Po matení

Válím se a nechci se vrátit k nekompromisní realitě tam venku. Kradu cukroví z krabice, i když na stole je k dispozici to stejné kdykoliv si zamanu. Připomíná mi to dětství. Mám totiž rád pocity nedospělého malého kluka, je to takový slastný pocit chvění. Vyrobil a vyzdobil jsem i čtyři perníčky – emo anděla, hvězdičku s bradkou, pana Kapra a srdíčko, do kterého jsem vepsal iniciály sebe a Modrooké. Mám rád tuhle dobu plnou kýče, kdy v restauracích necháváme velké spropitné, kdy se sousedé zdvořile zdraví, kdy všude, snad na znamení doby, svítí neonové svíce. Letos vše pozoruji s radostí na tváři. Po přetvářkách z loňska ani vidu. Loni jsem byl jak buldozér na krátké trati. Letos je mi, jako bych nebyl, v dobrém smyslu toho slova samozřejmě. Myslím, že nemyslím nadarmo. Nebilancuji, jen si tak blbnu. S radostí si prohlížím svůj dar od Modrooké, kterou napadlo darovat mně mě samotného. Jsem nadšen i dojat. Dar Buší na srdce, rytmus vryt, musí prý bít… 

Ale abyste chápali, Modrooká mi vyrobila album fotografií mého života a navíc je doplnila obrázky věcí, které mě dělají mnou. Takže vedle fotografie mých pra pra rodičů, je obrázek Woodyho Allena, Ijáčka, nebo třeba Spidermana. Prostě je tam vše. I já škol(k)áček. Když jsem tenhle dar otevíral, tak jsem konečně pochopil, jak se cítil Sheldon, když mu Penny dala podpis Leonarda Nimoye (pana Spocka). Snad chápete, a pokud ne, tak to prostě bylo jedno velké „Vauu“. A tak se cítím doteď. A Navíc rozšíření Carcassonne, Tracyho tygr či Cyrano. Byl jsem asi hodný, že jsem toho všeho hodný. A chtěl jsem se pochlubit, páč jsem člověk ješitný, a proto dnes jen tak po matení… Je mi neskutečně dobře a vy se mějte taky tak, či umíte-li to, ještě lépe…

Ne konečná

Tak jsme zase přežili. Hysterie kolem letošního konce světa skončila. Ale musím se přiznat, že jsem se docela bavil. Na IDNES byl dokonce konec světa online. Tak doufám, že s ním udělají ještě nějaký online rozhovor, kde by objasnil proč nenastal. I když teď jsem slyšel, že to ti Májové špatně spočítali, a že konec nastane až 26. Jsem z toho jelen. A zajímalo by mě, jel v tom s nimi i Karel? Nějak tomu ale nevěřím, nejspíš zase poběží zprávy a hlasatelka řekne: „Tak bohužel, zase nic. Nepodařilo se. Snad někdy jindy. Sledujte dál naše zpravodajství. Příště už to musí vyjít.“ Každopádně si říkám, že i kdyby to letos náhodou už nevyšlo, nemusel by se kolem toho dělat takový povyk. Lidi, přestaňte panikařit! Konec přijde i bez nás. Nemusíme mu tak zuřivě pomáhat na světlo… 

Osobně doporučuji příchod konce světa přečkat v klidu s nejbližšími. Já se takhle „přečkával“ s Modrookou v Huse na provázku s dalšími 300 lidmi. A z klidného improvizačního večera se stal divoký rockenrolový večírek s heslem „Kdo neskáče není Clash!“ A my skákali. A vedle nás skákal Vladimír Morávek. Pěkný tanec světa. Opravdu jsme si chtěli tenhle konec užít, takže jsme se vydali s Modrookou i do Chorvatska. I když jen na večeři. A když píšu o Chorvatsku, myslím tím restauraci ukrytou v Novém Liskovci. Bylo to fajn, byli jsme jediní návštěvníci a chorvatský majitel, číšník, kuchař i krotitel divoké zvěře v jedné osobě nám připravil moc dobré menu. Snad nikoho nezklamu, ale musím napsat reklamu. Nebojte, nepřihřívám si vlastní polívčičku. I když možná ano, ale spíš ne. Víte, nejsem moc gurmánský typ, ale tohle je takový můj tip. Dalmatská restaurace Barka je velice příjemným místem k posezení, k povečeření, k popití i pobytí. Vyzkoušejte… 

A mám další tip. Vánoce nejsou jen časem zastavení, klidu, pohádek, dárků a kaprů. Seřaďte podle libosti. Jsou také časem přehršle receptů. Ať už na desítky variant bramborových salátů nebo třeba na různé druhy přípravy kaprů (Na černo? Po mlynářsku?). Čas Vánoc je také časem vánočního cukroví. A v tomhle mumraji vidím svou silnou stránku. Pohybuji se tedy hlavně v oblasti konzumace, ale od minulého týdne mám jeden vlastní recept, o který se s vámi rád podělím. V podstatě si stačí najít na netu jakýkoliv recept na cookies (Já jim intimně říkám „Kukáčci“). Má to ale jedno ale. Pečlivým zkoumáním jsem zjistil, že nejlépe chutnají, když je nesníte hned po upečení. Nejlépe totiž chutnají pár dní uležené. Sušenky, takže usušit? Já bohužel vždy dojedu na svou potřebu zkoušet, jestli už jsou. A když už jsou, tak už nejsou. A to je nejnáročnější věc na mém receptu… Taky si teď říkáte: „Recept tu?“ 

Tak to je tak všechno, hlupoty za ty roky snesly množství výlevů, milostných vyznání, bolestných doznání a nyní ze zoufalství došlo i na recept, který vlastně ani není recept. Jde to se mnou z kopce. A nejspíš za to nemůže ani skutečnost, že tahle hlupota je první hlupotou, psanou ve Starém Městě. Nová ve Starém! Prostě lovím ze dna poslední myšlenky. Alespoň nemusím lovit kapra. Bude prý totiž štika. A já se tady u Modrooké cítím jak ryba ve vodě. Nadšen láskou, naštván blbostí a přejeden perníkovou slastí. Tak má ne konečná… Pěkné Vánoce ať už je (ne)slavíte jakkoli!

Když zas blíž

Po návratu z nemocnice dopřávám Modrooké hodně něhy, sněhy ale tají, takže můžu zase něco napsat. Třeba o tom, že se mi stále zdají podivné sny o prstenech, kouzelnících a koprovce. Je to prostě taková omáčka. Možná je to tím, že jsem na plavání viděl chlápka s neuvěřitelně chlupatými nohami, nebo tím, že jsem navštívil Mordor, teda studijní oddělení, nebo je to jen důsledek shlédnutí prodloužených verzí Pána prstenů a Hobita během několika dnů. Kromě toho jsem také upekl své vlastní sušenky. Říkám jím láskyplně „Kukáčci“, jelikož jsou to cookies. Ale jinak jsem normální drsný chlapík. Třeba na našem fotbalovém vánočním večírku jsem se opil a pak společně se spoluhráči obtěžoval nějaké nebohé dívky. Kromě toho jsem v hospodě byl u toho, kdy výraz „dva piva tady na kapitána“ dostal nový význam, když číšník upustil tác s plnými půllitry na toho našeho… 

Mám nutkání. Bezostyšně píši, že mám rád lidi, věřím, že všichni v mém okolí jsou dobří a proto všem důvěřuji. Občas to nedopadá dobře, z mých zad trčí už několik rukojetí, ale jinou možnost nevidím. Nechci žít s pocitem, že na mě neustále někdo něco šije, že jsem klamán a zneužíván. Nevěřím, že neexistují dobré skutky, že co si nenakrademe a neutajíme, to nemáme. Ač ateista, nechci ztrácet víru. Činí mě šťastným, ač nevím komu, či čemu náleží. Lidé už tak stvořili přílišnou spoustu věr. Jako bychom se všichni nechali opít sami sebou a zacházeli tak jeden s druhým. Musím také napsat, že mám štěstí na lidi, kteří mě slyší, ať už chátrám anebo rostu v bytost. Neumím a ani nechci být moc konkrétní. Čas totiž lidem mění tváře. Někteří splnili své poslání, svou přítomností, vpádem do mého světa pozměnili trasu a dál šli po svém, upřímně doufám, že podobnou funkci splňuji i já v jiných životech...

Mám pocit, jako bychom pluli na voru, který zase pluje po nekonečném moři. V přítomnosti jsme nespokojení a z toho usuzujeme, že v minulosti došlo k nějaké katastrofě, před níž jsme byli šťastní, že existoval nějaké blažené období. Navíc doufáme, že před námi leží nějaká země zaslíbená, země, v níž nebudou problémy. Na voru pluje sedm osob. Pesimista, který dobré věci v životě považuje za pouhé lákadla prodlužující utrpení. Egocentrik, jež se řídí heslem „carpem diem“ a který udělá cokoliv, jen aby pro sebe na voru získal nejpohodlnější místečko. Pak je tu optimista, neustále sledující, jestli na obzoru nespatří zemi zaslíbenou a Pozorovatel, kterému stačí psát deník a pořizovat si záznamy o moři, voru a svých společnících. Spoluobětí? Dále Altruista, který smysl svého bytí nachází v pomoci jiným a Stoik, jenž kromě toho, že sám odmítá skočit přes palubu, v nic dalšího nevěří. Poslední je absolutně nevědomé dítě, které věří, že se všechno nakonec musí vysvětlit, že nevědomost odplyne a vor přistane u zeleného pobřeží… 

Kým jsem já? A když už jsem u toho, kým jste vy? Ty? Myslím, že nejpochopitelnější na tom všem je, že ostatní nás vždy budou vnímat jinak, než se vidíme sami. Proto v jednom směru plujeme s těmi, kteří nám život zásadně nemění, ale jsou podstatní pro vědomí spolubytí, pro zahnání samoty a splínu, pro sdílení radostí a zmírnění pádů. Přátelé. U lásek je to pak trochu jinak. Ale veskrze podobně. Svým příchodem zásadně změní vnímání člověka, změní kurz plavby, vzbudí ospalé vášně a jsou-li skutečné, stanou se nejlepším přítelem. A pokud zvolím(e) správný směr, nikdy nedojde ke ztroskotání. A to je paradox, jelikož se nikdy neobjeví žádná země zaslíbená. A já jsem rád, že nyní hledím do modrých dálek. Neměnil bych… Stále stejný, jen asi jinými slovy…

