Budoucí

Když nahlas řeknu to, co si myslím a v blízkosti mě není Modrooká, opravdu se stále mýlím? Nejspíš se raději zavřu v komoře. Bez odpovědí...

Zjišťovací

Chodit do školy v době, kdy tam nejsou žádné děti, je vskutku příjemné. Představuji si situaci, kdyby tam nebyly po celý školní rok. To bychom nejspíše byli školou s nejmenší úrazovostí. Ale kdo by mi na druhou stranu nosil čokoládu? Takže i děti mají své výhody. Zvláště pokud nejsou vaše. Musím se přiznat, že jsem se zpět do školy těšil. Je to zvláštní, ale mám rád své pracoviště i své kolegy. A taky mám rád, když fungují moje věci. Tohle je trochu horší oslí můstek, ale pokračujme. Nevadí mi, pokud jsou mé věci staré, vlastně mi ani nevadí, pokud nejsou ani příliš hezké. Jsem prostě rád, že věci, které něco dělají, to opravdu dělají. A je mi líto, že když nedělají, tak s tím nic nenadělám. Co tím vším chci napsat? Že se mi pokazil můj starý dobrý počítač, na kterém jsem napsal většinu hlupot. Což může být jistý druh znamení. Nevím proč, ale mám teď pocit, že je lepší do hloubky nepronikat. Hlavně ne do počítače… 

I když jsem v podstatě hroch, po těle mám husí kůži. Tenhle srpen se mi zdá poněkud studený. A to píši jako člověk, který poslední týden strávil v Barceloně. Zážitky bych shrnul v jedné větě: Bylo tam fajn. Tak nějak si nejsem jistý, co jiného mám napsat. V podstatě největším zážitkem byla návštěva Camp Nou a zjištění, že moje dívka by na takovémhle stadiónu snesla i celých 90 minut koukání na kopanou. Zajímavá byla i návštěva Montserratu. Nejspíše jsem totiž našel místo, kde bych se chtěl schovat při zombie apokalypse. Ostatní zážitky mi jaksi splývají. Takže cestopisy raději nikdy psát nebudu. Raději to vyřeším nějakou tou fotkou. Teď mě napadlo, když lidé píšou cestopisy, nemohl by někdo psát i domopisy? Byly by to v podstatě průvodci vlastním domovem. Kde se dobře najíst, napít, kde přenocovat a tak. Plus nějaké ty tipy na zábavu a proč zůstat doma. Být tak na to ten správný typ… 

Tak jsem zjistil, co je to ASL. Prý je to neléčitelné. A já si myslel, že se to léčí tou studenou vodou. Zvláštní. Některé zjištění jsou taková. Například Modrooká si zhruba po třech týdnech vždy všimne, že jsem vcelku pohledný člověk. Asi bych se měl holit častěji. Možná bych se měl i více holit, než číst odbornou literaturu. Zjistil jsem totiž, že ji přestávám rozumět. Ať už se jedná o pedagogiku, filozofii nebo filmovou vědu. Nějak chápu slova, ale nevím, co dohromady znamenají. Je to jako poslouchat DVA. Například v jedné odborné psychologické publikaci jsem se dočetl, že sebevražda je spíš hostilní než sebedestruktivní. Každopádně vás po ní neobjednají k holiči. A možná je chyba jen ve mně. Poslední dobou se mi zdá stále jeden sen. Jsem ve třídě a děti se mě na něco ptají. Mně se zamotá hlava a dokážu odříkat jen jména všech planet, přičemž do nich zahrnu i Pluto. Chápete? A ještě další postřeh k Červené karkulce z minula. Realisticky: „Babičko, proč máš tak velké oči? Protože mám zvýšenou funkci štítné žlázy!" Nezištně zjišťujme zlidštění… 

Barca Experience...

 Ale já raději Arsenal...

Opravdu jsem tam vzal svou dívku!

 Pokud vám chybí socha, jsem připraven...

