Za (ho)lubem

Bacila jsem ještě úplně nebacil, takže rána jsou rána a stále ještě můžu meditovat nad medem v čaji. Proč si však neudělat malé radosti z blbostí? Teda ze psaní hlupot. Mám už zase v hlavě tolik myšMarcelek, že se mi nevejdou za postel, takže je musím buď vyhazovat nebo dávat na blog. A jelikož si na blogu můžu pěkně vyhazovat a psát, že mé hlupoty jsou jako stehenní kost na předloktí, jako papoušek, který kuká, jako beránek v rouch vlčím, jako člověk, který je jen tehdy šťastný, když nad něčím naříká… dávám je sem. A to není veřejným tajemstvím. Je to jen upovídané mlčení…

Kvůli nemoci jsem si pěkně početl. Kromě čtení příbalových letáků k lékům (všimli jste si, že když si přečtete o nežádoucích účincích, tak se u vás začnou všechny projevovat?) jsem si početl i o tzv. Skinnerově boxu. Tenhle pán posadil do řady boxů, vždy jednoho holuba, ti neviděli nic mimo box, jen pravidelně dostávali zrnka (z hrnka?) hrachu. Holubi se mohli v boxu hýbat a vhozené zrnko se vždy setkalo s nějakým pohybem. A stávalo se, že holub dostával zrnka současně s tímto pohybem. Proto si holub asi řekl: „A jo, když roztáhnu křídla, tak určitě dostanu zrní.“ Nakonec tak držel holub křídlo stále natažené, takže každé zrnko ho zastihlo v tomto postavení. Teorie holuba se potvrdila. Skinnerův experiment pak vytvářel pouze takhle zblbnuté holuby – jeden se neustále točil v kruhu, druhý kroutil neustále hlavou, jiný stál pořád na levé noze… No, co k tomu dodat?

Musím se přiznat, že jsem docela nerad, když mě na ulicí zastaví nějací prodejci, nabízeči, nevěrci, či věrci čehokoliv. Jsou zatraceně vlezlí, a to přesto že jsou všude vylezlí. Jsou všude, znají naše slabiny a silninám se vyhýbají. Mám docela rád film Jsem nesmělý, ale léčím se, ale mám strach, že někteří tihle lidé to s léčbou přehnali. Nevím, nejspíš je to legální a nic moc se s tím dělat nedá, ale nemohu si pomoct. Když mi někdo nabízí takto vlezlým způsobem parfémy, vždycky mi to smrdí, když knihy, tak je to pro mě takové nečitelné, a když mi nutí (nudí?) tarify, ať už v modrém, růžovém, či červeném, bývá to pro mě vždy otravně totožné. Maximálně v bleděmodrém… Hlavně nedělat chyby, za které zaplatíme. A to doslova…

Nemám nic za lubem (nevím co je „lub“, ale snad chápete), ale tak mě napadá, jestli také lidé náhodou nežijí ve Skinnerových boxech. Více nebo méně? Víte, je-li člověk izolován od vnějšího světa, utváří si pak svůj vlastní. Možná proto bývají ti nejostřejší neonacističtí chlapci většinou pěkně tupí, možná proto máme tak často poměry s pověrami... A možná i já izolován od světa (občas nemocí, občas blbostí), tvořím tyhle slova a věty, abych si vytvořil vlastní světy… Paralelní… Být tak holubem, abych věděl co máte za lubem…

Ve víru virů

Nemoc zaútočila na moje (ne)smysly a pevně tak svírá moji tělesnou schránku (na které stále chybí upozornění, abyste do ní neházeli reklamu). Takže jsem byl nucen, paralenem se sjet a začít tím žít zvláštní paralelní svět. Nebo spíš jen takový mezisvět v mezích víření virů. Věru být pac i entem (taky byl Stromovous vaše nejoblíbenější postava z Pana prstenů?) není příliš radostné, ale může to být poučné. Až teď jsem si uvědomil tu starost, jenž o nás při takovýchto stavech mají maminky, babičky, tatínkové i dědečkové a vůbec všichni další bližníci…

