Doklad kladů

Konečně jsem dnes skončil s jarním úklidem, takže se opět můžu s klidem obracet k lidem. S mírně neklidným pohledem jsem se ale začetl do minulé hlupoty. Smírně však musím dodat, že Bublina už vážně prostupuje vše mé bytí (je vším mým?). Což je fajn. Jen občas to její prostupování trochu šimrá. Minulá hlupota je toho obrazem. I odrazem a dokladem všech jejích kladů, které se mě ve vší radosti (do)týkají… a pak šimrají (samo)zřejmě… No, jen si asi k Vánocům nadělím nové heslo…

Pohádka teď střídá pohádku a po hádkách není ani památky. Jsem na chvíli zase jen dítě, které má raději plyšové medvídky než plešaté zpěváky, dítě které se upřímně těší z prvních kopaček, dítě, které zažívá to očekávání a slastné chvění z překvapení. A to přesto, že jsem vyrostl a zestárnul. I když s tím jsem původně nepočítal. A to už vůbec nepočítám s tím, že mi letos Ježíšek přinese Švédskou letušku. Klidně by to mohl donést i Klaus. Ale to se asi nestane. Víte, já totiž věřím na změny klimatu způsobené člověkem…

Poprvé nejsem na Vánoce doma. Zvláštní. Smutné. Nové. Pořád ale rád kradu cukroví ze spíže, ačkoliv je úplně to samé k dispozici na stole. Něco se asi nikdy nezmění. Doufám, že toto zdání ani z dálky neumí klamat. Klamat neumí ani večerní město. Všimli jste si, jak to večer na Štědrý den všude žije? Všichni totiž smaží… Mám se a vy se taky tak mějte, či umíte-li to, ještě lépe… A mé nové heslo zní – Proč už sakra nedělají čokoládu v alobalu? – snad brzo odezní… Nebo to je jen taková má milka?

(Pe)ťulová

Předem se omlouvám za nedovolené vniknutí, ale bylo otevřeno, tak jsem tu (a taky znám heslo). Taky se omlouvám všem čtenářům hlupot, protože tato hlupota není od hlupottvůrce, ale pro něj. Prostě (Pe)ťulová. On píše pro nás, tak jsem si jako věrná čtenářka řekla, že si obrátíme role a čtenář bude on (snad).

Můj milý (Pe)ťulo, doufám, že se nezlobíš, že jsem ti bez tvého vědomí vtrhla do tvého děníčku, ale když už jsem vtrhla do tvého života... Tento rok byl velice zvláštní, krásný a můžeš za to ty. Ty a tvoje dobrá nálada, hravost, jak vše bereš s nadhledem a taky jak dokážeš pomoct. Děkuju ti za příjemně prožitý rok a doufám, že mi i nadále budeš dělat společníka v životě.

Toto jsou první vánoce, které strávíme spolu, takže se už teď těším na veliký řízek, který mi nachystáš, na to, až uvidím tvůj nazdobený stromek, až rozbalíme dárky, jak mi budeš kreslit a jak budeme hrát karty (pokud je teda nezapomeneš dát pod stromeček). A samozřejmě na další věci, které spolu budeme provádět.

Přeji ti teda krásné společné vánoce, hodně dárků pod stromečkem a ať máš pořád svoji dobrou náladu. A nezapomeň na řízek...

Splácaná (oz)doba

Možná z bezradnosti jsem dneska splácal první sněhovou kouli. Je pozoruhodné, jak fungují asociace. Vzpomněl jsem si totiž, jak jsem podobně poprvé plácal kouli loni. Kdepak asi ty loňské sněhy jsou? Plácal jsem se a všude okolo bylo ticho. To zvláštní ticho města, které odpočívá po předvánočním dnu, plného pachtění se po čemkoliv s kýmkoliv kdekoliv. Vánoce jsou za dveřmi a my je od nich nemůžeme vyhodit. A když už je vyhodíme, tak se stejně vrátí oknem nebo třeba komínem. No, Vánoce nejsou jako jehovisté…

Máte rádi vánoční ozdoby v podobě neonových svící a svíček, které zdobí města, domy i nejrůznější markety? A nezdobí i nějaké Markéty? To by pak tím spíš byly super. Světýlka mám rád, nevadí mi svíce, ale nevadilo by, kdyby jich nebylo více. Pro mě jsou tyhle ozdoby novodobým znamením Vánoc. Znáte to, každá doba si žádá svá znamení. A pro naši dobu máme svíticí ozdobu. Jen je škoda, že pak kvůli nim nevidíme hvězdy. Kdysi lidé s obdivem pozorovali nebe, dnes s obdivem pozorujeme sebe. Naše pravá (i levá) já se nám zjevují ve sklech vitrín. Nemám nic proti konzumní společnosti (sám konzumuji jak se jen dá), ale občas se rád jen tak zastavím a koukám. Třeba na nebe. Nebo na tebe…

Bez ohledů na pohled ven jsem dneska dokoupil všechny dary, dárky i dárečky, takže to teď můžu všechno zabalit. A snít. Třeba Dream. Což je nová deska –123min. Občas svými myšlenkami vzbudím všeobecný údiv, posměch, ale občas i obdiv. Jsem dost zvědavý, co vzbudím svým dnešním děním. Jen doufám, že hlasitým posloucháním Dream, nikoho nevzbudím. No, abych už to doplácal. Je na to ostatně správná doba. Dream mi poslal jeden kamarád po netu a já si uvědomil, že po optických kabelech zvuk cestuje rychleji než je – paradoxně – rychlost zvuku… A to nejen opticky…

Tohle periodické blábolení je mým způsobem života. I když nevím přesně jakým. Rozhodně je však zábavný, občas vadný a občas bezradný. A proto si občas z bezradnosti splácám sněhovou kouli. A pak i nějakou tu hlupotu… A taky proto Bublino nejsem tak částo (tak často jak by sis přála) online, protože rád vybočuju z řady… Nějaké rady?

Diáří se mi dobře

Mám svůj první diář. Ani nevím, proč nám ho v práci dali. No, možná proto, že diář používá tolik chytrých lidí s chytrými nápady, takže jaksi očekávají, že z nás třeba taky něco vypadne. A když ne, tak vypadneme i my s diářem. Když si v diáři teď tak listuji, zjistil jsem jednu podivnou věc. Zřejmě asi neovlivníme to, že je počet dnů v týdnu lichý. Tak by mě ale zajímalo, proč se výrobce rozhodl, rozdělit týden na pouhých šest políček s tím, že sobota a neděle se vtlačí do jednoho? Na druhou stranu to ukazuje na pravdivost teorie relativity, jelikož nám diář praví, že víkend uteče stejně rychle jako jeden den pracovního týdnu…

Ještě jedno doplnění k Rumburakovi. Vymyslel jsem totiž slangový výraz, který by ho mohl alespoň trochu rehabilitovat. Doufám, že mi ho pomůžete dostat mezi lidi. Zní: „Jsem v tom nevinně jako Rumburak.“ A použijete to kdykoliv v tom budete nevině. Platí? Zajímalo by mě, odkud se vůbec tyhle slangové výrazy berou. Například „nést kůži na trh“, "vzít roha", „to je maso“ nebo „zmasili se“? Pro ty z vás, které takové věci zajímají, jsem objevil vysvětlení jednoho z nich. Bohužel jsem neměl čas prostudovat nějaké existující dílo o tomto tématu, a tak jsem vyplnil veškeré své mezery použitím vlastního (ne)rozumu.

Takže výraz „zmasili se“ pochází ze středověku, kdy muž dámě, o niž se ucházel, hladil tvář kusem masa. Pokud se odtáhla, znamenalo to, že je zadaná. Pokud však byla volná a ke všemu svolná, přitiskla si maso k obličeji. Pokud se pak vzali, tak si maso nechali rodiče nevěsty. A proto se také, když mezi manželi vypukla hádka, říkalo: „To bylo maso.“… Pokud znáte objasnění dalších podobných výrazů, napište mi je prosím do dohloupění (Kde jinde by se to správně vstřebalo že?). A jestli ne, tak si je třeba vymyslete…

Zpátky k upřímnosti. Minulá hlupota byla už dvoustá, kterou jsem zde znetvořil (z netu stvořil?). Občas (třeba v hlupotě někdy loni napsané) ani nedokážu uvěřit tomu, kolik slabých, nečitelných a ubohých hlupot už jsem napsal. Na druhou stranu je to příjemný pocit, vidět za sebou tolik práce. A nejlepší na tom je, když jsem (po)chválen. Těší mě být něčím potěšením. To je základ považovaný za klad nejvyšší. Baví mě, jak si z hlupot bere každý to své. Každý po svém, ale se mnou… Někdy mám pocit, že se všichni prožíváme (prozíváme?) životem stejně. Jen s jinými jmény hlavních postav. Jak se k tomu postavit, abychom se nad tím nepozastavili? Možná tak, že budeme existovat pro potěchu… Děkuji mnohým za mnohé…

Mezi řečí

Můj vztah k tradicím? Tradičně vlažný. Zaujalo mě však, když mi Bublina řekla o Slavičínském zapalování vánočního stromu. Zvědavě jsem se tak do Slavičína s Bublinou vydal. Bohužel(dík?) se v naší komunikaci vyskytla nějaká chyba a ze zapalování stromu se vyklubalo (ne)obyčejné rozsvěcování. Škoda. Ale i tak to byla zábava. Najedl jsem se (trdlovník není trdelník), napil jsem (slivovice ví více), ztrapnil jsem se (menší truck s Bublinou na trakaři) a veškerý kolotoč pánů, panáků i panáčků nakonec zakončil jojo turnaj. Jo jo, byl to příjemně strávený víkend. Někdy je prostě lepší změnit směr, abyste neskončili tam, kde máte namířeno…

Mám rád Bublinu, to je jasné jak facka. Problémem ale je, že při návštěvě u ní doma taky nějaká ta facka hrozí (zajímavé, už na základní škole mi předpovídali, že skončím jako fackovací panák, dárce orgánů, nebo jako politolog). Můj vztah s Bublininým tatínkem je totiž na bodu mrazu. Vlastně jsme náš vztah poslali k ledu. Ale i když je náš vztah chladný a jde z něj docela kosa, kosa na kámen ještě nedopadla. A zatím ani na mě. Tenhle víkend si tatínek mou návštěvu ještě kompenzoval na honu, místo mě tak byl trefen chudák zajíc, ale přiznávám se, že se bojím dalších návštěv. Teda, ne že by mě chtěl zastřelit, spíš by byl raději, kdybych já vystřelil od Bubliny…

Nakonec ještě pár mých (nejen) víkendových trablů s pojmy, které nedokážu správně pojmout, ale jen správně pojmenovat. Mezi řečí si totiž strašně rád vše pojmenovávám a to vždy dopadá strašně. Takže, jak dělá hroch? Hrochtá? Říká se lež jako věž. Myslíte ale, že to říká i stověžatá Praha? Stále mě šálí šálek, říkám si proto – neohrnuj nos a šálek nos. Občas si říkám, že nejsem člověk ušitý na toto století. Ale co dělat, když to na mě rodiče takhle ušili? No a nakonec něco jen pro mou Bublinu – Proč, když usínam bez tebe, jsem z toho bez sebe?

O čem vím starou Arabelu

Ve středu se mi podařilo něco neskutečného. Byl jsem se svou dívkou na koncertu Tata Bojs, a i když chvilkami, kvůli malému zpoždění, volala: „Kruci, kde jste“, myslím si, že se ji koncert líbil. A mně se líbil taky. A taky se mi líbí Bublina. (Samo)zřejmě. Možná i proto jsem ji druhý den koupil urologický čaj. A nebo je to tím, že se blíží Vánoce? Nevím. Teda vím, že se blíží. Ještě něco ke koncertu. Tata Bojs byli skvělí, ale stále mě děsí Fléda. Proč tam sakra prodávají ty sekty? Víte, tihle náboženští fanatici, od nich se raději držím dál...

Jak jsme tak s Bublinou čekali na koncert, bavili jsme se o nejrůznějších věcech. O mně, o ní, o mrtvolách. Výstavy Bodies už byly všude dost přetřásány, ale já si ještě trochu zatřesu. Stále totiž budí značné pozdvižení. Budí rozruch, budí emoce, budí snad všechno kromě exponátů. O výstavě toho moc nevím, podívat jsem se, na rozdíl od mých bližníků, nebyl a ani to neplánuji. Možná, že přijdu o nějaké to poznání, ale abych se přiznal, raději poznávám živé lidi. Proč o tom ale píšu? S Bublinou jsme se shodli, že výstava může být reakcí na známou otázku, jestli je umění už mrtvé. Někdo to vzal asi doslova a pomyslnou hozenou rukavici zvedl. A to i s rukou a zbytky těla… Ale já nemůžu (a nechci) hodnotit, jelikož o umění vím starou (Ara)belu…

Mezi DVD v Levných knihách jsem teď narazil na Arabelu, což mi připomnělo jedno mé dětské dilema. Vždy jsem totiž fandil Rumburakovi. Ne, že bych byl dětský rebel libující si v záporácích. Naopak, vždy jsem fandil dobru. Měl jsem raději Vinnetua než Cornela, Luka Skywalkera než Darth Vadera, fandil jsem Machovi a Šebestové a ne bacilům. Proč jsem ale fandil Rumburakovi? Důvod byl prostý, Rumburak v tom byl nevinně! Vždyť co mohl jiného dělat, když si ho pan Majer přivolal kouzelným zvonečkem? Musel ho přece poslouchat. A už vůbec nemohl za to, že Menšík neuměl střílet a omylem trefil vlka, takže pak neměl kdo sežrat babičku. No a pak už to s ním jelo… Je to prostě pohádka s chybou, jelikož nevinný záporák je pro děti až příliš velká nálož...

Taková traumata se můžou s dětmi táhnout. Já jsem je například dotáhl až na internet. A možná i proto si tak často utahuji z Bubliny. A to přesto, že ji mám rád (byla se mnou přeci na Tata bojs). Nebo právě proto? Ať je to jakkoliv, rozhodl jsem se, že si z ní přestanu utahovat. Teda, alespoň na chvíli. Utrhnul jsem si totiž na košili knoflík (o ostudě nemluvě) a potřeboval bych ho zašít. No a jediná schopná osoba, která to dokáže, je má Bublina. Takže se k ní teď musím chovat pěkně. A to i na dění(čku). A proto si i vy teď se mnou zakřičte – Ať šije Bublina!

