Novo(z)rozená

Ahoj M, jelikož rychle rosteš a maminka se nám tak utěšeně rozpíná do prostoru, je čím dál složitější vměstnat se do našeho 2+KK. Některé věci vyhazujeme, jiné nenápadně schováváme pod postel, některé schováváme do komory a jiné musíme dát na web. Kdysi jsem to tady vyplňoval svými hlupotami, teď to tady můžeš převzít svými vlastním (pro)jevy. Kopáním, blinkáním, říháním, brečením v podstatě čímkoliv a všem to může být offline. Když o tom tak přemýšlím, tak se vlastně obsah ani trochu ne(z)mění…

Těhotenství tvojí mamince sluší, když jsme si byli nedávno v zoo ve Vídni, uvědomil jsem si, že nyní vypadá trochu jako panda. Lehce přejedená panda. Možná, že od maminky dostanu na bambus, ale ty úplně pandovitý nebudeš, což usuzuji z toho, že si mě už několikrát nakopl jejím břichem. Navíc se taky nerad fotíš, pokaždé když jde maminka na monitorování, vypráví mi pak, jak se usilovně snažíš, abys nebyl vidět. Což jsem mimochodem na jednom z vyšetření viděl na vlastní ultrazvuk. Pokud bych tě měl přirovnat k nějakému zvířeti, tak pro mě stále vypadáš jako něco, co vylezlo z Johna Hurta…

A samozřejmě je to Winston Smith. To aby maminka neměla nějaké řeči. Tvá maminka bere těhotenství značně vážně. Vášně krotí, příkladně se stravuje, vzdělává se a celkově se vzorně připravuje. Nedávno zjistila, že i když si ještě plod (naši lásky?), tak už rozeznáváš její hlas, takže se rozhodla, že ti bude číst pohádky. Nechce mi říct jaké, proto ji podezřívám, že ti čte nějaké pracovní marketingové strategie. Náhodně jsem prolistoval nějaké naše pohádky a narazil jsem na pojednání o tom „Jak Vilík komínem vylít“. Překvapivě se však nejedná o příběh z období holocaustu, ale jen o kapitolu z Alenky…

Samozřejmě se na tvůj příchod připravuji i já. Zásadní věci, které nyní řeším, jsou: jak s tebe udělám právoplatného občana, jak za tebe zaplatím poplatek za odpady a v jakém pořadí ti budeme s maminkou pouštět Star Wars. Taky jsem ti nakoupil několik batmenovských oblečku. Uvažoval jsem i o něčem s Thorem, ale po posledních Avengerech si to ještě rozmyslím. Celkově se mi však zdá, že, novorozenci sají živiny nejen z prsou matky, ale i z bankovního účtu otce. Mysli na to, až jednou budeš přebalovat ty mě…

Malý skok pro lidstvo. ale...

Šroubovaná

Je to pravda! Tuhle větu slýchám kolem sebe docela často. Žel to však není kvůli něčemu mnou vyřčenému, ale kvůli mému kýchnutí. Zajímalo by mě, kde se tato potvrzovací schopnost kýchání vzala. Chápu, že se říká „Na zdraví“, přeci jen uvolňuje to nos a to ke zdraví přispívá. Ale k pravdě? Je to snad nějaká metafora? Třebaže kýchnutí nelze zapřít, tedy pravda se ukázala? To se mi zdá dost šroubované. Stejně jako tahle hlupota. Možná to souvisí s tím, jak se občas chytáme za nos, když lžeme. I když, dělá to vůbec někdo? A má být nos při lhaní tvrdý nebo měkký? A po kýchnutí už nosového testu třeba není? Jelikož jsem moderní člověk, tak jsem se to samozřejmě snažil najít na internetu. Internet však o provázanosti kýchání a pravdy mlčí. Zkusil jsem zapnout bedničky, ale stále mlčí. Zjistil jsem ale něco jiného. A to, že při kýchnutí se zastaví všechny životní funkce. A to i srdce. Po tomto zjištění je nějaký problém s pravdou malicherný, jelikož můžeme být rádi, že po kýchnutí žijeme! A tak je to vlastně vždy. Pokud jde o život, pravda jde stranou… 

