Vyd(a)řený

Je tu Silvestr a to znamená, že se hodně lidí dost odváže, někdo bude pít, někdo bude jíst, někdo bude recitovat básničky, někdo bude koukat na Anděla, někdo si udělá tetování a druhý den si na to vzpomene, někdo vyzná lásku svému nábytku a druhý den si na to nevzpomene, no a někdo bude psát o tom, co budou (můžou) dělat ostatní. Já se asi moc neodvážu, jelikož jsem se zapomněl přivázat, a to je potom těžké se odvazovat.

Tenhle rok byl vážně nej, byl smutnej, byl podivnej a nakonec byl i stejnej jako ty předešlé. Byl vážně vážný i vážně znevážený, směšně hořký i sladce smutný, s polevou i bez, s bolestí v radosti i radostnou bolestí, plný mého holení i odhalených dívčích holení, byl plný chilli, čili pálivý, byl povinný i bez viny, byl ve víně i pravdivý, s tebou i bez tebe, záživný i nudně živený, hlasitě si špitající a potichu křičící, menšinově nadpoloviční, zároveň stál i uháněl, chvílemi krásný jako v pohádce a občas jako po hádce… prostě byl.

Já si vždy pamatuju jen hezké věci a mezi moje nej určitě patří všechna vání cest, všichni mí blízcí bližníci, všechna myšlenková hemžení, všechny tonoucí touhy, všechno to naplnění ničím, (ne)jen růžové ponožky, Kaiser Chiefs mezi Lidmi, pohodové Holanďanky na Pohodě, Šebestová na Petrově, medvědi v Brně a panda v Ostravě, mokré objetí Barev a čekání na autobus, všechna moje o(d)mlouvání, vábení a banánová frapé, všechna moje „auváá“, moje první báseň, moje poslední báseň, vaše první báseň, vaše předposlední báseň a vůbec všechna vaše, mnou nezasloužená, i když s radostí přijímaná, přízeň… Jo, docela vyd(a)řený rok…

Tak ti roku 2008 děkuju a doufám, že si to v těch dějinách ještě užiješ, jen dávej pozor na ty drsnější roky, aby tě neposlaly do toho propadliště, které je už beztak přichystáno pro mě. Takže se přede mnou otevírá rok 2009 s dalšími velkými možnostmi, ale také s velkými propastmi. Znova tak půjde o to, abych se propastem vyhnul, možnosti si (zne)užil a hlavně (tedy ne, že bych měl doma hlavně) se vrátil včas domů na večeři… (U)žijte si…

Povánoční k lidem

Takže letušku jsem zase nedostal. Jediná věc, která by se svou smyslností alespoň trochu vyrovnala švédské letušce, byly trenýrky s obrázkem Snoopyho. I přesto jsem spokojený, jelikož vím, že mě doma mají pořád rádi. Stále jsem totiž k vánocům nedostal zavařeninovou soupravu nebo Hegelovu Fenomenologii ducha. Přesto mi něco schází. Rád bych si užíval něhu sněhu, když už ne tu tvoji. Prostě jsem dospělý a nehodlám se s tím smířit. Proto asi pořád slepě mířím...

Začíná mi být trochu líto jehovistů, kteří postávají každý den v mrazu před havířovskou poštou. Víte, všichni jehovisté očekávají konec světa, a to pak přece musí být strašně zklamání, když se po novém roce opět vydávají do toho mrazu. Jedinou útěchou tak pro ně může být jen to, že jednou umřou. Tak mě teď napadá, že pokud bychom byli nesmrtelní, kolik bychom asi utratili peněz za lentilky?

Jelikož skončili Vánoce, napadl mě námět na povídku, který nemá s vánocemi nic společného. Otto trpí depresemi, které mu způsobuje jeho jméno. To se čte stejně zepředu i zezadu a Otto tuto skutečnost považuje za nemravnou. Problémy má i se svou matkou. Jednou mu a bratrovi Kaiserovi koupila lentilky. Otto si spočítal, že v bratrově balíčku bylo o dvě lentilky více a z toho si vyvodil, že jím matka pohrdá. Proto s ní přestává mluvit. Po smrti matky se vzájemné vztahy ještě zhorší. S matkou nemluví už skoro vůbec. Bratři vyrostou, a zatímco z Kaisera se stane úspěšný psychoanalytik lvů, z Otta se stane neúspěšný šachista. Otto až na sklonku života zjistí, že se šachy nehrají podle mezinárodních pravidel boxu. Otto až do smrti bratra nenávidí, ale toleruje ho, jelikož mu bratr nosí koblihy.