Za (ho)lubem

Bacila jsem ještě úplně nebacil, takže rána jsou rána a stále ještě můžu meditovat nad medem v čaji. Proč si však neudělat malé radosti z blbostí? Teda ze psaní hlupot. Mám už zase v hlavě tolik myšMarcelek, že se mi nevejdou za postel, takže je musím buď vyhazovat nebo dávat na blog. A jelikož si na blogu můžu pěkně vyhazovat a psát, že mé hlupoty jsou jako stehenní kost na předloktí, jako papoušek, který kuká, jako beránek v rouch vlčím, jako člověk, který je jen tehdy šťastný, když nad něčím naříká… dávám je sem. A to není veřejným tajemstvím. Je to jen upovídané mlčení…

Kvůli nemoci jsem si pěkně početl. Kromě čtení příbalových letáků k lékům (všimli jste si, že když si přečtete o nežádoucích účincích, tak se u vás začnou všechny projevovat?) jsem si početl i o tzv. Skinnerově boxu. Tenhle pán posadil do řady boxů, vždy jednoho holuba, ti neviděli nic mimo box, jen pravidelně dostávali zrnka (z hrnka?) hrachu. Holubi se mohli v boxu hýbat a vhozené zrnko se vždy setkalo s nějakým pohybem. A stávalo se, že holub dostával zrnka současně s tímto pohybem. Proto si holub asi řekl: „A jo, když roztáhnu křídla, tak určitě dostanu zrní.“ Nakonec tak držel holub křídlo stále natažené, takže každé zrnko ho zastihlo v tomto postavení. Teorie holuba se potvrdila. Skinnerův experiment pak vytvářel pouze takhle zblbnuté holuby – jeden se neustále točil v kruhu, druhý kroutil neustále hlavou, jiný stál pořád na levé noze… No, co k tomu dodat?

Musím se přiznat, že jsem docela nerad, když mě na ulicí zastaví nějací prodejci, nabízeči, nevěrci, či věrci čehokoliv. Jsou zatraceně vlezlí, a to přesto že jsou všude vylezlí. Jsou všude, znají naše slabiny a silninám se vyhýbají. Mám docela rád film Jsem nesmělý, ale léčím se, ale mám strach, že někteří tihle lidé to s léčbou přehnali. Nevím, nejspíš je to legální a nic moc se s tím dělat nedá, ale nemohu si pomoct. Když mi někdo nabízí takto vlezlým způsobem parfémy, vždycky mi to smrdí, když knihy, tak je to pro mě takové nečitelné, a když mi nutí (nudí?) tarify, ať už v modrém, růžovém, či červeném, bývá to pro mě vždy otravně totožné. Maximálně v bleděmodrém… Hlavně nedělat chyby, za které zaplatíme. A to doslova…

Nemám nic za lubem (nevím co je „lub“, ale snad chápete), ale tak mě napadá, jestli také lidé náhodou nežijí ve Skinnerových boxech. Více nebo méně? Víte, je-li člověk izolován od vnějšího světa, utváří si pak svůj vlastní. Možná proto bývají ti nejostřejší neonacističtí chlapci většinou pěkně tupí, možná proto máme tak často poměry s pověrami... A možná i já izolován od světa (občas nemocí, občas blbostí), tvořím tyhle slova a věty, abych si vytvořil vlastní světy… Paralelní… Být tak holubem, abych věděl co máte za lubem…

Ve víru virů

Nemoc zaútočila na moje (ne)smysly a pevně tak svírá moji tělesnou schránku (na které stále chybí upozornění, abyste do ní neházeli reklamu). Takže jsem byl nucen, paralenem se sjet a začít tím žít zvláštní paralelní svět. Nebo spíš jen takový mezisvět v mezích víření virů. Věru být pac i entem (taky byl Stromovous vaše nejoblíbenější postava z Pana prstenů?) není příliš radostné, ale může to být poučné. Až teď jsem si uvědomil tu starost, jenž o nás při takovýchto stavech mají maminky, babičky, tatínkové i dědečkové a vůbec všichni další bližníci…

Je dobré, že jsem si to uvědomil? Nebo je špatné, že jsem si to uvědomil tak pozdě? Jestli je to tak, pak jsem to asi nikdy necítil.. nectil? Nejsem ochoten, spíše ochočen k upřímnosti, přiznat se, že přítomnost mé starostlivé Bubliny byla tím nejlepším lékem. Leká mě však, že Bublina je teď kvůli mně nemocná. Dostanete-li se takto pevně do sevření nemoci a do víru virů, myšlení se vám trochu pozmění. Uvědomíte si, že zdraví máte skutečně jen jedno (s Bublinou tedy máme dohromady dvě) a bez něj jste jen odmocnina sebe sama…

Nyní mě v osamění vlastního pokoje pohlcuje opravdu svéhlavá potřeba tulit se, která k překvapení mě samotného, nutí usměrnit ony rozervance uvnitř a o všem psát. Ovšem je to jen obrys vpity do jedniček a nul. Nemám důvod být sám, nicméně se tak cítím. Obklopený mnohým(i), pustý opuštěním bez odpuštění… Zřídka kdy skončím tam, kde jsem měl původně v úmyslu skončit, ale často se dostanu někam, kde být potřebuju… Abych pochopil… Proč to tak je? Nemám nejmenší tušení. A vlastně ani nechci mít nejmenší tušení…

Svody svobody

Blíží se výročí sametové revoluce. Já už jsem členem té bezejmenné svobodné generace, která neví co to bylo SSM, nebo nezná slovní spojení „výjezdní doložka“, ale občas se bavím představou, jaké by to bylo, kdyby nikdy žádná revoluce neproběhla. Jak by se chovali mí známí? Jak mí (ne)přátelé? Jak bych se choval já? A co třeba hudební kapely, zaprodaly by se režimu? Umíte si představit Tata bojs na Festivalu politické písně? Kryštofy hrající na svazácké výroční oslavě? Jan P. Muchowa Národním umělcem? Karla Gotta ministrem kultury? … Raději toho nechám. A i když mě tyto představy baví, někdy mě i mrazí…

Žiji ve svobodě a tak si svobodně mužů i psát. A taky bádat. Takhle jsem třeba vybádal, starý svitek, jenž úplně mění náš pohled na řeckou filozofii. A i když se pravost svitku jeví jako značně sporná, obzvlášť vzhledem k opakovanému výskytu slov „napařovací žehlička“, podělím se s vámi o několik poznatků. Tak např. Herakleitova slavná věta nezní – Dvakrát nevstoupíš do téže řeky – ale – Dvakrát nevstoupíš do téže Řekyně. Platon podle svitku nejen, že vymyslel plátno, ale byl i prvním autorem knihy o dělené stravě. Svitek obsahuje i zmínku o zakladateli stoicismu Zenonovi z Kitiia, které ho jednou zastavil jeho žák a položil mu otázku: „Zenone, proč nemůžeme vést sexuální život?“ „My nesmíme?“ žasl Zenon. „Ach jo.“

Kromě dvacátého výročí revoluce si letos připomínám i desáté výročí používání počítače. Před deseti lety jsem totiž začal pomalu zjišťovat, co je to internet, a taky poslal svůj první e-mail. Vím, že nejsem nějaký technologický novátor, ale úplný neználek taky ne. Nepíšu o tom proto, že je to už deset let. Spíš mě zaskočilo, že je to teprve deset let! Deset let, co se internet dostal i k technicky slabším, jako já. A podívejte se dnes kolem sebe. Vždyť i já už do PC cpu nové C.P.U. Jak jsme mohli dřív žít bez mailu, ICQ, nebo Skypu? Jak mohl někdo něco udělat, nebo něco zorganizovat? Vždyť i tuhle hlupotu ťukám na svém počítači. Před deseti a více lety bych řekl, že slyším hudbu budoucnosti. Dnes je to jen obehraná písnička. A myslím, že to samé se týká naší svobody…

Poslední dobou jsem rád za každé zastavení, za každé vydechnutí. Proto jsem rád, že si můžu vychutnat následující volné chvíle medita(n)ce, odpočinku, či čehosi s Bublinou. Všechno kolem mě poslední dobou příliš pádí. Ze spolužáků ze základky jsou manažeři, spolužačky to mají dané, jelikož jsou vdané, a prvním láskám rostou bříška… A já mám pocit, že i když poznávám stále nové tváře, stále si nesou stará jména. Všimli jste si někdy, jak podvědomě neustále zaujímáme stejná místa? Jakoby místo, v němž jsme byli dříve, poskytovalo více bezpečí, než tentýž prostůrek o kousek vedle. Jsem rád za svůj svobodný virtuální prostůrek…

Vysvětlení tlení

Říká se - koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Tak by mě zajímalo, jestli když si v pekárně koupíme chleba, dostaneme k němu i tu písničku. Případně jestli to platí i na housky. Pokud ne, tak by se to mohlo zavést. A já bych to i rozšířil. Každý druh pečiva by odpovídal jinému hudebnímu žánru. Takže k chlebu by jste dostali klasiku, k rohlíkům rock, k houskám (samo)zřejmě house, k hřebenům nejspíše punk, ke koblihám pop, k šátečkům by se hodila world music, ke croissantu crossover, no a k rakvičkám nejspíš emo… Možná by se tím vyřešila i krize hudebního průmyslu…

Často koukám na reklamy v trambájích. Nejraději mám ty na jídlo. A vůbec nejraději mám ty, kde je zobrazeno jen to jídlo. Při koukání mi pak jízda pěkně utíká (nebo ujíždí?). Občas jsem tak zaujat, že mám chuť se zakousnout. Myslím, že by bylo fajn, kdyby byly reklamy v trambajích poživatelné. To bych si asi šel chytit trambáj, která je celá pomalovaná Margotkami. Představte si, jak by se na ní lidé vrhli. Asi by z ní moc nezůstalo (asi jen motor a kola). Jak by pak řidič vysvětloval šéfům snědenou trambaj? Že by řekl: „Omlouvám se, že ji nevezu celou, cestující mi ji cestou snědli.“ A možná, že to není dobrý nápad. Trambaje by totiž byly jenom na jedno použiti. A navíc by se pak mohly třeba naštvat a začít do lidi taky kousat...

Námět na pohádku… Mladý princ má tři noci za sebou stejný sen, že kdyby se vydal na cestu za sedmero hor, našel by tam krásnou princeznu. Rozloučí se s rodiči a vyrazí na cestu, že prý na deset dní. Po dvou letech jej najdou, jak bloudí na poušti v romantický svazku s vačicí. Vyhladovělého prince dopraví domů, kde jej vzkřísí miskou polévky. Hned poté dostane i něco k snědku. Princ jim pak vypráví, že našel jeskyni v níž bylo několik princezen a dva lístky na muzikál… bohužel dál už mě nic nenapadá. Když tak mi můžete pomoct. Samozřejmě, že vám vaše myšlenky ukradnu a budu je vydávat za své…

Netvrdím, že mám špatné spaní. Ale občas se nad něčím s mírným znepokojením zamýšlím. A pak zjistím, že je to úplná hloupost. Přišel jsem na to, že hlupoty určitě nejsou matkou moudrosti, ale mohly by být alespoň tchýní sdílnosti. Je fajn, že s někým můžu virtuálně sdílet své podivnosti, blbosti a jiné nectnosti. A i když jsou myšlenky v hlupotách často jako sněhulák na jaře (a kdekdo jim rád strouhá mrkvičku), jsem rád že je mám. No a také číst je, je lepší, než je poslouchat… A tak to tu je, pořád trochu stejně, pořád trochu jinak, a hned tak se toho nezbavím(e)… Konec (vysvě)tlením… Ví svět… lením…

Pozn. Takhle vypadám, když říkám hlupoty živě… jo Péťa vážně ži(v)je

V poKlusu

Doba je hektická. Vše kolem mě příliš rychle utíká a já zkrátka nestíhám. Nenašla by se nějaká zkratka? Jsem už od přírody (i když myslím, že Země ze mě nemá často radost) člověk loudavějšího typu, a proto za vším tím „doby hemžením“ jen tak klušu. Někdy je však dobré zůstat stát a všechno míjení nechat pomíjet kolem i vně sebe. Odejít z míst, kde vám to neprospívá, na místa kde prozpíváte celý večer. Já se proto dnes zastavil na místě, kde si prozpěvoval člověk, v němž se možná skryl Kryl, a který občas vytáhne z rukávu Nohavicu. A i když mi zpíval, že neslyším (i když jsem slyšel výborně), že neposlouchám (i když jsem naslouchal pozorně), a že nevidím (i když jsem koukal, (ob)čas(to) i po Bublině), prospívalo mi to výborně. A vůbec celý večer se točil v příznivém opojení i oslnění (mít tak dobré vize na improvizace). Škoda jen, že kvůli židlím si nohy mohly jen podupávat, přestože chtěly tančit. No nic, už je po Klusu a já raději rychle naklušu do postele… Můj ch(r)ápavý spolubydla totiž ještě nespí!