Je dobré, že jsem si to uvědomil? Nebo je špatné, že jsem si to uvědomil tak pozdě? Jestli je to tak, pak jsem to asi nikdy necítil.. nectil? Nejsem ochoten, spíše ochočen k upřímnosti, přiznat se, že přítomnost mé starostlivé Bubliny byla tím nejlepším lékem. Leká mě však, že Bublina je teď kvůli mně nemocná. Dostanete-li se takto pevně do sevření nemoci a do víru virů, myšlení se vám trochu pozmění. Uvědomíte si, že zdraví máte skutečně jen jedno (s Bublinou tedy máme dohromady dvě) a bez něj jste jen odmocnina sebe sama…

Nyní mě v osamění vlastního pokoje pohlcuje opravdu svéhlavá potřeba tulit se, která k překvapení mě samotného, nutí usměrnit ony rozervance uvnitř a o všem psát. Ovšem je to jen obrys vpity do jedniček a nul. Nemám důvod být sám, nicméně se tak cítím. Obklopený mnohým(i), pustý opuštěním bez odpuštění… Zřídka kdy skončím tam, kde jsem měl původně v úmyslu skončit, ale často se dostanu někam, kde být potřebuju… Abych pochopil… Proč to tak je? Nemám nejmenší tušení. A vlastně ani nechci mít nejmenší tušení…

Svody svobody

Blíží se výročí sametové revoluce. Já už jsem členem té bezejmenné svobodné generace, která neví co to bylo SSM, nebo nezná slovní spojení „výjezdní doložka“, ale občas se bavím představou, jaké by to bylo, kdyby nikdy žádná revoluce neproběhla. Jak by se chovali mí známí? Jak mí (ne)přátelé? Jak bych se choval já? A co třeba hudební kapely, zaprodaly by se režimu? Umíte si představit Tata bojs na Festivalu politické písně? Kryštofy hrající na svazácké výroční oslavě? Jan P. Muchowa Národním umělcem? Karla Gotta ministrem kultury? … Raději toho nechám. A i když mě tyto představy baví, někdy mě i mrazí…

Žiji ve svobodě a tak si svobodně mužů i psát. A taky bádat. Takhle jsem třeba vybádal, starý svitek, jenž úplně mění náš pohled na řeckou filozofii. A i když se pravost svitku jeví jako značně sporná, obzvlášť vzhledem k opakovanému výskytu slov „napařovací žehlička“, podělím se s vámi o několik poznatků. Tak např. Herakleitova slavná věta nezní – Dvakrát nevstoupíš do téže řeky – ale – Dvakrát nevstoupíš do téže Řekyně. Platon podle svitku nejen, že vymyslel plátno, ale byl i prvním autorem knihy o dělené stravě. Svitek obsahuje i zmínku o zakladateli stoicismu Zenonovi z Kitiia, které ho jednou zastavil jeho žák a položil mu otázku: „Zenone, proč nemůžeme vést sexuální život?“ „My nesmíme?“ žasl Zenon. „Ach jo.“

Kromě dvacátého výročí revoluce si letos připomínám i desáté výročí používání počítače. Před deseti lety jsem totiž začal pomalu zjišťovat, co je to internet, a taky poslal svůj první e-mail. Vím, že nejsem nějaký technologický novátor, ale úplný neználek taky ne. Nepíšu o tom proto, že je to už deset let. Spíš mě zaskočilo, že je to teprve deset let! Deset let, co se internet dostal i k technicky slabším, jako já. A podívejte se dnes kolem sebe. Vždyť i já už do PC cpu nové C.P.U. Jak jsme mohli dřív žít bez mailu, ICQ, nebo Skypu? Jak mohl někdo něco udělat, nebo něco zorganizovat? Vždyť i tuhle hlupotu ťukám na svém počítači. Před deseti a více lety bych řekl, že slyším hudbu budoucnosti. Dnes je to jen obehraná písnička. A myslím, že to samé se týká naší svobody…

