Hledací

Občas něco hledáme a když to pak dohledáme, shledáme, že to za hledání ani nestálo. A to nás pak může i pěkně nahlodat. Proč tolik pravdivých tvrzení najednou? Protože se mi stalo něco podobného, (samo)zřejmě. Hledal jsem nějaké filmy s Woody Allenem, které jsem ještě neviděl, pak jsem je viděl a nakonec si uvědomil, že by bylo lepší, kdybych je neviděl. Ne, že by se mi jeho filmy nelíbily, jen mě strašně znervózňuje ten nervózní chlapík, co v nich tak často hraje…

Kdysi jsem se snažil najít nebe (to už mám u tebe… pardon, nechal jsem unést), dokonce i pod postelí, kde většinou nacházím ty nejzajímavější věci (filmy s Woodym Allenem a tak), ale když se tak zamýšlím nad svým bytím, raději bych měl hledat peklo. To se mi ale zdá jako zapeklitý problém. Pod postelí nic, ve skříni nic, s tatínkem Bubliny na hřiby nemusím a Ordinace v Růžové zahradě se o prázdninách nevysílá. Takže zatím nic, ale to by v tom byl čert, abych to peklo jednou nenašel…

Je zvláštní, že i když nemluvíme, může to působit výmluvně. Nemluvě o tom, že je to tak někdy i lepší. Poslední dobou se mi totiž stává, někdy i když stojím, že nemůžu najít ta správná slova. Věřím tomu, že tomu u mě nemůžete věřit, ale je to tak. Je celkem jedno, jestli je to náhoda, nebo nehoda, každopádně se to nehodí na člověka, který dosahuje intelektuálního potenciálu Medvídka Pú. Nehodí se to na mě a jen doufám, že po mě nikdo nic nehodí. To by se mi teď nehodilo, jelikož bych k tomu asi nic neřekl…

Všechny moje pletky, zápletky a hledací hlupot(k)y mi zatím vychází, takže zatím od nich neodcházím. Nevím však, jak dlouho mi to bude ještě vycházet. Zatím s tím ještě vyjdu, ale jednou se asi zastavím. A s tím se asi zastaví i hlupoty. Tak daleko to snad ale nedojde. Nevím. Nevím co psát, takže shledávám, že jsem dneska dohledal… i dopsal (samo)zřejmě… Teda už se (o)pakuju…

Napětí z vedení

Tak je načase představit své představy. Zase jsem se vrátil z valašského klidu, kde jsem prožil pár nezapomenutelných oka mžiků, které možná jednou zapomenu, a proto si je teď raději připomenu. Víte, jednou na tom určitě budu tak špatně, jak moc jsem na tom nyní dobře. Nebo naopak. Nevím. S mým bytím je to totiž zvláštní. Já si jím tak proplouvám a pak zjišťuji, že jsem jen v nějakém bočním přítoku, který navíc občas teče pozpátku. Líbí se mi tam, rákosí se tam nekosí, ale hlavní proudy vedou nejspíš jinudy. No, raději další hlupotu…

Minulý týden jsme se s Bublinou stali vedoucími skupinky, či spíše skupinečky, dětí, které byly při nejlepším o trochu horší než hodné děti a při nejhorším o trochu lepší než zlobivé děti. S těmi jsme pak prožili, prošli, proběhli, proplavali a nakonec i opekli 5 náročných dnů. Dnů plných starostí i radostí, které mě utvrdili v tom, že mám Achillovu patu, která mi sahá až k zátylku. Nikdy se totiž nestanu dobrým opatrovníkem, vedoucím, či vychovávatelem, k dětem se chovám slušně o tom žádná (nebo všechno?), ale když jsem koukal na to, jak skvěle si (vedle) vedla Bublina, musím se červenat. Inu zodpovědná…

Ne, že bych byl tak strašný, i já byl překvapivě přínosem – naučil jsem je hrát prdelky (trefování míčem do…), naučil jsem je, že by neměly nosit ponožky v sandálech, naučil jsem je jednu básničku, naučil jsem je zpívat Antidepresivní rybičku od Fixy… Takže, když tak o tom přemýšlím, tak jsem si vedl jako vedoucí docela dobře. Vlastně skvěle. Nechci vás teď tahat za nos (Na to máte určitě až moc dobrý čuch!), ale když mě (ve mně) čtete delší dobu víte, že jsem často ukvapený, nesmyslný a často jdu i proti smyslu celé předcházející hlupoty. No, tak zrovna teď se necítím jako špatný vedoucí. A možná si to jednou (možná i dvakrát) zopakuji…