Zmate tečná

Mate mě spoustu věcí. Máte to taky tak? Navíc se spousta těchto zmatků projevuje do mého bytí, které pak trpí nejrůznějšími osobními podivnostmi Vůbec nejvíce zmateností pochází z mého dětství. Třeba jsem si vždycky myslel, že kdybych seděl na záchodku při spláchnutí, tak mě to vystřelí na Měsíc (Dá se vystřelit i na týden? Uvítal bych to, nejen kvůli vánočním shonům.). Když o tom tak přemýšlím, tak to, že jsem viděl Smrtonosnou zbraň, tomu asi taky nepomohlo. Pořád bývám lehce nervózní. Další můj zmatek se týká pošťáků. Bylo mi líto naší paní pošťačky, jelikož jsem si myslel, že vždy když posílám dopis, třeba do Francie, tak tam s ním musí jít ona sama, a proto jsem úzkostlivě hlídal, jestli náhodou nevedeme korespondenci s nějakými dálkami. Problém mám i s podivnými výrazy. Například nechápu jak to, že některým mužům může jít sex jen od ruky a nebo proč mají muži v rozkroku často slabší pohlaví. A zmatků je daleko více. Taky, co byste chtěli od člověka, který chtěl být kardiochirurgem jen proto, aby se mohl smát od srdce…

Občas se mě zmocní téměř existenciální pocit bezúčelnosti. Zvláště když dlouho nenavštívím hračkářství. Bývá v tom i hmatatelný pocit metafyzického odcizení. Sartre tomu myslím říkal nicota bytí, Heidegger „Dasein“ a moje babička na to brala nějaké kapky. Podstatou je, že se to špatně vyjadřuje slovy, i když moje babička tomu říkala rýma. Já bych to popsal tak, že je to něco, co se vůbec nepodobá tomu, co se normálně děje u mě doma. Můj domov? To je od základů metafora. Ale Čeho? Je to nejen metafora, ale je to i podobenství. Je to místo, kde to jede. Je to horká přítomnost, je to ale i mrazivá budoucnost. Je to každé místo na světě, ale není to žádná konkrétní adresa. To dokáže vyvolat pořádný zmatek. Především mezi pošťáky. Nemyslíte? Postrádám nyní poznatelnost, přičemž poznatelností nemyslím to, co lze poznat naším smyslovým vnímáním, či to, co lze myšlenkově pojmout, ale spíše to, co lze považovat za poznané, nebo to, co obsahuje poznatelnost, nebo alespoň něco, o čem bych mohl napsat do hlupot. Už nikdy nebudu usínat u filozofické četby… Další zmetek, teda zmatek… 

Dávám si svačinku a mate mě název toho, co jím. Dětská šunka. Nejsem příliš uzenářsky znalý, ale domnívám se, že se jedná o kuřecí. Není to tak trochu klamavá reklama? A nejsem i já tak trochu klamavá reklama? Nejsem jen vnější přímka, která se chce dotknout kružnice? A vás občas zmate tečna? A taky vás občas zmatu já? A čtou hlupotu i jiné než blonďaté modrooké dívky? Příliš otázek a příliš málo odpovědí. Naposledy se nyní dívám sám do sebe, jelikož již neexistují jiné úniky. Vidím jen jizvy a podlitiny od těžkých slov, urážek a důvěrných vyznání, slibů a jakéhosi podivného výtvoru, který mě mění k nepoznání a stejně tak mění moje hlupoty. A ty stejně jako já žijí v domnění, že není větší cennosti, než samotná existence. Takže i když si píšu sám pro sebe jsem za to rád, je to takové intimní. Ale na druhou stranu jsem rád, že se mnou někdo moji intimitu sdílí. Chci být sdílný, chci být sdílen, ale nechci být jiným prostorem, plusem ani tváři knihou. Chci být sám (s) tebou…

Post rád dám Modrooké

Myšlenek je plno, ale nemůžu je vhodně uspořádat a tím třeba lépe podat, sebe dobře prodat, a nepsat jen další obyčejnou hlupotu. Když se nad tím zamyslím, tak žádná neobyčejná zatím nevznikla. Utěšuji se alespoň tím, že mám takový pěkný obyčej. I když bych měl raději pěkný obličej. Můj obličej je prý vhodný akorát tak pro rádio. Další smutek? Ani ne, smutků mám nyní dost. Má Modrooká leží v nemocnici a přesto, že se za ní každý den vydávám a přitom devět pater zdolávám, nějak ji tu postrádám. Komu jinému mám sdělovat své postřehy? Internetu? Přes zeď spolubydlícím? Šuplíkům? Možná kvůli stesku z prázdné stezky, jsem v sobotu poprvé v životě udělal palačinky. A prý se povedly, ale to tvrdí Modrooká a ta nyní může srovnávat pouze se stravou nemocniční, což je věc tuze demoliční. Mám teď chuť pořád dělat palačinky, i když je zase úplně nejraději nemám. Jejich výroba mě však uklidňuje, takže pokud byste měli chuť na palačinky a byli v Brně, tak mi dejte vědět a já něco vymyslím… 

V podstatě náhodou jsem zhlédl kousek předávání Českých slavíků. Mám pocit, že něco není v pořádku, ale já to rozhodně (ne)jsem. Asi je zbytečné psát o tom jak hustá akce to byla. I několik lžic, vidliček a nožů by v ní stálo po dobu několika dní. Nepřekvapilo mě to, nešokovalo mě to a dokonce ani nekonsternovalo. Čekal jsem, že to bude špatné, hodně špatné, čekal a pak jsem se dočkal. Bylo to špatné. Což jsem si ale užil. Opravdu jsem si vychutnal ty okamžiky, kdy se naše polobrity vzájemně poplácávaly po zádech, nebo když úpěnlivě prosily lid, aby to už konečně zkusil bez komunistů. Tak jo, já to teda zkusím. A je mi trochu líto, že do podobných vod zabřednul i páně Klus, kterého mám vcelku rád a který si z těchto věcí tak rád utahuje ve svých písních. Že by to bylo jen na oko? Nebo je jen takové ucho? Kdo ví? Nechci do toho strkat nos. Měl jsem to jen na jazyku. Snad se jednou najde někdo, kdo tuhle vysoko nastavenou laťku trapnosti zbaběle podleze. Ale neočekávám to. Vždyť tahle „soutěž“ je přeci tak nějak míněna, ne? To není místo na experimenty. To ať dělají jinde. Zvlášť když Mistr slíbil, že pokračuje dál…

A možná je můj pohled jen trochu zamlžený, jelikož jsem byl v pátek plavat a zapomněl jsem si brýle. To pak po hodině a půl plavání se zdá svět v pěkně mlžném oparu. A nebo jsem ovlivněn tím, že mi v knihovně před nosem 10leté nedefinovatelné něco sebralo knihu, kterou jsem moc chtěl. Navíc po usilovném hledání, páč systém uspořádání knih v KJM je pro mě jako Palaciosrubios. Tedy taky španělská vesnice. Po cestě k výpůjčnímu pultíku jsem ještě přemýšlel, že bych mu knihu násilím uzmul, ale mé svědomí (čti strach) bylo silnější. Navíc u pultíku na něj čekala maminka, která byla jen o hlavu menší než můj trenér z juda. Navíc byla i stejně krásná. Raději mám poslední slovo, než poslední ránu. Tak alespoň místo pohádek čtu odbornosti. Ale mám už z toho takový pocit, že mé uši zaléhají hukotem knih, jež pořvávají, i jsou-li zavřeny. Tento způsob psaní hlupot, odvraceje se nyní od svitu monitoru, však zdá se mi poněkud nešťastným… 

Tenhle post vznik ze stesku. V posledních dnech mám opět svůj listopadový pocit pustoprázdna. Máte pochopení pro mé hlupoty, či vás mate styl, kterým se snažím přiblížit se vám? Vězte, že zamýšleno je často obojí. Pochopové však bývají občas otravní, takže se mát se nemusíte bát. A tohle nedává smysl ani mně. A nejspíš ani češtině. Mám pocit, že spolu kráčíme v protisměrech a máváme na sebe zády, abychom nechali nezčeřenou hladinu možného pochopení a dlaně nedotknuté. Chci zas vidět modrooký pohled plný radosti a nevyhnutelného štěstí, jež, jak se mi často zdá, zanechává v očích lidí tutéž stopu co smutek, a proto tak pečlivě sleduji koutky úst, které na nás často prozradí, že srdce tepe nadšením. Tak snad tebe roztepe. Doufám, že máte koutky na správném místě. Ať už jste kdokoliv, kdekoliv a přemýšlíte o čemkoliv. Takže ještě na chvíli… Make pancake, not love…

Mlhavě viděná

Nynější podzimní dny jsou dost nečas. A tímhle se opravdu nechci dostat na tenký led politického humoru. Mám na mysli to pravé přírodní bezčasí. Mlha, jinovatka, prostě vše to podzimní tlení. A mám pocit, že s přírodou se zatahujeme do ulit i my, neb si také shromažďujeme zásoby a taháme je do svých domečků. Zalézáme do svých nor a vůbec nevadí, že nemají zrovna tvar tunelu a jsou postaveny z panelů. Podzim je i doba ošálení. Všude samé šály a šálky. Podzim, to jméno mě však dokáže i zmást. Správně by to přeci mělo být předzim, protože je před zimou. A ne někde schovaný pod ní. Ale já se raději nebudu hádat s našimi předky. I když jim také neříkám podci. Raději se budu věnovat dalším hlupotám. A taky mému tradičnímu podzimnímu rituálu – pití spoustu čaje s medem. Ještě mám jednu tradici – podzimní virózu – ale ta je snad pro letošek skončena… 

Po podzimu přichází většinou Zima. Alespoň jsem o tom četl na internetu. A letos zima nejspíš bude dlouhá a studená. Anebo taky ne. Ale studit nás bude určitě. Zpátky k podzimu. Večery se zkracují, prostor mizí v mlze a čas se o hodinu posunul neznámo kam. Měl jsem tuhle dobu rád, jelikož mi vždy přišlo, že při všem tom sychravěními, je tato doba nějakým způsobem zajímavě lidská. Že bychom byli v očekávání chladů vřelejší? Podvědomě semknutější? Ale po loňských (ne)zkušenostech s nejrůznějšími lžičkami a pod(s)vaděním, ale hlavě po nynějších zdravotních potížích Modrooké, se ve mně něco změnilo. Z velkých plánů jen malé planetky? Lidé (s)prostě nejsou vřelejší. Škoda. Ale stejně pořád budu věřit jen na dobré lidi. Bez toho bych nemohl napsat další nemocniční pohádku pro mou stonající Modrookou dívku. Zánět totiž dokáže do nemocnic vhánět. A já můžu jen psát… Budu si tě sytě snít, i když s tebou nemůžu bdít… 

Musím se přiznat, že nemám moc rád návštěvy nemocnic. I když nemám nemoc, bývá to pro mě bezmoc. Navíc Modrooká leží až v 9. patře a to pro mě dnes znamenalo i použití výtahu, jelikož jsem Modrooké musel přinést vše potřebné. Ani už vlastně nevím proč tak nerad používám výtahy. Statisticky to asi není příliš nebezpečný způsob dopravování se k nebesům, ale od člověka, který se bojí kdejakého Trošky, nemůžete čekat příliš. Ale to je vedlejší zdvih. Hlavním důvodem mého strachu je asi ten nepříjemný pocit, že jsem naprosto odkázán na schopnosti něčeho strojového. I když to mě v jistém smyslu i uklidňuje. Další možností je nejspíš skutečnost, že výtah jednoduchým způsobem kombinuje dvě možná nejrozšířenější lidské fóbie. Klaustrofobii a závrať. Ať je to jakkoliv, už do něj zase dlouho nevejdu. Takže další dny mě čekají výstupy do 9. patra. Ale láska prý hory přenáší… Zajímalo by mě ale kam… A než si odpovím, jdu si udělat další čaj s medem. Nedáte si?

