bylo lépe, za nás byla lepší muzika, za nás bylo nebylo... Teda nechci to nějak generalizovat, ale myslím si, že všechno není to tak dobré, jak staré. Když vezmu třeba tu muziku, jak lze srovnat jestli je lepší Maruška Rottrová nebo Vypsaná fixa, Clash nebo Kaiser Chiefs, Gott nebo... ehm Gott? Srovnávat to (s)prostě nelze, a kdo říká, že lze, tak asi lže...

Pravidelní čtenáři (tohle je dost hypotetický obrat, ve skutečnosti se jedná jen o Bublinu, která je navíc dost nepravidelná) hlupot ví, že často používám tenhle děníček jako prostředek k vyjadřování svých krajních názorů. A jelikož teď nejsem ve svém kraji, tak se můžu pustit do další výstřednosti. Když jsem nedávno otevřel ledničku, uvědomil jsem si, že lednička je takovým tunel do jiného ročního období. Z tohoto zjištění mě až zamrazilo, a to přesto, že jsem se v tu chvíli potil. Musím proto upravit minulou hlupotu, takže mrazení v zádech vás může potkat nejen při hlušení se, koukání se, koupání se nebo při dělání čehokoliv s kýmkoliv, ale i tehdy když necháte otevřené dveře do ledničky... Už se těším na zimu a na to jak otevřu troubu... Zatím to pošlu k ledu...

Mrazivě pokořený humbuk

Začínám věřit tomu, že Usain Bolt je o trochu rychlejší než já. A potom, že nevím, co je to pokora. Vždy jsem si myslel, že pokory mám jen co se mi za nehet vejde, proto jsem se raději nikdy neškrábal za uchem, nechtěl jsem ji totiž vytratit, ale teď už vím, že jsem pokořen. Z pokoření se mi chtělo většinou plakat, což nemusí být úplně špatné, neboť si myslím, že slzy často věští štěstí. A možná by bylo i dobře, kdyby se objevovalo více takovýchhle umytých tváří. No, určitě je lepší plakat radostí, než se radovat z cizího neštěstí…

Mám pro vás jeden tip, a to přesto, že na to nejsem nejlepší typ. Ani moje typické vtipkování by nemělo zakrýt (nebo rovnou přikrýt) zmínění se o novém albu Arctic Monkeys. Jmenuje se Humbug a není úplně špatný, i když velký humbuk kolem něj asi nebude. Podle mě je na tom stejně jako vystoupení opiček na RFP. Na vynášení do nebe je moc těžké, na velkou chválu moc malé a pro mnohé málo hitové. Ale jinak musím připustit, že kdyby bylo jiné, než jaké je, bylo by špatné, ale protože je, jaké je, tak se mi „zatím“ moc nelíbí… Snad chápete…

Už dlouho jsem při hlušení se, čtení si a dívání se nezažil mrazivě svrbící pocit, při kterém je paradoxně člověk jako opařený. Pocit při kterém zpomalíte své pohyby a neustále si přejete pokračování toho stavu. Je zvláštní, že naposledy mě to potkalo při rozhovoru s jedním bezdomovcem, který po mně chtěl peníze. Na mou věru (nevadí, že žádnou Věru neznám?) od té doby nic. A to jsem zažil i přežil docela dost věcí, hlušil jsem se množstvím decibelů, viděl jsem pár filmů a přečetl i nějakou tu knihu. A pořád nic. Nebo jsem to zapomněl. Teda je-li to tak, tak jsem asi jelito…

Nechci kolem mrazení dělat humbuk, ale mám dojem, že mi už trochu schází. Nechci se teď dojímat nad dojmy, a proto se raději opět (ostošest) vydávám za Bublinou do valašského ráje. Snad mě něco zamrazí, třeba i nějaké zamrzení. Nejsem neřád, vlastně jsem spíš v řadě těch, co neřádí, ale do Slavičína teď jedu hlavně proto, abych pokořil Matku. A to přesto, že větší problémy mám s otcem. Tomu jsem totiž trnem v oku. A když teď nad tím přemýšlím, tak radši budu trnem v jeho oku než růží v jeho váze, radši ho budu ze srdce nenávidět než předstírat, jak moc ho mám rád. Aspoň mě nebude nikdo podezírat, že jsem drzý lichotník, a přiznají mi, že jsem jen poctivý lotr… No jo, zas pokořen pokorou…

