Systematicky chaotická

Zajímalo by mě, jestli v mých hlupotách čtete jen blbosti, nebo v nich nacházíte i nějaké skryté významy, smysly a nesmysly. Je totiž pravda, že já nepíšu moc systematicky, a ani moc tematicky, ve skutečnosti spíše jen chaoticky. Takže bych rád věděl, kolik toho chápete. Chápete?

Je zvláštní, že mě ty nejlepší myšlenky napadají, když dobíhám tramvaj. Dobíhání tramvaje si představte tak, že vycházím z pokoje o pět minut dříve, a pak kvůli tomu čekám déle na zastávce a přemýšlím o tom, proč chodím tak brzo. Hodně věci mě napadá i na přednáškách, takže si místo poznámek z přednášek, píšu hlupoty. Podivné je, že to občas vypadá i naopak. Nejdivnější ale je, že si některé mé hlouposti zapisují i mí kolegové. Jedna nejmenovaná kolegyně, říkejme ji třeba Jitka, nebo J. Kršková, jednu mou myšlenku šířila i mezi další kolegy. To se mi moc nelíbí, protože na to, abych ze sebe dělal pako, nepotřebuju pomoc ostatních. Vystačím si z vlastních zásob…

Jsem pako, to ale neznamená, že bych byl úplně blbej. Třeba bych nikdy nenafotil svý akty, i když by mě asi bavilo fotit akty některých jiných lidí (čti holek). Já bych akty ani nafotit nemohl. Strašně nerad totiž chodím se svou kůží na trh. Snad mě mí milí a laskaví (nebo mlaskaví?) čtenáři chápete. Stejně si myslím, že se občas odhaluju víc, než bych měl. Někdy se dostanu tak daleko, že už začínám unikat i sám sobě. To se pak musím doběhnout…

Nakonec, věděli jste, že lidem, kteří pracuji v sadech se říká „sadisti“? To asi i holkám, který něco hubí (třeba hmyz, potkany, či lidi) říkáme „hubičky“. Připadá mi to smutný, ale zároveň i veselý. Je to asi podobný tomu, když umírá klaun. Stává se i vám (nebo lehá?), že když se dlouho učíte, tak jste pak děsně vtipní? Nebo jste z toho taky trochu sad? No, tohle je prostě má chaotická… A systematická samozřejmě. A co sympatická? Že bych byl systematicky sympatický chaotik?

Jen vesele?

Tak se mi zdá, že jsou moje poslední hlupoty trochu vážnější (že by za to mohly básničky?). A to vážně nechci. Takže dnešní hlupota bude pouze veselá. A veselé snad budou i ty další. Přemýšlel jsem i tom, že kvůli vážnosti přestanu psát o holkách. To jsem si ale rozmyslel, jelikož by nejspíš klesl počet mých příspěvků, a vy byste si místo pravidelných hlupot, sem tam mohli přečíst nějaký kulinářský recept či řádek smajlíků. Teď už ale jasně, vesele a optimisticky…

Zase jeden podivný sen. Jsem na vysokém kopci, na kterém žádám o ruku nějakou dívku, která dělá stojku. Než mi stačí odpovědět, skutálí se dolů. Najednou prchám před Pražským symfonickým orchestrem, který touží po mém rodném listu. Nevím proč, ale začínám se divoce smát. Smích se následně mění v pláč, který se následně mění v koliku jater. Je mi smutno, přesto nemůžu přestat lechtat tučňáka. Tučňák se mění v učitelku rodinné výchovy, která dokola opakuje: „Musíš třídit čočku, musíš třídit čočku…“ Tak by mě zajímalo, co by tomu asi řekl Freud. Nevím proč, ale taky by mě zajímalo, co by tomu řekl váš kadeřník…

V sobotu se mi stala taková veselá věc. Jelikož mě brzo čeká průběžný test ze stranických systému, tak jsem si řekl, že by nemuselo být špatný začít se učit. Jen jsem si ještě předtím řekl, že by nemuselo být špatný kouknout i na fotbal. Zapnul jsem tedy TV, ale místo fotbalistů na mě z obrazovky vykoukla hlava docenta Kopečka (ano, přednášející stranických systému), který právě komentoval výsledky voleb. Tohle pro mě bylo jasné znamení… znamení přepnout na správný kanál. Teď jen uvažuju, v čem je vlastně pointa tohohle příběhu.