První opilecký klus

Vrátil jsem se a děkuji za žízeň, která mou slabost prozradila. Mám chuť psát hlubokomyslné hlupoty, ale podle všeho mého nynějšího rozpoložení na to nedojde. Udělal jsem si kakao z šesti lžiček a úpěnlivě se prosím o nápady. Rozhovory s nejrůznějšími bližními mi upotily srdce. Další pocity, že nejsem jen snivostí zaslepená bytost. Když prvním láskám začnou růst bříška je to jako taková vzdálená výzva bez odezvy, aneb jizva táhnoucí se napříč sny. Když jsou však v očekávání nejlepší kamarádi, je to čirá radost. I když jen tříměsíční. Myšlenky se toulají k vlastní realizaci a musím se přiznat, že to nyní není něco, co by mě děsilo. Zajímavé. Strávil jsem tři roky (nutno dodat pěkné roky) s Bublinou, se kterou mě myšlenka společného (ne)tvora vyloženě děsila. Nyní, po několika měsíc s Modrookou, bych se toho vůbec nebál. To však neznamená, že bych si vlastního (ne)tvora nyní přál. Podle mě by neměli být otcové lidé, kteří mají silný citový vztah ke svému legu. Navíc mě zároveň svírá pocit úzkosti z toho, že do úzkých dostanu někoho milovaného… 

Když už jsem u Modrooké, tak se musím přiznat, že mě stále překvapuje. Ve čtvrtek, když jsem se vraceli z koncertu jistého pána Kluse (mimochodem velice výživného, až na náš drobný konflikt se staršími ženami, které prý přes nás neviděly), mě Modrooká překvapila nápadem na závod na židlích na kolečkách. Možná si říkáte, že to není nijak bůhví originální myšlenka, ale Modrooká chtěla závodit na židlích z naší kuchyně. A ty nemají kolečka. Dvakrát jsem si to raději spočítal. A opravdu nula koleček. Svět má poslední dobou tendence s námi dost mávat. Tmavá barva však nepřevládá, neb radosti je dost na to, abychom nepodléhali hloubavosti a přemítání o bytí a nebytí. Není na to zbytí. Dochází mi, jak silné je mé pnutí směrem k modrým očím, neb se stávají mou největší oporou. A já ji občas ani nestihám děkovat. Tady a teď to dělat nebudu, jelikož cokoliv psané by budilo zdání teatrálnosti. Pět piv a pár pánů i panáčků se projevují lehkou euforií a já prožívám svou další renesanci… 

Vymyslel jsem nápad na vánoční maminkovský dar, jehož součástí by měla být i má fotografie. Nyní jsem z toho vyděšen, neb jsem vlastníkem pouze dvou fotografických tváří. S úsměvem a bez. Navíc obé často obohacené křečí. Modrookou tedy čeká celkem těžký úkol vybrat něco vhodného. Je tedy možné, že se maminka dočká jedné naší společné fotky a pak hromady krajinek. Ale o tom jsem psát nechtěl. Původně jsem chtěl napsat o ukolébavce, která vznikla spontánně po cestě domů z Kluse. Ale už si jí nepamatuji. Navíc jsem teď dopil kakao. Asi tam pro tebe mělo být něco o tom, že slunce pomalu skrývá svou unavenou tvář pod polštář, měsíc se těší až se úplně vys(r)pí a hvězdy začínají plavat ve tmách, a proto je čas ulehnout do peřin, kde Ijáček s Mickey Mousem dovádí, a kde Karamelka s žirafou navádí, chudáka hrošíka k postelovému bezvládí… 

Zbývá tedy jen usnout. Konec přemýšlení o tom, kým jsem, anebo kým bych mohl být. Alespoň na chvíli opětovně zapomenout na strasti všedních dní, které tady byly, jsou a ještě i budou. Právě žiju teď. Nebo si to alespoň myslím. A chci pateticky napsat, byť pod vlivem, že chci umět milovat a nestydět se za to, dát se, odevzdat, patřit tak, aby bylo všem patrné… opilecká… Ne, vážně. Co teď cítím je štěstí…

Spádová

Listopad má pro mě divný spád. Prohlížel jsem si teď fotky z Cannes a uvědomil jsem si jednu věc. Hvězdy na chodník nepatří. Poslední dny i týdny mám zastřené opakující se nemocí, jedním z nejlepších koncertů Tatabojs a tím, že jsem se naučil básničku, přesněji Baladu souboje v hotelu Burgundském, jež měl pan de Bergerac z lumpem, jenž neměl čest. Chtěl bych vám ji tu zarecitovat, ale mám takový dojem, že byste mi nevěřili, že jsem ji opravdu zarecitoval já. Takže zase nic. Taky si poslední dobou hraju více s legem. A přidala se ke mně i Modrooká. Přiznávám, že je podivné, když si dva pětadvacetiletí, krásní a relativně vzdělaní lidé v sobotu večer vytáhnou lego, ale už jsme takoví (l)egoisti. Trochu mi to připomíná jednu písničku, kde někdo chce postavit vzducholoď a sní pak obletět celý svět. Já postavil letadlo. To jediné mě napadlo… 

Děsí mě však, že už při hraní s legem nemám takovou tu dětskou fantazii. Tu kterou jsme měli, když jsme byli dětmi. Dodnes si pamatuju ty neskutečně rozsáhlé bitvy na posteli mezi umělohmotnými vojáčky, pamatuju si i na mé kovboje a jejich souboje s indiány. Nikdo jiný snad neměl kovboje, kteří by uměli kung-fu. A taky si pamatuju na svou Barbie, která byla ženou Batmana i Supermana, kteří byli o polovinu menší než ona sama. A určitě i vy máte spoustu svých vlastních vzpomínek. Občas se snažím dívat se na svět dětskými očima, ale je to čím dál tím těžší. A ani časté návštěvy hračkářství nepomáhají, páč v záplavě věcí jako jsou pracovní výkazy, platby odpadů a všech těch dalších nepříjemnosti, které musíme jako „dospělí“ provádět, je těžké zůstat dítětem Ještě, že mám děti pořád kolem sebe. Po dlouhém přemýšlení, což je mimochodem dost nadnesený výraz pro to, co tu zrovna provádím, jsem přišel na to, že jistým lékem může být neupjatost. Jinak řečeno pohoda. Pohoda spojena s nevyřčeným lehkým protestem proti naší „dospělé“ formě, který však není zuřivě zaťatý, spíše jen krásně rozesmátý… (S)mějte se v těchto šedých spádových dnech…

Tady jsem

Dívám se na sebe zvenčí. Ztratil jsem se v bezprostřední blízkosti sebe samého. A vlastně bych měl být šťastný. Vše možné se mi jeví nadosah uskutečnění. Ale je to skutečné? Není to jen jako čekání bez nohou, které nelze vystát? Není to jako nutkání bez rukou, které nelze ukojit? Jako slepý hvězdář, který se natažený na špičkách touží dotknout hvězd? Vesmír přece končí u naších očí. Děsí mě s jakou jistotou může být všechno jinak než bylo sněno. Deníček je toho svědkem. Kolik toho bylo vysněno? A kolik z toho vyznělo? Ty Snové byly probuzeny, Duševní byla dušena hned v počátcích a Bublina splaskla. Prý co je psáno to je dáno, a proto dál rozmařile ze slov a vět tvořím zámky vzdušné. A ne vždy vkusné. Jelikož ve věčném souboji v potemnělém pokoji múzy zůstávají za závěsem, za kterým často jsem. Schován, přesto chci být sdílný, být sdílen, už nelze být jiný? Proč mi ale lidé nejčastěji přejí „zlom vaz“, když se chystám na salto? Naděje se však dějí v jiných (A)délkách. Proto je třeba nechat vše zlé za sebou a jít dál. Do Modrooké (A)délky totiž stačí jen načrtnout odraz pocitů a mám tušení, že je to ta pr(a)vá, která je umí číst. A to i když se často ještě ztrácí. A já na tyhle klišé z písní a básní plýtvám dalšími řádky. Jsem slon a deníček porcelán v jehož střípcích se poslední dobou motám. Nemůžu si však pomoci a dál budu čekat na objetí slovem blízkých i cizích. Znovu, pokaždé i naposled. Píšu dál tady sem, protože tady jsem. Jako těch svých pár teček na závěr…

Myšlenkově promarněná rána

Modrooká mě navedla na zajímavou myšlenku, která se týká našich společných rán. Naše rána by pro mnohé (trochu eufemismus tady na hlupotách) z vás byla rána, ale pro nás je to spíše náplast na ní. Většinou po probuzení jen tak ležíme a blbneme (tohle už není eufemismus!). Většinou rozebíráme moje divné sny, taky se svěřuji se svými myšlenkami a občas dojde i na rádio s ostravským moderátorem (raději se neptejte). Bez skrupulí blbnutí bez pnutí bývají naše rána ve dvou, kdy ještě chvíli nejsme dospělí. Podle Modrooké je to prý tím, že lidé nechtějí být po ránu dospělí. Zajímavé je, že já tím nechci být ani po večerech. A jak jste na tom vy? Když už jsem u večerů, tak naše večery naproti tomu bývají pokaždé ve znamení slz. A to kvůli čočkám. A je paradoxní, že kvůli čočkám má Modrooká v očích slzy jako hrachy. Že by nějaká další sofistikovaná parafráze života? 