I myč má image

Nebyl jsem teď dlouho doma, takže jsem se rozhodl pustit do velkého podzimního úklidu. V podstatě se ale jedná o promeškaný velký jarní úklid. Znáte to, roční období až příliš rychle utíkají. Někdy mám až pocit, že se jen tak míhají. A navíc velký úklid je často i vleklý. Ono není problém všechno někam zaházet, ale to není řešení. Chce to zodpovědnější přístup. Já k tomu přistupuji tak „zodpovědně“, že se z podzimního úklidu stane úklid zimní, který pozvolně přejde v úklid vánoční. Snad mi pak s ním někdo pomůže. No, docela by mi pomohlo, kdyby existovalo něco jako „kuchyňská linka důvěry“…

Je to jedna pohroma za druhou. Samá kalamita. Nedávno sněhová, teď má uklízecí, stále jsme ve víru virů, občas se objeví nějaká ta vichřice, orkán, či hurikán. To aby člověk opravdu nevycházel. Z údivu a ani z neuklizeného domu. Všude samé nebezpečí. Jo a všimli jste si někdy, že tyhle pohromy pojmenovávají? Orkán Kirill, Hurikán Sandra. Jen by mě zajímalo, proč se nepojmenovávají i další katastrofy (například povodeň Jiřinka, požár Standa, epidemie Klára). Přesto nevím, jestli by pro mě bylo lepší, že mi dům zbořilo zemětřesení Čeněk (Neštěstí s lidskou tváří?), nebo nějaký ten anonymní živel…

Zpátky k uklízení. Strašně nerad vyhazuji staré věci (Bublina by mohla vést konverzaci o mých starých converskách). Můj úklid probíhá často tak, že co nejvíc třídím, abych toho musel co nejmíň vyhodit. Člověk se někdy diví, kolik zbytečností už nashromáždil. Místa je málo, ale vzpomínek hodně. Navíc jsou teď docela in nejrůznější retrovlny. A já spoléhám na to, že neexistuje nic, co by se nemohlo vrátit. Dokonce neexistuje nic, co by se nemělo vrátit. Na všechno jednou dojde. Teď možná vypadám směšně, ale jednou se dočkám chvíle, kdy mi budou ostatní závidět. Vlastně jsem teď tak moc in, až jsem before. Takže dále schovávám nejrůznější věci, občas i oblečení, a čekám na nějakou tu retrovlnu. V případě oblečení i retrobavlnu…

A proč vlastně dneska píšu hlupotu o uklízení? Úklid má totiž velmi pozitivní vliv na naše duševní zdraví. Všimli jste si někdy, jak znovuuklizený životní prostor dodá klidu našemu bytí? Možná nebude náhodou, že slovo úklid v obě zahrnuje klid. Možná, že si člověk urovnáním věcí v bytě, urovná i věci v bytí. No, už vám v myšlení nebudu dělat nepořádek a raději se klidím umýt… I jako myč hlídám svou image…

Směním se sněním

Nemůžu spát. Ne, že bych hledal odpovědi na zapeklité filozofické otázky, nebo rozjímal nad půvabem čokolády s velkými „hajzlnaty“, a ani se nepokouším ovládnout svět. Nevadí mi, když si ze mě někdy někdo dělá legraci, tak snad i já můžu občas z jiných. Platí? Můj spolubydlící strašlivě moc chrápe. A já nemám tu moc mu v tom bránit. Občas se říká, že lidé spí spánkem spravedlivým. Pokud je to pravda, tak pak spolubydla vyznává nějakou hodně originální koncepci spravedlnosti. Ale rozhodně je to spánek člověka, který to myslí vážně, když leze na noc do postele…

Já z ní vylez a teď píšu hlupotu. Když jsem doma, tak většinou jdu do kuchyně, kde si čtu. Nebo se cpu. Proto mám na kuchyňském stole permanentně připravenou knížku nebo čokoládu (tu si čtu teda raději). Také je zajímavé, že do kuchyně pokaždé přijdu ve čtvrt na jednu. Naše kuchyňské hodiny totiž už pár let nefungují a vždycky ukazují tuto dobu. Takže to tak zajímavé asi ani není. Někdy, když vážně nemůžu spát, tak si v kuchyni čtu i několik hodin, i když hodiny pořád ukazují čtvrt na jednu, takže se doba strávená v kuchyni dá jen těžce určit. Často to však bývá příjemné bdění, jelikož je bez chrápání…

Začíná tu být opravdu hlučno. Nevím proč, ale rozsvítil jsem si kvůli tomu lampičku. To, že vidím chrápání, bohužel nebrání tomu, abych jej neslyšel. Když už jsem u světla, tak si na něj trochu posvítím. Tady na koleji mi svítí ještě stará žárovka, ale doma už mám v lampě novou úspornou. Máte ty úsporné rádi? Já zatím moc ne. Úsporné totiž může být i sporné. Možná už blábolím kvůli spánkovému deficitu, ale její světlo se mi zdá studené a celkově takové dost neosobní. Navíc ten její podivný tvar. Na druhou stranu by prý měla vydržet až 7 roků. No, uvidím… nebo neuvidím… Ale alespoň něco vneslo do mého života nové světlo…

Za snění směním už cokoliv. A proto mě napadají podivné myšlenky. Třeba vím, že pokud bych chtěl spáchat sebevraždu skokem z nějaké velké budovy, tak bych nahoru nemohl jet výtahem. Bál bych se totiž, že se výtah se mnou utrhne. Divné. Všimli jste si někdy koudobra písma? Je to skvělá myšlenka, lovec pocitů, obraz melodií… A kvůli němu i ta nejledabyleji napsaná hlupota bývá svérázným otiskem jediného bezesného okamžiku…

Co nepočítám(e)

Nevím čeho jsem chtěl přesně dosáhnout. Měl to být jen pokus a už předem mi bylo jasné, že to nepřinese žádné zajímavé výsledky. Zapnul jsem počítač, spustil Firefox a do Googlu zadal hledat výraz Google. A nic. Pak jsem zadal výraz internet a pochopitelně, že se zase nic moc zajímavého nestalo. Škoda. Proč jsem to vůbec zkoušel? Nevím, prostě jsem chtěl zkusit něco, s čím by počítač nepočítal. Co kdyby že? Počítač se třeba mohl dostat do nevyřešitelné smyčky. Prostě by se kousl a procesor by udělal krátký zacyklený proces. Jako pes, který dokola honí svůj ocas. Počítač se ale nekousl a ani se nezačal točit dokola.

Nikdy jsem nepočítal s tím, že zjistím, jestli je opravdu něco nad námi. Něco co nás přesahuje. Nevěřím v boha, a taky jak bych mohl, když jsem si minulý týden přivřel prst ve dveřích, ale přesto tuším, že je něco nad námi. Tuším, že jsou to družice. Fascinuje mě, jak si můžu prohlížet svůj dům z ptačí perspektivy. Vlastně ještě z vyšší, protože takhle můžu i ptákům koukat na záda. Takhle nedávno jsem koukal na družicový snímek Havířova, a nejen to. Obrázek jsem si přiblížil a najednou jsem koukal na svůj dům. Chtěl jsem to přiblížit ještě víc, abych koukl do okna, jestli tam zrovna nesedím, ale to už jsem se dostal do kostiček. Už tedy vím, že nás něco přesahuje, a navíc i bdí nad našimi činy…

Přísudek této věty je podmět… Čeština je velice zajímavý jazyk (a to nejen, když nazývá Ruzyni). S tím počítám, i když s tím zase nepočítá matematika. Občas je fajn nechat lehkost blábolení a těžkost slovníkům. Nechat se jen tak naslepo i nahlucho unášet nahotou a nesmělostí slovíček. Občas z toho mívám pocit mrazení, které však při nepochopení přechází k mrzení. Těžko říct, proč tak lehce podléhám té omamně němé a neměně určité slabosti. Ovšem slabosti ve své podstatě silné, jelikož vychází z jasných pohnutek, což zase často vede k zmatenému chování. A to je často jediná rozumná reakce na současný zmatený svět. Asi to chce radikální řez… Asi si dám nějaký ten čokoládový…

Co přidá vám

Už jsem se jednou psal o tom, že když v Praze jezdí metro, tak tam mají i metrosexuály. V Brně pak jezdí šaliny, takže proto tu jsou i nějací ti šalini. Ale zpátky k metrosexuálům, původně jsem si opravdu myslel, že se jedná o úchyláky z metra (ani nechtějte vědět, jak jsem si tu úchylku představoval). Když se nad tím zamyslíte, tak by jich mohlo existovat v dopravě i víc. Takový Busexuál nebo vlakosexuál. Jeden by brázdil linky autobusů, druhý by jezdil zásadně vlakem. Občas by se objevil i nějaký ten dopravní individualista – autosexuál (to zní nějak povědomě). No a nejvíce by v těch úchylkách létali aerosexuálové… A já už v tom pěkně plavu, tak snad nejsem…

Když už si tak plavu. Je mimořádně zvláštní, že nikdo nedostane mořskou nemoc na souši. Na moři narazíte na spoustu lidí, kterým je zle, jsou jich doslova celé lodě, ale na souši jsem ještě nepotkal člověka, který by věděl, jaké to je trpět mořskou nemocí. Je mi záhadou, kde se na pevnině schovávají ti mořem trpící lidé, kterými se to na každé lodi jen hemží. Snad v tom neplavu jen já. Když jsem byl malý, tak jsem chtěl být námořním kapitánem, ale po mé první plavbě jsem si to rozmyslel. Navíc mi pak někdo řekl, co jsou to zač ti žraloci. O hurikánech nemluvě. Ale zase kdybych ztroskotal na nějakém opuštěném ostrově, tak bych mohl vyostřit svůj ostrovtip… který poslední dobou spíše tupím…

Kapitánem nebudu, ale to neznamená, že se nemůžu realizovat. Snad nezklamu, když si udělám reklamu. Nějakým podivným způsobem jsem totiž prošel výběrovým řízením na stipendijní místo u nás fakultě. Takže teď asi budu pracovat na propagaci své alma mater. Jen doufám, že to nebude nějaké hloupé PR, to bych na to asi musel říct pr! A za tím si stojím. V tomhle jsem jako strom, ten taky nikdy neustoupí ani o píď. No, uvidím a pak napíšu. Napsat zatím jen můžu, že jsem své „vybrání“ oslavil ve vegetariánské restauraci. A tam přišel na možný paradox. Myslíte, že vegetariáni můžou spořit do prasátka?

Nakonec ještě jeden přídavek. K minulé přidané (ubrané) hodině, přidám další přidávací hodnotu. Při nějakém podivném rozhovoru jsme s Bublinou došli, i když jsme nikam nešli, k tomu, že být narozen 29. 2. je lákavá, ale i děsivá představa. Na jedné straně pomalejší stárnutí, na druhé však až příliš málo dortů do života. Jen by mě zajímalo, proč přidávají zrovna únoru. I když je mi únor docela sympatický, tak bych přidával spíše létu. Nebo aby to bylo fér, mohl by tenhle bonusový den kolovat mezi ostatními měsíci. A ani listopad by nezapad…

Části bez účasti

Občas mívám velmi podivné asociace. Je zvláštní, jakou mají některé bezcenné předměty schopnost uchovávat, či pojit vzpomínky. To mi pak pohled na lampičku připomíná můj dětský vláček (Dá se říct, že už mi dávno ujel vlak…), vůně knihovny na fildě mi připomíná Bublinu, a třeba dnešní projížďka v dobové trambáji (bohužel nevím z jaké je doby) se mi pojí s čokoládou. A to jsem čokoládu dneska neměl. Ale zase jsem měl pěkný den. Že by čokoláda byla metaforou oslav krás života? Proč ne. Už prý staří Mayové (teda nevím, jestli v tom jel i Karel) považovali čokoládu za nápoj bohů. Bohů v poslední době ubylo, čokolády je však bohudík stále dost… A zčásti i v mém šuplíku…

Konečně mi vrátili hodinu života, kterou mi ukradli na jaře. Proč nám jí vůbec na jaře berou? Vím jen, že jde o nějaké světla, která se někde můžou zapnout jindy, a tím nějak ušetřit (víc nevím, snad mi do toho někdo vnese více světla). Teda nic proti šetření, ale nemohl by to na jaře někdo rozsvěcovat o hodinu později? Tenhle ten posun v čase byl i možností, udělat si malý experiment. Chtěl jsem si totiž natočit časový posun. Zachytit ten okamžik, kdy vznikne časový přetlak, který zničehonic vyplivne hodinu navíc. Všechno jsem si nachystal. Mobil ve video módu. Zjistil jsem si, kdy akce proběhne. Že ve tři budou dvě. Měl jsem zapnutý počítač... A bohužel vše skončilo fiaskem. Totálním. A přitom chybělo tak málo. Ještě ve dvě čtyřicet jsem číhal před PC, ale pak jsem usnul. Takže jsem to prošvih. No, snad za rok už s mojí účastí…

Bez mé účasti už ale bude tohle hlupotové blábolení. Vždycky jsem si myslel, že budu šlapat na paty všem velkým slovotepcům, ale když se tak pozoruji, kráčím jen nemotorně v jejich stopách. A asi už je i pozdě s tím něco dělat. I když se zase říká, že nikdy není pozdě… Ale ono se toho celkově říká hodně. Hodně je i hodin, takže se raději hodím do postele. Jen se asi ještě kouknu do šuplíku…

Poslední myš Lenka

Dneska jsem si při pohledu do počítače uvědomil jednu zajímavou věc. A vůbec netuším, proč jsem si ji neuvědomil dřív. Tak mě napadá. Počítač má hodně obvodů a to by snad mohlo vysvětlovat mé dlouhé vedení. Nebo možná taky ne. Ale zpět k té věci. Je to tak trochu nafouknutá bublina, jelikož se zase jedná o Bublinu. Mám totiž její fotku na ploše (možná je to kýčovité, ale moje), a když jsem se na ni tak koukal (sekl se mi počítač), uvědomil jsem si, že občas není špatné hledat způsobem, kdy se spíše necháme najít… A všimli jste si někdy, že tři tečky za větou myšlenku nenahradí?

Napadlo mě, že bych zase zkusil napsat knihu. Bohužel jako vždy dokážu vymyslet geniální název, ale samotnou knihu už napsat nedovedu. Tahle ta moje „další“ kniha by se jmenovala „Mé kolenní čéšky brní“, a vůbec nevím o čem by byla. Jen z nějakého zvláštního důvodu vím, že by ta knížka měla 354 stran, hlavní postava by se jmenovala Sherry a jedna z dalších postav by byl datel… Nechápu, proč si o mě tolik lidí myslí, že jsem fantasta. Vždyť má fantazie nestačí ani na to, abych si představil skutečný svět… Jen tedy doufám, že v něm dobro nadobro vítězí…

Někdy si říkám, že bych měl jít do sebe. Tak trochu se nad sebou (případně pod sebou) zamyslet. No jo, ale když jsem roztrojená osobnost, tak do které z nich mám jít? Víte, vědění může být síla, ale nevědění je často přesila (a nemusíte na to být ani tři). A to je pravda, právě jsem si totiž kýchnul (Jé, teď mě tak napadlo, že kýchání vlastně potvrzuje samo sebe). A taky to potvrzují mé hlupotové sloupky, kterých už jsem napsal pěknou řádku (Teda, není řádka sloupků trochu protimluv?). Prostě mé výtvory mluví samy za sebe… Nebo volají do nebe?