Nakonec, existuje vůbec něco jasnějšího než vesmír a něco optimističtějšího než smrt? Podle některých vědců prý vesmír ani smrt nikdy nepoznáme. Tak mě napadá, pokud jsou smrt a vesmír opravdu nepoznatelné, jak to potom poznáme? Já se smrti nebojím, jelikož vím, že je jednou z mých osvojených vlastností (stejně jako plavání nebo jízda na kole). I když bych byl nerad přitom, až mě jednou potká. A co se týká vesmíru, tak už vím, o co mu se mnou jde. Chce se mě udělat svou součást…

Duše(v)ní

Poslední věc k mé autobiografii. Rozhodl jsem se, že vyjde formou vystřihovánky, takže se budete moci ode mě konečně odstřihnout. Taky jsem si rozmyslel plán, zveřejňovat mé „sváděcí“ metody. Nechci totiž zbytečně prozrazovat svá tajná kouzla (nikdy nevíte, kdo si to může přečíst). Nedočkáte se proto článku o tom, jak využít líbání jako politickou zbraň. Díru do světa asi už neudělám, ale proč se nepokoušet dělat díru někde jinde?

Kvůli básničce jsem se zamyslel nad tím, co opravdu jsem. Jednou mi jeden člověk napsal, že jsem kombinací levicového intelektuála, Richarda Krajča a kocoura Garfielda. Moc jsem to nepochopil. Jindy jsem se o sobě dozvěděl, že se prý raduju jen falešně. Znamená falešná radost, to samé co radost padělaná? Padělaná radost je totiž dost nebezpečná, i když si myslím, že už dnes není k dostání. Co mě ale vážně štve je, že si o mně hodně lidi myslí, že si jen stěžuju, a že si ze všeho dělám jen legraci. To opravdu není pravda…

I mě trápí některý věci. Třeba proč existuje bída a utrpení? A proč plešatost? Proč o jedněch mluvíme jako o „báječných lidech“, a druhé bychom nejraději nakopli. Proč nám existence nedává smysl, obzvláště u lidí, kteří nosí ponožky v sandálech? A proč se mi líbí jen hezký holky a ne ty, které se podobají jistému druhu lišejníku?

Možná teď procházím malou životní krizí, nejhorší na tom je, že vůbec netuším jak z toho ven. Navíc ani netuším, jak se na to správně obléct. Chvílemi se cítím jako tramvaj, která má jen jeden vagónek. Taky by si ráda připojila druhý, ale to by pro ni znamenalo vyjet ze své trasy. Jean Paul Sartre podobnému stavu říkal nicota, jeho lékař to pak diagnostikoval jako sennou rýmu. Nechci to bagatelizovat (bagetu teď nejím), ale já vůbec netuším co dál… No a jaký teda ve skutečnosti jsem?

Dotažená

Minule jsem se omezil jen na pár vět. V omezování jsem chtěl pokračovat, a proto další hlupota měla být složena jenom z písmenka „A“. I když se jedná o písmenko půvabné, tak samotné nedává o moc více smyslu než mé poznámky ze seminářů o konceptech politické filozofie. Proto dneska použiju písmenek více, za což se vám předem omlouvám. Tahle věc s délkou mých hlupot má překvapivou spojitost i s přesunováním křesla v mém pokoji. Po obou mě totiž napadla otázka: „Kam jsi to zas dotáh?“