Kromě úvah o svých (ne)schopnostech, jsem taky přišel na několik zajímavých věcí, které stojí za sepsání (bohužel už ale ne za přečtení). Uvědomil jsem si, že i vedení dětí, je práce pod napětím (pod tím velmi vysokým), taky jsem po celou dobu pozorování dětského chování dospěl k tomu, že některé věci je lepší nevidět. Poslední z (ne)zajímavých je objevení mého nového (v pořadí 57.) smyslu pro hledání zkratek. Našel jsem totiž perfektní zkratku z Petrůvky do Nevšové. A nic na tom nemění ani skutečnost, že jsem šli z Petrůvky do Slavičína. Lidé se ve zkratkách vždy tak trochu ztrácí… Natož pak já…

A ještě jedno pamětní foto. I když jsme měli s Bublinou povoleno ztratit 3 děti, nakonec jsme přišli jen o jedno, a za to jsme nemohli my, ale nemoc. Takže nahoře z leva do prava – já (prostě nejlepší), Vojta (šílenec), Patrik (povídač nevtipných vtipů), Nela, Štěpán, Filda (neunavitelný). Dole z leva do prava Nela (nejmazlivější), Lucie (slečna povídavá), Adam (jméno má prý po mamince), Adam (asi budoucí striptér), Radim (moje klíště), Karolína (umanutá horolezkyně), Bublina (prostě nejlepší)…

První z konečných

Dojel jsem do cíle, překročil svůj Rubikon a nadešel můj čas. Na 5 dní jsem se stal opatrovníkem, jenž si ne vždy vedl opatrně, hlídačem i hledačem ledasčeho živého i neživého, co bych raději neživil, a taky kamarádem, co má rád den (tohle je hloupost,ale co už...). Až zítra ráno vstanu, nebudu už v zrcadle koukat na stejného člověka, ale na nového člověka plného nových zkušenosti, pocitů a zážitků, jenž stále ale nerad pažitku. Jedno se však nezmění... ten (veskrze sympatický i mírně patetický) člověk v zrcadle bude stále zamazaný zubní pastou... A jelikož se blíží má milá, která se právě umyla, mé představy představím před vás příště...

Středně zajímavé

Přišel jsem na jednu středně zajímavou myšlenku. „Metalisté“, „HipHopisté“, „Diskotisté“, „Alternatisté“, „Emotisté“ a další isté skupiny jsou si vlastně strašně podobné. Ač nosí batikovaná trička a sandály, trička s potiskem metalové kapely, rovné kšiltovky, či bílé kalhoty (obdivuji každého v bílých kalhotách), mají toho spoustu společného. Jsou mimo prostor a čas a je jich hodně. O hodně víc, než si myslí uctívači trendů, o hodně víc, než si myslíte vy, a možná i víc, než bych řekl-napsal já. Ale nejde o hodně, když se chovají hodně…

Další středně zajímavá myšlenka je lehce výstřední. Dnes se mi zdálo, že chci spáchat sebevraždu skokem z okna. Kvůli strachu jsem ale nevyskočil a další 8 let života pak strávil sezením na okně. Po probuzení jsem pak, vůbec nevím proč, věděl, že krokodýli se nikdy nenaučí stepovat. Už asi chápu, co znamená plané snění… A také už vím, že pochybování je strašlivě nebezpečné, když se nedaří ekonomice. Chybování je pak nebezpečné kdykoliv, především chybování s krokodýlem na okně…

Planě, možná i trochu plně, ale určitě středně zajímavě, jsem přišel i na to, že kroucení vlastním nosem nepřinese světový mír. Možná si říkáte, co je to za hlupáka, který si myslí, že kroucením nosu dosáhne světového míru. Možná si to říkáte i správně, ale přesto si myslím, že jsem průkopník a odvážně zkouším věci, které nikdo přede mnou nevyzkoušel. Někdo přece musel přijít na to, že kroucením vlastního nosu se nedosáhne světového míru… Když už jsem u toho (ne)míru. Víte, že český fotbal je skoro stejný jako válka. Chybí jen střelba…

