Douliou, douliou... Saint Tropez

Arctic Monkeys právě hrají na zahájení olympijských her a já budu za 12 hodin v Benátkách (snad ne v těch nad Jizerou, pač by to znamenalo větší než menší navigační chybu). Co je šílenější? Pokud bude vše ok, tak snad zkusím napsat na iphonu nějakou hlupotu, ale nejsem příliš dobrý cestovatelský zapisovatel. A taky nemám iphone. Jinak se poslední týden nesl v přípravách na cestu, takže jsem neměl moc času hlupotit. Samé lokální záležitosti, před nastávajícími globálními záležitostmi. Třeba jsem se dost nalokal na bazénu. No raději jdu na pár hodin spát. V naději... Jo a děkuju všem lidem s zelenými pásky za to, že teď vyrážím na cestu před půl rokem nemyslitelnou. Svět je tak strašně zvláštní. Pěkný. A taky si tu můžete dát kakao... Kolikrát si asi řeknu: what time does the bar close?

Obrození drolí

Dnes se mi zdály další podivné sny. V jednom jsem učil krocana lítat, v dalším dělal jisté nemravnosti (v masce Gandího jsem tancoval v taneční soutěži) a v dalším jsem byl lehkovážný. Je pravda, že občas beru věci na lehkou váhu, ale v tomhle snu jsem taky strašně málo vážil. Byl jsem lehký a navíc jsem se trochu drolil. Byl jsem totiž z polystyrenu. Když jsem chodil, tak jsem vrzal, při silném větru jsem ulítával a jak jsem se pořád drolil, tak mě pořád ubývalo. Navíc to drolení bylo srandovní, jelikož jsem si pak mohl hrát s těmi kuličkami (kluci si celkově rádi hrají s kuličkami). Byl jsem prostě lehkovážný, ale co má člověk taky dělat, když je z polystyrenu? A i když jsem věděl, že se jednou rozdrolím, nepřipadalo mi to tak hrozný, jelikož jsem to mohl považovat za vrchol mé drolící činnosti. Nakonec jsem se úplně rozdrolil. Teda probudil. A lidé si mohli nechat na památku pár kuliček. Kdybych byl chytřejší, tak bych napsal parafrází na lidský osud, ale nejsem. Tak jen napíšu, že rozdrolit se, je určitě veselejší než umřít…

Když jsem byl minulý víkend v Hradišti, na zdejším náměstí hrál Kabát revival. Přišlo mi to docela legrační, dokonce se mi zdálo, že jednotliví členové zkoušeli i drobné stylizace do originálů. Jejich vystoupení mě ale vedlo k zamyšlení. Proč vlastně to všechno? Jasně „kabáti“ jsou populární (i teď v létě?) a tudíž vděční. Obávám se, že možná i věční. Je to ale vůbec revival? Pod tímto výrazem chápu vytažení něčeho už zapomenutého na světlo a případně rozdmýchání nové mánie. Copak už lidi zapomněli na Kabáty? Přestali vydávat desky a jezdit turné? Nebo už je mladí nepamatují? To mě nebaví. Mě by zajímalo, kdyby se někomu povedlo vyštrachat kapelu, kterou si už málokdo pamatuje, alespoň třeba mezi teenagery, a podařilo se mu kolem toho udělat takový rozruch, že by se lidé sami začali zajímat i o originál. Můj tip? Například T-Rex! Nebo Walk Choc Ice. To jsou jedni z mých pozapomenutých oblíbenců. A věřím, že každému z vás dva až tři takoví „tajní favorité“ okamžitě v hlavě naskočí…

Nejsem si teď úplně jistý, jestli úplně chápu význam slova revival, proto se asi ještě raději podívám do slovníku. Tak jdu hledat. A už jsem našel. Tohle jsou docela zbytečné věty. No nic. V anglicko-českém slovníku (Ve francouzsko-českém jsem nenašel nic, ale zkusím to zítra ještě jednou) jsem našel tyto výrazy – obrození, oživení zájmu, nové nastudování – což docela podporuje mé chápáni tohohle výrazu. Teď mě napadla docela legrační představa. Palacký a Jungmann vlastně dělali Český národní revival. Zajímalo by mě, jestli by s jejich programem třeba alespoň jednou vyprodali Flédu. Zkouším ještě dál hledat. Tak ve francouzsko-českém zase nic. Dokonce ani ve velkém slovníku cizích slov jsem výraz revival nenašel. Nejblíže tomu je revmatik. Tak co k tomu ještě napsat? Revivalte sudy?

