Přací i (z)barvená

Po dlouhé době další zápis do dění(čku). Různě jsem se teď motal, zmokal i kochal s Bublinou u ní doma a pak na Barvách v Ostravě. Obé bylo záživné a obé naprosto rozdílné. Nutno říci (napsat), že jsem narazil na mnoho nezapomenutelného. A až teď se dostávám k tomu, že bych se s vámi mohl podělit o pár zážitků. Ale podle všeho mého nynějšího rozpoložení na to spíše nedojde. Možná jen na pár drobností. Třeba o tom, že jsem zjistil, že Bublina občas prohraje v dámě i tehdy, když hraje sama se sebou…

Jelikož měla Bublina narozeniny (už je opět pouze o rok mladší než já), tak jsem se vydal na její rodinou party. Různorodé popíjení, pojídání i pohupování je vskutku velmi příjemný způsob trávení léta. Loni jsem Bublině věnoval speciální hlupotu, letos hašlerky. Myslím, že dospívám. Pomalu totiž začínám tušit, že mým největším štěstím je poznávání. Poznal jsem tebe a jsi mi blíž, než kdokoliv předtím. Mám rád tvé dotyky, jenž jsou pokaždé neopakovatelně elektrizující, nemizející a nesouvisející se vzdáleností mezi námi, tvé úsměvy, které nezáleží na adresátech, protože máš koutky vždy na správném místě, a nakonec mám rád i tvou sýrovou omáčku, ty má dvaadvacetiletá Bublino…

Po pobývání u Bubliny ve Slavičíně jsme se vydali na Colours užívat si všechny možné i nemožné bar(v)y. Ze začátku jsem měl pocit, že i počasí se chce podílet na hudebních orgiích a vydává tak kompilaci The Greatest Hic. Nakonec však bylo vše děsivě deštivé, ale o to průzračnější. Mohl tak vzniknout i náš pláštěnkový humor. Zpět k Barvám. Dokonalé. Inspirativní. Mrazivé. Ruším vše, co jsem napsal před dvěma lety o Charlie Straight, vzývám zběsilou jízdou napříč sebou i všemi okolními (Mokoomba, Iggy, Dubmarine, The Gypsy Queens and Kings), vzpomínám na intimní vyznávání se (Regina Spektor, Nive Nielsen, Sophie Hunger) a podávám svědectví o další skvělých zážitcích (The Proclaimers, Lord Bishop, The Cranberries…).

Barvy jsme si užili (I přes nedýchatelno tam vždy dýchá pohoda) a osobně jsem rád, že jsem z Bubliny vytvořil potencionální uctívačku kultu ostravského festivalu. I když si myslím, že v nás nejhlubší dojem zanechalo setkání s jistým zlatým retrívrem, který projevoval až extrémní ochotu k mazlení. No nic, nyní je načase utřídit si fotky, smýt ze sebe festivalové bláto a pomalu vyhlížet další prázdninová dobrodružství. Tak mě napadá. Pár dní jsme strávili ve Slavičíně, tedy poblíž Bublininy maminky. Takže co třeba výlet do Prahy? Tedy do matky měst…

První plninová

Léto a prázdniny (plniny) se nám už konečně pořádně rozeběhly, takže si nyní každý užíváme období tropických (Eddie) veder. Já si je třeba užívám doma v posteli se střevní chřipkou. A střevní chřipka bohužel není krycí jméno pro Bublinu. Zaslouženou dovolenou tak mám zatím spíše nezaslouženě zakázanou. Ale snad není všem mým prázdninovým dnům konec. Alespoň jsem si uvědomil, že nejsem zrovna celodenně-postelově založený člověk. No, asi mě založili jinak. Na druhou stranu, kdy jindy bych ale přečetl kompletní trilogii Pána prstenů ve čtyřech dnech?

Mám teď taky dost času na přemýšlení. Kromě pár hloupostí typu – může motýl vlastnit hotel? Nebo to bude vždy jen motýlek? Či, proč je má trpělivost jako časovaná bomba? – mě napadla i (ne)záludná otázka pro filmové znalce – Která ikona westernu, má ve svém jméně „east“? (Nalézt odpověď není vůbec složité, takže neházejte clintu do žita a odpověď napište do dohloupění.) Ujasnil jsem si i svůj vztah ke smrti. Je stále stejný, jsem zásadně proti. Ani nevím proč, ale nakonec svého brainstormingu mě napadlo, jestli lidé, kteří pracují v cirkuse jako lidské dělové koule, mají své odbory. Pak jsem si šel raději dát do koupelny brainwashing…

Pamatujete si, čím vším jste chtěli být jako děti? A pamatujete si také, jak vás jednotlivé sny opouštěli? Já si třeba stále živě pamatuji, jak jsem přestal chtít být hajný (hajný Hájek, to mohlo být tak pěkný…). To bylo potom, když jsem zjistil, že hajní nejezdí na jelenech. Také si vzpomínám na to, když jsem přestal chtít být vědcem. To bylo tehdy, když jsem zjistil, že míchat náhodně různé ingredience (většinou jsem míchal písek s vodou a hlínou) není vědecká práce. Stále mě však ještě neopustilo přání stát se řidičem tramvaje nebo autobusu. Vždy se mi totiž strašně líbilo, jak na sebe řidiči na pozdrav mávají. Škoda jen, že na sebe takto nemávají i cestující. Takže, jestli mě na svých dovolených plninových toulkách někdy uvidíte z protějšího busu, vlaku, či tramvaje, tak na mě zamávejte… Splní se mi dětské přání…