Ještě něco ke kýchání. Šlo by z toho udělat docela pěkný logický paradox. Co kdyby někdo řekl: „Je mi fajn, už nekýchám.“, a pak si kýchnul? Všimli jste si někdy, že často pokládám otázky a přitom se na ně nesnažím hledat odpovědi? Ne, že bych si stěžoval, na to mám až moc másel na hlavě, ale je to k zamyšlení. No, asi mě baví jen hledání souvislostí, ze kterých si utvářím podivný spletenec všeho (ne)možného, čímž nevyjadřuji nic víc, než jen únik k myšlenkám. Chápete? Ne? Tak raději poslední myšlenku. Takže poslední dnešní myšlenka je, že mám poslední dnešní myšlenku…

Má hodně

Opět jsem uvězněn v běhu věcí a srozumitelnost náhodně kladených slov mi uniká v dáli. Proto dnes jen tak něco zblízka. Asi mám chuť se k někomu virtuálně přiblížit. A pak si zas v klidu mého neklidu reálně žít. S tím už jsem sžitý. Ale asi ne smířený. K čemu tedy mířím? Kdo ví? Chtělo by se zeptat. Zeptat se, proč se opět stávám, po roce porotcem blížících se listopadových pádů. Těch pátých. Oslovuji a volám, abych se držel dál od pádů, ale pak klávesnice pohlcují jen slova plná odpadu. Ale proč nebýt odpadem, když odpad je jeden z největších problémů současnosti. A tohle je už vážně recyklace…

Po týdnu bez počítače, jeden den nepočítaje, jsem potřeboval trochu toho slovotvorného cvičení, takže dění(ček) zatím vsakuje jen bláboly, což je však lepší, než kdyby vsakoval boly. Minulý týden žádné boly nepřinesl, což však neznamená, že by přišel s holýma rukama. Naopak přišel v rukavicích. V rukavičkách se mnou přesto nezacházel... Takže jsem se dozvěděl, že před medvědem musíme utíkat šikmo do kopce (No, ale co když medvědovi dojde, že mě snadno doběhne tak, že chvíli poběží přímo do kopce a pak zas horizontálně?), pak jsem se na praxi v praxi potýkal s dětmi školou povinnými a nakonec jsem si celý týden pěkně osolil tím, že jsem si neosolil špagety… Náhodně (samo)zřejmě.

Nechat v Brně počítač, byla docela dobrá věc na hlušení, jelikož jsem zase mohl poslouchat něco jiného. Po nekonečném přehrávání nových desek Arctic Monkeys, Mando Diao a Maximo Park jsem celý týden poslouchal nevydané písničky. Je to docela legrace, když posloucháte písničku, kterou nikdo jiný nemůže slyšet, protože je zkrátka nevydaná. A jelikož jsem byl v klidu domova, jiné ke slyšení tam ani nebyly. Byl to prostě ráj nevydaných písniček… A já už se raději dál nevydávám… Dění(ček) už toho má hodně… O mně ani nemluv(n)ě…

Na paty cpou se nápady

Tak jsem konečně viděl Tróju. Dávali ji v televizi už o prázdninách, ale já se o ní zmíním až nyní. Jsem už takový opožděný. Což je asi jediná věc, na které se shodnu s každým. Vlastně se dá říct-napsat, že ve vlastních názorech se shodnu s každým. A o to jde. I když Otto může i stát. A stát se může, že Otto bude ležet. Ale na tom nezáleží... Zpátky k Tróji. Už mě ani netrápí, že nikdy nepochopím, na co Trójané potřebovali velkého dřevěného koně, začínám mít totiž problém s Achillem. Dá se říct, že je to má další Achillova pata, která mi sahá až k zátylku. Čtěte. Když Paris trefil Achilla do paty, můžeme říct, že mu ukázal zač je toho loket? Trochu se mi z toho motává hlava...

Motal jsem se teď i na festivalu tvůrčího psaní. Po mém loňském (ne)úspěchu s povídkou, ve které hlavní hrdina lechtal tučňáka, a po chladně přijatém sociálním dramatu o pasáčkovi ovcí, který se vydal do Zlína pro nové boty, jsem se rozhodl příliš neprovokovat. Takže došlo jen na dobrodružství o kačence plující na kře a na drama čtyř žen a jednoho polárkového dortu. Takže jsem se zas tak moc neztrapnil. Navíc se přede mnou objevila možnost, zahrát si na JAMU (v masce, ale přece já). A jelikož už asi nikdy neudělám díru do světa, co takhle zkusit JAMU?

Když už jsem byl na festivalu tvůrčího psaní, musel jsem začít přemýšlet i o tom svém reprezentování se na děníčku. Hlupoty neztělesňují romantické ani jiné ideály (ve skutečnosti se jedná jen o sled jedniček a nul. Které píše nula?). Jiné děníčky mohou vynikat hloubkou postřehů, vykreslováním lidských povah, či společenských problémů. Jiné pak originalitou a velikostí... To já nabídnou nemůžu, o čemž svědčí i počet pravidelných (to je stále dost hypotetický obrat) čtenářů. A řek... byl na začátku (Achilles přeci). Jo a ještě k hlupotám. Snažím se, abyste mysleli. Při hlupotách totiž nemůžete myslet, že nemůžete myslet, můžete myslet, že můžete... Ještě můžete?

Pár nejen mých, ale i mých jiných (zase hypotetický obrat, jedná se o Bublinu), postřehů. Harém si většinou pořizoval sultán. Co ale na to Tyrl? Nebo lidé, kteří nemají stejně dlouhé obě nohy. Mám o nich říkat, že mají kratší nohu nebo delší nohu? No a to jsou všechny postřehy, psal jsem přeci, že mám pár... Tak mě ještě napadá, že více než odpovědi, vypovídají o člověku otázky. Takže já asi nikdy nebudu nositelem informace. Ale zase nebudu bit... A vy mě prosím nenechte být...

Scestnosti z cest

Pokud jezdíte brněnskými trambájemi, tak jste si možná všimli reklamního letáčku, který se cestujících ptá, na co by se oni zeptali Boha. Zaujalo mě to a začal jsem přemýšlet. Byl jsem tím tak zaujat, že jsem málem zapomněl vystoupit tam, kde jsem vystoupit chtěl. Vystoupil jsem správně (aspoň myslím) a nakonec i nalezl odpověď na otázku, jak by zněla má otázka. Boha bych se zeptal, jestli se nebojí toho, že na něj lidé začnou podávat hromadné žaloby… A stejně bych se zeptal i Aláha, Budhy, Rámy a tvůrců zábavních televizních pořadů. Já teda na Boha nevěřím (a myslím, že na něj nevěří ani křesťané, když dávají hromosvody na kostely), ale věřím na jisté nevysvětlitelné věci mezi nebem a zemí. Třeba na letadla a padající kamení. Přitom ta první možnost je má oblíbenější…

Když už píšu z cesty, tak proč se nezmínit i o tom, co naše cesty zpříjemňuje. Rozděluji cestující na tři kategorie – na čtenáře (těm zpříjemňuje cestu četba), na poslouchače (těm zvuky) a na koukače (těm vše kolem). Přitom na posluchače bych se zaměřil. Někdy si totiž ani neuvědomujeme, jak nám walkmany změnily svět. Co bychom si bez nich počali? A pamatujete si třeba na svou první cestu s walkmanem? Ta má byla po Vánocích v roce 1998 a poslouchal jsem tehdy Blur. Kromě poslouchání mají walkmany i jednu estetickou vlastnost, která není ihned patrná. Pokud totiž chodíte s walkmanem, vyrábíte si přitom své vlastní klipy. A to je fajn.

Další cestovatelská scestnost se týká vlaků. Tak mě napadlo, že pokud by někdo dokázal rozvázat všechny železniční uzly, mohly by pak vlaky jezdit bez zpoždění. A nebo možná taky ne. Ale i tak může být cestování, byť zpožděné, zábavné. Kde jinde by na vás řvali, abyste k odchodu a příchodu používali podchod? Jen mi teď trochu vadí, že se na nádražích rozšířily dveře s fotobuňkou. Mám s nimi totiž problémy. Někdy mě přivřou, někdy mi neotevřou. A trápí mě i jinde. Např. pisoáry splachují už při příchodu k nim, přes nejrůznější mávání neteče voda z kohoutků (a teče někdy i ze slepiček?), ignorují mě sušáky na ruce (říká se tomu tak?). No, asi nemám správné buňky na fotobuňky. Ale pozor, fotobuňky mají i skrytý filozofický smysl. Oznamují nám totiž, že pouhá naše přítomnost může něco změnit. Život má prostě smysl… Jaký? No, to nevím. To bychom toho od fotobuněk asi chtěli moc…

Předsloví i zásloví

Přišel jsem na to, že nejkratším dnem v týdnu je den strávený s Bublinou. Začíná mě proto pomalu tížit naše vytíženost. Na druhou stranu si myslím, že kdybychom nedělali to co děláme, určitě bychom chtěli dělat to co děláme. No jo, vzdělání vede k vydělávání. Když se nad tím tak zamyslím. Vydělávání peněz stojí čas, utrácení peněz stojí čas, tak co takhle zrušit peníze a začít platit časem. Možná bychom tímhle ušetřili docela dost času… Abych ušetřil nějaký čas já, tak se nebudu dnes příliš rozepisovat a po roce zase zkusím jen pár vět. Asi z toho udělám každoroční tradici a až mi bude šedesát vydám to jako knihu předsloví a zásloví… A pak si dám asi kuře...

• Nikdy se nenechám do ničeho nudit.

• Jelikož historie zná pouze velikány, jsem smířen s tím, že to dotáhnu maximálně na neznámého pachatele.

• Chtěl jsem se stát Robinsonem Crusoem, ale doma mi řekli, že došly opuštěné ostrovy. No nic, zkusím to příští Pátek…

• Proč vždy z nejšpinavějších obchodů plyne nejčistší zisk? A co na to čistírny?

• Už párkrát si mě někdo spletl s Clintem Eastwoodem, vždycky ale slepec…

• Vždy jsem myslel, že nejdivnější lidi jsou mezi studenty filozofie, pak jsem to změnil na studenty sociologie, pak na sociální antropology… Teď už vím, že nejdivnější lidi jsou mezi lidmi...

• Pořád si rád čtu, třeba teď se prokousávám Sartrovou Zdí…

• Občas ztrácím nervy, ale ani potom nejsem člověk bez nervů.

• Konečně už vím, že praktická ekonomie se netýká údržby peněženky.

• Směji se vám za zády do očí.

• Každý z nás se jednou musí zeptat: „Kde je má Giselle?“

• Čím míň mě zajímá kam se dostanu, tím víc mě zajímá jak se tam dostanu.

• Kolik blbostí ještě musím udělat, abyste mě neměli za blba?

• Baví mě, když vidím, že někoho bavím.

• Ne každá hlupota je trefa do černého, ale proč zas vidět všechno černě…

Eko echo

Podle nějakého testu mám ekostopu velikou jako dinosaurus (a že ti po sobě zanechali stopu). Nejhorší na tom je, že kdyby všichni žili jako já, potřebovali bychom 3,3 planety. Teda nepsali tam jaké, ale předpokládám, že ty další by měli mít nějakou atmosféru. Musím se přiznat, že na žádné planetě nevydržím, pokud tam není ta správná atmosféra. Co ale udělat, abychom se polepšili? Podle mě nic… To znamená nikam nejezdit, nic nekupovat, nic nevyhazovat. Tak mě teď napadlo, že nejšetrnější k planetě budou asi bezdomovci, nikam necestují a všechno setřídí. Touhle cestou ale asi nepůjdu. Tak promiň planeto…

Občas se nad něčím pozastavím, občas něco pozastaví mě… Rád jím, rád si čtu (znáte to, čtení je potrava ducha) takže nejraději si čtu při jídle. A vůbec nejraději při snídani. Poslední dobou mám k snídani med, teda ne že bych ho jed, čtu ho. Objevil jsem na něm totiž zajímavý popisek – směs medu ze zemí ES a zemí mimo ES. Trochu mě to mate. To nikdo neví na jakých lukách to včelky sbírají? Bez obalu to na obalu neví ani výrobce. Nechci včelkám bránit v rozletu, sbírat pyl určitě není žádný med, ale je to podezřelé. Nejzvláštnější na tom pak je, že se jedná o český výrobek. No jo, zlaté české ručičky, i když trochu ulepené…

Když už jsem bez obalu u obalů. Čtete si vůbec to, co je napsáno na výrobcích? Co je to třeba emulgátor? Nebo co je sojový lecitin? A co ta éčka? Je to vážně škodlivé? I když povolené na rozdíl od jiných éček (A taková céčka jsou vlastně ještě legální?). Tak snad lidé ,kteří to povolují, vědí co povolují. Asi mi nezbývá, než se tím dál bezvědomě prokousávat. Občas se mi zdá, že čím víc se snažím o něčem dozvědět, tím míň pak o tom vím…

Když jsem začal ekologicky, tak logicky i ekologicky skončím. Minulý nebo předminulý týden v Havířově proběhl den bez aut a mě tak napadlo, že by bylo fajn, kdyby existoval i den s auty. Chápejte, celý rok by auta nejezdila, jenom v ten jeden den by vyjela. Představte si, jak by troubení, brždění a blinkry krásně na jeden den oživily ulice… Jednou se mě někdo zeptal (asi Bublina), kam na tyhle divné nápady chodím. A já už konečně znám odpověď. Jedná se o směs nápadů z moji hlavy a z nápadů mimo mou hlavu…

Napadnutá

Tak jsem asi přišel o poslední možnost natřít to tatínkovi mé milé Bubliny. Náš vztah s tatínkem je totiž asi stejně vřelý, jako vztah mezi papežem a Galileo Galileim, takže po sobě (za zády) trochu jdeme. A jelikož místo mě natřela tatínkovi altánek Bublina, nemůžu tak říkat, že jsem mu to konečně natřel já. Škoda. Ale snad mě zase něco napadne. Teda jen aby to nebyl tatínek… Když už jsem u nápadu, všimli jste si někdy toho, že nápad je jako sníh. Taky musí napadnout… Mě teď taky napadlo, že místo toho, abych nějakou frontu vystál, tak bych ji raději vyležel. Snad se z takových nápadu vyležím...