Rád bych získal potvrzení mých tvrzení, týkajících se komunikace s dívkami. Jedná se o takovou osobní příručku, kterou se v komunikaci řídím, a od vás očekávám potvrzení mých závěrů. Samozřejmě možnou kritiku příjmu jako muž, i když si nejspíš trochu popláču v koutě. Zatím jsem se setkal pouze s jedním názorem, který by se dal považovat za veskrze pozitivní, pokud by však neobsahoval zmínku o tom, že se jedná o největší pitomost v celé historii lidstva. Zde malá ukázka…

Hlavní roli v komunikaci hraje mluvení. Pokud vám mluvení moc nejde, můžete zvolit alternativní řešení v použití signálních praporků. Důležitý je samozřejmě obsah vašich sdělení, který by neměl být moc nudný. Jako dobrý ukazatel toho, že se váš protějšek nudí, je situace, kdy sklouzne pod stůl, kde následně usne. V komunikaci nesmíme opomíjet ani nonverbální komunikaci – pohledy, řeč těla (nezapomeňte, že i sebelepší obsah vašich slov bude znehodnocen tím, když budete stát na její noze – osobní zkušenost), vlastnosti hlasu, nadýmání. Klíčové je navázání očního kontaktu (ne nočního kontaktu!) a správná reakce na řeč těla vašeho protějšku. Musíte si však dávat pozor, jelikož naše tělo může být klamáno. Např. při špatném osvětlení si naše tělo může myslet, že je sobotní přílohou novin. Oční kontakt je také důležitý, jelikož se tvrdí, že krása spočívá v oku pozorovatele. Máte-li chabý zrak, musíte se pak zeptat nejbližší osoby v okolí, které dívky jsou ty nejkrásnější…

Tohle je jen malá ukázka z mé příručky, a pokud budu mít náladu, tak se tu možná nějaký ukázky ještě objeví. Do té doby nezapomeňte, že je hlavně důležité chovat se přiměřeně svému věku. Takže, když je vám méně než 20, nesnažte se plešatět…


Pozn. Děkuju za naprosto perfektní básničku v minulém komentáři. No, tohle je úplně něco jiného než mé rýmování ovlivněné rýmou. Skvělé…

Možná pár vět

Tak se mi zdá, že se poslední dobou trochu moc rozepisuju. Asi by to chtělo lehce omezit, jelikož hrozí nějaké to akutní přecpání. Třeba minule jsem se rozepsal o hodně víc, než jsem původně zamýšlel. Proto dneska pár mírně kalorických vět. Snad je nějak strávíte. Vy travte a já jdu přemýšlet o tom, co bude dál. Nebo možná blíž.

• Můj blog má asi takovou cenu, jako papír na kterém je napsán.

• Vždy pečlivě naslouchám lidem, kteří mi něco vysvětlují. Nemíním si však vyndávat sluchátka z uší.

• Všechno je relativní, a jestli ne, tak budu muset začít zas od začátku.

• Neznám smutnější osobu než klauna a žádnou divnější než rabína malujícího kraslice.

• Moje autobiografie se bude jmenovat Petr Hájek, kde jej obvykle najdeme a návod na jeho údržbu…

• Někdy se cítím strašně drsně, pak si však přivřu ruku v ledničce a pláču jak malé dítě. Tak vám o tom píšu a chci, abyste mě politovali.

• Jednou se bláznivě zamiluju do zelenooký Francouzky jménem Giselle.

• Vždy když čtu Stopaře a narazím na Marvina, tak si začnu broukat Paranoid Android od Radiohead. No jo, I may be paranoid, but no android…

• Jak mám jedný holce říct, že se mi líbí…líbí její horní ret?

• Existuje spoustu dobrých knih, které si v životě nepřečtu. Tak proč číst ty špatný?

• Chtěl bych vědět, jestli mě aspoň na chvíli měla ráda…

• Jsem jako Salvátor Dálí. On měnil konvence svým dech beroucím uměním, já je měním tím, že ve sprše zavazuju oči gumový kachničce.