Stranou jdou i hlupoty, přiznávám je to mou vinnou. Zavinut ve vlastním životě nemám potřebu hlupotit. A to ani o našich cestovatelských dobrodružstvích, jelikož hlupoty k tomu být určeny nemají. Takže cesta do Malajsie, Thajska a Singaporu skončila v šuplíku. Asi byla špatně značena. Zdá se mi, vlastně je to skutečnost, že už nemám potřebu sdělovat své myšlenkové po(d)chody internetu. Vždy když mě napadla nějaká myšlenka, která by se dala použít, napsal jsem ji na kus papíru. Za poslední rok mám na papíře jen „bambusová ponorka“ a „monitorovaný hovor“. U toho druhého vím přesně, co jsem tím chtěl napsat. Každý z nás je čas od času terčem reklamních hovorů. A často je nám při nich oznámeno, že se jedná o hovor monitorovaný a jestli s tím souhlasíme. Já většinou souhlasím, jelikož jsem vždy rád za každé vlídné lidské monitorované slovo. Ale Bambusová ponorka? Existuje to? Potopí se to? Přežijí to ti lidé na palubě? Internet opět mlčí. Možná je to nějaký můj test. Nebo spíše lest. Nakonec jsem po prozkoumání zápisku zjistil, že jsem udělal překlep a napsal „bambusová ponožka“. Takže vidíte, pokud chci psát o ponožkách, tak to raději nepsat. Možná ještě jeden myšlenkový výhonek… 

Mám takovou vlastnost. Nechci psát negativní, ale mám ji. Lépe řečeno zastávám filozofii, která v praxi znamená, že pokud něco funguje, tak to používám. Řídím se tím vlastně už od doby, kdy jsem nějaké věci začal vlastnit. A pokračoval jsem v tom i poté, co jsem se dozvěděl, co znamená slovo filozofie. Za mojí „filozofií“ není ani tak rozměr ekologický, jako spíše emociální. K věcem, které mám a používám, brzy přilnu. A navíc si často pamatuji, jak jsem se k té dané věci dostal. Také mě baví představovat si to, co se dělo ve světě, když jsem si tu danou věc pořizoval. Například když jsem dostal svůj oblíbený polštářek, tak Klaus s Mečiarem dělili republiku, vstoupili jsme do UNESCO a Nirvána nahrála In Utero (jsem divný, když Heart Shaped Box je moje nejoblíbenější pisnička?). To není zlé. Při takové bilanci se přeci toho polštářku nezbavíte. Má hlava leží na dějinách! Vlastně už ne. Modrooká jej vyhodila… 

Přemýšlím. Po dlouhé době. Je dobré se zamyslet. Ne zastavit, ale ohlednout se. Jsem potěšen být něčím potěšením. Jsem nový člověk. Jistý svou vlastní svobodou a láskou k té Modrooké, kterou miluji už čtvrtým rokem. Vypadá to, že se ztrácím. Ztratil jsem se v bezprostřední blízkosti onoho činu. Dospělost na dosah uskutečnění. Děsí mě, s jakou nepochybností může v životě muže být vše jinak, než jak bylo zamýšleno. Ponožky s bambusových vláken? Za pár dní touhle dobou budu jiný. Součástí jiného celku. Kdyby mi to někdo řekl před pár roky, upřímně bych se smál. Dnes je to za 18 dní skutečnost a já se bojím, zdravě, ale opravdově. Budu velmi blízko přítomen tomu, jak se ze dvou stane „jedno“. Navždy je nadosah a intenzivní. Píši-li o tom nyní příliš pateticky, je to tím, že láska je z věcí, jimž patos neškodívá. A doufám, že jsou lidé, kteří myslí stejným způsobem. Milovat, dát se, odevzdat, náležet, aby bylo vše jasné… Svatební. S Modrookou to funguje, takže podle mojí filozofie ji mám navždy. Za 18 dní budeme „jedním“. Nekýchnul jsem, ale je to pravda…

Japonsko...