Úmyslné oběti

Jsem zpět a to znamená, že jsme se našli a navíc jsme si i pěkně zašli. I přes některé organizační problémy (ach ty prokleté nepracovní dny, ach ty prokleté turistické značky), jsme se dostali nahoru na Lysou horu. A teď se s vámi podělíme (dvojnásobně) o naše pažitky… nebo zážitky… nebo prostě o něco. Poprvé tak s nevolí dovolím někomu psát do mého děníčku. Ale když už Bublina zasahuje do mého dění, podstoupím tu oběť (v jejím objetí)…

B: O svých skvělých organizačních schopnostech mě přesvědčil hlupottvůrce už ve čtvrtek ráno, kdy uspěchaný budíček (o 3hodiny dříve než bylo třeba – v 6 hodin ráno) byl to nejlepší, co může po ránu být. To by nebyl zase takový problém, alespoň jsme spolu trávili přes den víc času. Ale to, že někdo neví, že sobota není pracovní den… Stane se…Takže po malém zbrždění (o dvě hodiny později než bylo původně naplánováno) jsme se dostali na místo, od kterého byl náš cíl vzdálen 8,5km…

H: V té době si Bublina vylízala všechny rána a my se jednotným krokem přibližovali k vrcholu (jednotný krok jsem kvůli své milé raději přerušil – odmítal jsem zpívat). Po cestě jsme se pak vysmívali všem lidem, které jsme pře(d)cházeli (to vymyslela B). Pak nás to přešlo (žádné důchodce už jsme nepotkávali). Cesta ubíhala, i když my jsme šlapali, takže po hodině jsme už povýšeně koukali po dědině z které jsme vyšli. Načež si Bublina uvědomila, že má hlad, že jí bolí nohy, a že mě maluje…

B: Poslední větu bych trochu upravila…Nohy nás bolely oba, hladoví jsme byli taky a o tom malování bych pomlčela… Ale po dvou hodinách namáhavé chůze jsme došli k našemu vrcholu (a potkali jsme i moji paní zubařku). Cesta na beskydský vrchol nám trvala dvě hodiny, tak jsme počítali s tím, že cesta dolů by nám měla trvat přibližně stejnou dobu, i když byla o kousek (2,5km) delší. A taky jsme šli po jiné barvičce…

B: A pak zase po jiné (ale to už (ne)úmyslně). No jo, modrá se dá lehce ztratit… Tak jsme ji po chvíli vyměnili za zelenou… To už jsem rezignovala a vybírala si místo na přespání u lesa. Ale i v této situaci zachoval hlupottvůrce chladnou hlavu a svým (většinou) (ne)omylným instinktem nás dovedl zase zpět k modré značce. Tak jsme měli vyhráno… Teda aspoň na chvilku. Ted už jsme bojovali jen s časem, protože do odjezdu vlaku ho moc nezbývalo… Ale i po 20km jsme se dokázali vzchopit a posledními silami jsme dosprintovali k vlaku. Naše cesta byla skoro u konce. A naše síly taky…

H: A ještě pár postřehů na konec. Tak ještě zůstaňte ve střehu. Byli jsme u konce, ale kance jsme nepotkali. Zachovával jsem chladnou hlavu, i když se mi červenaly tváře. Často bojuju s časem, nevyznám se totiž v ručičkách (vždy hledám nožičky). Jsem rád obětí objetí, ale při psaní to může vadit. Když tak přemýšlím, tak je asi pravda, že jedině na horách můžeme společně dojít k našemu vrcholu… Jo a ještě, nemalovala mě, jelikož si doma zapomněla pastelky…

Triumfální (laciná) póza na vrcholu

Ještě lacinější póza mé drahé

Po víně blábolím

Občas si scházím, občas se nacházím, občas se ztrácím. Právě se s Bublinou chystáme na výlet a je velmi pravděpodobné (vlastně je to skoro jasné), že se ztratíme. Neznám totiž cestu, znám jen cíl. Cílem je užít si volné (tak volné až plandavé) chvilky s mou milou. Tak doufám, že se na cestě neztratím, když už jsem se ztratil v jejich očích… Nechci být patetický, patů i pádů jsem si užil až dost, ale čím více jsem s Bublinou, tím více cítím, že by mohla být ta pravá. Možná i ta levá. Tohle si asi říkáme všichni a všichni se tomu pak smějeme, ale přesto si to nemůžeme odpustit. Takže se pak do toho všichni pouštíme znovu…