• Jednou bych chtěl nějaký holce rozmlouvat snahu, vytetovat si mé jméno na své stehno.

• Než se o něco začnu zajímat, musím o tom hodně číst, což mi později brání, abych se zajímal o cokoliv, co čtu…

• Někdy si připadám sám, i když mám u sebe čokoládu…

• Jestli vám život nedává smysl, co potom s písmenkovou polévkou?

• Má otázka zní, jak zní vaše otázka…

• Celý můj dosavadní život je jen poznámkou pod čarou v učebnici španělštiny pro samouky…

Výmluvná

Semestr je v plném proudu a já zjistil, že se začínám chovat dost „podivně“. Jím hodně ovoce a zeleniny, hodně sportuju, hodně čtu a studuju, moc se neopíjím a docela dost spím. Když se nad tím zamyslím, tak se mi zdá, že se to od mého obvyklého režimu ani moc neliší. Jen teď pro to mám docela dobrou výmluvu. Dneska to vůbec bude tak trochu výmluvné, a na konci možná i vypsané a dopsané.

Konečně jsem přišel na to, co řeknu smrti, až si pro mě jednou přijde. Řeknu: Tak jo, vyhrála si, nedáme odvetu?“ Stejně nechápu, proč se lidi smrti bojí. Vždyť se smrt dá dělat klidně vleže, a věci, které děláme vleže, bývají většinou dost zábavný. Asi nejvíce se lidé obávají toho, že neexistuje posmrtný život. No tohle opravdu může být deprimující, hlavně pro ty, kteří si právě vyčistili zuby. Já sám nevím, jestli posmrtný život existuje nebo ne, ale pro každý případ mám připravené náhradní spodní prádlo. Jsem tak připraven kdykoliv vyrazit. Stejně si myslím, že já neumřu. Já pomalu vyprchám. Z toho se už asi nevymluvím a nevymluvím se ani z dalších věcí…

Nevím proč, ale mívám strašné problémy s pochopením některých úsloví a frází. Proto v mém podání nedávám klíny do hlavy, ale hlavu do klína, místo svodných ale zadaných, mám zadané ale svobodné, místo klapek na očích, mám klapky na uších, Madrid je pro mě španělská vesnice, neuklízím, jen přesunuji špínu, směji se lidem za zády do očí, mám spíš méně více než více méně, hledám seno v kupce jehel, nezůstávám jen na ocet, ale rovnou na celý oběd, cesty nesolím, ale sladím, místo toho, aby byly mé dny sečteny, jsou nakreslený a sepsány, a i když to jde se mnou od 97 ke 14, nebojím se toho, že mě tyhle věci někdy doběhnou. Ve skutečnosti se bojím, aby mě nedoplavaly. Proto asi nejsem sám sebou. A ani s tebou…

Co si vykládám

Pár drobností ke zvířátkům a vesmíru. Je známo, že člověk a šimpanz má 98% shodu v genovém kódu. Trochu méně známe je, že s myškami máme shodu asi v 80 %. Co mě ale dostalo je, že máme 40% shodu se salátem. Takže, když vám někdo řekne, že jste saláti, má ze 40 % pravdu. Vesmírná drobnost se týká urychlovače CERNu. Na netu jsem si našel nějaké teze, které tvrdí, že by vědci mohli v podzemí vytvořit černou díru, která by roztrhla Zemi. Doufám, že se to nestane, takový věci se hrozně špatně uklízí...

Proto začínám pracovat na své autobiografii (doufám, že případný konec světa nastane až po jejím vydání), kterou nepíšu v autě a ani v biografu, ale přesto tam nějaký graf určitě umístím. Tuhle myšlenku do autu nezahraju. Dostal jsem se ovšem do úzkých, jelikož jsem se dozvěděl, že bych měl do své autobiografie zařadit i nějakou zmínku o sobě. Zatím mám jen prolog – Žil byl malý vepřík jménem Petřík – a graf znázorňující změnu mého věku vzhledem k časové ose. Jen je divný, že výsledná funkce má sinusový průběh.