Ale vážně, kde jinde se ukrýt před zombies

S těmi zoo to asi trochu přeháníme

Tak trochu umění... a já si dlouho myslel, že Gaudí je ten chlapec z knihy Džunglí

V podstatě je jedno, kdo kde patří, hlavně když po svém boku máte někoho, kdo vás neopaří.

Zanedbaná

Zanedbávám své psaní, abych se mohl více věnovat své paní. Trapný rým odbyt na začátek, takže mohu psát pravdu, která snad půjde více na odbyt. Deník si již nepíši, jelikož není co zaznamenávat. Můj život totiž došel naplnění. Ne, že bych toho nechtěl ještě spoustu zvládnout, ale dospěl jsem do stádia, kdy jsem nejspíše dospěl. Dělám to, co mě baví, s lidmi, kteří mě mají většinou rádi (a ti co ne, tak k těm nechávám propadnout zlobivé žáčky), po svém boku mám půvabnou modrookou dívku a bydlíme ve skvělém bytě nad korunami stromů. Takže v podstatě není o čem psát. Možná jsem mohl napsat o čokoládě, kterou jsem dostal od dětí, ale tou jsem si zapráskal klávesnici, takže nešlo nic napsat. Taky bych mohl napsat o tom, jak jsem na LFŠ v Hradišti místo své dívky novinářky napsal recenzi na film, ale taky to neudělám. Takže vlastně nemám o čem psát. Možná tak o stromech… 

Nedávno jsem Modrooké zase vyprávěl nějaká svá moudra. Má to ráda. Alespoň to říká. Zpátky k moudrům. Napadlo mě něco ve smyslu, že pokud by stromy vysílaly zdarma wi-fi, vysázeli bychom jich tolik, že bychom nejspíš zalesnili celou planetu. Takže škoda, že vyrábí jen kyslík, který dýcháme. Ale buďme rádi, že dělají tuhle skvělou věc, bez které by život asi nebyl úplně ono. Minimálně by tu nebyla tak dobrá atmosféra. A já pobývám rád na místech, kde je dobrá atmosféra. Ta wi-fi je stejně zvláštní věc, před pár lety bychom se bez kabelu online neocitli, no a nyní to běží i bez kabelu jako po drátkách. Nicméně mě fascinuje i slovo „wifina“, kdykoliv se na ní někdo ptá, myslím si, že hledá svého pejska. Zní to tak. Wifino sedni, fuj Wifino, Wifi papat. Občas tak na mě působí i lidská jména. Třeba Ben Affleck. To máte pejsky hned dva. Bena a Fleka. A to mate. Ani jsem nečekal, že to dneska bude taková psina… 

Vrátím se nyní trochu zpět. S Modrookou jsme si dali týdenní maraton ve sledování filmů na LFŠ. Ona jako press, já jako účastník. Alespoň tak to stálo na akreditacích. Filmů bylo hodně a kromě různých sociálních dramat, dokumentech, které prý nastavují zrcadlo, přičemž se do nich nikdo nedívá a pornu, se mi nejvíce líbily staré americké screwballové komedie. Má drahá o nich napsala článek, já k tomu mám jen pár řádků. Rád se totiž směju. Nevím proč. Prostě jsem takový druh člověka. Ať už je čemu, nebo zcela bezdůvodně. S důvodem to vypadá líp. A komedie je dobrý důvod. Při těchto starých, jsem si uvědomil, jak moc fajn jsou grotesky. Nejvíce mě baví nepřirozené reakce při ničení. Začíná to pozvolna, někdo do někoho vrazí, pak jeden druhému utrhne klopy od saka, následuje vylití smetany na hlavu a tak dále. A pokaždé, když jeden druhému něco udělá, tak si to ten dotčený dotyčný nechá líbit, dokonce to i se zájmem sleduje. Potom se naštve a jde na odvetu. Napáchána škoda eskaluje a zábava taky. Jednoduché a úderné, škoda, že to dneska už nikdo neumí… 

Po filmech bylo potřeba trochu změnit plátno. Trochu se nám ale zamotaly pásky a místo předem domluveném natáčení v Toskánsku, jsme se vydali na průzkum amsterdamských exteriérů. Konec. Kromě Amsterdamu jsme navštívili i další místa, ale o tom psát nebudu. V podstatě se mi nechce psát o ničem. Možná něco o Nietzsechem. Opravdu se jeho model spravedlnosti neslučuje s vyloučením dobra? A jak nebýt ve sporu s jeho věčným návratem, když už existují tři filmy Expendables? A ještě něco o Červené karkulce. Pořád nechápu tu taktiku, kdy se vlk rozhodne hrdinku nesníst hned, ale až v převleku za důchodkyni. Ale ticho, už ani Munch…Omlouvám se. 