Já si to raději teď už odpustím. I když co je vlastně teď? Je to teď? Nebo teď? A není to až teď? A co nyní? Trošku mě děsí, že pouhé přečtení následujících slovíček odsouvá v jediném oka mžiku mé myšlenky do minulosti a udělá ze mě někoho staršího než před tím. Tohle to děsivé času uvědomění si mění mé a nejspíš i vaše já (takže vaše ty nebo vy?). Možná bychom neměli psát? Nebo číst? Nebo obojí. Nebo nic z toho. Je totiž pravda, že ze stárnutím přichází i vyvíjení se. Takže čtěte, pište a to si pište, že se to nějak vyvine… Jako teď u mě…

Možná jsem to s tou pravostí, nebo falešnost… ehm levostí Bubliny přehnal. Kdyby totiž byla ta pravá, určitě by mi pořád nebrala deku. Určitě bych ji neříkal, že ji nechám tehdy, až mě okouzlí nějaký chlapec (to je však hrubě vytrženo z kontextu), nebo bych nepsal tuhle hlupotu. A určitě bych ji nebral do Zoo nebo nahoru na horu.

Chtěl jsem se vyhnout patetickému blábolení, tak jsem místo toho jenom blábolil. Nerad píšu vážně. Vážně. Takže někdy znevážím i věci, kterých si vážím. Jsem prostě takový únikový (nejen) romantik. Před vším raději uteču, což není úplně nejvhodnější, jelikož mi pak dělá problém opětovné nalézání (se). Navíc jsem líný a sebestředný. Jsem člověk (aspoň doufám) a proto o sobě takhle píšu. Je to určitě lepší než psát o lidech kolem, co se kolem mihnou s kolem. Víte, kolemjdoucí často neradi slyší o nedostatcích. Už se zase ztrácím, tak snad se jednou najdu, nejlépe s Bublinou na horách…

Nacházecí

Nacházím, že mi scházíš… V posledních dnech mi vše splývá, hledání, nacházení i nachlazení. Stále hledám ty správná slova, místo slov raději nechávám tři tečky, otazník anebo jen prostý pohled. Prohlédnul jsem? Nevím jak dál. Marně čekám na radu, či jen malý tip. Možná jen na to nejsem ten správný typ. Nebo si to jen domýšlím, takový přeci jsem, domýšlivý… A možná to dělám jen tak na oko. Nebo ucho. Dnes to nebude klidné, i když přeji klid mé…

Domýšlím, a proto nacházím otázky. Proč naši politici jsou buď neschopní, anebo prodejní? A proč to někdy stihnou oboje za jeden den? Demokracie je prostě fajn… Nechci teď politovávat (to mi ani nepřísluší), ale stále tvrdím, že demokracie je ta nejlepší forma vlády. V demokracii jsou chráněny občanské svobody – můžeme volit (i když ty volby bez výběru…), nikdo z nás nemůže být svévolně mučen (třeba nějakou holí), vězněn anebo přinucen zhlédnout muzikál Michala Davida (tady spíš jen Hůlkou)…

A nacházím další otázky bez odpovědí (což je asi lepší než nacházet odpovědi bez otázek). Proč se člověk stává méně člověkem, když má jinou barvu kůže, pochází z jiné země, má jiné zvyky, zlozvyky a třeba i dobrozvyky? Proč jsou někteří lidé (?) na jiné rasy rasi? Nemáme snad všichni ruce a další tělesnosti, ctnosti i nemravnosti, smysly, pocity a vášně? Vážně je mi záhadou v čem je problém. Nezraní nás snad stejná zbraň, netrpíme snad stejnými nemocemi a ne(vy)léčí nás snad stejný lék? Nebývá nám v zimě zima a v horku horko? Když do nás praštíte, neteče z nás krev? Když nás lechtáte, nesmějeme se? Když nám dáte jed, neumřeme snad? Snad mi někdo někdy odpoví…

Asi nejsem jiný, možná jen líný přiznat si chyby. Něco mi chybí, možná jen správnější úhel očí. Špatně se mi píše, tahle slova a písmena jako tisíce jehel píchají a nedají pokoj ani v prázdném pokoji. Myslím, a proto se obracím k jiným myslím, žádné obkreslování dojmů, žádný kalkul, jen (s)prostota a přímočarost, jenž obvykle bývá k zlosti nedostupná, zřejmě pro neobvyklou stavbu vět… Ale radši zpět. Zpět na zem (Zem?), kde původ je důležitější než schopnost. Takže si všichni říkejme – Čechy Čechům, slova Slovákům, nory Norům, kanady Kanaďanům…