Když se tak koukám na tyhle středně zajímavé myšlenky, napadá mě, že jsou dobře míněné, vcelku i souvislé, zkrátka obsahují všechny znaky toho, co se ve společnosti pokládá za komunikační prostředek, a přesto jsou celé prostoupené tím, co Jean-Paul Sartre s oblibou nazýval nicota, nebo čemu Albert Camus říkal absurdní situace. Z téhle hlupoty zatím (s)prostě čiší silný pocit beznaděje, která připomíná deníky, které občas zanechávali polární badatelé umírající v Antarktidě…

Je zvláštní jak někdy nevážená slova myslíme vážně. Nejde mi psaní, poslední dobou jako bych se přes den jen prožíval a noci trávil čekáním na sen. Nemám důvod být sám, přesto to u sebe tak nějak cítím. Obklopený mnohými, opuštěný bez odpuštění. Šestnáct dní je opravdu dost (určitě to je víc než třeba devět dní – empiricky jsem si to ověřil) a jsem tak rád, že už mě čeká jen nekonečné čekání na konečnou stanici… A motto dne – Nedělejte ze mě troubu, vím jak mám zapnout troubu…Tak to jen tak středně zajímavě…

Bublinová

Tahle ta dnešní hlupota bude trochu zvláštní. Jelikož má dneska Bublina narozeniny, a jelikož jsem se rozhodl, že i přesto, že už Bublina není „dvacítka“, že si ji nechám, bude dnešní hlupota jen pro ní. Takže pokud nejste Bublina, tak dál nečtěte. Nebo čtěte, ale nikomu neříkejte, že jste četli. Zvláště ne Bublině. Domluveno? Už asi víte, že narození považuji v životě člověka za dost důležitou událost, která mívá často dlouhodobé následky. Často až do smrti. Tomu je potřeba věřit, a proto je i načase se s něčím svěřit…

Takže monogamně zpívající atletko, jenž si mi zamotala hlavu prostým vběhnutí, jsi fajn. Líbíš se mi. Mám tě rád. Možná víc, než je zdrávo, možná víc, než jsem původně zamýšlel, a určitě víc než čokoládu. Mám rád tvé úsměvy bez příčiny, jsem rád oslněn i posilněn tvou přítomností, mám rád tvé polibky, ty nejsladší chuťové experimenty, mám rád, když napodobuješ pštrosa, mám rád, když mi říkáš (Pe)ťulo, a navíc jsem tě viděl nahou… Stále toho nemám dost a nechci se z toho dostat. A hlavně (teda doufám, že doma nemáš žádné hlavně) obdivuji, jak dokážeš zvládat všechno to mé utahování si z tebe bez toho, abys mě něčím přetáhla. Budu se tak dál snažit být hodný, abych tě byl hodný…

Kdybych chtěl být teď poetický, tak bych napsal, že jsi studeným vánkem těchto horkých prázdninových dnů, ale já poetický být nechci. Chci jen abys se mnou dále ráda trávila čas a nebyla z toho otrávená, abychom byli dále ve smíru vesmíru a abychom si dále užívali své (k) tulení sklony. A to myslím smrtelně vážně – a život je mi drahý… Takže všechno nejlepší… takže i mě…

Barevné dozpívání

Je zvláštní jak rychle se měníme, z nejlepších kamarádů se stávají tatínkové, z nejlepších kamarádech maminky a já dneska vyhodil album s nálepkami Toy Story. No jo, to je to dospívání… Ještě že se příliš nemění Barvy (A taky se nemění barvy, to by teda bylo, kdyby se třeba oranžové začalo říkat modrá), to bych pak asi ztratil veškeré své životní jistoty. (Mezi mé další jistoty patří čokoláda, čisté trenýrky a vydry – radši se neptejte…). Takže se teď nebudu zabývat dospíváním, ale dozpíváním…

Letos pro mě Barvy byly spíše shledáváním se se starými přáteli, než o poslechu muziky. Nějak se mi letos pořadatelé netrefili do vkusu, což je ale pořád lepší než kdyby se mi náhodou trefili do něčeho jiného. Takže se nemůžete divit, že mě letos na Barvách zaujal i prodejce indiánských (nebo indických) triček s děsně nevkusným knírkem, paní která tančila na Vypsané Fixe a klidně by mohla být moje babička (vlastně by mohla být babičkou kohokoliv z vás), nebo starý kamarád, který mi poeticky řekl, že ho probudili kosi. Až později ale dodal, že usnul se sluchátky na uších. Prostě jsem si letos nesprostě užíval i jiné věci než jen muziku…