Amsterdam je zvláštní město, chvíli se mi líbilo, pak zase ne a pak zase, že jo. Co se mi však líbilo nejvíce, je způsob, jakým je využíván veřejný prostor. Tam je opravdu veřejný, tedy pro lidi a lidmi využíván. Ne jen jako anonymní prostory, které na člověka číhají před dveřmi domova a kterými se musí dostat do práce, za zábavou či někam jinam. Je to místo, kde se třeba zůstává, protože tam může být i hezky. Všude tu vidíte stolečky, lavičky a stolečky a to nejen před kavárnami, ale ba i před domem, kde si s kamarády udělají na chodníku pěkné posezení. Třeba se to přenese i k nám, ale máme toho hodně co dohánět. Možná, když se nebudeme tolik honit a rozhlédneme se po ulicích, kterými se denně ženeme. Seženeme si židličku. Sedneme si. Někdo si přisedne. Popovídáme si. Zase se zvedneme a půjdeme dále, protože až se budeme cítit stejně doma jako před domem, začne být lépe v celém městě… 

A trocha Orbis Pictus 

 

Najdi Valdu...

 

Pořád s nějakou gorilou (ZOO Amsterdam)

pedagogická: u něj to začalo, u mě to skončí (Naarden)

Amsterdam bufet  

O moře, proč si tak studené? (Zandvoort)

V (při) hrátkách

Vypadá to, že si scházím. Sám sobě i dalším sobům. Nesobecky losuji další slovo. Jsem z toho jelen. Jako kdejaká ovce, která si žije jako prase v žitě. Žít tě chci však vidět, protože jinak budu včera, jako jsem zítra, když byl jsem dnes. Tak trochu zmoklý pes, který po nikom neštěká. Tak proč ho hanit? Není to totiž můj koníček, cenit darované zuby. Nejsem nyní na koni ani na voze, protože začínám psát o koze. Koza. Dvakrát prý nestoupíš do stejné hříčky. Ale i tak nesu zodpovědnost za všechno, co jsem kdy ochočil. Takové menší jazykové cvičení, poněvadž potřebuji trochu utřídit myšlenky. Nějak se mi nedaří udržovat je v patřičných přihrádkách. Raději při či hrátky? Událo se toho spousta, ale toho psaného se hlupotám nedostalo. Přesněji, napsáno bylo nic. Nula hlupot. Dvakrát jsem to počítal… 

Vlastně bych měl mít radost. Měl jsem čas psát věci, jež jsou prý považovány za nutnost. Třeba daňová přiznání. Přiznávám, že tomu vůbec nerozumím! Snad za načasování svých činností nebudu platit příliš vysokou daň. Kromě toho jsem dostal ve škole funkci jakéhosi metodika, což mě nutí (nudí?) psát koncepci školy v oblastí Pécé. Stává se snad ze mě (voda, vzduch) plně funkční funkcionář? Vysloužil jsem si alespoň svou vlastní třídu na příští školní rok. I když bych radši kuřátko za to. Takže nyní chodím po škole a vybírám si žáky, kterým bych byl třídní. Snad ne nepřítel. Kolegové mi však vysvětlili, že to takhle nefunguje. Takže kdoví, co bude mé? Prý 4. Bé. Zase nějaké ovce. Alespoň nadané. Sví ke svému. Řekl by pan docent, jež chce, abych si přidal nějaké to písmenko za jméno. Zatím si tam kreslím prasátko. Případně srdce s jménem Modrooké. Ty písmenka mi prý umetou cestu. Tak nevím, snad se mnou nezametou… 