Poslední dobou jsem rád za každé zastavení, za každé vydechnutí. Proto jsem rád, že si můžu vychutnat následující volné chvíle medita(n)ce, odpočinku, či čehosi s Bublinou. Všechno kolem mě poslední dobou příliš pádí. Ze spolužáků ze základky jsou manažeři, spolužačky to mají dané, jelikož jsou vdané, a prvním láskám rostou bříška… A já mám pocit, že i když poznávám stále nové tváře, stále si nesou stará jména. Všimli jste si někdy, jak podvědomě neustále zaujímáme stejná místa? Jakoby místo, v němž jsme byli dříve, poskytovalo více bezpečí, než tentýž prostůrek o kousek vedle. Jsem rád za svůj svobodný virtuální prostůrek…

Vysvětlení tlení

Říká se - koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Tak by mě zajímalo, jestli když si v pekárně koupíme chleba, dostaneme k němu i tu písničku. Případně jestli to platí i na housky. Pokud ne, tak by se to mohlo zavést. A já bych to i rozšířil. Každý druh pečiva by odpovídal jinému hudebnímu žánru. Takže k chlebu by jste dostali klasiku, k rohlíkům rock, k houskám (samo)zřejmě house, k hřebenům nejspíše punk, ke koblihám pop, k šátečkům by se hodila world music, ke croissantu crossover, no a k rakvičkám nejspíš emo… Možná by se tím vyřešila i krize hudebního průmyslu…

Často koukám na reklamy v trambájích. Nejraději mám ty na jídlo. A vůbec nejraději mám ty, kde je zobrazeno jen to jídlo. Při koukání mi pak jízda pěkně utíká (nebo ujíždí?). Občas jsem tak zaujat, že mám chuť se zakousnout. Myslím, že by bylo fajn, kdyby byly reklamy v trambajích poživatelné. To bych si asi šel chytit trambáj, která je celá pomalovaná Margotkami. Představte si, jak by se na ní lidé vrhli. Asi by z ní moc nezůstalo (asi jen motor a kola). Jak by pak řidič vysvětloval šéfům snědenou trambaj? Že by řekl: „Omlouvám se, že ji nevezu celou, cestující mi ji cestou snědli.“ A možná, že to není dobrý nápad. Trambaje by totiž byly jenom na jedno použiti. A navíc by se pak mohly třeba naštvat a začít do lidi taky kousat...

Námět na pohádku… Mladý princ má tři noci za sebou stejný sen, že kdyby se vydal na cestu za sedmero hor, našel by tam krásnou princeznu. Rozloučí se s rodiči a vyrazí na cestu, že prý na deset dní. Po dvou letech jej najdou, jak bloudí na poušti v romantický svazku s vačicí. Vyhladovělého prince dopraví domů, kde jej vzkřísí miskou polévky. Hned poté dostane i něco k snědku. Princ jim pak vypráví, že našel jeskyni v níž bylo několik princezen a dva lístky na muzikál… bohužel dál už mě nic nenapadá. Když tak mi můžete pomoct. Samozřejmě, že vám vaše myšlenky ukradnu a budu je vydávat za své…

Netvrdím, že mám špatné spaní. Ale občas se nad něčím s mírným znepokojením zamýšlím. A pak zjistím, že je to úplná hloupost. Přišel jsem na to, že hlupoty určitě nejsou matkou moudrosti, ale mohly by být alespoň tchýní sdílnosti. Je fajn, že s někým můžu virtuálně sdílet své podivnosti, blbosti a jiné nectnosti. A i když jsou myšlenky v hlupotách často jako sněhulák na jaře (a kdekdo jim rád strouhá mrkvičku), jsem rád že je mám. No a také číst je, je lepší, než je poslouchat… A tak to tu je, pořád trochu stejně, pořád trochu jinak, a hned tak se toho nezbavím(e)… Konec (vysvě)tlením… Ví svět… lením…