Stále se řídím tím, že je důležité mít hodně otázek. Dokud totiž vím, že existují otázky, je naděje na odpovědi. A za to stojí se ptát, často i dost hloupě. Kdybych se neptal, tak bych třeba nikdy nezjistil, že jsem v Čínském horoskopu zajíc. To tedy znamená, že někde ve světě na mě čeká myslivec, který mě jednou zastřelí? To bude teprve rána. Zdá se mi, že život každého z nás je plný tragédií, pohrom a ošklivých nezdarů a v podstatě jsme schopni jej žit jen proto, že se sem tam objeví světlé okamžiky, které to vyváží, nebo alespoň doufáme, že se objeví. Ale proboha, kolik mizérie musíme všichni zažít? (To jen takový můj osobní povzdech nad chystaným filmem Zdeňka Trošky.) Zní to možná dost smutně, ale je v tom i dost krásy, kterou člověk často není s to najít. Většinou ani za tisíce… 

Dozvěděl jsem se, že ve Švédsku způsobí losi dvacet procent všech dopravních nehod. Když se nad tím zamyslíte, dává to smysl. Losi přeci nejsou příliš vybaveni k řízení. Mají kopyta a tak. Ze stejného zdroje mám i informaci, že člověk má během dne až tři tisíce myšlenek. To je teda přemýšlení. I když to v podstatě znamená to, že se člověku hlavou honí i plno blbostí. Ale s těmi myšlenkami to zní lépe. Navíc i přes většinu blbostí můžou být, čistě statisticky, některé myšlenky relativně chytré. Osobně by mi stačila pouze jediná. To je pěkná představa, mít za den jednu opravdu chytrou myšlenku. Taková věc povzbudí. Jen aby se chudinka mezi těmi 2999 neztratila. Taky by mě zajímalo, jak něco takového spočítali. To si třeba dělali čárky? U mě by to nejspíše nefungovalo, jelikož moje myšlenky se slévají do jednoho nekončícího toku, který pak rozděluji po sloupečcích do hlupot. A kolik je vlastně myšlenek v této hlupotě? Sto? Deset? Žádná? Tyhle otázky se mi budou honit hlavou až do toho dne, kdy vše utřídím do přehledných odstavců, abych byl čitelnější. Minimálně sám sobě…

Já sám

Koukám teď na jednu skříňku ve svém pokoji a spokojeně musím napsat, že Ikea je nejspíše největším výrobcem hlavolamů na celém světě. Pokojně probíhalo i dnešní snění po dnu plném cestování. Tam i zpět. Zpět ke snění. Zdal se mi lehce nepokojný sen o ložním prádle. Abych vám to trochu přiblížil, jednalo se o deku, kterou jsem si nasadil na hlavu a hrál si na ducha. V zápalu hry jsem vypadl z balkónu přímo na podium, na kterém se odehrával opus jménem Nietzscheův kokos. Sen pak pokračoval tím, že jsem šel s Modrookou na rande, ale přišel jsem k ní o tři dny dříve, takže mě museli ubytovat v pokoji pro hosty. Pak jsem se probudil a jediné mé myšlenky směřovaly k tomu, že bych chtěl chodit do kadeřnictví, kde by zákazníci při stříhání seděli na houpacím koni. Občas mám pocit, že jsem buď génius nebo idiot a ostatní lidé kolem mě mají ve svém životě jediný úkol, zjistit co z toho. Já sám nevím… 

Jásám, jelikož jsem si uvědomil, že strčit si prsty do uší a pískat, dokáže vyřešit spoustu problému. Možná se vám to může zdát lehce naivní, možná trochu dětinské a některým z vás by to mohlo přijít značně hegeliánské. Ale to snad ne. Jsem nejspíš trochu přerostlé dítě, i když zase tolik jsem nevyrost, proto raději používám termín „dítě v záloze“. Včera jsem si tak zcela připadal. Měl jsem možnost odvést si (z pekla?) své dětské poklady nebo „prý“ potřebné kuchyňské vybavení. Samozřejmě jsem si vybral poklady, mají v sobě totiž jisté klady, navíc já nejsem člověk, který by byl tak hr na hrnce. Navíc už vím, že raději budu v bytě s jednou posteli, hrnkem, talířem, mými poklady a s Modrookou, než žít v dokonalé Bublině s mixérem za několik tisíc papírů, které tak rádi měníme za štěstí. Navíc mezi poklady mám i lego. Co si takhle svůj svět poskládat z kostek lega? Přidá se někdo? 

Tak si zatím v osamění užívám příchod své dospělé budoucnosti. Možná bez ctnosti, ale určitě z mnohokráte vysloveným „budou“. Vždy přeci jsou. Jak se na ně ale obléci? Vždy, když zmizím z dosahu všech lidských pohledů, napadne mě vždy podivná myšlenka. Pán tvorstva prý! Trochu velké zvolání na někoho, kdo často nedokáže poručit ani sám sobě, natož se shodnout s někým mně podobným. Nevím proč, ale často mám radost z prostého bytí v krajině a vzhlížím ke znamením, jimiž ke mně ona krajina promlouvá. A jedno jestli se zrovna nacházím na kraji lesa nebo v temných zákoutích měst. Má povaha jest v vskutku vrtošivá, což často pomáhá, často zavařuje, čímž i zmáhá. Ale jsem to já sám, a proto občas jásám, i když mi stejně jako ženám po padesátce dochází šťáva… Jsem rád, že ještě někdo čte (ve) mě…

Spletitě spletená

Nevím proč, ale někteří lidé mi dokáží říct „mladý muži“ tak, že to snad ve všech světových jazycích musí znamenat „hajzle“. No nic. Napadl mě tento týden zajímavý námět na román. Hlavní hrdinou by byl poeta a šermíř Tyrano z Castillonu, který by však trpěl tím, že by mě velmi velké uši. Tyrano by tajně miloval svou nevlastní tetu Roxetu, která však miluje mladého šlechtice Christolina. Tyrano tajně Christolinovi pomůže Roxetu získat. Konec jsem ještě nevymyslel, mám zatím jen úvodní kapitolu, která se odehrává v divadle, kde Tyrano slovně i šermířsky zesměšní jednoho z diváku, jenž si utahuje z jeho nosu. Teda uší. Tyrano by měl také pronést větu: „ Své klapky na uši odhazují v dáli… S grácií.“ Jen bych chtěl dodat, že tento můj námět nemá nic společného s tím, že jsem byl s Modrookou v divadle na Cyranovi z Bergeracu… 

Tento týden jsem, kromě vymýšlení svého originálního díla Tyrana z Castillonu, s trochou nostalgie koukal na obrázky z prvního dílu Harryho Pottera. Nevím jak vám, ale mně přijde vtipné koukat na ty malé děti a říkat si – Ty umřeš, ty umřeš, ty budeš smrtijed, ty umřeš, tvoje prsa budou budit rozruch – a tak dále. Občas je asi potřeba nějakým způsobem ulevit rozumu. Jen tak se proplouvat bytím. Když se nad tím zamyslím, je můj rozum vlastně tím, co znám nejlíp. Ovšem, je tady spousta věcí, u kterých se pletu. Třeba u pletení. Nebo háčkování. Všechno má přeci svůj háček. Můžu se třeba mýlit, když si myslím, že nyní píšu hlupotu. Třeba nyní spím na posteli, která pluje v Tichém oceánu a tohle se mi zdá. V jednom se ale přece jen nemůžu plést a to v tom, že mám rozum. Dokazuji to už tím, že si to myslím. Perfektní. Čím víc, ale nad něčím hloubám, tím více mě to mate… 

Mate mě i taková drobnost s papežem, cirkví a Bohem. Podle mé jedné, přiznávám lehce podivné teorie, musí být papež takový zachycovač špíny, bolesti, bídy a viny celého světa. Abych vám to vysvětlil. Všechno začíná u faráře u zpovědi, ten všechno to zlé předá někomu vyššímu (o církvi toho zase tak moc nevím), ten pak kardinálovi a ten papeži. No a od něj by to mělo putovat k samotnému bohu (A je vůbec samotný?). Teda, jestli bůh existuje, nebo pokud existuje alespoň nějaká adresa Bůh, kam se všechno to zlé dá poslat. Když teď nad tím přemýšlím, tak jestli nějaký ten bůh existuje, doufám, že má hodně dobrou omluvu. Asi uvidím po smrti. I když pokud by se v mém případě nedostavila, asi bych se nezlobil. Na druhou stranu jsem si také uvědomil, že je důležité nemyslet na smrt jako na konec bytí, ale spíše jako na značně efektivní způsob snížení vlastních výdajů. Trochu se teď bojím jen toho, že až se probudím, budu potřebovat pádlo…Trochu to snění na mě padlo… Pohádka! 

Slunce opět vyšlo (tak jak je to v Bobovi pořád) a vesele Skoro Boba a Bude Boba lechtalo paprsky. Někde v dálce zazpíval pták. Vlahý větřík províval listy stromů, pozdvihoval hlavičky květin a roznášel jejich vůni po celém lese. Nějaký hmyz probzučel kolem na cestě za tím, co hmyz zpravidla asi dělá v pozdním odpoledni. Mezi stromy se nemelodicky nesl zvuk sténání. Skoro Bob a Bude Bob leželi na zemi a vypadali jako při posledním tažení. Skoro Bob se probral, a ihned toho litoval. Kocovinu už párkrát zažil, ale takovouhle ještě nikdy. Propadal se do nejtemnějších propastí. Docházel k závěru, že pád ze skalisek není ani zdaleka taková legrace jako pořádné kopnutí do hlavy. Nechtělo se mu hýbat, poněvadž cítil jakési tupé bušení, a tak prostě ležel a přemýšlel. Zachrání rodiče? Uvidí ještě někdy Bob? Krásnou?

