Z rukavic

Jsme skeptici. Podezíráme se a štěstí spatřujeme pouze v momentech, kdy je někomu jinému hůř, než nám samotným. Přemítám nad tím, čím je způsobena ona touha nevidět pěkné věci, kterých jsme schopni a jakýkoli náznak zlepšení ihned podrobujeme úzkoprsému drobnohledu nedůvěřivců a různých konspiračních teoretiků. To jen takový postřeh. Stejně zajímavé je, jak lid zapomíná na stará příkoří, či jak dokáže být ošálen tím, když zarytému konzervativci nakreslíme punkerské číro. Mé oči spatřují jen mudrlantství, že ten, či onen měl dávno být tam, či onde. Že je všechno takové i makové. Že to všechno je jenom divadélko, a že se stejně vlastně nic nezmění, anebo že se toho zase změní hodně, ale k horšímu a že raději komunistu, než kapitalistu a kdesi cosi. Náruč každodenního ujišťování se v lepší zítřek, je opiát, náhražka upřímnosti.  Jakým jsme tedy lidem. Snad ne takovým, který dokáže prodat čest, aby z nás náhodou nebyl cítit názor.

Abych se přiznal, ani jsem volit nebyl, neb ani jeden z kandidátu nebyl mým favoritem (oba byli spíše staré škodovky, a já přece jen raději víly), a ani jeden z nich mi nevadil natolik, abych hlasoval pro toho druhého. Proto můj největší zážitek z tohoto víkendu je skutečnost, že jsem byl poprvé zvolen kapitánem svého týmu. Alespoň mohu zažít stejný pocit euforie, jako náš nově zvolený kapitán. Teda prezident. A mám pocit, že on je asi taky tak trochu kapitánem Parodie. Teda prezident. A stala se mi i další veselá příhoda, která notně koutky mých úst poslala do správných míst. Zjistil jsem totiž, že někteří lidé jsou až příliš zahleděni do svých obrazů a proto nadsázku a humor raději nechávají jiným pohledům. V takových očích jsem pak viděn jako blázen a budižkničemu. Ale to mi nevadí. Kam asi směřují moje oči. Ke hvězdám? Do modrých hlubin? Nebo jen koukám na monitor, vyklepávám písmenka a snažím se ukončit myšlenku? Z anfásu?

Jednu myšlenku chci již od čtvrtka pustit internetům a to, že jistý pan Nohovica je prostě úžasný. Byli jsme s Modrookou na jeho koncertu, kde z rukávu tasil jednu píseň za druhou, a byli unášeni harmoniemi i slovy. Dokonalost! Konečně chápu to slovo. I když jsem se původně domníval, že ho pochopím v přítomnosti švédských letušek a šlehačky. Ale cesty životem jsem nevyzpytatelné. Navíc já dost často bloudím i při cestě domů. Že by to bylo blížícím se stěhováním? Anebo prostě tím, že jsem podivný floutek, který je nadobro ztracený? Občas mám pocit, jako bych byl stvořen jen pro okamžik, kdy jiní lidé chtějí být veselí a já jim k tomu veselí mám pomoci. Splynul jsem s tímto nekonkrétním odrazem sebe sama a přitom mé přehlížené pravé já sedí bez rukavic někde ve městě na té nejobyčejnější lavičce. A to, že už se na něj nikdo neusměje, je k nesnesení. Chápete? Tyhle hlupoty nemají poslání, snad nejsou ani k posrá...

Malá zvyková

Začínám mít problémy s trpaslíky a překvapivě se to netýká eufemismu poukazujícím na obsah některých mých (sou)částí. Třeba peněženky a tak. Navíc peněženku nevlastním. Ale zpět k problému. Trpaslíci nyní naplňují můj život. V práci i ve volném čase. A taky ve snech. A to je nejhorší. Nedávno, když jsem si schrup, mi ve snu chtěl trpaslík vyšetřovat chrup. Byl však příliš malý, aby mi dosáhl do úst, a příliš hrdý, aby se na něco postavil. S rukama nad hlavou proto slepě tápal kolem mých rtů, a když mi chtěl nasadit plombu, umístil ji na bradu. Nejsem zrovna odborník přes dentistické záležitosti, sám jsem si dlouho čistil zuby tak, že jsem nehybně držel kartáček a pohyboval hlavou ze strany na stranu, ale domnívám se, že ten trpaslík asi nebyl úplný odborník. A nějaké poučení ze snu? Zásadně si vyplachovat pouze před diplomovaným zubním lékařem…

