Opět zapět

Tak jsem se po delší době rozhodl něco napsat. Ale k tomu je zapotřebí trochu se rozepsat. Jako sportovci, kteří se musí před výkonem rozehřát, musím se i já trochu protáhnout, jelikož když dlouho nic nepíšu, cítím se dosti ztuhle. Čím jsem starší, tím mám pocit, že mi dochází slova a neslepuji je dohromady už tak obratně jako dřív. Nemáte-li co říci, je potřeba dbát alespoň na styl. Velcí trpaslíci to prý mohou dotáhnout až na malé obry, kam jsem to ale dotáhnul já? K psaní mě dnes dovedl rozhovor mezi tatínkem a chlapečkem v trambáji. Chlapeček by prý chtěl pracovat v porodnici, aby se mohl dívat na pipiny a zadky velkých holek. To já chtěl být v jeho věku kosmonaut… 

 Poslední dobou mám důvod se usmívat. V podstatě poprvé v životě mám něco, čemu se eufemisticky říká pravidelný příjem, takže si třeba můžu zajet na koncert Jakeho Bugga a nebo si třeba občas koupit hruškový džus a třívrstvý toaleťák s pejsky. Prostě je dobré dělat práci, která vás baví a za kterou vám platí. A to mě otázka „co bys chtěl jednou dělat?“ děsila po celé dětství i dospívání. Jako, že jednou budu muset dělat něco opravdového, něco pořádného. Holt během dospívání člověku není často do zpívání. Jak už jsem psal výše, chtěl jsem být kosmonaut, taky jsem si prožil své popelářské období a i období hasičské. To poslední kvůli tyči, po které se kloužou. Když jsem pak došel na střední a začalo kolem mé budoucnosti přituhovat, už jsem takovou jasnou vizi neměl. Jakkoliv mě podobné dotazy děsily, zároveň mi dodávaly trochu optimismu. Všechno je totiž uskutečnitelné! Dospělé opravdu zajímá, co bych chtěl! Můžu si vybírat! A když se nad tím zamyslím, tak to tak pořád je. Alespoň v mých hodinách, ve kterých pomáhám žákům vybrat si povolání. Všechno je možné… 

 Přemýšlím o tom, proč mi poslední dobou nejde psaní. Asi je to tím, že jsem spokojený. Většinu hlupot jsem psal kvůli holkám a když už tu svou krásnou modrookou dívku mám, není přeci třeba psát. Ale milovat. V podstatě všechno co jsem kdy napsal bylo kvůli holkám. I má pověstně nepovedená slohová práce „Můj výlet do Zoo“, byla napsána kvůli paní učitelce Havlové. Na druhou stranu se říká, že láska je ta největší inspirace. No, taky se říká, že opice Darwinovi nevěří. Vůbec se toho říká hodně. Mou snahou bylo především okouzlovat dívky a i když jsem v podstatě nikdy žádnou neokouzlil, doufám, že jsem přinejmenším žádnou neznechutil. Nikdy jsem totiž neměl vlohy k lásce, to spíše k matematice, páč málokdy jsem měl jen jednu první lásku. A není důležitější mít tu poslední? Ale raději nepůjdu více do hloubky, jelikož bych se mohl dostat třeba až na dno… 

 Mám pocit, že jsem pořád snílek. Ale snílek bez fantazie. Velká část mých hlupot je totiž založena na tom, že něco nevím. A pak nad tím všelijak přemítám. Kdybych měl fantazii, tak vás můžu nějak obohatit, spíše než vás okrádat o čas. Ale znáte to, každý trouba by to rád dotáhl na hlásnou troubu. Přemýšlím, jestli v dnešní době (ať už je jakákoli) neubývá poněkud smyslu pro humor-fantazii-poezii. A také přemýšlím, jestli k tomu částečně hlupotami nepřispívám. Fakt je, že z mých hlupot se opravdu (většinou) nedozvíte nic nového. Mé ambice jsou totiž větší. Chci abyste se na věci, co už víte, dívali jinak. Teda, ale to bych si přál si asi moc. Tak megalomanský zase nejsem. Mé ambice bohatě naplní, když to dočtete až sem.

Pařížská

Takže návrat do povolební reality. Řeknu vám, raději bych nereálno, ale na druhou stranu se alespoň můžu vrátit ke svým dětem. Uvědomil jsem si totiž, že pokud jsem přežil informatiku s druháčky, přežiju i kobliháře a ty další lháře. Co může být absurdnějšího, čti krásnějšího, než když za vámi dojde malá druhačka s tím, jestli byste ji neřekli její  heslo na email?  Nic mě nenapadá. Možná jen, že předvolební billboardy teď působí stejně sklesle a nepatřičně jako muži po sexu. Taky prý zemřel Lou Reed, což mi je líto, ale já i přesto prožil několik „perfect day“ za sebou. S Modrookou vedle sebe. A s Eiffelovkou pořád někde kolem. Jelikož se zítra opět chystám vzdělávat a jelikož jsem strávil poslední noc namačkán na sedačce v autobusu, dopíšu tuhle hlupotu někdy příště, páč se toho stalo spoustu… 

 Tak aby nám to lidé věřili...

Pro mě ti praví Avengers

Tajemný úsměv Adelíny

ALe já raději ten obyčejný

Tak ostaky Máři Magdalény jsem nenašel. Browne, Browne i ty jeden lháři...

Prý tam zase pojedem, tak já radějí zŘím...

Za žitím snů

Někdy mám ze života pocit, jako kdybych hrál karty s talířem pažitky. Ten talíř samozřejmě podvádí, ale když chci něco namítnout, tak mi z úst vychází pouze zvuk zvonkohry. A takový je život člověka, jehož ambicí je vyrobit z továrny své duše dosud nestvořené svědomí lidského rodu. A taky případně zjistit, jestli by se dalo vyrábět v Číně z plastu a ve velkém. Prý je potřeba vidět věci z lepší stránky. Tak snad chápete. Chtěl jsem jen napsat, že vše co se kolem nás děje má určitý důvod. Pokud ne, tak by přeci bylo zbytečné, abych se holil. Vím však, že dělám chyby. Dělal jsem je a dělat je budu dále, jelikož chyby dělají člověka. A já jím jsem tuze rád. Určitě je lepší být člověk než třeba talířem pažitky. I když ten se zase nemusí holit. Tak já už vážně nevím. Všímáte si někdy hlasů lidí, kteří se tváří, že mlčí? 

Přemýšlím! To je dost zvláštní zvolání, ale je to tak. Přemýšlím o tom, co jsem napsal v minulé hlupotě. Tedy o způsobu jakým se s dvou stane jeden. Nějak jsem si uvědomil, že splnit si svůj sen s kapitánem, nebude úplně jednoduché. Na druhé straně, proč to neudělat. Třeba by to nemusel být ani opravdový kapitán. Co mi brání vzít Modrookou někam na úřad, kde nás paní úřednice oficiálně stvrdí, když to pravé stvrzení proběhne předtím tak, jak si sami přejeme. I když maměnky asi budou muset zatlačit nejednu slzu. Když tak koukám na svatby kolem sebe, zdá se mi, že je to jenom taková show pro masy. S masem. A ti dva v hlavní roli se vytrácejí. Hlavně, že budou bíle šaty, sůl, únosy, střepy, holubice, fotky s podvazky a ty další podivnosti, které příliš nechápu. Proto jsem tuze rád, že jsme si s Modrookou schopni vytvořit život tak, jak je libo nám, nikoli jak by měl vypadat podle tradičních šablon. „Navždy“ asi začíná být nadosah a velmi intenzivní… 

Kromě svateb teď přemýšlím i o vláčcích. Strašně rád bych si postavil svůj vláček, který by projížděl po celém našem bytě. Ráno by mě budil, večer by mě tichým hučením uspával, kdybych měl hlad tak by mi z kuchyně dovezl jídlo, kdyby mi došel toaletní papír, tak bych nemusel volat na Modrookou a určitě by se toho našlo ještě hodně. Mám pocit, že i když své kolejiště nikdy nezrealizuji, tak si stejně nebudu myslet, že by mi ujel vlak. Je dobře snít, jelikož často žijeme noční můry. Já sním své sny, občas s pažitkou, občas s ní. A já jsem rád, že někteří lidé, pro mě bez tváře, sdílejí alespoň částečně mé sny se mnou. Že alespoň částečně zasahuji do života jiných jen pouhým ťukáním řádků. A to je asi vše. Už chápete tu pažitku?