Koukejte

Jen tak, tam a tam...

Zpátečník

Odkud jsem se to vrátil? A třídil jsme tam čočku?

Nedopsaná

Často si dělám poznámky, občas to dojde až tak daleko, že mám celý papír popsán různorodými a nesourodými slovy. A občas nevím, co jsem tím chtěl napsat. Takže raději nepíši, i když... 

Scestně z portugalských cest

Zemřelo tvůrčí pnutí a k práci mě nic nepřinutí. Dopadl na mě splín, nejen z návratu z portugalské pohody do moravského parna, ale také z toho, že Modrooká odjela domů. Navíc doma nemáme žádnou čokoládu. A taky už mám jen týden a nějaké ty dny k tomu než začne to desetiměsíční martýrium. Takže jsem doma sám, nemám čokoládu a chystám se něco napsat. Musím se přiznat, že nejraději píšu o věcech, o kterých skoro nic nevím. Člověk není nijak zbytečně omezen znalostmi a může volně psát o tom, co ho napadne. Hlupoty plné otázek. Navíc píši-li o věcech, o kterých nic nevím, naskýtá se mi mnohem širší škála témat, než když bych psal jen o věcech, kterým rozumím. Vycházím-li z nevědomosti, mám pořád o čem psát…

Když teď mám vycházet z vědomí toho, že znalost mám, je to složitější. Takže od začátku. Někdy v únoru jsme s Modrookou objevili levné letenky do Portugalska. I když jsme plány na léto už měli, viz minulá hlupota, nedalo se odmítnout. Takže jsme naplánovali, pro nás finančně nejlepší, týdenní variantu s příletem do Lisabonu a odletem z Porta. Nakonec jsme litovali, že jsme tam nemohli pobýt déle. Dokonce je možný i brzký návrat. Od února jsme si zjišťovali co v Portugalsku podnikat, takže před odletem jsme měli vše připraveno. V plánu byla návštěva Lisabonu, Sintry, Cascais a Porta. Navíc nám zbylo docela dost eur, takže se naše tradiční „bufeťácké“ stravování tolik nekonalo… 

Odlétali jsme z Vídně, starý terminál není tak příjemný jako nový, ale i tak wifi zdarma poskytne dostatek zábavy při čekání. Letěli jsme do Lisabonu s čtyřhodinovým přestupem v Madridu. Původně jsme uvažovali o jeho rychlé návštěvě, ale nakonec jsme to zavrhli. I když nakonec na Madrid taky došlo. Lety byly operovány Iberií a i když se tváří jako velká společnost, služby jsou na úrovni lowcostu. Výběr místa jen za poplatek, občerstvení žádné a cestou do Madridu i pěkně otrávené letušky. Možná proto nepodávají občerstvení. Jedna letuška vypadala jako nejotrávenější učitelka po 30 letech praxe. A že mám srovnání. Let do Madridu jsme přečkali čtením a tabletovým koukáním na Simpsonovi. To samé se pak dělo i při čekání v Madridu (wifi tam mají jen na 30 minut), kde jsme si dali oběd v naší oblíbené pekárně Paul a nějaké to kafe ve Starbucks. Samozřejmě i s kávovou PR přednáškou mé milé. Cesta do Lisabonu byla krátká, a i když jsme neseděli u okýnka, zahlédli jsme skvělé přiblížení k letišti, kdy se přistává přímo do města… 