Kvůli autobiografii jsem zase jednou uvažoval o svých vysněných povoláních. Dobrodružný by bylo, kdyby ze mě byl zloděj. Něco jako Robin Hood. Samozřejmě bych se mu nemohl rovnat, já bych byl spíš jen poloviční Robin Hood. Taky bych bral bohatým, ale chudým už bych nic nedával. Chtěl bych být i archeolog. Bohužel můj jediný objev byl už objeven. Věděli jste, že Francii objevili Francouzi? Nakonec se třeba stanu spisovatelem. I když moje první dílo propadlo. Kniha Jak se naučit francouzsky, mnou přeložená do francouzštiny, nebyla moc úspěšná. Uvidím jak na tom budu s druhým dílem, možná mi nezbude už nic jiného než se politovat…

Určitě vím, že nebudu psycholog. Těch se totiž bojím. Je až neuvěřitelné jak snadno z nás můžou udělat psychopaty. Někdy stačí, když znají naše sny, jindy zas, když jim ukážeme své kresby, no a někdy se stačí zmínit o tom, že rádi pomazáváte holky marmeládou. Zlí jazykové tvrdí, že existují i psychologové, kteří nás analyzují podle oblečení. Já se raději analyzovat nenechám, jelikož mám divný sny, maluju divný malby a moje nejoblíbenější tričko je s obrázkem opalujícího se bobra, kterému jdou vidět spoďáry. Raději mě nezkoušejte analyzovat, já si to opravdu nechci nechat znova vykládat…

Nehod spád

Ještě když jsem byl v prváku, tak mi jedna holka napsala, že je strašně zábavný na mě koukat v knihovně. Po dvou letech je to tu znova. Jedna kamarádka mi řekla, že na mě v knihovně ráda kouká a čeká, kdy zas udělám nějakou pitomost. Abych vám dokázal, že nejsem zas takový pako, tak uvedu pár nehod, které mě potkaly v knihovně, a které se mohli klidně stát komukoliv z vás.

Takže první nehoda je pád ze židle při houpání na FSS, další je pád ze židle při houpání na pajdáku, a následuje pád ze židle při houpání na fildě. Na druhý straně jsem ještě nikdy nespadl ze židle v Moravský zemský knihovně, a ani v knihovně na právnický fakultě, kde jsem však byl jen jednou.

Oblíbenou nehodou je i zakopnutí na schodech. Zakopnul jsem na FSS, což je divný, jelikož v knihovně máme asi jen 10 schodů. Divný není, že jsem zakopnul na fildě, jelikož tam mají schodů víc a jsou i prudší. Tady ten pád ale stál za to, škoda jen, že ho nikdo neviděl, to bylo totiž skoro umění. No, a na pajdáku, díky za to, žádný schody v knihovně nemají. Nebo jsem je zatím neobjevil. To by bylo divný, kdyby se z ničeho nic někde objevily schody. To byste si říkali: „Co tu dělají ty schody?“ „Dejte ty schody pryč!“ „Vždyť tu schody nemaj co dělat!“ To by byla legrace. Myslím si, že bych na nich hned zakopnul, jen tak pro radost…

Trochu méně oblíbenou nehodou je dostat facku záchodovými dveřmi. To se mi stalo na FSS, kde jsou záchody v uličce mezi dvěma studovnami a dveře se otvírají právě do téhle uličky. Podobnou „aféru“ s dveřmi jsem zažil i na pajdáku, ale to se nepočítá, jelikož tam nemají záchody přímo v knihovně. Na fildě jsem ještě dveřmi nedostal, tam jsem měl spíš problém uhodnou, který je pánský a který dámsky (na dveřích mají takový ty divný značky z biologie se šipkou a kolečkem).