Za metou se však nehoním. V podstatě jsem rád, že se nemusím točit na místě dokola, jako pes, který pronásleduje vlastní ocas. Doba si však žádá netradično. Co tak, abych držel hladovku za Ukrajinu? Třeba by mi Putin (Put In?) nabídl křidýlko. Něco je možná ve vzduchu. Možná proto mi můj žák přinesl referát o koncích světa. Od Mayů, přes Nostradáma až k Y2K. Řeknu vám, nějaké májovky jsem četl a o konci světa tam nic nebylo. Pokud se tedy nemýlím hi hi hi… Nostradáma pak považuji za člověka, jež měl nos na drama a Y2K si už moc nevybavuji. Prý něco s počítači, ale s tím už se dnes nepočítá. Žádný řád není neřád. Hned je člověk klidnější. Jsem živý! A to je docela povzbudivá informace. Zvláště, když vám mají vrátit daně… 

Nejsem sběratelem přebytečných mincí. Sbírám pocity. Hlavně po ránu. Nejdu s hlavní pro ránu. Jen s prokřehlými prsty sleduji páru, jež stoupá z každých, nejen z cizích úst. A pak nadšeně pobíhám naskytnuvším se světem. Tahle radost je prý černá ovce všech citů. Zase nějaká skácelovina. Zase jsem do toho vstoupil. Lze mít rád světlo, když nám příliš intenzivně svítí do očí? Často se má slova míjí účinkem. Já je myji a pak utírám ručníkem. Úmyslem? Tím se významy mění v neznělost. Chtěl bych opatrovat vše, co si zahrává s mými stíny, jelikož píši-li o světlu, myslím tím přítomnost. Nějaká mysl je tady, neboť jen ta ukazuje směrem, jemuž jsem se nepatřičně vzdálil. Pokud nechápete mou metaforu, zkuste si to najít na nějakém fóru, nebo v tváři knize, páč tam je prý všechno. Já se budu nadále krčit v hlupotách. Abyste chápali minulé řádky, jsou o mém zanedbávání se zde. Tak a ztratil jsem pointu. Snad leží v jiných přihrádkách…

Pro syté myšlenky

Po dnešní zkušenosti musím napsat, že když si do čaje dáte mléko, je to pak úplně jiná káva. Není to ale úplně můj šálek čaje. Po delší době jsem se rozhodl opět stvořit textového (ne)tvora. Poslední měsíce probíhají (ne)tradičně zběsile. Od druhých slováckých Vánoc, přes hledání nového bydlení k uzavírání známek, stěhování a nemoci, taky řeším svou vědeckou budoucnost, která se zdála být minulostí, načež zásah člověka s mnoha přídavky před i za jménem tomu zase dal nádech tíživé přítomnosti. Taky jsem viděl nejlepší film za posledních spoustu let a v podstatě si uvědomuji, že jsem asi taky Walter Mitty. Měl bych teď asi prezentovat své myšlenky, ale podle všeho mého současného rozpoložení k tomu nedojde. Právě jsem si totiž usmažil topinky a vůbec nešetřím česnekem, páč Modrooká je fuč… 

Pro dnešní hlupotu jsem měl úplně skvělou myšlenku. Určitě byste si to užili. Bohužel jsem to za tu dobu nepsaní zapomněl. To se mi děje pořád, že něco neudržím v hlavě. A čím usilovněji se snažím vzpomenout, tím víc mi to uniká z myšlenkových hrází. Navíc daný nápad pokládám za čím dál lepší. Časem dokonce přesvědčím sám sebe, že myšlenka, kterou jsem zapomněl, byla naprosto geniální. Pokud se mi však někdy náhodou podaří vytáhnout myšlenku z šedé kůry pod světlo kritického myšlení, začne genialita myšlenky rychle blednout. Tak tedy nelitujte mé zapomenuté myšlenky. Nakonec by to nejspíš nebylo o nic chytřejší, než to zatím není teď. No, raději něco „ze života“? 

