Může se stát

Dějí se to dívné věci. Četl jsem teď příběh o jednom dřevorubci, který se chystal porazit strom, když v tom si na kmeni povšimnul vyřezaného srdíčka se dvěmi jmény. Dřevorubec odložil sekeru a uřízl strom motorovou pilou. Pointu příběhu jsem nepochopil, ale ten dřevorubec pak dalších sedm let prožil v koši na špinavé prádlo. Jo, i mě se stávají divnosti.

Tak jsem se dozvěděl, že lední medvídci už mají jména. Bohužel se neujal můj návrh pojmenovat je Integrál a Derivace. Jejich jména (Bill a Tom) se mi vůbec nelíbí, a proto jsem se rozhodl proti nim protestovat. Velice populární formou protestu je nyní držení hladovky, takže i já se k ní uchýlím. Nejsem však tak radikální, abych přestal jíst úplně, proto od teďka držím modifikovanou formu hladovky: nebudu jíst celer.

Znova se mi zdál divný sen. Moje doktorka mě nutila stepovat, pod hrozbou toho, že všem mým kamarádům ukáže mé rentgenové snímky. Ráno po probuzení se mě při pohledu do zrcadla zmocnila panika, jelikož se mi zdálo, že mi chybí uši. Naneštěstí nikde nic nechybí, jen jsem zapomněl, že mám teď trochu delší vlasy.

A staly se i další věci. Třeba jsem způsobil menší výtržnost v Technickém muzeu při Noci brněnských muzeí. Tahle výtržnost se pojí s knihou psanou brejlovým písmem, exponátem starého telefonního přístroje a jedním ukecaným studentem politologie. Podrobnosti radši uvádět nebudu. Taky jsem dvakrát spadl v knihovně ze židle a pokaždé před tou samou slečnou. Po prvním pádu se lehce zasmála, po druhém už vcelku hlasitě konstatoval, že jsem idiot.

Kvůli mému motání v mezikruží jsem si uvědomil, že znám odpovědi na všechny otázky. Jen je škoda, že se mě nikdo na nic neptá. Může se proto stát, že zapomenu…

Hlavou mi plavou

Začalo zkouškový období, tak mi teď hlavou plavou tisíce informací, a já mám stále pocit, že nemůžu najít tu pravou. Proč se mi pořád zdá o politickém systému Švýcarska, nebo o švédských letuškách, nebo o tom jak mi nějaký sysel krade očkovací průkaz? Už bych chtěl být alespoň na chvíli normální, možná by mi stačilo i platit poloviční činži.

Stávají se divný věci. Třeba jste s holkou v kině, ona si odskočí na záchod, a když se vrátí, sedne si k někomu jinému. V kině by se to ještě dalo svést na tmu, ale co mám dělat, když se mi to stane v restauraci? Střílet na ní slámkou hrášek asi nebude to nejlepší řešení.

Námět na romantickou komedii: Mladý, krásný, odvážný a chytrý břichomluvec je zamilován do Š. Má to však háček, jelikož jeho milá na něho není milá a nechce mu prozradit další písmenka svého jména, a taky se nechce vzdát své perspektivní kariéry zápasnice v bahně. Zklamaný břichomluvec odjíždí do Madridu, a to i přesto, že je pro něj Madrid španělská vesnice. Nakonec vše skončí happyendem, břichomluvec se v madridské zoo zamiluje do vačice.

Existuje jedna univerzální pravda? A jestli ano, je vodotěsná a dá se nosit po kapsách? Nebo taková čísla, existují čísla kvůli tomu, abychom mohli počítat existující věci, nebo existují věci abychom mohli používat čísla? A proč jsem ještě nebyl v zoo? Kdo mi tohle spočítá?

Takže hlavou mi plavou tisíce informací a já stále hledám tu pravou, přitom se motám v mezikruží a skrývám, že nevím jak na věc. Jo a taky se teď cítím jako velbloudi, ti taky pořád bloudí. No nic, radši se jdu učit…

Lehkovážně nerozvážný

Motám se v mezikruží, což mi však nebrání, abych dál psal své hlupoty. Stále pokračuje zvláštní období mé podivuhodné existence. Třeba se mi stalo, že jsem ve skříni mezi tričky našel banán. Nebo tradiční „sprchové problémy“ – v jedné sprše jsem našel chomáč vlasů, ve druhé pak pleš. Utěšuji se jen tím, že každé životní období má něco do sebe, vlastně jen po smrti je těžký si rozměnit stokorunu.

Už to budou dva roky co jsem maturoval, vždy když si vzpomenu na to co jsem dělal, či spíše nedělal, se mi začíná motat hlava a mám chuť začít stepovat. Můj svatý týden začal tím, že jsem udělal přijímačky na VŠ, další den jsem si vytiskl materiály a zbytek dní do maturity jsem si zkoušel losovat otázky. Má strategie měla úspěch a já odmaturoval s vyznamenáním. Dodnes mi nikdo nevěří, že jsem použil právě tuto lehkovážně nerozvážnou strategii.