Tohle jsou ty nejzávažnější nehody, kromě nich se občas můžete polít, zašpinit se jídlem (moje nejoblíbenější zašpinění bylo od jablka) či vysypat krabičku Tic tac. Když jsem si teď prošel všechny mé nehody, tak už pomalu začínám tušit, proč je mé nejčastější slovo „auváá“. Pokud vás dnešní hlupota zaujala, tak si běžte někde pro radost zakopnou, nebo někoho nakopnout. Hlavně ať to má spád…

Dramata otázek bez odpovědí

Proč existuje suchý humor a ne už mokrý? A je vrcholem suchého humoru, humor v prášku? To by byla docela legrace, kdyby se dělala sranda ze sáčku. Vzali byste kousek ironie, přidali špetku sarkasmu, nějakou drobnou hříčku a samozřejmě kečup. Pak jen zamíchat a podávat vychlazené. Dále, proč se říká, že někdo zůstane na ocet? Proč by někdo zůstával jen na ocet? To je přece divný. Já raději zůstávám na snídaní, oběd i večeři. Když už jsem u jídla, jak mám říkat jídlu mezi svačinou a obědem? A ještě pár drobků. Proč se říká rovné příležitosti? Proč ne nakloněné? A z kopce to se mnou jde nebo jede? No nic, raději na to šlápnu. Už mám stejně našlápnuto k něčemu dalšímu…

O dramatické výchově jsem už jednou dramaticky psal, to jsem však nevěděl, že to bude ještě dramatičtější. Na závěr předmětu totiž budeme muset sehrát představení pro děti, a to si opravdu nedovedu představit. Má živá „umělecká“ vystoupení se zatím omezila na recitační soutěž na základní škole, ve které jsem získal 3. místo z 5 účastníků (za mnou skončila holčička, která se rozplakala a kluk který zapomněl slova, takže docela úspěch), a na účast v soutěži krásy (tohle nerozšiřujte, zničilo by mi to mou tajemnou intelektuální image) na lyžařském kurzu, kde při taneční části mnou v euforii odhozené tričko, skončilo na hlavě jedné učitelky.

Zjistil jsem taky, že nemám problém s mluvením na veřejnosti, ale se psaním na veřejnosti. Vždy se totiž zakoktám. Třeba když chci napsat Hájek, tak to napíšu jako Hahahahájek, a to se mi pak všichni smějí (ha ha ha přece není k smíchu). Vlastně i v mluvením mám drobný problém. Týká se to ale jenom jednoho slova. Nerad totiž říkám „květák“ v přítomnosti žen.

Když už jsem začal otázkami, tak jimi i skončím. Je lepší mít otázky bez odpovědí, nebo mít odpovědí bez otázek (no jo, zatracená 42)? Nejvíce mě však trápí, proč jednou budou naše životy sečteny? Proč nemůžou být třeba sepsány? Žijeme v podivném světě, jasně je plný krásných holek a dobrého jídla, ale je podivný… skoro jako já.

Podávám namátkou

Dnešní hlupota je (ne)tradičně úplně smyslně nesmyslná a zároveň postrádá pointu. Ne ,že ji nemá, jen ji postrádá. Ale to už snad víte, proto to není třeba psát. Jen teď nevím proč to píšu. Asi se ze mě vážně stává pomatenec. Pokud jste taky zmateni a nechápete, co chci vším tím matením říct (nebo spíš namést), tak si pro uklidnění nahlas řekněte: „Nevím o čem to mluví, ale někdo mu možná rozumí.“ To by mohlo být rozumný ne? Pokud jste si to neřekli, tak prosím dále nečtěte a běžte dělat kliky.