Když jsem nedávno vystával jednu frontu, všiml jsem si ve vedle hrající televizi filmu, ve kterém hrály animované postavičky s živými herci a napadlo mě, jak by to asi vypadalo, kdyby ty postavičky opravdu existovaly v našem světě. Představte si například, že by ve Zkrocené hoře hráli hlavní roli Tom a Jerry. Goofy by tajně randil s Nicole Kidman, kačer Donald by se léčil ze závislosti na sedativech, nebo by třeba Tom Hanks nesnášel Strašpytlíka, jelikož tomu by nabízeli role, o které by stál Hanks sám…

Baví mě vymýšlení věcí, které by se měly vymyslet. Budík, který by nebudil, smažený vepřový kuře, nebo přístroj, který by dokázal můj hlas změnit na hlas medvídka Pú. To bych pak mohl volat lidem a dělat, že jsem medvídek Pú. Vlastně mě ani jiné využití nenapadá (než volat lidem a předstírat, že jsem medvídek Pú). Už asi chápu, proč mě někteří lidé mají za idiota…Prý často mluvím hlouposti, často jsem i hloupě potichu, jsem drzý, jsem nevychovaný, nehoubařím, nesbírám známky, v obchodě s hračkami si hraji s hračkami a vůbec dělám věci, které bych neměl…

Jak mám všechny tyto vlastnosti skloubit dohromady, případně jak je vykloubit a pak skloubit s těmi dobrými? Pokud tedy nějaké mám. Neberte to osobně, ale osobně se musím přiznat, že v normálním, každodenním a (ne)praktickém životě mi to skloubování častokrát činí značné potíže. Především skloubení posledně jmenovaného se všemi jmenovanými předtím… Takže mi nezbývá nic jiného než respektovat své vlastnosti jako součásti svého já, které se pořád s více či méně (s méně) přesvědčivými výsledky snažím pochopit. A jsem už smířen s tím, že ať tak, či onak s nimi musím žít… Dokud mě teda něco nenapadne…

Bolest nebo lest

Konečně chápu lstivost deskových her. O víkendu jsem ve skříni pod nánosem prachu našel staré gramofonové desky a pak si s nimi pěkně pohrál. Nemám gramofón, takže jsem si s nimi házel, kutálel a prostě různě dováděl. Deskový hry. Jen se mi zdá, že jsem na takovýhle blbnutí už trochu starý. Asi příště zkusím něco, co více odpovídá mému věku. Takže příště si budu házet, kutálet a prostě různě dovádět s DVD… Nevím jestli to bude fungovat, ale pokud jste mladší zkuste to s Blue-ray, a pokud starší tak s CD. A jak by vlastně fungovalo kutálení si s kazetami?

Je zajímavé jak někteří filozofové dokáží přímo božsky psát o sebezapření a trpělivosti. Ale i přesto si myslím, že neexistoval filozof, který by statečně snášel třeba bolest zubů. Znáte to, každý na světě umí utěšovat bolesti všech kolem sebe, ale když jde o ty, kteří věděli dřív, jak zkrotit hněv, vymluvit bolest, spoutat zármutek do sítě slov a rad, si náhle neví rady se sebou. Prostě každý má plno moudrostí pro ty, co neunesou náklad bolístek, nikdo však není silný natolik, aby se nezhroutil, když se sám octne na jejich místě…

Žití je prý bolest, ale ať si to přebírám jakkoliv, tak ani umírání nebude úplně bezbolestné. Bezbolestný je ale jeden (ne)skutečný paradox, na který jsem přišel, při zkoumání své životní pojistky. Přicházejte (nebo odejděte) na to se mnou. Když uzavíráme životní pojistku, sázíme na to, že umřeme. Pojišťovna pak sází na to, že neumřeme. Takže abychom vyhráli, musíme prohrát. Došli jste sem? Na to asi žádnou lest nevymyslíme. Jen možná zmírníme bolest příjemci pojistky. Ale kdo by pro mě truchlil…

Pěknou lest na mě přichystal podzim (případně nadzim či předzim). Je 21.9. a já čekám, že začne a ono nic. Tak jsem si zjistil, že podzim začíná až 23. A aby to bylo ještě zamotanější, tak letos prý začíná už 22. Uměl bych vysvětlit, proč tomu tak je, ale to bych to musel napřed vědět. Takhle to jenom bezbolestně přijímám. Faktem je, že jsem dnes s Bublinou už (jenom?) 8 měsíců. Kvůli relativně významnému dni jsem tak Bublinu vzbudil o půl sedmé ráno a vyprávěl ji o mém snu, ve kterém figurovali letuška a hokejový brankář… A to je lstivě i bolestivě vše… Jo a taky bezbolestně začala škola…

Tišící

Včera jsem konečně napravil svá minulá zaváhání. Těší mě to. Těší mě vědomí vlastní znovuúspěšnosti. Chtěl bych něco napsat, ale myšlenek je až příliš mnoho. Děníček by nejspíš vstřebal jen blábol. Což je ale pořad lepší než další bol. Co všechno vlastně udělá člověka úspěšným a co jej bez milosti pošle do kytek? Zdá se, že se blíží další velké rozhodování. Trochu pateticky napsáno - Mezník v životě krásného inteligentního a hladového studenta? Kéž by. Jsou totiž místa z nichž já raději uteču, než abych byl svědkem vlastního pádu… Ale teď utíkám k balíčku gumových medvídků… S veselým poskočením…

Vyklubaná

Občas se cítím jako páté kolo u tříkolky. Třeba včera. Zjistil jsem totiž, že z vajíčka koupeného v obchodě se mi nikdy nevyklube pštros. A ani pštrosice. Taky jsem si uvědomil, že žirafy se z vajec nelíhnou. Zvláštní. Asi mě zmátl ten dlouhý krk. Stejně by bylo fajn, mít svého vlastního pštrosa. Jezdil bych na něm do školy, učil bych ho stepovat a stále bych se cpal vajíčky… ze kterých by se jednou vyklubala žirafa… Už konečně chápu jedno moudro, které jsem si někde přečetl. Buď v nějaké moudré knížce, nebo na obalu nějaké mo(u)dré dobré čokolády. Stálo tam – Otevři oči říkáme lidem, kterým chceme zavřít ústa… Tak tedy koukám…

Včera jsem koukal na Superstar. Teda koukal. Viděl jsem asi na pět sekund Hejmu a hned jsem dostal chuť na něco optimističtějšího. Proto jsem přepnul na Dvojku, kde dávali dokument o nějaké letecké bitvě ze druhý světový války. I tak se mi ze superstar a zpěváků (uvozovky když tak dosaďte) něco vyklubalo. Taky to byl ale boj. Všimli jste si někdy toho, jak to mají mikrofony těžký? Vždyť se chudáci vůbec nevyspí. Když spí, tak jen mikrospánkem a jinak na ně pořád někdo jen řve.

Abyste neřvali na mě, tak po delší době opět dojde na námět na povídku. Jedná se o existenciální drama volně inspirované Kafkovou Proměnou, které bych nepsal pro měnu, ale z radosti. Hlavní hrdina Karl se od mládí točí kolem zločinu (jeho rodiče vlastní kolotoč vedle věznice). Prvním jeho zločinem je krádež koblihy (vlastně ukradne jen její náplň – má ji nejraději), pak už to s ním jde z kopce. Pracuje totiž jako vlekař. Do něčeho se zavleče (nemůžu přijít do čeho) a skončí ve vězení, kde si bude odpykávat trest na 199 let. Po skončení trestu by pak rád pracoval ve školství. Ve vězení se taky stane profesionální krysou – začne jíst sýr a okusovat kabely…

Asi se stávám vyvrhel, což bych ale nerad. Když se nad tím zamyslím, tak ani vrhelem se mi moc být nechce. Tak co potom? Nebo po tom? Zdá se mi, že už mě tolik nebaví hovory s mým horším já. Vždy jsem z naději očekával, co se z něj vyklube, ale nyní spíš jen lpím na ději. Při pročítání starších hlupot ani nevěřím, že ty samé věty psal i tvůrce těchhle vět nových. Jako by veselý nadhled vystřídal nepojmenovatelný podhled. A asi to není jen můj pohled. No, to jsem se zase vyklubal… A co kdybych to vajíčko ukradl? Ne raději napsat – konec, konec, konec, konečně…

Září sní(m)

Povinnosti se na mě lepí jako na paty a já vůbec nestíhám stíhání bláznivin bez bázně. Chybí básně? Případně lázně? Případně lázeňské oplatky? Na lopatky mě to však stále nepokládá. Je září a v tom obvykle zářím. Taky v něm obvykle začíná škola. Takže žáčci a žákyně musí po víně povinně do školy. Máte z toho depresi? Nepropadněte (ji)! Jsem rád, že už mám toto období za sebou (před sebou mám školu do které chodím nepovinně rád), ale stejně rád na toto období vzpomínám. Když jsem si nedávno prohlížel svůj starý penál plný vypsaných propisek, uvědomil jsem si, že náplň propisky dojde ke svému naplnění, svým vyprázdněním. Asi už jsem taky vyprázdněný...

Jelikož jsem vyprázdněný sním... unášen dnešním světem. Všichni jsme si blíž, a tím více se sobě vzdalujeme. Pod nánosem všemožných možností se vzdalujeme konverzacím. Konzervujeme vše krásné (i ošklivé?) a přitom si města stále více ukusují z polí. Je to logické? Asi ano, a proto na vše dáváme loga (i na bomby), jež je možné osahat, jež je možné mít, jež je možné mýt. Němě schovaní za měny měníme louky na betonové krabice s množstvím nefalšovaných lží a lžiček... Ale na druhou stranu, kde jinde se můžete proslavit oslem s králičí hlavou, který má ke všemu i králičí tělo? Jen na ty bomby by to chtělo dávat pozor. Víte vůbec co se stane, když takováhle věc spadne ze stolu?

Je bomba, že s ní zářím v záři. Navíc se sny dostávají na dosah uskutečnění. Začínám se motat kolem vlastního realizování se a trochu se bojím, aby se mi z toho všeho nezamotala hlava. Nechci totiž znova živit pohrobky mých snů, jež poslední dobou přebývají (přežívají?) už jen za stěnou zazděnou. Uvězněni za jednou z mých tváří. Každý z nás v sobě nosí něco, co o nás prozradí mnohem více, než (s)prostota slov a gest. Vybíráme si totiž z mnoha tváří, jež se nám nabízejí. Tyhle výběry jde vyjádřit mnoha způsoby, i když někteří matematici to raději redukují na matematickou rovnici, kterou lze snadno vyřešit a dokonce nosit po kapsách... Naprosté vyprázdnění... kapes? Pes Ká? Zase (v) září sní(m)... s ní...

Osa mění

Poslední týden trávím napůl v osamění a napůl sám se sebou. Navíc (nebo právě proto?) se mi rozbil notebook s čerstvě prošlou zárukou. Je zvláštní, že nejrůznější výrobky jakž takž vydrží po dobu záruky, ale že by vydrželi o trochu déle, nebo nás dokonce přežily, to se často nestává. Což zase není úplně na škodu. Víte, asi by mi nebylo příjemné, kdyby mě můj zubní kartáček přežil a navíc tu byl ještě pár let po mé smrti. Úmysl je jasný - udělat to tak, aby si nikdo nemohl moc stěžovat a abychom si výrobek za chvíli koupili znovu. Ale co s tím vším rozbitým a nepoužitelným? Nezbývá než to vyhazovat. Anebo recyklovat. A staré meleme na nové, jelikož už přestává být na vyhazování místo. No jo, už si nemůžeme moc vyhazovat…

Ani já si moc vyhazovat nemůžu. Asi to bude mým osaměním. Tenhle rok určitě mou osu mění. Na mé ose bude tenhle rok jednou určitě zvýrazněn nějakou barvičkou (černou?). Osamostatnil jsem se (nedobrovolně), začal jsem si utahovat z Bubliny (dobrovolně), začal jsem si sám vařit (volně)… I když to vaření… Přestávám pomalu věřit svým kulinářským schopnostem. Když jsem si naposledy ku(ch)til Boloňskou omáčku, tak se v ní utopila moucha. Zkusil jsem ji ještě hodit záchranou špagetu, ale bylo už moc pozdě. Navíc pak kvůli tomu jídlu dala vidlička výpověď…

Prostředky svých výstředností občas dotahuji až do krajnosti. Jedna z krajností se týká i mých minulých představ o budoucnosti (budou ctnosti?). Třeba představy o mých vztazích s holkami. Ty se mi totiž s Bublinou vyplnily. Teda jen částečně. Vždy jsem si totiž myslel, že když mi bude 22, budu se svou dívkou cestovat po světě a řešit záhady... Osy se ale mění... A proto hlupoty tak často nedávají smysl a to je často úmysl. A čas to určitě nezpraví. Přišel jsem na to, že hlupoty jsou jen jakousi paletou barev, které vám namíchávám, a na vás pak je, co si z toho nakonec namalujete. No, raději končím, jsem teď totiž už docela dost namích(a)n(ut)ý... A k tomu ty (v)osy... Malujete?

Mimo chody

Tak mě napadá, co dělá pavouk, když není na síti? Jak se cítí? Zaplétá se někde jinde? S nějakou tou bokovkou? Chytá mouchy? Nebo nedělá nic a chytá lelky? Vážně nevím. Moje jediné znalosti o pavoucích vycházejí z toho, že jsem viděl tři díly Spidermana. Navíc se mi trojka ani moc nelíbila. Že by v tomhle byl ten problém? No, na to se těžko odpovídá. Jelikož jsem teď ale v síti já, tak napíšu nějakou hlupotu. A mimochodem co děláte vy, když nejste na síti? Ptám se jen proto, že já asi za chvíli v síti skončím. A to nejen tím, že vypnu počítač. Přišel totiž tatínek Bubliny...