Strašně jsem se na letiště v Lisabonu těšil, ne že bych byl nějaký letecký nadšenec, jen nás zde čekala naše AirBnb hostitelka Maria s cedulí, na které bylo jméno Modrooké. Radosti z blbosti. Maria byla skvělá, kromě toho, že nás zavezla až k našemu bydlení, nám dala spoustu tipů, co dělat v Lisabonu. Portugalská angličtina je kouzelná a než jsem stačil rozklíčovat, co na nás „vyšišlala“ a dal dohromady odpověď, Maria mluvila dál. A dál. A dál. Bydleli jsme přímo v srdci starého Lisabonu ve čtvrti Alfama. Apartmán byl maličký, ale my jsme tam stejně nechtěli trávit moc času, takže ideální místo pro přespání. Hned po ubytování jsme vyrazila na večerní průzkum Lisabonu. Staré tramvaje, úzké uličky, skvělé vyhlídky, prodejci trávy a spoustu míst se skvělým jídlem. I přesto, že u nás už byla půlnoc (v Portugalsku jsou o hodinu pozadu), sedli jsme na večeři (černá paella je stejně dobrá jako ta světla) a ochutnali portugalské pivo. Až moc sladké, ale to je v Portugalsku asi vše… 

Naše lisabonské útočiště

Ranní vyhlídka

Místní lanovka

Druhý den jsme šli nejdříve na místní hlavní náměstí (Praça do Comércio), kde jsme si koupili jednodenní Lisabonské kartičky, se kterou máte zdarma vstup na některé památky a také můžete cestovat metrem, tramvajemi, autobusy i výtahy. Pak jsme se vydali na snídani, kde jsme svou velkou objednávkou zmátli číšníka, chtěli jsme taky vyjet výtahem Santa Luisa, ale byla tam neskutečná fronta, takže jsme metrem dojeli k vlakovému nádraží Cais de Soidre, prozkoumali místní trh a vydali se vlakem do Belému. V Belému se nachází most (Ponte de 25 Abril), který vypadá jako Golden Gate v San Francisku, dále velký památník Portugalských objevitelů, strážní věž, která měla chránit Lisabon po celé délce řeky Tajo (nakonec si to král rozmyslel a věž sloužila jako vězení) a velký klášter (Mosteiro dos Jerónimos), kde je pochován Vasco de Gama. 

Obří snídaně, Modrooká navíc měla ještě vajíčka

If you're going to San Francisco

 Mimo Vasco De Gamy a Magallanse, kolik znáte Portugalských mořeplavců?

Bélémská věžka

Klášter a fronta

Procházím s vážnou tváří

Jelikož v ceně kartičky byla návštěva těchto památek, tak jsme si vystáli fronty a pokochali se těmito místy i ze vnitř. Tak mě napadá, někteří muži pořizují svým ženám také nejrůznější kartičky. Je to proto, aby se jimi mohli pokochat zevnitř? Vlastně to ani nechci vědět. V klášteře byla výstava věnována nějakému portugalskému obrozenci, který vypadal jako František Palacký, což byl taky obrozenec. Z toho plyne, že pokud vypadáte jako František Palacký, musíte být obrozenec. Z Belému jsme se vraceli autobusem a toulali se po Lisabonu. Vyzkoušeli jsme si i sardinkovou jízdu tradiční tramvají číslo 28. Chtěli jsme s ní přiblížit k Lisabonskému hradu, nakonec jsme se dostali na dvě další Lisabonské vyhlídky a zjistili, že hrad je jen kousek od našeho bydlení. Večer jsme se vydali na večeři a dali si nejlepšího tuňáka v dosavadním bytí. Číšnici byli velice zábavní, prodejci trávy lehce (ne)vtíraví a my dva pořádně najezení. V Portugalsku je zvykem, že vám dají na stůl předkrm, který jste si neobjednali s tím, že co sníte to i zaplatíte. My jsme platili, ale rádi, páč jídlo… 