Vše se mi zase jeví tak nějak nezřetelně, možná je to tím, že se snažím pochopit stranický systém Belgie, možná tím, že nedokážu popsat svůj milostný život bez hihňání a možná je to tím, že jsem vymyslel nový způsob čištění zubů. Kartáček držím v klidu, a hybu hlavou ze strany na stranu. Už jsem asi vážně ovlivněn povánočním klidem, a proto se zase obracím k lidem…

Možná ne štědrá

Tak zase letos neuvidím zlaté prasátko. Ani mě to moc nemrzí, jelikož bych raději viděl doktora Šeda s falešným knírkem, jak v šaškovském kloboučku plete svetr. Možná by mně i stačilo, kdybych zahlídl některé půvabné osoby (ne doktora Šeda) v bikinách. Důvodem, proč jsou mi letos tyto „požitky“ odepřeny, je to, že jsem si dal ráno müsli (stále na mě myslí). Tím jsem také přesvědčil babičku, aby mi pak dala něco k snědku (čti cukroví). Takže tu teď nad počítačem ukusuju hlavy perníkovým kapříkůma (přitom poslouchám Antidepresivní rybičku), popíjím mléko (samozřejmě z krabice), koukám na svítící stromeček a přemítám, co asi ukrývají krabičky ledabyle poházené kolem něj.

Pomalu ztrácím naději, že bych letos k Vánocům konečně dostal švédskou letušku napasovanou v těsné uniformě, jako dva kopečky vanilkové zmrzliny. Jsem však už dospělý, a proto se dokážu se zklamáním vyrovnat. Nejspíš se vzdálím do svého pokoje a záchvat vzteku si tiše odbudu v soukromí. Stejně se nic nedokáže vyrovnat mým dětským zklamáním, kdy jsem pod stromečkem očekával velkou pirátskou loď z lega, a místo toho pak dostal kosmickou loď s dvěma panáčky. Na druhé straně se zatím nic nedokázalo vyrovnat slastným pocitům, když jsem jednou k vánocům dostal celý pirátský ostrov. Vlastně dokázalo, jen v 11 bych to asi ještě nedokázal…

Kromě užívání a požívání musím o Vánocích přemýšlet i o lidech, kteří nemají takové štěstí jako já. O lidech, kteří žijí na ulici, o lidech, kteří hladoví, o lidech, kteří nosí modré pruhované ponožky k hnědému saku. Také jsem v televizi viděl, jak dva maskovaní muži přepadli nějakou stařenku. V jakém to žijeme světě? Vždyť ještě před deseti lety by na to stačil jen jeden. Je mi ze všeho strašně smutně, a proto na znamení mého soucitu se všemi nešťastnými lidmi na světě, už nedojím druhou misku vanilkových rohlíčků.

Vanilkové rohlíčky si nedám, to však neznamená, že bych si nedal nášup perníkových kapříků. Taky je potřeba ještě jednou zatřepat všemi dárky, a zjistit, jestli se z některého neozývá švédština. Kvůli tomu se s vámi pro dnešek loučím, a přeju vám, abyste dostali všechno, co si přejete. Jen doufám, že si nikdo z vás nepřeje vidět můj umělecký výstup, ve kterém pomoci pantomimy znázorňuju Ludolfovo číslo… Tak mě ještě napadlo, že postit se je vážně hloupost. A největší hloupostí je, postit se nalačno…

Plandavá

Vnitřním přemítáním (které jsem si přemítal venku) jsem přišel na to, že k některým věcem nemělo vůbec dojít. Bohužel jsem na to došel až teď. Proto jsem poslední dobou trochu (víc) zaseknutý. Tak zaseknutý, že stále musím promlouvám k tobě, i když tuším, že netušíš mou přítomnost. Nebo tě (a asi i vás) spíš nezajímá(m). Nebo spíš? S tím je potřeba něco udělat. Ne teda, že by mě to nebavilo (myslím promlouvání), jen mi začíná docházet (s)novost slov, a já se tak začínám dost opakovat. Jaksi docházejí ty pravé slovíčka (levé došly minulý měsíc poštou). Hledal jsem vážně všude, ale nikde jsem je nenašel. Ani pod postelí. Prostě z ničeho nic, kde nic tu nic. Takže dnešní hlupota bude trochu volnější. Bude volná a možná bude i trochu plandat…

