Hudby mé záhuby

Už celé dva roky kvůli tobě nejsem sólo. A protože jsi mým doprovodem naladěným na stejnou notu, mám pro tebe svůj koncert, ve kterém určitě dojde na více než tři věty. V podstatě to bude taková moje hlupotová klasika. Takže neočekávej žádnou hudbu sfér, ale spíše jen takovou hříčku na tři doby, kdy mi to v některých intervalech bude klapat a v jiných si zase budeš klepat na čelo. Tak se to hoboj, protože já už jsem taková trubka. Trubka, která si občas dává do trumpety, občas nedrží takt, často mění tón i rytmus, a zkrátka s tebou nechce hrát druhé housle. Jen držet basu. No prostě… Já nic, já muzikant…

Vážně to na tebe nehraju, když píšu, že si s tebou prozpívám. I když jsem k tobě přišel jako slepý k houslím, tvoříme spolu sladěné duo, které často vydá za sbor. Ty jsi taková mamas girl a já mamlas poslouchající Tata bojs. Ty víš co je fuga, já zase vím, kdo je František Fuka. Tobě nevadí, že nejsem novosvětský, nebo že si dělám legraci z Mozartových koulí. Nevadí ti, že si nedávám Bacha a tvrdím, že Bartók je démon z Pána prstenů a Beethoven jen osudový bernardýn. Nevadí ti, že mám Suky ve vlasech, že občas za tebe slíznu Smetanu, a to Vltava není Má vlast. Nevadí ti, když kupuješ SONE ty… Žijeme takto ve své harmonii…

Téhle hlupotě už dochází dech a to ještě nedošlo na žestě. A ani na Carmen, nůžky, papír. Už si jen tak Vivaldim. Asi vážně nejsem takový virtuální virtuóz, jak jsem si myslel. Začínám zpívat falešně, praskla mi struna a ztrácím se v kontextu. Proto jsem rád, že moje hlupoty nikdy neposkvrní žádný Liszt, že jsou jen takovým Labutím jezerem, které se pravděpodobně dočká čtvrtého Svěcení jara. To abych mohl dále psát o tom, že mám vcelku rád svou Marcelku. I když to v celku nedává smysl… Tak tohle se stává, když se vrývá do textů dotek snů… Ale ty víš, psal jsem o tom výš…

Není čím

Dočkávat se nových myšlenek je čím dál tím těžší. Možná je to tím, že přicházejí pouze nad rány. Na křídlech vrány (tohle je zoufalé). Včera jsem si hrál se stíny. Nočními, ne očními. Připadalo mi, že oblečení přehozené přes židli se začíná podobat Václavu Klausovi na kolečkových bruslích. Děsivé. Jak je venku počasí deštivé. Při dnešní cestě na zkoušku mě napadaly samé morbidní myšlenky. Třeba námět na povídku, ve kterém by moje zkoušející dostala záchvat z mých odpovědí a začala kašlat ušima. Nebo povídka o dvou skřítcích, kteří najdou uťatou hlavu v zásilce fotbalových míčů. Tak si píšu…

Přemýšlím o čem bych měl psát. Potřebuji nějakou dobrou látku. Žádný textil. Co třeba recept na šťastný život? O tomhle přece pojednává spousta tlustých knih. A většinou dost drahých. Já to zkusím virtuálně a zadarmo. Takže ne navíc, ale namíň. Když o tom tak přemýšlím, život se vlastně skládá z dobrých období a z těch špatných. Mám nápad, co takhle užívat si to dobré a v tom špatném se těšit z toho, že zase přijde to dobré? To je asi všechno. Není čím pokračovat. Možná namítnete, že bychom se mohli v tom špatném období trápit tím špatným a v dobrém se obávat toho, že přijde zase to špatné. No, to asi jo. Ale já přece píšu návod na šťastný život…