Nečekaný výhled

Ale my chtěli k hradu

V Portugalsku v tom mají jasno

A my máme jasno o Lisabonu

I o tramvaji číslo 28

Další den jsme vyrazili na celodenní výlet do Sintry. To je bývalé královské sídlo, kde jsou paláce, maurský hrad a vůbec je to velmi příjemné místo. Cestou na vlak jsme si pořídili další velkou snídani, takže 40 minut ve vlaku uběhlo velmi příjemně.  V Lisabonu i Portu si lístky na vlak a autobusy nahráváte na jednu kartičku, takže jsme si koupili celodenní lístek na vlaky a autobusy a mohli bezstarosti cestovat. V Sintře jsme měli čas jen na návštěvu jednoho paláce, takže jsme vybrali Quinta da Regaleira, v jehož zahradě je plno okouzlujících staveb, věží a celé to působí jako Roklinka z Pána prstenů. V Sintře jsme si ještě prošli staré centrum a pak autobusem vyrazili na konec starého světa. Cabo de Roca je nejzápadnější cípem pevninské Evropy. Na místě pěkně foukalo, takže jsme se s Modrookou raději vzdálili do zákrytu skal i turistů. Místo má to, čemu se říká „genius loci“. Tady lidé pozorovali oceán a přemýšleli, co je na jeho druhém konci. Mohutné skály, o které se lámou vysoké vlny, prostě ideální místo k žádostem nejrůznějšího druhu… 

Vlaková snídaně

Poprvé a ne naposled v Sintře

 Quinta da Regaleira

Uvnitř mají duchy

A nahoře múzy

Výhledy jsou úžasné

Nejvyšší formou života je člověk, nejnižší pak člověk turista...

Initiation well (úplně nejvíce super věc)

A je to vysoko, i když v zemi

Nechoďte do světla na konci tunelu

protože pak budete dělat jen samá selfie

Přemýšlel jsem, jestli si mám požádat o půjčku, ale nakonec jsem Modrookou požádal o ruku. A není v tom, žádný humor, jakože bych potřeboval pomoc, při lezení po skále. Modrooká je totiž dívka se kterou strávím zbytek života. Už jsem ve svém životě potkal dívku, se kterou jsem si dokázal představit svůj život, také jsem žil s dívkou, kterou jsem si mohl za ženu vzít, ale teď vím, že jsem s dívkou, se kterou zestárnu. Takže po romantické chvilce jsme pokračovali dále v našem výletu. Autobusem jsme se dopravili do Cascais, což je typické letní letovisko. Dali jsme si sváču a pěšky se vydali k Infernu. Což není metafora našeho budoucího života jakožto manželů. Vlakém jsme se vrátili do Lisabonu, nakoupili dobroty na večeři a na náměstí zhlédli laserovou show. Lisabon je docela větrné místo, takže tam nenechávejte ručníky na šňůře bez kolíčků. Jinak odletí…

Foukalo

Ale bylo tam super

I když je to kýč, tak ...

 Inferno

Laser Show v Lisabonu

Poslední den v Lisabonu jsme vyrazili do čtvrti Baixa, kde se večer pořádně paří. Ale přes den je to jen místo úzkých ospalých uliček, které Modrooká tak zbožňuje. Projeli jsme se opět přeplněnou 28, prohlédli si Pantheon a vyrazili k oceanáriu, které se nachází v nové části Lisabonu, které bylo vybudováno v rámci Expa 1998. Dominantou je zde Most Vasco de Gamy, který je 17 km dlouhý. Kolem řeky se táhne pěkná promenáda, nad níž se houpají kabiny lanovky. Oceanárium je obrovské a rozděleno podle oceánů, lanovka je cool a na promenádě je spousta restaurací a barů. My jsme si dali hambáče (Modrooká s s Tofu) a sangrii (je o hodně sladší než ta španělská) a pomalu se vydali na letiště. Původně jsme chtěli do Porta vyrazit vlakem, ale Ryanair měl zajímavou akci, kdy letenka z Lisabonu do Porta stála nějakých 5 eur, takže nebylo co řešit. Nízkonákladovky z Lisabonu lítají z terminálu 2, což je takový velký hangár. Myslel jsem, že vnitrostátní let bude poloprázdný, ale nakonec bylo letadlo plné. Po 40 minutách ve vzduchu jsme, opět se skvělým přiblížením k městu, přistáli v Portu.