Pamatujete na ukázku z mého návodu na komunikaci s dívkami? Ať jo nebo ne, tak mám pokračování. Pokud jste náhodou (případně nehodou) dívky, tak prosím dále nečtěte, nechci totiž, abyste mě prokoukly (nebo pročetly, či četly ve mně). Už víte, že pokud vám nejde (mně někdy i ujíždí) mluvení s dívkami, můžete zkusit alternativu v užití signálních praporků. Pokud vám nevyhovují ani praporky, mám pro vás alternativu – můžete zkusit vést rozhovor s maňáskem na ruce. Jen vás upozorňuji, že líbání pak už není tím lahodným chuťovým experimentem…

Hlavním problémem mého života je to, že často ztrácím věci. Nemluvě o tom, že občas ztrácím i některé lidi. Nemluvně jsem ale ještě neztratil. Ztratit nemluvně, ale pořád ještě není to nejhorší. Nejhorší je, když jdete v noci spát a ráno pak nemůžete najít postel. V tomto případě je už pozdě s tím (s ní) něco dělat, no možná jen zkusit sníst pár syrových ryb… To je absurdní, asi bych měl místo psaní, začít dělat něco užitečného. Co si tak otevřít manželskou poradnu pro veverky?

Tak jsme se doplandali až na konec. Napadá mě, že je asi lepší se občas opakovat a stejně promlouvat, než si třeba črtat hyperboly a tiše prožívat své hyper boly. Doufám, že vám mé dočasně časté motání, opakování a promlouvání k (ne)známé nevadí, a že mi dále zachováte svou přízeň. Nerad bych se totiž pro vás (i tebe) stal voskem. To bych pak musel vytuhnout a odkapat…

Po tížích

Minule jsem vás zatížil svou tíží a tak nyní váhám jak dál, abych už byl konečně za tíží. Je mi vás trochu líto, jelikož se stáváte nezúčastněnými součástmi mých p(r)ožitků, které se marně snažím nep(r)ožívat. Po svých myšlenkových po(t)káních se znova pokusím naběhnou na tradiční hlupoty, jít tzv. vpřed, aby nehrozil nějaký ten vřed. Z něj mám nahnáno, a proto jsem nahnán k novému načasování svých (ne)činností. Snad je vykonám a nezapomenu. A jelikož se znám, udělal jsem si raději seznam. Už žádné volby bez výběru…

Za prvé bych měl začít zase malovat. Nebo milovat? Vlastně to vyjde (mně to většinou nevychází) skoro na stejno. Vždy se vám totiž hodí pastelky. Já chci začít malovat zejména proto, abych byl opět v obraze. Dále bych znova rád sledoval NHL, extraligu i první ligu, jako kdysi, jelikož se mi poslední dobou zdá, že v tom mám místo přehledu spíše hokej. No a taky bych docela rád navštívil nějakou kadeřnici. Nechci se totiž neustále ocitat na holičkách…

Hlavně bych se rád vyhnul, zadávání si s zadanými slečnami. Za daných okolností je totiž problémem, vyhýbaní se (z)klamáním. To pak zároveň prožíváte nespavé noci a snivé dny, jste drceni něhou ozubených kol, jste mučeni touhou a jako mučený toužíte, máte chuť (s chutí jejích rtů na rtu) jít se vykřičet na širé pole, mimo dosah jejího zorného pole. Tohle mé zadávání s zadanými (i když stál ne vdanými) je zajímavé a možná jednou smyslně vymyslím, jak si to marketingově (zne)užít…

Tak to vypadá, že si nový život namaluju někde u kadeřníka při sledování hokeje. Bylo by ale zajímavé, zkusit si žít nějaký jiný život. Třeba jako mýval. To bych si pak mohl říkat, že jsem mýval, co míval problém. Byl jsem však jinak počat, a možná proto nevím, co si počít. Tak v příští hlupotě snad už budu vesel i bez vesel, jelikož se dá očekávat (pokud navážete spojení) mé vánoční opojení. S vánočkou. A do té doby jsem zabrán Patočkou…

Sebenalézání

Začínám si být jistý ve své nejistotě. Nořím se už ve třetím šálku a vnímám všechen spěch kolem sebe i v sobě, který mě dokáže šálit víc, než vzpomínky na tichá usrkávání z šálku půvabné slečny zahalené šálkem. Vánoce letos budou určitě veselé, jen mě se zatím stále nedostává správných vesel. Měl bych se teď učit, ale myšlenky stékají v podivné sebenalézání. A přesto, že na mě jde při psaní spaní, v myšlenkách bloudím s jinou paní. S paní se kterou se neustále proradovávám k smutkům.