Z příšeří

Z příšeří našeho bytu ťukám další hlupotu. S psaním totiž mé (vý)tvory neztotožňuji. Přiznám se vám. Nelíbí se mi tyhle předzimní večery. Začíná být zima, tma padá čím dál tím dřív a nikde po ruce nemám kakao. U posledního bodu za to nejspíše nemůže blížící se předzim, ale budu dělat, že ano. Je to přeci můj deníček. Ještě, že alespoň vycházejí nové desky. Třeba nová deska Arctic Monkeys se k téhle době náramně hodí. Kdo by si po první desce pomyslel, že jednou budou hrát písně jako je Arabella. Já určitě ne. A taky bych si nemyslel, že za jeden týden stihnu udělit svou první poznámku do žákovské knížky, v tělocviku se mi zraní dítě a uběhnu 10 km za 45 minut. A navíc jsem si dal i cuketovou pizzu. Mé tělo se stává monumentem (ne)prohraných bitev. Prostě zajímavý týden… 

Z příšeří jsme s Modrookou koukali i na koncert Kryštofů. Koncert jsem si užil. Dokonce kolem nás bylo i plno neplacených backvokalistů. Znali alespoň přibližně všechny texty, měli výborné rytmické cítění a nic z toho se nestyděli dávat patřičně hlasitě najevo. Znáte to. Sám se nechovám na koncertech příliš rezervovaně, ale když vedle vás dva s pivem stojící pořízci hlubokým hlasem pějí: „Nejsi ženou vobnošenou“, je to legrační výjev. Vlastně, takhle napsané to zas tak legrační není, ale byla to fakt síla. Od teď budu mít tuhle písničku takto zafixovanou. Říkám si, jestli by se neměla takhle vydávat i živá alba. Se všemi těmi ruchy, falešnými zpěvy okolostojících a s jejich nepřesným tleskáním do taktu. Je vůbec možné lépe přiblížit atmosféru koncertu? Vždyť jako živáky vycházejí koncerty jak je nikdo neslyšel! Kdoví jestli oni to náhodou ještě neupravují ve studiu… 

Z příšeří jsem se nedostal ani na narozeniny mé Modrooké dívky. Nyní spíše už ženy. I když ona to nerada slyší. Proto mě tak často tiší. Ale já ji zase rád popichuji. A budu to dělat dál, jelikož jsem sobec a těmito svými šťouchanci si chráním své místo v jejím srdci jen pro sebe, jelikož spolu máme vlastní svět, v němž leží veškeré mé štěstí. Vždy jsem věděl, že pokud najdu dívku se kterou budu chtít zestárnout, tak první krok do našeho společného života uděláme na pláži při západu slunce s kapitánem, papouškem a maximálně třemi bližníky. Nikdy jsem však nepřemýšlel, jak k této akci dotyčnou pozvat, a to přesto, že jsem to už 2x málem udělal. Jednou na pískovišti (jak příznačné!) ve školce mi to překazily okolnosti odpoledního spánku, podruhé o vánocích pak neurčité pnutí odcizení, které nakonec vycházelo z toho, že v jiných postelích bývalo dívce lépe. Že by se to do třetice povedlo? Co tak pokleknout na Montmartru v dlani s matičkou. Samozřejmě v příšeří… Za měsíc po Paříži dám vědět. Možná to je jen další pošťuchnutí. Silné pnutí k Modrým očím je však skutečné… 

A malá momentka z mého úplně prvního závodu, úplně prvního běhu na 10 km a také prvního běhu s oranžovým šátkem. V podstatě bez tréninku z toho byl čas 45.18, 123. místo a jedna pěkná momentka, která dokazuje to, jak mě ten běh baví… 

Nepřipravená

Když jsem naposledy psal hlupoty, chystal jsem se na zvěř. Nyní píšu další a opět se chystám na zvěř. Jen místo pandy cpoucí se bambusem budu koukat na páťáky cpoucí se bambusem. Je tedy možné, že se budou cpát něčím jiným, ale kdoví. Odpoví? V posledním týdnu jsem konečně zjistil, co učitelé dělají v přípravném týdnu. Pijí. A jako nováček jsem byl málem opit. Ale strategicky jsem ustoupil. Jinak je v těchto dnech pro netřídního učitele ve škole pěkná nuda, takže se snažím pomáhat ostatním, dělám si plány a blbnu. Přičemž blbnutí samozřejmě převládá. Třeba jsem v tabletu objevil režim letadlo. Zapnul jsem ho a hodil tablet do vzduchu. Ale nelítá. Asi ho mám nějak porouchaného. Taky jsem na mikrovlnce ve sborovně našel tlačítko „zrušit čas“. Pokud ale čtete tuto hlupotu, tak nejspíš nefunguje. Tak si říkám, že některým lidem jako jsem já, by se mělo něco zakázat… 

Modrooká má dnes svátek, za týden narozeniny a pak jsou myslím Vánoce. Usilovně teď přemýšlím, čím bych ji překvapil. Ale moje myšlenky směřují spíše k dřevěným panáčkům. Četl jsem si nedávno komiks o Pinokiovi a uvědomil si zajímavou věc. Když v Itálii vyřežou ze dřeva panáčka, chce se stát skutečným chlapcem. Když totéž provedou u nás, chce všechno sežrat. Svým způsobem to dává smysl. Ale zpět k Modrooké. Občas dokáže mít lehce demotivující průpovídky a mě tak napadlo, že by s tím mohla prorazit na trhu. Trh už je přesycen všemi těmi motivátory, co takhle trochu mdlého demotivování? Modrooká by třeba mohla namlouvat CD s hesly jako: „Nechte toho.“ „Nemá to cenu.“ „O nic se nesnažte.“ „Hlavně si nic nenamlouvejte.“ „Všechno už tu bylo. Něco i víckrát.“ „Kašlete na to.“ „Zjistěte, co opravdu chcete, a rychle na to zapomeňte.“ „Stanovte si cíl a vydejte se opačným směrem.“ Chytlavých sloganů lze vytvořit spoustu, navíc má k tomu Modrooká i příslušné vzdělání. Ale nevím jestli do toho půjde… 

Taky máte někdy dny, kdy jste tak vyčerpaní z vnitřního dialogu, že se nemáte chuť bavit s nikým dalším? Navíc pořád nevím, čím překvapit Modrookou. Třeba bych ji mohl, až zase bude relaxovat ve vaně, pustit Čelisti. A nebo bych ji mohl něco napsat. Něco ve smyslu, že se stala záložkou v knize mého života. A nebo bych ji mohl sdělit nějakou zajímavost. Třeba jsem se nyní dozvěděl, že za velkou část smrtících virů prý mohou netopýři. To teda nechápu. To s nimi tolik lidí souloží? A možná bych mohl opepřit náš sexuální život. V Lidlu prodávají multifunkční struhadlo. Zase ne? Kde já mohl být, kdybych nepil tolik kefíru? Ne, to se mi už nějak motají myšlenky. To je tak, když jste nepřipraveni. Na javorový sirup nebo třeba Paříž… 

A opravdu jsme byli u pand, dokonce jsem od nich vyhnal nějaké rakouské děti… 

Pře(d)házená

Jedna z nejhorších věcí kterou znám je to, když se na něco strašně moc těšíte a ono se to nestane. A samozřejmě mě se to stalo. Těšil jsem se do Lešné na gorilu a ona umřela. Myslím si, že každý z nás se v životě těší na gorilu, která jednou umře. Mám raději živá zvířátka, takže si v srpnu s Modrookou dáváme putovní pouť po zoologických zahradách. Už jsme byli v Lešné, Olomouci, o víkendu jedeme na pandu (snad potvora flekatá neumře) do Vídně a ještě nás čeká Ostrava a snad Jihlava. Že bych konečně napsal slušnou slohovou práci o výletu do zoo? Spíše ne. Víte, jsem rád, že existují věci, které nevíte a nemůžete si je domyslet, podivné věci, které se v dějinách lidstva přihodí jenom mě, alespoň pokud je mi známo. Kdybyste si všechno o mně odvodili z tohoto prvního odstavce, asi byste si mysleli, že jsem neuvěřitelně jednoduchá osoba…     

Žijeme v době, která je… Vydržte. To je strašně otřepaná fráze a já se s ní nyní chystám zatřepat ještě víc. Navíc si nemyslím, že žijeme v tak hrozné době. Není sice všechno super, ale kdybych měl žít třeba ve středověku, bez hygieny, léků a lentilek, navíc nejspíše ještě natažený na skřipci, tak to zase zlatá současnost. Stále více však mám pocit, že se děje něco špatného. Někde jsem četl o městě, které pro samou věž nebylo s to, poskytnout svému lidu domov a ubývalo nájezdy chtivých Oligarchů. Nepřijde vám to povědomé? Pořád se mi vrací jedna myšlenka. (Ne)jistý muž se probudí a zjistí, že z jeho potkana udělali ministra kultury. Mučí jej žárlivost a zastřelí se. Naneštěstí vlastní pistoli, ze které vyletí vlaječka s nápisem „Bum“. Vlaječka mu vypíchne oko a on dále žije jako napravená lidská bytost, kterou konečně těší prosté radovánky, například práce na poli či posedávání na pumpičce…

Ještě, že pumpičku mám jenom ruční. Navíc s ní ani moc neumím a většinou si s ní vyfukuji kolo, i když co jsem slyšel, mělo by to fungovat naopak. Při pohledu do kalendáře (který často znesvěcuji mini hlupotami), jsem si uvědomil, že je na čase pomalu utřídit fotky (tohle dělá Modrooká), utřídit pohlednice (tohle dělá Modrooká) a aktualizovat naše album zážitků (tohle dělá Modrooká). Začínám mít z toho depresi. Navíc ta papírnictví. Jako dítě jsem byl z nich velmi nešťastný. Už od poloviny prázdnin z výloh hlásí, že opět usedneme do školních lavic. A ještě se nás ptají, jestli máme všechny pravítka! To je ošklivé. Já už propadnout nemůžu (maximálně tak depresím) ale stejně se mě to jistým způsobem týká. Zvláštní, vidět to z druhé strany. Tak snad to bude v pohodě. A panda neumře. A ještě jedna věc. Někdo by měl napsat román o vztahu člověka k zemi. Hlavně pak o tom, proč v ní člověk obvykle skončí. Slova mají dlouhou cestu ze rtů. Ještě, že mám klávesnici…

Mozaiková

Dnešek je podivně dusný. Navrátiv se z Ráje zpět na Zem, přivítal jsem zdejší vedra úprkem do stínu. Pobyt na vzduchu tam u moře i v horách vzbudil ve mně život v takové míře, že ožila i otlučená duše městského hejska, který na pár dní zapomněl na lidská počínání a šlo mu to tuze k duze. Já, ten spletenec žil a cév, shluk odhodlanosti a představ, který má radost z prostého bytí v krajině, a který hledá znamení jimiž ona krajina beze slov promlouvá. Nyní jsem zpět a orientuji se zase jen na slova, jež lze zaznamenat uchem. Ale kdesi ve svém upřímném já cítím, že se tam zase brzo vrátím. Prosím však nejdřív o mátový čaj s medem. A taky nebe by ze své mohutné modré náruče mohlo sesypat několik dešťových kapek. V nastalém období by to bylo záhodno...