Další pohled na Lisabon

Pantheon

Měsíčník a další ponorky

Lanovkou nad promenádou

Místní hotýlek

Cestou do Porta

Jak Porto, tak Lisabon mají letiště napojená na metro a na rozdíl třeba od Madridu není k ceně lístku žádná letištní přirážka. Cesta z letiště do centra nám zabrala tak půlhodiny. V Portu jsme bydleli hned vedle náměstí Liberdade, náš hostitel Sergio byl velmi zábavný, a když se dozvěděl, že jsme přiletěli z Lisabonu, hned uvedl, že Porto je samozřejmě o hodně lepší. Byt byl veliký a nejspíše i nejpohodlnější za celou dobu co používáme AirBnb. Večer jsme šli na malý průzkum, ze kterého se stala tříhodinová procházka kolem nádraží, přes most Ponte Luiz a nábřeží Ribeiro. Dali jsme si řízek v housce a skvělé tradiční koláčky Paste del nata. Unavení jsme se vrátili do našeho Portského přístřeší a dali si velmi dlouhého šlofíka…     

Jsme tady...

Nádraží mají styl

Noční Porto též...

Na průzkum města jsme vyrazili až kolem 11, nakoupili nějaké dobroty na snídani, hodný Portugalec mi v parku otevřel mléko a mi jsme mohli prozkoumávat Porto. Portugalci jsou velmi příjemní lidé, a i když vám nabízejí drogy, stále jsou příjemní. Navíc pokud jsme něco potřebovali, vždy s námi dokázali komunikovat anglicky. A taky se všichni neustále usmívali. Velký rozdíl oproti příjezdu domů. Je však pravdou, že když žijete v Portugalsku, nebo na Azurovém pobřeží, nebo třeba v Bruggách, je důvod k úsměvu větší, než když bydlíte v Pisárkách. Já jsem (už i oficiálně) kohouťák, takže se směji též. Těm z Pisoárek. Porto má své kouzlo, i když osobně u mě vyhrál na penalty Lisabon. Pohled z vršku nad mostem Ponte Luiz je však boží. Stejně boží byla i plavba lodičkou, na které Modrooká pomalu získává závislost...

Pohledy na Porto jsou...

naprosto...

úžasné...

i když se ocitnete pod mostem

Opět na lodi

Porto je místo mostů

a kávy

Pokud budete v Portu, musíte vyzkoušet tři věci. Portské víno, sardinky a franceshinu. Portské je sladké a podle Modrooké chutná jako griotka. Takže pro mě ideální. Sardinky si dala Modrooká a byla nadšena.  A Franceshinu jsem si dal já. A bylo to brutální. Franceshina je podle Tripadvisoru jeden z nejlepších a nejzvláštnějších sendvičů na světě. Malá Francouzska je sendvič z bílého pečiva, ve kterém je telecí maso a salám, celé je to pak obaleno v sýru, polité tomatovou omáčkou s pivem a podávána s hranolkami. Občas i s volským okem na vršku. Prostě ideální kalorická večeře...

       Trávení je po tomto trochu zatíženo...