Někdo má smutný oči, někdo má tak smutný oči, že z toho má smutný i uši, který jsou často propíchnutý. Oči by propíchnutý být neměly, naopak propíchnutý může být nos, který většinou bývá velký, křivý, placatý nebo zlomený. Zlomený jsou ale častěji ruce nebo nohy. Zlomený může být i srdce, které se občas ocitá v krku, když máme něco na jazyku. To je pak lepší nepolykat. Mohlo by se nám totiž špatně dýchat, a to je většinou horší, než když nám něco leží v žaludku. Když je vše v pořádku, spadne nám kámen ze srdce. Pokud však padá špatně, skončí v ledvinách, kde se stane ledvinovým kamenem. A to člověku pohne žlučí. Určitě jsem na něco zapomněl, ale mně na počítání všech problémů nestačí prsty na rukou. Zkuste tomu, když tak přijít na kloub…

Už asi vím, proč jsem dnes tak (ne)smyslný. Bude to v mých konverzačních dovednostech, kvůli kterým mě má dost lidí za idiota. Od pravdy nejsou zas moc daleko. Odhaduju to na pět až šest metrů. Tenhle týden jsem totiž zase zářil.

Na hodině debatování (4kreditový předmět) jsem řekl, že odmítám trest smrti kvůli nemožnosti jeho bezpečného provedení. Kamarádky studující historii, která se vrátila z archeologické praxe, jsem se zeptal, jestli je vykopávka. No, a nakonec jsem jednomu kolegovi řekl, že tenis v mém podání je úchvatná podívaná, a je proto škoda, že mi nejde podání… Snad jsem svá „přeřeknutí“ podal dostatečně jasně, a že mě kvůli tomu nepřestanete číst. Nerad bych se stal vykopávkou bezpečně podávanou jen namátkou…

Citová

Už jsem přišel na důvod, kvůli kterému jsem psal básničky. V záři se ochladilo a já chyt rýmu, a proto jsem si rýmoval. Rýma je vyléčena a já dorýmoval, jak prosté. Taky už vím, že nejsem bezcitný. Když totiž píšu nějakou seminárku, tak v ní vždy užívám citace. To si to pak pěkně cituju. A ještě jedna rada. Jestli máte hlad běžte do Ikey (Jak se tohle skloňuje? Že by další můj pád?), mají tam totiž plno švédských stolů. No nic, já si jdu citovat…

Pokud se na to cítíte, můžete si přečíst ukázku z rodinného sci-fi dramatu Ctitel marmelády. Jedná se o kritiku tradiční středostavovské morálky a zároveň líčí rodinné problémy na pozadí hlubokých sociálních změn. Následující ukázka je z rozhovoru mezi otcem Borisem (vážený vycpávač klobouků) a jeho nezdárným synem Olegem. Pro větší dramatičnost je na scéně přítomen i eskymák.

Oleg: Otče zamiloval jsem se a chci se oženit.
Boris: S kým můj synu?
Oleg: S Olgou.
Boris: (zlostně) To snad nemyslíš vážně! Vždyť ta neudrží nohy u sebe.
Oleg: (vzrušeně) Ale otče, stále zapomínáš na její kolečkové brusle.
Boris: (odhodlaně) Ten sňatek nikdy nepřipustím.
Oleg: Já si ji vezmu a udělám to, co by udělal každý správný muž. Pomažu ji hlavu marmeládou.
(Boris si zhnuseně odplivne a začne stepovat)
Oleg: Otče, tvá středostavovská mentalita se mi hnusí.

Celý rozhovor slyší i Olga schovaná za eskymákem. Nechce být klínem mezi otcem a synem, proto se rozhodne od Olega odejít. Před odchodem ještě stráví s Olegem poslední noc. V následujících letech se stává úspěšnou závodnicí na kolečkových bruslích. Po pěti letech zazvoní Oleg u jejích dveří s malým chlapcem v náručí.

Oleg: Olgo, chci ti někoho představit. Tohle je Ivan. Tvůj syn.
Olga: (začne plakat) To není možné.
Oleg: (dojatě) Ale je.
Olga: (plačící) Jak jsem mohla být tak hloupá…

Celá hra končí drsným soubojem, svedeným pomocí světelných mečů, mezi Olgou a Borisem, ve kterém se Olga dozví, že Boris je ve skutečnosti jejím ztraceným kadeřníkem.