Narozeni nám

Napsal jsem dopis. Milostný dopis. Napsal jsem ho ručně a obsahoval vše co by měl správný milostný dopis obsahovat. Takže trochu klišé, dávku upřímných vyznání a známku s květinou. A byste mi věřili, tak tu malou ukázku zveřejním. Ale jen malou, jelikož další části jsou ryze osobní a já bych se tím nerad někoho osobně dotknul. I když té jisté osoby bych se nyní dotýkat chtěl. Kromě části dopisu tu ještě zveřejním jednu pohádku, kterou jsem Modrooké napsal, když byla nemocná. A je to příznačné, páč nemoc teď ochromuje i mou tělesnou schránku, takže dál už nic víc nenapíšu. Jen se ještě pochlubím mým posledním úspěchem. Konečně jsem po více než 15 letech složil Rubikovu kostku, pokud jde tedy o to, že mám umístit všechny kuličky do středu bludiště…

Musím se Vám drahá Adélko přiznat. Miluji vás. Nemám rád prázdná slova, ty sliby svlečené z upřímnosti, jenž bývají tak často ve slovech nadšenců. Proto mi věřte, když píši o tom, že jste krásná (proto obléhána ze všech stran?), něžná (proto předmětem mnoha snění?) inteligentní (proto chápete mé poklesky?) i náruživá (proto píši tento dopis?). Vaše rty jsou tím nejsladším experimentem, Vaše oči jsou dvě barvy světa, světlo a tma a Váš dotek elektrizujícím zážitkem. Ve vaší blízkosti se stávám jiným, lepším, novým… A teď ještě pohádku…

Žila byla jedna krásná modrooká princezna jménem Adélka. Adélka si žila svým spokojeným životem s knihami, touláním se po kraji a děláním palačinek. Jednoho dne však princeznu očaruje zlá babizna Teplota, která se princezně mstí za to, že jí nevědomě snědla poslední kus tvarohového koláče. Zlá babizna proto princeznu proměnila ve velký nateklý jahodový koblížek. Mezitím chudý prosťáček Já vyráží do světa. Prý na dva týdny. Po šesti letech ho nachází na poušti v milostném vztahu s vačicí. Já se dává dohromady a přitom vyslechne příběh o zakleté Adélce. Příběh ho zaujme a chce princeznu zachránit. Posilní se gulášem z Vačice a vyráží na cestu. Musí se však vrátit, jelikož neví kam mám jít. Jak za Adélkou se nakonec Já dozví od ducha jeho zemřelého dědečka. Když duch dědečka odchází stěnou, Já, ve snaze ho následovat, si rozbije nos.

Babizna Adélku-koblížek drží ve svém doupěti v hlubokých lesích. Doupě navíc hlídá dvouhlavý drak. Drak však trpí rozdvojením osobnosti. Jedna půlka se chová jako drak, druhá jako úplně jiný drak. Já draka přelstí tím, že si vezme falešný příčesek, přičemž pak vypadá jako slepice . A draci se prý slepic bojí. V doupěti Já nalezne koblížek a dva lístky na muzikál. Já neváhá a bere ty lístky. Po nudném večer s My fair lady se vrací pro koblížek. Místo toho, aby do koblížku kousl, tak omylem koblížek políbí. Koblížek se promění v Adélku a hladový a muzikálově znechucený Já s rozbitým nosem se ihned zamiluje. Adélka stále s jahodovou marmeládou na čele také. Žijí pak spolu až do smrti, Já o svých příhodách napíše muzikál a Adélka (stále s marmeládou na čele) si otevře pekárnu. A babizna? Ta odjede do Francie, přičemž zapomene vypnout sporák. A drak se dá třeba na step. Zazvonil konec a sporák vybouch…

Otázková

Jako děti si klademe spoustu otázek a tak nějak doufáme, že až vyrosteme, budeme moudřejší a najdeme si na ně odpovědi. Nakonec opravdu vyrosteme, opravdu jsme chytřejší a takové otázky si přestaneme klást. Přitom to mohou být otázky velmi zásadní. Pro mě je typické, že mám plno otázek bez odpovědi, nebo naopak mám odpovědí až příliš a to je potom ještě horší než nemít žádné otázky. Pokud se v tom orientujete, tak jste na tom lépe než já. Třeba nyní si vzpomínám na jednu mou otázku týkající se kapra ve vaně. Proč je pro něj leknutí daleko horší než pro člověka? Víte to? Já jsem vyrostl a k otázce se už nikdy nedostal, jelikož kapra ve vaně už nemívám… Znamená to snad, že čím míň máme kaprů ve vaně, tím míň máme i otázek?

V září záříme, i když se blíží předzim. Právě se cítím jako páté kolo u vozu. Takže se cítím asi jako volant. Navíc si uvědomuji, že zpěv ptáků může být tou nejhorší ukolébavkou. Hlavně tehdy, pokud odjíždíte brzy ráno od své modrooké dívky. Kvůli Modrooké si navíc musím klást další otázky. To opravdu nikdo neříká vtipy o dětech na onkologii? Nikdo nekreslí obrázky lidem k narozeninám a svátkům? Nikdo si nechce povídat dlouho do noci o bez moci plynoucí z nemožnosti jíst studený pudink? Nikdo si nehraje na vlastní (ostravské) rádio? Další otázky? Žádné odpovědi? Nejspíš to ale budu dělat dál. Alespoň do té doby než mě někdo přesvědčí o tom, že se tím nebudu moci živit…

Tak raději dál. Léto bývá často ve znamení vody. Scházíme se u různých přehrad, rybníků a nádrží. A něco takového je i symbol podzimu u nás doma. Pro nás všechny je totiž podzim ve znamení vody, ale vody neklidné, rušivé. Naštěstí nejde o žádné katastrofické záplavy, jen nám pár trubek nedává spát. V podstatě už čekám jen na to, až se na posteli vyplavím ze dveří. Stěhovat se však nechci a myslím, že jsem už o tom i jednou psal. Představa, že se musím stěhovat z domova, abych šel do lepšího mi je v podstatě dost příjemná, ale ve skutečnosti mě děsí. Bojím se opouštět svou noru. Jediné co může takové utrpení vyvážit, je vidina budování nory nové. Třeba i Modrooké… A kousek pro ní. Tebe? Další otázka?

Krásná se dívala z okna za nímž byla pouze tma. V pokoji, kde zamyšleně stála, svítila lampa, což mělo za následek, že v okně zpozorovala samu sebe. Měla rozcuchané vlasy, prázdný pohled a opět se obviňovala z mnoha nesourodých hříchů a zároveň byla pyšná na život, který žila. A přesně takovým byla člověkem. Dvojím, ne špatným, ne však ani ctnostným. Ve zvláštním pořadí ji napadaly otázky, o kterých mluvila se Skoro Bobem. Ten často hovořil o tom, že i v největším štěstí má člověk právo na to, být trochu nešťastný. Krásné se zdálo smutné, že to neplatí naopak...

Vychází i schází

Objevil jsem další pocit, který nedokážu vyjádřit vhodným výrazem. Znáte takový ten stav, jenž se projevuje mrazivě svrbivým pocitem, který začíná někde na temeni hlavy a spouští se po zádech dolů? Je paradoxní, že člověk s tímto mrazením je pak jako opařený. Zpomalíte své pohyby a přejete si neustálé pokračování tohoto stavu. Nechcete to narušit, proto v tomto stavu můžete vypadat dost směšně. Při pozorování tohoto jevu jsem si uvědomil, že je to asi jeden z nejpříjemnějších pocitů na světě. Pokud by vás to zajímalo, tak hned za ním je takový pocit, jako má NASA po úspěšném vypuštění rakety. Ale zpět k mrazení. Nejzajímavější na něm je, že absolutně nevíte, kdy udeří. Nicméně z mých zkušeností vychází najevo, že se třeba dostavují, když mi někdo něco vysvětluje. A otáčí při tom listy knihy. Nebo vzniknou z ničeho nic při telefonickém rozhovoru, který pak mám tendenci prodlužovat…

Jen taková malá vsuvka. Nevadí? Pokud jo, tak tenhle odstaveček klidně přeskočte. Všiml jsem si totiž toho, že výraz „vychází najevo“, může být hodně užitečný, jelikož mi umožňuje činit rychlé, pregnantní a autoritativní souvislosti mezi jinak náhodně nesouvisejícími konstatováními, aniž bych musel pracně vysvětlovat, jak jsem na to přišel. A už vůbec nechápu to, že jsem užil na hlupotách slovo „pregnantní“. Je to opravdu skvělé. „vychází najevo“ ne „pregnatní“. Je to mnohem lepší než fráze, které jsem používal dříve. Něco jako „někde jsem četl“, nebo velmi zbabělé „říká se, že…“ a další. Znamená to, že jakýkoliv blábol, který právě říkám nebo píšu, ve skutečnosti vychází z zcela nového průkopnického výzkumu, a navíc je to výzkum, na kterém se intimním způsobem podílíte. A k tomu nepotřebujete znát žádný skutečný zdroj nebo autoritu… Ale zpět…

Také vychází najevo, že pocity mrazení jsou absolutně asexuální záležitosti. Ty si přeci jen umíme pojmenovat. Je totiž úplně jedno, kdo je vyvolává, nijak to nesouvisí s přitažlivostí té osoby. Jednou se mi třeba stalo, že mě pocit mrazení nečekaně dostal, když po mě nějaký chlápek chtěl peníze. Bylo to příjemné a nechtělo se mi od něj odejít. Samozřejmě bych takové téma do hlupot netahal, kdyby se mi něco podobného nyní nestalo. I domov může být častým dějištěm mrazení. Důvody mohou být dvojí. Buď vás něco naprosto dostane, nebo stojíte blízko ventilace.V tom prvním případě to může být nějaká písnička, kniha nebo třeba film. Ve druhém zpravidla otevřené okno. Mě se to stalo, a jak vychází najevo, z celé desky…

S novými kapelami to je těžké. Chci objevovat takové, které jsou něčím opravdu nové, ale zároveň mám přirozený sklon oblíbit si něco, co mi cosi oblíbeného už trochu připomíná. Je to zrádné. Ale jistým způsobem přirozené. Proto si možná tak často vytvářím vlastní superkompilaci bez komplikací. O Cut Copy jsem už trochu slyšel, ale kapelu ještě ne. Až teď. A jsou super! Nevím jestli na ně budu stejně nadšeně reagovat i za dvacet let, ale pro tuhle chvíli jsem velmi spokojený. Ne, že by byli nějak originální, ale nebýt nikomu absolutně nepodobný dnes už nelze. A kdo říká, že lze, tak lže. Poslouchám nyní jejich poslední desku Far Away, a když si ji jednou pustím, po zbytek dne se mi vrací jako bumerang. Vím, že u australské kapely je to trochu laciné přirovnání, ale tak nějak si neumím pomoct. Na druhou stranu je to pořád lepší, než kdybych třeba napsal, že je divná jako latimérie podivná…