Tak už nějaký ten den máme nový kalendářní rok a já tak do kalendáře zapisuji nové události. Zajímalo by mě, zda si necháváte staré kalendáře nebo diáře. Já bych si je nechával (závan minulých let), ale Modrooká je proti mým sběračským tendencím. Je to škoda, protože by bylo zajímavé, sledovat své proběhlé oka mžiky. Samozřejmě je můžu sledovat přes zápisy v počítači, ale ty nejsou tak autentické. Roztřesený zápis, když jsem spěchal, skvrna od čokolády, či nálepka z koncertu. Na druhou stranu mé zápisy do kalendáře zase nebývají nějak extra myšlenkově cenné. Většinou jde o narážky na mou dívku a možný výskyt její nahoty v mé blízkosti v daném datu. Pak možná vlnovkou podržená návštěva zubaře, či rovně podtržena návštěva koncertu, další vlnovkou podržená návštěva praktického lékaře, či rovně podtržený fotbal (Vlnovkou jsem vždy podtrhával věci naplánované a nevykonané, rovně pak naplánované a vykonané). I takhle technicky popsaný život bych rád občas oživil.      

Proto uvažuji nad tím, že bych si ten diář pořídil. A možná i tu peněženku. Kdysi jsem diář vlastnil, ale někde jsem ho ztratil. Teď bych ho docela využil, jelikož pracovní povinnosti se kupí a já se je snažím dát do kupy. Navíc je strašně fajn mít nový diář. Líbí se mi na tom ta jistá neošmatlanost (stejně jak na nových knihách). Vidím to i na Modrooké (neošmatlanost?). Ta když si koupila nový diář, tak si ho celý prohlížela, přičichávala k němu a trochu nesmyslně v něm i listovala. První zapsané povinnosti pak vypadají jako stopy prvního chodce na čerstvě napadaném sněhu. Já si ale musím zároveň říkat, co chudák starý diář. Není mu to líto? Celý rok věrně slouží a pak má být vyhozen? Asi proto nikdy nebudu vlastnit diář, i když svůj život zapisovat chci.  A peněženku asi taky mít nebudu, i když peníze bych nějaké rád měl. Třeba tolik, abych si mohl kdykoliv koupil diář…

Strašně nerad se stěhuji. Nemám na tom rád hlavně to přemisťování, což ale je podstata stěhování. Vlastně je to druhá nejhorší věc vůbec (nejhorší je, když se mě nějaký můj žák nebo student zeptá, k čemu mu bude probírané učivo). Nerad ve svém životě měním věci zažité. Je to ve mně už tak zašité. A já se dost ošívám je měnit. Třeba horkou jehlou. Ale tohle stěhování bude jiné. Promyšlené? Z panelákové objetí se přemístím blíže k lesům. Jsem lesní obětí? Navíc mi Brno bude ležet na dlani. Dá se říct, že kohout ví více. Navíc jsem vždy chtěl bydlet v podkrovním bytě s barovým pultíkem. Už ani nevím proč vlastně. Ale to je jedno. Hlavně, že tam se mnou bude Modrooká. Tak a teď už končím, abych mohl do kalendáře napsat nějaké ty nestoudnosti na únor. A hle,  po trpaslíku ani stopy…         

Královská

Bylo nebylo jedno malé království uprostřed hor. Lidé byli moudří, vzdělaní a žilo se jim tam dobře. Lidé tam však byly stále nespokojeni. V létě jim bylo moc teplo, v zimě moc zima, když měli prázdná břicha naříkali, když se jim naopak dostávalo, tak pak naříkali snad ještě více. Život tam ale ubíhal tak, jak většinou ubíhá. Rychleji než chceme. Toto království mělo kdysi dobrotivého krále Tomáše, na kterého se stále vzpomínalo, dokud nezačal vládnout král Václav I. Byl moudrý a pro mnoho lidí se stal určitým symbolem, i když sám po tom nejspíše netoužil. A často jeho slovům naslouchali i velcí králové odjinud…