Jsem pedagog, možná trochu demagog (Jak jinak ale odnaučit čtvrťáka jíst papír, než demagogii zahrnující polykaný papír, střevo a prasknutí?), ale vůbec se mi nelíbí slovní vyjádření známek. Když jsem to poprvé viděl, měl jsem pocit, že mě snad ani neznámkují. Ještě, že na zadní straně byly vysvětlivky. Uklidnil jsem se, jelikož jsem byl stále na staré známé škále - jedna až pět. Na základní škále. A proč se mi nelíbí názvosloví? Je příliš laskavé! Ne, že bych byl proti laskavosti, ale tady mám pocit jisté jízlivosti. Copak říkáte že trojka je dobrá? Mně říkali, že je to špatné. A čtyřka podle vás stačí? Nedostatečná pak přece taky není tak fatální jako pětka (já jednu dal, takže vím o čem mluvím). Proto jsem vymyslel vlastní názvosloví, aby více odpovídalo výsledkům a lépe třeba předznamenávalo reakce rodičů. Ještě to není konečná verze, ale zatím to zní takto: jednička – „vynikající“, dvojka – „slušný“, trojka – „nijaký“, čtyřka – „bídný“, pětka – „děsný“. Možná to nezní tak povzbudivě, ale je to blíž realitě. A to by školství mělo být. Jinak připravenost žáků pro život bude nedostatečné… 

Pořád se snažím vzpomenout na tu skvělou myšlenku. Asi nejsem sám, kdo má občas trochu děravou paměť. Je to síto, kterým protéká spousta myšlenek. Bohužel u mě poslední dobou zachytává maximálně představu Modrooké v prádle. Třeba teď si ji představuji, jak věší vyprané prádlo. Ve skutečnosti to totiž musím udělat já. Jelikož zapomínám, snažím se vše zachytávat do různých zápisníčků, telefonů nebo počítačů. Někdy mám pocit, jako by tyhle poznámky byly nějaký druh mé externí paměti. V hlavě mívám nějaký základ, ale většina myšlenek je ukryta v různých složkách. Nic strašného, s tím se dá žít. Pokud si tedy pamatujete, kde ty složky máte. Ale to mě nemate, tak špatně na tom nejsem. Je to ale trochu paradox, že nám počítače pomáhají s naši děravou pamětí, jelikož to není tak dlouho, co paměť počítače tvořily děrné štítky. Takže počítač měl také děravou paměť! Ale u něj to bylo plus, protože kdyby ji neměl děravou, tak ji nemá vůbec. Takže nakonec buďme rádi. A navíc děrné štítky se už nepoužívají hodně dlouho a já si pamatuji jak vypadaly, takže ta má paměť zase nebude tak děravá… 

Dnes jsem si při průchodem městem uvědomil, že je Valentýn. Možná proto Modrooká odjela navštívit maminku. Schválně nepíšu, že jela domů, jelikož oba už tušíme, že doma je teď v našem vlastním kohoutovickém 2+kk nad koruny stromu s vlastní sedačkou, knihovnou, postelí a mnou nepovedeně smontovaným něčím pod umyvadlem. Navíc po jednom vánočním kulatém dárku. Ale zpět k Valentýnu. Pamatuji si dobu, kdy se to u nás neslavilo. Teda ne, že by mi to tolik vadilo. Nemám nic proti svátkům, ani nic proti zamilovaným. Dokonce ani proti jejich kombinaci. Proč ne, nikomu to neublíží. Halloween už se tu také slaví a Santa Claus začíná vítězit nad Ježíškem. Říkám, proč ne. A třeba krocana si můžeme čtvrtého července také upéct. Den nezávislosti nám přeci časem může být také docela blízký svátek. Ale pokud si to pamatuji dobře, lásky čas je první máj. A žádný studený čtrnáctý únor! „Z povinnosti se 14. 2. drží v objetí, netušíce, že jsou reklamy obětí.“ Ale zase si ode mě nenechejte radit, kdy dát někomu pusu…