Při cestě za Bublinou jsem zjistil, že existuje ještě jedno město, ve kterém žije více důchodců než v Havířově. V Luhačovicích. Teda ne, že by mi vadili důchodci, důsedící nebo důběžící, jen je fajn, že existuje ještě něco staršího než je Havířov (a to jsme nejmladší město v republice). Když už jsem u těch starších generací (a přitom na síti). Asi znáte takové to – za nás bylo lépe, za nás byla lepší muzika, za nás bylo nebylo... Teda nechci to nějak generalizovat, ale myslím si, že všechno není to tak dobré, jak staré. Když vezmu třeba tu muziku, jak lze srovnat jestli je lepší Maruška Rottrová nebo Vypsaná fixa, Clash nebo Kaiser Chiefs, Gott nebo... ehm Gott? Srovnávat to (s)prostě nelze, a kdo říká, že lze, tak asi lže...

Pravidelní čtenáři (tohle je dost hypotetický obrat, ve skutečnosti se jedná jen o Bublinu, která je navíc dost nepravidelná) hlupot ví, že často používám tenhle děníček jako prostředek k vyjadřování svých krajních názorů. A jelikož teď nejsem ve svém kraji, tak se můžu pustit do další výstřednosti. Když jsem nedávno otevřel ledničku, uvědomil jsem si, že lednička je takovým tunel do jiného ročního období. Z tohoto zjištění mě až zamrazilo, a to přesto, že jsem se v tu chvíli potil. Musím proto upravit minulou hlupotu, takže mrazení v zádech vás může potkat nejen při hlušení se, koukání se, koupání se nebo při dělání čehokoliv s kýmkoliv, ale i tehdy když necháte otevřené dveře do ledničky... Už se těším na zimu a na to jak otevřu troubu... Zatím to pošlu k ledu...

Mrazivě pokořený humbuk

Začínám věřit tomu, že Usain Bolt je o trochu rychlejší než já. A potom, že nevím, co je to pokora. Vždy jsem si myslel, že pokory mám jen co se mi za nehet vejde, proto jsem se raději nikdy neškrábal za uchem, nechtěl jsem ji totiž vytratit, ale teď už vím, že jsem pokořen. Z pokoření se mi chtělo většinou plakat, což nemusí být úplně špatné, neboť si myslím, že slzy často věští štěstí. A možná by bylo i dobře, kdyby se objevovalo více takovýchhle umytých tváří. No, určitě je lepší plakat radostí, než se radovat z cizího neštěstí…

Mám pro vás jeden tip, a to přesto, že na to nejsem nejlepší typ. Ani moje typické vtipkování by nemělo zakrýt (nebo rovnou přikrýt) zmínění se o novém albu Arctic Monkeys. Jmenuje se Humbug a není úplně špatný, i když velký humbuk kolem něj asi nebude. Podle mě je na tom stejně jako vystoupení opiček na RFP. Na vynášení do nebe je moc těžké, na velkou chválu moc malé a pro mnohé málo hitové. Ale jinak musím připustit, že kdyby bylo jiné, než jaké je, bylo by špatné, ale protože je, jaké je, tak se mi „zatím“ moc nelíbí… Snad chápete…

Už dlouho jsem při hlušení se, čtení si a dívání se nezažil mrazivě svrbící pocit, při kterém je paradoxně člověk jako opařený. Pocit při kterém zpomalíte své pohyby a neustále si přejete pokračování toho stavu. Je zvláštní, že naposledy mě to potkalo při rozhovoru s jedním bezdomovcem, který po mně chtěl peníze. Na mou věru (nevadí, že žádnou Věru neznám?) od té doby nic. A to jsem zažil i přežil docela dost věcí, hlušil jsem se množstvím decibelů, viděl jsem pár filmů a přečetl i nějakou tu knihu. A pořád nic. Nebo jsem to zapomněl. Teda je-li to tak, tak jsem asi jelito…

Nechci kolem mrazení dělat humbuk, ale mám dojem, že mi už trochu schází. Nechci se teď dojímat nad dojmy, a proto se raději opět (ostošest) vydávám za Bublinou do valašského ráje. Snad mě něco zamrazí, třeba i nějaké zamrzení. Nejsem neřád, vlastně jsem spíš v řadě těch, co neřádí, ale do Slavičína teď jedu hlavně proto, abych pokořil Matku. A to přesto, že větší problémy mám s otcem. Tomu jsem totiž trnem v oku. A když teď nad tím přemýšlím, tak radši budu trnem v jeho oku než růží v jeho váze, radši ho budu ze srdce nenávidět než předstírat, jak moc ho mám rád. Aspoň mě nebude nikdo podezírat, že jsem drzý lichotník, a přiznají mi, že jsem jen poctivý lotr… No jo, zas pokořen pokorou…

Úmyslné oběti

Jsem zpět a to znamená, že jsme se našli a navíc jsme si i pěkně zašli. I přes některé organizační problémy (ach ty prokleté nepracovní dny, ach ty prokleté turistické značky), jsme se dostali nahoru na Lysou horu. A teď se s vámi podělíme (dvojnásobně) o naše pažitky… nebo zážitky… nebo prostě o něco. Poprvé tak s nevolí dovolím někomu psát do mého děníčku. Ale když už Bublina zasahuje do mého dění, podstoupím tu oběť (v jejím objetí)…

B: O svých skvělých organizačních schopnostech mě přesvědčil hlupottvůrce už ve čtvrtek ráno, kdy uspěchaný budíček (o 3hodiny dříve než bylo třeba – v 6 hodin ráno) byl to nejlepší, co může po ránu být. To by nebyl zase takový problém, alespoň jsme spolu trávili přes den víc času. Ale to, že někdo neví, že sobota není pracovní den… Stane se…Takže po malém zbrždění (o dvě hodiny později než bylo původně naplánováno) jsme se dostali na místo, od kterého byl náš cíl vzdálen 8,5km…

H: V té době si Bublina vylízala všechny rána a my se jednotným krokem přibližovali k vrcholu (jednotný krok jsem kvůli své milé raději přerušil – odmítal jsem zpívat). Po cestě jsme se pak vysmívali všem lidem, které jsme pře(d)cházeli (to vymyslela B). Pak nás to přešlo (žádné důchodce už jsme nepotkávali). Cesta ubíhala, i když my jsme šlapali, takže po hodině jsme už povýšeně koukali po dědině z které jsme vyšli. Načež si Bublina uvědomila, že má hlad, že jí bolí nohy, a že mě maluje…

B: Poslední větu bych trochu upravila…Nohy nás bolely oba, hladoví jsme byli taky a o tom malování bych pomlčela… Ale po dvou hodinách namáhavé chůze jsme došli k našemu vrcholu (a potkali jsme i moji paní zubařku). Cesta na beskydský vrchol nám trvala dvě hodiny, tak jsme počítali s tím, že cesta dolů by nám měla trvat přibližně stejnou dobu, i když byla o kousek (2,5km) delší. A taky jsme šli po jiné barvičce…

B: A pak zase po jiné (ale to už (ne)úmyslně). No jo, modrá se dá lehce ztratit… Tak jsme ji po chvíli vyměnili za zelenou… To už jsem rezignovala a vybírala si místo na přespání u lesa. Ale i v této situaci zachoval hlupottvůrce chladnou hlavu a svým (většinou) (ne)omylným instinktem nás dovedl zase zpět k modré značce. Tak jsme měli vyhráno… Teda aspoň na chvilku. Ted už jsme bojovali jen s časem, protože do odjezdu vlaku ho moc nezbývalo… Ale i po 20km jsme se dokázali vzchopit a posledními silami jsme dosprintovali k vlaku. Naše cesta byla skoro u konce. A naše síly taky…

H: A ještě pár postřehů na konec. Tak ještě zůstaňte ve střehu. Byli jsme u konce, ale kance jsme nepotkali. Zachovával jsem chladnou hlavu, i když se mi červenaly tváře. Často bojuju s časem, nevyznám se totiž v ručičkách (vždy hledám nožičky). Jsem rád obětí objetí, ale při psaní to může vadit. Když tak přemýšlím, tak je asi pravda, že jedině na horách můžeme společně dojít k našemu vrcholu… Jo a ještě, nemalovala mě, jelikož si doma zapomněla pastelky…

Triumfální (laciná) póza na vrcholu

Ještě lacinější póza mé drahé

Po víně blábolím

Občas si scházím, občas se nacházím, občas se ztrácím. Právě se s Bublinou chystáme na výlet a je velmi pravděpodobné (vlastně je to skoro jasné), že se ztratíme. Neznám totiž cestu, znám jen cíl. Cílem je užít si volné (tak volné až plandavé) chvilky s mou milou. Tak doufám, že se na cestě neztratím, když už jsem se ztratil v jejich očích… Nechci být patetický, patů i pádů jsem si užil až dost, ale čím více jsem s Bublinou, tím více cítím, že by mohla být ta pravá. Možná i ta levá. Tohle si asi říkáme všichni a všichni se tomu pak smějeme, ale přesto si to nemůžeme odpustit. Takže se pak do toho všichni pouštíme znovu…

Já si to raději teď už odpustím. I když co je vlastně teď? Je to teď? Nebo teď? A není to až teď? A co nyní? Trošku mě děsí, že pouhé přečtení následujících slovíček odsouvá v jediném oka mžiku mé myšlenky do minulosti a udělá ze mě někoho staršího než před tím. Tohle to děsivé času uvědomění si mění mé a nejspíš i vaše já (takže vaše ty nebo vy?). Možná bychom neměli psát? Nebo číst? Nebo obojí. Nebo nic z toho. Je totiž pravda, že ze stárnutím přichází i vyvíjení se. Takže čtěte, pište a to si pište, že se to nějak vyvine… Jako teď u mě…

Možná jsem to s tou pravostí, nebo falešnost… ehm levostí Bubliny přehnal. Kdyby totiž byla ta pravá, určitě by mi pořád nebrala deku. Určitě bych ji neříkal, že ji nechám tehdy, až mě okouzlí nějaký chlapec (to je však hrubě vytrženo z kontextu), nebo bych nepsal tuhle hlupotu. A určitě bych ji nebral do Zoo nebo nahoru na horu.

Chtěl jsem se vyhnout patetickému blábolení, tak jsem místo toho jenom blábolil. Nerad píšu vážně. Vážně. Takže někdy znevážím i věci, kterých si vážím. Jsem prostě takový únikový (nejen) romantik. Před vším raději uteču, což není úplně nejvhodnější, jelikož mi pak dělá problém opětovné nalézání (se). Navíc jsem líný a sebestředný. Jsem člověk (aspoň doufám) a proto o sobě takhle píšu. Je to určitě lepší než psát o lidech kolem, co se kolem mihnou s kolem. Víte, kolemjdoucí často neradi slyší o nedostatcích. Už se zase ztrácím, tak snad se jednou najdu, nejlépe s Bublinou na horách…

Nacházecí

Nacházím, že mi scházíš… V posledních dnech mi vše splývá, hledání, nacházení i nachlazení. Stále hledám ty správná slova, místo slov raději nechávám tři tečky, otazník anebo jen prostý pohled. Prohlédnul jsem? Nevím jak dál. Marně čekám na radu, či jen malý tip. Možná jen na to nejsem ten správný typ. Nebo si to jen domýšlím, takový přeci jsem, domýšlivý… A možná to dělám jen tak na oko. Nebo ucho. Dnes to nebude klidné, i když přeji klid mé…

Domýšlím, a proto nacházím otázky. Proč naši politici jsou buď neschopní, anebo prodejní? A proč to někdy stihnou oboje za jeden den? Demokracie je prostě fajn… Nechci teď politovávat (to mi ani nepřísluší), ale stále tvrdím, že demokracie je ta nejlepší forma vlády. V demokracii jsou chráněny občanské svobody – můžeme volit (i když ty volby bez výběru…), nikdo z nás nemůže být svévolně mučen (třeba nějakou holí), vězněn anebo přinucen zhlédnout muzikál Michala Davida (tady spíš jen Hůlkou)…

A nacházím další otázky bez odpovědí (což je asi lepší než nacházet odpovědi bez otázek). Proč se člověk stává méně člověkem, když má jinou barvu kůže, pochází z jiné země, má jiné zvyky, zlozvyky a třeba i dobrozvyky? Proč jsou někteří lidé (?) na jiné rasy rasi? Nemáme snad všichni ruce a další tělesnosti, ctnosti i nemravnosti, smysly, pocity a vášně? Vážně je mi záhadou v čem je problém. Nezraní nás snad stejná zbraň, netrpíme snad stejnými nemocemi a ne(vy)léčí nás snad stejný lék? Nebývá nám v zimě zima a v horku horko? Když do nás praštíte, neteče z nás krev? Když nás lechtáte, nesmějeme se? Když nám dáte jed, neumřeme snad? Snad mi někdo někdy odpoví…

Asi nejsem jiný, možná jen líný přiznat si chyby. Něco mi chybí, možná jen správnější úhel očí. Špatně se mi píše, tahle slova a písmena jako tisíce jehel píchají a nedají pokoj ani v prázdném pokoji. Myslím, a proto se obracím k jiným myslím, žádné obkreslování dojmů, žádný kalkul, jen (s)prostota a přímočarost, jenž obvykle bývá k zlosti nedostupná, zřejmě pro neobvyklou stavbu vět… Ale radši zpět. Zpět na zem (Zem?), kde původ je důležitější než schopnost. Takže si všichni říkejme – Čechy Čechům, slova Slovákům, nory Norům, kanady Kanaďanům…

Hledací

Občas něco hledáme a když to pak dohledáme, shledáme, že to za hledání ani nestálo. A to nás pak může i pěkně nahlodat. Proč tolik pravdivých tvrzení najednou? Protože se mi stalo něco podobného, (samo)zřejmě. Hledal jsem nějaké filmy s Woody Allenem, které jsem ještě neviděl, pak jsem je viděl a nakonec si uvědomil, že by bylo lepší, kdybych je neviděl. Ne, že by se mi jeho filmy nelíbily, jen mě strašně znervózňuje ten nervózní chlapík, co v nich tak často hraje…