Nejsme dobrý popisovač událostí. Mé školní práce na téma „Výlet do ZOO“ patřili mezi to nejhorší co si lze vůbec představit. I přesto je však vhodné něco ze sebe dostat, jelikož nedávné události ve mně vzbuzují jistá nutkání. Nutkání, které nakonec stejně nejlépe přiblíží popis Modrooké. Vrátil jsem se jako nový člověk. Jistý svou vlastní vnitřní svobodou a láskou k Modrooké, bez které bych byl kdoví kde. A kdoví, kde by byla ona. Prostě jsme tady. Tedy, tady v Brně. U vás jsem tam. Chápete? Snad proto se jen tak beze smyslu vypisuji. Hledám v tom únik. Před pustotou dne. Ale třeba se právě touhle nečinností (odpočinkem, jak někdo s oblibou říká), stane dnešní den příslibem k něčemu objemnějšímu. Důležitému. Doteď přehlíženému. A pár postřehů ze břehů…

Popojedeme… 

S Modrookou jsme se letos rozhodli k tomu, že se vrátíme zpět na Azurové pobřeží a pořádně prozkoumáme všechny vesničky a místa, které nám loni utekla. A jelikož jsme vyjeli letos bez auta, byli jsme odkázáni na místní vlakovou a autobusovou dopravu, což by bylo fajn, kdy fungovala tak, jak je to popisováno na jejich webovkách. Třeba takový „ticket Azur“, by měl být lístek se kterým by se dalo cestovat až dvě a půl hodiny s jedním přestupem. Bohužel nikde tento lístek nešel koupit. Řidiči je neměli a v info centru Lignes de Azur nám v podstatě řekli, že neexistuje. Podle mě existují tak tři, které si mezi sebou každý den vyměňují, jelikož jsme ho jednou u jednoho Francouze viděli...

Další problémem jsou jízdní řády, jelikož autobus přijede vždy, kdy by neměl a naopak. A pokud navíc máte problémy s rozeznáním pracovního a nepracovního dne a pokud navíc příliš neumíte francouzsky, tak se vám může stát, že strávíte noc na nádraží v Nice. Přesto všechno bylo cestování parádní. Sympatické růžové Envibusy v Antibes, trochu futurističtější doprava v Monaku a všudypřítomné TAM linky se nám stali příjemnými společníky. A pak taky vláčky. Poprvé jsme je využili při návratu z Eze, kde nám autobusy odmítali zastavit, jelikož byli přeplněné, pak jsme podnikli krátkou cestu rychlíkem a nakonec jsme jeli i speciálním alpským vláčkem do Tende. Abychom vyjádřili svou spokojenost se službama SNFC, darovali jsme jim i 11 eur...

Ves, kam jsem se vez… 

Když se nyní přebírám fotkami všude jsou nějaké úzké uličky, dveře, okna, náměstíčka, kašny a další běžné propriety francouzských vesniček. My jsme navštívili Valbonne, Eze, Saint Paul, Biot a Tende. Každé má něco do sebe. Valbonne okouzlí čtvercovým půdorysem, Eze krásným výhledem na moře a taky mořem japonských turistů, Saint Paul je úžasné svými obchůdky a galeriemi, ve kterých jsme nechali část jmění (především Modrooká má svůj vysněný šátek, který jsem samozřejmě musel vybrat já), Tende pak ohromí výhledem na hory a Biot je krásné městečko bez turistů. Pro mě osobně bylo nejhezčí Tende, jelikož je něco mezi klasickou provensálskou a alpskou vesnicí. Myslím si, že bych si tam klidně dokázal představit své stáří. V podstatě i mládí a to něco mezi tím. Dokonce tam mají kino, ve kterém dávali Supermana. Dá se napsat ideální město pro můj život. Hory, moře a Superman… 

Trhám se… 

Mám rád trhy a vůni koření. Jestli je Modrooká zblázněná v toulání se v uličkách, tak já se rád jen tak toulám místními trhy. Všude neskutečně dobré ovoce, ryby a další pochoutky. Škoda jen, že něco takového nemáme tady. Když jsem byl dneska opět v našem Tescu bylo mi smutno. Alespoň malou útěchou jsou dobroty, které jsme si přivezli a které máme nyní vystavěny na stole v kuchyni. Kořením Azurového pobřeží jsou také všudypřítomné galerie a muzea. S Modrookou jsme navštívili historické muzeum v Tende a především oceanografické muzeum v Monaku, kde jsem si málem pohladil i žraloka. Ale potvora se vylekala, takže jsem měl ruce pět minut ve studené vodě úplně zbytečně. Kromě toho jsem dostal pomarančem, jedné francouzce jsme zaplatili cestu busem, utratili jsme týden v Tatrách za dvě super večeře a snědli hodně sušenek. Ideální plniny...

A tak všechno nakonec… 

Vzpomínek je plno, ale nejsem moc dobrý v tom, dát je srozumitelně dohromady. Snad se to trochu lépe povede Modrooké, páč všechny ty naše cesty napříč Antibes, Nice, Monacem a dalšími místy, by stály za nějaké to sepsání. Tady totiž užívám mnohem více citoslovců, především pak za tečkami vět. A to je ten lepší případ. Leckdy za větou nechávám jen prázdný prostor pro posluchače, trojtečku, otazník v závorkách, anebo jen prostý pohled. Dnes, pravdivěji řečeno včera, jsem v zrcadle našel odraz jiného člověka. Byl to přítel, jehož obraz jsem po celý život uchovával. Až teď mě napadají všechny otázky, jimiž jsem jej chtěl obkreslit na papír, možná proto, abych svou představu představil i jiným. Třeba je tohle to lidské štěstí, jeho vlastní obrazotvornost, vidina, návrat domů… Tak to je tak vše, jen ještě pár oblázků do mozaiky… 

Nejdříve je potřeba najít cestu, jsme moderní lidé, takže paírové mapy jsou out

Taková typická kempová svačinka, náš stan se jmenuje Stan

Tende z hora

Tende z dola

Vláček zázraků. Modrooká přemýšlí jak mi ujet.

Je potřeba vybrat tu správnou čumkartu

A taky je potřeba vše důkladně vyfotit

Třeba výměnu stráže v Monaku...

V muzeu koukáme na medůzy. Jedna mě v moři i požahala, což mi nevadí, páč mnoho lidí tvrdí, že jsem stejně požahaný

Chtěl jsem domluvit přátelák Parodie s Monakem F.C., ale asi neměli čas

V Antibes u sochy na molu

Je potřeba dodržovat pitný režim, ať je nám Nice

Tohle domů nepovezu...

To raději v noci vlezu do moře

Polibek na mostě, je jako, polibek na mostě

Na vrcholku Eze, dolů k moři jsme došli pěšky a filozoficky po cestě F. Nietzscheho

Při cestě dolů. Počítali jsme počet turistů, kteří šli nahoru. Počet byl nula. Počítali jsme to dvakrát...

V Monaku na střechách mají želvy

Dva lístky na vlak, který nejede, ideální nákup

Při čekání na ranní vlak jsme potkali i toto stvoření, které zaujal tablet s fotkami Buchlova

Odpoutaná

Konečně chápu, proč museli natočit nový Star Trek. V jednom ze starý dílů se totiž mluví o doposud (23. století) nevyřešené Fermatově větě. Problém je, že Fermatova věta byla vyřešena v roce 1994, takže nutnost natočit remake je zřejmá. Přece byste nechtěli budoucnost bez Fermatovy věty. Jinak mám ve filmovém světě dost nepořádek. Třeba takový Kačeři. Chtěl jsem rozkličkovat rodinné vztahy mezi strýčkem Skrblíkem, Donaldem, synovci a Kačkou a stále v tom mám zmatek. Kdo vlastně patří ke komu? A kam zařadit paní Čvachtovou? Svět už je přeci dost komplikovaný, proč nám tedy komplikují i animáčky? Pokud někdo rodinné vztahy u kačerů chápe, tak mi to prosím napište. Celkově je Walt Disney dost zapeklitý. Proč Goofy mluví a Pluto ne? A opravdu měla Minie poměr s Georgem Clooneyem? 