Po lehce přeslovičkovaném úvodu zpět k tradičním hlupotám (jen na chvíli). Stále nejsem ve smíru s klidem vesmíru. Možná, že nikdy nenajdu odpovědi na své otázky, možná, že se vesmír opravdu nedá vysvětlit a možná, že je chyba jen ve mně. Stejně mě trápí, že nikdy nepoznám jiné hvězdy, planety, či restauraci, která by nabízela vepřové kuře. A ani možně nemožné cestování rychlostí světla není pro mě. Při vší mé pomalosti, by mi v té rychlosti nejspíše stále padala čepice z hlavy…

Celý život se srovnávám s kritikou, leč v posledních dnech, týdnech, měsících jsem stále jen chválen, známými i neznámými, doma i ve škole, venku i uvnitř, a s tím se srovnávat neumím. Možná mám vše, co jsem chtěl (snad kromě tebe), ale uvnitř mě započíná zvláštní pocit dvojení. To, že ve skutečnosti neumím nic, jakoby naráží na slova vaší chvály, a proto teď procházím marnou cestou k sobě samému a bojím se, že čím víc je ode mě očekáváno, tím většího se vám bude dostávat (z)klamání. I když jsem potěšen, že můžu být něčím potěšením…

Začínám se vzdalovat všem blízkým a přímo v tvé blízkosti už trpím jen (úz)kostí ohlodanou až do morku kosti. Všechno se mnou mává a z toho taky plyne tato tmavá hlupota, tato upřímná neupřímnost, tato tykání bez dotyku, která lépe zní v hlavě, než v (s)prostotě slov naškrábaných klávesnicí. U čtvrtého šálku je třeba zastřít, ztlumit, rozloučit se a skočit do jiných, nic neručících náručí. Chybíš mi, ale nečteš. Naposled…

Pozornosti

Tak se mi zdá, že poslední dobou píšu jen samé slovíčkově předimenzované hlupoty. Nejspíš to bude tím, že mě začíná lehce (ale s těžkým srdcem) opouštět inteligence. Inteligence je poměrně příjemná, jelikož pokud ji oplýváte (já s ní spíše plýtvám), nehrozí vám, že byste se v životě ztratili. Na co je ale inteligence mně, když jsem schopný, ztratit se ve vlastním bytě? Proto nadobro opouštím svůj byt, kde jsem nebyl nikdy bit, a zbytek života strávím v komoře na smetáky (bude se mnou zameteno). Samozřejmě s dostatečným množstvím čokolády, kterou snad strávím taky. Ve vlastní komoře se pak můžu klidně stát komorníkem svého komorního života.

Stala se mi zajímavá věc. Když jsem šel včera do školy, tak se na mě usmívalo překvapivě hodně holek (většinou se na mě neusmívají, vlastně se na mě ani moc nedívají, ach zas ta bolest), a překvapivě nejen holek. Najednou mi na světě bylo nějak líp. A taky jsem si říkal, že už bylo vlastně na čase, což je zvláštní, jelikož jsem nevěděl kolik je přesně hodin. Až ve škole jsem zjistil, že na mě nekoukají kvůli mé kráse, sympatičnosti či charismatu (ať už to znamená cokoliv), ale kvůli tomu, že jsem měl tvář zamazanou zubní pastou… Ale za tu pozornost to stálo. Stejně by mě zajímalo, proč se lidi často tváří tak naštvaně a znuděně. To přece musí dát dost práce ne?

Konečně jsem přišel na to, kdy se zvrhlo moje bytí. Kdy se z milého, mladého, krásného, sympatického a talentovaného Péti stal milí, trochu starší, krásný, sympatický a talentovaný Péťa. Bylo to někdy v 5. třídě, kdy po nás paní učitelka ve výtvarce chtěla, abychom namalovali vlastní pokoj. No a já se ji tehdy zeptal, jestli bych ho nemohl raději vytapetovat. Od té doby jsem už nastálo spoután vlastní nespoutaností.