Poslední dobou mě docela okouzluje matematika (nebo spíše jedna matematička?). Matika mi ve škole šla vždycky dobře, a to i přesto, že jsem v ní byl jen dopočtu. Třeba takové limity jsou docela půvabné učení. Kvůli nim se vám třeba může stát, že se k něčemu (někomu) budete pouze nekonečně blížit, ale nikdy toho nedosáhnete. Kvůli tomu je dobré mít u sebe stále kartáček, ručník a náhradní spodní prádlo. Mám teď jen trochu strach, že mi můj lehkovážně nerozvážný přístup matematika jednou pěkně spočítá.

Námět na bajku: Skupina bobrů obsadí národní knihovnu a všechny knihy od K. Čapka přeloží do češtiny, jelikož před nimi jiná skupina bobrů přeložila všchny jeho knihy do francouzštiny. Tato alegorie metaforicky znázorňuje lehkovážnou nerozvážnost lidské rasy v přístupu k vanilkovému pudinku.

Možná jsem divný, možná nedokážu napočítat do dvaceti bez toho, abych si sundal boty, možná nesplňuji požadavky kladené pro obě pohlaví, ale alespoň vím, že se lehkovážně nerozvážně motám v mezikruží. Dále už jen doufám, že se nezamotám...

V mezikruží

Tak jsem přišel na první chyby v mém žebříčku nejoblíbenějších měsíců. Zjistil jsem, že měsíc, kterému říkám mezikruží (období mezi 16. květnem a 17. červnem, plus mínus dvě hodiny) neexistuje, stejně tak rotační paraboloid není období mezi středou a říjnem. Takže na první místě je stále září (v záři zářím) a na posledním, teď už patnáctém, je leden (v lednu blednu).

Jelikož se mi příčky stále nepříčí, zkusil jsem si udělat žebříček svých nejhorších vlastností. Nepřišel jsem však na nic jiného než na – občas zapomene klíče. Taky jsem si chtěl udělat řebříček jisté osoby, ale přišel jsem jen na – nenosí klobouk, nepracuje pro mafii – což jsou v konečném důsledku spíše dobré vlastnosti. Že by se mi příčky přece jen příčily?

Poslední dobou se mi zdá, že se ztrácím v rytmu svých nápadů a tak přemýšlím o samých divnostech. Třeba jak poznáte to, že jste dospělí? Podle mě se dospělý člověk pozná podle toho, že má vlastní vysavač. Já vlastní nemám takže… Taky jsem přišel na to, že mám rád jednu slečnu jako sestru, problém je, že ne jako svou. No a taky jsem přemýšlel o tom, jaké to je být ponořen po pás v sojové omáčce.

Námět na noir povídku: zkrachovalý polda, který je velký introvert kvůli čemuž nosí na hlavě papírový pytlík, nevěří sebevraždě svého nejlepšího přítele. Divná se mu zdá především dýka v jeho zádech a dopis na rozloučenou ve kterém stojí: „Dotknul se mého grapfruitu.“ Díky svým vyšetřovacím metodám - vyslýchá všechny lidi v estonštině, a jelikož ti ji neovládají, tak se jim v ní hůře lže - dojde k odhalení šokujícího spiknutí, které je tak absurdní, že určitě není k smíchu.

Po delší době můžu říct, že jsem šťastnější, a že mi jde život s lehkostí peří, stále však nemůžu říci, že vím jak na věc. Nezbývá mi tak nic jiného než se motat v mezikruží…

Minulostí se toulat

Občas přemýšlím o tom, že by nemuselo být špatné cestovat nazpátky časem. Prožívat znova fajn události, podívat se na sfingu, a to nejen oknem KFC, zjistit jestli Shakespeare byl opravdu Shakespeare, zkusit nabídnout van Goghovi štramberský uši, zjistit, kde jsem zase nechal klíče. Mohlo by to být docela zajímavý toulání.

Cestování do minulosti přináší i několik rizik. Tradičně nastává problém se zavazadly, jelikož na ně musíte, kvůli časovým posunům, zhruba 45 minut čekat. Dalším problém je to, že na cestování časem potřebujeme černou díru, a zkuste si nějakou sehnat o víkendu či v ranní špičce. Taky je mou subjektivní objektivitou prokázáno, že průlet černou dírou změní váš smysl pro humor. Dále, pokud cestujete hluboko do minulosti, je problém zavolat domů. Nemůžete tak rodičům říci, že nepřijdete na večeři. Cesty do minulosti mohou způsobit i pořádné trapasy, třeba můžete potkat sami sebe. Pokud se to stane, nastává závažný paradox, jelikož nikdy nevíte, kdo z vás má přednost ve dveřích.