Poslední dobou se zabývám jenom takovými problémy. Když totiž vidím, co se děje kolem, tak raději končím u animáčků. A nejsem v tom asi jediný. Je to asi apatie, která utkvěla ve vodě, kterou si každý večer omýváme tváře. Možná je načase dospět, ve smyslu ukázat se, prokřičet svou existenci. Z kořenů dějin je jasně patrné, že nejrůznější potulní kejklíři vždy využívali nečinnosti a ochoty uvěřit v sílu jednoduchých řešení. Ta beztvarost je znatelná i dnes, kdy drancují důvěru těch, kteří s pocitem vzájemné sounáležitosti skandují (jim i mně) nesrozumitelná hesla. Svět, jenž nadržuje anonymitě, z níž prskají nadávky a výzvy k násilí, je stinným potomkem všech našich Masaryků. Proto budu vždy stát na straně nepřízpusobivých… 

Asi jsem jedním z nich, nechci se přizpůsobovat okolnímu světu. (S)chody dějin vždy určovali mladí, či jejich konflikt s konvencemi. Dnes se spokojeně ubíráme po rovině a díry v cestách velkoryse překračujeme. Ticho dní se stává zvukem let a my od svých notebooků přihlížíme dalším výstavbám fabrik na ostnaté dráty, další ztrátě jazyka, soustrastně krčíme rameny před pomníky a (po)míjíme se. Souhlasně pokyvujeme kompromisům vzešlým z potřeb mas, jež jsou ukájeny všemocností. Po nás potopa. Pokud mířím sám k sobě, pak jen proto, abych si odpočinul před dalšími zběsilými běhy proti zdem. Co na tom, že si zlámu kosti, zvěst o vlastní naivitě ať nadchne další. Být vězněm ve svobodné zemi, být otrokem ve společném světě, to je rána, která se té nárazové nevyrovná… 

Tohle vše píšu z naštvání, z naštvání na svět okolo. Žijeme v době technologií a blahobytu a přeci vás na nádražích zastavují lidé, kteří mají hlad. Vždy se s nimi rád podělím o svačinu, přesto pak celý den musím přemýšlet o tom, jak snadno tam můžu zítra stát já. Něco je prostě špatně a já nevím co. Nejsem revolucionář a už vůbec ne rovnostář, který by chtěl pro každého stejně, ale lidé by dnes asi neměli hladovět. Pamatuji si, jak kdysi káceli stromy kolem našeho starého domu, ty, které tam před padesáti lety vysázeli předchozí nájemníci. Ptáčci opustili hnízda, jen straky z borovice se dokázaly zorientovat a přesídlily na břízu, která zůstala ušetřena. A mám takový pocit, že kolem nás taky přežívají už jenom straky… 

Tak a je to venku. Raději teď zase na delší dobu zmizím a budu v sobě hromadit další rozporuplné pocity, které pak předložím deníčku. Pokud se tedy ještě vrátím. Vyrážíme totiž zítra s Modrookou vstříc Azurovému pobřeží. Po loňském letmém olíznutí, se letos chystáme pořádně zakousnout. A čeká nás pořádná ochutnávka, navíc jsme na toto francouzské obžerství jen my dva. Tak snad to bude zase Nice…

Uvázaná

Vše kolem uhání v neskutečném tempu a já začínám pociťovat jistou nevolnost. Proto je mi mnoho událostí volných. Přiznávám, že vracet se z lůna přírody do víru velkoměsta je pro mě čím dál těžší. Nečas (ne)skončil, ale všude číhá kdejaká Viróza. Je tak potřeba se radovat z maličkostí. Třeba má maličkost se po prázdninách bude naplno radovat z dětí prvního stupně. Sám se považuji za dítě, byť již jiného stupně, takže snad to bude v pořádku. A bude to asi i do řádků, jelikož v rámci plného uvázání budu mít i jednu hodinu něčeho, čemu se eufemisticky říká pracovní činnosti. Možná se konečně dočkám odpovědi na otázku, zda může být kozel zahradníkem. Asi jsem nyní jeden z mála osob školou povinných, který se těší na začátek školního roku. Tak snad mi to děti spočítají (matika), budu mít kliku (tělocvik) na vše co budu provádět a ZŠ Úvoz neklesne na dno brněnský škol.  Snad no...

Jsem stále myšlenkami vázán k Tatrám. Tam bylo ticho, tady je hlucho. A Priečne sedlo, na které mi mimochodem Modrooká zakázala jít, mě bude lákat do té doby, než se tam zase vydám. Musím se přiznat, že Tatry jsou mou novou srdcovkou. Nejdřív to vypadalo jako brněnský Babí lom, pak jsem si připadal jako v Beskydech a nakonec jsem jen zíral. Hlavně jsem si ale při několika výstupech po nejrůznějších skalách uvědomil, že spadnout z 2500 metrů by určitě znamenalo rozbité koleno. Nakonec jsem si jen odřel nohu. A ego. Je zajímavé jak pohled k vrcholům často poutá nohy se zemí. Jen jeden neohrožený druh, bok po boku s ohroženou družkou Přírodou.

Z horského poblouzení mě dostává blouznění všedních dnů. Dnes jsem v Tescu přemýšlel nad tím, zda si mám koupit Margotku, a když jo, jestli bych jich neměl raději hned vzít i více, a v tom se mě někdo zeptal, jestli mám rád hořkou čokoládu. Podíval jsem se za sebe a uviděl jsem slečnu tazatelku, která sama trochu vypadala jako čokoláda. Byla celá v černém a přes boky měla docela dost másla a nabízela mi nějakou kostičku. Podle pravdy jsem ji odpověděl, že ne, načež slečna zesmutněla a sama začala připomínat hořkou čokoládu. Když jsem pak dorazil domů, někdo zaklepal na dveře. Otevřel jsem a nějaký chlap se mě zeptala, jestli si myslím, že tyhle vstupní dveře dokáží ochránit mojí rodinu. Podle pravdy jsem mu zase odpověděl, že ne. Načež se mě zeptal, zda mi to nevadí. A já mu podle pravdy zase odpověděl, že jsem tady jen na návštěvě. Myslím, že upřímnost se někdy může stát jistým druhem sociálního repelentu… 

A ještě pár nostalgických s nosem v oblacích...

Kdo by se nechtěl svést? Nekouše, i kdy je to zubačka.

Konečně? Společně?

Přízemní s hlavou v oblacích...

Že bych konečně dovedl nějakou dívku až na vrchol?

Po tatranská

Tak prý přízemní typ...

Před tatranská

Je potřeba opět napsat pár čárek. Když se nad tím zamyslím, tak je to docela hloupost, jelikož jenom ťukám do kláves. Je v tom určitě něco metafyzického, ale v tento okamžik nevím oč jde. Poslední dobou tak celkově nevím oč jde. Ale padá vláda, takže si budu přát, abych konečně pochopil. Můžeme mít přání, když padá hvězda, to vím, ale platí to stejné i pro vládu? Když to vezmu ze svých zkušeností, tak to ani s těmi hvězdami moc nevychází. Jednou jsem viděl zakopnout Vetchého a moje vyřčené přání se mi nesplnilo. To asi Vetchý není moc hvězda. I když už tehdy skončil na chodníku. Hvězdy prostě na chodník nepatří. 

Ale proč vlastně píšu? Zítra se s Modrookou vydáváme do Tater. A podle mého horského průvodce se nejedná o mléko. Jsem z toho trochu zklamaný, jelikož celý život toužím hlouběji porozumět pasterizaci. Setkávám se s ní totiž minimálně dvakrát denně, vždy po čištění zubů. Jsem potom vždy pasterizován. Tak snad příště. Chtěl jsem nějak zaperlit, ale Perličku už dlouho nepoužívám. Stejně by bylo zajímavé, kdyby lidé dokázali dělat skutečné perly. Pak bych ji bylo moc a my bychom je třeba mohli házet sviním. Tak to je všechno, co jsem vám chtěl sdělit. Násobit nebudu, snad mi to přičtete (přečtete) k dobru. Tak snad za týden budu ještě živý. Hvězdy z Tater prý nepadají…

Jalově památeční

Od Majálesu mě neustále trápí název jedné kapely. Ta skupina se jmenuje Charlie Straight proto, aby bylo jasné, že zbytek kapely není? Kromě toho si žiji dál svůj obyčejný život. Takže jsem třeba odmítl odjet na měsíc do Indie. Při vzdělávání dětí se snažím aplikovat teorii her (pokud si za mnou přijde stěžovat dítě na nějaké jiné, dostanou trest oba atd.) a stále se snažím vymyslet co udělat s řepou z lednice. Z poklidného života mě tak dokáže vytrhnou jen zpráva o viróze hradního pána. V té době měl totiž „otevírat“ Pražské jaro a já se bál, že se ho pokusí vypít. Taky se snažím dopsat pohádku pro Modrookou. Nějak mi chybí odvaha psát. Vím kam chci, jen nevím kudy. Po četbě všech Shakespearu, Rostandu a Habermasů jsem se nyní dostal k Baudelairovi a to se vám přiznám - zamiloval jsem se. „Krásnou loď“ se snad naučím nazpaměť (Tvůj hrudník trčí vpřed a dělí se v dva stíny, tvůj hrudní koš je skříň, jež skrývá vypukliny). Tohle bych chtěl dívkám psát do památníčků…

Mají dnešní dětí (když píšu děti, myslím tím holky, protože si nepamatuji, že by si památníčky vedli kluci) ještě potřebu vést si tyhle „můžeš-kreslit-můžeš-psát“ deníčky? Nebo jim stačí jen sociální sítě? Pravda, památníčky nejsou nějak životně důležitá věc, navíc ani netvrdím, že se mi po nich kdovíjak stýská, jen mě zajímá, jestli je dnešní děti ještě vedou. Mě vždy dost stresovalo, když jsem dostal ten pečlivě udržovaný notýsek a měl se nějak projevit, protože zapsat se do památníčku, je jako zapsat se navždy do paměti. A já se bál, abych se nezapsal odstrašujícím způsobem. Ve výtvarce jsem nikdy neexceloval (i když rád tvrdím opak), takže obrázky nebyly dobrá volba. To by si taky o mně udělaly holky pěkný obrázek! Bohužel mám i ošklivé písmo. Zavrhoval jsem tak i převzaté citáty, takže nakonec přece jen došlo na vlastní výtvarnou tvorbu, jelikož i jalový vlastní výtvor je lepší než skvělý vypůjčený citát. Takže jsem kreslil. Citáty si totiž za rámeček nedáte. Třeba nějaký můj výtvor přežil dodneška. Myslím, že žádná z dívek, které jsem se zvěčnil, hlupoty nečte a nenapíše mi, zda nějaký můj výtvor existuje, ale i tak doufám, že třeba někde v nějakém zapadlém šuplíku ležím uchován jako památka… 