Ale přesto mě par hudebních věcí zaujalo. Jako vždy Tatabojs a Fixa, ale to asi nikoho nepřekvapí, takže kvapně dál. Perfektní show předvedl Jamie Cullum (asi taky někdy zkusím chodit po piánu), navíc zahrál i mou oblíbenou High & Dry od Radiohead, příjemnou houpavost navozovala Morcheeba, příjemnou zpívavost Nohavica, příjemnou skákavost Asian Dub Foundation, příjemnou podivnost KTU, příjemnou příjemnost Daniel Benjamin (i přes strašlivé ozvučení stanu), Johnny Clegg z Jižní Afriky ohromil povídáním o Dubčekovi a neuvěřitelně rozměrnou zpěvačkou (jejíž tance a natřásání se jsou nepopsatelné), irští Jape pak znějí stejně jako Kasabian (nebo naopak?), Seun Kuti přivál horko Afriky do chladu evropského rána a navíc jsem zjistil, že všude číhá nějaký ten Hrůza…

Colours jsem si tak užil ve všech jeho barvách, a to přesto, že jsem poslední den kvůli únavě vynechal. Asi vážně už stárnu. Takže pro letošek konec všem masovým akcím. No nic, jdu si dát šunku… A ještě jedno mé bezbarvé zjištění. Pamatujte, zle je, i když neleje…

Hlavní zkrat(k)y

Nedávno jsem se nechal ostříhat a každé ráno si teď při pohledu do zrcadla říkám: „Neznám tě, ale umyju tě.“ Už umytý musím opravit chybičku z minulé hlupoty, nevrátil jsem se totiž ze slováckého ráje, ale z valašského. Tohle přiznání mělo být velkolepým závěrem, ale když to píšu takhle na začátek, tak je to místo závěru spíše předvěr. Možná předvěr toho, že jsem se vrátil z Rock for People a konečně jsem si našel čas (i když teď nemůžu najít hodinky) o tom něco napsat.

Po 4 letech jsem se měl znova vydat na nějaký festival osamocen, ale mé předsevzetí přece jen vzalo za své a osamocen jsem cestoval jen na havířovské nádraží. Ještě taková malá rada (takže Radka?), když cestujete v 8 lidech na jednu jízdenku, neměli byste se rozlézat po celém vlaku. Ve vlaku se mi, kromě hledání mých spolujízdenkujících s průvodčí, stala ještě jedna příhoda. Milá stará paní mi povídala něco o Kateřině Neumannové, co si přečetla v nějakém plátku. Já přitom jedl oplatku, ji na oplátku přikyvoval a jinak nehnul ani brvou. I když stále nevím, co to brva je. Ale raději k hlušení…

Nějak se mi to ale nechce vypisovat, jelikož toho bylo dost. Takže něco jen ve zkratce – Xindl X asi není jen anděl, UDG mě vcelku nudili, zato Chinaski to podle hesla „jaký si to uděláš, takový to máš“ udělali fajn, Fixa hrála každý den v narvaným a nedýchatelným stanu jedno svoje album (ještě aby cizí), a jelikož jsem nechtěl, aby místo mrtvého čápa roztočili nad hlavou mrtvého Péťu (to by mě asi vytočilo), tak jsem se hlušil jen jednou a to jsem byl Bestiálně šťastný (a měl k tomu jako přídavek Mažoretku), Tatabojs překvapili Prométheem a novým Mardošovým kastrolovým účesem, Divokej Bill nepřekvapil ani novými písničkami, Southpaw zase nehráli Toi Toi song a příjemní byli i Clou, Sunshine a Lety mimo. To byla zkratka a teď zpět na hlavní cestu…

Já se letos nejvíc těšil na Arctic Monkeys, ale jak to tak (u mě neumně) bývá, nakonec mě více bavili Kooks, Bloc Party a Placebo. Ne, že by opičky hrály nějak špatně, jen mám pocit, že je ostatní poslouchající moc nebrali. Jednak asi všichni neznali písničky, a za druhé Alex Turner není kdovíjaký showman. Vlastně poprvé promluvil až po 3. písničce, kdy řekl něco jako: „We are Arctic Monkeys, Any questions?“ A jelikož nikdo otázky neměl, hrálo se dál, jen na konci při Only Ones Who Know řekl, že ji hrají teprve podruhé na živo, i když je jejich nejoblíbenější. A lidi pomalu ani nezatleskali. Teda zatleskali, ale jen po málu. Celkově docela rozpačitý koncert, ale písničky mají dobrý, to zas jo…