Viditelná

Můj život se nyní řídí novým úslovím, které ve zkrácené verzi tvrdí něco jako: „Někdy je důležité vypnout světlo v koupelně, abychom viděli, že se svítí na záchodě.“ Poselství je snad jasné. Moje poslední dny se nesou ve znamení návštěvy Modrooké, ve vymáhání peněz, které bych měl dostat za vedení pár dětí a z jednoho podivného obvinění, podle něhož jsem snad špión. Takže taková normální letní pohoda. I když dnes mělo sluníčko asi mrakovinu. Vlastně mám ještě dva malé postřehy. Uvědomil jsem si dnes jednu zásadní lidskou vlastnost a to, že opravdu dokážeme být neviditelní. Pokud zavřete oči, jste skutečně neviditelní. A nenechte si od nikoho nalhat, že to tak není. A ta druhá věc se týká juda. Chvíli už ho dělám a až teď jsem si všimnul, že judo tak trochu připomíná klidný rozchod. Nejprve se dlouze objímáte a pak oba pláčete. Asi bych měl někde zhasnout…

Blíží se konec prázdnin. Už zase. Snad se jednou dočkám toho, že se třeba opozdí. Na přestupný rok třeba? Nemáte z toho někdy deprese? Já jako školáček jsem ji touhle dobou míval relativně často. A jako učitel jsem se toho taky nezbavil. A určitě už jsem o tom někdy už psal. Ale zpátky do dětství. Jako dítě jsem byl velice ustrašený (a jako dospělý jsem se toho taky nezbavil) a nejvíce mě strašily papírnictví. To jsou ti největší vyvrhelové. Už od poloviny prázdnin z výloh ohlašují, že opět usedneme do školních lavic a jestli máme všechny pomůcky. To je hnus. Tak snad z toho splínům nepodléháte. Navíc podle kalendáře začíná podzim až 23. září, tedy nejpozději ze všech ročních období. Nevím jak vám to pomůže, ale nějak mě to teď napadlo. Školní rok 2012/2013. Vracím se do lavic. Či spíše před ně. Tak doufám, že letos nepropadnu. Ani těm depresím…

Přemýšlím o svém stáří. Ne nějak důsledně, spíše jen ze zvědavosti o svém budoucím směřování. Ze všeho nejvíc toužím vlastnit starý psací stůl, psací stroj, z něhož by třeba vyšel nějaký román, a po malé kavárně s šumem bez úzkostí někde v Saint Marie, kde bych mohl snídat palačinky. Vzduch podobných míst, vzbudil ve mně život v takové míře, že ožila i má duše městského poběhlíka. A pokud by se tam někde vyskytovala i Modrooká, nebylo by to vůbec zlé. Mohl bych dále zůstat kartografem jejího těla, archivářem smyslů za hranicemi naší vášně. A taky bych chtěl mít nějakého němého čtyřnohého kamaráda, kterému bych svěřoval všechna má tajemství. A ten můj román? Něco na podobném principu jako jsou Avengers, ale místo Thora či Kapitána Ameriky by v něm vystupovaly české pohádkové bytosti. Něco jako Pat a Mat pekli dort v kalhotkách? Raději kousek pohádky pro Modrookou.

Skoro Bob s Bude Bobem dorazili ke skalnatému pahorku Bobovisku. Pokud má Bude Bob pravdu, bude na zastavení Ne Boba potřeba síla, kterou podle legend Bobovisko skrývá. Skoro Bob si pamatoval z dětství starou legendu o pěti mocných Bobech, kteří se vydali na čtyřech koních na cestu poznání. Bobové byli samozřejmě stateční, ušlechtilí a moudří, hodně cestovali po dalekých zemích, bojovali s obry, zachraňovali sličné obludy před nenažranými princeznami a přivezli zpět tajuplný artefakt. Žádný obyvatel Boba však nevěděl oč se jedná, jelikož všichni raději četli druhou část legendy, která pojednává o tom, jak se Bobové hádali, kdo bude muset jít na zpáteční cestě pěšky. To všechno se však stalo už v dávné minulosti. Nyní Skoro Bob a Bude Bob kráčeli po vrcholu Boboviska. Bude Bob spatřil v dáli kamennou mohylu a rozběhl se k ní…

Mo(u)drým pohledem

Přidávám ještě pár pohledů Modrooké, takže už třetí člověk se může označit za hlupotvůrce, kromě toho přispěli i dva paviáni. Nebo to alespoň tak vypadá. Buď to byli dva paviáni, nebo někdo, kdo si zapomněl svůj příčesek v levé kapse právě vypraného saka. Ale to není důležité. Důležité je, že i má Modrooká píše…

Není lepšího místa, kam cestovat se svou modrookou přítelkyní na první dovolenou než Azurové pobřeží, vskutku mo(u)drá volba. Mám zalíbení ve sbírání střípků a taková cesta do Francie jimi byla posetá… Naše střípky se naštěstí nepodobají jen fotkám z gůglu. Například neúnavné hledání citronové marmelády v Mentonu nebo pohled na neskutečně smutné dítě v koutě informačního centra v Cannes na internetu nenajdete. A pronikavé vůně a chutě typického francouzského trhu teprve ne.

Jednoznačně nejzábavnější byly Péťovy souboje s mořem, které musely být zdokumentovány, když kvůli ničemu jinému, tak pro tohle pozdější použití. Poté, co mě na nejluxusnější pláži Evropy píchla včela a způsobila nemalou bolest (můžete mi někdo vysvětlit, co tam vůbec dělala?), bylo mi k rozveselení dopřáno této podívané.

Na cestách jsem pochopila úděl všech přítelkyň fotbalistů, totiž jejich dětinské fascinování všemi hřišti, hřišťátky a co teprve když se jedná o slavné evropské fotbalové stadiony. Mám tiché podezření, že naše osobní Tour de Monaco, kdy jsme se ztratili ve změti uliček, se odehrála právě za účelem shlédnutí monackého stadionu. Nezlobím se, jelikož zpětně musím uznat, že prohlídka nočního města a důmyslné monacké dopravy byla úchvatná. Nadšení mého průvodce městem bylo obrovské, ovšem SCNF Gare opravdu neznamená metro, ale pouze vlakové nádraží vybudované přímo pod městem.

Saint Tropez…co říct k městu, jehož Office du Tourisme nehovoří anglicky a na každý dotaz dostanete pouze kupu prospektů a mapek. Typicky francouzské a milé. Aspoň že se dají později použít k prostírání večeře ve stanu. Jeden den strávený zde mi však připadal jako týden u nás, aspoň co se mozaiky střípků týče. Například jsem v prázdném amfiteátru shlédla improvizační představení svého milého s kameny a duchaplným námětem. Prý to byl vždycky jeho sen. Těší mě se jeho snů účastnit…to pak sleduju parkovat luxusní loď velkou jako dům a přemýšlím nad zněním inzerátu na vývěsce Isu, kterým bychom sháněli sto lidí na pronajmutí podobné lodičky na francouzské riviéře. Žádný sen není ani trochu směšný…

Během cesty padlo hned několik míst, kde by prý chtěl na stáří žít, vlastně to bylo téměř za každým rohem – ještě že má spoustu času to promyslet. Poslední verze je taková, že zatímco on bude žít v Saint Tropez, já budu v 4 km vzdáleném Port Grimaud, kde mají místo auta před každým domem zaparkovanou lodičku. To jen kdybyste nás někdy hledali…

DoSnívání

Konečně mám zase čas a náladu sepsat pár řádků o našem cestování. Poslední týden jsem se staral o zábavu šestnácti osůbkám, jež žádná neměla více než 160 centimetrů, takže snaha něco kloudného napsat byla asi stejná úspěšná, jako jít do divadla ve fraku a plynové masce a čekat, že nevzbudíte pozornost. Moje pozornost se navíc s potěšením upíná k Modrooké. A když už tím směrem sepne, je pak těžké přepnout. Většinou pak jen zhasínáme. Snad to jen tak nevyhasne. Musím se přiznat, že pokud někdy budou mít city jasně daný tvar, budeme znát jejich podstatu a budou-li tedy charakterizovány podle nejrůznějších matematických rovnic, budu zmatený a nejistý. Mám asi rád jistou tajuplnost. Ale to zas jen opakuji svá klišé. Kýč? Klíč jak na něj jsem však ještě nenašel. Tak raději pár mých scestných zápisků z cest…

Tady si uvědomuji, že budu muset napsat cestovatelskou hlupotu.

Cesta je LeGrazE… Po nedlouhých třech hodinách spánku se vydávám na cestu. Ale usnuli byste dřív, když by vám v televizi hráli Arctic Monkeys na zahajovacím ceremoniálu olympijských her písničku od Beatles? Já ne. Ale v autě spánkový deficit částečně doháním. Po první svačinové přestávce si uvědomuji, že jsem doma zapomněl svačinu, že je obtížné neohmatávat Modrookou a že rakouští psi vypadají stejně jako ti čeští. Cesta se po pár hodinách stává dosti ubíjející a uspokojení už nenabízí ani pohled na Alpy. V jednu chvíli mám dokonce pocit, že jsme se s autem dostali na bobovou dráhu. Ubíjení končí až u hranic s Itálií, kdy se nejprve (ne)smějeme nápisu „Hermagor“ a pak s otevřenou pusou pozorujeme neznámou horu. Skálu? Při pohledu na ní si uvědomuji jak jsem bezvýznamný. To jsem si ovšem myslel i včera, a to jsem byl jen v Brně v Albertu. Následující cesta do Benátek mi pak trochu splývá…

Cesty bývají dlouhé a špatně značené...

Ale je nás na to pět.

Řeknu vám, Benátky jsou město docela dost postavené na vodě. Cesta tam byla nakonec trochu složitější, jelikož jsme se ztratili v nedalekém Mestre. Díky jednomu ochotnému Italovi jsme se ale zase našli, zaparkovali a lodí vypluli do samotných Benátek (teda jen na jeden jejich ostrov). Po cestě lodí si Modrooká stěžovala na velikost kotvících lodí. Já jen zase s otevřenou pusou koukal a koukal. (A to mi v podstatě vydrželo celý týden.) Až na náměstí San Marco jsem si uvědomil, že už asi nesním. Nesním svou svačinu, kterou jsem nechal tentokráte v autě. Ani nevím co bych měl k Benátkám více napsat, jelikož všechno už přeci bylo napsáno. Mě nakonec stejně nejvíce fascinovali všudypřítomní prodejci „luxusních“ kabelek. V noci se vracíme k autu (které neúspěšně pojmenovávám Pan Auto) a vyrážíme na noční dobrodružství po Itálii.

Je potřeba si něco přečíst, tak proč nás zase fotí?

Jsem já příliš malý, nebo ta věž tak veliká?