Žiji si nyní v takovém jalově tvůrčím období. Jsem milován Moodrokou dívkou, bydlím na krásném místě a už jsem si taky zvykl na přítomnost řepy v lednici. Proto nedokážu tvořit. Mám pocit, že nejlepší díla vznikají, když autoři trpí. Nebo alespoň nemají řepu v lednici. Pokud to se mnou půjde takhle dál, obávám se, že nikdy nenapíši svůj velký román o muži, který se živí jako lidská dělová koule. A pokud ano, bude psán velmi malým písmem. Nemám slov, abych lépe popsal svůj současný stav sebe sama, takže zbývá číst mezi řádky. Možná bych měl zkusit psát mezi řádky. Jednou jsem to zkoušel, ale knihovnicím se to nelíbilo a to přesto, že jsem chtěl vylepšit pár akademických prací říkankou o pejskovi Lumpíkovi. Ach to písmo! Nádherná myšlenka, lapač pocitů i melodií, dokonce i to nejledabyleji napsané slovo je svérázným obrazem nahodilého okamžiku. A je jedno, jestli je  napsán na zdi, vyrytý v kůře stromů, či je kouřovým obrazcem krášlícím nebe. Tak to je asi vše, co jsem chtěl napsat. Všimli jste si, že tím jak tvoříme nové řeči, si poslední dobou stále méně rozumíme?

Datlovaná

Poslední dobou se mi nechtělo moc psát, jelikož jsem moc psal. A málo spal. Dává to vcelku (ne)smysl, ale skrývá se v tom velká pravda. Teda zas tak velká ne. Podle mého odhadu má tak tři metry. Ale to je vedlejší. K dnešnímu psaní mě dovedlo několik okolností. Tak za prvé jsem měl vidění ohledně mé budoucnosti. Byl jsem zavřen v nějaké tmavé místnosti, kde bylo strašné vedro, kolem mě běhali nějací červení mužíčkové s rohy a píchali do mě vidlemi. Světlá budoucnost? Dále mě překvapila pohádka. Pohádka o víle Amálce. Přiznám se, že nkdy nepatřila k mým oblíbeným, ale nyní si mě získala dílem, který se jmenuje „Jak se víla Amálka udělala ptáčkem“. Asi se stanu pravidelným divákem. A když už jsem tak trochu u televize. Nemáte taky ten pocit, že vás celý život pronásleduje tvůrčí skupina Aleny Poledňákové a Vladimíra Tišnovského? 

Nemám rád, když o sobě lidé mluví, že jsou blázni. Tvrdí to o sobě snad každý: „Já jsem takový blázen!“ Je to zvláštní. Sám bych to o sobě nikdy neřekl. Já jsem totiž distingovaný mladý muž. Možná proto si tak rád před spaním povídám s plyšáky. Ale zpět k bláznoství. Rozděluji lidi do tří skupin podle toho, jak se zachovají ve sprše, když za nimi přijde další osoba. Ti první se v klidu sprchují dál a vůbec je nepadne studenou vodou postříkat tuto příchozí osobu. Druhá skupina se v klidu sprchuje dál, ale přemýšlí o tom, že by to jednou mohla udělat. A třetí skupina to doopravdy udělá. Sami si teď přeberte, o které z těchto skupin by se dalo říct, že je bláznivá. Myslím, že každý z nás to má trochu jinak. Třeba taková Modrooká je občas dost nervózní. A taky bývá občas mokrá. Ale to už jsme zase u pohádky. Snad se (ne)budeme hádat… 

Lidé nad tím už ani nepřemýšlí, ale když se nad tím zamyslím já, tak mě některá slova dost matou. Já se tak celkově rád nechávám klamat. Třeba významy některých slov, které by ve skutečnosti mohli být úplně jiné. Hádky o pohádky hrozí stále, ale co třeba taková sekretářka (taky vás automaticky při slově sekretářka napadá písnička od Vypsané Fixy?). Kdybych to slyšel porvé, tak si myslím, že je to žena, která má pořád nějaká tajemství. Tajnůstkářka. A co když je to sekretářka tajemníka? To už je opravdu jako něco z pohádky. Naproti tomu chudák asistentka. To je totiž osoba dosti nejistá, jelikož je pro ní všechno pouze „asi“. Takže máme jít za tou, která všechno tají, nebo za tou, která si není ničím jistá? Co takhle jít rovnou za ředitelem? Ten by nám snad mohl nalít čistého vína? Když se ale na věc podíváme blíže, tak zjistíme, že ředitel všechno ředí… 

Tak už asi chápete, proč většinou ředitelé nejsou moc „hustí“. Byl by to čistý protimluv. Všechno husté zředí jako první. Tak by se dalo pokračovat dál. Například i níž. Takový náměstek to z náměstí na hlavní třídu nikdy nedotáhne. Pokud se posuneme výš, tak tu máme politika, což je zaměstnání k politování. Naopak pracovat jako senátor musí být „sen“ každého politika. Nejspíš je to ještě lepší než být prezident, jelikož tomu hrozí potíže s chrupem. Asi proto, že se většinou drží svého úřadu zuby nehty. To já kdybych psal lepší hlupoty, bych mohl být spisovatel. Znamená to ale, že bych měl být sova nebo spíše datel? Kdo ví? Vzhledem k tomu, že tuhle hlupotu datluju o půl jedné ráno, tak spíše ta sova. Sova datlující slova. Myslím, že to tu ještě nebylo! A teď to tu je. Tak raději už půjdu zase spát. A uvidím, jestli budu dál psát. Ještě bych mohl i sát, ale to už bych se zase dostal k těm pohádkám…

Před spaní

Máte někdy pocit, že nežijete tak, jak byste měli žít? Že jste jen herec, který hraje nějakou ne moc dobře napsanou roli? A že ve skutečnosti chcete dělat něco jiného? Kdo z nás něco takového v životě nepocítí? Jsme jen milión zrnek vzešlých z prachu a to už je docela dost velký důvod k zamyšlení. Co se skrývá za těmito myšlenkami? A před nimi, když už jsem u toho? Tyto pochyby se mi honily hlavou až do dnešního dne, kdy jsem usedl a pokusil se vše opět utřídit do odstavců, bych byl, alespoň sám sobě, čitelnější. Najednou mi připadá, že je užitečné ptát se tímto způsobem. Alespoň do té doby než zase budeme tím prachem. Proto je hloupé bránit se životu kvůli pocitu, že nás naše poslání teprve čeká. Moje poslání je hrát mou roli bez ustání, hrát ji tak, aby moje štěstí znamenalo štěstí jiných, či bylo alespoň rovnoběžné. A proto se budu i nadále schovávat za dveřmi koupelny, abych mohl vylekat svou dívku… 

Ještě že nežiju s finskou rybářkou. Ta by mě nejspíš propíchla svou harpunou. Když už jsem u rybolovu, vždy mě zajímalo co se stane s elektrickým úhořem, jestliže dostane zkrat. Uhoř uhoří? Právě jsem si uvědomil, že mě jistým způsobem uklidňuje říkat hlouposti. A to hlavně před spaním. A uklidňuje mě to i přesto, že zrovna nejsem nijak rozčílený ani nervózní. Nevím, jestli bych o tom měl psát, abyste si nemysleli, že jsem blázen, ale asi tomu stejně neuniknu. Říkám totiž cokoliv, stačí mi jen mluvit. Většinou mluvím na Modrookou. Pokud je pryč povídám si s tabletem nebo s plyšáky. Při tomhle mluvení mě pak napadají nejrůznější myšlenky. Třeba že omezení jídla je dieta. Omezeni piti pieta. Nebo, že největší recidivisté na světě jsou dveře. Pořád je přeci zavíráme. A když si takhle povídám, uklidním se (nějakým způsobem se vyrovnám se světem) a usnu. A věřím tomu, že každý z nás má nějakou podobnou možná podivnou, ale v zásadě neškodnou zálibu, která způsobuje podobné pocity… 

Ještě hodinu bude březen, krajiny brněnských ulic, krom oslňujících reklam na Velikonoce, ale nenaznačují nic z poklidného ústupu sněhové královny. Dojídám neskutečně hořký grep. Modrooká, na níž poslední měsíce dost visím, je mi velkým zadostiučiněním. Zpět k nočním hovorům. Kolik jsem jich za poslední roky vedl? Položil jsem víc otázek, či častěji odpovídám? Snažím se myslet na něco pěkného, ale v hlavě mám jen Foucaultovu Archeologii vědění. Dnešní den za moc nestál a stát už ani nebude. Ještě stále stojím nohama na zemi. I když bych se chtěl odevzdat moci nafukovacích balónků a odlétnout někam. Ani vlastně nevím kam. Než na to přijdu, zmuchlám asi ještě stohy papírů. Obrazně řečeno. Zdá se mi, že poslední hlupoty jsou krapet chaoticky uplácány, ale já z toho mám radost, jelikož už jsem takový. Chápete?