Čest britským kytarovkám tak zachraňovali v dalších dnech Kooks a Bloc Party. Tyhle kapely mají narozdíl od opiček velmi výřečné frontmany. Zpěvák Kooks kromě „Ahoj“ a „Jak se mate“ zvládl i „Pojďme tančit“ a lidé rádi poslechli. Navíc mají Kooks velice chytlavé písničky. Podobně jsou na tom i Bloc Party (i když ti zdravili Čechoslováky), kteří na živo znějí o hodně víc kytarově než na deskách, ale Mercury je pořád pecka jako hrom. Fajn bylo i „nemluvné“ Placebo (Čekal by někdo něco jiného?) a Brian Molko s dlouhými vlasy v culíku překvapivě vypadá více chlap než kdy předtím. Navíc Ashtray Heart z nového alba mě dostala tak, že ji poslouchám i teď. Hodně se mi líbili i (překvapivě) další Britové Hadouken! Jejich písničky totiž nutí nohy tancovat i na místech, kde si mohou jen podupávat. A na živo je to ještě chytlavější. Navíc zahráli i Song 2 od Blur. Dokonalost…

Slyšel jsem i kousek Ska-P, ale ska mě příliš nebere, takže jsem šel raději na párek a pak už v dýchatelném stanu poslouchal můj jediný objev festivalu Keziaha Jonese, což je sympatický písničkář z New Yorku. Jen myslím, že by se více hodil na Barvy než na RFP. Když už jsem u Barev, tak už ve mně eskaluje napětí (i když na eskalátoru teď nestojím), jelikož začínají už za pár hodin. Takže se teď loučím a jdu se duševně připravovat na další hlušení se. Jen doufám, že Barvy letos nebudou děsivě deštivé jako loni, i když cítím, že proběhnou zase zběsilé jízdy napříč sebou i všemi okolními uctívači kultu Barev… Prší…

Čin slávy

Vrátil jsem se z slováckého klidu zpátky na zem. Tam bylo ticho, tady je hlucho. Ale nestěžuji si, opětovné chvilkové osamění je totiž příjemné. Příjemná byla i má návštěva u Bubliny, i když úterní uvítání vypadalo jako kombinace filmu Fotr je lotr a reklamy na T-mobile. Nakonec to však dopadlo dobře, takže jsem psovi podal ruku, tatínkovi piškotek (Nebo naopak? Už si to nepamatuji) a Bublině jsem před všemi řekl, že ji maluju (těšte se na další ukázku Hajkisartu). Prostě to byly moje Slavičínské činy slávy… či spíš jen taková blbnutí…

Neměl bych to moc říkat (psát), ale k Bublině jsem jel hlavně proto, abych se projel vláčkem. A to bez ohledů na pohled ven, či pohled mé pohledné. Jízdu jsem si ale moc neužil, jelikož se venku už stmívalo a navíc mě děsila panická hrůza panice v setkávání se s rodiči. Člověk je však dle mého setkán z setkání a jakmile k tomu došlo (k setkání s rodiči, ne k tmě), bylo mi mile. A mile mi bylo i po setkání se s babičkami, dědečkem, sestrami, psem, prádelními kolíčky, hlavní cestou, kruhovým objezdem či známkami se Stalinem. A i když to chvilkami vypadalo na houby, bylo to fajn. V úterý jsem se bál, abych to neschytal, ale nakonec po mně nikdo nic neházel, takže tak…

Prázdniny budou asi i letos plniny. Jen co jsem se vrátil domů, hned vyrážím zase pryč. Možná tak trochu z bezradnosti. Zdánlivě se těším na Lidi, avšak z blízka zdání neumí klamat. Asi jsem už trochu přesycen a místo masových akcí, bych si raději užíval blízkosti s blízkými. Teda ne, že bych byl nějak přesycen masovými akcemi, vegetarián ze mě určitě nebude ale… Znáte ten pocit, kdy sedíte nad papírem (ne toaletním), či wordem, snažíte se něco vymyslet a všeříkající věty zní lépe v hlavě? No, to je to, co nás neučiní slavné…

Slavným mě neučiní ani mé zjištění, že připínání prádelních kolíčků na hlavu je zábava, že hlavní cesta nemusí být čtyřproudová, že ne všude mají MHD, že je dobré být rybář, který rád zedničí, rád sbírá známky a houby, raději nesedá na gauč a který v tváří tvář tvářím pozná tváře…