Modrooká raději víno

Poslední den jsme se vydali k moři k ústí řeky Douro. Měli jsme s sebou i plavky, ale po vyzkoušení teploty vody, byly plavky poslány k vodě. Pláže jsou však pěkné a k takovému tomu letnímu válení přímo ideální. Nejsme však příliš válecí, takže jsme si prošli promenádu a dvoupatrovým autobusem jsme se vrátili zpět do centra Porta. V Portu se také nachází (prý) nejkrásnější knihkupectví na světě. Dokonce bylo inspirací pro K.Rowlingovou při psaní Harryho Pottera. A dokonce v jedné místní kavárně psala Tajemnou komnatu. Abyste se dostali dovnitř (do knihkupectví, ne komnaty), musíte si koupit voucher za tři eura, který však můžete využít na nákup. My jsme si koupili Malého Prince v angličtině. Už náš druhý anglický a celkově myslím, že čtvrtý. Tehle knihy není nikdy dost. Poté jsme nakoupili plno místních dobrot a šli je domů sníst místo obědu. Únavou jsme z toho usnuli. Probudili jsme se až k večeru a šli se naposledy projít Portem. Na nábřeží jsme si dali skvělou večeři, číšník nám před placením řekl, že můžeme zkusit utéct, na což jsem mu odpověděl, že jsem příliš plný. Jídla i dojmů. Po cestě domů jsme si dali ještě mojito a pomalu jsme se smiřovali s návratem domů…  

 Studené, velmi studené

ale domů se mi nechtělo

A Modrooké tak ne

Knihkupectví jako z Harryho Pottera

A pohled jako z katalogu

 Poslední portské selfie

A po posledním portugalském spánku

Z Porta jsme měli odlétat v 12.15 s tím, že v Madridu máme jen hodinu a dvacet minut na přestup. Nakonec jsme odlétali z Porta o 70 minut později a přesto, že jsme dorazili do Madridu ještě v době končícího boardingu našeho letu do Vídně, tak jsme se do něj kvůli zaplnění nedostali. Iberie totiž nepočítala s tím, že cestující z Porta by mohli stihnout let do Vídně, takže naše místa zabrali jiní Vídně chtějící. Nám byl nabídnut let přes Berlín nebo noc v Madridu. Jelikož bychom se do Vídně dostali až před půlnocí, bez šance dopravit se do Brna, museli jsme zůstat v Madridu. Společně s dalšími čtyřmi nebožáky. Hotel byl kousek od zastávky metra, takže jsme vyrazili i na krátkou návštěvu Madridu. Moc jsme toho nestihli, ale to co jsme viděli, nás moc neuchvátilo. Ale možná tomu dáme ještě šanci. Nějak mě ty španělská velkoměsta neoslovuji. Ani Barcelona ani Madrid pro mě nemají ten skvělý „vau“ efekt jako třeba Lisabon nebo Budapešť. Asi jsem divný. Podivný byl i personál hotelu, který příliš neovládal angličtinu, ale večeři jsme nakonec dostali. Hotel byl na přespání v pohodě.

Poukáz na hotel

 Nadšení v Madridu

Don Quijote v pozadí

Boj s větrnými mlýny, tedy s Iberií

Abychom stihli let, vstávali jsme v šest ráno, tudíž jsme museli vynechat snídani, takže nám nezbývalo nic jiného než si koupit něco na letišti. Takže zase Paul. Do letadla jsme se tentokráte dostali, a nakonec jsme dorazili i domů do Brna. Zpáteční let jsme skoro celý prospali, případně jsme s Modrookou probírali možnost kompenzace, kterou by nám měla Iberie vyplatit. Uvidíme, co z toho (ne)bude. I kdyby to nevyšlo, tak je to v pohodě. Já mám dovolenou a Modrooká je prostě kdekoliv nepostradatelná. Celkově bude Portugalsko navždy mou srdcovkou. A navíc jsem tam požádal o ruku svou modrookou dívku…     

Nerad bilancuji, páč nedržím rovnováhu, ale letošní prázdniny byly plné. Paříž, Antverpy, Gent, Bruggy, Brusel, Nice, Menton, Ste Agnes, Dolceacqua, Monaco, La Turbie, Cannes, Antibes, Lisabon, Sintra, Cascais, Porto, Foz, Madrid. Celkem 9 letů, 8 evropských letišť, TGV, rychlíky, osobáčky, autobusy, tramvaje, metro, lodě, výtahy, schody i roviny. Tak nějak si myslím, že lepší to už nebude. Svatba, mimino a dospělost?