Budou ctnosti

Pročítám si nyní vánoční dar a hledám své odpovědi. Pokud si myslíte, že je to nějaká hlubokomyslná činnost, tak si to raději nemyslete. Nemyslete! Pročítám si totiž pravidla Carcassonne. I když raději Tracyho tygra. V tom ale nenajdu, jak je to s bodováním sedláků. Odpovědi jsem našel, ale už jsou přede mnou další otázky. Kým tedy jsem? Komu náležím? A mám dvěma stejným sedlákům na stejné louce počítat stejné body? Položím-li si tyto otázky nahlas, pochopím. Ale Modrooká bude zmatená. Jako vždy i zde platí, že není podstatné, o čem je ta hra, nýbrž co si o ní myslí Václav Klaus. Pro ty mladší z vás, Václav Klaus je bývalý prezident České republiky. Procházím zase tím samým zmatkem, jakoby jeden z jeho adoptivních dětí. Zmetek? A někdo my tu zpívá, že: „All the leaves are brown and the sky is grey…“ Znáte to? Mám nějakou zvláštní náladu. A navíc už mě nebaví hrát Carccassone sám proti sobě... 

Dýcháme světlo prastarých hvězd, které jsou samy a přesto součástí všech. Rytmus našeho dechu však určují spíše kamióny plné krabic s adresami našich domovů. A k věcem, které neznáme, se horoucně vineme, poněvadž chceme dosáhnout cílů, které vlastně ani nežádáme. Máme vše co chceme, ale nic na čem srdce lpí a v mysli vše, jen ne to nejbližší. Když je k nám někdo vlídný, dáváme mu vinu, když upřímný, vedeme s ním při. A i náš humor již postrádá legraci, stačí nám jen spousta za sebou následujících vulgárních slovíček. Býti tak človíček, který se přírodě více poved. Ještě mi nedošla trpělivost, nechci se podřídit, a proto si namlouvám, že je to právě tím. Snad někdo z vás je stejně nesnesitelný, sebelítostivý a truchlivý, a že v srdci nese stejnou bolest, kterou ostatní po večerech líbají. Pravda totiž nikdy nevyplave s první bublinkou v Kofole… Kolik vás je? 

V zápasech se slovy sám sebe často stavím do role oběti. A píšu-li o věcem, kterým nerozumím, pak především proto, že chci být čten. I nyní v následujícím podobenství. Jakýsi chlapec přichází k Paláci. Hlavní vchod střeží Naděnky, které vpouštějí pouze Kance. Chlapec nabízí strážkyním úplatek v podobě hvězdného prachu, který ulpěl na Meteoru. Neodmítnou ani nepřijmou, jen uchopí jeho nos a kroutí jím, dokud nevypadá jako spirála. Chlapec tvrdí, že by bylo dobré, aby se dostal do Paláce, jelikož lidu přináší jiné pohledy. Když strážkyně nadále odmítají, začne si chlapec broukat. A přidají se k němu brouci. Jejich broukání strážkyně rozveselí, ale brzy se opět začnou chmuřit kvůli tomu, že se chlapec potřebuje nadechnout a přestává tak broukat. Chlapci dochází dech a zhroutí se. Umírá, aniž by se dostal dovnitř a přitom už zaplatil za občerstvení. Toť poslední zaplesání nad mým plesem… 

Dnes vše zasmušilé psáno jednou rukou, jelikož ramenu se přihodila obvyklá sportovní náhoda. Vrátím se nyní k minulé hlupotě, k mému směřování. Abyste věděli k čemu mířím. Samozřejmě k Modrooké. Bez ní bych stále kráčel po cestě, na které se přelévá čin ve hřích (podivné to slovo) a na které je žal překřikován chtíčem. V touze po odpovědích hyneme v dobrovolném otroctví smyslů a pohlavních ústrojí. Proto se milujeme, jelikož ze sebe strháváme bolest, ačkoli až vystřízlivíme, naše podoba se nám zhnusí a život se stane jen nekonečným čekáním na vítězství. Znám tyhle noční cesty za sny, na kterých narážíme do stínu opilců. Jsem už blízko konce cesty, kde najdu pláž s pískem a moře v barvě, která splývá s vidinou modrých očí. Tedy s vidinou Tebe, Tvých dlaní a jejich otisků v písku. V tu chvíli přestanu existovat já a všechno mé uřícené hnaní se k cíli, jenž má zatím jen obrysy, dostane pevný bod. Vzduch už nebude znamenat nic, jen potravu pro dva, jenž se stanou jedním. Snad uslyším „Ano“… A hele, George zpívá „Here Comes The Sun“…

Zaseknutá

V posledním měsíci jsem se k vlastnímu údivu a navzdory tomu, že jsem si to zakázal, zasekl na zcela čekané věci. Což v podstatě znamenalo to, že má schopnost psát hlupoty byla podobná tomu, jako když starší páni sní o polibcích lolit. Tedy vysoce hypotetická avšak dosti nereálná.  Ale zpět k zasekávání. Existuje vlastně spisovný ekvivalent slova zaseknout se na něčem? Myslím, že by se dalo říkat třeba: „příliš se pohroužit do něčeho a přestat pak kvůli tomu vnímat proud času“, ale zdá se mi to trochu kostrbaté. Pokud máte něco lepšího, určitě mi to napište. Já se prostě zaseknul, takže jsem vám nemohl napsat o tom, že jsem si povídal s Xindlem X, jenž byl oblečen jen v trenýrkách, že mi při holení došla pointa vtipu, který mi kdysi na základce řekl jeden spolužák (nestálo to za to čekání), nebo to že s Modrookou usínáme každou noc pod hvězdnou oblohou. Je zajímavé jak nám ty nejednoduší věci mohou zpříjemnit život. Teď myslím nalepovací svítící hvězdičky, ne zpěváky v trenýrkách…    

Pořídil jsem si takovou podivnou věc. Původně jsem si myslel, že to využiji při výuce, ale dost jsem se zmýlil. Chtěl jsem být moderní pan učitel, ale stal jsem se jen člověkem, který má další věc, na které může hrát Angry Birds. Mají vůbec tablety nějaké jiné uplatnění? Já našel ještě jedno a to v luštění sudoku, osmisměrek nebo jízdních řádů. Hlavně ty elektronické osmisměrky mě baví, páč ve skutečném životě jsem zvyklý dělat za vším tlusté čáry a to bývá v osmisměrkách často i čára přes rozpočet. Proto jsem rád, že tady je čára vždy stejně tlustá. 

Došel jsem ale k důležitému zjištění: sudoku, osmisměrky a jízdní řády musí vymýšlet géniové. Jak někdo může dát dohromady tolik písmenek a časových údajů, které se musí navzájem křížit a doplňovat? Klaním se. Já nevymyslím nic. Vždyť já to často ani neumím vyluštit (což, jak někteří mohou dosvědčit, se bohužel týká i jízdních řádů)! Jasně v dnešní době vše dělají počítače, ale vždyť jízdní řády i osmisměrky existovaly i před počítači (nevím tedy, kdy začalo sudoku). Luštění jsem nepropadl. Člověk může v životě zažít dost legrace i bez toho, aby kvůli jednomu vtípku řešil několik hodin křížovku. I když u mě to často trvá i několik let. No nic, chtěl bych jen vyjádřit uznání jejím tvůrcům, těm bezejmenným géniům. To mi vyšlo v mé tajence…   

Opojení nejen z osmisměrek je oukej. Ale oči zůstávají střízlivé. Zajímavě se to vlečou naše cestičky životem. Taky jsou to takové osmisměrky. Často zaseknuté, přeškrtnuté i neřešitelné. Před rokem jsem v tuto dobu řešil své nové já. Mé já, které se mělo na dlouho (na vždy?) vydat k antilopám pod Kilimanjaro. Kolikrát za život se člověk mění, převléká do jiných nálad, obelhává svědomí, kolikrát za život se člověk stává dobrým člověkem? Ale co za život? Kolikrát za den? Ukládáme se v obrazech, omámeni tomu méně podstatnému podléháme v místě i čase. To, co však určuje podstatu, opomíjíme pro nepojmenovatelnost, ačkoli tušíme oč jde, bojíme se ptát. Tak si mlčíme. Je to klišé, ale pak občas potkáme osoby, které naprosto obrátí naše směřování. Bývají doby, kdy ať chodíme kudy chodíme, nepotkáme jedinou. Problém však není v počasí, že by jim snad bylo zima, problém je v nás samotných, v pohledech s nímž ráno vstáváme. Ten pohled jediného člověka, pohrouženého do svých vlastních starostí, totiž plaší… Já už rok neplaším…

Pře stěhovaná

Moje nová trouba mi právě naznačila, abych nebyl trouba a nešahal na ní, jelikož bych se mohl spálit. Vůbec nechápu jak jsem mohl bez tohohle upozornění doposud zůstat nepopálen. I když mnozí by namítli, že trouba jsem. Ale nepopálen! Jen jsem zahořel náklonností k troubě a její (ne)dotykové varné desce. Jediné co mi trochu vadí, že nemá takové ty otáčecí knoflíky. S nimi jsem si totiž vždy rád točil. Prý se říká, že za každým velkým mužem, má stát v kuchyni velká žena. Já bych to upravil tak, že za každým velkým mužem má stát trouba, která ho nepřevyšuje. Mě bohužel trouba převyšuje ve všech směrech. Podle všeho by dokázala napsat i lepší úvod dnešní hlupoty, minimálně by vás na začátek pěkně ohřála. To já vás asi jen (na)pálil…