Je dobré za chodu učit se používat záchodu? Umí si u mísy každý pomoci? Já tedy ne. Znova mě trápí fotobuňky. Přijdu k toaletě, splachuje, i když zatím bezdůvodně. U umyvadla pak přejíždím rukama jako loutkař, teda proutkař, abych se dostal k vodě. Pak to samé s mýdlem. Když to s ním vyjde, potřebuji zase vodu. Jsem pěkně namydlený. A to mě ještě čeká sušák. Občas mám pocit, že jsem průhledný. A to mám fotobuňky docela rád. Kdysi jsem psal o tom, že nám fotobuňka dává najevo, že naše pouhá přítomnost může něco změnit, že je prostě důležitá. A to je fajn. Dá se tedy napsat – fotobuňka přítel člověka. Taky se dá napsat, že odlétají vrány. Ale není čím, proto vás dál neničím…

Ohledy nudí

Stalo se to vloni, je to tak dva týdny a kousek. Užíval jsem si poetiku vánočních chodníků nasáklých solí a přitom si uvědomil, že láska je opravdu skvělá věc, ale na druhou stranu rukavice jsou rukavice. Teď už to není tak hrozné, mrzne ale nepraští (mě Bublina). Taky se stalo to, že jsem už nadobro zavrhnul přísloví „Ráno moudřejší večera“ a nahradil jej slovy: „Večer probouzí hvězdy.“ Tak snad se to chytne. A snad se to chytne lépe než obrázky na zdi, které nám s Bublinou doma pořád padají. Podle mě máme doma ducha. Dokonce jsem ho už i viděl. Měl bílou kapuci, seděl u počítače a ukazoval na mé hlupoty…

Doba je hektická, to není nic nového. Sám to na sobě pociťuju. Navíc jsem od přírody spíše člověk loudavějšího typu a jako hektické mi přijde už i střední tempo. Není tedy divu, že jsem občas pěkně v pytli. Tolik k důsledkům zpět k příčině. Stačí pár akumulovaných úkolů a povinnosti a jsem tam. Nechápu jednu věc, proč naše slabosti bývají vždycky silnější než jsme my. Mojí slabostí určitě je, že jsem až příliš lehkovážný. Jako kdybych byl z polystyrenu a čekal na to až se rozdrolím. Takže se teď drolím a čekám na vrchol své drolící činnosti.Tak mě napadá, je lepší skončit rozdrobením jako polystyren nebo zaschnutím jako péro na tuš?

Občas si říkám, že lidstvo by se mělo raději smířit než na sebe mířit. Lidské chyby mě děsí a jejich více či méně fatálních následků se bojím na každém (k)roku. Zároveň mě však jejich nevymítitelnost uklidňuje. Koukal jsem včera na Terminátora a uvědomil si, že jakákoliv futuristická vzpoura robotů to bude mít pěkně těžké. Proti sobě nebude mít odhodlanou bojovnou lidskou rasu jako ve filmu, ale zcela jistě tu bude lidský element. A ten dokáže mít ničivou sílu atomové bomby. Nebo minimálně několika sifonových bombiček. Robotům lidské chyby chybí. Dokud chybujeme žijeme. Chybovat je lidské, nechybovat mechanické… A odpouštět je boží, ale to je asi vedlejší…

Stejně bych ale rád rozeznával znalé od Neználků. Tohle je první letošní hlupota. Ohlédnutí nudí a tak nějak se nechci ohlížet za loňským rokem, na nějž mám stejně už jen mlhavé vzpomínky, které se nedokáží zachytit slov. Jen plynou, narážejí a nakonec se rozplynou v kadenci nových dekád. Rok 2011 je teda tady, všude okolo. Všechno živé co kolem sebe vidíte se opravdu dožilo roku 2011. Dokázalo to to. No a co teď, že ano? Vlastně jsem si teď uvědomil, že konec světa má být až příští rok. Každopádně si říkám, že i kdyby to příště už vyšlo, nemusel by se z toho dělat takový povyk. Lidé, přestaňte panikařit! Budoucnost tu bude i bez nás. Ale asi ne bez hlupot…