Zítra je 13.12. a kromě toho, že součet těchto čísel je 25, podle čehož někteří lidé usuzuji, že Ježíšek neexistuje, slaví svátek Lucie, což je pro mě docela zásadní jméno, jelikož jeho držitelky mě „pronásledují“ takřka od narození. Pokaždé, když tohle (tvé?) jméno vysloví někdo v mém doslechu, projede mnou zvláštní, avšak ne nepříjemná, zvukomalebná rána, která rozechvěje a chvílí zní i definitivně bez ní. Takže, jestli zítra nějakou Lucii potkáte, tak ji můžete říct: „Lucie, ty máš zas den.“ Já si budu dále užívat ty své. Ne Lucie, dny. Ty si totiž taky zaslouží(š) pozornosti.

Medita(n)ce

Koukal jsem na mapu Brna a zjistil (nebo domyslel), že tu mají některé městské části docela podivná jména. Namátkou Brno Mydlánky, Brno Pisoárky nebo Brno Střed. Ve středu se potom střetávají mé myšlenky, které se často odstředí až ve čtvrtek, a proto můžu psát, že jsou holky v mém žebříčku oblíbenosti až na druhém místě. Před ně se těsně dostalo dýchání, což je zvláštní, jelikož některé holky pozoruji se zatajeným dechem, pro jiné se nad(e)chnu, a pro jiné i tak nějak dýchám, líbám, prožívám…

Někdy se může zdát, že jsem úplně ztracený, ať už v myšlenkách či v (mi)Lenkách. To je však jen zdání. Já nejsem ztracený, já jen občas nevím, kde se nacházím. A když se najdu, tak se všechna zdání zdaní v dlani nad klávesnicí, a vy (ve) mě můžete číst v městě i na vesnici. Snad jsem vám to (do)statečně objasnil, a tím i přidal trochu světla do zimního (st)mívání. A jestli ne, tak vám bude muset stačit jen můj svět. Chybějící „la“ už si musíte dozpívat sami, jelikož mně dospívání příliš nejde… jo, je toho příliš…

Můj svět je stejně dost pochybný a nejen tím, že jej tvořím (v) po chybách. Často si jen tak sním, přitom se chci držet při zemi, ale bez toho, abych se stal přízemní. Zároveň chci mít nadhled, ale když vylezu někam nahoru, tak zase trpím závratí, což je zvláštní, jelikož když jsem byl menší, tak mi výšky vůbec nevadily. A těch centimetrů mi zas tak moc nepřibylo. Možná jen pádů…

Tyhle ty mé medita(n)ce posledních dnů jsou důvodem podléhání divným myšlenkám, které mě ale stále nenutí, posílat myš Lenkám. Opravdu se mi zdá, že mě opouštějí všechny zdánlivé jistoty a mě tak nezbývá nic jiného, než vypouštět (h)říčky, které si plynou a ve vašich (naších) hlavách pak vplynou v moře otazníků, a i když tuším, že jsem nějak při tom, jsem i přitom nepřítomný. To mi však nebrání dál, obracet se s klidem k lidem….

Zlo zvykům unikání

Nezdá se vám někdy, že ten čas trochu rychle ubíhá? Já bych si třeba aspoň na chvíli přál, aby na mě čas zapomněl. Takhle mám totiž pocit, že všechno kolem mě neskutečně ubíhá. Ještě živě si pamatuji, jak jsem psal, že nový semestr živ je. No a teď už je pomalu mrtvý, což mě trápí, jelikož jedině škola mi zavádí jistý řád do mého nejistého a neřádného života. Je podivné, že chci, aby na mě čas zapomněl, když bych přitom rád, aby můj čas konečně přišel. Jenže zase nechci, aby můj čas nadešel. Zvláštní. Nakonec s časem stejně splynu. Nebo spolu splynem? A možná i s plynem…

Tím, že končí semestr, končí mé zažité a ve mně zašité zvyky. Takže je konec pondělním marketingovým tahům. Končí úterní debatování, končí bolesti tichých míjení, končí i radosti se sklepních komunikativně dovedných pohledů s pohlednou, která je tak trochu i hvězdná. Končí středeční koláče z pekárny na České a večerní rozjímání nad tím, jak člověk s nápisem „Visací zámek“ na tričku dokáže poutavě přednášet o poutech politické filozofie. Končí čtvrteční svačinová poezie v osamění zadního schodiště pátého patra, kde jedině se na lidi můžu dívat z patra, končí i večerní (b)loudění v prázdné knihovně a koukání na krásnou zrzavou i neznámou. Pomalu, abych si začínal odvykat, abych si zase za dva měsíce mohl (s)nově zvykat…