Jsem přestěhován, už pár dní se sžívám s novým prostředím, vybaluji, vybavuji a tak různě se zabavuji. Už jsem párkrát psal o tom, že nesnáším stěhování. Jsem člověk od přírody pomalejší, takže veškeré změny trochu hůře snáším. Rád si lebedím ve svém vybudovaném hnízdě a nějaké přílišné změny mě znervózňují. A to i změny k lepšímu. Představa, že se musím stěhovat z domova, abych si polepšil, se mi ve své podstatě zamlouvá, ale ve skutečnosti se ji dost bojím. Bojím se opouštět své vybudované hnízdečko, jediné co může toto utrpení vyvážit, je vidina budování hnízda nového. Člověk si přemístí své oblíbené věci, vytvoří si podobná zákoutí a přenese své (zlo)zvyky. A tím si v podstatě zmírní své vlastní útrapy. Nakonec, což je vlastně záměr i důvod celé akce, by člověk měl být rád, že se do toho lepšího přestěhoval…

Takže nyní jsou z nás s Modrookou budovatelé? Myšlenka je to krásná. Dřina však strašná. Zajímavé. Ale alespoň je důvod navštívit švédy. Tedy IKEA. Bohužel letušky jsem nikde nezahlédl, ale nejspíše to bude tím, že mě Modrooká dobře hlídala. Především z důvodu toho, abych se nikde neztratil a taky kvůli tomu, abych posloužil jako nosič na cestě zpět. Kromě budovatelů jsou z nás i Kohouťáci. Tedy nevím zda si obyvatelé Kohoutovic říkají Kohouťáci, Modrooká mi totiž zakázala ptát se sousedů a náhodných kolemjdoucích, ale mně se to líbí. Navíc jsem nevědomě začal se svým plánem „jednou žít ve francii“. Té se přeci taky říká, že je zemí nějakého kohouta…

Připadalo mi, že jsem kvůli stěhování o rok zestárl. Pak jsem se podíval do kalendáře a byla to pravda. Opravdu jsem o rok starší. Opět jsem se přežil. Mé smysly toho dne daly vale tělu, které jim pětadvacet let poskytovalo přístřeší. Nebylo to velkorysé. Možná jen příliš všední. Od blázna bez bázně však nelze čekat věci převratné. Navíc já nejsem ani ten blázen, spíše jen v bláznivé nadějí čekám na slova příbuzníků, či myšlenkami bloudím k bláznotvůrcům. Byl jsem však nevyslyšen. Znova. Po šestadvacáté se opakoval stejný scénář. Vše však zachránila Modrooká bytost, kterou nepřemohl můj splín a obdarovala mě svou přítomností, která byla v tu chvíli vítanější než balíček s princeznou a drakem. Takže nakonec laskán láskou zapomínám na pře se stěhováním…

Z rukavic

Jsme skeptici. Podezíráme se a štěstí spatřujeme pouze v momentech, kdy je někomu jinému hůř, než nám samotným. Přemítám nad tím, čím je způsobena ona touha nevidět pěkné věci, kterých jsme schopni a jakýkoli náznak zlepšení ihned podrobujeme úzkoprsému drobnohledu nedůvěřivců a různých konspiračních teoretiků. To jen takový postřeh. Stejně zajímavé je, jak lid zapomíná na stará příkoří, či jak dokáže být ošálen tím, když zarytému konzervativci nakreslíme punkerské číro. Mé oči spatřují jen mudrlantství, že ten, či onen měl dávno být tam, či onde. Že je všechno takové i makové. Že to všechno je jenom divadélko, a že se stejně vlastně nic nezmění, anebo že se toho zase změní hodně, ale k horšímu a že raději komunistu, než kapitalistu a kdesi cosi. Náruč každodenního ujišťování se v lepší zítřek, je opiát, náhražka upřímnosti.  Jakým jsme tedy lidem. Snad ne takovým, který dokáže prodat čest, aby z nás náhodou nebyl cítit názor.

Abych se přiznal, ani jsem volit nebyl, neb ani jeden z kandidátu nebyl mým favoritem (oba byli spíše staré škodovky, a já přece jen raději víly), a ani jeden z nich mi nevadil natolik, abych hlasoval pro toho druhého. Proto můj největší zážitek z tohoto víkendu je skutečnost, že jsem byl poprvé zvolen kapitánem svého týmu. Alespoň mohu zažít stejný pocit euforie, jako náš nově zvolený kapitán. Teda prezident. A mám pocit, že on je asi taky tak trochu kapitánem Parodie. Teda prezident. A stala se mi i další veselá příhoda, která notně koutky mých úst poslala do správných míst. Zjistil jsem totiž, že někteří lidé jsou až příliš zahleděni do svých obrazů a proto nadsázku a humor raději nechávají jiným pohledům. V takových očích jsem pak viděn jako blázen a budižkničemu. Ale to mi nevadí. Kam asi směřují moje oči. Ke hvězdám? Do modrých hlubin? Nebo jen koukám na monitor, vyklepávám písmenka a snažím se ukončit myšlenku? Z anfásu?

Jednu myšlenku chci již od čtvrtka pustit internetům a to, že jistý pan Nohovica je prostě úžasný. Byli jsme s Modrookou na jeho koncertu, kde z rukávu tasil jednu píseň za druhou, a byli unášeni harmoniemi i slovy. Dokonalost! Konečně chápu to slovo. I když jsem se původně domníval, že ho pochopím v přítomnosti švédských letušek a šlehačky. Ale cesty životem jsem nevyzpytatelné. Navíc já dost často bloudím i při cestě domů. Že by to bylo blížícím se stěhováním? Anebo prostě tím, že jsem podivný floutek, který je nadobro ztracený? Občas mám pocit, jako bych byl stvořen jen pro okamžik, kdy jiní lidé chtějí být veselí a já jim k tomu veselí mám pomoci. Splynul jsem s tímto nekonkrétním odrazem sebe sama a přitom mé přehlížené pravé já sedí bez rukavic někde ve městě na té nejobyčejnější lavičce. A to, že už se na něj nikdo neusměje, je k nesnesení. Chápete? Tyhle hlupoty nemají poslání, snad nejsou ani k posrá...

Malá zvyková

Začínám mít problémy s trpaslíky a překvapivě se to netýká eufemismu poukazujícím na obsah některých mých (sou)částí. Třeba peněženky a tak. Navíc peněženku nevlastním. Ale zpět k problému. Trpaslíci nyní naplňují můj život. V práci i ve volném čase. A taky ve snech. A to je nejhorší. Nedávno, když jsem si schrup, mi ve snu chtěl trpaslík vyšetřovat chrup. Byl však příliš malý, aby mi dosáhl do úst, a příliš hrdý, aby se na něco postavil. S rukama nad hlavou proto slepě tápal kolem mých rtů, a když mi chtěl nasadit plombu, umístil ji na bradu. Nejsem zrovna odborník přes dentistické záležitosti, sám jsem si dlouho čistil zuby tak, že jsem nehybně držel kartáček a pohyboval hlavou ze strany na stranu, ale domnívám se, že ten trpaslík asi nebyl úplný odborník. A nějaké poučení ze snu? Zásadně si vyplachovat pouze před diplomovaným zubním lékařem…

Tak už nějaký ten den máme nový kalendářní rok a já tak do kalendáře zapisuji nové události. Zajímalo by mě, zda si necháváte staré kalendáře nebo diáře. Já bych si je nechával (závan minulých let), ale Modrooká je proti mým sběračským tendencím. Je to škoda, protože by bylo zajímavé, sledovat své proběhlé oka mžiky. Samozřejmě je můžu sledovat přes zápisy v počítači, ale ty nejsou tak autentické. Roztřesený zápis, když jsem spěchal, skvrna od čokolády, či nálepka z koncertu. Na druhou stranu mé zápisy do kalendáře zase nebývají nějak extra myšlenkově cenné. Většinou jde o narážky na mou dívku a možný výskyt její nahoty v mé blízkosti v daném datu. Pak možná vlnovkou podržená návštěva zubaře, či rovně podtržena návštěva koncertu, další vlnovkou podržená návštěva praktického lékaře, či rovně podtržený fotbal (Vlnovkou jsem vždy podtrhával věci naplánované a nevykonané, rovně pak naplánované a vykonané). I takhle technicky popsaný život bych rád občas oživil.      