Kdysi jsem se snažil najít nebe (to už mám u tebe… pardon, nechal jsem unést), dokonce i pod postelí, kde většinou nacházím ty nejzajímavější věci (filmy s Woodym Allenem a tak), ale když se tak zamýšlím nad svým bytím, raději bych měl hledat peklo. To se mi ale zdá jako zapeklitý problém. Pod postelí nic, ve skříni nic, s tatínkem Bubliny na hřiby nemusím a Ordinace v Růžové zahradě se o prázdninách nevysílá. Takže zatím nic, ale to by v tom byl čert, abych to peklo jednou nenašel…

Je zvláštní, že i když nemluvíme, může to působit výmluvně. Nemluvě o tom, že je to tak někdy i lepší. Poslední dobou se mi totiž stává, někdy i když stojím, že nemůžu najít ta správná slova. Věřím tomu, že tomu u mě nemůžete věřit, ale je to tak. Je celkem jedno, jestli je to náhoda, nebo nehoda, každopádně se to nehodí na člověka, který dosahuje intelektuálního potenciálu Medvídka Pú. Nehodí se to na mě a jen doufám, že po mě nikdo nic nehodí. To by se mi teď nehodilo, jelikož bych k tomu asi nic neřekl…

Všechny moje pletky, zápletky a hledací hlupot(k)y mi zatím vychází, takže zatím od nich neodcházím. Nevím však, jak dlouho mi to bude ještě vycházet. Zatím s tím ještě vyjdu, ale jednou se asi zastavím. A s tím se asi zastaví i hlupoty. Tak daleko to snad ale nedojde. Nevím. Nevím co psát, takže shledávám, že jsem dneska dohledal… i dopsal (samo)zřejmě… Teda už se (o)pakuju…

Napětí z vedení

Tak je načase představit své představy. Zase jsem se vrátil z valašského klidu, kde jsem prožil pár nezapomenutelných oka mžiků, které možná jednou zapomenu, a proto si je teď raději připomenu. Víte, jednou na tom určitě budu tak špatně, jak moc jsem na tom nyní dobře. Nebo naopak. Nevím. S mým bytím je to totiž zvláštní. Já si jím tak proplouvám a pak zjišťuji, že jsem jen v nějakém bočním přítoku, který navíc občas teče pozpátku. Líbí se mi tam, rákosí se tam nekosí, ale hlavní proudy vedou nejspíš jinudy. No, raději další hlupotu…

Minulý týden jsme se s Bublinou stali vedoucími skupinky, či spíše skupinečky, dětí, které byly při nejlepším o trochu horší než hodné děti a při nejhorším o trochu lepší než zlobivé děti. S těmi jsme pak prožili, prošli, proběhli, proplavali a nakonec i opekli 5 náročných dnů. Dnů plných starostí i radostí, které mě utvrdili v tom, že mám Achillovu patu, která mi sahá až k zátylku. Nikdy se totiž nestanu dobrým opatrovníkem, vedoucím, či vychovávatelem, k dětem se chovám slušně o tom žádná (nebo všechno?), ale když jsem koukal na to, jak skvěle si (vedle) vedla Bublina, musím se červenat. Inu zodpovědná…

Ne, že bych byl tak strašný, i já byl překvapivě přínosem – naučil jsem je hrát prdelky (trefování míčem do…), naučil jsem je, že by neměly nosit ponožky v sandálech, naučil jsem je jednu básničku, naučil jsem je zpívat Antidepresivní rybičku od Fixy… Takže, když tak o tom přemýšlím, tak jsem si vedl jako vedoucí docela dobře. Vlastně skvěle. Nechci vás teď tahat za nos (Na to máte určitě až moc dobrý čuch!), ale když mě (ve mně) čtete delší dobu víte, že jsem často ukvapený, nesmyslný a často jdu i proti smyslu celé předcházející hlupoty. No, tak zrovna teď se necítím jako špatný vedoucí. A možná si to jednou (možná i dvakrát) zopakuji…

Kromě úvah o svých (ne)schopnostech, jsem taky přišel na několik zajímavých věcí, které stojí za sepsání (bohužel už ale ne za přečtení). Uvědomil jsem si, že i vedení dětí, je práce pod napětím (pod tím velmi vysokým), taky jsem po celou dobu pozorování dětského chování dospěl k tomu, že některé věci je lepší nevidět. Poslední z (ne)zajímavých je objevení mého nového (v pořadí 57.) smyslu pro hledání zkratek. Našel jsem totiž perfektní zkratku z Petrůvky do Nevšové. A nic na tom nemění ani skutečnost, že jsem šli z Petrůvky do Slavičína. Lidé se ve zkratkách vždy tak trochu ztrácí… Natož pak já…

A ještě jedno pamětní foto. I když jsme měli s Bublinou povoleno ztratit 3 děti, nakonec jsme přišli jen o jedno, a za to jsme nemohli my, ale nemoc. Takže nahoře z leva do prava – já (prostě nejlepší), Vojta (šílenec), Patrik (povídač nevtipných vtipů), Nela, Štěpán, Filda (neunavitelný). Dole z leva do prava Nela (nejmazlivější), Lucie (slečna povídavá), Adam (jméno má prý po mamince), Adam (asi budoucí striptér), Radim (moje klíště), Karolína (umanutá horolezkyně), Bublina (prostě nejlepší)…

První z konečných

Dojel jsem do cíle, překročil svůj Rubikon a nadešel můj čas. Na 5 dní jsem se stal opatrovníkem, jenž si ne vždy vedl opatrně, hlídačem i hledačem ledasčeho živého i neživého, co bych raději neživil, a taky kamarádem, co má rád den (tohle je hloupost,ale co už...). Až zítra ráno vstanu, nebudu už v zrcadle koukat na stejného člověka, ale na nového člověka plného nových zkušenosti, pocitů a zážitků, jenž stále ale nerad pažitku. Jedno se však nezmění... ten (veskrze sympatický i mírně patetický) člověk v zrcadle bude stále zamazaný zubní pastou... A jelikož se blíží má milá, která se právě umyla, mé představy představím před vás příště...

Středně zajímavé

Přišel jsem na jednu středně zajímavou myšlenku. „Metalisté“, „HipHopisté“, „Diskotisté“, „Alternatisté“, „Emotisté“ a další isté skupiny jsou si vlastně strašně podobné. Ač nosí batikovaná trička a sandály, trička s potiskem metalové kapely, rovné kšiltovky, či bílé kalhoty (obdivuji každého v bílých kalhotách), mají toho spoustu společného. Jsou mimo prostor a čas a je jich hodně. O hodně víc, než si myslí uctívači trendů, o hodně víc, než si myslíte vy, a možná i víc, než bych řekl-napsal já. Ale nejde o hodně, když se chovají hodně…

Další středně zajímavá myšlenka je lehce výstřední. Dnes se mi zdálo, že chci spáchat sebevraždu skokem z okna. Kvůli strachu jsem ale nevyskočil a další 8 let života pak strávil sezením na okně. Po probuzení jsem pak, vůbec nevím proč, věděl, že krokodýli se nikdy nenaučí stepovat. Už asi chápu, co znamená plané snění… A také už vím, že pochybování je strašlivě nebezpečné, když se nedaří ekonomice. Chybování je pak nebezpečné kdykoliv, především chybování s krokodýlem na okně…

Planě, možná i trochu plně, ale určitě středně zajímavě, jsem přišel i na to, že kroucení vlastním nosem nepřinese světový mír. Možná si říkáte, co je to za hlupáka, který si myslí, že kroucením nosu dosáhne světového míru. Možná si to říkáte i správně, ale přesto si myslím, že jsem průkopník a odvážně zkouším věci, které nikdo přede mnou nevyzkoušel. Někdo přece musel přijít na to, že kroucením vlastního nosu se nedosáhne světového míru… Když už jsem u toho (ne)míru. Víte, že český fotbal je skoro stejný jako válka. Chybí jen střelba…

Když se tak koukám na tyhle středně zajímavé myšlenky, napadá mě, že jsou dobře míněné, vcelku i souvislé, zkrátka obsahují všechny znaky toho, co se ve společnosti pokládá za komunikační prostředek, a přesto jsou celé prostoupené tím, co Jean-Paul Sartre s oblibou nazýval nicota, nebo čemu Albert Camus říkal absurdní situace. Z téhle hlupoty zatím (s)prostě čiší silný pocit beznaděje, která připomíná deníky, které občas zanechávali polární badatelé umírající v Antarktidě…

Je zvláštní jak někdy nevážená slova myslíme vážně. Nejde mi psaní, poslední dobou jako bych se přes den jen prožíval a noci trávil čekáním na sen. Nemám důvod být sám, přesto to u sebe tak nějak cítím. Obklopený mnohými, opuštěný bez odpuštění. Šestnáct dní je opravdu dost (určitě to je víc než třeba devět dní – empiricky jsem si to ověřil) a jsem tak rád, že už mě čeká jen nekonečné čekání na konečnou stanici… A motto dne – Nedělejte ze mě troubu, vím jak mám zapnout troubu…Tak to jen tak středně zajímavě…

Bublinová

Tahle ta dnešní hlupota bude trochu zvláštní. Jelikož má dneska Bublina narozeniny, a jelikož jsem se rozhodl, že i přesto, že už Bublina není „dvacítka“, že si ji nechám, bude dnešní hlupota jen pro ní. Takže pokud nejste Bublina, tak dál nečtěte. Nebo čtěte, ale nikomu neříkejte, že jste četli. Zvláště ne Bublině. Domluveno? Už asi víte, že narození považuji v životě člověka za dost důležitou událost, která mívá často dlouhodobé následky. Často až do smrti. Tomu je potřeba věřit, a proto je i načase se s něčím svěřit…

Takže monogamně zpívající atletko, jenž si mi zamotala hlavu prostým vběhnutí, jsi fajn. Líbíš se mi. Mám tě rád. Možná víc, než je zdrávo, možná víc, než jsem původně zamýšlel, a určitě víc než čokoládu. Mám rád tvé úsměvy bez příčiny, jsem rád oslněn i posilněn tvou přítomností, mám rád tvé polibky, ty nejsladší chuťové experimenty, mám rád, když napodobuješ pštrosa, mám rád, když mi říkáš (Pe)ťulo, a navíc jsem tě viděl nahou… Stále toho nemám dost a nechci se z toho dostat. A hlavně (teda doufám, že doma nemáš žádné hlavně) obdivuji, jak dokážeš zvládat všechno to mé utahování si z tebe bez toho, abys mě něčím přetáhla. Budu se tak dál snažit být hodný, abych tě byl hodný…

Kdybych chtěl být teď poetický, tak bych napsal, že jsi studeným vánkem těchto horkých prázdninových dnů, ale já poetický být nechci. Chci jen abys se mnou dále ráda trávila čas a nebyla z toho otrávená, abychom byli dále ve smíru vesmíru a abychom si dále užívali své (k) tulení sklony. A to myslím smrtelně vážně – a život je mi drahý… Takže všechno nejlepší… takže i mě…

Barevné dozpívání

Je zvláštní jak rychle se měníme, z nejlepších kamarádů se stávají tatínkové, z nejlepších kamarádech maminky a já dneska vyhodil album s nálepkami Toy Story. No jo, to je to dospívání… Ještě že se příliš nemění Barvy (A taky se nemění barvy, to by teda bylo, kdyby se třeba oranžové začalo říkat modrá), to bych pak asi ztratil veškeré své životní jistoty. (Mezi mé další jistoty patří čokoláda, čisté trenýrky a vydry – radši se neptejte…). Takže se teď nebudu zabývat dospíváním, ale dozpíváním…

Letos pro mě Barvy byly spíše shledáváním se se starými přáteli, než o poslechu muziky. Nějak se mi letos pořadatelé netrefili do vkusu, což je ale pořád lepší než kdyby se mi náhodou trefili do něčeho jiného. Takže se nemůžete divit, že mě letos na Barvách zaujal i prodejce indiánských (nebo indických) triček s děsně nevkusným knírkem, paní která tančila na Vypsané Fixe a klidně by mohla být moje babička (vlastně by mohla být babičkou kohokoliv z vás), nebo starý kamarád, který mi poeticky řekl, že ho probudili kosi. Až později ale dodal, že usnul se sluchátky na uších. Prostě jsem si letos nesprostě užíval i jiné věci než jen muziku…

Ale přesto mě par hudebních věcí zaujalo. Jako vždy Tatabojs a Fixa, ale to asi nikoho nepřekvapí, takže kvapně dál. Perfektní show předvedl Jamie Cullum (asi taky někdy zkusím chodit po piánu), navíc zahrál i mou oblíbenou High & Dry od Radiohead, příjemnou houpavost navozovala Morcheeba, příjemnou zpívavost Nohavica, příjemnou skákavost Asian Dub Foundation, příjemnou podivnost KTU, příjemnou příjemnost Daniel Benjamin (i přes strašlivé ozvučení stanu), Johnny Clegg z Jižní Afriky ohromil povídáním o Dubčekovi a neuvěřitelně rozměrnou zpěvačkou (jejíž tance a natřásání se jsou nepopsatelné), irští Jape pak znějí stejně jako Kasabian (nebo naopak?), Seun Kuti přivál horko Afriky do chladu evropského rána a navíc jsem zjistil, že všude číhá nějaký ten Hrůza…

Colours jsem si tak užil ve všech jeho barvách, a to přesto, že jsem poslední den kvůli únavě vynechal. Asi vážně už stárnu. Takže pro letošek konec všem masovým akcím. No nic, jdu si dát šunku… A ještě jedno mé bezbarvé zjištění. Pamatujte, zle je, i když neleje…

Hlavní zkrat(k)y

Nedávno jsem se nechal ostříhat a každé ráno si teď při pohledu do zrcadla říkám: „Neznám tě, ale umyju tě.“ Už umytý musím opravit chybičku z minulé hlupoty, nevrátil jsem se totiž ze slováckého ráje, ale z valašského. Tohle přiznání mělo být velkolepým závěrem, ale když to píšu takhle na začátek, tak je to místo závěru spíše předvěr. Možná předvěr toho, že jsem se vrátil z Rock for People a konečně jsem si našel čas (i když teď nemůžu najít hodinky) o tom něco napsat.