Já jsem bohužel žádnou černou díru nenašel, ale našel jsem jiné zajímavé věci, díky kterým se budete moci seznámit s 15letým Péťou. Při úklidu jsem totiž našel hodně zajímavý textík, který jsem napsal v 15, a který shrnoval můj pobyt na ZŠ. A díky tomu, že mám nový scanner (musel jsem si koupit vlastní, jelikož mě ve škole načapali při mém pokusu o skenování vlastní hlavy, což si nebohá paní knihovnice interpretovala jako pokus o sebevraždu, takže z bezpečnostních důvodů mi byl přístup ke scanneru zakázán) se o to můžu s vámi podělit.

Tenhle textík je lehce kontroverzní a v plné nahotě ukazuje, že jsem se za 6 let moc nezměnil, vlastně jsem pořád stejné pako. Už tehdy mi nešla konstrukce normální větné stavby, nešel mi popis výletů (např. můj popis výletu v Praze: „V Praze je hodně památek, hodně jsme jich navštívili, pak jsme jeli domů“), a ani mnou vyřčené plány příliš nevyšly. Takže jestli chcete, můžete se seznámit s 15letým Hájkem, a jestli ne, tak si běžte něco plánovat…

Skrývám

Skrývám svou nešikovnost. Často se o někom říká, že leží v knihách. V mém případě se toto konstatování dostalo na úplně novou rovinu. Když jsem si doma upravoval svou knihovničku, tak se mi jí nedopatřením podařilo převrhnout. Takže jsem pak „ležel“ v knihách. Ani sám sebe už neuhlídám.

Skrývám zálibů v příčkách. Od mala si rád dělám žebříčky, pět nejoblíbenějších jídel, pět nejlepších životních zážitků, pět nejhorších životních zážitků, pět nejzvláštnějších užití slova "banán" či pět nejlepších z mých pěti nejlepších. Poslední dobou jen doufám, že se mi mé příčky nevzpříčí.

Skrývám čekání na zázrak. Stále neznám odpovědi na zásadní otázky mého bytí. Proč mi v samotách vesmírů, nebrání skafandr na míru, toulat se bez cílů? Proč nevím jak se rozděluje pudink? Proč se bojím mimů? Proč jsem ještě nebyl v zoo? Potřebuju aspoň trochu pomoct či naznačit, třeba kdyby mě trenér Brückner nominoval místo Rosického na Euro…

Skrývám co toužím povědět. Poslední dobou nedokážu říct nic o tom co vidím, co slyším, co cítím, což je před blížícími se zkouškami nepříjemná komplikace. Netýká se to však jen školy, ale prakticky všeho co dělám. Prostě se nedokážu vymáčknout, a nejhorší je, že už nedokážu vymáčknout ani zubní pastu z tuby. Už mi nezbývá nic jiného než jen koukat a doufat, a ještě možná foukat.

MáJe

Pořád jsem nepřišel na chybu v mé soutěži o nejoblíbenější měsíc, zkoušel jsem na to jít různými cestami, ale vše bylo zbytečné, takže stálé platí, že 1. skončilo září (v září zářím) a na posledním 17. místě skončil leden (v lednu blednu). Ale stále je něco divně. No nic, radši jednu májově slovně-hříčkovou hlupotu.

Včera ráno jsem viděl datla, což mi jednak zpříjemnilo ranní kávu, ale jednak jsem musel začít přemýšlet o tom, jestli ten datel někdy nemá bolesti hlavy. Co myslíte, má je? Kromě toho se mi hlavou začaly motat další zvířecí otázky. Broukají si brouci? A co vážky, váhají někdy? Nebo koně, mají své koníčky? A co pavouk a jeho osm očí, které používá na dálku a které na čtení? Já už nic nevím.

První máje většinou slouží k nejrůznějším demonstracím, ať už extrémně levicovým, extrémně pravicovým či extrémně jazykovým. Já jsem si chtěl taky zademonstrovat, ale můj požadavek, aby kachny nosily kalhoty, nebyl vyslyšen. Asi sním všechny ty objednaný kalhoty. Nebo prostě jen zas sním, ale už dobře vím, že ne s ní. Možná až jednou budu hodný, budou toho hodny.

Jen má je myšlenka, že v brněnský zoo žije několik zajímavých zvířat. Kromě medvídků mezi ně patří i podivuhodný tygr. Má totiž hlavu tygra, tělo tygra, i když ne toho samého tygra. Pokud se takovému tygrovi podíváte do očí, tak buď brzo dostanete pozvání na koktejl nebo budete nuceni vysvětlovat medvídkům Wittgensteinovy teze v holandštině.

Má je i poslední myšlenka o tom, že máje jsou většinou fajn měsíce. Má je rád i někdo z vás? Jestli ne, tak se jen máj te …