Proto uvažuji nad tím, že bych si ten diář pořídil. A možná i tu peněženku. Kdysi jsem diář vlastnil, ale někde jsem ho ztratil. Teď bych ho docela využil, jelikož pracovní povinnosti se kupí a já se je snažím dát do kupy. Navíc je strašně fajn mít nový diář. Líbí se mi na tom ta jistá neošmatlanost (stejně jak na nových knihách). Vidím to i na Modrooké (neošmatlanost?). Ta když si koupila nový diář, tak si ho celý prohlížela, přičichávala k němu a trochu nesmyslně v něm i listovala. První zapsané povinnosti pak vypadají jako stopy prvního chodce na čerstvě napadaném sněhu. Já si ale musím zároveň říkat, co chudák starý diář. Není mu to líto? Celý rok věrně slouží a pak má být vyhozen? Asi proto nikdy nebudu vlastnit diář, i když svůj život zapisovat chci.  A peněženku asi taky mít nebudu, i když peníze bych nějaké rád měl. Třeba tolik, abych si mohl kdykoliv koupil diář…

Strašně nerad se stěhuji. Nemám na tom rád hlavně to přemisťování, což ale je podstata stěhování. Vlastně je to druhá nejhorší věc vůbec (nejhorší je, když se mě nějaký můj žák nebo student zeptá, k čemu mu bude probírané učivo). Nerad ve svém životě měním věci zažité. Je to ve mně už tak zašité. A já se dost ošívám je měnit. Třeba horkou jehlou. Ale tohle stěhování bude jiné. Promyšlené? Z panelákové objetí se přemístím blíže k lesům. Jsem lesní obětí? Navíc mi Brno bude ležet na dlani. Dá se říct, že kohout ví více. Navíc jsem vždy chtěl bydlet v podkrovním bytě s barovým pultíkem. Už ani nevím proč vlastně. Ale to je jedno. Hlavně, že tam se mnou bude Modrooká. Tak a teď už končím, abych mohl do kalendáře napsat nějaké ty nestoudnosti na únor. A hle,  po trpaslíku ani stopy…         

Královská

Bylo nebylo jedno malé království uprostřed hor. Lidé byli moudří, vzdělaní a žilo se jim tam dobře. Lidé tam však byly stále nespokojeni. V létě jim bylo moc teplo, v zimě moc zima, když měli prázdná břicha naříkali, když se jim naopak dostávalo, tak pak naříkali snad ještě více. Život tam ale ubíhal tak, jak většinou ubíhá. Rychleji než chceme. Toto království mělo kdysi dobrotivého krále Tomáše, na kterého se stále vzpomínalo, dokud nezačal vládnout král Václav I. Byl moudrý a pro mnoho lidí se stal určitým symbolem, i když sám po tom nejspíše netoužil. A často jeho slovům naslouchali i velcí králové odjinud…

Po něm nastoupil král Václav II. Velice vzdělaný král, který se po celou dobu kralování chtěl velikostí přiblížit svému předchůdci. Václav II. měl však jednu vadu. Na celé své království pohlížel vždy jen svým úzkým kukátkem, jež mu znemožňovalo vidět svět jiným pohledem i v jiných barvách. Čím byl starší, tím více přikrmoval svou pýchu, a zestárnul v Ješitníka. Když nakonec dokraloval, přesněji byl postižen virem (nebo vírou?) jisté Amnézie, musel se hledat jeho následovník… 

Lid dále toužil po království, a proto se obraceli s nadějí na starého knížete, který nosil na klopě srdce krále Václava I., jemuž byl vždy rádcem a přítelem. Kníže však zažil už mnoho zim a také se zdálo, že z hlasu lidu často usínal na vavřínech, které mu ono království věštilo a v něž tajně doufalo. Navíc jeho spolčení s mocným a lidem opovrhujícím strážcem státní kasy, mnohé donutilo odvrátit pohled od knížete… 

Někteří lidé se proto obraceli směrem k lesům, z jejichž lůna se o královský post ucházela víla, která by ale raději než post, běhala bos. Její vidění světa bylo jiné než zdejšího lidu, který nechtěl, nebo spíš se bál koukat zpět do lesů, jelikož pohled dle novodobých mudrců má směřovat k ocelovým výšinám. Viděla svět možná až příliš barevně a k tomu se v šedotmavosti velkých království nevzhlíží… 

Z dálky z Velkého království se vrátila vznešená kněžna. Nechtěla se spoléhat na mocný lid z království, takže se stalo, že její návrat mnoho lidu ani nezaznamenalo. Navíc lid má stále strach z cizot valících se z Velkých království.

Novoty přicházeli i s kejklířem, který by jakoby spadnul z nebe. Tento kejklíř však vsadil až na příliš exotický vzhled, který mu zabraňoval lépe oslovit jednotvárně a škatulkovitě smýšlející lid království. Možná to bylo dobře, jelikož kejklíř sám mnoho o vládnutí nevěděl, a tak raději odešel komponovat sonátu, pří níž zatroubil na svůj odchod… 

Pak tu byl kupec, kterému říkali Poklesek. Vše měl vždy perfektně spočítáno, dokud ho ve zlých časech nepožádali o dočasnou správu království. Onen kupec symbolizoval typ povahy, kterou oplýval téměř veškerý lid, jelikož kdysi prodal své svědomí, aby zajistil svou rodinu, která mu byla nejdražší. Lid však rád vidí své poklesky na jiných, a ještě raději na ně všelijací mudrlanti poukazují, i když by se raději sami měli držet za nos. Dnes za nos drží Pokleska a své svědomí kryjí pod proslovy reků, jimž dříve nemohli přijít na jméno. A Poklesek se tak musí brodit bahnem pokrytectví tohoto království… 

Z modré a oranžové se pak o království chtěli ucházet ranhojič Přemysl a vladyka Jiřík. Jeden se celý život staral o chod království, ale nikdy na sebe nechtěl vzít zodpovědnost za skutky a činy svých modrých. Navíc často halekal na Velké království a přitom nosil jeho barvy blízko srdci. Lid tak prokoukl jeho prázdné nicneříkající fráze o království. Vladyka Jiřík byl synem pobočníka krále Václava I. a mnohokrát ukázal pevnost svého svědomí a odvahu postavit se mocipánům, ale před kralováním by měl učinit ještě jiná hrdinství, aby lidu dokázal svou pravost...

Zbývala ještě rudá dáma. Dáma, jenž naprosto dychtila po moci. Po jakékoliv moci. Nejvíce ze všech se však v ní zrcadlila malost lidu v království, jelikož vše cizí považovala za nebezpečné a zlé. Nejraději by na hranice postavila hlídky pochopů, aby nás bránili i proti zlým větrům. Byla jak malý pes, který kvůli své výšce tolik štěká, aby se na něj snad nezapomnělo… 

A zbyl ještě jistý Zeman ze sousední vsi, který kdysi s králem Václavem II. ukul boudu na občany, aby mohli společně vládnout bez ohledu na pohledy jiných. Tento Zeman byl tuze veselá kopa a kde mohl, tam rozdával bonbóny, aby poddaným osladil život a hlavně zalepil ústa. I když byl nesmírně vzdělán, svou moudrost užíval jen k tomu, aby ostatním ukázal, jak jsou oproti němu hloupí. Na dlouho se také vytratil z myslí, jen občas vykouknul ze své nory, jak to dělá starý jezevec. A lid mu při návrat uvěřil a tak podlehl své děravé paměti… 

A co se nakonec stalo? To už bude na jiný příběh…

Do nových dnů

Vždy jsem chtěl, aby mi na pohřbu zahráli Sluneční hrob, ale nyní jsem si uvědomil, že by to vlastně znamenalo mojí smrt. Takže jsem to změnil. Nechci, aby mi zahráli Sluneční hrob na pohřbu, ale při narození. Tak snad se to povede. Předsevzetí však často berou za své, jakmile si uvědomí, že mi nebudou milé. Ještě, že se umím topit i opít bez následných bolehlavů. Zatím je mi skvěle, jsem totiž celý. Celý šťastný z běhu nových věcí. Nový rok přeci. V určitých náladách máme tendenci dělat z komárů (vel)bl(o)udy, stačí změna data a hned jsme nuceni býti veselí. Zajímavé. Dojímavé. Ale v podstatě zbytečné. Asi jako hlupoty. Přesto je budu psát i sedmým rokem dál a dál a dál,až do té doby než pochopím. Ale jsem dost nechápavý. Takže tak je to i s oslavami a vítáním nového roku. Asi bych měl porozumět…

V životě jsem si splnil jen jedno předsevzetí. Byl jsem tehdy ještě malý. Ne, že bych od té doby příliš vyrostl, centimetry příliš nepřibývaly, to spíše pády. Po jedné nepříjemné události, jsem si dal předsevzetí, že bych neměl jíst nažloutlý sníh a toho se od té doby držím. Alespoň na něco můžu být hrdý. I když mám stále pocit, že postrádám něco, co by dalo mému životu trochu autentický smysl. Autentičnost, to je asi to, co moje existence zcela postrádá. Ačkoli má dosti velký význam pro finanční úřad. Chtělo by to alespoň nějakou tu vznešenou myšlenku. Něco za co bych se postavil. Samozřejmě, že i já jsem dospěl k některým poměrně hlubokým myšlenkám, i když ty se teď bez výjimky točí kolem jedné modrooké dívky a páru krajkovaných punčošek. A vůbec se za to nestydím. Vzletné myšlenky snad přijdou se stářím. Zatím se chci milovat na osamělých plážích, vyměňovat si plaché pohledy nad červeným vínem při světle svíček a hrávat Carcassonne v Carcassonne… 

Je teď totiž všude plno bláta. V těch stejných ulicích, které v jiných čase krmí slunce, je příliš šedivě. Příroda nyní zapomíná zastřešit nebe modrou barvou. A tak se točíme zády k poutníkům, kteří zašpinění světem stepují před domovními dveřmi, přešlapují v průchodech a usínají v parcích. Mají přeci tytéž sny, jen realističtější probuzení. A nic na tom nemění pár kartónů krabicového vína. Nechávat ukryté vzkazy už se prý dnes nehodí, pod nánosem novostí se vzdalujeme rozhovorům o sobě a příliš se upínáme na věci, které je možné osahat, jež je možné vlastnit. Z vypravěčů se stávají tlumočníci a z autorů přepisovatelé. Údajně míříme výš! Či spíš. Udatně míjíme, víš? Nenahmatatelně ve svých vlastních šatech, dle poslední módy. Je mi smutno. Vzdávám se. Konec velkých prohlášení a malých činů. Jsem dospělý, jak jsem si to vždycky přál. Svět už nezměním, alespoň se ale můžu obklopovat podobně smýšlejícími bytostmi. A to je moje předsevzetí. Pouštím si Sluneční hrob… Autenticky!