Pozn. Takhle vypadám, když říkám hlupoty živě… jo Péťa vážně ži(v)je

V poKlusu

Doba je hektická. Vše kolem mě příliš rychle utíká a já zkrátka nestíhám. Nenašla by se nějaká zkratka? Jsem už od přírody (i když myslím, že Země ze mě nemá často radost) člověk loudavějšího typu, a proto za vším tím „doby hemžením“ jen tak klušu. Někdy je však dobré zůstat stát a všechno míjení nechat pomíjet kolem i vně sebe. Odejít z míst, kde vám to neprospívá, na místa kde prozpíváte celý večer. Já se proto dnes zastavil na místě, kde si prozpěvoval člověk, v němž se možná skryl Kryl, a který občas vytáhne z rukávu Nohavicu. A i když mi zpíval, že neslyším (i když jsem slyšel výborně), že neposlouchám (i když jsem naslouchal pozorně), a že nevidím (i když jsem koukal, (ob)čas(to) i po Bublině), prospívalo mi to výborně. A vůbec celý večer se točil v příznivém opojení i oslnění (mít tak dobré vize na improvizace). Škoda jen, že kvůli židlím si nohy mohly jen podupávat, přestože chtěly tančit. No nic, už je po Klusu a já raději rychle naklušu do postele… Můj ch(r)ápavý spolubydla totiž ještě nespí!

I myč má image

Nebyl jsem teď dlouho doma, takže jsem se rozhodl pustit do velkého podzimního úklidu. V podstatě se ale jedná o promeškaný velký jarní úklid. Znáte to, roční období až příliš rychle utíkají. Někdy mám až pocit, že se jen tak míhají. A navíc velký úklid je často i vleklý. Ono není problém všechno někam zaházet, ale to není řešení. Chce to zodpovědnější přístup. Já k tomu přistupuji tak „zodpovědně“, že se z podzimního úklidu stane úklid zimní, který pozvolně přejde v úklid vánoční. Snad mi pak s ním někdo pomůže. No, docela by mi pomohlo, kdyby existovalo něco jako „kuchyňská linka důvěry“…

Je to jedna pohroma za druhou. Samá kalamita. Nedávno sněhová, teď má uklízecí, stále jsme ve víru virů, občas se objeví nějaká ta vichřice, orkán, či hurikán. To aby člověk opravdu nevycházel. Z údivu a ani z neuklizeného domu. Všude samé nebezpečí. Jo a všimli jste si někdy, že tyhle pohromy pojmenovávají? Orkán Kirill, Hurikán Sandra. Jen by mě zajímalo, proč se nepojmenovávají i další katastrofy (například povodeň Jiřinka, požár Standa, epidemie Klára). Přesto nevím, jestli by pro mě bylo lepší, že mi dům zbořilo zemětřesení Čeněk (Neštěstí s lidskou tváří?), nebo nějaký ten anonymní živel…

Zpátky k uklízení. Strašně nerad vyhazuji staré věci (Bublina by mohla vést konverzaci o mých starých converskách). Můj úklid probíhá často tak, že co nejvíc třídím, abych toho musel co nejmíň vyhodit. Člověk se někdy diví, kolik zbytečností už nashromáždil. Místa je málo, ale vzpomínek hodně. Navíc jsou teď docela in nejrůznější retrovlny. A já spoléhám na to, že neexistuje nic, co by se nemohlo vrátit. Dokonce neexistuje nic, co by se nemělo vrátit. Na všechno jednou dojde. Teď možná vypadám směšně, ale jednou se dočkám chvíle, kdy mi budou ostatní závidět. Vlastně jsem teď tak moc in, až jsem before. Takže dále schovávám nejrůznější věci, občas i oblečení, a čekám na nějakou tu retrovlnu. V případě oblečení i retrobavlnu…

A proč vlastně dneska píšu hlupotu o uklízení? Úklid má totiž velmi pozitivní vliv na naše duševní zdraví. Všimli jste si někdy, jak znovuuklizený životní prostor dodá klidu našemu bytí? Možná nebude náhodou, že slovo úklid v obě zahrnuje klid. Možná, že si člověk urovnáním věcí v bytě, urovná i věci v bytí. No, už vám v myšlení nebudu dělat nepořádek a raději se klidím umýt… I jako myč hlídám svou image…