Pokud v něčem opravdu vynikáte, tak je potom těžké tomu unikat. Jen já jsem zvláštní případ, jelikož v ničem moc nevynikám, a přesto se často cítím jako viník. Možná jen někdy se mi podaří někoho rozesmát, ale to se často podaří i dortu ve tváři. Uklidňuji se tak tím, že vím, že když je někdo v něčem dobrý, není více člověkem, jen vyniká a je tak nějak jiný. A když jsme jiní, tak můžeme psát o tom, že bychom chtěli, aby se pouliční prodejci tarifů povinně oblékali jako slepice, můžeme si zkoušet rukavice na uších, můžeme i předstírat, že můžeme… talent utápět v lentilkách.

Raději už pro dnešek (i pro vás) skončím, jelikož je toho ve mně tolik, že slova přeskakují a ve výsledku nedávají moc smysl. Možná je tenhle výsledek jen následek o(d)mlouvání, možná za to můžou pohledy pohledné, které se zabydlují v mé mysli, a možná za to může müsli, které jediné na mě myslí…

Očividně rezervní

Občas, když si čtu svoje hlupoty, tak mám chuť zalít si uši horkým voskem. Tohle je trochu podivný, jelikož uši ke čtení moc často nepoužívám. I když skoro jednou jsem je ke čtení použil. Ve skutečnosti jsem je ještě nikdy ke čtení nepoužil, ale pořád je to skoro jednou ne? Logičtější by asi bylo propíchnout si oči, ale to by zas byla očividná hloupost nebo spíš oči vadná. No nic, tohle byl jen můj možný ve zkratce podaný zkrat. Čeká mě totiž politologicko-pedagogický víkend a jediné svědectví mého štěstí posledních dnů je neznámo kde, proto teď v pokoji svého pokoje hledám své rezervní jistoty.

Další ukázka z mé divadelní tvorby je kriminální drama ze současnosti (právě je 22:17) Včera bylo pozdě. Detektiv Stanley Korotwicz řeší případ podivné nehody bohatého majitele cukrárny Arnolda W. Maleva. Arnold si prý při česání brutálně uřízl hlavu. Následující ukázka je z výslechu Arnoldovy ženy Constance. Pro větší dramatičnost je na scéně přítomen i eskymák.

Stanley: Byla tohle první manželova nehoda?
Constance: První fatální. Před třemi roky si při holení brutálně propíchnul břicho.
Stanley: Proč měl váš muž na sobě peří?
Constance: Byl to výstřední člověk. Své peří si oblékal vždy před snídaní. (udělá salto)
Stanley: (překvapeně) V jeho pracovně jsem nenašel jeho příčesek. Uklízel někdo v jeho pokoji?
Constance: Ne. Naše pokojská jen přemisťovala špínu.
Stanley: Kde jste byla vy, když se to stalo?
Constance: Koupala jsem se. Pokud chcete důkaz, mám u sebe ještě pár bublinek. (vytáhne z kapsy županu 2 bublinky)

Arnold postupně odhaluje obrovské spiknutí obchodníků s krémovými trubičkami, kteří chtějí ovládnout svět. Případně všechny cukrárny v Bruselu…

Tahle hra uzavírá mou trilogii sociálních dramat a také uzavírá mou snahu o divadelní umění (nedojde tak na mé pokračování Perníkové chaloupky, které se mělo jmenovat Steak House). I když se moje označení „dramatik bez budoucnosti“ dá jistě interpretovat mnoha způsoby, raději změním žánr. Prostě budu dál psát cokoliv, co mě napadne, cokoliv co mě nenapadne, možná něco k olivám, ale stále vám, tobě, sobě, sobům…

Pod slovíčky

Je to zvláštní, ale všem mým 20letým kamarádkám je už 21. A já se teď bojím toho, že se mnou přestanou kamarádit. Možná, že když nemáte moc kamarádů, tak je lepší místo toho, že máte pár kamarádů říkat, že máte pár tisíc milikamarádů. No, tohle je jen taková hloupost. Netuším proč, ale občas mě baví říkat (psát) naprostý blbosti, a to prostě proto, aby lidi museli říct: „Cože?“ Snad si to dneska párkrát řeknete i vy (lidi?), jelikož se s tím nehodlám příliš párat.