Pár kanálových výtržností.

Nevím, ale tvářím se stejně jako Walda. Můj kanálový škleb.

Tady raději už jíst nebudeme.

Žízníme… Řidiči se střídají a my ukusujeme kilometry směrem k Francii. Rozmanité rozhovory o filmech, hudbě, či sexuálních úchylkách občas naruší hlas paní z navigace, jenž nás chce udržet bdělé, a proto nás několikrát mate. Mám teorii, že je duší (procesorem?) Italka a chce nás důkladněji provést po své pasta zemi. Brzo ráno také kvůli doplnění i odplněni (?) tekutin zastavujeme u ojediněle otevřené benzínky. Já přestávku využívávám k návštěvě nedalekého kukuřičného pole. Už ani nevím proč, ale něčím mě fascinovalo. Pak usínám a probouzím se až s úsvitem někde u San Rema. Zjišťuji, že jsme někde špatně odbočili, a proto si místo moře užíváme východ slunce v horách. Cestou z Itálie už jen ztratíme a znovu získáme 50 eur kvůli samoobslužnému tankování a někde ve Ventimiglii (či jak se to píše) mě poštěká pes (taky vypadá jako čeští pejskové)…

Francie, tedy Kachna...

Azurové pobřeží… Někdy kolem poledne se dostáváme do Mentonu, malého města, vyznačujícím se svým citróny, krásnými relativně prázdnými plážemi (Všimli jste si jak každý po návratu z dovolené říká, že tam bylo krásně, jen hodně turistů? Zvláštní.) a kempem, kde se můžete ubytovat jen mezi 17. a 19. hodinou. Vyrážíme tedy k moři. Všichni členové osazenstva Pana Auta se jdou koupat, mně se ještě nechce, takže jdu trochu prozkoumávat město. První co nacházím je česká vlajka visící po straně hlavní cesty. Pěkné. Po pár krocích nacházím i slovenskou. Pokud by vás to zajímalo, našel jsem i Švédskou, Finskou, Slovinskou… Ale to vás asi nezajímá co? Nakonec se vracím za Modrookou a jdeme si společně užívat moře. Moje vodní zážitky se dají shrnout asi takto: Ano je to slané, topím nějaké italské dítě u plovoucího pontonu, ponton už mě nebaví, italské dítě topí Modrookou, mám problém dostat se z moře. Večer se pak ubytováváme a všichni si dáváme vytouženou sprchu. Kemp leží přímo nad městem, takže si z jedné strany vychutnáváme pohled na město a moře, z druhé pak na hory. Ještě noční romantická procházka a uléháme.

Naše tradiční lavičkové obědy, snídaně, večeře a svačiny, zvykl bych si...

Pořád si však nejsem jistý, zda stromy mají rádi, když je lidi objímají.

Je to Nice… Další den vyrážíme do Nice. Cestou projíždíme Monakem, kde se chceme zastavit až večer, ale já jsem stejně ohromen už jen letmým projetím. Asi tak nějak podobně to mají kluci s holkami. V Nice trávíme dopoledne sluněním a koupáním se u Anglické promenády. Neskutečně dlouhá pláž, krásně teplé moře a další můj souboj s vlnami, který opět prohrávám. Alespoň má Modrooká najednou o sto fotek více. Odpoledne se pak vydáváme na krátkou prohlídku města. Přiznávám se, že místními uličkami bych se dokázal toulat další měsíc, my tolik času nemáme, takže se vydáváme na Castle Hill, kde máme krásný výhled na přístav, celou Anglickou promenádu i letiště, které končí přímo v moři. Na vrcholku si dáváme s Modrookou bagetku a sýr a já si uvědomuji, že tohle nejsou prázdniny, ale pořádné plniny. Loučení s Nice je smutné (i když kvůli návštěvě obchůdku se sladkostmi i sladké), ale čeká nás ještě to večerní Monako…

Je to Nice?

Ztrácím(e) se… Monako je něco co se musí vidět. Nádraží ve skále. Přístav plný luxusních lodi, lodiček i žen s lodičkami na nohou. Monte Carlo a kasino. Všudypřítomné výtahy, kterými cestujete po městě. Prostě něco úžasného. Část naši výpravy míří do kasina, já s Modrookou raději prozkoumávám město. Taky se brzo ztrácíme, takže kvůli nám pak musí zbytek osazenstva čekat dvě hodiny na parkovišti, kvůli čemuž se nám pochvalných slov nedostává. Neříkám, že to bylo kdovíjaké drama. Jenom to nebyla taková legrace, jak se mi to teď zdá. To jdete jednou uličkou, pak druhou, nechcete aby vám něco uteklo a mezitím vám uteče půl dne, ale to je v tu chvíli jakoby jiná časová rovina. Já si to však užil, nakopl jsem výtah, viděl jsem fotbalový stadión a Modrooká mi řekla, že mě miluje. Takže v podstatě normální večer. Teda až na tu Modrookou. Musím to napsat znova, ale Monako je prostě úžasné. Je tam pěkně a život tam plyne trochu jiným tempem, a to i když tam nejezdíte výtahem…

Kdo s koho? Racek prý vyhrál na body...

V Monaku jsem se konečně stal nekonečný...

Douloiu, Douloiu Cannes… I když se vracíme pozdě v noci, vyrážím ráno v Mentonu trochu sportovat, takže konečně k něčemu využívám zabalené plavecké brýle. Po cestě zpátky do kempu si užívám atmosféru ranního francouzského trhu s všudypřítomnou vůní ovoce, pečiva a hlavně ryb. Kupuji bagetu, ovoce, marmeládu, suvenýry a jdu si užít snídani v trávě s Modrookou. V Mentonu je krásně ale my míříme k Saint Tropez. Cesta ubíhá vcelku rychle, takže v poledne jsme v Cannes, kde si (samo)zřejmě nemůžeme nechat ujít červený koberec a celou promenádu. Zase by to chtělo více času, ale alespoň máme foto z červeného koberce, s rukou Staloneho a jedním pirátem, a proto odjíždíme. Cesta je dlouhá, kolony turistů přibývají a moje poslední cestovatelské věty před smrtí už nesklízí takový úspěch. Večer dorážíme do Saint Tropez, po delším hledáním kempu se utáboříme a usínáme. S Čechy jako sousedy… Uvědomil jsem si jednu věc. Že totiž mívám v zahraničí takovou zvláštní reakci. Když slyším češtinu, zmlknu. Proč? Ani vlastně sám nevím. Dělám to jenom já, nebo to dělají i ostatní Češi? Mám pocit, že ano. Jako bychom se báli, že si pak budeme muset povídat. A nebudeme třeba vědět o čem. Možná se před sebou stydíme.Ono někdy je i proč.

Zatím jen zkouška, ale jednou zde určitě vyhraje můj film... Vzpoura ortopedických vložek (Orthopedic inserts revolt)

Stopování… Náš kemp ležel v Ramatuelle blízko pláže, takže ráno jsme hned vyrazili k moři. Nikdo mi to nevěřil, ale pláž, kde jsme byli, mi připomínala tu slavnou pláž, kde ve filmu četníci chytali nudisty. Teď jsem si to vygoogloval a je to tak. Dokonce jsem si zjistil, že pláž Tahiti (tak se jmenuje) se svého času stala rájem a symbolem všech nudistů. I já tam potkal pár naháčů, většinou starších pánů, kteří si opalovali svou chloubu. A já se rozhodl, že to udělám taky. Proto jsem svou chloubu (tedy Modrookou) nechal opalovat a sám se vydal na procházku (výběh) po pláži. Odpoledne vyrážíme do Saint Tropez, kvůli parkování a spolucestujícím necháváme auto v kempu, a proto se vydáváme na cestu po svých. Cesta je dlouhá, navíc vedro a tak zkoušíme stopa. A díky Modrooké to vychází (Má asi jisté přednosti). Zastavil nám francouzský učitel zeměpisu a byl to jediný Francouz se kterým jsem si alespoň trochu popovídal. V Saint Tropez jsme si pak, po povinném focení před četnickou stanicí, pozorování lodí v přístavu a návštěvou pevnosti, dali takřka dokonalou večeři. Mám pocit, že lépe už v životě 100 eur za jídlo neutratím. Po chuťových experimentech (došlo i na zmrzlinu, se kterou jsem málem prohrál) jsme zapadli do víru nočního ruchu na riviéře a já si znova potvrdil, že Britové (s)prostě pařit umí… A došlo i na klauna, kouzelníka a petanque…

Nutnost ze Saint Tropez, četníka jsme však potkali jen jednoho.

Snažím se to roztočit v Saint Tropez

Je to dělo… Teda kaňon. Saint Tropez je krásné, ale chceme stihnout ještě kaňon Verdon a jezero Saint Croix. Po cestě se zastavujeme ještě v Port Grimaud, alias Benátkách Francie. Mám pocit, že bych měl letos navštívit i Benátky nad Jizerou, abych to měl kompletní. Jelikož máme málo času, usedáme s Modrookou na loďku a městečko poznáváme okružní plavbou. Nakoupíme ještě pár dárků i párků, koření (vůně koření mě pronasleduje až doteď, jelikož jsme nakoupili spoustu koření pro nás, rodiče i kamarády) a jsme znova na cestě. A po týdnu se dostáváme z dosahu moře a míříme do vnitrozemí. První pohled na průzračně modré vody jezera Saint Croix všechny ohromí. Zajímavé, co všechno udělá člověka šťastným a co jej nemilosrdně posíláe do kytek. Jsme tu asi správně. Kempy jsou plné, ale na třetí pokus jsme úspěšní. Zase blízko vody, takže koupání je očekávatelné, voda není slaná a já si plavání zase užívám. Večer se vydáváme jen s Modrookou do městečka Les Salles, kde jsme v obchůdku znovu ušitými svědky češtiny. Jsme všude. V místním kostelíku mě popálí svěcená voda a je konec dalšího dne. Slunce zapadá, jsem vedle své modrooké dívky a dělám kliky. Není to eufemismus, ale vyjádření skutečnosti, že po cestě zpátky do kempu jdeme po naučně-sportovní stezce, kde jsou různá stanoviště s návody na nejrůznější cviky. Užíváme si ještě pohled na hory a jdeme spát.

Modrooká na lodičce

Nad Port Grimaud, francouzskými Benátkami. Na věž jsme se v podstatě vloupali.

Kde je ten kanón?

Tak prý se to mu říká správně kaňon, prý je někde tady.

K čemu nás ti Francouzi navádějí?

Tak nakonec prý k tomuhle.