Po 4 letech jsem se měl znova vydat na nějaký festival osamocen, ale mé předsevzetí přece jen vzalo za své a osamocen jsem cestoval jen na havířovské nádraží. Ještě taková malá rada (takže Radka?), když cestujete v 8 lidech na jednu jízdenku, neměli byste se rozlézat po celém vlaku. Ve vlaku se mi, kromě hledání mých spolujízdenkujících s průvodčí, stala ještě jedna příhoda. Milá stará paní mi povídala něco o Kateřině Neumannové, co si přečetla v nějakém plátku. Já přitom jedl oplatku, ji na oplátku přikyvoval a jinak nehnul ani brvou. I když stále nevím, co to brva je. Ale raději k hlušení…

Nějak se mi to ale nechce vypisovat, jelikož toho bylo dost. Takže něco jen ve zkratce – Xindl X asi není jen anděl, UDG mě vcelku nudili, zato Chinaski to podle hesla „jaký si to uděláš, takový to máš“ udělali fajn, Fixa hrála každý den v narvaným a nedýchatelným stanu jedno svoje album (ještě aby cizí), a jelikož jsem nechtěl, aby místo mrtvého čápa roztočili nad hlavou mrtvého Péťu (to by mě asi vytočilo), tak jsem se hlušil jen jednou a to jsem byl Bestiálně šťastný (a měl k tomu jako přídavek Mažoretku), Tatabojs překvapili Prométheem a novým Mardošovým kastrolovým účesem, Divokej Bill nepřekvapil ani novými písničkami, Southpaw zase nehráli Toi Toi song a příjemní byli i Clou, Sunshine a Lety mimo. To byla zkratka a teď zpět na hlavní cestu…

Já se letos nejvíc těšil na Arctic Monkeys, ale jak to tak (u mě neumně) bývá, nakonec mě více bavili Kooks, Bloc Party a Placebo. Ne, že by opičky hrály nějak špatně, jen mám pocit, že je ostatní poslouchající moc nebrali. Jednak asi všichni neznali písničky, a za druhé Alex Turner není kdovíjaký showman. Vlastně poprvé promluvil až po 3. písničce, kdy řekl něco jako: „We are Arctic Monkeys, Any questions?“ A jelikož nikdo otázky neměl, hrálo se dál, jen na konci při Only Ones Who Know řekl, že ji hrají teprve podruhé na živo, i když je jejich nejoblíbenější. A lidi pomalu ani nezatleskali. Teda zatleskali, ale jen po málu. Celkově docela rozpačitý koncert, ale písničky mají dobrý, to zas jo…

Čest britským kytarovkám tak zachraňovali v dalších dnech Kooks a Bloc Party. Tyhle kapely mají narozdíl od opiček velmi výřečné frontmany. Zpěvák Kooks kromě „Ahoj“ a „Jak se mate“ zvládl i „Pojďme tančit“ a lidé rádi poslechli. Navíc mají Kooks velice chytlavé písničky. Podobně jsou na tom i Bloc Party (i když ti zdravili Čechoslováky), kteří na živo znějí o hodně víc kytarově než na deskách, ale Mercury je pořád pecka jako hrom. Fajn bylo i „nemluvné“ Placebo (Čekal by někdo něco jiného?) a Brian Molko s dlouhými vlasy v culíku překvapivě vypadá více chlap než kdy předtím. Navíc Ashtray Heart z nového alba mě dostala tak, že ji poslouchám i teď. Hodně se mi líbili i (překvapivě) další Britové Hadouken! Jejich písničky totiž nutí nohy tancovat i na místech, kde si mohou jen podupávat. A na živo je to ještě chytlavější. Navíc zahráli i Song 2 od Blur. Dokonalost…

Slyšel jsem i kousek Ska-P, ale ska mě příliš nebere, takže jsem šel raději na párek a pak už v dýchatelném stanu poslouchal můj jediný objev festivalu Keziaha Jonese, což je sympatický písničkář z New Yorku. Jen myslím, že by se více hodil na Barvy než na RFP. Když už jsem u Barev, tak už ve mně eskaluje napětí (i když na eskalátoru teď nestojím), jelikož začínají už za pár hodin. Takže se teď loučím a jdu se duševně připravovat na další hlušení se. Jen doufám, že Barvy letos nebudou děsivě deštivé jako loni, i když cítím, že proběhnou zase zběsilé jízdy napříč sebou i všemi okolními uctívači kultu Barev… Prší…

Čin slávy

Vrátil jsem se z slováckého klidu zpátky na zem. Tam bylo ticho, tady je hlucho. Ale nestěžuji si, opětovné chvilkové osamění je totiž příjemné. Příjemná byla i má návštěva u Bubliny, i když úterní uvítání vypadalo jako kombinace filmu Fotr je lotr a reklamy na T-mobile. Nakonec to však dopadlo dobře, takže jsem psovi podal ruku, tatínkovi piškotek (Nebo naopak? Už si to nepamatuji) a Bublině jsem před všemi řekl, že ji maluju (těšte se na další ukázku Hajkisartu). Prostě to byly moje Slavičínské činy slávy… či spíš jen taková blbnutí…

Neměl bych to moc říkat (psát), ale k Bublině jsem jel hlavně proto, abych se projel vláčkem. A to bez ohledů na pohled ven, či pohled mé pohledné. Jízdu jsem si ale moc neužil, jelikož se venku už stmívalo a navíc mě děsila panická hrůza panice v setkávání se s rodiči. Člověk je však dle mého setkán z setkání a jakmile k tomu došlo (k setkání s rodiči, ne k tmě), bylo mi mile. A mile mi bylo i po setkání se s babičkami, dědečkem, sestrami, psem, prádelními kolíčky, hlavní cestou, kruhovým objezdem či známkami se Stalinem. A i když to chvilkami vypadalo na houby, bylo to fajn. V úterý jsem se bál, abych to neschytal, ale nakonec po mně nikdo nic neházel, takže tak…

Prázdniny budou asi i letos plniny. Jen co jsem se vrátil domů, hned vyrážím zase pryč. Možná tak trochu z bezradnosti. Zdánlivě se těším na Lidi, avšak z blízka zdání neumí klamat. Asi jsem už trochu přesycen a místo masových akcí, bych si raději užíval blízkosti s blízkými. Teda ne, že bych byl nějak přesycen masovými akcemi, vegetarián ze mě určitě nebude ale… Znáte ten pocit, kdy sedíte nad papírem (ne toaletním), či wordem, snažíte se něco vymyslet a všeříkající věty zní lépe v hlavě? No, to je to, co nás neučiní slavné…

Slavným mě neučiní ani mé zjištění, že připínání prádelních kolíčků na hlavu je zábava, že hlavní cesta nemusí být čtyřproudová, že ne všude mají MHD, že je dobré být rybář, který rád zedničí, rád sbírá známky a houby, raději nesedá na gauč a který v tváří tvář tvářím pozná tváře…

Oblažená prázdna

Nedobrovolně jsem se stal pánem domu a konečně se tak dá říct, že jsem se osamostatnil. Či spíš, že jsem byl osamocen. A zatím docela dobrý. Teda pokud nebudu počítat spálené maso, rozbité toaletní prkénko (ani se neptejte), nebo zapomnění na prášek při praní. Tak jsem se vrhnul do samostatného žití a nějak mi chybí odvaha o tom psát. Nechci totiž, aby se to převrhlo. Ale až teď mi dochází, jak silné je mé pnutí směrem k domovu…

Pnutí nutí k rozhodnutí. Než to ale rozhodnu, tak se trochu zhlupotím. V sobotu začíná Rock for People a z toho plyne, že se na chvíli přesune mé bytí do Hradce Králové. Letos však bez tradičního spolunocležníka Máry, který bude tou dobou v Anglii (paradoxní je, že jeho nejoblíbenější britská kapela bude v tu samou dobu v Čechách). A jelikož nikomu dalšímu z mých bližníků se do Hradce nechce, budu muset všechnu tu nálož (ne)všemožných zvuků proposlouchat a proposkákat sám. Pokud se tam ale někdo chystáte a pokud byste mě tam náhodou potkali, tak vám slibuju, že vám živě provedu nějakou hlupotu...

Vlastním rozhodnutím (mně tolik nevlastním) se stávám jiným. Mám pocit, že obvyklý veselý nadhled i podhled nahradil ironický úškleb. Ale sám nevím, nemám o tom totiž přehled. Vím však, že lékem všech mých podobných stavů je jedna zpívající atletka, jejíž pohled nutí k podlehnutí, a která dokáže být krásnou, vřelou a vnímavou bytostí, i když napodobuje slona. A i když ji často znevažují, tak si ji i vážím a považuji. A považuju si i každého, kdo investuje čas k čtení mých (vý)tvorů… Především takovýchhle prázdných…

Přetažená protáhnutí

Trochu se bojím, že se začnou měnit čtenáři/ky hlupot (pokud teda jsou). Také je divné psát o čtenářích/kách hlupot, když pro ně (vás) zrovna píšu. A nečtenáři, nečtenářky (nečte nářky?) a ostatní genderové nářky si to jen stěží přečtou. Navíc by se tím stali čtenáři (ne že by se z holek měli stát kluci). To je asi zbytečný psát, tak zas nevím proč to píšu. Ale zpátky k obavám, aby bylo po obavách, teda tajnostech. Možná je to trochu škoda, protože to vůbec není tak zajímavé, jak vypadalo, že by mohlo. Ale abych to zbytečně neprotahoval. Jedná se o to, že když do googlu napíšete „brutální sex s nemocnými zvířaty“ první stránka, která se objeví, jsou hlupoty. To je vše. Však jsem říkal, že to není moc zajímavé…

Jsem nějaký přetažený, něco jsem si natáhl, potřeboval bych něco konečně dotáhnout a za chvíli se zase někam potáhnu, i když bych se potřeboval spíše natáhnout. Ale abych to zas zbytečně nenatahoval, prostě mám pocit, že se to všechno se mnou nějak táhne. Třeba myšlenka o pohádkách v polygamii. Myslím si, že pokud by byla společnost polygamní, byl by problém s délkou některých pohádek. Princ by totiž musel zachraňovat více princezen, a takové zachraňování by se pěkně protáhlo. No, nebo by vznikala pokračování. Takže už asi chápu, proč vznikla Arabela dvojka. Nevím proč, ale trojku si s Arabelou představit nedovedu…

Jeden přetažený nepolygamní a nepohádkový námět na pohádku. Ctihodný nacpavač klobouků Bert je rozladěn svou nezralou manželkou. Neustále mu totiž potápí loďky ve vaně. Proto Bert ženu opustí a rozhodne se vstoupit do vysoké politiky. Ta nízká je v té době obsazena. Bert srší nápady, avšak jeho reformu justice zhatí nedostatek financí. A také platná ústava. Bert tak opouští i politiku, a protože chce být nadále prospěšný lidstvu, otevře si tetovací salón. Také se vrací ke své ženě, jelikož pochopí, že pro něj byla nepřetržitou inspirací po celých devět hodin jejich předchozího manželství…

Protože i já chci být prospěšný, či alespoň pro směšný, raději se půjdu natáhnou a nebudu už tuhle hlupotu zbytečně natahovat. A to ani přesto, že dnešní myšlenky jsou jen takové radosti z blbostí. V koncích jsem si konečně potvrdil, že psaní a následné čtení je vskutku dobrým prostředkem pro uchránění se před všemožným přetažením, a že ním se lze ubránit fakticky čemukoliv. A ne-že-ním-se. A ani nebudu. To jen tak na okraj, i když na konec…

Pro měny

Když jsem teď v Brně viděl sochu jménem „Banán a mandarinka“, uvědomil jsem si, že nejspíš nikdy nebudu umělcem. Nikdy totiž nevymyslím nic tak úžasného, jako je banán (Mandarinka tak úžasná zase není). Když si to přeberu, tak na sochařině stavět nemůžu, v malovaní jsem se moc nevybarvil, mé kroky nevedou ke stepu, balet by byl spíš úlet, ve zpívání neprospívám, na hudebních nástrojích mi vždy něco nehrálo (do klavíru už ale nefoukám), loutkohercem nebudu, jelikož netahám za nitky (navíc jsem sám dřevák), jak bych mohl být veršotepec, když si nenahmatám tep, a tohle všeho sepsaní, ukazuje mé problémy se psaním…

I když výše stojí, že jsem se v malování nevybarvil, neznamená to, že ve svém dění(čku) nebudu publikovat své malůvky. Kde jinde bych si také mohl své schopnosti malovat růžově? Stejně, když už mé hlupoty pročítáte delší dobu, víte, že mé závěry, uzávěry i předzávěry jsou často unáhlené, absurdní, nahodilé a leckdy proti smyslu předcházejících vět (o předcházejích písmenkách nemluvně). Takže nic proti ničemu. To je strašné, jak se člověk občas zakecá. Ale dost bylo zákeců, takže další ukázka Hajkisartu…

Tato tajuplná malba se jmenuje Mona Bublina a vychází ze snahy, neustále si utahovat ze své dívky. Poselstvím této malby je úvaha o kráse. "Krása je dobrá, krása je pravdivá, krása je též nutností a pokud tomu tak není, můžete si být jistí, že to krása není, i když nepromokavé to stále být může…" Tak snad chápete. Jen doufám, že Bublina má (no jo, Bublina má) neustálá utahování si utáhne a nevyběhne kvůli tomu se mnou. I když minulý týden jsme spolu vybíhali docela často. To jsem se zase doběhnul… ale Bublinu předběhnu, to zas jo…

Kvůli tomu, že jsem viděl banán, jsem se chtěl pro měnu, udělat vlastní uměleckou proměnu. Víte tyhle měny… já teda nejdu moc po penězích (nemám na tu moc), ale souhlasím s názorem, že mít peníze je lepší než chudoba. Minimálně z finančních důvodů. Ale zase mít peníze není vše, taky je třeba fajn, mít se kde mýt. No nic, jdu do sprchy… Dodatek – Když jsem se šel mýt, zapomněl jsem si na pokoji mýdlo a je zvláštní, že jsem byl stejně namydlený. To abych příště udělal nějaký mejdlo…