Blíží se zkoušky a to možná znamená, že si budu vyrábět taháky. Ale jenom možná. Já jsem totiž naprostý zbabělec a taháky nepoužívám, ne, že bych nechtěl, prostě nemůžu. A taky nejsem moc šikovný na jejich výrobu. Zkoušeli jste si někdy napsat tahák na ruku? Já to jednou na střední zkusil a moc dobře to nedopadlo. Všechen text jsem si smazal. Proto jsem si pak tahák napsal na obě ruce. Znova jsem si ho na jedné smazal, ale na té druhé ruce tahák zůstal. Nakonec jsem ho však stejně nepoužil. Víte, tyhle informace z druhé ruky… A je teď hloupé psát, že to mám raději ve svých rukou?

Objevil jsem u sebe další smysl, v pořadí už 46. Tenhle ten nový smysl se týká mé schopnosti podprahového vidění. Přišel jsem na něj tak, že jsem doma zakopl o práh. Tímhle tím zakopnutí se mi podařilo dostat práh mimo svůj tradiční práh, a já tak mohl vidět, co je pod prahem. Byl tam prach. Takže tohle bylo moje podprahové vidění… A taky jsem si konečně zametl před vlastním prahem. Nebo spíš pod, takže iPod?

Doufám, že jste stále při vědomí, protože by se mi špatně končilo s vědomím toho, že bych bez vašeho vědomí odhalil věci, co lezou z mého podvědomí. S vědomím vašeho nevědomí bych nejspíš skončil v bezvědomí, a to by mě pak trápilo moje svědomí. Pokud jste stále při vědomí, tak vězte, že pod slovíčky jsou ukrytá víčka, a pod víčky marmeláda. Kvůli tomu tak neplatí karteziánské diktum „Myslím, tedy jsem“, ale platí Hájkovo „Myslím, tedy sám“. Jen nevím, kdo to jednou všechno zaplatí…

První prosincová

Prosinec je posledním měsícem, ve kterém jsem ještě nic nenapsal. A podle některých důvěryhodných zdrojů (kalendář) je i posledním měsícem v roce. To však budu muset ještě empiricky ověřit. Asi teď (ne)čekáte můj tradiční žebříček oblíbenosti měsíců, ale já se rozhodl, že se proti svým příčkám vzpříčím a prosincovou příčku na žebříčku nezveřejním. Celý žebříček byl totiž dost podivný, a proto pracuji na novém – ještě podivnějším. Jestli vám ale příčka pro prosinec chybí, tak si můžeme něco vymyslet. Co kdyby byl prosinec třeba dvanáctý?

Poslední mé hlupoty se týkaly úzkosti, zoufalství, děsu, strachu a samoty, a proto byly tak veselé. Dnes ale dojde na něco vážného. Víte, že když nějaký novinář v Číně napíše nějakou hloupost či nepravdu, tak se tomu potom říká „Pekingská kachna“? A to už nemluvím a nepíšu o krůtách. Ty totiž taky dovedou být kruté…

Jak je důležité mít (rád) svůj zadek? Já ten svůj kdysi moc (rád) neměl – zasedl jsem si na něj – ale teď už vím, že jsou zadky důležité. Koukají na nás z obálek časopisů, líbí se nám na miminkách (i na některých maminkách), když jsme sami, rádi si ho podrbem, když je nám zima, rádi si ho ohřejem. A kdo z nás si ho v důvěrné chvilce netouží nechat pohladit? Prostě máme rádi svoje zadky. Stejně jako zadek mám rád i svou lebku, a to že skoro nic nechrání, je vedlejší…

Občas se bojím toho, že můj (ne)smysl pro humor může způsobovat lidská utrpění, a že bych měl začít psát trochu intelektuálně, třeba jako někteří kolegové politologové. Jenže jsem zjistil, že neumím tak pěkně politovávat. No, asi se nikdy nestanu intelektuálem. Na to nejsem tak hloupý. A na konec ještě jeden politologický sen. V tom snu chci konzultovat bakalářkou práci, celá katedra politologie se však účastní závodů v pytlích a všichni jsou příliš zaujati radovánkami, než aby se mi mohli věnovat. Snad se tenhle sen nevyplní, jelikož bych pak byl v pytli i já. Hop.