Blíží se cíl celého našeho putování, městečko Saint Marie a kaňon Verdon. Saint Marie je úžasné městečko ve skalách s ještě úžasnější historií. Užíváme si zdejší trhy, ochutnáváme, přivoňujeme, či se jen kocháme pohledem na všechen ten trhovský shon. Modrooká si vybírá krabičku na poklady, já med a další marmeládu a společně pak vyrážíme po křížové cestě ke kapličce. Jsme o(c)hromení a v tomto stavu opouštíme Saint Marie a vyrážíme vstříc jednomu z nejhlubších kaňonů Evropy. Pohled do 700metrového kolmého srázu je jedinečný, škoda jen, že spolucestující chtějí stihnout ještě koupání a my si tak nemůžeme dále vychutnávat pohledy orlů. Místo plavání vyrážíme na šlapadla do ústí kaňonu a je to taková ta často zmiňovaná třešnička za celou dovolenou, jelikož cesty zpátky už tak zábavné nebývají… A to je asi tak všechno, zážitků bylo daleko více, ale deníček už toho více nevstřebá. A já to hlavně nedokážu sepsat. Také byly vaše nejhorší slohové práce na téma „Prázdniny“?

Saint Marie na dlani. Proč se vlastně říká na dlani a ne třeba na špičce malíčku?

K cestě ke kapličce, proč se tak netulí ke mně?

Jo tak tohle je ten kaňon, docela dělo...

Tohle tělo...

Cesty zpět

Tak už jsem doma, unavený, hladový, ale šťastný. Až ze sebe smyji všechen prach, utřídím fotky a dám dohromady vše prožité, tak zkusím napsat nějakou tu hlupotu. Zatím jdu spát, jíst a meditovat. Třeba... Bylo toho hodně. A co olympiáda?

Douliou, douliou... Saint Tropez

Arctic Monkeys právě hrají na zahájení olympijských her a já budu za 12 hodin v Benátkách (snad ne v těch nad Jizerou, pač by to znamenalo větší než menší navigační chybu). Co je šílenější? Pokud bude vše ok, tak snad zkusím napsat na iphonu nějakou hlupotu, ale nejsem příliš dobrý cestovatelský zapisovatel. A taky nemám iphone. Jinak se poslední týden nesl v přípravách na cestu, takže jsem neměl moc času hlupotit. Samé lokální záležitosti, před nastávajícími globálními záležitostmi. Třeba jsem se dost nalokal na bazénu. No raději jdu na pár hodin spát. V naději... Jo a děkuju všem lidem s zelenými pásky za to, že teď vyrážím na cestu před půl rokem nemyslitelnou. Svět je tak strašně zvláštní. Pěkný. A taky si tu můžete dát kakao... Kolikrát si asi řeknu: what time does the bar close?

Obrození drolí

Dnes se mi zdály další podivné sny. V jednom jsem učil krocana lítat, v dalším dělal jisté nemravnosti (v masce Gandího jsem tancoval v taneční soutěži) a v dalším jsem byl lehkovážný. Je pravda, že občas beru věci na lehkou váhu, ale v tomhle snu jsem taky strašně málo vážil. Byl jsem lehký a navíc jsem se trochu drolil. Byl jsem totiž z polystyrenu. Když jsem chodil, tak jsem vrzal, při silném větru jsem ulítával a jak jsem se pořád drolil, tak mě pořád ubývalo. Navíc to drolení bylo srandovní, jelikož jsem si pak mohl hrát s těmi kuličkami (kluci si celkově rádi hrají s kuličkami). Byl jsem prostě lehkovážný, ale co má člověk taky dělat, když je z polystyrenu? A i když jsem věděl, že se jednou rozdrolím, nepřipadalo mi to tak hrozný, jelikož jsem to mohl považovat za vrchol mé drolící činnosti. Nakonec jsem se úplně rozdrolil. Teda probudil. A lidé si mohli nechat na památku pár kuliček. Kdybych byl chytřejší, tak bych napsal parafrází na lidský osud, ale nejsem. Tak jen napíšu, že rozdrolit se, je určitě veselejší než umřít…

Když jsem byl minulý víkend v Hradišti, na zdejším náměstí hrál Kabát revival. Přišlo mi to docela legrační, dokonce se mi zdálo, že jednotliví členové zkoušeli i drobné stylizace do originálů. Jejich vystoupení mě ale vedlo k zamyšlení. Proč vlastně to všechno? Jasně „kabáti“ jsou populární (i teď v létě?) a tudíž vděční. Obávám se, že možná i věční. Je to ale vůbec revival? Pod tímto výrazem chápu vytažení něčeho už zapomenutého na světlo a případně rozdmýchání nové mánie. Copak už lidi zapomněli na Kabáty? Přestali vydávat desky a jezdit turné? Nebo už je mladí nepamatují? To mě nebaví. Mě by zajímalo, kdyby se někomu povedlo vyštrachat kapelu, kterou si už málokdo pamatuje, alespoň třeba mezi teenagery, a podařilo se mu kolem toho udělat takový rozruch, že by se lidé sami začali zajímat i o originál. Můj tip? Například T-Rex! Nebo Walk Choc Ice. To jsou jedni z mých pozapomenutých oblíbenců. A věřím, že každému z vás dva až tři takoví „tajní favorité“ okamžitě v hlavě naskočí…

Nejsem si teď úplně jistý, jestli úplně chápu význam slova revival, proto se asi ještě raději podívám do slovníku. Tak jdu hledat. A už jsem našel. Tohle jsou docela zbytečné věty. No nic. V anglicko-českém slovníku (Ve francouzsko-českém jsem nenašel nic, ale zkusím to zítra ještě jednou) jsem našel tyto výrazy – obrození, oživení zájmu, nové nastudování – což docela podporuje mé chápáni tohohle výrazu. Teď mě napadla docela legrační představa. Palacký a Jungmann vlastně dělali Český národní revival. Zajímalo by mě, jestli by s jejich programem třeba alespoň jednou vyprodali Flédu. Zkouším ještě dál hledat. Tak ve francouzsko-českém zase nic. Dokonce ani ve velkém slovníku cizích slov jsem výraz revival nenašel. Nejblíže tomu je revmatik. Tak co k tomu ještě napsat? Revivalte sudy?

Když už jsem u obrození, tak se musím přiznat, že jsem patologický nevyhazovač zbytečných a nepotřebných věcí. Už od dětství skoro všechno schovávám a je mi velice těžko se jakéhokoliv předmětu zbavit (příběh o starých konverskách jsem tu myslím už jednou psal). Vždycky si nad odpadkovým košem dokážu představit alespoň jednu situaci, kdy by té dotyčné věci bylo zapotřebí, kdy by mohla prožít svůj revival a kdy bych všechny oslnil tím, že zrovna já takovouhle blbost mám, protože jsem ji nevyhodil. Nejsem prostě skladný panelákový typ 1+1. Ale jednou za čas se něčeho zbavit přece jen musím. A proto jsem vymyslel svůj zlepšovák, aby mi to nebylo tak líto. Před vyhozením si ty předměty, které byly delší součástí mého života, vyfotím. A nejspíš to budu dělat i s lidmi, páč někteří lidé se kterými prožíváme část našeho bytí, mají občas tendence se rozdrolit. Místo kuliček budu mít fotky. Tak se prosím nelekněte, pokud bych si vás chtěl náhodou vyfotit…

První návratová

Tak mám za sebou příjemný cestovatelský týden. Před týdnem jsem měl pocit, že stojím na křižovatce, kdy jedna cesta vedla k zoufalství a naprosté beznaději a druhá k úplnému sebezničení. Nakonec jsem prostě sedl na autobus a jel za Modrookou do Hradiště. A celý víkend vnesl do mého bytí víc, než jsem toho byl schopen unést. Bylo toho moc, od zneuctění několika městských soch, přes příznivé opojení a bavení neznámých v podivném „kočičím“ podniku, kde už raději nic nepodniknu, došlo i na Xindla X, Curtise Josepha, rýžový nákyp, koláče (bylo horko, takže se jich v podpážích několik několikrát objevilo), slivovici, nemocná zvířátka, stromy, kytky, přičemž vše korunoval výstup na majestátný Buchlov, s jehož věže se mi naskytl nádherný pohled na krajinu, jenž byl jen těsně nad hranici kýče. Ve skutečnosti šlo prý o sen. A kromě snění jsem si uvědomil i to, že spálení se v den, kdy si připomínáme mistra Jana Husa, je vcelku přijatelné.

Právě jsem se vrátil z Prahy, chtělo se mi říct včera večer. Hlavně proto, že to byla pravda. Opravdu jsme se s Modrookou vrátili z Prahy. Věru, ze Slováckého ráje rovnou do víru velkoměsta, jsme se stali členy toho podivného společenstva režimu spánku, v němž se udržují cestující ve všech ranních dopravních prostředcích. Ranní ptáče všecko odskáče. A proč se vlastně nedá smířit řádný život s živým řáděním? Tohle je už trochu vata ne? No, ještě, že mám kliku a vaty jen tak akorát na vyčištění uší. Tak nějak asi nevím co bych dále psal. Nejsem totiž ve vatě. Celý tenhle týden byl zkrátka příjemně prázdninově naplněný. Vůbec nevím jak bych měl popsat takovou nekřečovitost a neupjatost, čili pohodu, která mě nyní naplňuje. A navíc za dva týdny Francie. Takže nějak tak? Prožívám(e) si teď s Modrookou krásné období, které se vyznačuje nevyřčeným lehkým protestem proti přehnaně moderní době, jež však není divoce zaťatý, spíše houpavě rozesmátý. Takto se mi to alespoň jeví. Ale těžko říct, nemohu totiž mluvit za Modrookou. Nejsem jiný, jen líný dál psát…

Místo slov raději nechám mluvit obrázky, jenž nejlépe vystihují mé naladění...

Tohle je Parodie... a jelikož nám skončila sezóna, tak mi nehrozí žádné zranění. Ať už na hřišti, či ve sprše. Kde prý mezi fotbalisty nejčastěji dochází k analýzování...

Tady se „zdravím“ s nejmenovanou sochou v Uherském Hradišti. Tahle póza značí, že jsem si právě vyřešil nejpalčivější problémy svého života - koupil jsem si kolo a dozvěděl jsem se, k čemu slouží odsávačka...

Pokud existuje věc kvůli které jste ochotni zemřít, tak byste kvůli ní raději měli žít. Proto je na čase navštěva mého kadeřníka, páč kde není kadeřník, tam nepomůžou ani Hradčany...