Po něm nastoupil král Václav II. Velice vzdělaný král, který se po celou dobu kralování chtěl velikostí přiblížit svému předchůdci. Václav II. měl však jednu vadu. Na celé své království pohlížel vždy jen svým úzkým kukátkem, jež mu znemožňovalo vidět svět jiným pohledem i v jiných barvách. Čím byl starší, tím více přikrmoval svou pýchu, a zestárnul v Ješitníka. Když nakonec dokraloval, přesněji byl postižen virem (nebo vírou?) jisté Amnézie, musel se hledat jeho následovník… 

Lid dále toužil po království, a proto se obraceli s nadějí na starého knížete, který nosil na klopě srdce krále Václava I., jemuž byl vždy rádcem a přítelem. Kníže však zažil už mnoho zim a také se zdálo, že z hlasu lidu často usínal na vavřínech, které mu ono království věštilo a v něž tajně doufalo. Navíc jeho spolčení s mocným a lidem opovrhujícím strážcem státní kasy, mnohé donutilo odvrátit pohled od knížete… 

Někteří lidé se proto obraceli směrem k lesům, z jejichž lůna se o královský post ucházela víla, která by ale raději než post, běhala bos. Její vidění světa bylo jiné než zdejšího lidu, který nechtěl, nebo spíš se bál koukat zpět do lesů, jelikož pohled dle novodobých mudrců má směřovat k ocelovým výšinám. Viděla svět možná až příliš barevně a k tomu se v šedotmavosti velkých království nevzhlíží… 

Z dálky z Velkého království se vrátila vznešená kněžna. Nechtěla se spoléhat na mocný lid z království, takže se stalo, že její návrat mnoho lidu ani nezaznamenalo. Navíc lid má stále strach z cizot valících se z Velkých království.

Novoty přicházeli i s kejklířem, který by jakoby spadnul z nebe. Tento kejklíř však vsadil až na příliš exotický vzhled, který mu zabraňoval lépe oslovit jednotvárně a škatulkovitě smýšlející lid království. Možná to bylo dobře, jelikož kejklíř sám mnoho o vládnutí nevěděl, a tak raději odešel komponovat sonátu, pří níž zatroubil na svůj odchod… 

Pak tu byl kupec, kterému říkali Poklesek. Vše měl vždy perfektně spočítáno, dokud ho ve zlých časech nepožádali o dočasnou správu království. Onen kupec symbolizoval typ povahy, kterou oplýval téměř veškerý lid, jelikož kdysi prodal své svědomí, aby zajistil svou rodinu, která mu byla nejdražší. Lid však rád vidí své poklesky na jiných, a ještě raději na ně všelijací mudrlanti poukazují, i když by se raději sami měli držet za nos. Dnes za nos drží Pokleska a své svědomí kryjí pod proslovy reků, jimž dříve nemohli přijít na jméno. A Poklesek se tak musí brodit bahnem pokrytectví tohoto království… 

Z modré a oranžové se pak o království chtěli ucházet ranhojič Přemysl a vladyka Jiřík. Jeden se celý život staral o chod království, ale nikdy na sebe nechtěl vzít zodpovědnost za skutky a činy svých modrých. Navíc často halekal na Velké království a přitom nosil jeho barvy blízko srdci. Lid tak prokoukl jeho prázdné nicneříkající fráze o království. Vladyka Jiřík byl synem pobočníka krále Václava I. a mnohokrát ukázal pevnost svého svědomí a odvahu postavit se mocipánům, ale před kralováním by měl učinit ještě jiná hrdinství, aby lidu dokázal svou pravost...