Směním se sněním

Nemůžu spát. Ne, že bych hledal odpovědi na zapeklité filozofické otázky, nebo rozjímal nad půvabem čokolády s velkými „hajzlnaty“, a ani se nepokouším ovládnout svět. Nevadí mi, když si ze mě někdy někdo dělá legraci, tak snad i já můžu občas z jiných. Platí? Můj spolubydlící strašlivě moc chrápe. A já nemám tu moc mu v tom bránit. Občas se říká, že lidé spí spánkem spravedlivým. Pokud je to pravda, tak pak spolubydla vyznává nějakou hodně originální koncepci spravedlnosti. Ale rozhodně je to spánek člověka, který to myslí vážně, když leze na noc do postele…

Já z ní vylez a teď píšu hlupotu. Když jsem doma, tak většinou jdu do kuchyně, kde si čtu. Nebo se cpu. Proto mám na kuchyňském stole permanentně připravenou knížku nebo čokoládu (tu si čtu teda raději). Také je zajímavé, že do kuchyně pokaždé přijdu ve čtvrt na jednu. Naše kuchyňské hodiny totiž už pár let nefungují a vždycky ukazují tuto dobu. Takže to tak zajímavé asi ani není. Někdy, když vážně nemůžu spát, tak si v kuchyni čtu i několik hodin, i když hodiny pořád ukazují čtvrt na jednu, takže se doba strávená v kuchyni dá jen těžce určit. Často to však bývá příjemné bdění, jelikož je bez chrápání…

Začíná tu být opravdu hlučno. Nevím proč, ale rozsvítil jsem si kvůli tomu lampičku. To, že vidím chrápání, bohužel nebrání tomu, abych jej neslyšel. Když už jsem u světla, tak si na něj trochu posvítím. Tady na koleji mi svítí ještě stará žárovka, ale doma už mám v lampě novou úspornou. Máte ty úsporné rádi? Já zatím moc ne. Úsporné totiž může být i sporné. Možná už blábolím kvůli spánkovému deficitu, ale její světlo se mi zdá studené a celkově takové dost neosobní. Navíc ten její podivný tvar. Na druhou stranu by prý měla vydržet až 7 roků. No, uvidím… nebo neuvidím… Ale alespoň něco vneslo do mého života nové světlo…

Za snění směním už cokoliv. A proto mě napadají podivné myšlenky. Třeba vím, že pokud bych chtěl spáchat sebevraždu skokem z nějaké velké budovy, tak bych nahoru nemohl jet výtahem. Bál bych se totiž, že se výtah se mnou utrhne. Divné. Všimli jste si někdy koudobra písma? Je to skvělá myšlenka, lovec pocitů, obraz melodií… A kvůli němu i ta nejledabyleji napsaná hlupota bývá svérázným otiskem jediného bezesného okamžiku…

Co nepočítám(e)

Nevím čeho jsem chtěl přesně dosáhnout. Měl to být jen pokus a už předem mi bylo jasné, že to nepřinese žádné zajímavé výsledky. Zapnul jsem počítač, spustil Firefox a do Googlu zadal hledat výraz Google. A nic. Pak jsem zadal výraz internet a pochopitelně, že se zase nic moc zajímavého nestalo. Škoda. Proč jsem to vůbec zkoušel? Nevím, prostě jsem chtěl zkusit něco, s čím by počítač nepočítal. Co kdyby že? Počítač se třeba mohl dostat do nevyřešitelné smyčky. Prostě by se kousl a procesor by udělal krátký zacyklený proces. Jako pes, který dokola honí svůj ocas. Počítač se ale nekousl a ani se nezačal točit dokola.

Nikdy jsem nepočítal s tím, že zjistím, jestli je opravdu něco nad námi. Něco co nás přesahuje. Nevěřím v boha, a taky jak bych mohl, když jsem si minulý týden přivřel prst ve dveřích, ale přesto tuším, že je něco nad námi. Tuším, že jsou to družice. Fascinuje mě, jak si můžu prohlížet svůj dům z ptačí perspektivy. Vlastně ještě z vyšší, protože takhle můžu i ptákům koukat na záda. Takhle nedávno jsem koukal na družicový snímek Havířova, a nejen to. Obrázek jsem si přiblížil a najednou jsem koukal na svůj dům. Chtěl jsem to přiblížit ještě víc, abych koukl do okna, jestli tam zrovna nesedím, ale to už jsem se dostal do kostiček. Už tedy vím, že nás něco přesahuje, a navíc i bdí nad našimi činy…