Když už jsem u obrození, tak se musím přiznat, že jsem patologický nevyhazovač zbytečných a nepotřebných věcí. Už od dětství skoro všechno schovávám a je mi velice těžko se jakéhokoliv předmětu zbavit (příběh o starých konverskách jsem tu myslím už jednou psal). Vždycky si nad odpadkovým košem dokážu představit alespoň jednu situaci, kdy by té dotyčné věci bylo zapotřebí, kdy by mohla prožít svůj revival a kdy bych všechny oslnil tím, že zrovna já takovouhle blbost mám, protože jsem ji nevyhodil. Nejsem prostě skladný panelákový typ 1+1. Ale jednou za čas se něčeho zbavit přece jen musím. A proto jsem vymyslel svůj zlepšovák, aby mi to nebylo tak líto. Před vyhozením si ty předměty, které byly delší součástí mého života, vyfotím. A nejspíš to budu dělat i s lidmi, páč někteří lidé se kterými prožíváme část našeho bytí, mají občas tendence se rozdrolit. Místo kuliček budu mít fotky. Tak se prosím nelekněte, pokud bych si vás chtěl náhodou vyfotit…

První návratová

Tak mám za sebou příjemný cestovatelský týden. Před týdnem jsem měl pocit, že stojím na křižovatce, kdy jedna cesta vedla k zoufalství a naprosté beznaději a druhá k úplnému sebezničení. Nakonec jsem prostě sedl na autobus a jel za Modrookou do Hradiště. A celý víkend vnesl do mého bytí víc, než jsem toho byl schopen unést. Bylo toho moc, od zneuctění několika městských soch, přes příznivé opojení a bavení neznámých v podivném „kočičím“ podniku, kde už raději nic nepodniknu, došlo i na Xindla X, Curtise Josepha, rýžový nákyp, koláče (bylo horko, takže se jich v podpážích několik několikrát objevilo), slivovici, nemocná zvířátka, stromy, kytky, přičemž vše korunoval výstup na majestátný Buchlov, s jehož věže se mi naskytl nádherný pohled na krajinu, jenž byl jen těsně nad hranici kýče. Ve skutečnosti šlo prý o sen. A kromě snění jsem si uvědomil i to, že spálení se v den, kdy si připomínáme mistra Jana Husa, je vcelku přijatelné.

Právě jsem se vrátil z Prahy, chtělo se mi říct včera večer. Hlavně proto, že to byla pravda. Opravdu jsme se s Modrookou vrátili z Prahy. Věru, ze Slováckého ráje rovnou do víru velkoměsta, jsme se stali členy toho podivného společenstva režimu spánku, v němž se udržují cestující ve všech ranních dopravních prostředcích. Ranní ptáče všecko odskáče. A proč se vlastně nedá smířit řádný život s živým řáděním? Tohle je už trochu vata ne? No, ještě, že mám kliku a vaty jen tak akorát na vyčištění uší. Tak nějak asi nevím co bych dále psal. Nejsem totiž ve vatě. Celý tenhle týden byl zkrátka příjemně prázdninově naplněný. Vůbec nevím jak bych měl popsat takovou nekřečovitost a neupjatost, čili pohodu, která mě nyní naplňuje. A navíc za dva týdny Francie. Takže nějak tak? Prožívám(e) si teď s Modrookou krásné období, které se vyznačuje nevyřčeným lehkým protestem proti přehnaně moderní době, jež však není divoce zaťatý, spíše houpavě rozesmátý. Takto se mi to alespoň jeví. Ale těžko říct, nemohu totiž mluvit za Modrookou. Nejsem jiný, jen líný dál psát…

Místo slov raději nechám mluvit obrázky, jenž nejlépe vystihují mé naladění...