Zbývala ještě rudá dáma. Dáma, jenž naprosto dychtila po moci. Po jakékoliv moci. Nejvíce ze všech se však v ní zrcadlila malost lidu v království, jelikož vše cizí považovala za nebezpečné a zlé. Nejraději by na hranice postavila hlídky pochopů, aby nás bránili i proti zlým větrům. Byla jak malý pes, který kvůli své výšce tolik štěká, aby se na něj snad nezapomnělo… 

A zbyl ještě jistý Zeman ze sousední vsi, který kdysi s králem Václavem II. ukul boudu na občany, aby mohli společně vládnout bez ohledu na pohledy jiných. Tento Zeman byl tuze veselá kopa a kde mohl, tam rozdával bonbóny, aby poddaným osladil život a hlavně zalepil ústa. I když byl nesmírně vzdělán, svou moudrost užíval jen k tomu, aby ostatním ukázal, jak jsou oproti němu hloupí. Na dlouho se také vytratil z myslí, jen občas vykouknul ze své nory, jak to dělá starý jezevec. A lid mu při návrat uvěřil a tak podlehl své děravé paměti… 

A co se nakonec stalo? To už bude na jiný příběh…

Do nových dnů

Vždy jsem chtěl, aby mi na pohřbu zahráli Sluneční hrob, ale nyní jsem si uvědomil, že by to vlastně znamenalo mojí smrt. Takže jsem to změnil. Nechci, aby mi zahráli Sluneční hrob na pohřbu, ale při narození. Tak snad se to povede. Předsevzetí však často berou za své, jakmile si uvědomí, že mi nebudou milé. Ještě, že se umím topit i opít bez následných bolehlavů. Zatím je mi skvěle, jsem totiž celý. Celý šťastný z běhu nových věcí. Nový rok přeci. V určitých náladách máme tendenci dělat z komárů (vel)bl(o)udy, stačí změna data a hned jsme nuceni býti veselí. Zajímavé. Dojímavé. Ale v podstatě zbytečné. Asi jako hlupoty. Přesto je budu psát i sedmým rokem dál a dál a dál,až do té doby než pochopím. Ale jsem dost nechápavý. Takže tak je to i s oslavami a vítáním nového roku. Asi bych měl porozumět…

V životě jsem si splnil jen jedno předsevzetí. Byl jsem tehdy ještě malý. Ne, že bych od té doby příliš vyrostl, centimetry příliš nepřibývaly, to spíše pády. Po jedné nepříjemné události, jsem si dal předsevzetí, že bych neměl jíst nažloutlý sníh a toho se od té doby držím. Alespoň na něco můžu být hrdý. I když mám stále pocit, že postrádám něco, co by dalo mému životu trochu autentický smysl. Autentičnost, to je asi to, co moje existence zcela postrádá. Ačkoli má dosti velký význam pro finanční úřad. Chtělo by to alespoň nějakou tu vznešenou myšlenku. Něco za co bych se postavil. Samozřejmě, že i já jsem dospěl k některým poměrně hlubokým myšlenkám, i když ty se teď bez výjimky točí kolem jedné modrooké dívky a páru krajkovaných punčošek. A vůbec se za to nestydím. Vzletné myšlenky snad přijdou se stářím. Zatím se chci milovat na osamělých plážích, vyměňovat si plaché pohledy nad červeným vínem při světle svíček a hrávat Carcassonne v Carcassonne… 

Je teď totiž všude plno bláta. V těch stejných ulicích, které v jiných čase krmí slunce, je příliš šedivě. Příroda nyní zapomíná zastřešit nebe modrou barvou. A tak se točíme zády k poutníkům, kteří zašpinění světem stepují před domovními dveřmi, přešlapují v průchodech a usínají v parcích. Mají přeci tytéž sny, jen realističtější probuzení. A nic na tom nemění pár kartónů krabicového vína. Nechávat ukryté vzkazy už se prý dnes nehodí, pod nánosem novostí se vzdalujeme rozhovorům o sobě a příliš se upínáme na věci, které je možné osahat, jež je možné vlastnit. Z vypravěčů se stávají tlumočníci a z autorů přepisovatelé. Údajně míříme výš! Či spíš. Udatně míjíme, víš? Nenahmatatelně ve svých vlastních šatech, dle poslední módy. Je mi smutno. Vzdávám se. Konec velkých prohlášení a malých činů. Jsem dospělý, jak jsem si to vždycky přál. Svět už nezměním, alespoň se ale můžu obklopovat podobně smýšlejícími bytostmi. A to je moje předsevzetí. Pouštím si Sluneční hrob… Autenticky!