Přísudek této věty je podmět… Čeština je velice zajímavý jazyk (a to nejen, když nazývá Ruzyni). S tím počítám, i když s tím zase nepočítá matematika. Občas je fajn nechat lehkost blábolení a těžkost slovníkům. Nechat se jen tak naslepo i nahlucho unášet nahotou a nesmělostí slovíček. Občas z toho mívám pocit mrazení, které však při nepochopení přechází k mrzení. Těžko říct, proč tak lehce podléhám té omamně němé a neměně určité slabosti. Ovšem slabosti ve své podstatě silné, jelikož vychází z jasných pohnutek, což zase často vede k zmatenému chování. A to je často jediná rozumná reakce na současný zmatený svět. Asi to chce radikální řez… Asi si dám nějaký ten čokoládový…

Co přidá vám

Už jsem se jednou psal o tom, že když v Praze jezdí metro, tak tam mají i metrosexuály. V Brně pak jezdí šaliny, takže proto tu jsou i nějací ti šalini. Ale zpátky k metrosexuálům, původně jsem si opravdu myslel, že se jedná o úchyláky z metra (ani nechtějte vědět, jak jsem si tu úchylku představoval). Když se nad tím zamyslíte, tak by jich mohlo existovat v dopravě i víc. Takový Busexuál nebo vlakosexuál. Jeden by brázdil linky autobusů, druhý by jezdil zásadně vlakem. Občas by se objevil i nějaký ten dopravní individualista – autosexuál (to zní nějak povědomě). No a nejvíce by v těch úchylkách létali aerosexuálové… A já už v tom pěkně plavu, tak snad nejsem…

Když už si tak plavu. Je mimořádně zvláštní, že nikdo nedostane mořskou nemoc na souši. Na moři narazíte na spoustu lidí, kterým je zle, jsou jich doslova celé lodě, ale na souši jsem ještě nepotkal člověka, který by věděl, jaké to je trpět mořskou nemocí. Je mi záhadou, kde se na pevnině schovávají ti mořem trpící lidé, kterými se to na každé lodi jen hemží. Snad v tom neplavu jen já. Když jsem byl malý, tak jsem chtěl být námořním kapitánem, ale po mé první plavbě jsem si to rozmyslel. Navíc mi pak někdo řekl, co jsou to zač ti žraloci. O hurikánech nemluvě. Ale zase kdybych ztroskotal na nějakém opuštěném ostrově, tak bych mohl vyostřit svůj ostrovtip… který poslední dobou spíše tupím…

Kapitánem nebudu, ale to neznamená, že se nemůžu realizovat. Snad nezklamu, když si udělám reklamu. Nějakým podivným způsobem jsem totiž prošel výběrovým řízením na stipendijní místo u nás fakultě. Takže teď asi budu pracovat na propagaci své alma mater. Jen doufám, že to nebude nějaké hloupé PR, to bych na to asi musel říct pr! A za tím si stojím. V tomhle jsem jako strom, ten taky nikdy neustoupí ani o píď. No, uvidím a pak napíšu. Napsat zatím jen můžu, že jsem své „vybrání“ oslavil ve vegetariánské restauraci. A tam přišel na možný paradox. Myslíte, že vegetariáni můžou spořit do prasátka?

Nakonec ještě jeden přídavek. K minulé přidané (ubrané) hodině, přidám další přidávací hodnotu. Při nějakém podivném rozhovoru jsme s Bublinou došli, i když jsme nikam nešli, k tomu, že být narozen 29. 2. je lákavá, ale i děsivá představa. Na jedné straně pomalejší stárnutí, na druhé však až příliš málo dortů do života. Jen by mě zajímalo, proč přidávají zrovna únoru. I když je mi únor docela sympatický, tak bych přidával spíše létu. Nebo aby to bylo fér, mohl by tenhle bonusový den kolovat mezi ostatními měsíci. A ani listopad by nezapad…