Tohle je Parodie... a jelikož nám skončila sezóna, tak mi nehrozí žádné zranění. Ať už na hřišti, či ve sprše. Kde prý mezi fotbalisty nejčastěji dochází k analýzování...

Tady se „zdravím“ s nejmenovanou sochou v Uherském Hradišti. Tahle póza značí, že jsem si právě vyřešil nejpalčivější problémy svého života - koupil jsem si kolo a dozvěděl jsem se, k čemu slouží odsávačka...

Pokud existuje věc kvůli které jste ochotni zemřít, tak byste kvůli ní raději měli žít. Proto je na čase navštěva mého kadeřníka, páč kde není kadeřník, tam nepomůžou ani Hradčany...

První zabalená

Prázdniny jsou v plném proudu, takže domácnosti se vyprazdňují, letoviska zaplňují, silnice ucpávají, nastává velké stěhování národů a morálka se tak nějak víc uvolňuje. Nevím jak vy, ale pokaždé když dojde na prázdniny (plniny), je mi fajn. Když jsem byl menší, byly pro mě prázdniny vůbec tím nejlepším, co se mi mohlo stát. Především jejich začátek s očekáváním všech možných i nemožných zážitků. Pak jsem však poznal půvaby dívek. Nemožné. Ale to je jedno. Prázdniny jsou fajn i proto, že jsou v červenci a srpnu, tedy v jediných dvou po sobě jdoucích měsících v roce, které mají 31 dní. Asi nějaký Bonus. Proč se vůbec nedodržuje střídání 30 a 31 po celý rok? Alespoň by jeden den mohl dostat nebožák únor. Určitě to má nějaký důvod, dokonce bych vám ho dokázal i vysvětlit, ale to bych ho nejdříve musel znát. Takže zase nic.

Na prázdninách se mi líbí i ta kouzelná atmosféra přesunů. Přesuny mám rád, ale už trochu méně přípravy na ně. Těmi přípravami samozřejmě myslím balení. Když se nad tím zamyslím, tak balení mi obecně moc nejde. Balení vánočních dárku je pro mě noční můrou a na balení dívek nejsem moc šikovný. Nebo to je naopak? A cestovní balení mi už nejde vůbec. Třeba už zítra mě čeká cesta za modrookou a kromě stresu z toho, že poznám maminku své dívky, mě stresuje i má neschopnost vybrat vhodné věci na cestu. Ještě, že máme moderní technologie. Kvůli nim jsem mohl vše s Modrookou konzultovat, takže snad nic nezapomenu, či nic navíc si nepovezu. Třeba barevná náplň do tiskárny je prý na cestu zbytečná. To už díky Modrooké vím. Ale co černobílá? Tohle balení na víkend ještě nějak zvládám, byť s pomocí, ale už za tři týdny vyrážíme směr Provence (pamatujete někdo na mou vysněnou zelenookou Francouzku Giselle?) a to bude teprve „balící peklo“. Už nyní provádím něco, čemu by se dalo říkat „Kvalifikační výběr triček“. Prostě není dobré mít osobní vztah se svým oblečením…

I když to tak nyní nevypadá, nakonec prázdniny vždycky skončí. A něco mi říká, že podobný osud čeká i ty letošní, které se právě nyní tak pěkně rozjíždějí. Nenechte si je tím ale hned na začátku zkazit. Zkuste si je užívat až do konce tak, jako by právě začínaly, což vám ostatně přeji, i kdyby se vás třeba už žádné prázdniny vůbec netýkaly. Ale něco mi říká, že hlupoty čtou jen lidi (jste lidi?), kterých se prázdniny týkají a kterým bych mohl snad tykat i já. A trochu doufám, že hlupoty nečtou jen lidé modroocí, páč já chci sdílet vše mé vtělené štěstí a nadšení i s lidmi neznámými. A třeba i černookými. I když modrá obloha, kraťasové počasí a nedýchatelno, příliš k usedávání k počítači nevybízí. Horka, ve kterých se holubi stěhují z věží ke kašnám a kdy se lidé tak nějak rozprostírají mezi obojí, láká k nečinností-odpočinku, jak mnozí s oblibou říkají. Chtěl jsem teď vyslovit nějakou velkou myšlenku, ale nejde mi to, takže to raději konečně zabalím…